22 As 131/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: Ing. L. K., zastoupený JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti žalovaným: 1) Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1535, Praha 5, 2) Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, o kasačních stížnostech žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2026, čj. 41 A 101/2025-89, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalovaného 1) s e v části směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2026, čj. 41 A 101/2025-89, o d m í t á .

II. Ve zbývajícím rozsahu s e kasační stížnosti z a m í t a j í .

III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech každý částku 7 804,50 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Bureše, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Podstatou projednávané věci je, zda byly v případě žalobce splněny podmínky pro provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), a pro následné uchovávání takto získaných vzorků a osobních údajů v policejních databázích.

2. Žalobce byl v trestním řízení vedeném pod sp. zn. KRPS-245407/TČ-2021-010083 obviněn ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu. V návaznosti na jeho výslech provedl žalovaný 1) dne 1. 10. 2025 identifikační úkony podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii. Sejmul žalobci daktyloskopické otisky, pořídil jeho fotografie a popis a odebral mu biologický vzorek umožňující získání informací o jeho genetickém vybavení. Získané vzorky a osobní údaje byly následně uchovávány v databázích Policie České republiky. Žalobce se žalobou domáhal určení nezákonnosti provedení těchto úkonů i následného uchovávání získaných vzorků a údajů a požadoval odstranění trvajících důsledků zásahu.

3. Krajský soud žalobě vyhověl. Výrokem I. určil, že zásah žalovaného 1) spočívající v provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii byl nezákonný. Výrokem II. shledal nezákonným zásah žalovaného 2) spočívající v uchovávání vzorků a identifikačních údajů získaných v souvislosti s těmito úkony. Výrokem III. žalovanému 2) přikázal zlikvidovat veškeré takto získané vzorky a osobní údaje ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení (k jednotlivým výrokům viz plné znění rozsudku krajského soudu).

4. Krajský soud nejprve posoudil procesní podmínky řízení a shledal žalobu včasnou a přípustnou. Uvedl, že prostřednictvím zásahové žaloby lze brojit nejen proti samotnému provedení identifikačních úkonů, ale též proti trvajícím důsledkům takového zásahu spočívajícím v dalším uchovávání získaných osobních údajů v příslušných policejních databázích. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dále rozlišil mezi útvarem policie, který identifikační úkony provedl, a útvarem odpovědným za další uchovávání získaných identifikačních údajů a jejich případný výmaz. V návaznosti na to vyzval žalobce k doplnění žaloby a následně jednal jako s dalším žalovaným s Policejním prezidiem České republiky, tedy útvarem odpovědným za další nakládání s takto získanými údaji.

5. Ve věci samé krajský soud vyšel z toho, že provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii, stejně jako následné uchovávání takto získaných údajů, představuje zásah do práva na soukromí a informační sebeurčení. Připomněl, že samotná právní úprava těchto úkonů není protiústavní, jejich provedení však musí být v konkrétním případě nezbytné a přiměřené sledovanému účelu. Posouzení nezbytnosti a přiměřenosti přitom musí vycházet z individuálních okolností každého případu. Za relevantní je v tomto ohledu nutné považovat zejména povahu a závažnost stíhané trestné činnosti, osobu dotčeného jednotlivce a jeho dosavadní poměry, jakož i možnost budoucího využití získaných údajů pro plnění úkolů policie.

6. Krajský soud vztáhl uvedená východiska na okolnosti projednávané věci. Přisvědčil žalovaným, že trestná činnost, pro kterou byl žalobce stíhán, byla závažného charakteru. Zohlednil zejména její tvrzenou organizovanost, delší dobu trvání a výši způsobené škody. Současně však přihlédl k nenásilné povaze stíhané trestné činnosti, k tomu, že žalobce byl do té doby osobou netrestanou, a k absenci konkrétních poznatků nasvědčujících tomu, že by u něj bylo možné očekávat opakování nebo gradaci trestné činnosti, pro jejíž odhalování či objasňování by získané identifikační údaje mohly mít význam.

7. Krajský soud dále konstatoval, že z tvrzení žalovaných ani z předložených podkladů nevyplývá existence konkrétních okolností nasvědčujících tomu, že by žalobce byl spojován s další trestnou činností nebo že by existovala konkrétní důvodná obava jejího opakování, při němž by uchovávané identifikační údaje mohly mít význam pro plnění zákonných úkolů policie. Za dostatečnou v tomto ohledu nepovažoval ani argumentaci obecnou kriminalistickou využitelností biometrických a genetických údajů či nemožností zcela vyloučit budoucí recidivu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že musí existovat konkrétní okolnosti vztahující se k dotčené osobě, z nichž lze dovozovat pravděpodobnost opakování či gradace trestné činnosti a význam uchovávání identifikačních údajů pro budoucí plnění zákonných úkolů policie. Takové okolnosti však podle krajského soudu žalovaní netvrdili ani neprokázali, a to ani ve vztahu k nezbytnosti dalšího uchovávání získaných údajů žalovaným 2).

8. Krajský soud uzavřel, že z tvrzení žalovaných ani z předložených podkladů nevyplynuly okolnosti, které by v projednávané věci odůvodňovaly nezbytnost a přiměřenost provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii, a určil proto, že jejich provedení představovalo nezákonný zásah. Za nezákonné označil rovněž další uchovávání takto získaných údajů, neboť žalovaný 2) neuvedl žádné samostatné okolnosti, které by je činily nezbytným. Uložil mu proto zlikvidovat odebrané vzorky a vymazat související údaje získané v souvislosti s provedením identifikačních úkonů.

II. Kasační stížnosti a vyjádření žalobce

9. Proti rozsudku krajského soudu podali kasační stížnosti oba žalovaní (dále též „stěžovatelé“). Stěžovatel 1) napadá rozsudek v celém rozsahu. Stěžovatel 2) brojí primárně proti výrokům II. až IV.; současně se připojuje k námitkám stěžovatele 1) proti právním úvahám, na nichž spočívá výrok I., neboť je považuje za rozhodné i pro posouzení zákonnosti uchovávání údajů.

10. Stěžovatelé shodně namítají, že krajský soud nesprávně posoudil nezbytnost a přiměřenost provedených identifikačních úkonů a navazujícího uchovávání získaných údajů. Podle jejich názoru nedostatečně zohlednil závažnost stíhané trestné činnosti a její konkrétní okolnosti, přecenil význam dosavadní bezúhonnosti žalobce a nenásilné povahy skutku, nepřihlédl dostatečně k účelu identifikačních úkonů ani k veřejnému zájmu na předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti a nesprávně posoudil význam identifikačních údajů pro budoucí identifikaci osob při plnění úkolů policie. Stěžovatel 1) nad rámec společné argumentace poukazuje zejména na specifika hospodářské kriminality, okolnosti vysvětlující časový odstup mezi stíhaným jednáním a provedením identifikačních úkonů a na následný procesní vývoj trestní věci. Dále namítá rozpor napadeného rozsudku s principy spravedlnosti a legitimního očekávání. Stěžovatel 2) nad rámec společné argumentace namítá, že krajský soud nepřiměřeně zužujícím způsobem vyložil podmínky zpracování identifikačních údajů u hospodářské a majetkové kriminality, nedostatečně samostatně posoudil zákonnost jejich dalšího uchovávání a pochybil rovněž při stanovení lhůty k jejich likvidaci. Současně poukazuje na některé další skutečnosti týkající se osoby žalobce a procesního vývoje trestní věci a namítá nepřezkoumatelnost rozsudku.

11. Stěžovatel 1) navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

12. Stěžovatel 2) navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek ve výrocích II., III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Pro případ, že by Nejvyšší správní soud shledal důvodnými námitky stěžovatele 1) směřující proti výroku I. napadeného rozsudku, navrhl stěžovatel 2) zrušení rozsudku v celém rozsahu.

13. Oba stěžovatelé současně navrhli přiznání odkladného účinku svým kasačním stížnostem.

14. Žalobce ve vyjádření ke kasačním stížnostem navrhl jejich zamítnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. Se závěry krajského soudu se ztotožnil a setrval na své dosavadní argumentaci. Uvedl, že žalovaní neprokázali konkrétní okolnosti odůvodňující nezbytnost a přiměřenost provedených identifikačních úkonů ani následného uchovávání získaných údajů a že jejich kasační argumentace stojí převážně na obecných úvahách o závažnosti stíhaného jednání, riziku recidivy a možné kriminalistické využitelnosti údajů. Zdůraznil, že krajský soud postupoval v souladu s relevantní judikaturou a správně vyhodnotil individuální okolnosti jeho případu. Současně nesouhlasil s námitkami obou stěžovatelů týkajícími se významu jeho dosavadní bezúhonnosti, hodnocení rizika budoucí trestné činnosti i zákonnosti dalšího uchovávání identifikačních údajů. Ve vztahu k námitce směřující proti třídenní lhůtě stanovené k likvidaci údajů poukázal na to, že zástupce stěžovatele 2) při jednání před krajským soudem uvedl, že takovou lhůtu považuje za dostatečnou. Žalobce dále navrhl nepřiznat kasačním stížnostem odkladný účinek.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

15. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil, zda stěžovatel 1) je oprávněn napadnout rozsudek krajského soudu v celém rozsahu.

16. Krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku určil, že zásah stěžovatele 1) spočívající v provedení identifikačních úkonů dle zákona o policii za účelem získání informací o genetickém vybavení žalobce, byl nezákonný. Výrokem II. rozhodl, že se strany stěžovatele 2) bylo nezákonné i uchovávání takto získaných osobních údajů a vzorků. Výrokem III. pak rozhodl o tom, že stěžovatel 2) má uvedené informace zlikvidovat do 3 dnů ode dne právní moci rozsudku.

17. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatele 1) se bezprostředně týká toliko výrok I. rozsudku krajského soudu. Pouze ten se totiž vztahuje k činnosti stěžovatele 1) – právě ten totiž provedl identifikační úkony podle zákona o policii. Následující výroky rozsudku krajského soudu (kromě výroku IV – náklady řízení) se již týkají výlučně stěžovatele 2).

18. Stěžovatel 1) proto není oprávněn domáhat se zrušení výroků II. a III., které neupravují jeho práva ani povinnosti a nemohou se tak bezprostředně dotknout jeho právního postavení. V rozsahu, v němž kasační stížnost směřuje proti těmto výrokům, jde o návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele 1) v této části odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení RS NSS ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018-52).

19. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnosti důvodnými. A) Nepřezkoumatelnost

20. Nejvyšší správní soud není názoru, že by byl rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný.

21. Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o zásadních a pro věc podstatných skutečnostech, jak postupoval při posuzování rozhodných okolností, proč považoval právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považoval jejich pro věc podstatnou argumentaci za lichou či mylnou (nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, jakož i rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, nebo ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62).

22. Těmto požadavkům krajský soud dostál. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu vyšel, které okolnosti považoval za rozhodné a jak je právně posoudil. Zabýval se právním rámcem provádění identifikačních úkonů i následného uchovávání identifikačních údajů, stejně jako konkrétními okolnostmi projednávané věci. Posoudil závažnost stíhané trestné činnosti, osobu žalobce, význam jeho dosavadních poměrů, otázku možné budoucí využitelnosti získaných údajů, argumentaci stěžovatelů týkající se recidivy i otázku samostatného posouzení následného uchovávání údajů stěžovatelem 2). Vysvětlil rovněž, proč tvrzení stěžovatelů nepovažoval za dostatečná k prokázání nezbytnosti a přiměřenosti provedení identifikačních úkonů a navazujícího uchovávání údajů. Úvahy krajského soudu tvoří ucelený a srozumitelný důvodový základ jeho rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatelé s těmito závěry nesouhlasí, případně že jednotlivým okolnostem přikládají jinou váhu než krajský soud, nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku, nýbrž představuje polemiku s věcnou správností jeho právního posouzení. Nepřezkoumatelnost nelze dovozovat z pouhé nespokojenosti účastníka řízení s výsledkem soudního přezkumu ani z toho, že soud nepřevzal jeho argumentaci. Nejvyšší správní soud proto neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným.

23. Za nepřezkoumatelné nelze považovat ani odůvodnění výroku III. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána teprve tehdy, nelze-li z rozhodnutí zjistit, z jakých skutkových a právních úvah soud vyšel a proč dospěl k vyslovenému závěru (rozsudek NSS ze dne 5. 6. 2014, čj. 9 Afs 119/2013-24). Tak tomu v nynější věci není. Krajský soud uvedl, že stěžovatel 2) se přes výzvu při jednání soudu k žalobcem navržené třídenní lhůtě nevyjádřil a neuvedl žádné důvody, pro které by v této lhůtě nebylo možné zničení vzorků a výmaz údajů provést. Lhůtu proto stanovil v žalobcem navržené délce. Z napadeného rozsudku je proto patrné, proč krajský soud uvedenou lhůtu zvolil. Samotná délka stanovené lhůty, s níž stěžovatel 2) nesouhlasí, je otázkou věcné správnosti rozsudku, nikoli jeho přezkoumatelnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2007, čj. 9 As 1/2007-67, podle něhož „samotná stručnost odůvodnění není ekvivalentem pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí“; obdobně rozsudky NSS ze dne 20. 12. 2018, čj. 8 As 9/2018-43, a ze dne 10. 1. 2019, čj. 9 As 217/2018-31). B) Právní východiska posouzení identifikačních úkonů

24. Jádrem sporu je, zda okolnosti projednávané věci odůvodňovaly nezbytnost a přiměřenost provedení identifikačních úkonů a následného uchovávání získaných údajů. Pro posouzení této otázky je rozhodný nejen rozsah zákonného oprávnění policie, ale také účel identifikačních úkonů a požadavek individualizovaného poměření dotčených veřejných a soukromých zájmů.

25. Podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii může policie při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření ze spáchání takového trestného činu, mimo jiné sejmout daktyloskopické otisky, pořídit obrazové záznamy a odebrat biologický vzorek umožňující získání informací o genetickém vybavení. Získané osobní údaje je povinna vymazat, jakmile jejich zpracování již není nezbytné pro účely vymezené v § 65 odst. 5 téhož zákona.

26. Proti provedení těchto úkonů se dotčená osoba může bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. Směřuje-li tato žaloba současně k odstranění trvajících důsledků nezákonného provedení identifikačních úkonů, může soud posoudit i navazující uchovávání získaných údajů (rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2026, čj. 2 As 147/2022-85, body 21 až 23, rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2026, čj. 5 As 163/2022-83). Je-li však napadáno pouze jejich trvající uchovávání, je nutno zásadně nejprve využít žádost o výmaz podle § 29 odst. 2 zákona o zpracování osobních údajů. Shledá-li soud zásah nezákonným a trvají-li jeho důsledky, určí jeho nezákonnost a přikáže správnímu orgánu, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem (§ 87 odst. 2 s. ř. s.).

27. Oprávnění podle § 65 odst. 1 zákona o policii není založeno již samotným obviněním nebo sdělením podezření bez ohledu na další okolnosti. Jeho výkon podléhá obecné zásadě přiměřenosti podle § 11 písm. c) zákona o policii, podle níž policie dbá, aby zásah do práv a svobod osoby, vůči níž úkon směřuje, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení sledovaného účelu. Tomu odpovídá také § 79 odst. 1 a 2 téhož zákona, jenž váže zpracování osobních údajů na jeho nezbytnost pro zákonem stanovené účely, a § 82 odst. 1, podle něhož policie nejméně jednou za tři roky prověřuje, zda je jejich další zpracování stále potřebné.

28. Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18, zdůraznil, že identifikační úkony podle § 65 zákona o policii neslouží bezprostředně k dokazování trestného činu, pro který je dotčená osoba právě stíhána. Jejich účelem je vytvořit podklad pro její případnou budoucí identifikaci při plnění úkolů policie. Policie při jejich provádění nevystupuje jako orgán činný v trestním řízení, nýbrž jako správní orgán, jehož postup podléhá přezkumu ve správním soudnictví. Ačkoli Ústavní soud neshledal samotnou právní úpravu protiústavní, její použití v jednotlivém případě musí obstát z hlediska nezbytnosti a přiměřenosti zásahu do práva na soukromí a informační sebeurčení.

29. Na tato východiska navázala judikatura Nejvyššího správního soudu. Z ní plyne, že formální naplnění podmínek § 65 odst. 1 zákona o policii samo o sobě neodůvodňuje provedení identifikačních úkonů. V každém jednotlivém případě je nutné poměřit veřejný zájem na budoucí identifikaci osob a potírání trestné činnosti se zásahem do práva dotčené osoby na informační sebeurčení. Významnými hledisky jsou zejména dosavadní trestná činnost dotčené osoby, typová i individuální závažnost trestné činnosti, v souvislosti s níž mají být identifikační úkony provedeny, osoba dotčeného jednotlivce a konkrétní okolnosti případu (rozsudky NSS ze dne 18. 5. 2022, čj. 5 As 254/2019-49, body 17 až 19, a ze dne 30. 5. 2022, čj. 4 As 27/2018-55, body 26 až 28).

30. Oprávnění policie podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii je vázáno na obvinění nebo sdělení podezření ze spáchání úmyslného trestného činu; zákon toto oprávnění neomezuje na trestnou činnost násilné či sexuální povahy. Jeho využití proto není vyloučeno ani v případě hospodářské nebo majetkové trestné činnosti. Z judikatury NSS však plyne, že u typicky hospodářských či jiných nenásilných trestných činů spáchaných dosud netrestanými osobami bude zpravidla obtížné dovodit přiměřenost identifikačních úkonů. Nejde však o pravidlo absolutní. Odlišný závěr může odůvodnit individuální závažnost posuzované věci. Například v rozsudku ze dne 30. 5. 2022, čj. 4 As 27/2018-55, NSS shledal identifikační úkony přiměřenými s ohledem na závažnost trestného činu podvodu, opakovanost majetkové trestné činnosti a opakované působení značné škody. Povaha trestné činnosti proto představuje pouze jedno z hledisek individuálního posouzení (usnesení NSS ze dne 26. 1. 2023, čj. 7 As 172/2022-49, bod 27). Ani při tomto individuálním posouzení přitom nepostačuje poukaz na obecnou kriminalistickou využitelnost identifikačních údajů. Policie musí v konkrétní věci ozřejmit, proč právě údaje dané osoby mohou být pro zákonný účel budoucí identifikace nezbytné (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2022, čj. 4 As 27/2018-55, a rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2026, čj. 22 As 104/2026-45, body 15 a 21).

31. Požadavek nezbytnosti a přiměřenosti se uplatní nejen při získání identifikačních údajů, ale také při jejich dalším uchovávání. Jde o navazující, avšak samostatně posuzované zásahy. Nezákonnost prvotního odběru sama o sobě nevylučuje, že později nastane okolnost odůvodňující další uchovávání. Stejně tak zákonnost původního odběru neospravedlňuje uchovávání údajů bez časového a věcného omezení. Byla-li žaloba proti provedení identifikačních úkonů podána včas, může se žalobce domáhat také odstranění trvajících důsledků zásahu. Soud přitom musí rozlišit útvar odpovědný za provedení identifikačních úkonů a útvar odpovědný za další uchovávání a případnou likvidaci získaných údajů (rozsudky NSS ze dne 24. 4. 2026, čj. 5 As 163/2022-83, body 32 až 34 a 45 až 48, a ze dne 14. 5. 2026, čj. 7 As 68/2024-63, body 16 až 23). C) Aplikace uvedených východisek na danou věc

32. Mezi účastníky není sporné, že žalobce splňoval osobní podmínku uvedenou v § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii, neboť byl obviněn ze spáchání úmyslného trestného činu. Sporné je, zda konkrétní okolnosti stíhaného jednání a osoby žalobce činily provedení identifikačních úkonů a následné uchovávání získaných údajů nezbytnými a přiměřenými pro účely jeho případné budoucí identifikace.

33. Žalobce byl v trestním řízení obviněn ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákona. Podle usnesení o zahájení trestního stíhání se měl jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti spolu s dalšími obviněnými v období od října 2018 do července 2020 podílet na plánovaném a koordinovaném jednání směřujícím k nabytí nemovitostí poškozených za podmínek pro ně výrazně nevýhodných. Jednání mělo spočívat zejména v navazujících úvěrových, zástavních a kupních transakcích, jejichž výsledkem měl být převod nemovitostí v hodnotě přibližně 25,8 mil. Kč za kupní cenu 11,5 mil. Kč a vznik škody ve výši téměř 23 mil. Kč. Dne 8. 7. 2026 podalo Krajské státní zastupitelství v Praze na žalobce a další obviněné obžalobu.

34. V návaznosti na uvedené trestní řízení byl žalobce předvolán k výslechu na den 1. 10. 2025 a současně vyzván k provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii. Po skončení výslechu mu téhož dne policie sejmula daktyloskopické otisky, pořídila fotografie a popis osoby a odebrala biologický vzorek umožňující získání informací o genetickém vybavení. Tyto údaje byly získány za účelem jejich zařazení a uchovávání v policejních databázích.

35. Krajský soud při posouzení zákonnosti těchto úkonů vycházel z výše uvedených hledisek. Zohlednil jak okolnosti svědčící ve prospěch zásahu, tak okolnosti působící opačným směrem. Ve prospěch provedení identifikačních úkonů vzal v úvahu právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu, tvrzenou plánovitost a koordinovanost jednání více osob, jeho delší trvání a výši způsobené škody. Proti nezbytnosti zásahu postavil nenásilnou povahu stíhané trestné činnosti, dosavadní bezúhonnost žalobce, časový odstup od ukončení stíhaného jednání a absenci konkrétních poznatků o riziku další trestné činnosti, při jejímž odhalování by mohly mít biometrické či genetické údaje žalobce význam. Krajský soud tedy použil správná kritéria. Podstatou kasační argumentace je ve skutečnosti nesouhlas stěžovatelů s vahou, kterou těmto kritériím přiznal.

36. Stěžovatelé v této souvislosti především namítají, že krajský soud materiálně vyprázdnil význam mimořádné závažnosti stíhaného skutku. Tato námitka není důvodná. Krajský soud výslovně uvedl, že žalobce byl stíhán pro zvlášť závažný zločin, který měl být páchán koordinovaně více osobami po delší dobu a měl způsobit škodu velkého rozsahu. Uvedené okolnosti nepřehlédl ani je nepovažoval za bezvýznamné. Naopak je označil za skutečnosti svědčící ve prospěch provedení identifikačních úkonů. Neztotožnil se pouze s názorem stěžovatelů, že již samy o sobě postačují k prokázání jejich nezbytnosti.

37. Takový závěr je správný. Závažnost stíhaného skutku je podstatným, nikoli však bez dalšího rozhodujícím kritériem. I mimořádně závažná hospodářská či majetková trestná činnost může odůvodnit provedení identifikačních úkonů. Mezi závažností skutku a potřebností biometrických nebo genetických údajů pro budoucí identifikaci dotčené osoby však musí existovat přesvědčivá věcná souvislost. Samotná právní kvalifikace skutku, výše škody, počet spoluobviněných či délka stíhaného jednání takovou souvislost automaticky nevytvářejí. Tyto okolnosti vypovídají především o společenské škodlivosti stíhaného jednání. Bez dalšího však nevysvětlují, proč lze právě u žalobce očekávat budoucí potřebu jeho identifikace prostřednictvím daktyloskopických otisků nebo profilu DNA.

38. Jak již soud naznačil výše, význam povahy trestné činnosti pro posouzení přiměřenosti identifikačních úkonů se liší podle charakteru stíhaného jednání. U trestných činů, při nichž lze očekávat biologické nebo daktyloskopické stopy, může již jejich povaha výrazněji svědčit ve prospěch potřebnosti identifikačních údajů (rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2026, čj. 5 As 161/2022-30, bod 25). U typicky hospodářské či jiné nenásilné trestné činnosti spáchané dosud netrestanou osobou je naopak zpravidla obtížnější přiměřenost identifikačních úkonů dovodit. Nejde však o pravidlo absolutní; odlišný závěr mohou odůvodnit konkrétní okolnosti věci, například opakovanost majetkové trestné činnosti a opakované působení značné škody. I u hospodářské či majetkové trestné činnosti proto mohou identifikační údaje hrát kriminalistickou roli, jejich využitelnost však musí policie v konkrétním případě náležitě ozřejmit (usnesení NSS ze dne 26. 1. 2023, čj. 7 As 172/2022-49, bod 27, a rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2022, čj. 4 As 27/2018-55, bod 36).

39. Ani tvrzení, že hospodářská kriminalita bývá latentní, složitá a časově náročná na objasnění, na tomto závěru nic nemění. Jde o obecnou charakteristiku určitého druhu kriminality, která sama neozřejmuje, proč by právě u žalobce mohly být daktyloskopické otisky nebo profil DNA významné pro budoucí odhalování či objasňování trestné činnosti. Krajský soud tedy nepopřel veřejný zájem na jejím odhalování; pouze správně požadoval individualizované vysvětlení zásahu do práv konkrétní osoby.

40. Stejně tak nelze přisvědčit námitce, že krajský soud vytvořil obecnou presumpci nepřiměřenosti identifikačních úkonů u hospodářské či majetkové kriminality. Jeho závěr byl založen na individuálním posouzení projednávané věci a především na tom, že stěžovatelé dostatečně neozřejmili, proč právě u žalobce byly identifikační údaje nezbytné pro účely budoucí identifikace. Krajský soud tím nevyloučil jejich obecnou kriminalistickou využitelnost u hospodářské trestné činnosti, ale požadoval vysvětlení jejich konkrétního přínosu v projednávané věci.

41. Ani argumentace časovým odstupem mezi stíhaným jednáním a provedením identifikačních úkonů nemůže vést k jinému závěru. Okolnosti související s rozsahem prověřování a procesními úkony v trestní věci mohou objasnit, proč byly úkony provedeny až po určité době; samy o sobě neprokazují, že byly právě v době svého provedení nezbytné pro budoucí identifikaci žalobce. Časový odstup naopak představuje jedno z kritérií, které je třeba v rámci proporcionality zohlednit (rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2022, čj. 5 As 254/2019-49, bod 18, a rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2022, čj. 4 As 27/2018-55, bod 27). Stěžovatel 1) v této souvislosti uvádí, že dřívější provedení identifikačních úkonů by bylo předčasné. Krajský soud však neposuzoval, zda měl policejní orgán úkony provést v jiné fázi trestního řízení, nýbrž zda okolnosti existující v době jejich provedení odůvodňovaly jejich nezbytnost a přiměřenost. Právě k tomuto okamžiku se posuzuje zákonnost prvotního zásahu (rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2026, čj. 6 As 14/2023-43, bod 36).

42. Stěžovatelům lze přisvědčit, že dosavadní bezúhonnost žalobce sama o sobě nevylučuje provedení identifikačních úkonů. Krajský soud jí však takový význam nepřiznal. Hodnotil ji jako jedno z více kritérií společně s povahou a závažností stíhaného jednání, osobou žalobce, časovým odstupem a předpokládanou využitelností údajů. Nevyžadoval ani jistotu budoucí recidivy. Požadoval pouze konkrétní podklad pro závěr, že u žalobce lze očekávat opakování nebo gradaci trestné činnosti a že uchovávané identifikační údaje mohou být pro její odhalení nebo objasnění významné. Takový požadavek odpovídá preventivní povaze identifikačních úkonů. Riziko recidivy nelze s jistotou vyloučit u žádné osoby; právě proto pouhá abstraktní možnost budoucí trestné činnosti k odůvodnění zásahu nepostačuje (rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2020, čj. 2 As 164/2019-30, body 24 až 27).

43. Ani plánovitost, pokračující povaha a koordinovanost stíhaného jednání nezůstaly krajským soudem opomenuty. Tyto skutečnosti zvyšují závažnost stíhaného skutku a krajský soud je také výslovně zohlednil. Samy o sobě však bez dalšího nevysvětlují, proč byly pro účely budoucí identifikace žalobce nezbytné právě biometrické a genetické údaje. Kasační argumentace přitom neozřejmuje, jak by tyto okolnosti mohly takový závěr ve vztahu k žalobci odůvodnit.

44. Námitka založená na obecném poměřování veřejného zájmu s právem žalobce na ochranu soukromí rovněž neobstojí. Účelem testu proporcionality není bezvýhradně upřednostnit jeden z těchto legitimních zájmů, nýbrž v konkrétních skutkových poměrech najít spravedlivou rovnováhu. Krajský soud veřejný zájem na předcházení a odhalování trestné činnosti nezanedbal; zohlednil jej, avšak správně uzavřel, že bez individualizovaných důvodů nemůže převážit nad zásahem do informačního sebeurčení žalobce (rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2026, čj. 7 As 68/2024-63, body 28 až 31 a 34 až 39).

45. Nedůvodná je rovněž námitka, že krajský soud neposoudil samostatně zákonnost dalšího uchovávání údajů. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že krajský soud rozlišoval mezi provedením identifikačních úkonů a následným uchováváním získaných údajů a zabýval se oběma zásahy samostatně. Takový postup odpovídá požadavku na samostatné posouzení zákonnosti prvotního získání a následného uchovávání údajů (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2026, čj. 5 As 163/2022-83, body 32 až 34). Z citované judikatury vyplývá, že nezákonnost původního provedení identifikačních úkonů nemusí bez dalšího znamenat nezákonnost uchovávání osobních údajů a naopak. Uchovávání původně protiprávně získaných osobních údajů by mohlo být zákonné, pokud by v mezidobí nastaly okolnosti, které způsobí, že další uchovávání takto (původně protiprávně) získaných osobních údajů již bude nezbytné. To může nastat např. tehdy, pokud po provedení identifikačních úkonů dojde k zahájení trestního stíhání pro závažnější úmyslný trestný čin, který by již v souladu s § 65 zákona o Policii ČR a příslušnou judikaturou uchovávání daných osobních údajů odůvodňoval. Takové okolnosti však v nyní posuzované situaci nenastaly. Proto uchovávání protiprávně získaných osobních údajů je také nezákonným zásahem. Tuto skutečnost krajský soud v napadeném rozsudku zohlednil. Zákonné či interní mechanismy pravidelného přezkumu potřebnosti zpracování osobních údajů jsou sice významné pro posouzení právní úpravy jako celku, nemohou však nahradit povinnost doložit v konkrétním soudním řízení, proč je další uchovávání údajů určité osoby v daném okamžiku nezbytné (rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2026, čj. 7 As 172/2022-198, body 112).

46. Krajský soud se nedopustil ani pochybení při stanovení lhůty k likvidaci údajů. Stěžovatel 2) byl v řízení před krajským soudem vyzván, aby se k žalobcem navržené lhůtě vyjádřil, avšak neuvedl žádnou konkrétní technickou, organizační ani právní překážku jejího dodržení a nenavrhl lhůtu jinou. Tvrzení o administrativní či technické náročnosti, vznesené až v kasační stížnosti, je v rozsahu, v němž se opírá o nové skutkové okolnosti, skutkovou novotou, k níž Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§ 109 odst. 5 s. ř. s.; rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2023, čj. 8 Azs 67/2023-17, body 10 a 11). Obecné tvrzení o administrativní či technické náročnosti proto nemůže samo o sobě zpochybnit přiměřenost soudem určené lhůty. To přiměřeně platí i pro argument stěžovatele 2), který v kasační stížnosti nově poukázal také na informace z policejních evidencí, podle nichž měl být žalobce prověřován v jiných věcech, a pro argumenty obou stěžovatelů na pozdější procesní vývoj trestního řízení. I tyto skutečnosti byly uplatněny až po vydání napadeného rozsudku, přičemž k části tohoto procesního vývoje došlo až poté, co krajský soud rozhodl. Nejvyšší správní soud k nim proto při přezkumu zákonnosti napadeného rozsudku nepřihlíží (§ 109 odst. 5 s. ř. s.).

47. Stěžovatel 1) dále pouze obecně poukazuje na principy spravedlnosti a legitimního očekávání, aniž tuto argumentaci blíže konkretizuje. Z kasační stížnosti není patrné, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost postupu krajského soudu ani porušení uvedených principů. Nejvyšší správní soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumentaci za stěžovatele; takovým postupem by přestal být nestranným rozhodcem sporu a přebíral by roli jeho advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, a ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21). Z opatrnosti soud dodává, že nesouhlas stěžovatele s výsledkem poměření veřejného zájmu a práva žalobce na informační sebeurčení takové porušení nezakládá.

48. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že na podkladě kasačních námitek neshledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku.

49. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o návrzích stěžovatelů na přiznání odkladného účinku jejich kasačních stížnostech, protože o těchto mimořádných opravných prostředcích bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2003, čj. 2 Azs 3/2003-44).

IV. Závěr a náklady řízení

50. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele 1) v části směřující proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s. Ve zbývajícím rozsahu kasační stížnosti stěžovatelů zamítl podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.

51. O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 věty první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl naopak procesně úspěšný, a má proto právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Skutečnost, že část kasační stížnosti žalovaného 1) byla odmítnuta, nemá na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vliv, neboť tato část nepředstavovala samostatně oddělitelný předmět řízení a v nákladech žalobce se samostatně neprojevila.

52. Žalobce byl zastoupen advokátem, který za něj učinil tři úkony právní služby: vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného 1), vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného 2) a společné vyjádření k návrhům na přiznání odkladného účinku. Ačkoli byla obě vyjádření ke kasačním stížnostem obsažena v jediném podání, reagovala na dvě samostatné a obsahově rozsáhlé kasační stížnosti, které vedle částečně společné argumentace obsahovaly také odlišné námitky a směřovaly zčásti proti jiným výrokům napadeného rozsudku. Za každé z těchto vyjádření proto náleží žalobci odměna 4 620 Kč [§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2025, čj. 3 As 238/2024-120, bod 40; podpůrně i rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2024, čj. 2 As 303/2023-64, bod 43, a rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2026, čj. 4 As 124/2025-78, bod 34].

53. Společné vyjádření k návrhům na přiznání odkladného účinku obsahovalo ve vztahu k oběma stěžovatelům v podstatě shodnou argumentaci, a představuje proto jeden úkon právní služby v poloviční výši, tedy 2 310 Kč [§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5, § 11 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 3 advokátního tarifu; srov. rozsudek NSS ze dne 6. 5. 2026, čj. 22 Afs 294/2025-47, bod 26]. Za uvedené tři úkony náleží žalobci rovněž náhrada hotových výdajů ve výši 3 × 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Protože zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšuje se součet odměny a náhrad o 21 % (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková náhrada nákladů řízení činí 15 609 Kč.

54. Žalovanému 1) je přičítáno provedení identifikačních úkonů, zatímco žalovanému 2) následné uchovávání získaných údajů; zákonnost těchto zásahů lze posuzovat samostatně. Každý žalovaný navíc podal vlastní kasační stížnost. Nákladová povinnost jim proto nebyla uložena společně a nerozdílně. Podle § 140 odst. 1 o. s. ř., použitého přiměřeně na základě § 64 s. ř. s., připadá na každého žalovaného polovina celkové náhrady, tedy 7 804,50 Kč. Tuto částku je každý z nich povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 2. září 2026 Tomáš Foltas předseda senátu