41 A 79/2025

Plný text

č. j. 41 A 79/2025 - 145 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Oulíkové a soudců Richarda Galise a Miroslava Makajeva ve věci žalobkyně: Air 6 Park a.s., IČO: 28219724 sídlem Na Příkopě 393/11, Praha 1 zastoupená advokátem JUDr. Emilem Flegelem sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, Praha 5 za účasti osoby zúčastněné na řízení: město H. sídlem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2025, č. j. 011793/2025/KUSK, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2025, č. j. 011793/2025/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Závazné stanovisko ministra životního prostředí ze dne 11. 12. 2024, č. j. MZP/2024/290/1691, se ruší. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 2 41 A 79/2025

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 21 404,10 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. V tomto rozsudku se soud již potřetí zabývá zákonností závazných stanovisek Ministerstva životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) a ministra životního prostředí (dále jen „ministr“ či „ministryně“ dle konkrétní osoby) k odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu dle § 9 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.

2. Žalobkyně dne 26. 2. 2018 podala žádost o umístění stavby Segro Logistics Park Prague – Phase VI na pozemcích p. č. XA, p. č. XB, p. č. XC, p. č. XD a p. č. XE v katastrálním území X (dále též jen „stavba“). Podstatou záměru byla výstavba halových objektů určených pro skladování a průmyslovou výrobu.

3. Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2018, č. j. MUCE 20535/2018/OSU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), Městský úřad Č. (dále jen „stavební úřad“) žalobkyninu žádost zamítl, neboť ministerstvo jako orgán ochrany zemědělského půdního fondu vydalo dne 2. 11. 2017 k umístění stavby nesouhlasné závazné stanovisko k odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu dle § 9 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Žalovaný požádal ministra o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska podle § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Ministr vydal dne 11. 12. 2018 revizní stanovisko, kterým potvrdil závazné stanovisko ministerstva. Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2019, č. j. 031549/2019/KUSK, žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

4. Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou, na jejímž základě zdejší soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 55 A 34/2019 – 91, č. 4142/2021 Sb. NSS, zrušil první rozhodnutí žalovaného. Dospěl k závěru, že závazná stanoviska, která byla podkladem pro první rozhodnutí žalovaného, jsou nepřezkoumatelná. Žalovanému uložil, aby si v dalším řízení vyžádal od ministra nové revizní závazné stanovisko, v němž bude ministr povinen řádně a přezkoumatelně vypořádat uplatněné odvolací námitky a následně, s ohledem na závěr, který ministr při revizi závazného stanoviska učiní, rozhodnout o podaném odvolání. Dne 5. 1. 2021 žalovaný s odkazem na první zrušující rozsudek soudu požádal podle § 149 odst. 7 správního řádu ministra o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska ze dne 2. 11. 2017.

5. Ministr žádost žalovaného vyhodnotil jako podnět k přezkoumání závazného stanoviska ze dne 2. 11. 2017 a revizního závazného stanoviska ze dne 11. 12. 2018 v přezkumném řízení podle § 149 odst. 8 správního řádu. Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2021 obě závazná stanoviska zrušil. Ministerstvo následně dne 22. 9. 2021 vydalo nové nesouhlasné závazné stanovisko. Žalovaný přípisem ze dne 17. 1. 2022 požádal ministra o potvrzení nebo změnu tohoto nového závazného stanoviska podle § 149 odst. 7 správního řádu. Dne 30. 5. 2022 vydala ministryně revizní závazné stanovisko, kterým potvrdila závazné stanovisko ministerstva ze dne 22. 9. 2021. Na základě závazných stanovisek žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 6. 2022, Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 3 41 A 79/2025 č. j. 077880/2022/KUSK, žalobkynino odvolání opět zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

6. Rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 43 A 68/2022 – 92, č. 4521/2023 Sb. NSS, soud i druhé rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V prvé řadě ministryni vytknul, že v rozporu se zákonem a závazným právním názorem soudu vyhodnotila žádost žalovaného o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska ze dne 2. 11. 2017 jako podnět k přezkoumání obou závazných stanovisek. Tento postup byl nezákonný a neúměrně prodloužil správní řízení, sám o sobě nicméně nezaložil nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Řízení se i tak dostalo do situace, kdy existovalo prvostupňové i revizní závazné stanovisko, tedy zákonem předpokládané podklady pro rozhodnutí o žádosti žalobkyně. Soud se dále neztotožnil s argumentem ministryně, že zemědělské půdy bylo již ve prospěch logistických a skladových areálů odňato dost, neboť intepretace uváděných údajů byla založena čistě na její libovůli (samotný údaj o množství umístěných areálů je neutrální). Ministryně taktéž nezákonně podmiňovala odnětí zemědělské půdy požadavkem na „přidanou hodnotu záměru“. Rovněž nesprávně vyložila § 4 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Slova „záměr, který přesahuje území obce“, je třeba vykládat čistě prostorově, a nikoliv dle významu záměru. Jestliže je záměr umístěn na území jedné obce, jde o záměr, který území obce nepřesahuje. Vhodnější plochu pro umístění záměru je tedy třeba hledat pouze na území obce. Nad rámec soud dodal, že ministryně nereagovala na argumentaci žalobkyně proti požadavku na umístění stavby na brownfield, tedy že revizní závazné stanovisko je v této části nepřezkoumatelné; a že si lze stěží představit vhodnější místo pro umisťování logistických a skladovacích areálů než v blízkosti již existujících vysokokapacitních silničních tahů (dálnic), letišť, spíše v okrajových částech obce a v území, ve kterém se již areály tohoto typu nacházejí, a to na rozdíl od jejich umisťování do brownfieldů.

7. Soud se dále detailně věnoval legitimnímu očekávání žalobkyně pramenícímu ze souhlasu orgánu zemědělského půdního fondu k zařazení pozemků žalobkyně do ploch VP – průmyslová výroba v územním plánu H. z roku 2005 a principu kontinuity (závazných) stanovisek. Závěry ministryně shledal nezákonnými. Netýkaly se objektivních změn poměrů v přírodě v daném území v období mezi vydáním stanoviska k územnímu plánu H. a vydáním závazného (resp. revizního) stanoviska v územním řízení. Že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy, k úbytku zemědělské půdy v regionu a k tomu, že strategické dokumenty začaly reflektovat klimatickou krizi, nemůže odůvodnit změnu závazného stanoviska. Tyto okolnosti se netýkají přírodních poměrů v lokalitě. Změna § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu provedená zákonem č. 41/2015 Sb. ani nepřinesla zásadní posun v ochraně půdy. Tvrzení, že je klimatická krize, zemědělské půdy je stále méně a potřeba její ochrany roste, je zcela obecné. Pokud se změnil přístup zákonodárce či vlády k ochraně zemědělské půdy, měly to reflektovat koncepční nástroje. Případný dosavadní nekoncepční postup při odnímání zemědělské půdy nemůže odůvodnit porušení zásady kontinuity a žalobkynina legitimního očekávání.

8. Před soudem neobstál ani argument ministryně, že umístěním stavby dojde k narušení organizace zemědělského půdního fondu. Ministryně nezohlednila, že dle územního plánu H. je celá lokalita určena pro průmyslovou výrobu a skladování. Okolní pozemky navíc bude možné zemědělsky obhospodařovat, i pokud by nebyl územní plán (kromě stavby) Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 4 41 A 79/2025 realizován (nejsou příliš malé a jsou dostupné). Ministryně se ani nevypořádala s předchozí rozhodovací praxí ministerstva, na kterou poukazovala žalobkyně. Bylo jejím úkolem vyložit, v čem konkrétně spatřuje rozdíly mezi skutkově obdobnými případy, na které konkrétně poukazovala žalobkyně, a případem žalobkyně, a vyložit, jaké okolnosti odůvodňují odlišné rozhodnutí o žádosti o odnětí zemědělské půdy. Ministryně si ani neměla opatřovat další stanoviska od institucí, které nejsou primárně povolány k ochraně zemědělského půdního fondu, a přihlížet k vhodnosti odnětí půdy s ohledem na jiné složky životního prostředí.

9. V dalším řízení žalovaný přípisem ze dne 20. 9. 2023 požádal o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska ministerstva v souladu se závazným právním názorem soudu dle druhého zrušujícího rozsudku. Ministr v rozhodnutí ze dne 4. 1. 2024 znovu posoudil přípis žalovaného jako podnět k přezkoumání (druhého) závazného stanoviska ministerstva ze dne 22. 9. 2021 a (druhého) revizního závazného stanoviska ministryně ze dne 30. 5. 2022 a obě zrušil.

10. Ministerstvo dne 30. 4. 2024 vydalo i napotřetí nesouhlasné závazné stanovisko, s nímž žalovaný seznámil účastníky. V návaznosti na vyjádření žalobkyně ze dne 11. 6. 2024, v němž (podobně jako v žalobě) namítala nedodržení závazného právního názoru soudu, žalovaný přípisem ze dne 19. 6. 2024 požádal ministra o potvrzení nebo změnu tohoto nového závazného stanoviska podle § 149 odst. 7 správního řádu. Dne 11. 12. 2024 vydal ministr (třetí) revizní závazné stanovisko, kterým potvrdil třetí závazné stanovisko ministerstva. Žalovaný posléze v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobkynino odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 11. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobkyně domáhá zrušení napadeného a prvostupňového rozhodnutí.

12. Žalobkyně úvodem rekapituluje dosavadní procesní vývoj a poukazuje na to, že soud ve věci již dvakrát označil závazná stanoviska ministerstva a ministra za nezákonná. Navzdory tomu rozhodly správní orgány opět stejně. Řízení tak trvá již bezmála osm let. Žalobkyně má zejména za to, že ministerstvo a ministr nerespektovali závazný právní názor soudu, neboť použili nosné důvody nesouhlasu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, které soud odmítl. V mezidobí přitom nenastaly žádné změny relevantních předpisů ani skutkového stavu. Nerespektování závazného právního názoru soudu je samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

13. Žalobkyně dále opakuje, že správní orgány jen zopakovaly soudem diskvalifikované argumenty. Nebylo možné posuzovat veřejný zájem na ochraně zemědělské půdy, neboť ten byl zhodnocen již v procesu územního plánování. Umístění a charakteristika pozemků byla dlouhodobě známa a nijak se nezměnila. Skutečnost, že pozemky jsou zemědělsky obhospodařované, nepředstavuje zvláštní důvod pro vyšší úroveň ochrany. To se předpokládá jako výchozí stav.

14. Argumentaci ke kontinuitě mezi nynějším závazným stanoviskem a stanoviskem k územnímu plánu pokládá žalobkyně za irelevantní. Soud se jí věnoval ve druhém zrušujícím rozsudku v bodech 67 až 81 a správním orgánům uložil, aby měly na paměti, že Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 5 41 A 79/2025 porušení zásady kontinuity je možné jen v případě, že došlo ke změně podmínek nebo poměrů v území. To ministerstvo a ministr ignorovali. Dotčené pozemky jsou dle územního plánu H. zařazeny v ploše VP – průmyslová výroba a sklady. Pořizovatel územního plánu vyhodnotil vliv takového využití na zemědělský půdní fond a kladně se vyjádřil i žalovaný jako orgán ochrany zemědělského půdního fondu. Od té doby žádný orgán ochrany zemědělského půdního fondu nedal v rámci pořizování změn územního plánu podnět k vypuštění dotčených pozemků ze zastavitelných ploch. Součástí zásady legitimního očekávání je i zásada kontinuity zakotvená v § 4 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon z orku 2006“). Závazná stanoviska se nevypořádala s námitkami žalobkyně ohledně jejího legitimního očekávání a předchozím souhlasem žalovaného v procesu územního plánování. Překonání jeho stanoviska by bylo možné v případě změny poměrů v území. Již v roce 2005 bylo zřejmé, že na dotčených pozemcích je zemědělská půda I. třídy ochrany a že má být využita pro průmyslovou výrobu a sklady, tedy že bude muset být vyňata ze zemědělského půdního fondu. Pozdější negativní závazná stanoviska jsou překvapivá a narušují žalobkynino legitimní očekávání. Změny v území územní plán předpokládal. Nelze tedy argumentovat vývojem území (úbytkem ploch z zemědělského půdního fondu v horizontu 18 let), který byl výslovně zamýšlen. Relevanci nemají ani další obecné argumenty jako hydrologické poměry, riziko hutnění půdy a změny v krajině, protože tyto skutečnosti byly známé již v době pořizování územního plánu. Nedošlo ani ke změně právní úpravy. Novely zákona neměly věcný dopad na projednávanou věc, neboť se nezměnila rozhodná ustanovení. Strategické dokumenty, jejichž změnami ministerstvo argumentuje, jsou obecné a bez konkrétního dopadu na stavbu. Měly být reflektovány v procesu územního plánování.

15. Žalobkyně také nesouhlasí s tím, že posouzení žádosti je předmětem správního uvážení. Na udělení souhlasu je právní nárok, což plyne i z odborné literatury. Ministerstvo nově zmínilo, že na území H. jsou tři relativně plošně významné celky zemědělské půdy nižší kvality. Samo však uznalo, že odkaz na tyto plochy nemá žádnou relevanci, protože nejsou vymezeny pro realizaci logistických areálů. Toto zjištění tak svědčí o naplnění požadavku nezbytnosti podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu.

16. Argumentace ministerstva k jeho správní praxi je selektivní, účelová a zavádějící. Prezentovalo jen jednotky případů nesouhlasů, aniž by vyložilo, v jakém poměru byly ve srovnatelných případech vydány souhlasy a nesouhlasy pro obdobné záměry, a to i s přihlédnutím k praxi krajských úřadů, v jejichž působnosti jsou záměry se záborem do 10 ha. Žalobkyně dále popisuje pět případů, v nichž ministerstvo vydalo souhlas s odnětím zemědělské půdy I. či II. třídy ochrany o stejné či větší rozloze pro komerční záměry na výrobu a skladování. Ve všech případech ministerstvo odůvodnilo odnětí pozemků jejich umístěním v zastavitelné ploše dle územního plánu.

17. Nepřípadná je i argumentace veřejným zájmem na využití plochy, neboť ten měl a mohl být posouzen již v procesu územního plánování. Stavba svým účelem, parametry i řešením odpovídá požadavkům na umístění staveb v příslušné ploše. Nepředstavuje nové řešení, které by bylo mimo rámec účelového určení plochy a jejích regulativů, a byl by tak prostor pro „přeposouzení“ přípustnosti odnětí půdy. Tyto otázky nelze znova otevřít v individuálním rozhodovacím postupu, neboť by byla popřena zásada kontinuity a obsah územního plánu. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 6 41 A 79/2025 18. Ve vztahu k reviznímu závaznému stanovisku žalobkyně dále namítá, že úvaha o tom, že žalobkyně neprokázala soulad se zásadami plošné ochrany zemědělského půdního fondu, je nicneříkající a nepřezkoumatelná. Z pokladů žádosti naopak plyne, že stavba je navržena v zastavitelné ploše a z moci úřední ministerstvo zjistilo, že pro daný účel nejsou na území H. žádné další způsobilé plochy. Zavádějící je i konstatování, že podmínky administrativního území H. umožňují přijmout odlišnou variantu řešení, která by byla „komfortnější“ s ochranou zemědělského půdního fondu. Samo ministerstvo totiž konstatovalo, že jím uvedené plochy nejsou vymezeny pro realizaci logistického areálu. Irelevantní je i poukaz na uspořádání půdních bloků dle veřejného registru půdy LPIS. Toto administrativní členění nemůže být překážkou pro odnětí půdy na zastavitelné ploše. Na základě těchto úvah by navíc nebylo možné umístit žádný územním plánem předpokládaný záměr. Pokud byly tyto parametry nevhodné pro uspořádání území, měly se propsat do územního plánu. Polemika o tvaru plošného záboru je absurdní. Ministerstvo ani ministr nedoložili, že by zbývající zemědělskou půdu nebylo možné obhospodařovat a argumenty o optimalizaci přejezdů zemědělské techniky jsou marginální a bez právního významu.

19. Žalobkyně též pokládá obě závazná stanoviska za nepřezkoumatelná. Nedostatečná je především část 7 závazného stanoviska ministerstva. Bod 1 obsahuje pouze obecnou floskuli o zohlednění všech rozhodných skutečností a místních, věcných a časových souvislostí. Bod 2 hovoří o tom, že úbytek má být relevantním faktorem identifikujícím vývoj stavu životního prostředí, ačkoliv dle žalobkyně jde o faktor irelevantní pro individuální posouzení stavby. Bod 4 porovnává konkurenční plochy na území H., není však blíže srovnávána jejich způsobilost pojmout stavbu (co do plošných i provozních nároků). Bod 5 se dovolává negativních dopadů na organizaci zemědělského půdního fondu, neuvádí ale, jaké to jsou nad rámec těch, které již měly být předvídány v územním plánu. V bodě 6 ministerstvo bez bližšího odůvodnění polemizuje s minimálním rozsahem stavby. Smyslem požadavku na minimalizaci záboru zemědělského půdního fondu ale není, aby žadatelé navrhovali své záměry na co nejmenší ploše, ale aby jednotlivé záměry co nejméně zasahovaly do zemědělského půdního fondu. Takový požadavek nemá opodstatnění na ploše určené pro komerční využití.

20. Žalobkyně konečně namítá, že ministerstvo zneužilo svou pravomoc tím, že dne 28. 2. 2024 provedlo ohledání pozemků. Tvrzení o tom, že se případ zjevně vymyká běžné praxi, je neopodstatněné, neboť se jedná o rutinní případ. Ohledání nepřineslo žádnou hodnotu a šlo o zbytečný procesní krok. Jediným smyslem bylo zamezit možné fikci souhlasného závazného stanoviska dle § 4 odst. 9 stavebního zákona z roku 2006. Nelze k němu přihlížet, a fikce tak nastala. Vyjádření žalovaného a ministerstva 21. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu, že žaloba směřuje proti závazným stanoviskům ministerstva a ministra, vyžádal si vyjádření ministerstva k žalobě, na které odkazuje. Nesouhlasné závazné stanovisko orgánu ochrany zemědělského půdního fondu bylo dostatečným důvodem pro zamítnutí žalobkyniny žádosti bez dalšího.

22. Ministerstvo, jehož vyjádření k žalobě ke svému vyjádření přiložil žalovaný, taktéž navrhuje zamítnutí žaloby. Úvodem odkazuje na svůj metodický pokyn č. j. MŽP/2025/080/389 zveřejněný v květnu 2025, který se týká novely zákona o ochraně zemědělského půdního Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 7 41 A 79/2025 fondu zákonem č. 183/2024 Sb., zejména jeho bod 8, který se týká kontinuity. Závazná stanoviska jsou v souladu s tímto pokynem. Ministerstvo má za to, že neporušilo závazný právní názor soudu, neboť došlo ke zjištění nových skutečností. Za relevantní argumenty pro odůvodnění diskontinuity jsou považovány změny poměrů, nikoliv však výlučně. Došlo ke změnám podmínek, konkrétně úbytku zemědělské půdy. Nově byl „dokázán význam“ § 4 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu prostřednictvím dříve neřešených „důkazních okolností“. Byl nově doložen kontext strategických dokumentů pro správní úvahu. Došlo k výrazné transformaci krajiny, byly identifikovány problémy se zhutněním půdy a se suchem v území. Změnila se i právní úprava (zastavitelná plocha byla vymezena v době, kdy nebylo nutno prokazovat výrazně převažující veřejný zájem, se stanoviskem se nepojily účinky kontinuity a došlo ke stanovení vyšších nároků pro nezemědělské využití kvalitnější půdy, tj. že se má přednostně odnímat půda nižší kvality). Dle politiky územního rozvoje ve znění závazném od 1. 3. 2024 je také oblast obvodu obce s rozšířenou působností Č. dotčená problémem se suchem.

23. Zvolený postup přezkumu druhého závazného stanoviska ministerstva podle § 149 odst. 8 správního řádu pokládá ministerstvo za jediný možný. Postup podle § 147 odst. 7 správního řádu umožňuje přezkum zákonnosti i věcné správnosti. Nezákonnost závazného stanoviska konstatoval soud. Pokud by posouzení provedl nadřízený orgán postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu, byla by žalobkyni odňata možnost brojit proti souhlasu či nesouhlasu s odnětím u nadřízeného orgánu.

24. Ochrana zemědělské půdy je vždy věcí veřejného zájmu a touto optikou je následně nahlíženo na posuzování navrhovaného nezemědělského využití. Vždy je třeba posuzovat, zda převažuje zájem na realizaci záměru nad veřejným zájmem na ochraně zemědělského půdního fondu. K tomu ministerstvo odkazuje na komentářovou literaturu, metodický pokyn a bod 107 rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2024, č. j. 54 A 93/2023 – 95. Toto poměřování je třeba provádět nejen při vymezování ploch v rozvojových plánech, ale i při samotném odnímání zemědělské půdy v případě, kdy byla dovozena diskontinuita. Zemědělské obhospodařování půdy (že se nejedná o degradovanou půdu) bylo jedním z podkladů pro hodnocení jejího stavu. Vedle toho existoval pedologický průzkum, dle nějž nejsou pozemky kontaminované a mají dobrý obsah živin; a kód BPEJ, dle nějž jsou pozemky v I. třídě ochrany a mají vysokou retenční kapacitu vody. Jsou tedy vysoce hodnotné pro hydrologické poměry v území.

25. Některé identifikované půdy nižší kvality dle ministerstva navazují na vnější stranu zástavby naproti dálnici. Realizací stavby dojde ke vzniku enklávy zemědělské půdy malého rozsahu. Stavba ani nebude navazovat na jinou zástavbu než samotné těleso dálnice. I bez realizace stavby by byl rozvoj H. značný. Pořizovatel přijímal řešení zastavitelných ploch v kontextu podmínek roku 2005. To neznamená, že nutně musí být shledán nárok na udělení souhlasu s odnětím půdy. Je třeba konkrétně posuzovat dopady stavby na zemědělský půdní fond včetně uvážení, zda v daném případě převažuje veřejný zájem na zachování zemědělské půdy. Dotčený orgán vyslovil v rámci přijetí územního plánu pouze souhlas s vymezením rozvojové plochy, nikoliv s odnětím zemědělské půdy. Ministerstvo uplatnilo podnět ke změně územního plánu H. dopisem ze dne 6. 12. 2023. Nesouhlasí s tím, že ke změně okolností může dojít jen změnou poměrů v území, k čemuž odkazuje na judikaturu NSS. Nelze vycházet z judikatury NSS, která řešila situaci, kdy mezi přijetím územního plánu a Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 8 41 A 79/2025 následným nesouhlasem s odnětím plynuly jen čtyři roky. V nynějším případě se jedná o násobek tohoto času.

26. Podle názoru ministerstva lze plošný úbytek zemědělské půdy coby složky životního prostředí pokládat za změnu poměrů. Tvrzení, že hydrologické poměry v území, riziko zhutnění půdy či změny v krajině byly známy a doložitelné již v době pořizování územního plánu, nebylo nikdy podloženo důkazy. Úbytek půdy či transformace krajiny jednoznačně nastaly v důsledku plynutí času po vymezení zastavitelné plochy v roce 2005. Při posouzení zhutnění půdy ministerstvo vycházelo z aplikace Půda v číslech, která obsahuje vývoj dat až od roku 2011. I podklady ohledně sucha (nástroj HAMR, informační portál Sucho v krajině, projekt Intersucho a politika územního rozvoje) byly dostupné až výrazně po roce 2005.

27. Ke změnám právní úpravy ministerstvo uvádí, že v roce 2005 nebylo nutné prokazovat jiný výrazně převažující veřejný zájem a neexistoval požadavek upřednostňovat zemědělské půdy nižší kvality dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (ve znění zákona č. 41/2015 Sb.). V tomto ohledu byl i nově zjištěn skutkový stav, neboť došlo k prokázání „intenzity dopadů právní úpravy oproti dopadům metodického pokynu“. Co se týče tohoto ustanovení, zrušujícím rozsudkem „rozporovaná textace“ fakticky „obsahovala pouze tvrzení, nikoliv však doložení“, na základě jakých okolností lze legislativní změnu považovat za významnou. Nejde tedy jen o opakování již soudu známých tvrzení, ale o „předložení konkrétních, dříve neřešených důkazních okolností a právních okolností změny (novela 2015)“, které dle judikatury NSS opravňují k přehodnocení dřívějšího závazného právního názoru. Kontinuitu závazných stanovisek zavedl až stavební zákon z roku 2006. V době vydání stanoviska k návrhu rozvojové plochy v územním plánu se s ním tedy nepojily účinky kontinuity a povinnost prokázat diskontinuitu.

28. Ministerstvo dále opakuje, že za relevantní argumenty jsou sice obecně považovány změny poměrů v území, nikoliv však výlučně. Zrušený nesouhlas s odnětím půdy uváděl jen výčet strategických dokumentů, ale nebylo v něm provedeno vyhodnocení jejich kontextu k posuzované žádosti. Těmito dokumenty došlo k přisouzení větší ochrany zemědělské půdě. Formují přístup orgánů ochrany zemědělského půdního fondu k posouzení navrhovaného nezemědělského využití zemědělské půdy. Pouhý odkaz na strategický dokument nepředstavuje důvod pro udělení nesouhlasného závazného stanoviska, jedná se ovšem o legitimní součást správní úvahy při posuzování záměru. To představuje odlišný přístup oproti dřívějšímu nesouhlasu, kde byly strategické dokumenty brány jako „samostatně životaschopný argument“. Strategické dokumenty se typicky nevěnují konkrétním lokalitám, ale stanoví konkrétní cíle a okolnosti. Pokud by se nemohly propsat do správní úvahy, nebylo by je možné úřední činností naplňovat a jejich stanovení by bylo primárně „demonstrativní“. Ministerstvo opět odkazuje na politiku územního rozvoje, která explicitně uvádí jako podmínku pro rozhodování o změnách v území bránit degradaci půdy.

29. Ministerstvo nesouhlasí s tím, že posouzení žádosti o odnětí půdy není předmětem správního uvážení. Podle § 4 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je podmíněno splněním zákonných požadavků a vydání souhlasu je výsledkem správního uvážení. Klíčová je formulace „shledá-li, že půda může být odňata“ (§ 9 odst. 8 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu), která vyjadřuje podmíněnost a posouzení ze strany správního orgánu, což je typickým znakem toho, že nejde o právní nárok, ale o Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 9 41 A 79/2025 diskreční oprávnění. Ministerstvo se neztotožňuje ani s názorem, že identifikované plochy zemědělské půdy nižší kvality nejsou relevantní. Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu stanoví povinnost preferovat jejich využití. Neplatí předpoklad, že pokud v katastrálním území H. nebyly identifikovány plochy dle § 4 odst. 1 věty první zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, je nutno udělit souhlas s odnětím půdy. I pokud se jedná o nezbytný případ ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, musí správní orgán v rámci svého správního uvážení posoudit soulad se zásadami podle § 4 tohoto zákona (např. že se v posuzovaném území nachází půdy nižší kvality či že dochází k narušení organizace zemědělského půdního fondu) a jeho základním účelem.

30. Ke své správní praxi ministerstvo uvádí, že nedisponuje celostátními daty o vydaných nesouhlasech s odnětím půdy, a proto nemůže být vyhodnocen poměr vydávaných nesouhlasů k souhlasům. Dřívější souhlasy s odnětím půdy zdůvodněné pouze obecným tvrzením nelze považovat za precedens, který by automaticky zakládal nárok na souhlasné stanovisko s odnětím půdy. Žádné z odůvodnění těchto souhlasů neuvádí, že by záměrem došlo k narušení organizace zemědělského půdního fondu, byly identifikovány negativní dopady na hydrologické poměry či identifikovány půdy nižší třídy ochrany na území obce, a že přesto dochází k udělení souhlasu.

31. Ministerstvo opakuje, že § 4 odst. 1 „písm. c)“ zákona o ochraně zemědělského půdního fondu požaduje přednostně využívat zemědělské půdy nižší kvality. Závazné stanovisko identifikovalo, že na území H. se nachází ucelené celky zemědělské půdy nižší kvality, tedy tato zásada plošné ochrany zemědělského půdního fondu je negativně dotčena. Podmínky území H. umožňují přijmout odlišnou variantu řešení, která by byla „komfortnější“ se zájmy ochrany zemědělského půdního fondu.

32. Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu stanoví i povinnost vyhodnotit záměr z pohledu dopadů na organizaci zemědělského půdního fondu, a to i v případě, že je umisťován na zastavitelnou plochu. V dané věci je stavba situována na půdě, která je zemědělsky obhospodařována. V rámci pozemku p. č. XC je umístěna v centrální části půdního bloku. Realizace stavby by tak měla za následek ztrátu souvislého bloku půdy, neboť by pozemky p. č. XF a XG nebyly propojeny s jinou zemědělskou půdou. Vznikla by zbytková lokalita zemědělské půdy o rozloze asi 1,2 ha. To představuje výrazné zhoršení podmínek pro obhospodařování zemědělské půdy. Průměrná velikost dílů půdního bloku byla v roce 2021 asi 10 ha, což bezpochyby souvisí s ekonomickou efektivitou zemědělského hospodaření. Tato lokalita by navíc měla specifický tvar trojúhelníku. Tvar spolu s malou rozlohou mají zásadní vliv na možnost optimalizace počtu přejezdů techniky, což je úzce spojeno s rizikem vzniku či posílení zhutnění půdy, a to na plochách s vysokou zranitelností utužením. To lze hodnotit jako nesplnění požadavku zákona co nejméně narušovat hydrologické poměry.

33. Ministerstvo své závazné stanovisko nepokládá za nepřezkoumatelné a opakuje dosavadní argumentaci s odkazy na závazné stanovisko. Opakovaně zdůrazňuje, že žalobkyně „nepodložila důkazy“, že by alternativní lokality s půdou nižší kvality neumožňovaly realizaci záměru logistického areálu. Důkazy nepodložila ani tvrzení, že rozloha asi 12 ha je právě ta nejnižší možná pro realizaci daného záměru, což je zásadní ve vztahu k doložené existenci ploch zemědělské půdy nižší kvality o rozlohách obdobného rozsahu. Ministerstvo Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 10 41 A 79/2025 z komentářové literatury dovozuje, že smyslem zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je, aby byly nezemědělské záměry vymezovány na co nejmenší ploše.

34. Ohledání pozemků pokládá ministerstvo za legitimní a zákonný nástroj podle § 52 správního řádu. Daná kauza je mimořádná svým rozsahem, délkou trvání, dosavadními rozsudky a předpokládanými dopady do koncepce plošné ochrany zemědělského půdního fondu. Ohledání bylo potřebné pro získání objektivních podkladů o vysoké hodnotě zemědělské půdy, které nebylo možné ověřit jen z písemné dokumentace. Ortofotomapy jsou aktualizovány periodicky. Zrušené závazné stanovisko např. uvádělo, že pozemek p. č. XB je dle ortofotomapy zbaven vegetace a slouží patrně jako skladovací a manipulační plocha. Ohledání bylo transparentní a proběhlo v souladu se zákonem. Pořízené fotografie potvrzují využívání pozemků p. č. XB a XC jako orné půdy. Nově získané materiály se promítly do části závazného stanoviska o posouzení veřejného zájmu na ochraně zemědělské půdy. Argument o tom, že ohledání bylo zbytečné a mělo zabránit fikci souhlasného závazného stanoviska, je nepodložený. Ministerstvo prodloužilo lhůtu i z důvodu, že se jednalo o zvlášť složitý případ. Ohledání nebylo úkonem „na poslední chvíli“. Případ je složitý a významný, neboť může výrazně ovlivnit správní praxi ochrany zemědělského půdního fondu (otázku „intenzity závaznosti zásady kontinuity a její možnou vypořadatelnost“).

35. Závěrem ministerstvo poukazuje na to, že identifikovalo řadu okolností, pro které považuje původní řešení za neaktuální. Pokud by tyto okolnosti ani ve svém souhrnu nebyly shledány za natolik významné, aby umožnily vyslovení nesouhlasu s odnětím půdy, fakticky by se tím vyloučila v agendě ochrany zemědělského půdního fondu možnost jej vydat. To by představovalo zásadní systémový rozpor. Ačkoliv zákon o ochraně zemědělského půdního fondu vyžaduje individuální posouzení každé žádosti, reálně by nebylo možné vyslovit nesouhlas se záměrem, který je v souladu s územně plánovací dokumentací. Ministerstvo se neztotožňuje s právním nárokem na udělení souhlasu s odnětím půdy. Pokud by musela „výše popsaná intenzita závaznosti dřívějšího kladného vyjádření skutečně dovozena“, musel by být souhlas s odnětím půdy vydán. Důsledky by byly prakticky totožné s existencí právního nároku.

36. Ministerstvo ve vyjádření dále odkazuje na obsáhlou písemnost nazvanou „vyjádření k bodům rozsudku č. j. 43 A 68/2022-92“, v níž komentuje jednotlivé body druhého zrušujícího rozsudku. Tato písemnost nad rámec vyjádření neobsahuje nic pro věc podstatného. Replika 37. V replice žalobkyně reaguje výhradně na vyjádření ministerstva. Metodický pokyn, na který ministerstvo odkazuje, není dle žalobkyně na projednávanou věc aplikovatelný, neboť byl vydán až v květnu 2025 (zatímco závazná stanoviska jsou z roku 2024). Ve věci ani nedošlo k žádnému novému dokazování. Ohledání na místě dne 28. 4. 2024 nepřineslo žádné nové poznatky, které by ministerstvo zmínilo v novém posouzení. Poukaz na změnu podmínek životního prostředí (transformace krajiny) je irelevantní. K této změně totiž docházelo kontinuálně v souladu s územním plánem a postupným a řízeným využíváním jednotlivých zastavitelných ploch. Není zřejmé, proč by neměla být využita zastavitelná plocha, na které má být umístěna stavba, pouze z důvodu, že na jiných zastavitelných plochách již došlo k výstavbě. Obecný argument suchem v lokalitě je mylný, protože dopady sucha měly být Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 11 41 A 79/2025 vzaty v potaz při koncipování územního plánu (či změnách). Odkaz na politiku územního rozvoje je zmatečný. Závěr o její přednosti před územním plánem neodpovídá smyslu a účelu politiky územního rozvoje, míře detailu ani hierarchii územně plánovací dokumentace. Politika ani pojmově není územně plánovací dokumentací. Nemá předurčovat rozhodování o konkrétních záměrech. Je určující pro rozhodování a posuzování záměrů na změny území, čímž se rozumí změny navazujících územně plánovacích dokumentací.

38. Závěr ministerstva o tom, že na udělení souhlasu není právní nárok, již byl soudem opakovaně vyvrácen. Pokud je záměr umisťován v zastavitelné ploše, je žádost o odnětí předurčena ke kladnému vyřízení s výjimkami, které soud uvedl ve zrušujících rozsudcích. V dané věci však nedošlo ke změně podmínek nebo poměrů v území. Argument podnětem na změnu územního plánu H. je absurdní, neboť první posouzení záměru provedlo ministerstvo již v roce 2018, tj. pět let před tímto podnětem. Naopak potvrzuje závěr o tom, že orgány ochrany zemědělského půdního fondu byly dlouhodobě nečinné a nevyvinuly žádnou iniciativu vůči pořizovateli územního plánu, přestože procházel procesem periodického vyhodnocování. Žalobkyně nezpochybňuje, že zásada kontinuity není absolutní. Samotný časový odstup od zařazení pozemků do zastavitelných ploch ale není rozhodující. Plynutí času samo o sobě neoslabuje obsah územních plánů, tím spíše, pokud se periodicky vyhodnocují. Úbytek zemědělské půdy a transformace krajiny jsou důsledky realizace záměrů předpokládaných územním plánem. Hutnění půdy a sucho jsou obecné průvodní jevy, které se mají propsat do změn územního plánu. Žádná z těchto skutečností není novotou v území.

39. Neobstojí ani argumentace tím, že v době přijímání územního plánu neexistoval § 4 odst. 3 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (ve znění zákona č. 41/2015 Sb.). Novela zákonem č. 41/2015 Sb. výslovně počítala s tím, že stávající územní plány obsahují zastavitelné plochy vymezené na zemědělské půdě I. a II. třídy ochrany v § 9 odst. 5 tohoto zákona, kde výslovně uvedla, že se toto pravidlo ve stanovených případech nepoužije. Přechodné ustanovení čl. II. bodu 4 zákona č. 41/2015 Sb. výslovně reflektuje situace, kdy byla zastavitelná plocha zařazena do územního plánu před účinností této novely a pro tyto případy ukládá postupovat dle dosavadní právní úpravy (tj. bez zpřísněného režimu posuzování). Zákonodárce tak záměrně zvolil řešení, které preferuje kontinuitu dosavadních územních plánů.

40. Argumentaci obecnými strategickými dokumenty již vyvrátil soud jako nepoužitelnou. Tyto dokumenty mohou mít význam v koncepční oblasti územního plánování, nikoliv již ve fázi hodnocení konkrétního záměru. Správním uvážením není, pokud má ministerstvo pouze posuzovat splnění zákonných požadavků. Ani posouzení nezbytnosti podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (ve znění účinném v době vydání závazných stanovisek) není správním uvážením, ale objektivním hodnocením podkladů a vstupních skutkových okolností. Nad jeho rámec nemá ministerstvo žádné správní uvážení.

41. Ministerstvo dále ohledně své správní praxe argumentuje, že žalobkyní zmíněné případy tvoří jen jednotky případů, aniž by bylo vyloženo, v jakém poměru byly dříve vydávány souhlasy a nesouhlasy v rámci praxe ministerstva a krajských úřadů. Je to však ministerstvo, které by mělo jednoznačně doložit a obhájit svou praxi. Důkazní břemeno není na žalobkyni. Tvrzení o tom, že ministerstvo nedisponuje celostátními daty o vydaných Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 12 41 A 79/2025 nesouhlasech s odnětím půdy, je zavádějící. Ministerstvo spravuje informační systém Evidence odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu. Zde má dispozici data od všech orgánů ochrany zemědělského půdního fondu stran všech záměrů, pro které byla odňata zemědělská půda.

42. Pro umístění stavby neexistují alternativní plochy na území H. Ministerstvem identifikované celky zemědělské půdy nižší kvality jsou územním plánem určeny pro odlišné využití. To plyne již z žádosti o vydání souhlasu a přímo z územního plánu. Není tedy pravda, že by žalobkyně nepředložila důkazy o tom, že podmínky těchto alternativních lokality vylučují realizaci logistického areálu. Nemohou být relevantní pro úvahu o nezbytnosti odnětí půdy. Skutečnost, že dotčená plocha je zemědělsky obhospodařovaná a tvořená půdním blokem dle LPIS, je irelevantní. Tento stav lze předpokládat na pozemcích, které jsou aktuálně součástí zemědělského půdního fondu. Ministerstvo žalobkyni vytýká nadměrnou rozlohu stavby, ale současně poukazuje na to, že v důsledku nevyužití celé plochy zůstane zbytková část zemědělské půdy. To žalobkyně pokládá za vzájemně rozporné. Rozloha 12 ha odpovídá běžným řešením obdobných záměrů. Žádnou zastavitelnou plochu ani nelze využít na 100 % v celém rozsahu (typicky s ohledem na koeficienty zastavitelnosti či technické souvislosti obdobných záměrů). I po maximálním zastavění vždy zůstanou určité marginální zbytkové plochy. Argument tím, že žalobkyně plně „nevytěžila“ zastavitelnou plochu, je nesmyslný a bylo by jím vždy možné zdůvodnit nesouhlas s odnětím. Podmiňování souhlasu konkrétním plošným rozsahem by bylo i v rozporu s dispoziční zásadou. Neobstojí ani povšechný odkaz na zásadu minimalizace záboru zemědělského půdního fondu.

43. Ohledání na místě je při vydávání závazných stanovisek nestandardním postupem a ministerstvo je zjevně užilo jako účelově jako úhybný procesní manévr. Tento procesní úkon nepřinesl avizovaný kvalitativní přínos posuzování žádosti o odnětí. Projednávaný případ není mimořádný svým rozsahem, neboť plošný rozsah záboru je běžný. Nejde o skutkově či právně složitý případ. Ministerstvo nevyložilo, v čem by měla složitost spočívat. Příčinou průtahů v řízení je opakovaný a záměrně nezákonný postup ministerstva a hledání zástupných a iracionálních argumentů pro udržení nezákonného řešení. Další vyjádření ministerstva 44. Ve vyjádření ze dne 24. 4. 2026 ministerstvo obsáhle reaguje na repliku. Metodický pokyn podle něj není právním předpisem, a proto u něj neplatí zákaz retroaktivity. Pouze blíže popisuje a sjednocuje výklad zásad plošné ochrany zemědělské půdy dle § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Ohledání na místě bylo nezbytné k naplnění zásady materiální pravdy. V předchozím závazném stanovisku ministerstvo mělo pochybnosti o reálném stavu (možné využití pozemků pro stavbu jako manipulační plochy), které ohledání vyvrátilo. Skutečnost, že urbanizace krajiny je částečně důsledkem naplňování územního plánu, nevylučuje, aby v pozdějším řízení o odnětí půdy byl hodnocen její skutečný rozsah, intenzita a dopady na podmínky v území. Problémy se zhutněním půdy byly prokázány přímo ve vztahu k pozemkům navrženým k odnětí půdy a ohrožení suchem bylo prokázáno řadou informačních zdrojů. Sucho má vliv na hydrologické poměry půdy a obhospodařovatelnost pozemků. Podklady, které k jeho identifikaci ministerstvo použilo (nástroj HAMR – provoz od roku 2021, portál Sucho v krajině – vytvořen v letech 2015 – Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 13 41 A 79/2025 2017, projekt Intersucho – od roku 2012 a politika územního rozvoje z roku 2008), vznikly až po roce 2005, proto nemohl být stav sucha zohledněn v době přijetí územního plánu. Politiku územního rozvoje ministerstvo nepoužilo jako závazný podklad pro posouzení konkrétního záměru, ale jako odborný podklad obsahující informace o stavu životního prostředí. Pořizovatel územního plánu v roce 2005 neměl objektivní možnost zohlednit dopady sucha, neboť bylo exaktně identifikováno až na základě podkladů vzniklých po schválení územního plánu. Posouzení sucha by bez dostupnosti exaktních, lokálně a časově specifických analytických dat mohlo mít jen obecnou povahu. Pořizovatel neměl k dispozici srovnatelný datový základ, který by dovoloval konkrétní a doložitelné vyhodnocení rizika sucha v katastrálním území H. Jde tedy o kvalitativně nové informace (a nikoliv o opožděné zohlednění dříve dostupných skutečností).

45. Skutečnost, že až konkrétní parametry, rozsah a dopad záměru plně „obnažily“ nesoulad vymezené zastavitelné plochy se zákonnými požadavky na ochranu nejkvalitnější zemědělské půdy, nečiní postup ministerstva účelovým. Irelevantní je i argumentace periodickým vyhodnocováním územního plánu. Ochrana zemědělského půdního fondu se nepromlčuje a případná pasivita orgánů ochrany zemědělského půdního fondu nemůže konkludentně nahradit povinnost provést hmotněprávní posouzení v konkrétním řízení o odnětí půdy. Ministerstvo nesouhlasí s tím, že úbytek rozsahu složky životního prostředí a transformaci krajiny nelze použít jako argument. Skutečnost, že územní plán historicky předpokládal rozvoj, neznamená, že orgán ochrany zemědělského půdního fondu musí v roce 2024 rezignovat na posouzení aktuálního stavu. Tvrzení o tom, že sucho a zhutnění půdy jsou jen obecnými průvodními jevy, jimiž nelze argumentovat v individuálním řízení, je v rozporu se zásadou materiální pravdy. Problematika sucha a schopnosti zadržovat vodu není abstraktní politickou deklarací, ale objektivním a měřitelným stavem. Realizace dalšího rozsáhlého záměru, jehož důsledkem bude navýšení nepropustných povrchů v území, bude mít negativní dopad na hydrologické poměry v území.

46. Ministerstvo nesouhlasí s aplikací přechodného ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 41/2015 Sb. Smyslem přechodných ustanovení je překlenutí bezprostředního období po změně právní úpravy a ochrana tehdy probíhajících procesů, a nikoliv petrifikace právního stavu „na věčné časy“. Žalobkyně přehlíží „zásadní terminologický rozdíl“ mezi čl. II bodem 1 a bodem 4 zákona č. 41/2015 Sb. Zatímco bod 1 dopadá na řízení zahájená dle zákona ochraně zemědělského půdního fondu, bod 4 se „výslovně a úzce“ váže jen na „rozhodování“ o odnětí zemědělské půdy. Tuto dikci je třeba vykládat ve světle § 21 téže novely, který stanoví, že souhlas s odnětím je rozhodnutím ve správním řízení pouze tehdy, nevyžaduje-li záměr povolení dle jiného předpisu. V projednávané věci nebylo vydáno rozhodnutí ale závazné stanovisko. Na tento proces se čl. II bod 4 zákona č. 41/2015 Sb. neaplikuje. Pokud by toto přechodné ustanovení bylo vykládáno tak, jak to činí žalobkyně, znamenalo by to, že by se na veškeré plochy a koridory, k nimž bylo dáno stanovisko dle § 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění před účinností zákona č. 41/2015 Sb., aplikovala po neomezenou dobu (i dnes) stará a neaktuální právní úprava. Tím by vznikl fakticky permanentní dvoukolejní režim. Rozsáhlá území by byla vyňata ze současných mechanismů ochrany zemědělského půdního fondu. Došlo by i ke střetu s přechodným ustanovením § 19 odst. 1 zákona č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, a přechodnými ustanoveními k zákonu č. 183/2024 Sb., jímž se měnil zákon o ochraně Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 14 41 A 79/2025 zemědělského půdního fondu. Dle judikatury NSS správní orgány rozhodují dle právního stavu v době svého rozhodování.

47. Ministerstvo má za to, že ochrana zemědělského půdního fondu není „hrou čísel“, při které by procentní úspěšnost předchozích žadatelů zakládala nárok pro budoucí žadatele. Každá lokalita je individuální. Ministerstvo doložilo výčet devíti konkrétních nesouhlasů pro typově podobné logistické záměry, čímž se snažilo vyvrátit, že by pro tyto záměry existovala ustálená praxe bezvýhradného vydávání souhlasů. Ministerstvo ani netají informace z evidence odnětí zemědělské půdy, neboť tato evidence obsahuje jen vydané souhlasy, a nikoliv nesouhlasy. Požadavky na minimalizaci celkového rozsahu odnětí a co nejmenší narušení organizace zemědělského půdního fondu nejsou ve vzájemném rozporu. První z nich směřuje k co nejmenší plošné výměře záměru, zatímco druhý hodnotí prostorové uspořádání a tvar vůči okolním pozemkům. Vznik zbytkových ploch v daném případě není dán tím, že by žalobkyně nevyužila celou plochu, ale nevhodným prostorovým uspořádáním. Koeficient zastavěnosti není relevantní. Předmětem odnětí je celá plocha potřebná pro stavbu včetně např. sadových ploch. Podstatou řešené problematiky navíc není dodržení stavebních regulativů, ale narušení organizace zemědělského půdního fondu. Ministerstvo žalobkyni neupírá právo určit, o jakou výměru odnětí půdy požádá v souladu s dispoziční zásadou. Musí ale posoudit, zda žalobkyní vymezený rozsah odpovídá zákonu. Ministerstvo není vázáno tím, žalobkyně zvolila právě 12 ha, musí ale zkoumat, zda je takto zvolený rozsah skutečně nezbytný a zda neexistuje šetrnější varianta. Vyjádření k otázce časové působnosti změny § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu zákonem č. 149/2023 Sb. a prolomení závazného právního názoru soudu 48. Soud dal účastníkům, osobě zúčastněné na řízení i ministerstvu taktéž přípisem ze dne 3. 6. 2026 možnost reagovat na předběžný právní názor spočívající v tom, že na věc je třeba aplikovat čl. III bod 1 zákona č. 149/2023 Sb., jenž s účinností od 1. 1. 2024 zrušil § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu; a že z toho důvodu přichází v úvahu prolomení závazného právního názoru vysloveného ve druhém zrušujícím rozsudku včetně možnosti aplikace přechodného ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 41/2015 Sb.

49. Žalovaný uvedl, že se ztotožňuje s replikou žalobkyně, dle které je namístě aplikace čl. II bodu 4 zákona č. 41/2015 Sb.

50. Ministerstvo uvedlo, že v přechodném období dle § 334a zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon z roku 2021), se použijí dosavadní právní předpisy obecně, a nikoliv jen dosavadní stavební zákon z roku 2006. Tento výklad vychází ze společného stanoviska dotčených ústředních správních úřadů ze dne 28. 6. 2023. Na věc tak dopadá zákon o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění účinném k 31. 12. 2023 jako celek, tedy včetně § 4 odst.

5. Právní názor vyslovený ve druhém zrušujícím rozsudku tak zůstává závazným. Od 1. 1. 2024 nedošlo v § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu k podstatným změnám. K možnosti použití čl. II bodu 4 zákona č. 41/2015 Sb. ministerstvo shrnulo argumenty uvedené v jeho posledním vyjádření. Dodalo, že otázka, zda se na věc použije § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, ani není určující, neboť toto ustanovení dopadá na fázi územního plánování. Závazná stanoviska se o ně neopírala. Nepožadovala prokázání jiného výrazně převažujícího veřejného zájmu podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, jehož uplatnění pro záměr na zastavitelné Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 15 41 A 79/2025 ploše bylo vyloučeno podle § 9 odst. 5 tohoto zákona, nýbrž se opírala o plošné zásady ochrany zemědělského půdního fondu dle § 4 odst. 1 tohoto zákona a posouzení kontinuity. Posouzení věci 51. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, je včasná a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. Splněny byly navíc i podmínky dle § 51 odst. 1 s. ř. s. Jednání ani nebylo zapotřebí k dokazování. Účastníci ani osoba zúčastněná na řízení žádné důkazy nenavrhli. Žalovaný si jako účastník řízení ani neosvojil žádný z důkazních návrhů ministerstva (které účastníkem řízení není, a nemá tedy právo navrhovat důkazy; má pouze právo se vyjádřit k zákonnosti svých podkladových úkonů dle § 75 odst. 2 věty třetí s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, viz přechodné ustanovení čl. XI bodu 1 zákona č. 314/2025 Sb. – to ministerstvo učinilo i bez výzvy soudu). I kdyby ale tyto důkazní návrhy uplatnil, soud by jim nevyhověl. Skutečnost, že ministerstvo podalo podnět ke změně územního plánu H. (k čemuž ministerstvo navrhovalo důkaz tímto podnětem a doručenkami), není rozhodující pro posouzení věci (viz níže bod 95); a příslušné listiny jsou i součástí správního spisu. Podobně nebylo pro posouzení věci relevantní, co je obsahem evidence odnětí ze zemědělského půdního fondu (k čemuž ministerstvo navrhovalo důkaz uživatelskou příručkou a ročním hlášením), neboť příslušnou námitku ministerstvo nevypořádalo přezkoumatelným způsobem (viz níže body 119 až 124). Soud jinak vycházel z obsahu správního spisu, jímž se zásadně nedokazuje.

52. Klíčovou otázkou, která prostupuje celou žalobou, je, zda ministerstvo a ministr dodrželi závazný právní názor soudu vyjádřený zejména v druhém zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud připomíná, že nerespektování závazného právního názoru má za následek zrušení nového rozhodnutí správního orgánu bez dalšího. V řízení o žalobě proti novému rozhodnutí správního orgánu se u těch otázek, který byly soudem zodpovězeny při zrušení původního rozhodnutí, přezkoumává pouze to, zda správní orgán postupoval v souladu se závazným právním názorem krajského soudu. Ohledně takto vyřešených otázek již není prostor pro polemiku. Ani NSS nemůže přehodnocovat závazný právní názor vyslovený v prvním zrušujícím rozsudku krajského soudu, pokud proti němu správní orgán nepodal kasační stížnost, ač mohl, a proti jeho závěrům brojí až v kasační stížnosti podané proti dalšímu rozsudku krajského soudu.

53. Současně platí, že i krajský soud je při opakovaném posuzování stejné věci vázán svým dříve vysloveným právním názorem – za předpokladu, že se v období mezi jeho jednotlivými rozhodnutími nezměnily skutkový nebo právní stav věci ani soudní judikatura pro krajský soud závazná (viz rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2024, č. j. 9 As 66/2023 – 72, č. 4615/2024 Sb. NSS, a tam shrnutá judikatura, zejm. v bodech 22 až 26). Z podstaty věci však musí jít o takovou významnou změnu skutkových či právních poměrů nebo judikatury, v jejímž světle by závazný právní názor bez dalšího nadále nemohl obstát. Jde o institut zcela výjimečný, pročež zdaleka ne každá (možná) změna či doplnění, resp. upřesnění rozhodných Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 16 41 A 79/2025 okolností je s to prolomit kasační závaznost právního názoru v téže věci již jednou vysloveného (viz např. body 27 až 29 rozsudku NSS ze dne 26. 2. 2026, č. j. 22 Afs 258/2025 – 73). Zdejší soud tedy nyní nemůže přehodnocovat závěry, k nimž dospěl v předchozích zrušujících rozsudcích, ledaže by správní orgány dospěly k novým a podstatným skutkovým zjištěním nebo by se zásadně změnila na věc aplikovatelná právní úprava, popř. pro soud závazná judikatura, tj. na úrovni NSS a dalších vysokých soudů.

54. Soud má za to, že této povinnosti ministerstvo a ministr – přes opakovanou deklaraci opaku –nedostáli. Žalobkyni lze přisvědčit, že tyto správní orgány opřely nesouhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu do značné míry o důvody, které soud v druhém zrušujícím rozsudku shledal nezákonnými, aniž by došlo k zásadní změně skutkového stavu či relevantní právní úpravy a judikatury. Použitelná právní úprava 55. V mezidobí od podání žádosti o závazné stanovisko ministerstva (dne 19. 9. 2017), resp. o územní rozhodnutí (dne 26. 2. 2018) došlo s ohledem na značný časový odstup k řadě novelizací relevantních právních předpisů. I v souvislosti s výše uvedenými podmínkami pro výjimečné prolomení závazného právního názoru proto soud pokládá za vhodné samostatně pojednat o (ne)použitelnosti těch nejvýznamnějších změn z hlediska časové působnosti.

56. Obecně lze říci, že přechodná ustanovení jednotlivých novel se různí, pokud jsou v nich vůbec obsažena. Soud je samozřejmě respektoval a při jejich neexistenci vycházel zejména z obecné zásady nepravé retroaktivity procesních norem (tato a další intertemporální pravidla shrnuje např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 4. 2026, č. j. 1 Afs 226/2023 – 50, body 52 až 55).

57. Na věc je třeba použít ještě stavební zákon z roku 2006 s ohledem na § 330 odst. 1 a § 334a odst. 1 a 3 stavebního zákona z roku 2021 (územní řízení bylo zahájeno ještě před účinností tohoto zákona). Stavební zákon z roku 2006 se aplikuje již ve znění zákona č. 403/2020 Sb., tj. včetně nového znění § 4 odst. 9, neboť tento zákon neobsahuje žádná přechodná ustanovení, a uplatní se tak nepravá retroaktivita procesních norem. Totéž platí pro § 149 správního řádu. Ve shodě s ministerstvem soud také neaplikoval zákon č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, neboť žádost o závazné stanovisko ministerstva byla podána před jeho účinností a závazné stanovisko ministerstva bylo vydáno ještě podle dosavadních právních předpisů (viz § 19 odst. 1 a 5 tohoto zákona). Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu soud použil ve znění před změnou zákonem č. 183/2024 Sb. (který významně novelizoval zejm. § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu) v souladu s přechodným ustanovením čl. II bodu 1 tohoto zákona, neboť územní řízení (i postup k vydání závazného stanoviska) bylo zahájeno ještě před účinností tohoto zákona (nepřípadný je tak i odkaz ministerstva na metodický pokyn k aplikaci této novely, který ministerstvo zhusta cituje ve svých vyjádřeních).

58. Použít je třeba i čl. III bod 1 zákona č. 149/2023 Sb., který z § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu vypustil odst.

5. Tento zákon neobsahuje přechodná ustanovení, v souladu se zásadou, že správní orgány (i odvolací) rozhodují dle skutkového a právního stavu v době svého rozhodování (viz např. bod 36 rozsudku NSS ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 – 126, č. 1786/2009 Sb. NSS), tak byly povinny přihlédnout i k této změně. Lze doplnit, že zrušený § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 17 41 A 79/2025 je sice hmotněprávního charakteru (je součástí zásad plošné ochrany zemědělského půdního fondu), žalobci však na jeho základě dosud nevzniklo žádné hmotné právo, které by bylo možné chránit (viz bod 55 rozsudku rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 226/2023 – 50).

59. Přiléhavá není ani argumentace ministerstva společným stanoviskem Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva zemědělství, Ministerstva dopravy, Ministerstva životního prostředí, Ministerstva kultury, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva průmyslu a obchodu a Státní báňské správy k aplikaci § 334a stavebního zákona z roku 2021 ze dne 28. 6. 2023 (dostupné např. na webových stranách Ministerstva pro místní rozvoj https://mmr.gov.cz/). Změna spočívající ve zrušení § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu nijak nesouvisela s přijetím (nového) stavebního zákona z roku 2021 (ostatně ani nebyla součástí „změnového“ zákona č. 284/2021 Sb.) a ani zákona o jednotném environmentálním stanovisku. Soud připouští, že přechodné ustanovení § 19 odst. 1 zákona o jednotném environmentálním stanovisku zjevně musí dopadat i na některé změny zákona o ochraně zemědělského půdního fondu obsažené v souvisejícím zákoně č. 149/2023 Sb., neboť se ze své povahy mohou aplikovat až při vydávání jednotného environmentálního stanoviska – viz např. čl. III bod 30 zákona č. 149/2023 Sb. a samotný zákon č. 149/2023 Sb. neobsahuje přechodné ustanovení, které by upravovalo jejich časovou působnost (byť některá jiná přechodná ustanovení naopak obsahuje). Zrušení § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu však s vydáváním jednotného environmentálního stanoviska věcně nesouvisí (koneckonců i z důvodu, že se svou povahou jedná o hmotněprávní ustanovení). Dle důvodové zprávy k zákonu č. 149/2023 Sb. bylo smyslem této změny vypuštění nejasného a nesrozumitelného ustanovení, které se do zákona dostalo prostřednictvím poslaneckého „přílepku“ a obsahuje obtížně aplikovatelnou a nejasnou úpravu, jejímž cílem bylo pravděpodobně zakotvit výjimku z povinnosti poměřovat veřejné zájmy při navrhování záboru nejkvalitnější zemědělské půdy; pro takové řešení však neexistuje žádný věcný důvod z pohledu ochrany zemědělské půdy. I důvodová zpráva tedy potvrzuje, že uvedená změna neměla s jednotným environmentálním stanoviskem nic společného. Pokud tedy § 19 odst. 1 zákona o jednotném environmentálním stanovisku hovoří o postupování podle „dosavadních právních předpisů“, logicky se tím myslí jen ta ustanovení, která upravují „vydání správního úkonu, namísto nějž se vydává jednotné environmentální stanovisko“ (viz úvod tohoto ustanovení, který vymezuje jeho věcnou působnost). To § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu není, neboť jde, jak bylo opakovaně uvedeno, o hmotněprávní ustanovení, které je součástí plošných zásad ochrany zemědělského půdního fondu. Je třeba dodat, že ani ministerstvem odkazované společné stanovisko k aplikaci § 334a stavebního zákona z roku 2021 ze dne 28. 6. 2023 nepodporuje jím zastávaný výklad a naopak konvenuje výše uvedenému. Na str. 5 tohoto stanoviska se totiž výslovně uvádí, že „[z]měny obsažené v doprovodném změnovém zákonu [tj. zákon č. 149/2023 Sb., pozn. soudu], které se však netýkají vydávání jednotného environmentálního stanoviska, resp. povolování záměrů podle stavebního zákona, nabývají účinnosti ke dni 1. 1. 2024“. Tím se evidentně (byť poněkud nepřesně) chtělo říci, že tyto změny se aplikují již od 1. 1. 2024 – v protikladu k předchozímu textu, který pojednává o změnách, které od tohoto data ještě nepoužijí.

60. V této souvislosti je třeba posoudit, zda má zrušení § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu nějaký vliv na závaznost právního názoru vysloveného ve Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 18 41 A 79/2025 druhém zrušujícím rozsudku. Dle tohoto ustanovení platilo, že „[o[dstavec 3 se nepoužije při posuzování ploch vymezených jako zastavitelné nebo jako plochy územní rezervy v platné územně plánovací dokumentaci.“ Odkazovaný § 4 odst. 3 pak stanovil, že „[z]emědělskou půdu I. a II. třídy ochrany lze odejmout pouze v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad veřejným zájmem ochrany zemědělského půdního fondu.“ Toto ustanovení přitom bylo do zákona o ochraně zemědělského půdního fondu vloženo zákonem č. 41/2015 Sb. Soud ve druhém zrušujícím rozsudku právě na základě § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu dovodil, že se na projednávanou věc nepoužije odst. 3 téhož ustanovení. Z toho učinil závěr o tom, že (1) požadavek ministryně na „přidanou hodnotu“ záměru byl nezákonný, a především že (2) změna § 4 zákona o ochraně o ochraně zemědělského půdního fondu provedená zákonem č. 41/2015 Sb. pro účely projednávané věci nepřinesla žádné zásadní zvýšení ochrany zemědělské půdy. Nabízí se tedy úvaha, zda tyto závěry obstojí i za situace, kdy již § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu v citovaném znění není součástí zákona o ochraně zemědělského půdního fondu.

61. Soud zastává názor, že ano. Jak upozornilo ministerstvo, dle § 9 odst. 5 písm. e) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (ve znění před novelou zákonem č. 183/2024 Sb.) totiž platí, že při rozhodování o záměru se nepoužije § 4 odst. 3, jedná-li se o záměr na zastavitelné ploše vymezené v územním plánu. Jelikož stavba má být umístěna na zastavitelné ploše dle územního plánu (o tom není sporu), na projednávanou věc se § 4 odst. 3 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu stále nepoužije. V této souvislosti již není podstatné, zda se dřívější § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu vztahoval (jen) na fázi územního plánování, resp. jaký je přesný vztah obou ustanovení. I kdyby soud dříve nesprávně vyložil § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu tak, že se vztahuje (i) na fázi rozhodování o odnětí půdy pro konkrétní záměr, nemění to nic na tom, že nadále platí předpoklad, z nějž dovodil oba výše uvedené (závazné) závěry. Nedošlo tedy k natolik podstatné změně právní úpravy, aby odůvodňovala prolomení závazného právního názoru vysloveného ve druhém zrušujícím rozsudku.

62. Žalobkyně v replice dále zvedla otázku použitelnosti čl. II bodu 4 zákona 41/2015 Sb. Dle tohoto ustanovení platí, že „[j]estliže je podkladem pro rozhodování o odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu územně plánovací dokumentace, pro kterou bylo dáno stanovisko podle § 5 zákona č. 334/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použije se § 4 zákona č. 334/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Ministerstvo a ministr při posouzení (ne)souhlasu s odnětím vždy postupovali dle § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění zákona č. 41/2015 Sb., což by bylo v rozporu s citovaným přechodným ustanovením, pokud by se v nynější věci použilo. Tento postup nicméně soud ve druhém zrušujícím rozsudku zjevně akceptoval, neboť podstatnou součástí závazného právního názoru byl mj. i výklad § 4 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, který byl také zakotven až zákonem č. 41/2015 Sb. Jak bylo výše uvedeno, i soud samotný je vázán svým předchozím právním názorem. Pokud tedy dříve vyšel z toho, že se aplikuje § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění zákona č. 41/2015 Sb., nemůže tento postoj nyní přehodnotit, i kdyby dospěl k závěru o jeho nesprávnosti. Nenastaly ani žádné okolnosti, zejména zásadní změna právní úpravy (viz výše), které by soud opravňovaly jej prolomit. Překonat názor o nepoužitelnosti čl. II bodu Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 19 41 A 79/2025 4 zákona 41/2015 Sb. na projednávanou věc vyjádřený ve druhém zrušujícím rozsudku (byť implicitně) by tak mohl jen NSS, neboť dosud nedostal příležitost se k této otázce vyslovit.

63. Nad rámec nezbytného odůvodnění nicméně soud musí dodat, že důvody, o něž ministerstvo opírá nepoužitelnost čl. II bodu 4 zákona č. 41/2015 Sb. na nynější věc, jsou velmi nepřesvědčivé. Z čistě jazykového hlediska podle názoru soudu není pochyb o tom, že toto ustanovení na projednávanou věc dopadá: podkladem pro rozhodování ministerstva o udělení souhlasu je územní plán, pro který bylo dáno stanovisko (alespoň ve vztahu k ploše na pozemcích, na něž má být stavba umístěna) v roce 2005, tedy v každém případě ještě dle § 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu před účinností zákona č. 41/2015 Sb. Ministerstvo klade důraz na použití slova „rozhodování“, z čehož dovozuje, že se přechodné ustanovení aplikuje jen tam, kde se o odnětí půdy vydává rozhodnutí, a nikoliv závazné stanovisko. Z jazykového hlediska ale může „rozhodování“ (o odnětí půdy) stejně dobře znamenat i vydávání povolení, jehož podkladem je závazné stanovisko o souhlasu k odnětí půdy. Argumentace ministerstva je pak ze systematického hlediska nesmyslná. Ustanovení § 9 odst. 5 zákona o ochraně o zemědělském půdním fondu, které se do tohoto zákona dostalo také zákonem č. 41/2015 Sb., rovněž hovoří o „rozhodování“ (o záměru), avšak zcela jistě se neaplikuje jen na vydávání rozhodnutí, ale i závazných stanovisek. Ministerský výklad by nadto vedl k nedůvodným rozdílům při posuzování žádostí o odnětí půdy. Použití § 4 v původním nebo novém znění by totiž záleželo pouze na tom, zda by záměr vyžadoval či nevyžadoval povolení dle jiného právního předpisu (§ 21 odst. 1 a 2 zákona o zemědělském půdním fondu). Soudu současně uniká, jakou souvislost by mělo mít toto přechodné ustanovení s § 21 zákona o zemědělském půdním fondu, který byl zákonem č. 41/2015 Sb. také novelizován. Tam nově uvedené pravidlo, že se v případě záměrů vyžadujících povolení dle jiného právního předpisu vydává závazné stanovisko a jinak rozhodnutí, ve skutečnosti nebylo ničím novým. Totéž se dalo dovodit z § 21 odst. 2 a contrario ve znění před novelou zákonem č. 41/2015 Sb. Ostatně i důvodová zpráva k tomuto ustanovení (viz str. 40 důvodové zprávy k zákonu č. 41/2015) potvrzuje, že „[t]ato úprava je v souladu se správním řádem, nicméně je potřebné ji v zákoně výslovně zakotvit“ – tedy že jde jen o výslovné zakotvení něčeho, co již bylo možné dovodit ze správního řádu.

64. Ministerstvo též argumentuje údajným obecným smyslem přechodných ustanovení, který spatřuje v překlenutí bezprostředního období po změně právní úpravy. Soudu ale není zřejmé, jak k tomuto názoru dospělo. Smyslem přechodných ustanovení v obecné rovině je toliko vyřešit střet „staré“ a „nové“ právní úpravy. To automaticky nijak nepředznamenává, po jakou dobu se bude „stará“ právní úprava aplikovat. Je běžné, že se některé historické zákony aplikují i mnoho (desítek) let po jejich zrušení (např. v oblasti sociálního zabezpečení zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, např. na základě § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, který sice není formálně zařazen mezi přechodná ustanovení, nicméně také řeší intertemporální otázky). V daném případě by navíc ani nešlo o nějaké dlouhé období, během kterého by byly přijaty zásadní změny zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Jediná relevantní změna, která se nadto dle názoru ministerstva ani v nynější věci nemá použít, je zrušení § 4 odst. 5 tohoto zákona zákonem č. 149/2023 Sb. Ve skutečnosti je tedy podstatné nalézt smysl a účel toho kterého konkrétního přechodného ustanovení, což ministerstvo zcela pominulo. Důvodová zpráva k zákonu č. 41/2015 Sb. v této souvislosti uvádí, že „[z]ásady ochrany zemědělského půdního fondu Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 20 41 A 79/2025 stanovené v § 4 se uplatňují obecně, tj, jak při postupu podle § 5, tj. v procesu územního plánování, tak při rozhodování podle § 9, tj. při odnímání zemědělské půdy pro konkrétní záměr. Rozhodování by mělo být ohledně jedné lokality v různých procesech konzistentní. Navržené přechodné ustanovení toto zajišťuje právě pro ty případy, kdy o lokalitě by bylo rozhodováno podle § 5 za účinnosti jiného znění, než je znění zákona v době rozhodování podle § 9“. Z citovaného jasně plyne, že cílem čl. II bodu 4 zákona č. 41/2015 Sb. bylo, aby se jak v procesu územního plánování, tak při odnětí půdy pro konkrétní záměr postupovalo dle stejného znění § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. To by bylo v daném případě naplněno – stanovisko k územnímu plánu bylo vydáno dle § 4 zákona o zemědělském půdním fondu ještě před účinností zákona č. 41/2015 Sb., je tedy třeba jej aplikovat ve stejném znění i při odnětí půdy pro konkrétní záměr (tj. v nynějším řízení). Nutno dodat, že důvodová zpráva navíc zjevně nepodporuje ani výše uvedený závěr ministerstva o tom, že by se snad přechodné ustanovení mělo vztahovat jen na případy, kdy se o odnětí půdy vydává samostatné rozhodnutí.

65. Soud si je vědom toho, že výklad, který zastává, vede k jisté dvojkolejnosti spočívající v tom, že v případě starších územních plánů a jejich změn by se nadále aplikoval § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění před účinností zákona č. 41/2015 Sb., a to i přesto, že by byl následně novelizován jinými zákony. Ze shora citované důvodové zprávy nicméně plyne, že přesně takový byl záměr zákonodárce. Ten také mohl (a do budoucna může) kdykoliv tento režim odstranit, např. v rámci některé z novel zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, pokud by se rozhodl, že je již třeba dát přednost ochraně zemědělského půdního fondu před právní jistotou. Ani to (tj. změna přechodných ustanovení) by nebylo nic neobvyklého v české legislativě (viz např. vývoj stavebního zákona z roku 2021). Tak se ovšem nestalo. Namítaný střet tohoto přechodného ustanovení s přechodnými ustanoveními dalších zákonů (zákona č. 183/2024 Sb. či zákona o jednotném environmentálním stanovisku) je jen domnělý. Pokud tato přechodná ustanovení hovoří o dosavadních právních předpisech, míní tím samozřejmě i jejich přechodná ustanovení, tedy i čl. II bod 4 zákona č. 41/2015 Sb., který dále vede k použití § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění před účinností zákona č. 41/2015 Sb. K žádnému „interpretačnímu konfliktu“, natož „neřešitelnému“ tak nedochází. To stejné platí pro zásadu rozhodování správních orgánů dle právního stavu ke dni jejich rozhodnutí. I tento právní stav samozřejmě zahrnuje rovněž přechodná ustanovení, která mohou ukládat použití již neúčinné právní úpravy. Postup ministra po druhém zrušujícím rozsudku představuje flagrantní porušení závazného právního názoru soudu 66. Soud v prvé řadě nemůže ponechat bez reakce to, jakým způsobem ministr postupoval po druhém zrušujícím rozsudku, přestože jeho nezákonný postup neměl sám o sobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (ze shodných důvodů jako naposledy, viz bod 39 druhého zrušujícího rozsudku) a odpovídající námitku žalobkyně ani výslovně nevznáší. Soud v druhém zrušujícím rozsudku oběma správním orgánům důrazně vytknul, že porušily závazný právní názor vyjádřený v prvním zrušujícím rozsudku a počínaly si nezákonně tím, že žádost žalovaného o revizní závazné stanovisko vyhodnotily jako podnět k přezkumu předchozích závazných stanovisek, namísto toho, aby ministr vydal (pouze) nové revizní závazné stanovisko, jak jej zavázal soud. Současně upozornil na nehospodárnost takového Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 21 41 A 79/2025 postupu a nedůvodné průtahy ve správním řízení, k nimž v důsledku tohoto postupu došlo, a apeloval na oba správní orgány, aby nekomplikovaly řízení zmatenými a nezákonnými úředními postupy za situace, kdy soud jasně řekl, jak mají postupovat.

67. Přes tento jasný požadavek ministr postupoval po druhém zrušujícím rozsudku úplně stejně (viz výše body 9 a 10): žádost žalovaného o revizní závazné stanovisko vyhodnotil jako podnět k přezkoumání předchozích závazných stanovisek, ta zrušil a následně vydalo ministerstvo nové závazné stanovisko, které až na další žádost žalovaného ministr teprve přezkoumal postupem dle § 149 odst. 7 správního řádu. Soud neví, jak si má tento postup správních orgánů vysvětlit. Zda jde o neschopnost a nedostatek odborné kompetence či o vědomé nerespektování právního názoru soudu. Žádné důvody tohoto postupu nejsou v rozhodnutí ministra ze dne 4. 1. 2024 (o zrušení předchozích závazných stanovisek) ani v závazných stanoviscích uvedeny. V rozhodnutí ministra se jen uvádí, že rozkladová komise doporučila vyhodnotit žádost žalovaného jako podnět „s ohledem na závazný právní názor uvedený v rozsudku KS“ – což je ale v rozporu s obsahem zrušujícího rozsudku, v němž soud uvedl přesný opak; a že ze zrušujícího rozsudku vyplývá takový požadavek na nové posouzení věci, který nelze odstranit případnou změnou závazného stanoviska ministerstva podle § 149 odst. 7 správního řádu – což je obecné a nicneříkající konstatování. Až ve vyjádření k žalobě ministerstvo svůj postup hájí tím, že byl jediný možný, neboť na základě zrušujícího rozsudku bylo nezbytné provést nové posouzení věci „z úrovně orgánu prvního stupně“, doplnit dokazování, analyzovat rozhodovací praxi ministerstva a znovu o věci rozhodnout. Přezkum podle § 149 odst. 7 správního řádu dle ministerstva „umožňuje jak přezkum zákonnosti, tak i přezkum věcné správnosti“. Pokud by posouzení provedl nadřízený správní orgán postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu, odejmula by se tím možnost bránit se proti souhlasu či nesouhlasu u nadřízeného správního orgánu. Pomine-li soud, že ministerstvu nepřísluší polemizovat se závazným právním názorem soudu, jsou tyto důvody zčásti nelogické a zčásti neopodstatněné. Pokud postup dle § 149 odst. 7 správního řádu umožňuje přezkum zákonnosti i správnosti (s čímž lze obecně souhlasit), tím spíše platí, že veškeré vady předchozího závazného stanoviska lze v jeho rámci odstranit. Stejně tak jakékoliv nezbytné posouzení včetně dokazování může provést i ministr (§ 149 odst. 7 správního řádu výslovně počítá i s možností provést ohledání na místě). Proti závěrům revizního závazného stanoviska pak samozřejmě mohli účastníci brojit v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu), jak soud výslovně uvedl v druhém zrušujícím rozsudku (viz bod 95). Tato možnost by jim tedy postupem dle § 149 odst. 7 správního řádu nebyla upřena.

68. Soud tedy opět konstatuje, že ministr postupoval v rozporu se závazným právním názorem soudu a nezákonně. Tento postup sice nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť i nyní existují oba zákonem předpokládané podklady napadeného rozhodnutí (závazné a revizní závazné stanovisko), avšak přivodil další nedůvodné průtahy řízení před správními orgány. Kontinuita závazných stanovisek 69. Ministerstvo v již třetím závazném stanovisku dovodilo, že od doby vydání stanoviska orgánu zemědělského půdního fondu k územnímu plánu v roce 2005 se poměry v území výrazně proměnily, což mu dovoluje se od něj odchýlit a vyslovit nesouhlas odnětím půdy. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 22 41 A 79/2025 70. Soud se principem kontinuity (závazných) stanovisek podrobně zabýval ve druhém zrušujícím rozsudku (viz zejm. body 67 až 81). Poukázal na to, že dle § 4 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 je dotčený orgán vázán svým předchozím stanoviskem nebo závazným stanoviskem. „Navazující stanoviska nebo navazující závazná stanoviska mohou dotčené orgány v téže věci uplatňovat pouze na základě nově zjištěných a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve a kterými se podstatně změnily podmínky, za kterých bylo původní stanovisko nebo závazné stanovisko vydáno, nebo skutečností vyplývajících z větší podrobnosti pořízené územně plánovací dokumentace nebo podkladů pro rozhodnutí nebo jiný úkon orgánu územního plánování nebo stavebního úřadu podle tohoto zákona, jinak se k nim nepřihlíží“. Citoval také početnou judikaturu NSS, dle které kontinuita závazných stanovisek zakotvená v § 4 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 znamená, že dotčené orgány jsou vázány svým stanoviskem vydaným v předchozích etapách. Měnit je mohou pouze v případě, že se změnily podmínky nebo poměry v předmětném území.

71. V návaznosti na tato obecná východiska soud odmítl argumentaci ministryně změnou právní úpravy ochrany zemědělského půdního fondu zákonem č. 41/2015 Sb.; enormním úbytkem zemědělské půdy za posledních 15 let v okrese Praha-západ a přijetím různých strategických dokumentů. Ministryni předně vytknul, že tyto okolnosti se v rozporu s judikaturou netýkají objektivních změn poměrů přírody v daném území. Dále dovodil, že změna § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu provedená zákonem č. 41/2015 Sb. sice vedla ke zvýšení ochrany zemědělské půdy I. a II. třídy ochrany, ovšem nový odst. 3 se na posuzovanou věc neužije. Ani zařazení odst. 1 písm. b) (povinnost odnímat přednostně půdu méně kvalitní) do § 4 nebylo zásadním posunem v ochraně zemědělské půdy, neboť šlo jen o upřesnění stávajících pravidel, která byla obsažena v metodickém pokynu ministerstva č. j. OOLP/1067/96. Tvrzení o existenci klimatické krize, úbytku zemědělské půdy a zvyšující potřebě ochrany (plynoucí ze strategických dokumentů) pak bylo zcela obecné a bez vazby na konkrétní lokalitu. Soud dále upozornil na to, že argumenty ministryně snad mohou svědčit o proměně přístupu zákonodárce a vlády (která schválila strategické dokumenty) k větší ochraně zemědělské půdy. Orgány zemědělského půdního fondu ovšem mají ke své činnosti využívat koncepční nástroje a pravidelně kontrolovat, zda nenastal čas ke změně. Nelze akceptovat, aby z důvodu záboru příliš kvalitní půdy v okolí Prahy nebylo možné odejmout půdu ze zemědělského půdního fondu za účelem realizace záměru podle platného územního plánu, jenž již 17 let (tehdy, nyní jde již o 20 let, pozn. soudu) počítá se záborem půdy I. třídy ochrany. Zdůvodnění ministryně si dle soudu nelze vyložit jinak, než že dosavadní činnost orgánů ochrany zemědělského půdního fondu byla v posledních 17 letech do té míry nekoncepční, že v okrese Praha-západ povolily odnětí zemědělské půdy v rozsahu, který nyní sama ministryně označuje za enormní. Nyní je třeba předchozí postup alespoň zčásti napravit, což je důvodem, proč nelze žalobkyni umožnit, aby umístila záměr, ve vztahu k němuž má legitimní očekávání. To však nemůže odůvodnit porušení zásady kontinuity a s tím související zásah do žalobkynina legitimního očekávání. Soud nepokládal za spravedlivé, aby nekoncepčnost orgánů ochrany zemědělského půdního fondu dopadla na žalobkyni. Na závěr (viz bod 94) soud ministryni zdůraznil, že porušení zásady kontinuity prostřednictvím změny závazného stanoviska připadá v úvahu pouze v případě, že došlo ke změně podmínek nebo poměrů v území. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 23 41 A 79/2025 72. Ministerstvo i ministr (jenž v podstatě převzal závěry ministerstva) porušení kontinuity ve svých rozsáhlých závazných stanoviscích nyní odůvodnili v podstatě tím, že došlo k relevantním změnám v podmínkách životního prostředí (úbytek zemědělské půdy, problémy se zhutněním půdy a problémy se suchem), změně právní úpravy (významný nárůst ochrany zemědělské půdy zařazené do I. a II. třídy ochrany) a přijetí řady strategických dokumentů, které akcentují ochranu zemědělské půdy zejména v kontextu klimatické změny.

73. Již z výše provedeného stručného shrnutí závazného právního názoru soudu a argumentů správních orgánů je zjevné, že ministerstvo a ministr v zásadě nepřišli s žádnou podstatně novou argumentací. K souladu jednotlivých okruhů úvah se závazným právním názorem lze říci následující.

74. K úvodním obecným pasážím ohledně principu kontinuity je třeba konstatovat, že soud již ve druhém zrušujícím rozsudku jasně vyložil, jak se tento princip aplikuje přímo v nynější věci. Obecné úvahy o tom, že diskontinuitu lze odůvodnit změnami poměrů v území, avšak „nikoliv výlučně“ (což ministerstvo dovozuje z toho, že judikatura NSS hovoří o tom, že dotčené orgány mohou „zpravidla“ měnit svá stanoviska jen na základě změny poměrů na území), a že do „relevantních argumentů lze dále bezpochyby zahrnout okolnosti, u kterých lze shledat vazbu na problematiku posouzení vypořádání ust. § 4 odst. 4 stavebního zákona“ (což je samo osobě dost nesrozumitelné konstatování, proto je soud cituje doslovně – o jakou „vazbu“ a další okolnosti by se mělo jednat?), jsou tedy nemístné. Soud ministerstvu jasně uložil, aby se pro účely posouzení (dis)kontinuity zabývalo (pouze) tím, zda došlo ke změně poměrů (v přírodě), resp. podmínek v území.

75. Ve shodě s žalobkyní pak soud uvádí, že samotné plynutí času ještě nutně nesvědčí o změně poměrů v území. Samo o sobě nemá žádný význam pro možnost odchýlit se od předchozího stanoviska. Odkaz na rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2020, č. j. 2 As 187/2017 – 327, je zcela nepřípadný, neboť ten se týkal souhlasu se záborem zemědělského půdního fondu v procesu územního plánování (který v nynější věci již udělen byl a právě od něj se odvíjí kontinuita) a posouzení dle § 4 odst. 3 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, o němž již soud ve druhém zrušujícím rozsudku uvedl, že se neaplikuje (viz body 56 a 78). Jinými slovy, v nynější věci již nebylo podstatné, zda na výstavbě logistického areálu existuje výrazně převažující veřejný zájem (viz též body 52 až 57 druhého zrušujícího rozsudku, kde soud odmítl požadavek ministryně na „přidanou hodnotu“ záměru).

76. Ministerstvo dále poukázalo na transformaci krajiny od roku 2005 (kterou mají dokládat ortofotomapy H.) a na to, že v okresu Praha-západ došlo za 18 let k úbytku 1 452 ha zemědělské půdy, resp. 809 ha na území obce s rozšířenou působností Č.. To má vliv na hydrologické poměry. Území H. je podle ministerstva navíc ohroženo potenciální zranitelností spodních vrstev půdy utužením a suchem.

77. Tato argumentace ovšem odporuje závaznému právnímu názoru soudu. Soud ve druhém zrušujícím rozsudku poukaz ministryně na úbytek zemědělské půdy odmítl jako irelevantní okolnost z hlediska změn poměrů v daném území (bod 77). Tvrzení, že je klimatická krize, zemědělské půdy je stále méně a potřeba její ochrany roste (jak to plyne z různých strategických dokumentů), soud označil za pravdivé, ovšem zcela obecné, neboť nemělo žádnou vazbu na konkrétní lokalitu, o níž v právě posuzované věci jde (viz bod 79). Soud Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 24 41 A 79/2025 dále výslovně neakceptoval, aby z důvodu „přílišného záboru kvalitní půdy v okolí Prahy nebylo možné odejmout půdu ze ZPF za účelem realizace záměru podle platného územního plánu, jenž již 17 let počítá se záborem půdy I. třídy ochrany“. Upozornil, že „[z]důvodnění ministryně si nelze vyložit jinak, než že dosavadní činnost orgánů ochrany ZPF byla v posledních 17 letech do té míry nekoncepční, že v okrese Praha-západ povolila odnětí zemědělské půdy v rozsahu, který nyní sama ministryně označuje za enormní. Nyní je třeba předchozí postup alespoň zčásti napravit, což je důvodem, proč nelze žalobkyni umožnit, aby umístila záměr, ve vztahu k němuž má legitimní očekávání. To však nemůže odůvodnit porušení zásady kontinuity a s tím související zásah do žalobkynina legitimního očekávání. Soud nepokládá za spravedlivé, aby nekoncepčnost orgánů ochrany ZPF dopadla na žalobkyni.“ (viz body 80 a 81). Podobné úvahy soud vyslovil i ve vztahu k argumentu, že ve prospěch logistických areálů již bylo odňato dost půdy (viz body 48 až 51).

78. Z pohledu výše citovaných důvodů je bezpředmětné, zda nyní ministerstvo přidalo statistiku o úbytku půdy na menším území (obvod obce s rozšířenou působností Č.), čehož se dovolával ministr v revizním závazném stanovisku. Nemá dokonce ani žádný vliv na (toliko dílčí) argumentaci soudu obecností tvrzení o úbytku zemědělské půdy (resp. absencí vztahu k posuzované lokalitě). Území obvodu obce s rozšířenou působností Č. zahrnuje desítky obcí (viz § 1 odst. 5 vyhlášky č. 346/2020 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s rozšířenou působností, území obvodů hlavního města Prahy a příslušnosti některých obcí do jiného okresu) a stovky km2 v geograficky naprosto odlišných oblastech Středočeského kraje (od R. na sever od Prahy, přes H., R., Č., Ř. až po např. S., J. či J.). Je tedy sice menší, než okres Praha-západ, ale stále velmi rozsáhlé. Statistiky, které se jej týkají, nutně nereflektují konkrétní situaci v okolí navrhovaného umístění stavby. Soudu taktéž není zřejmý význam věty (viz str. 6 revizního závazného stanoviska), že „dnes již zrušený nesouhlas s odnětím půdy … přistupoval v rámci vypořádání kontinuity prostřednictvím úbytku půdy, jakožto ke specifickému argumentu, jenž byl považován sám o sobě za životaschopný“ (na kterou navazuje věta o tom, že poslední věta bodu 77 druhého zrušujícího rozsudku přímo vyžaduje „kontext vyhodnocení ku přírodním poměrům v území“). Ať jí chtěl ministr ovšem říci cokoliv, podstatné je, že argument úbytkem zemědělské půdy soud výslovně odmítl jako důvod pro diskontinuitu jako takový – bez ohledu na to, zda byl či nebyl použit jako sám o sobě „životaschopný“ či v „kontextu vyhodnocení ku přírodním poměrům“ a bez ohledu na to, zda se jedná o úbytek půdy v okrese Praha-západ či obvodu obce s rozšířenou působností Č. Bezpředmětný je i argument tím, že v roce 2005 údajně nemohl orgán ochrany zemědělského půdního fondu předpokládat tak rozsáhlé úbytky zemědělské půdy. Pomine-li soud, že jde o zcela neodůvodněné a nepodložené vyjádření (proč to nemohl předpokládat, byl-li jeho souhlas vyžadován k vymezení zastavitelných ploch v územním plánu? Došlo snad k úbytku zemědělské půdy z jiných důvodů? A jakých a z jakých podkladů to vyplývá?), jedná se o nepřípustnou polemiku se závazným právním názorem soudu, která už nyní ministerstvu nepřísluší.

79. Transformace krajiny, na kterou dále ministerstvo a ministr velmi obecně (prakticky jen vložením dvou ortofotomap bez podrobnějšího popisu konkrétních změn) odkázali, není ničím jiným, než vizuálním vyjádřením tohoto úbytku a argumentu, že nové areály již zabraly dostatek zemědělské půdy. Ministerstvo a ministr ke snímkům totiž jen uvádí, že území H. v roce 2005 charakterizovaly „značně odlišné“ podmínky a dochází k „výrazné“ Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 25 41 A 79/2025 transformaci krajiny „mimo jiné vytvořením nových areálů, a to převážně na územích, která dříve sloužila zemědělským účelům“. Nad rámec zcela vágních konstatování o „značně odlišných“ podmínkách a „výrazné“ transformaci krajiny tak konkrétně poukazují jen na vznik areálů namísto zemědělské půdy – tedy na totéž, co jim bylo dříve soudem vytknuto. Pro tuto argumentaci tak platí to, co již dříve soud dovodil – nekoncepčnost činnosti orgánů ochrany zemědělského půdního fondu ústící v tuto transformaci nelze žalobkyni klást k tíži a nelze jí odůvodňovat porušení zásady kontinuity. Tvrzení ministra v revizním závazném stanovisku (viz str. 6) o tom, že argumentace transformací krajiny je prý „zásadně odlišná“, neboť je založena na optickém porovnání rozvoje zastavěných ploch v území, pak jen potvrzuje, že jde o totéž, pouze z vizuálního pohledu.

80. Ministerstvo (a shodně i ministr) dále argumentovalo tím, že se v posuzovaném území výrazně změnily hydrologické poměry. Dle statistických údajů z Meteorologických zpráv došlo v období od roku 2011 do roku 2020 na celorepublikovém území k výraznému nárůstu problémů se suchem oproti období let 2001 až 2010. Předmětné pozemky jsou dále identifikovány v rámci vysoké zranitelnosti spodních vrstev zhutněním (resp. utužením). Byť se automaticky nejedná o degradovanou půdu, „bezpochyby se jedná o území citlivé na hydrologické podmínky“. Dle snímků z nástroje HAMR (nástroj pro predikci stavu vodních zdrojů) ze dne 22. 4. 2024 je oblast předmětných pozemků zařazená na území s mimořádným meteorologickým suchem a identifikovaná jako oblast s nebezpečím nedostatku vody. Dle portálu Sucho v krajině je celé území H. ohrožené suchem. Projekt Intersucho identifikuje nedostatek vody zejména v povrchové vrstvě půdy. I dle politiky územního rozvoje (ve znění závazném od 1. 3. 2024) je území obce s rozšířenou působností Č. dotčené problémem se suchem.

81. Soud si nemohl nepovšimnout toho, že výše uvedené změny poměrů samo ministerstvo spojuje především právě s úbytkem půdy (viz výslovně čtvrtý odstavec na str. 11 závazného stanoviska: „ve vazbě na úbytek zemědělské půdy se jeví jako zásadní dále uvést, že právě úbytek zemědělské půdy má vliv na hydrologické poměry v krajině“). V tomto ohledu jde tedy jen o variaci na shodný argument, který již soud odmítl, neboť ministerstvo jen říká, že v důsledku úbytku zemědělské půdy se zhoršily problémy se suchem. Jinak řečeno, pokud soud odmítl jako relevantní argument úbytek zemědělské půdy jako takový (mj. s odkazem na to, že jej orgány ochrany zemědělské půdy posvětily, což nelze klást žalobkyni k tíži), neobstojí ani navazující argumentace o tom, že tento úbytek půdy měl za následek zhoršení hydrologických poměrů (sucho a zhutnění). To se ostatně jistě dalo minimálně do určité míry předvídat v době vydání stanoviska k územnímu plánu: zjištění, že zábor zemědělské půdy pro zastavitelné plochy zhoršuje hydrologické poměry (protože půda má významné retenční schopnosti), není žádnou převratnou vědeckou novinkou.

82. Soud si je vědom toho, že ohrožení suchem a utužením, resp. nedobré hydrologické poměry mohou mít i jiné příčiny, které nebylo možné dříve dobře předpokládat – např. ministerstvem také zmiňovanou klimatickou změnu (byť na jiném místě závazného stanoviska). Soud tedy nevylučuje, že by zhoršení hydrologických poměrů (pakliže je vztaženo ke konkrétnímu území, k tomu viz dále) mohlo být relevantní změnou poměrů v území odůvodňující odklon od předchozího stanoviska. To by ovšem muselo ministerstvo konkrétně ve vztahu k danému území identifikovat, o jaké příčiny se jedná, a především jednoznačně doložit, že zhoršení hydrologických poměrů je i jejich důsledkem. Tedy např. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 26 41 A 79/2025 že z určitých konkrétních důvodů (jiných než zábor příliš velké rozlohy zemědělské půdy předvídaný územním plánem) dopadá klimatická změna významně tíživěji na konkrétní území, v němž má být záměr umístěn (a že to nebylo možné předpokládat v době, kdy bylo dáno původní stanovisko k územnímu plánu). To se ovšem v daném případě nestalo, neboť ministerstvo žádné takové příčiny neuvedlo a s klimatickou změnou pracuje ve stejně obecném duchu jako dříve (což už soud naposledy označil za nedostatečné).

83. Soud navíc v závazných stanoviscích opět postrádá jakékoliv konkrétní informace o zhoršení hydrologických poměrů vztažené přímo ke konkrétnímu území, v němž má být stavba umístěna. Ministerstvo předně zmiňuje statistiky obsažené v Meteorologických zprávách, ty se ovšem týkají celého území České republiky, jak ostatně samo ministerstvo uznává. Veškeré další údaje o suchu pak ministerstvo uvedlo, aniž by je srovnalo se stavem v roce 2005, kdy bylo vydáno stanovisko k územnímu plánu. Nelze tedy posoudit, zda v daném konkrétním území došlo k nějaké skutečné změně poměrů stran hydrologických poměrů (ohrožení suchem, rizika zhutnění půdy). Ministerstvo v posledním vyjádření uvedlo, že jím použité zdroje dat o riziku sucha nebyly v roce 2005 k dispozici. K dodatečnému odůvodnění ve vyjádření k žalobě či dalších vyjádřeních ministerstva ovšem nelze přihlížet (viz např. bod 25 rozsudku NSS ze dne 23. 4. 2021, č. j. 3 As 250/2020 – 77).

84. Kromě toho jsou i další ministerstvem použité údaje ohledně zhoršení hydrologických poměrů obecné, tj. bez vztahu ke konkrétní lokalitě. Navíc někdy ani nemají dostatečnou oporu v předloženém správním spise. Snímky z nástroje HAMR jsou téměř nečitelné a správní spis neobsahuje jejich zvětšenou podobu, takže z nich nelze s jistotou usoudit, zda skutečně podporují závěry ministerstva. Týkají se nicméně zjevně celého území České republiky, a nejsou tak dostatečně podrobné k vyhodnocení poměrů v konkrétní lokalitě stavby. Zvláště u druhého má pak soud na základě jeho špatné čitelnosti pochybnosti o tom, zda je vůbec oblast pozemků stavby zahrnuta právě v tvrzené oblasti ohrožené suchem. Snímek z portálu Sucho v krajině je pak nekompletní (a ani ve správním spise není založena jeho úplná podoba v kompletní podobě), nicméně i tak je z něj zřejmé, že mapuje vždy jen celé okresy (nikoliv jejich dílčí části) s ohledem na popisek „Praha-západ“, ke kterému je připojena informace o ohrožení suchem. I v případě snímků z projektu Intersucho ministerstvo použilo jen zjednodušenou celorepublikovou mapu o zjevně nedostatečné podrobnosti, ze které navíc pro její špatnou čitelnost ani nelze seznat tvrzený nedostatek vody v povrchové vrstvě půdy ve vztahu k pozemkům stavby a v jejich okolí (a ani tato mapa v dostatečném rozlišení není ve správním spise založena). O rozloze obvodu obce s rozšířenou působností Č. se již soud zmínil výše, je tedy zřejmé, že ani údaje z politiky územního rozvoje k tomuto území nejsou dostatečně konkrétní.

85. Nad rámec je nutno dodat, že některé použité údaje, resp. zdroje stran ohrožení suchem soud pokládá za poněkud nekorektní a zkreslující. Nástroje HAMR i Intersucho totiž zachycují jen krátká období, což lze seznat i ze samotných vložených snímků (v případě HAMR jde o údaje za týden – konkrétně 15. týden v roce 2024, u Intersucha dokonce jen za jediný den – 21. 4. 2024). Nezachycují tedy dlouhodobý trend na daném území. Lapidárně řečeno, jeví se, že ministerstvo dovozuje podstatnou změnu poměrů z údajů, které se mění „ze dne na den“ (či z týdne na týden). To soudu nedává příliš velký smysl, neboť velmi závisí na tom, jaký konkrétní den či týden si ministerstvo vybere (pro ilustraci a zcela nad rámec, neboť k této otázce nebylo vedeno dokazování, lze poukázat např. na údaje z Intersucha k 2. 11. 2025, Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 27 41 A 79/2025 které ukazují celé území České republiky jako území bez rizika sucha; či na údaje z HAMR za 9. týden roku 2026, které zobrazují většinu území České republiky jako území s nadnormálním vlhkem). Soud tedy na ministerstvo apeluje, aby používalo skutečně relevantní údaje, neselektovalo jen ty, které podporují jeho závěry, a jasně vysvětlilo, proč ten který údaj (a zdroj) vypovídá o skutečné a relevantní změně poměrů.

86. Pokud v této souvislosti ministr žalobkyni vytýká, že nedoložila podklady, z nichž by bylo patrné, že problematika vodních poměrů a sucha již byla známá při vymezení plochy v územním plánu, pomíjí, že za řádné zjištění skutkového stavu v dostatečném rozsahu jsou v prvé řadě odpovědné správní orgány (§ 3 správního řádu). To platí tím spíše, zamýšlejí-li porušit zásadu kontinuity a přehodnotit své původní stanovisko. Doložení těchto skutečností (stavu v době vydání původního stanoviska či předvídatelnosti problémů se suchem a rizikem zhutněním) ani nespadá mezi žádnou z náležitostí žádosti o souhlas s odnětím půdy či jejích příloh podle § 9 odst. 6 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu.

87. Soud též nad rámec nezbytného odůvodnění upozorňuje, že pro porušení kontinuity závazných stanovisek nestačí jen prokázat změnu poměrů v daném území jako takovou. Nové skutečnosti musí podstatně měnit podmínky, za nichž bylo původní stanovisko vydáno (§ 4 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006). Musí tedy odůvodňovat odlišné posouzení dané problematiky, v daném případě zejména kritérií pro odnětí půdy podle § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Nově zjištěné skutečnosti ohledně hydrologických poměrů bylo tedy třeba promítnout do hodnocení přípustnosti odnětí půdy pro konkrétní záměr (nynější stavbu) z hledisek podle § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, tedy např. vysvětlit, proč jsou dopady odnětí půdy pro stavbu v důsledku nově zjištěných skutečností o hydrologických poměrech více negativní, než se původně předpokládalo, a proč z tohoto důvodu nyní převažuje zájem na ochraně zemědělského půdního fondu nad zájmem nad umístěním stavby. Nutno říci, že ani v tomto ohledu ministerstvo nereflektovalo závěry soudu (viz níže bod 118). Jak již bylo výše uvedeno, i v roce 2005 se jistě dalo předpokládat, že vymezení zastavitelné plochy bude mít negativní vlivy na hydrologické poměry, a nikdo nezpochybňuje, že bylo možné zjistit, jaké jsou její retenční schopnosti (které ministerstvo popisuje např. na str. 5 a 6 závazného stanoviska). Takové konkrétní zdůvodnění soud zatím v závazných stanoviscích postrádá. Ministerstvo navíc do značné míry uměle odděluje otázku kontinuity (změny poměrů) od otázky vlastního posouzení souladu záměru se zásadami plošné ochrany zemědělského půdního fondu, ačkoliv ve skutečnosti jedno bez druhého posoudit nelze. Dopadům stavby na hydrologické poměry se tak sice věnovalo, nicméně prakticky bez ohledu na vývody o údajných změnách poměrů (pouze povšechně odkázalo na předchozí část závazného stanoviska, viz jeho str. 27) a jeho závěry jsou v tomto ohledu nadto naprosto nekonkrétní a nepřezkoumatelné (viz níže).

88. Dalším důvodem diskontinuity měly podle ministerstva být změny v právním stavu, konkrétně změna § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu zákonem č. 41/2015 Sb. I k tomu ale již soud zaujal jednoznačné stanovisko: tato změna nepředstavuje objektivní změnu poměrů v daném území, a navíc ani nešlo o zásadní posun v legislativě. Úvahy ministerstva na str. 15 a 16 závazného stanoviska o rozdílech mezi metodickým pokynem a zákonem, které ministerstvo uzavírá konstatováním, že podle něj (navzdory závěrům soudu) Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 28 41 A 79/2025 jde o významný legislativní posun, nejsou ničím jiným než nepřípustnou polemikou se závazným právním názorem soudu. Tyto úvahy měly nalézt své místo v kasační stížnosti proti druhému zrušujícímu rozsudku, kterou ale žalovaný nepodal. V tuto chvíli jsou již bezvýznamné.

89. Totéž platí pro dodatečné úvahy ministra v revizním závazném stanovisku na str. 7 a 8 o tom, že v době vydání stanoviska k územnímu plánu, tj. v roce 2005, ještě nebylo vyžadováno prokázání výrazně převažujícího veřejného zájmu a že ještě nebyla zakotvena zásada kontinuity závazných stanovisek v § 4 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006. Lze zopakovat, že změny zákonem č. 41/2015 Sb., (včetně změny § 4 spočívající v nutnosti zkoumat výrazně převažující veřejný zájem na odnětí zemědělské půdy I. a II. třídy ochrany) soud zaprvé neshledal objektivními změnami poměrů v daném území, které mohou zdůvodnit porušení zásady kontinuity, a zadruhé je (pro účely posouzení nynější věci) ani nepovažoval za významné změny v legislativě. Jak již bylo výše uvedeno, § 4 odst. 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu byl sice zrušen zákonem č. 149/2023 Sb., ovšem nepoužitelnost § 4 odst. 3 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu v projednávané věci vyplývá (také) z § 9 odst. 5 písm. e) tohoto zákona. Dalo by se samozřejmě argumentovat, že toto ustanovení nepožaduje prokazování výrazně převažujícího veřejného zájmu na odnětí půdy I. a II. třídy kvality právě z důvodu, že toto posouzení mělo proběhnout ve fázi územního plánování, což se ohledem na právní úpravu v roce 2005 nestalo. Takovou argumentaci ovšem jednak ministerstvo neuplatňuje, a jednak již v tuto chvíli není podstatná, neboť by představovala nepřípustnou polemiku se závazným právním názorem soudu (měla přijít v případné kasační stížnosti proti druhému zrušujícímu rozsudku). Jen zcela nad rámec pak lze říci, že ani s takovou argumentací by nemohlo být ministerstvo úspěšné. Ustanovení § 9 odst. 5 písm. e) [původně písm. c)] i obdobu § 4 odst. 5 (tehdy se jednalo o § 4 odst. 4) obsahoval zákon o ochraně zemědělského půdního fondu již od účinnosti novely zákonem č. 41/2015 Sb. Zákonodárce tak při vědomí toho, že dříve vymezené zastavitelné plochy neprošly posouzením, zda na záboru zemědělské půdy I. a II. třídy kvality existuje výrazně převažující veřejný zájem, přijal právní úpravu, která nevyžaduje žádné „doposouzení“ ve fázi rozhodování o odnětí půdy pro konkrétní záměr. Nelze argumentovat změnou právní úpravy za situace, kdy zákonodárce zjevně chtěl, aby se nový požadavek na prokazování výrazně převažujícího veřejného zájmu nepoužil při rozhodování o odnětí půdy pro konkrétní záměry umisťované na „staré“ (dříve vymezené) plochy. Pokud by soud nebyl vázán svým předchozím závazným právním názorem, mohl by nadto přihlédnout i k přechodnému ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 41/2015 Sb., ze kterého taktéž jasně plyne, že zákonodárce nechtěl, aby u zastavitelných ploch vymezených před účinností tohoto zákona byl posuzován výrazně převažující veřejný zájem ve fázi při rozhodování o odnětí půdy pro konkrétní záměr (neboť by se aplikoval § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění před účinností zákona č. 41/2015 Sb.).

90. I uplatnění zásady kontinuity podle § 4 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 na stanovisko k územnímu plánu bylo integrální součástí závazného právního názoru soudu ve druhém zrušujícím rozsudku – nesouhlasil-li s tím ministr, měl u žalovaného iniciovat podání kasační stížnosti proti druhému zrušujícímu rozsudku. Nyní již není prostor pro zpochybnění aplikace tohoto ustanovení, resp. této zásady. Nad rámec lze uvést, že její uplatnění vyvěrá i ze základních zásad činnosti správních orgánů (zejména zásady ochrany legitimního Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 29 41 A 79/2025 očekávání), jak také soud uvedl ve druhém zrušujícím rozsudku (viz bod 71), uplatnila by se tedy i bez výslovného zakotvení v § 4 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006. V procesním právu navíc obecně platí zásada nepravé retroaktivity (viz již výše citované body 52 až 54 rozsudku rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 226/2023 – 50). Soudu tedy není zřejmé, proč by se § 4 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 (v původním znění šlo o odst. 3) neuplatnil i na dřívější stanoviska dotčených orgánů za situace, kdy to přechodná ustanovení stavebního zákona nevylučují.

91. Za poslední důvod k odklonu od předchozího stanoviska ministerstvo označilo změny ve strategických dokumentech. V závazném stanovisku citovalo bod 79 druhého zrušujícího rozsudku a uvedlo, že se „shoduje s úvahou soudu“, že „stran dokumentů došlo k přisouzení větší ochrany zemědělské půdy“. Na to (tučným písmem) dodalo, že je podle něj zásadní, že tyto strategické dokumenty jsou jedním z faktorů, které formují přístup k posouzení navrhovaného nezemědělského využití zemědělské půdy. Pouhý odkaz na strategický dokument nepředstavuje důvod pro udělení nesouhlasu, jde ale o „legitimní součást správní úvahy při posuzování záměru“. Na to citovalo judikaturu NSS, ze které dovodilo, že strategické dokumenty mohou odrážet veřejný zájem, a že „tato úvaha naznačuje“, že tyto dokumenty mohou nejen stanovit veřejný zájem, ale také mu přisoudit jinou důležitost nebo „určit oblast uplatnění“, což „může za určitých okolností představovat faktor diskontinuity“. Následně poukázalo na Tematickou strategii pro ochranu půdy a Strategii EU pro půdu do roku 2030 a zopakovalo, že v roce 2005 nebylo vyžadováno prokázání jiného výrazně převažujícího veřejného zájmu pro vymezení plochy pro nezemědělské využití zemědělské půdy I. a II. třídy ochrany a neuplatňovala se zásada kontinuity dle § 4 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006.

92. I tyto úvahy jsou v rozporu se závazným právním názorem soudu. Soud ve druhém zrušujícím rozsudku konstatoval, že změny strategických dokumentů nejsou okolností, která by se týkala přírodních poměrů v dané lokalitě (bod 77); že tvrzení o tom, že je klimatická krize, zemědělské půdy je stále méně a potřeba její ochrany roste (jak to plyne z různých strategických dokumentů), je zcela obecné a bylo by možné jím odůvodnit jakékoliv negativní stanovisko k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu (bod 79); a že strategické dokumenty mohou svědčit o větší ochraně zemědělské půdy, ovšem orgány zemědělského půdního fondu mají ke své činnosti využívat koncepční nástroje a pravidelně kontrolovat, zda nenazrál čas na provedení určitých změn (bod 80). Výše shrnuté zdůvodnění ministerstva opět vyznívá jako polemika se závazným právním názorem soudu: viz slova o tom, že se ministerstvo „shoduje“ s úvahou soudu (jako by se s ní snad mohlo neshodovat); tučně vyznačené pasáže o zásadním významu strategických dokumentů, jimiž zjevně naznačovalo nesouhlas s úvahami soudu; či vývody o tom, že změna strategických dokumentů dle judikatury NSS „může za určitých okolností představovat faktor diskontinuity“, což je zřetelnou – a nepřípustnou – diskuzí se závazným právním názorem. Pokud soud jednou řekl, že změny ve strategických dokumentech nejsou relevantní faktor pro diskontinuitu a mají se odrazit v koncepčních nástrojích, nepřísluší ministerstvu diskutovat o tom, zda by snad z judikatury NSS bylo možné dovodit, že se jedná o faktor umožňující porušení kontinuity. Soud poznamenává, že ministerstvem citovaný rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 As 207/2016 – 46, pojednával toliko obecně o tom, jak lze vysledovat, co je veřejným zájmem, nikoliv konkrétně o zásadě kontinuity závazných stanovisek, a byl Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 30 41 A 79/2025 vydán ještě před druhým zrušujícím rozsudkem. Zjevně tedy nejde o judikaturu NSS, která by byla způsobilá překonat závazný právní názor krajského soudu (k podmínkám viz rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 31/2016 – 36). K nepřípustnosti argumentací změnami v právní úpravě již soud odkazuje výše.

93. Ministr k těmto úvahám opět poněkud nesrozumitelně dodal, že v dřívějším závazném stanovisku byly strategické dokumenty brány jako „samostatně životaschopný argument“ a že nyní jde o zjevně komplexnější odůvodnění, které „explicitně směřuje ke kontextu aplikace institutů“ zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. I zde soudu není zřejmé, jak by to mělo opodstatňovat popření závazného právního názoru soudu. Pokud soud změnu strategických dokumentů vyloučil jako relevantní argument, je nepodstatné, jestli jej ministerstvo prezentuje jako „samostatně životaschopný“, anebo jako něco jiného. Nadto s ním i nyní v závazném stanovisku výslovně operovalo jako s jedním z několika samostatných důvodů pro odklon od původního stanoviska (viz shrnutí na str. 19 a 20 závazného stanoviska). Irelevantní je i údajná větší komplexnost úvah. Soud ministerstvu nevytknul nedostatečné zdůvodnění diskontinuity, ale nezákonnost úvah. Podrobnější zdůvodnění týchž základních argumentů na jejich nezákonnosti nemůže nic změnit – zejména jedná-li se o nepřípustnou polemiku se závazným právním názorem soudu.

94. Ministerstvo a ministr též odkazují na politiku územního rozvoje (ve znění závazném od 1. 3. 2024), ze které má vyplývat, že obvod obce s rozšířenou působností Č. je oblastí, kde se projevuje aktuální problém ohrožení suchem. K tomu se již soud vyjádřil výše. Požadavek na to, aby se při rozhodování o změnách v území bránilo degradaci půdy, jenž má taktéž plynout z politiky územního rozvoje, pak nepředstavuje žádnou změnu poměrů v daném území (viz obdobně bod 77 druhého zrušujícího rozsudku); je zcela obecného rázu, takže by jím bylo možné odůvodnit (obdobně jako v případě strategických dokumentů) jakýkoliv nesouhlas s odnětím půdy (bod 79 druhého zrušujícího rozsudku); a správní orgány opět nijak nezdůvodnily, proč jde o něco nového, co zde v roce 2005 neexistovalo (zabránění degradaci půdy je natolik obecným požadavkem, že by jej jistě bylo možné dovodit i ze zákona o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění účinném v roce 2005). Soulad záměru s politikou územního rozvoje nadto ani není relevantní z hlediska kritérií pro odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu (viz zejm. a contrario § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu). Ten posuzují v územním řízení jiné správní orgány než ministerstvo. To ostatně samo ministerstvo ve svém posledním vyjádření připouští. Argumentace tím, že politika územního rozvoje je nadřazena územnímu plánu H., je tak irelevantní.

95. Sama skutečnost, že ministerstvo podalo podnět ke změně územního plánu H., taktéž nemá význam. Pokud soud poukazoval na to, že „orgán ochrany ZPF se nepokusil docílit odklonu od souhlasného stanoviska k územnímu plánu z roku 2005 ani cestou podnětu ke změně územního plánu“, činil tak v kontextu argumentace, že obecné požadavky strategických dokumentů (potažmo politiky územního rozvoje – dodává soud nyní) bylo třeba promítnout do koncepčních nástrojů jako je územní plán H., a ne při posuzování odnětí zemědělské půdy pro účely konkrétního záměru. Jinými slovy, že touto cestou měly orgány ochrany zemědělského půdního fondu prosadit strategické dokumenty (či politiku územního rozvoje) a docílit toho, aby se změnil územní plán, který (s jejich dřívějším posvěcením) dosud umožňuje stavbu umístit. Soud tím pouze pro úplnost demonstroval Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 31 41 A 79/2025 jejich dlouhodobou nečinnost. Sama skutečnost, že tento podnět ministerstvo (konečně) podalo, ale nemá žádný vliv na posouzení otázky kontinuity.

96. Lze shrnout, že žádný ze tří důvodů, jimiž ministerstvo a ministr odůvodnili porušení zásady kontinuity, neobstojí. Tytéž důvody již soud v základu odmítl ve druhém zrušujícím rozsudku. Jejich zopakování je proto porušením závazného právního názoru soudu.

97. Je třeba doplnit, že ministerstvo ani ministr ve svých závazných stanoviscích výslovně nezdůvodňují, proč závazný právní názor soudu nerespektovali, tedy neuvádí, že by existovaly přípustné důvody pro jeho prolomení (nově zjištěné relevantní skutečnosti, změna právní úpravy či změna judikatury). Naopak spíše předstírají, že se jím řídili. Soud ani nemá za to, že by takové důvody nastaly. Nově zjištěné skutečnosti, které správní orgány zmiňují na podporu porušení kontinuity, na důvodech závazného právního názoru nic nemění (jak už bylo výše naznačeno). Byť lze tedy připustit, že některá dílčí zjištění stran úbytku půdy (nová statistika z obvodu obce s rozšířenou působností Č.) a zhoršení hydrologických poměrů jsou nová, nic nemohou změnit na dřívější úvaze soudu, že úbytek zemědělské půdy jako takový nepředstavuje objektivní změnu poměrů v území, uváděné údaje jsou příliš obecné (bez vztahu ke konkrétní lokalitě stavby) a že nekoncepčním přístupem orgánů ochrany zemědělského půdního fondu k odnímání zemědělské půdy (jehož důsledkem je úbytek zemědělské půdy, a potažmo zhoršení hydrologických poměrů včetně ohrožení půdy zhutněním a ohrožení suchem) nelze odůvodňovat nesouhlas k odnětí půdy v žalobkynině případě. Zjištění o transformaci krajiny, jak bylo výše uvedeno, je pouhou vizualizací již soudem odmítnutého argumentu o úbytku zemědělské půdy ve prospěch logistických areálů. „Intenzita dopadů právní úpravy oproti dopadům metodického pokynu“ není žádnou nově zjištěnou skutečností, jak se ministerstvo pokouší dovodit ve vyjádření k žalobě, ale pouhou polemikou se závazným právním názorem soudu.

98. V úvodu závazného stanoviska pak ještě ministerstvo obsáhle obecně popisuje veřejný zájem na ochraně zemědělské půdy a posléze prezentuje jako nové skutkové zjištění to, že pozemky, na nichž má být stavba umístěna, jsou skutečně zemědělsky obhospodařované (tedy nejde o degradovanou půdu). Ve shodě s žalobkyní ale soudu není zřejmé, v čem je toto skutkové zjištění nové. Ano, ministerstvo si je nyní potvrdilo ohledáním na místě či z různých databází. Ovšem i v předchozím řízení soud vycházel z předpokladu, že na pozemcích se nachází prakticky výhradně zemědělská půda I. třídy ochrany, která není nijak degradovaná (ministerstvo v předchozím závazném stanovisku sice vyjádřilo určité pochybnosti o tom, zda se na pozemcích stavby nenachází i manipulační plocha, pro závěry soudu to však bylo nepodstatné). Ostatně samo ministerstvo na podporu těchto „nových zjištění“ cituje pedologický průzkum z roku 2015 předložený žalobkyní, z nějž dle ministerstva neplyne snížená hodnota zemědělské půdy. Soudu ani není zřejmé, jaký má toto obsáhlé hodnocení veřejného zájmu na ochraně zemědělské půdy obecně a na předmětných pozemcích (jak příslušné kapitoly ministerstvo nazývá) mít význam. Ministerstvo zde dovozuje, že na ochraně zemědělské půdě na pozemcích stavby je intenzivní veřejný zájem, protože ji tvoří převážně nejkvalitnější půda, která má pozitivní vliv na hydrologické poměry. To ale nikdy nebylo sporné.

99. Odůvodnění obou závazných stanovisek tedy na soud spíše působí dojmem, že ministerstvo a ministr nechápou (anebo pochopit nechtějí), co znamená závaznost právního názoru Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 32 41 A 79/2025 soudu. Patrně se domnívají, že pokud své dosavadní úvahy lépe vysvětlí či podpoří dodatečnými dílčími argumenty (významem zákona č. 41/2015 Sb. oproti dřívějšímu právnímu stavu či významem strategických dokumentů pro určování veřejného zájmu atp.), tak již obstojí. Soud ale zdůrazňuje, že důvodem zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného nebyla nepřezkoumatelnost, ale nezákonnost úvah ministerstva a ministryně (až na dílčí výjimky, viz body 65 a 86 druhého zrušujícího rozsudku, které se ale netýkají otázky kontinuity). Sebelepší vysvětlování, zvláště pokud se jeví být nepřípustnou polemikou se závazným právním názorem, jej tak nemůže zvrátit. Tyto úvahy mělo ministerstvo prostřednictvím žalovaného uplatnit v kasační stížnosti proti druhému zrušujícímu rozsudku.

100. Ministerstvo a ministr tak v rozporu se závazným právním názorem soudu opět nezákonně posoudili otázku kontinuity (závazných) stanovisek. To je samo o sobě dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a revizního závazného stanoviska jakožto závazného podkladu pro napadené rozhodnutí (viz § 75 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2026 a přechodné ustanovení čl. XI bodu 1 zákona č. 314/2025 Sb.) pro vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 72/2008 – 100). Jestliže totiž tyto správní orgány nenašly zákonné důvody k odklonu od souhlasného stanoviska k územnímu plánu (prolomení kontinuity), nemohly nyní vydat závazné stanovisko nesouhlasné. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontinuity. Vada řízení spočívající v nedodržení závazného právního názoru (a z toho plynoucí nezákonnost závazných stanovisek) nicméně soudu nebrání v tom, aby se vyjádřil i k dalším žalobním bodům tak, jako ve druhém zrušujícím rozsudku.

101. Soud podotýká, že jeho závěry nelze vykládat tak, že není možné vyslovit nesouhlas s odnětím zemědělské půdy u záměru, který je v souladu s územním plánem. Ostatně v prvním zrušujícím rozsudku soud obecně souhlasil s tezí, že soulad záměru s územním plánem neznamená nárok n vydání souhlasu (viz bod 46). Soud pouze trvá na tom, aby ministerstvo v případě, že se chce od původního stanoviska k územnímu plánu odchýlit, identifikovalo takové konkrétní změny podmínek nebo poměrů v území, které to odůvodňují. Soulad se zásadami plošné ochrany zemědělského půdního fondu 102.Další námitky žalobkyně směřují vůči tomu, jak ministerstvo a ministr posoudili samotné zákonné podmínky k souhlasu s odnětím zemědělské půdy, konkrétně soulad se zásadami plošné ochrany zemědělského půdního fondu dle § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu.

103. Žalobkyně se předně vymezuje proti závěru ministerstva o tom, že udělení souhlasu s odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu je předmětem správního uvážení, resp. že na ně není právní nárok. V tom lze s žalobkyní souhlasit. Soud k této otázce předesílá, že v prvním zrušujícím rozsudku (viz bod 48) konstatoval následující: „Se střetem platného územního plánu, jenž umožňuje realizaci záměru žalobkyně a předpokládá odnětí půdy se ZPF, s nesouhlasným závazným stanoviskem vydaným v územním řízení se ministr přesvědčivým způsobem nevypořádal, neboť teze, že na odnětí půdy ze ZPF není právní nárok a že dotčený orgán disponuje správním uvážením, nelze za takové vypořádání ústřední otázky v dané věci považovat. Netřeba snad doplňovat, že ačkoliv zákonodárce vybavil správní orgány Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 33 41 A 79/2025 správním uvážením, nemohou rozhodovat svévolně a bez řádného a logického odůvodnění úvah, jimiž se při výkonu správního uvážení řídily. Pojistkou proti zneužití správního uvážení je požadavek vyčerpávajícího odůvodnění negativního závazného stanoviska, které reaguje na všechny námitky žadatele (žalobkyně).“ Toto vyjádření však nelze chápat jako aprobaci ministrova názoru o tom, že na odnětí půdy není právní nárok, resp. že ministerstvo disponuje v této otázce správním uvážením. Soud pouze shledal nepřezkoumatelnost úvah ministra, k čemuž doplnil, že ani teze o neexistenci právního nároku nepředstavuje dostatečné vypořádání „ústřední otázky“ (tj. otázky střetu územního plánu, který předpokládá odnětí půdy, s nesouhlasným závazným stanoviskem), neboť i kdyby tomu tak bylo, nemohl by ministr rozhodnout svévolně, ale musel by své správní uvážení řádně odůvodnit.

104. Z judikatury plyne, že „[p]ojem správního uvážení není v doktríně jednoznačně definován, v obecné rovině však o něm lze hovořit všude tam, kde zákon poskytuje správnímu orgánu ve stanovených hranicích určitý volný prostor k rozhodnutí. Tento prostor, v němž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou., bývá typicky vymezen formulací ‚správní orgán může‘, ‚lze‘ apod. (srovnej např. P. Mates, Správní uvážení v judikatuře správních soudů, pravniradce.ihned.cz, 26. 8. 2010 a zejm. seznam literatury v poznámce pod čarou č. 1 uvedeného článku). Naproti tomu neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze zcela přesně právně definovat. Jejich obsah, rozsah a aplikace se může v závislosti na konkrétních okolnostech měnit. Zákonodárce tímto způsobem vytváří příslušným orgánům prostor k tomu, aby zhodnotily, zda konkrétní situace pod neurčitý právní pojem spadá, či nikoliv. U neurčitých právních pojmů se zajisté také vyskytuje určitá míra ‚uvážení‘ správního orgánu, ta se ovšem zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Výsledkem je pak závěr, který nemá alternativu.“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 – 154, č. 3073/2014 Sb. NSS, body 14 a 15).

105. Ve shodě s žalobkyní citovanou odbornou literaturou (viz Tkáčiková, J., Vomáčka, V., Židek, D. a kol. Půda v právních vztazích: aktuální otázky. Brno: Masarykova univerzita, 2020, str. 198) soud konstatuje, že z § 9 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (ani jiného ustanovení tohoto zákona) neplyne, že by orgán ochrany zemědělského půdního fondu disponoval správním uvážením v pravém slova smyslu (viz výše citovanou judikaturu) ohledně toho, zda udělí souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu. Ustanovení § 9 odst. 8 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu jasně stanoví, že „[o]rgán ochrany zemědělského půdního fondu posoudí žádost a její přílohy a shledá-li, že půda může být odňata ze zemědělského půdního fondu, vydá k tomuto odnětí souhlas“ (zvýraznil soud). Citované ustanovení tedy nedává orgánu ochrany zemědělského půdního fondu žádný prostor pro správní uvážení stran toho, zda souhlas vydá (např. slovy „může vydat“). Odnětí je podmíněno tím, že shledá, že půda může být odňata. To nelze zaměňovat za možnost správního uvážení, jako to činí ministerstvo a ministr. Zákon zde pouze odkazuje na zákonné podmínky odnětí půdy, tj. především na § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, což podporuje i komentářová literatura: „Samotné rozhodování o předložené žádosti probíhá posouzením této žádosti (účelu odnětí) a možnosti odnětí z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu, tj. aplikací zásad ochrany zemědělského půdního fondu stanovených v § 4“ (viz Švecová B., Dvořák, L. Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Komentář. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 34 41 A 79/2025 Praha: Wolters Kluwer, 2023, komentář k § 9). Platí tedy, že jsou-li splněny zákonem vymezené podmínky pro odnětí půdy, nemá již orgán ochrany zemědělského půdního fondu prostor pro správní uvážení, a musí souhlas vydat. Jinými slovy při splnění zákonných podmínek je na vydání souhlasu právní nárok.

106. Výše uvedené ostatně lze dovodit i z druhého zrušujícího rozsudku, v němž soud mj. odmítl ministryní uplatněný požadavek na „přidanou hodnotu záměru“ z důvodu, že nemá žádnou oporu v zákoně (viz body 52 až 57); a rovněž jí vytknul, že posuzovala vhodnost odnětí i s ohledem na jiné složky životního prostředí, k čemuž výslovně konstatoval, že „[p]ři rozhodování o tom, zda je možné půdu odejmout ze ZPF, se posuzuje výlučně splnění kritérií obsažených v § 4 zákona o ochraně ZPF. Není třeba dodávat žádné ‚podpůrné argumenty‘, navíc získané od institucí, které nejsou primárně povolány k ochraně ZPF.“ Zjevně tedy nepřipustil, aby ministryně uplatňovala jiná než zákonem výslovně stanovená hlediska. Pokud by soud měl za to, že ministryně nad rámec zákonných podmínek disponuje správním uvážením, nemohl by takovou úvahu učinit.

107. Závazné stanovisko dále již akceptovalo, že stavba není v rozporu s § 4 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, neboť na území H. neexistuje zákonem preferovaná plocha v rozsahu, který požaduje žalobkyně pro realizaci stavby. V tomto dílčím bodě tedy ministerstvo respektovalo závazný právní názor soudu. Následně ovšem nově uvedlo, že není splněna zásada dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, dle nějž platí, že musí-li v nezbytném případě dojít k odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu, je nutno především „odnímat přednostně zemědělskou půdu méně kvalitní; kritériem kvality půdy jsou třídy ochrany“. Ministerstvo argumentovalo, že znění tohoto ustanovení údajně „neobsahuje vazbu ani na zastavitelné plochy územního plánu obce (tato role je samostatně uvedena v rámci ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona)“ ani „na vlastnické vztahy k pozemkům navrhovaným k odnětí“. Z toho dovodilo, že úmyslem zákonodárce bylo neomezovat možnost posouzení existence vhodnějších ploch s méně kvalitní půdou pouze na plochy ve vlastnictví žadatele či plochy, které doposud nebyly v územním plánu vymezeny jako rozvojové. Prověřením území H. identifikovalo tři relativně plošně významné celky zemědělské půdy nižší kvality. Tyto plochy sice nejsou v územním plánu vymezeny pro realizaci záměrů logistického areálu, pro posouzení žádosti o odnětí půdy „bezpochyby není bez významu, že takové plochy existují“. Podmínky území H. potenciálně umožňují přijmout odlišnou variantu řešení, která by byla „komfortnější“ se zájmy ochrany zemědělského půdního fondu. Ministr k těmto úvahám nic dalšího neuvedl.

108. Proti tomu žalobkyně namítá, že územní plán na ministerstvem identifikovaných plochách neumožňuje umístění stavby, a proto nemá odkaz na jejich existenci žádnou relevanci. S tím soud souhlasí. Z komentářové literatury plyne, že § 4 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu pro žadatele o zábor zemědělské půdy znamená, že „musí při požadavku záboru půd vyšších tříd ochrany prokázat, že nemůže použít přednostně půdy nižších tříd ochrany.“ (viz Švecová B., Dvořák, L. op. cit., komentář k § 4, zvýraznil soud). I soud pokládá za samozřejmé, že pokud § 4 odst. 1 v jednotlivých písmenech ukládá určité preference ohledně toho, jakou zemědělskou půdu je třeba odnímat (což má vést k řešení konformnějšímu, tedy souladnějšímu s ochranou zemědělského půdního fondu, jak patrně zamýšlelo ministerstvo říci), vychází z toho, že takové řešení je vůbec možné. I formulace „přednostně … méně kvalitní“, „co nejméně narušovat“, „jen nejnutnější plochu“ či „co nejméně Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 35 41 A 79/2025 zatěžovat“, které jsou v těchto písmene užity, zjevně předpokládají, že zájmům ochrany zemědělského půdního fondu nebude možné plně vyhovět („méně kvalitní“, „co nejméně“, atp.), a proto je třeba pouze „přednostně“ (a nikoliv výlučně) odejmout např. půdu „méně“ kvalitní.

109. Soudu není zřejmé, proč by kritériem toho, co je možné, neměl být i územní plán. Územní plány regulují využívání území včetně toho, zda je na něm vůbec možná stavební činnost, resp. i umístění konkrétní stavby (§ 43 odst. 1 a 5 stavebního zákona z roku 2006). Je-li účelem odnětí půdy právě stavební činnost, je žadatel územním plánem objektivně omezen v tom, kde může konkrétní stavbu umístit – a žádat o odnětí zemědělské půdy. Argumentace ministerstva tím, že písm. b) výslovně nezmiňuje, že by se měl zohledňovat územní plán, pak už na první pohled nedává smysl, neboť toto ustanovení neobsahuje ani žádná jiná kritéria. Těžko by tak mohl žadatel prokázat, že nemůže přednostně použít půdu nižší třídy ochrany – nějaká plocha s méně kvalitní zemědělskou půdou se totiž vždycky někde najde (ad absurdum na celém území státu; různě rozkouskovaná, takže ji pro záměr nelze reálně použít; zatížená veřejnoprávními omezeními jako jsou různá ochranná pásma apod.). Nelogický je i poukaz na písm. a), dle kterého je třeba odnímat zemědělskou půdu přednostně na zastavitelných plochách. Soudu opět vůbec není zřejmé, proč by měla zásada, že je třeba přednostně odnímat zemědělskou půdu na zastavitelných plochách, vylučovat zohlednění obsahu územního plánu u zásady pod písm. b). Z toho, že se obsah územního plánu promítá do zásady dle písm. a) přece nijak neplyne, že by se od něj muselo odhlížet u zásad ostatních. Takový výklad naopak dostává obě zásady do nežádoucí kolize. Zatímco podle písm. a) by měl žadatel upřednostnit odnětí půdy na zastavitelných plochách; podle písm. b) by naopak musel využívat tu nejméně kvalitní půdu bez ohledu na to, zda se nachází v zastavitelných plochách. Kterou z těchto zásad by pak měl žadatel (a potažmo ministerstvo) upřednostnit, jestliže se méně kvalitní půda nachází mimo zastavitelné plochy?

110. Výklad ministerstva kromě toho popírá smysl územního plánování, které má zabezpečit vyvážení všech kolidujících veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území, neboť žadatele o odnětí půdy staví do situace, kdy by měli (patrně, dle názoru ministerstva dovedeného do důsledku) usilovat o vymezení nových zastavitelných ploch na pozemcích s méně kvalitní zemědělskou půdou, přestože by to u nich nedávalo smysl z řady jiných hledisek, které se v tomto procesu zvažují. Ve výsledku nutí žadatele snažit se ještě více rozšířit zábor zemědělského půdního fondu, i když by to nebylo nutné, protože existuje dostatek zastavitelných ploch již aprobovaných ze strany orgánů ochrany zemědělského půdního fondu. Jejich úkolem v procesu územního plánování je navíc zajistit i dodržení kritéria dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, tedy aby zastavitelné plochy byly přednostně vymezeny na zemědělské půdě méně kvalitní. I z těchto důvodů soud pokládá za nesmyslné odhlížet při posuzování souladu s § 4 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu od obsahu územního plánu, jako to učinily správní orgány v této věci.

111. Ministerstvu tedy nelze dát za pravdu v tom, že „bezpochyby není bez významu“, že existují plochy s méně kvalitní půdou, byť na nich dle územního plánu nelze umístit logistický areál (což je mezi účastníky nesporné). Je to bez významu. Stejně tak se ministr mýlí v tom, že žalobkyně neprokázala soulad se zásadami plošné ochrany zemědělského půdního fondu, neboť se „povedlo“ identifikovat tři relativně plošně významné celky zemědělské půdy nižší Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 36 41 A 79/2025 kvality. Soulad se zásadou dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu žalobkyně ve vztahu k těmto celkům prokázala, protože z územního plánu plyne nemožnost jejich využití pro stavbu, což samy správní orgány připouští.

112. Ministerstvo v závazném stanovisku dále poukazovalo na rozpor se zásadou dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, dle které je nutno především „co nejméně narušovat organizaci zemědělského půdního fondu, hydrologické a odtokové poměry v území a síť zemědělských účelových komunikací.“ 113.Soud připomíná, že k této otázce se již vyjádřil ve druhém zrušujícím rozsudku. Zde ministryni vytknul, že „ve své argumentaci vůbec nezohlednila, že podle územního plánu H. je celá lokalita určena pro průmyslovou výrobu a skladování. Takové využití území si město H. (osoba zúčastněná na řízení) pro tuto oblast vytyčilo a – mj. s požehnáním orgánů ochrany ZPF – to vtělilo do svého územního plánu. To je právem samosprávy. Těžko tedy žalobkyni vytýkat, že její záměr vytvoří tlak na nezemědělské využití okolních pozemků. Ten totiž nenastane vinou žalobkynina záměru, ale nastal již z vůle města, které se zemědělským využitím této části svého území vůbec nepočítá. Stejně tak lze sotva záměru vytýkat, že rozetne ucelené bloky zemědělské půdy tam, kde se do budoucna se zemědělským využitím okolních pozemků nepočítá, ať už budou mít jakoukoli velikost. Jednoduše řečeno, počítá-li územní plán se zastavěním určitého území, některý záměr musí být první – a jako takový z povahy věci zelenou plochu rozetne a bude po něm velmi pravděpodobně následovat nějaká další stavba. Takovou argumentací by ovšem bylo možno zamezit jakékoli výstavbě vzniklé ‚na zelené louce‘ a zastavit rozvoj území vůbec, bez ohledu na cíle územního plánování. Lze namítnout, že nelze s jistotou říci, že bude územní plán realizován, nebo že bude realizován rychle. Nepochybně je možné, že minimálně po určitou dobu ještě budou v okolí záměru zemědělsky využívané pozemky, případně že tam budou trvale, pokud se změní preference samosprávy či jiné okolnosti. V takovém případě je podstatné, že okolní pozemky (včetně menších pozemků, které ministryně označuje za zbytkové) bude možné zemědělsky obhospodařovat. Tedy že nebudou tak malé, aby se jejich obhospodařování nevyplatilo, a že budou dostupné, aby na ně bylo možno dostat potřebnou zemědělskou techniku. Ze stanoviska ministryně vyplývá, že není sporu, že tomu tak je.“ (zvýraznil nyní soud).

114. Soudu nezbývá než konstatovat, že otázku možného narušení organizace zemědělského půdního fondu již závazně rozřešil tak, že k němu nedojde. Ministerstvo na str. 25 závazného stanoviska dovodilo, že podle druhého zrušujícího rozsudku „nemůže dojít k narušení organizace ZPF prostřednictvím umístění záměru na ploše k tomu určené územně plánovací dokumentací, nýbrž pouze prostřednictvím negativního dopadu na samotnou zemědělskou obhospodařovatelnost předmětných pozemků“. Toto konstatování je nesrozumitelné, a soudu tak uniká, co jím chtělo ministerstvo říct. Ministerstvo dále uvedlo, že údajně respektuje závazný právní názor soudu, ale zároveň se „nově povedlo identifikovat relevantní faktor mající souvislost s problematikou organizace ZPF“. Tím faktorem má zřejmě být skutečnost, že stavba má být umístěna na půdě, která je zemědělsky obhospodařována. Je ale třeba zopakovat, že to žádnou novou skutečností není. Z tohoto předpokladu soud zjevně vycházel (viz výše zdůrazněnou pasáž o tom, že „minimálně po určitou dobu ještě budou v okolí záměru zemědělsky využívané pozemky“) a vůbec není zřejmé, jak by tato skutečnost měla ovlivnit jeho dřívější závěry. Ministerstvo následně pokračovalo tím, že rozdělením by došlo ke ztrátě souvislého bloku zemědělské půdy, což také není nic nového (viz výše slova ministryně o „rozetnutí“ uceleného bloku půdy), a jaký bude tvar (trojúhelník) a výměra (1,2 Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 37 41 A 79/2025 ha) jedné ze „zbytkových“ ploch (a jaké to bude mít negativní vlivy na obhospodařování), což bylo rovněž zřejmé už dříve. I zde se proto jedná jen o nepřípustnou polemiku se závazným právním názorem soudu, aniž by došlo ke zjištění jakýchkoliv nových relevantních okolností. Soud jen pro úplnost doplňuje, že ministerstvo (a ministr, který jeho argumentaci jen převzal) opět zcela přehlíží klíčovou skutečnost, že celá lokalita je územním plánem určena pro průmyslovou výrobu a skladování. S obhospodařováním „zbytkových“ ploch se tak do budoucna nepočítá.

115. Za situace, kdy správní orgány nerespektovaly závazný právní názor soudu, nemá význam se zabývat dílčími námitkami žalobkyně (obsaženými zejména v replice) proti úvahám ministerstva a ministra.

116. Ministerstvo dále poukázalo na vliv stavby na hydrologické a odtokové poměry v území [tj. opět § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu]. Proti těmto úvahám se žalobkyně nevymezuje. Za účelem toho, aby řízení bylo konečně završeno zákonným rozhodnutím, soud nicméně nad rámec uvádí, že úvahy ministerstva v rámci této pasáže jsou zcela obecné, a tím pádem nepřezkoumatelné. Ministerstvo jen obecně uvedlo, že stavba by „díky své lokalizaci na předmětné zemědělské půdě“ zvýšila zranitelnost a snížila stabilitu „záměrem dotčeného území“ tím, že by nežádoucím způsobem zásadně a významně negativně omezila podstatnou mimoprodukční funkci půdy, tedy retenci vody v půdním horizontu. To je ale konstatování, které by se dalo uvést k jakémukoliv odnětí zemědělské půdy. Zbytek úvah ministerstva pak již tvoří jen obecný popis této mimoprodukční funkce půdy a její důležitosti (včetně různých obecných statistik). Závazné stanovisko tedy ve skutečnosti žádné konkrétní a přezkoumatelné vyhodnocení vlivu stavby na hydrologické poměry v daném území neobsahuje (a neobsahuje je ani revizní závazné stanovisko).

117. Ministerstvo dále uvedlo, že se mu „jeví jako zcela zásadní“ § 4 odst. 1 písm. d) věta první zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, dle které je třeba odnímat jen nejnutnější plochu zemědělského půdního fondu. Už ale nevysvětluje, v čem konkrétně shledává rozpor stavby s touto zásadou. Až v samém závěru závazného stanoviska (viz str. 34) uvedlo, že žalobkyně tvrdí, že rozsah 12,025 ha odnětí půdy představuje minimální nezbytný rozsah pro realizaci záměru, svoje tvrzení ale nijak nepodložila důkazy či argumenty a ani ze spisu neplynou takové poznatky, že rozloha asi 12 ha je právě ta nejnižší možná pro realizaci stavby. Soud souhlasí s žalobkyní, že i tato argumentace je značně nekonkrétní. Ministerstvo nespecifikuje, v čem konkrétně jsou požadavky žalobkyně na odnětí zemědělské půdy přehnané a přesně jak jinak by jej bylo možné realizovat za současného odnětí menší plochy půdy. Jinými slovy, pokud ministerstvo shledalo rozpor žádosti o odnětí půdy s § 4 odst. 1 písm. d) větou první zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, mělo vysvětlit, v čem konkrétně. Součástí správního spisu přitom je i dokumentace stavby pro územní rozhodnutí. Plyne z něj tedy podoba stavby včetně rozlohy. Soudu tak není jasné, čím jiným měla žalobkyně doložit, že žádá opravdu o odnětí nejmenší potřebné plochy zemědělské půdy; a naopak by ministerstvo mělo být schopno na jejím základě identifikovat, proč tomu tak není. Úvahy o nedodržení § 4 odst. 1 písm. d) věty první zákona o ochraně zemědělského půdního fondu tak soud pokládá za nepřezkoumatelné (což nenapravil ani ministr v revizním závazném stanovisku, neboť se k této otázce vůbec nevyjádřil). To mu brání vyjádřit se k žalobkyniným námitkám. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 38 41 A 79/2025 118.Zbytek části závazného stanoviska týkající se plošné ochrany zemědělského půdního fondu tvoří jen obecná shrnující konstatování o tom, že žalobkyně neprokázala soulad se zásadami plošné ochrany (a převahu jejího zájmu na realizaci logistického areálu nad veřejným zájmem na ochraně zemědělského půdního fondu). Soud souhlasí s žalobkyní v tom, že v prvé řadě je třeba vypořádat se s tím, zda lze narušit kontinuitu (závazných) stanovisek (jak již bylo výše naznačeno v rámci vypořádání této otázky). Až v návaznosti na to (resp. v rámci této úvahy) lze případně přehodnotit náhled na to, zda výstavba logistických areálů jako taková odůvodňuje odnětí zemědělské půdy a zájem na ní převažuje nad zájmem ochrany zemědělského půdního fondu. Lze ovšem dodat, že ani v tomto ohledu ministerstvo nereflektovalo právní názor soudu. Soud naposledy (byť nad rámec nezbytného odůvodnění) uvedl, že „hodnocení logistického areálu jako záměru, který nikomu nic nepřináší, je silně zjednodušující. Skladové a logistické areály vznikající v soukromém zájmu jsou součástí infrastruktury, byť nikoli veřejné. Nelze předstírat, že ekonomika ve 21. století takové areály ke svému fungování nepotřebuje. Bez nich, jak výstižně podotkla žalobkyně, by nebylo možné zásobovat obyvatelstvo léky a dalším zbožím potřebným ke každodennímu životu. Nemluvě o pracovních příležitostech, které podobné stavby přináší“ (viz bod 57 druhého zrušujícího rozsudku). Přesto ministerstvo opět pouze zkratkovitě tvrdí, že „navrhovaný záměr logistického areálu nese pouze soukromý zájem za účelem zhodnocení vlastněného majetku“ (viz str. 29 závazného stanoviska). Správní praxe ministerstva 119.Žalobkyně dále namítá, že vyjádření ministerstva k jeho správní praxi je selektivní, účelové a zavádějící. Ministerstvo nevyložilo, v jakém poměru byly ve srovnatelných případech vydávány souhlasy a nesouhlasy. Následně žalobkyně popisuje pět případů souhlasů s odnětím půdy v I. a II. třídě ochrany.

120. Soud připomíná, že i k této otázce již ve druhém zrušujícím rozsudku zaujal stanovisko. Konstatoval, že žalobkyně doložila, že ministerstvo v období 2016 – 2020 vyslovilo souhlas s minimálně šesti obdobnými záměry. Na tři z nich poukazovala už ve správním řízení a ptala se, proč v jejím případě ministerstvo postupuje odlišně, pokud má její záměr podobné znaky – podobnou rozlohu záboru zemědělské půdy, existující infrastrukturu, je v blízkosti dálničního sjezdu apod. Ministryně však argumentovala zcela obecně, že se každý případ posuzuje individuálně; podotkla, že žalobkyní zmiňované záměry byly umístěny v jiných částech republiky; a vypočetla obecná kritéria, jimiž se ministerstvo vždy řídí. Takové obecné vypořádání soud nepovažoval za adekvátní vzhledem ke konkrétnosti žalobkyniných námitek. Pokud žalobkyně poukázala na tři konkrétní případy, bylo úkolem ministryně vysvětlit, v čem konkrétně spatřuje rozdíly mezi těmito skutkově obdobnými případy a případem žalobkyně, a vyložit, proč odůvodňují odlišné rozhodnutí o žádosti o odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu. V této části proto soud shledal tehdejší revizní závazné stanovisko nepřezkoumatelným.

121. Soud má za to, že tento pokyn ministerstvo ani ministr opět nesplnili, což soudu neumožňuje, aby se zabýval věcnou podstatou žalobkyniných námitek. V závazném stanovisku ministerstvo uvedlo, že se seznámilo se správní praxí při posuzování žádostí o odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Následně vyjmenovalo devět záměrů spolu s jejich rozlohou s tím, že pro tyto záměry nebyl udělen souhlas. Z těchto nesouhlasů dle Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 39 41 A 79/2025 názoru ministerstva plyne, že neexistuje nic jako ustálená praxe založená pouze na udělování souhlasů s odnětím půdy. Souhlasná stanoviska předložená žalobkyní naopak celkovou správní praxi nezohledňují. Následně ministerstvo odkázalo na svou předchozí úvahu o tom, že se zohledňují vždy individuální okolnosti. Posléze citovalo část druhého zrušujícího rozsudku o tom, že úkolem ministryně bylo vysvětlit, v čem konkrétně spatřuje rozdíly mezi žalobkyní zmíněnými třemi případy a případem žalobkyně. Odkázalo na § 149 odst. 2 správního řádu, dle kterého musí závazné stanovisko obsahovat odůvodnění a konstatovalo, že žalobkyní odkazované tři souhlasy „nijak nespecifikují záměr“, s nímž byl udělen souhlas, a obsahují jen obecná konstatování, nikoliv však zdůvodnění, proč je v daném případě důvodné udělit souhlas. Sama žalobkyně dle ministerstva uvedla, že tyto souhlasy nehodnotily veřejný zájem na odnětí nejkvalitnějších půd a typicky uvádí jen soulad s územně plánovací dokumentací. Na to ministerstvo odkázalo na judikaturu NSS, dle které se nelze dovolávat nezákonné správní praxe. To je i tento případ, protože žalobkyní citované souhlasy postrádají odůvodnění, a jsou tak nepřezkoumatelné. Ministr tyto úvahy zopakoval.

122. Tyto úvahy soud pokládá za zčásti nepřezkoumatelné a zčásti v rozporu se závazným právním názorem soudu. Ministerstvo odkázalo na několik (devět) nesouhlasů s odnětím půdy, čímž patrně chtělo doložit, že neexistuje žádná ustálená správní praxe stran záměrů obdobných nyní projednávané stavbě. Zcela ale rezignovalo na vyhodnocení toho, zda jsou tyto záměry skutečně skutkově obdobné. Uvedlo pouze výčet jejich názvů spolu s požadovanou rozlohou odnětí. Nijak se ale nevěnovalo např. tomu, co přesně bylo předmětem záměru (z některých názvů lze usuzovat alespoň na to, že se jednalo o logistický areál, u jiných je to záhadou), kde měl být umístěn, jaká půda měla být odňata (třída ochrany) či jaké byly konkrétní regulativy územního plánu a poměry v území. Bez těchto údajů a jejich srovnání s nynější věcí nelze tvrdit, že neexistuje ustálená správní praxe týkající se záměrů obdobných tomu, o jehož umístění žádá žalobkyně. Ostatně ministerstvo klade žalobkyni k tíži nepřezkoumatelnost jí odkazovaných souhlasů, samo se však neobtěžovalo zmínit nic o podrobnostech nesouhlasů, z nichž dovozuje opak. Nutno nad rámec dodat, že všechny vyjmenované záměry mají větší rozlohu než záměr žalobkyně (nejmenší měl mít asi 13,5 ha) a řada z nich dokonce několikanásobně (pět z nich přesahuje 40 ha), což vyvolává otázku, nakolik jsou skutečně srovnatelné.

123. Soud dále ministryni uložil, aby zdůvodnila, v čem se nynější věc konkrétně liší od tří případů odkazovaných žalobkyní. Připomněl, že žalobkyně se ptala „proč v jejím případě ministerstvo postupuje odlišně, pokud má její záměr podobné znaky – podobnou rozlohu záboru zemědělské půdy, existující infrastrukturu, je v blízkosti dálničního sjezdu apod.“ Na to ministerstvo reagovalo v podstatě konstatováním, že tyto souhlasy jsou neodůvodněné a nepřezkoumatelné (a proto jde o nezákonnou správní praxi, které se nelze dovolávat). To je ale zjevně nepravdivé tvrzení. Jak soud uvedl v druhém zrušujícím rozsudku, žalobkyně v odvolání popsala několik znaků, které se dle jejího názoru shodovaly s její věcí. Nyní soud jen doplní, že v odvolání ze dne 12. 4. 2018 na třech stranách poměrně detailně popisovala obsah odůvodnění všech tří souhlasů (včetně jejich rozlohy, účelu, soukromém zájmu na jejich realizaci, třídy ochrany odnímané půdy, důrazu ministerstva na obsah územního plánu aj.). Není tedy pravda, že by souhlasy např. nespecifikovaly záměr, pro který byly uděleny. S těmito podobnostmi se mělo ministerstvo vyrovnat a zaujmout stanovisko k tomu, zda a Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 40 41 A 79/2025 případně v čem se nynější věc liší. Jelikož tak neučinilo, porušilo závazný právní názor soudu. Není třeba připomínat, že k dodatečnému odůvodnění ve vyjádření k žalobě či dalších vyjádřeních ministerstva nelze přihlížet (viz bod 25 rozsudku NSS č. j. 3 As 250/2020 – 77).

124. Soud rovněž nesouhlasí s poněkud zjednodušujícím závěrem ministerstva o tom, že se jedná o nezákonnou správní praxi jen z důvodu, že souhlasy jsou nepřezkoumatelné. Ano, pokud by tyto souhlasy skutečně byly nedostatečně odůvodněné, byly by v tomto ohledu nezákonné a nehodné následování. Nezákonnost takové praxe by ale spočívala právě (a pouze) ve vydávání souhlasů s nedostatečným odůvodněním – tedy žalobkyně by se nemohla dovolávat toho, aby se i v jejím případě ministerstvo dopustilo takových nedostatků. To ale nutně neznamená, že jsou i po věcné stránce nezákonné, tedy že je není třeba následovat co do vlastního posouzení podmínek pro odnětí. Je na ministerstvu, aby deficity odůvodnění případně napravilo a alespoň nyní odůvodnilo, proč tyto souhlasy udělilo (a případně i vysvětlilo, proč byly uděleny nezákonně a proč se jedná o věcně nezákonnou správní praxi), a popř. je odlišilo od projednávané věci (včetně zjištění relevantních skutkových okolností tehdejších věcí). Nelze se ale jen vymlouvat na to, že souhlasy byly nepřezkoumatelné. Ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, na němž soud založil své předchozí rozhodnutí, stanoví, že správní orgány mají dbát toho, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Není tedy důležité, zda bylo předchozí rozhodnutí dostatečně odůvodněno. Námitky nepřezkoumatelnosti 125.S dílčími námitkami nepřezkoumatelnosti se soud až na jednu shora uvedenou výjimku (viz bod 117) neztotožnil. Je třeba říci, že část závazného stanoviska, na kterou žalobkyně poukazuje jako na nedostatečně odůvodněnou (str. 33 a 34), představuje pouhé shrnutí nejdůležitějších bodů stanoviska ve vztahu k námitkám žalobkyně. Je tak třeba ji číst ve spojení se zbytkem závazného stanoviska. Pokud tedy žalobkyně namítá, že bod 1 obsahuje jen obecné floskule, jsou ony rozhodné skutečnosti a souvislosti popsány v předchozích částech, nadto ministerstvo zde jen obecně připomnělo, že posouzení žádosti vždy závisí na konkrétních okolnostech (aniž by mělo ambice je nad rámec již uvedeného opakovat). V případě bodu 2 žalobkyně sama vede s touto částí odůvodnění polemiku (pokládá úbytek zemědělské půdy za irelevantní faktor stran vývoje stavu životního prostředí, čemuž dal soud výše za pravdu), nemůže tedy být nepřezkoumatelné. Bod 4 o žádném porovnávání nehovoří, ministerstvo zde poukázalo na to, že respektovalo výklad § 4 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu podaný soudem ve druhém zrušujícím rozsudku. Negativní vlivy narušení organizace zemědělského půdního fondu, jichž se týká bod 5, ministerstvo popsalo na str. 24 až 27 závazného stanoviska; dílčí námitka žalobkyně, že neuvádí žádné okolnosti nad rámec těch, které bylo možné předpokládat v územním plánu, je již věcnou polemikou s odůvodněním (kterou se soud pro nedodržení závazného právního názoru nezabýval, viz výše bod 115). Odůvodnění v bodu 6 (ve spojení se zbytkem závazného stanoviska) již soud výše shledal nepřezkoumatelným. Provedení ohledání na místě nebylo zneužitím pravomoci 126.Žalobkyně konečně namítá, že ministerstvo zneužilo svou pravomoc tím, že provedlo ohledání pozemků, ačkoliv šlo o zbytečný procesní krok, jehož jediným cílem bylo zamezit Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 41 41 A 79/2025 možné fikci souhlasného závazného stanoviska dle § 4 odst. 9 stavebního zákona z roku 2006.

127. Zákaz zneužití pravomoci obsahuje § 2 odst. 2 správního řádu, dle nějž platí, že správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.

128. Soud nemá za to, že by provedení ohledání na místě představovalo zneužití pravomoci. Ministerstvo bylo povinno zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro zákonné rozhodnutí (§ 3). Provedení ohledání na místě (§ 54 správního řádu přiměřeně užitý dle § 154 správního řádu) za účelem zjištění toho, v jakém aktuálním stavu se nachází pozemky, na nichž se má nacházet zemědělská půda, která má být odňata, je legitimním prostředkem k dosažení tohoto cíle. Soud připomíná, že ve druhém zrušujícím rozsudku podmínil možnost porušení zásady kontinuity tím, že došlo ke změně podmínek nebo poměrů v území. Zjištění nynějšího faktického stavu území, k němuž mohlo ohledání přispět, tak bylo důležité i z hlediska naplnění závazného právního názoru soudu. Jak správně uvádí ministerstvo ve svém vyjádření, letecké mapy a další listinné podklady nejsou vždy aktuální. V dřívějším závazném stanovisku navíc skutečně vyjádřilo jisté pochybnosti o tom, zda se na pozemcích stavby nenachází manipulační plocha. Ty byly ohledáním odstraněny.

129. Zbytečnost tohoto kroku nelze dovozovat jen z toho, jaký byl výsledek ohledání (že v podstatě nebylo zjištěno nic nového, protože se jen potvrdilo původní východisko, že pozemky jsou nadále zemědělsky obhospodařované). To dopředu nebylo možné s jistotou předvídat. Nic ani nenasvědčuje tomu, že by jeho cílem bylo pouhé prodloužení lhůty dle § 149 odst. 4 správního řádu, a tím pádem zamezení fikci souhlasného závazného stanoviska dle § 4 odst. 9 stavebního zákona z roku 2006. O tom žalobkyně pouze bez dalšího spekuluje. Pokud by ministerstvo chtělo postupovat takto účelově, bylo by pro ně jistě jednodušší pouze vydat usnesení, jímž by prodloužilo lhůtu z důvodu, že se jedná o zvlášť složitý případ podle § 149 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 4 odst. 9 větou první stavebního zákona z roku 2006 namísto návštěvy místa a pořizování protokolu a fotografií.

130. Tento žalobní bod je nedůvodný. Závěr a náklady řízení 131.S ohledem na shora uvedené závěry soud napadené rozhodnutí druhým výrokem zrušil pro nepřezkoumatelnost a vadu řízení spočívající v nedodržení závazného právního názoru soudu podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) a § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud podobně jako v prvním a druhém zrušujícím rozsudku nepřistoupil ke zrušení prvostupňového rozhodnutí (§ 78 odst. 3 s. ř. s.), neboť žalovaný může vady prvostupňového rozhodnutí odstranit v odvolacím řízení.

132. Druhým výrokem soud zrušil revizní závazné stanovisko ministra, neboť je na základě námitky žalobkyně shledal nezákonným (viz § 75 odst. 2 věta poslední s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, viz přechodné ustanovení čl. XI bodu 1 zákona č. 314/2025 Sb.). Samotné závazné stanovisko ministerstva soud nerušil, neboť v daném případě nebylo závazným podkladem napadeného rozhodnutí. Žalovaný totiž postupoval podle § 149 odst. 7 správního řádu, a závazné tak pro něj bylo až revizní závazné stanovisko. V dalším řízení Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 42 41 A 79/2025 si žalovaný vyžádá nové revizní závazné stanovisko ministra a bude postupovat tak, jak bylo uvedeno v bodu 95 druhého zrušujícího rozsudku.

133. Soud pokládá za nadbytečné na tomto místě shrnovat svůj závazný právní názor, a to i z toho důvodu že prakticky vše pro věc podstatné již bylo řečeno ve druhém zrušujícím rozsudku. Soud tak pouze důrazně apeluje na ministerstvo a ministra, aby se propříště důsledně řídili závazným právním názorem soudu a nesnažili se jej dezinterpretovat či s ním nepřípustně polemizovat, popř. se jinak vyhýbat jeho aplikaci.

134. O náhradě nákladů účastníků řízení soud rozhodl čtvrtým výrokem podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovanému jako neúspěšnému účastníkovi náhrada nákladů nenáleží. Žalobkyně, která ve věci uspěla, má proti žalovanému právo na plnou náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení tvoří: odměna advokáta za tři úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a repliky) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a paušální náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně je zároveň plátcem DPH, proto je odměna navýšena o její náhradu ve výši 3 194,10 Kč (21 %). Součástí nákladů řízení je i zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč. Celková náhrada nákladů, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit, tak činí 21 404,10 Kč. Náhrada je splatná do třiceti dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 64 s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

135. Osoba zúčastněná na řízení podle § 60 odst. 5 s. ř. s. (ve znění účinném do 31. 12. 2025, viz přechodné ustanovení čl. XI bodu 2 zákona č. 314/2025 Sb.) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud neuložil žádnou povinnost a ani neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 43 41 A 79/2025 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 30. června 2026 Lenka Oulíková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.