21 As 120/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně Air 6 Park a.s., IČO 28219724, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 393/11, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem Praha 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Zborovská 81/11, za účasti města Hostivice, se sídlem Hostivice, Husovo náměstí 13, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2026, č. j. 41 A 79/2025 - 145, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, takto:

Výrok

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .

Odůvodnění

1. Žalobkyně dne 26. 2. 2018 podala žádost o umístění stavby Segro Logistics Park Prague – Phase VI na pozemcích p. č. 1219/8, p. č. 1204/5, p. č. 1204/7, p. č. 1204/24 a p. č. 1384/65 v k. ú. Hostivice. Městský úřad Černošice (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 29. 3. 2018, č. j. MUCE 20535/2018/OSU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žádost žalobkyně zamítl, neboť Ministerstvo životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) jako orgán ochrany zemědělského původního fondu (dále jen „ZPF“) vydalo dne 2. 11. 2017 k umístění stavby nesouhlasné závazné stanovisko k odnětí zemědělské půdy ze ZPF dle § 9 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala. Ministr životního prostředí vydal během odvolacího řízení revizní stanovisko ze dne 11. 12. 2018, kterým potvrdil závazné stanovisko ministerstva. Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2019, č. j. 031549/2019/KUSK, žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, které Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 55 A 34/2019 - 91, vyhověl, rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2019 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že závazná stanoviska jsou nepřezkoumatelná. Žalovaný následně na základě nového nesouhlasného stanoviska ministerstva ze dne 22. 9. 2021, potvrzeného revizním stanoviskem ministryně ze dne 30. 5. 2022, odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 20. 6. 2022, č. j. 077880/2022/KUSK, opět zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 43 A 68/2022 - 92, zrušil i rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2022 a věc mu opět vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že revizní stanovisko ministra je nezákonné a z části nepřezkoumatelné. Ministerstvo následně vydalo dne 30. 4. 2024 další nesouhlasné závazné stanovisko, které ministr revizním závazným stanoviskem ze dne 11. 12. 2024 opět potvrdil. Žalovaný posléze rozhodnutím ze dne 1. 8. 2025, č. j. 011793/2025/KUSK, do třetice zamítl odvolání žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

4. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2025 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a současně zrušil též závazné stanovisko ministra ze dne 11. 12. 2024. Soud dospěl k závěru, že ministerstvo a ministr nedodrželi závazný právní názor soudu vyslovený ve druhém zrušujícím rozsudku, neboť opět opřeli nesouhlas s odnětím půdy ze ZPF do značné míry o důvody, které soud v druhém zrušujícím rozsudku shledal nezákonnými, aniž by došlo k zásadní změně skutkového stavu či relevantní právní úpravy a judikatury.

5. Proti tomuto rozsudku se žalovaný bránil kasační stížností. Současně navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Návrh odůvodnil tím, že pokud odkladný účinek nebude přiznán, bude proces vydávání závazného stanoviska pokračovat a s ohledem na obsah napadeného rozsudku lze předpokládat, že ministr nejspíš bude muset vydat stanovisko kladné. Pokud by povolení záměru konzumující toto revizní závazné stanovisko nabylo právní moci dříve, než bude rozhodnuto o kasační stížnosti, žalobkyně by mohla v době rozhodování o kasační stížnosti začít realizovat řešený záměr. Realizace záměru žalobkyně by se podstatným způsobem dotkla veřejného zájmu na ochraně ZPF, což plyne (i) z parametrů záměru žalobkyně (odnětí zemědělské půdy o výměře 12,0250 ha), (ii) ze skutečnosti, že předmětem odnětí je zemědělská půda náležící většinově do I. třídy ochrany, a (iii) ze skutečnosti, že realizace záměru vytvoří obtížně obhospodařovatelné zbytkové plochy zemědělské půdy. Dopady realizace záměru žalobkyně na ZPF by byly nevratné. Stěžovatel dále uvedl, že přiznáním odkladného účinku by žalobkyně přišla o hypotetickou možnost, že další úkony vydávané ve věci povolení jejího záměru budou kladné, a že v návaznosti na právní moc povolení záměru bude moci záměr realizovat. Tuto újmu stěžovatel není schopen posoudit ani vyčíslit. Stěžovatel si není vědom, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odporovalo důležitému veřejnému zájmu.

6. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že návrh na přiznání odkladného účinku je nedůvodný, neboť v důsledku napadeného rozsudku není ohrožen žádný veřejný zájem. Tvrzení žalovaného, dle kterého by žalobkyně mohla v době rozhodování o kasační stížnosti začít realizovat řešený záměr, je mylné. Předmětem soudního přezkumu bylo územní rozhodnutí o umístění stavby ve smyslu § 79 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“). Toto územní rozhodnutí nezakládá veřejné subjektivní právo realizovat stavební záměr, potažmo provést zábor zemědělské půdy zařazené do ZPF. V důsledku právní moci rozhodnutí, kterým by byl stavební záměr umístěn, nemůže dojít ani k ohrožení dotčené zemědělské půdy zařazené do ZPF, ani k ohrožení jiného environmentálního veřejného zájmu. K faktickému záboru ZPF dochází až reálnou realizací záměru. K fázi realizace záměru však žalobkyně z podstaty věci dosud nemá další potřebná povolení. V současnosti by po vydání rozhodnutí o umístění stavby potřebovala povolení záměru podle § 195 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „nový stavební zákon“), ve spojení s § 330 odst. 6 téhož zákona. Žalobkyně by tedy aktuálně nemohla stavební záměr realizovat, ani kdyby měla územní rozhodnutí. Žalobkyně zdůraznila, že pouhé ohrožení hladkého průběhu správního řízení neodůvodňuje přiznání odkladného účinku, a ani hrozba vydání nicotného rozhodnutí v důsledku respektování závazného právního názoru soudu nepostačuje pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Dále uvedla, že i kdyby bylo východisko stěžovatele o dotčení veřejného zájmu na ochraně ZPF správné, nejde o bezprostředně hrozící újmu. Před vydáním revizního závazného stanoviska, i po něm, musí stěžovatel učinit celou řadu procesních úkonů. Kladné revizní stanovisko ministra přitom do veřejného zájmu na úseku ZPF zjevně nezasahuje. Žalobkyně dále uvedla, že se stěžovatel nezabýval újmou, kterou by jí odkladný účinek způsobil, ani nezhodnotil negativní dopady do její právní sféry. Návrh je tak nepřezkoumatelný pro nedostatek tvrzení. Je přitom zřejmé, že odklad kladného vyřízení žádosti o vydání územního rozhodnutí brání dalším fázím projektové přípravy stavebního záměru, a tedy i celkové realizaci záměru. V řízení jsou bezmála desetileté průtahy, přičemž žalovaný ani ministr opakovaně nerespektovali závazný právní názor krajského soudu. Majetková újma žalobkyně je za bezmála deset let enormní. Již tato skutečnost brání přiznání odkladného účinku. Stěžovatel nadto podal kasační stížnost až nyní, byť v obou předešlých rozsudcích šlo o principiálně totožnou situaci.

7. Osoba zúčastněná na řízení se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřila.

8. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku nejsou splněny.

9. Nejdříve je třeba poukázat na mimořádnou povahu odkladného účinku. Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, čímž prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem případně zrušeno. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být podle § 73 odst. 2 s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s.) v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS, splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy přitom tíží stěžovatele. Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Afs 275/2017-20).

10. Stěžovatel návrh odůvodnil tím, že pokud by odkladný účinek nebyl přiznán, ministr by pravděpodobně musel vydat kladné závazné stanovisko k odnětí zemědělské půdy ze ZPF, v důsledku čehož by stěžovatel teoreticky musel žádosti o umístění stavby vyhovět, v návaznosti na což by žalobkyně mohla začít realizovat svůj záměr a ZPF nenávratně poškodit. Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené konstatuje, že stěžovatel operuje se zcela hypotetickou situací, která nemusí vůbec nastat, neboť krajský soud v napadeném rozsudku ani ministra, ani žalovaného k vydání kladného závazného stanoviska či vyhovujícího rozhodnutí nezavázal. Žalovaný (respektive stavební úřad) přitom zamítl žádost žalobkyně o umístění stavby již na základě nesouhlasného závazného stanoviska ministra k odnětí zemědělské půdy ze ZPF, a dosud se nezabýval dalšími předpoklady pro vydání kladného rozhodnutí (§ 51 odst. 3 správního řádu). Vydání kladného rozhodnutí o umístění stavby tedy v současnosti není nutným důsledkem ani případného příznivého závazného stanoviska k odnětí zemědělské půdy ze ZPF. Rovněž lze přisvědčit tvrzení žalobce, že ani případné kladné rozhodnutí o umístění stavby by žalobkyni bez dalšího neopravňovalo k zahájení stavebních prací, neboť i po jeho vydání by muselo proběhnout v podstatě standardní řízení o povolení záměru ve smyslu § 182 a násl. nového stavebního zákona (podle § 330 odst. 6 nového stavebního zákona by v posuzované věci potenciální kladné rozhodnutí o umístění stavby představovalo toliko rozhodnutí v části věci v rámci řízení o povolení záměru). Tvrzení stěžovatele ohledně hrozící újmy tak lze v tomto okamžiku považovat za značně hypotetické a předčasné, přičemž již z tohoto důvodu nyní nelze návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyhovět. Poukaz toliko na obecné a navazující důsledky napadeného rozsudku, k nimž může dojít někdy v budoucnu (přistoupí-li k nim ještě další okolnosti), zpravidla nesvědčí o hrozící újmě v bezprostřední budoucnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j. 1 As 171/2019-48). V nyní posuzované věci je přitom na místě posuzovat reálnost hrozící újmy se zvláštní pozorností i s ohledem na mimořádnou délku územního řízení.

11. Z uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.

12. Pro úplnost lze dodat, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti. Stěžovatel může rovněž o přiznání odkladného účinku znovu požádat, změní-li se skutkové okolnosti, za nichž Nejvyšší správní soud jeho předchozímu návrhu nevyhověl.

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 9. září 2026 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu