55 A 3/2025

Rubrum

č. j. 55 A 3/2025 - 43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci žalobce: T. A. T., narozený X. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X. zastoupený advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2025, č. j. MV-62868-5/SO-2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 2 55 A 3/2025 „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla žalobcovo odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 1. 2025, č. j. OAM-15280-9/DP-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tím ministerstvo podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastavilo řízení o žalobcově žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná, neboť žalobce podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu nebyl oprávněn.

2. Žalobce podal dne 30. 5. 2024 žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Žalovaná a ministerstvo vyšly z toho, že žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny s platností od 13. 12. 2022 do 12. 12. 2024. Jelikož žalobce podal žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (tzv. žádost o změnu účelu pobytu), posuzovaly, zda byly splněny podmínky § 45 zákona o pobytu cizinců. Žalobce vstoupil na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného sloučení rodiny, na žalobcův případ se tedy podle nich použije § 45 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (ve vztahu k § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se jedná o speciální a pro žalobce výhodnější právní úpravu). Z něho plyne, že žádost může podat cizinec jen tehdy, pokud na území České republiky pobývá po dobu nejméně 3 let. Žalobce na území České republiky přicestoval dne 5. 12. 2022 (a věku 18 let dosáhl již před vstupem na území České republiky), a proto tato podmínka nebyla splněna. Žalobce mohl svoji pobytovou situaci řešit jiným pobytovým oprávněním. Podle unijní úprava se podmínky § 45 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (podmínka 3 let pobytu na území České republiky) neuplatní např. v těch případech, kdy cizinec požádá o zaměstnaneckou kartu nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání není tzv. směrnicový pobyt, ale jedná se o speciální národní úpravu, kde zákonodárce stanovil přísnější podmínky. Žaloba a další stanoviska účastníků 3. Žalobce v žalobě uvedl, že vstoupil na území České republiky jako již zletilé dítě cizince s povoleným pobytem. V průběhu jeho pobytu nabyla účinnosti změna zákona o pobytu cizinců, která z § 42a odst. 1 písm. b) odstranila spojení „zletilým nezaopatřeným“ dítětem cizince. Žalobce z toho důvodu nemohl stávající pobytové oprávnění prodloužit, a proto požádal o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 45 zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo však použilo § 45 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, u něhož žalobce nesplňuje podmínku dosavadního pobytu na území České republiky po dobu nejméně 3 let. Postup ministerstva je podle žalobce přepjatě formalistický a v rozporu se zásadou předvídatelnosti i právní jistoty. Pokud žalobce vlivem změny právní úpravy nemohl požádat o prodloužení dosavadního pobytového oprávnění, měl mu žalovaný umožnit požádat o jeho změnu a žádost meritorně projednat. Úmyslem zákonodárce nemohlo být, aby mu byl znemožněn další pobyt na území. Důvodová zpráva ke změně zákona o pobytu cizinců výslovně poukazuje na žádosti podávané na zastupitelských úřadech, nezmiňuje žadatele, kteří již jako zletilí na území pobývají, ale nesplňují podmínku 3 let pobytu na území. Odkázala-li žalovaná žalobce na možnost požádat o jiný tzv. směrnicový pobytový titul, nic z toho, co uvedla, ze zákona neplyne. Žalobce v tomto ohledu ani řádně nepoučila. Žalobce poukázal na případ, kdy cizinec podal žádost o Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 3 55 A 3/2025 prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, ale nebyl úspěšný s tím, že toto pobytové oprávnění lze prodloužit jen tehdy, pokud se o sebe ze zdravotních důvodů nemůže postarat. Žalobce se narodil v roce X., a je proto vyloučeno, aby tyto podmínky splnil. Postup ministerstva je tudíž podle žalobce účelový.

4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že použití § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je v žalobcově případě vyloučeno. Žalobce měl možnost získat jiný pobytový titul. Žalovaná nebyla povinna žalobce poučovat o tom, že tzv. směrnicové pobyty nepodmiňují vydání povolení k pobytu 3 lety pobytu na území. To plyne ze zákona a unijního práva. Předmětem projednávané věci není žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území, ale žalobcova žádosti o pobytové oprávnění za účelem podnikání.

5. V replice žalobce zopakoval, že důvodová zpráva k zákonu č. 173/2023 Sb. nezmiňuje, jak řešit situaci žadatelů, kteří nemohou změnit účel pobytu, protože nesplňují podmínky podle § 45 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (před nabytím účinnosti tohoto zákona pobývali na území České republiky v rámci povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, dovršili 18 let před příchodem na území a na území nepobývají po dobu 3 let). Odkazovala-li žalovaná na jiný pobytový titul, ze zákona neplyne, že by na ně měl žalobce nárok. V jiném případu bylo řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu též zastaveno. Posouzení věci soudem 6. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti. Je tedy věcně projednatelná. Při přezkumu napadeného rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a přezkoumal je v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl bez jednání, jelikož žalobce a žalovaný s tímto postupem souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud při rozhodování vycházel ze správního spisu, kterým se dokazování neprovádí. Dále v souladu s § 51 odst. 1 první věta s. ř. s. vyšel z následujících listinných důkazů: výzvu k poskytnutí součinnosti při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí ze dne 12. 3. 2025, č. j. OAM- 2753-5/DP-2025, a usnesení ministerstva ze dne 9. 9. 2024, č. j. OAM-50676-15/ZM-2024. Jejich hodnocením se soud bude podrobněji zabývat v následujících bodech společně s právní argumentací. Soud pro nadbytečnost nevycházel z dalších žalobcem doložených listinných důkazů, neboť ty žalobce navrhoval k osvědčení skutečností uváděných v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Pro rozhodnutí ve věci samé nejsou relevantní.

7. Soud připomíná, že z judikatury plyne, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 32, rozsudek NSS ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 Afs 80/2013-40, bod 28, ze dne 17. 1. 2014, č. j. 4 As 98/2013-88, č. 3022/2014 Sb. NSS, bod 24, ze dne 12. 3. 2020, č. j. 6 As 266/2019-27, bod 18, nebo ze dne 31. 5. 2024, č. j. 7 As 71/2023-38, bod 27). Tímto východiskem se soud řídil i v nyní projednávané věci. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 4 55 A 3/2025 8. Předmětem nyní projednávané věci je posouzení důvodnosti žalobcových bodů proti napadenému a prvostupňovému rozhodnutí. Těmi ministerstvo podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců zastavilo řízení o žalobcově žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná, neboť žalobce podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu nebyl oprávněn. Předmětem projednávané věci naopak není (a nemůže být) zákonnost toho, že žalobce nemohl s úspěchem požádat o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území. Žalobce v nynější věci požádal o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, čímž předmět správního řízení v souladu s dispoziční zásadou sám vymezil. Žadatel je tím, kdo vymezuje předmět řízení a s tímto řízením též disponuje (srov. JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 328, marg. č. 5.). O žalobcově žádosti pak správní orgán rozhoduje.

9. Žalobce v žalobě uplatnil i žalobní body, které s předmětem napadeného rozhodnutí nesouvisí. Poukazoval-li tedy na to, že změnou zákona o pobytu cizinců již podle § 42a zákona o pobytu cizinců nemůže o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území požádat nezaopatřené zletilé dítě cizince, soud se touto skutečností nemohl zabývat (k tomu žalobce odkázal na výzvu k poskytnutí součinnosti při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí ze dne 12. 3. 2025, č. j. OAM-2753-5/DP-2025, týkající se jiného žadatele). Žalobce totiž o tento pobytový titul (v tomto řízení) nepožádal. Nemá proto ani smysl rozebírat, co zákonodárce zákonem č. 173/2023 Sb. skutečně zamýšlel, protože tímto zákonem nebyl § 45 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, který byl správním orgány aplikován, nijak pozměněn.

10. Žalobce namítal, že ministerstvo a žalovaná nesprávně použily § 45 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, protože správně měly aplikovat § 45 odst. 1 tohoto zákona.

11. Podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců cizinec, který je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu a hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu. Nové povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit v případech uvedených v § 33 odst. 1 nebo 3 s výjimkou případů uvedených v § 42 odst.

2. Nové povolení k dlouhodobému pobytu dále nelze udělit, jestliže cizinec neplnil před podáním žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území účel, pro který mu bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno; to neplatí, pokud cizinec prokáže, že se jednalo o neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu. Cizinec, který hodlá na území pobývat za účelem podnikání, může o takovou změnu požádat, pokud je držitelem platného povolení k dlouhodobému pobytu a na území pobývá po dobu delší než 5 let; to se nevztahuje na cizince, který žádá o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování, na cizince pobývajícího na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 odst. 3 a na cizince uvedeného v odstavci 2.

12. Podle § 45 odst. 2 zákona o pobytu cizinců cizinec, který vstoupil na území za účelem společného soužití rodiny podle § 42a a je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za tímto účelem, je oprávněn po 3 letech pobytu na území nebo po dosažení věku 18 let požádat ministerstvo o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 5 55 A 3/2025 13. Z těchto ustanovení plyne, že § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců požaduje, aby cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným účelem než doposud a který hodlá na území pobývat za účelem podnikání, požádal o takovou změnu až tehdy, pokud je držitelem platného povolení k dlouhodobému pobytu a na území pobývá po dobu delší než 5 let. To se mj. nevztahuje na cizince podle § 45 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého cizinec, který vstoupil na území za účelem společného soužití rodiny podle § 42a a je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za tímto účelem, je oprávněn již po 3 letech pobytu na území požádat o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem.

14. Ustanovení § 45 odst. 2 zákona o pobytu je speciální právní úpravou k § 45 odst. 1 tohoto zákona (to je výslovně patrné z poslední alternativy § 45 odst. 1 tohoto zákona, podle které se předchozí nevztahuje „na cizince uvedeného v odstavci 2“). Pokud jsou tedy splněny podmínky odstavce 2 tohoto ustanovení, má jeho použití přednost před odstavcem 1 tohoto ustanovení. Jelikož žalobce vstoupil na území za účelem společného soužití rodiny podle § 42a zákona o pobytu cizinců a byl držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za tímto účelem použije se v této věci odstavec 2 včetně podmínek, které vymezuje. Jelikož věku 18 let dosáhl mimo území České republiky (žalobce se narodil dne X. a na území vstoupil dne 5. 12. 2022), žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem (a tedy i podnikání) mohl podat jen tehdy, pokud na území pobýval 3 roky. To nesplnil, neboť na území vstoupil dne 5. 12. 2022 a žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podal 30. 5. 2024. Ostatně, i pokud by se měl použít odstavec 1 tohoto ustanovení, i ten podmiňuje podání žádosti k dlouhodobému pobytu pobytem na území po dobu delší než 5 let. I tuto podmínku pak žalobce přirozeně nesplnil. Ministerstvo a žalovaný nemohly od nesplnění zákonných podmínek odhlížet.

15. Tento žalobní bod není důvodný.

16. Žalobce dále namítal, že jej žalovaná o možnosti požádat o jiný typ pobytového oprávnění nepoučila. K tomu ale podle soudu nebyla povinna. Lze odkázat například na rozsudek ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010-214, č. 2235/2011 Sb. NSS. V něm NSS konstatoval, že poučovací povinnost správních orgánů se týká především procesních práv a povinností, nikoliv otázek hmotného práva, tj. „zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní“ a nezahrnuje ani poskytování „komplexního návodu, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit.“ Správní orgány nemohou za žalobce vybírat, o jaké pobytového oprávnění požádá. Mají jen posuzovat to, zda jsou pro jeho vydání splněny podmínky. Pokud by žalobce požádal o zaměstnaneckou kartu či povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, posuzovaly by, zda jsou podmínky pro vydání těchto oprávnění splněny. V nynější věci nemá tato polemika místo. Žalobce v žalobě také odkázal na případ, podle něhož ministerstvo zastavilo řízení o žádost o vydání povolení k dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnanecké karty, k čemuž předložil usnesení ministerstva ze dne 9. 9. 2024, č. j. OAM- 50676-15/ZM-2024. Z něho plyne, že ministerstvo skutečně dospělo k závěru, že se i na žádost o vydání povolení k dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnanecké karty použije § 45 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. To však ustálenou správní praxi, která by měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, samo o sobě nezakládá. Jedná se o rozhodnutí ministerstva jako orgánu I. stupně, proti němuž mohla tamní žadatelka podat odvolání. Podstatnější pak je, že tyto závěry nemohou ani nic změnit na zákonnosti napadeného Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 6 55 A 3/2025 rozhodnutí, v němž správní orgány rozhodovaly o jiné žádosti – o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. V něm, jak soud výše popsal, správní orgány postupovaly (s ohledem na žalobní body) v souladu se zákonem.

17. V návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě (nikoli v žalobě) žalobce poukázal na to, že vycestováním z České republiky opustí celou rodinu (otce, matku a sourozence). Podle rozsudku rozšířené senátu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65, pak sice platí, že správní orgán je povinen s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v případě, jsou-li dány důvody pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení. To ale jen tehdy, pokud je možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí. Žalobce ve správním řízení na žádné okolnosti naznačující, že je třeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života nepoukazoval. V návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě bez bližšího vysvětlení jen zkonstatoval, že na území České republiky má rodinu. Nijak však konkrétní okolnosti jeho rodinných vazeb nerozvedl (tím méně prokázal). Neplynou podle soudu ani z okolností případu a obsahu spisu. Jak soud připomněl již v 7 bodě tohoto rozsudku, soud za žalobce nemůže jeho námitky domýšlel. Právě žalobce má vědět, jaké dopady mu napadeným rozhodnutím mohou hrozit a ty má správním orgánům a soudu sdělit a podrobně rozvést. To se v nynější věci nestalo. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 18. Žaloba tudíž není důvodná a soud nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky. Žalobu proto zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť jí žádné nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení

: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 7 55 A 3/2025 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 9. července 2026 JUDr. Jan Peroutka v. r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.