10 Co 102/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Havlové a soudců Mgr. Tomáše Hodného a JUDr. Jiřího Brádky ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 32 020,32 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. listopadu 2024, č. j. 45 C 75/2024-40,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni 6 906,22 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 25 114,10 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 079,20 Kč od 30. 3. 2023 do 30. 11. 2023, kapitalizovaného úroku ve výši 3 080,90 Kč od 30. 3. 2023 do 30. 11. 2023, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 020,32 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 29 920,32 Kč, Anonymizováno, od 1. 12. 2023 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 32 020,32 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 079,20 Kč od 30. 3. 2023 do 30. 11. 2023, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 32 020,32 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 29 920,32 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, a to na podkladě tvrzení, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 25. 2. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému účelový nezajištěný spotřebitelský úvěr v celkové výši 51 584 Kč, jehož účelem byla konsolidace úvěrů a půjček v minulosti poskytnutých žalovanému žalobkyní. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně smluvních úroků a poplatků splácet prostřednictvím 59 pravidelných měsíčních splátek spolu s úrokem z úvěru v sazbě 17,40 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 1 314 Kč. Mezi účastníky bylo dohodnuto, že žalovaný zaplatí žalobkyni vyúčtované poplatky, a to za přijetí a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 515 Kč a další poplatky. Žalobkyně uvedla, že v souladu se zákonem ověřila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru a z transakčních pohybů na osobním účtu žalovaného; porovnávala pravidelné měsíční příjmy žalovaného s jeho měsíčními náklady na živobytí a výši úvěrové splátky; žalovaný v žádosti uvedl příjmy ve výši 18 893 Kč, což žalobkyně ověřila dle výpisů na běžném účtu žalovaného, výdaje uvedl ve výši 0 Kč a nájemné ve výši 7 000 Kč; žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného podle svého interního ekonomického modelu, statistických dat a normativních nákladů na bydlení na částku 11 334 Kč měsíčně; zohlednila všechny interní a externí závazky žalovaného, prověřila veřejné registry a rejstříky, provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, registru dlužníků SOLUS, evidenci exekucí a registru klientských informací CBCB/CCB, přičemž nebyly zjištěny skutečnosti, které by odůvodňovaly nevyhovění žádosti žalovaného; žalovaný měl u žalobkyně úvěr pro fyzické osoby se splátkou 340 Kč a kreditní kartu splátkovou s limitem 20 000 Kč a s orientační splátkou 600 Kč, kdy tato byla v rámci poskytnutého úvěru částečně uhrazena; splátka poskytnutého úvěru činila částku 1 314 Kč měsíčně, nové splátkové zatížení 1 914 Kč; vzhledem ke konsolidaci celkové splátkové zatížení vzrostlo o částku 974 Kč měsíčně; žalovaný po odečtení splátek disponoval částkou minimálně 16 979 Kč měsíčně k pokrytí svých životních výdajů; příjem žalovaného tak byl více než dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Žalobkyně dospěla k závěru, že je v možnostech žalovaného úvěr splácet. Žalovaný se dostával opakovaně do prodlení s plněním splátek, na výzvy žalobkyně k úhradě dlužné částky nereagoval. Žalobkyně prohlásila ke dni 29. 3. 2023 celý úvěr za okamžitě splatný a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaný na upomínky nereagoval a na svůj dluh uhradil celkovou částku 45 677,78 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení před soudem prvního stupně byl procesně nečinný.

3. Na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 25. 2. 2020 smlouva o spotřebitelském úvěru, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 51 584 Kč a žalovaný se zavázal vrátit úvěr nejpozději do 15. 1. 2025 formou 59 pravidelných měsíčních splátek po 1 314 Kč. Roční úroková sazba byla dohodnuta ve výši 17,40 %, roční procentní sazba nákladů na úvěr v době uzavření smlouvy činila 19,73 %. Na základě této smlouvy došlo ke konsolidaci dluhů, kde věřitelem byla žalobkyně, a to splátkového úvěru číslo úvěrového účtu , č. účtu, s částkou ke splacení 16 608 Kč a úvěru čerpaného prostřednictvím kreditní karty číslo kartového účtu , č. účtu, ve výši 19 976 Kč. Zbývající poskytnuté prostředky mohl žalovaný použít dle svého uvážení. Celková částka k úhradě činila 77 426 Kč. Žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného splácet úvěr tak, že vycházela z údajů zjištěných z žádosti o poskytnutí úvěru, tří výpisů z bankovního účtu žalovaného a výpisu z CCB. Žalovaný nehradil splátky úvěru řádně a včas, a proto žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 29. 3. 2023, kdy byla celková dlužná částka vyčíslena na 32 021 Kč. Žalovaný žalobkyni vrátil na předmětný úvěr celkem 45 677,78 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 20. 11. 2023 předžalobní upomínku s výzvou k zaplacení dlužné částky.

4. Z hlediska právního posouzení aplikoval soud prvního stupně ustanovení § 2395, § 1968, § 1970, § 2991 a § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 a § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ nebo „ZSÚ“). Vycházel rovněž z judikatury Ústavního soudu, konkrétně jeho nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Uvedl, že žalobkyně s žalovaným měla uzavřít dne 25. 2. 2020 smlouvu o úvěru dle § 2395 o. z., na jejímž základě žalovaný obdržel od žalobkyně bezhotovostně částku 51 584 Kč. Zabýval se otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr a vzhledem k negativnímu zjištění v tomto směru, shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru neplatnou. Uvedl, že žalobkyně sice formálně zjišťovala příjmy a výdaje žalovaného, kdy tvrzenou výši průměrného měsíčního příjmu 18 893 Kč ověřila z výpisů z jeho účtu (prosinec 2019 - 19 100 Kč, leden 2020 - 17 790 Kč, únor 2020 - 20 510 Kč). Z měsíčních výdajů však žalovaný v žádosti uvedl pouze nájem ve výši 7 000 Kč, jiné výdaje neuvedl a žalobkyně vypočetla měsíční výdaje žalovaného na částku 11 334 Kč, přičemž skutečné výdaje žalovaného nijak neověřovala. Z výpisů z účtu však nebylo možné zjistit o jaké výdaje se jedná (neboť docházelo především k výběrům hotovosti), tedy zda se jednalo o nezbytné výdaje na bydlení, energie, potraviny, léky apod. nebo výdaje zbytné. Podle závěru soudu prvního stupně měla žalobkyně zjišťovat a ověřit skutečné měsíční výdaje žalovaného na bydlení, energie apod. Z počátečních a konečných zůstatků na běžném účtu žalovaného měl soud prvního stupně za zřejmé, že žalovanému nezbývala na účtu částka ani ve výši nové měsíční splátky, pouze v únoru 2020 byl konečný zůstatek na účtu ve výši 5 401,86 Kč, protože se projevilo poskytnutí předmětného úvěru, kdy částka ve výši 15 165,27 Kč byla poukázána na účet žalovaného dne 25. 2. 2020. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nezjistila všechny potřebné informace, především o osobních poměrech žalovaného a jeho skutečných výdajích, a následně takto neúplně zjištěné informace správně nevyhodnotila a neučinila z nich odpovídající kvalifikovaný závěr s tím, že z předložených listin nelze učinit závěr, že by byl žalovaný schopen dostát svých závazků ze smlouvy o úvěru. Dospěl k závěru, že se žalobkyně jako profesionál v daném případě zodpovědně a s náležitou péčí nezabývala schopností žalovaného v postavení spotřebitele poskytnutý úvěr splácet. Z tohoto důvodu soud prvního stupně vypořádal vzájemný vztah účastníků řízení dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, nemohou žalobkyni z neplatné smlouvy náležet žádné další sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod. Měl za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému 51 584 Kč a žalovaný jí vrátil 45 677,78 Kč. Rozdíl těchto částek ve výši (dle soudu prvního stupně) 6 906,22 Kč (správně 5 906,22 Kč) posoudil jako bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu. Uložil proto žalovanému povinnost takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.). Požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, žalobkyni nepřiznal, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala, a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 ZSÚ je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Uvedl, že žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Z vyložených důvodů shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou co do zaplacení , částka, , pročež jí v této části vyhověl. Co do zbývajících žalobou uplatněných nároků žalobu zamítl. O lhůtě k plnění rozhodl podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s odůvodněním, že žalovaný měl v řízení většinový úspěch (úspěch žalobkyně 14,77 %, úspěch žalovaného 85,23 %), avšak žádné náklady řízení mu nevznikly a ani žádné neuplatnil.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání, které směřovalo výlučně proti jeho výrokům II. a III. Namítala předně nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť má za to, že její klíčové námitky stran posuzování úvěruschopnosti žadatelů o spotřebitelské úvěry zůstaly v odůvodnění rozsudku nevypořádány a na místo toho byl rozhodující právně kvalifikační závěr opřen o zcela vágní a nepřezkoumatelné odůvodnění. Dále namítala nesprávné právní posouzení zkoumání úvěruschopnosti, přičemž zopakovala svou argumentaci z podání z 10. 6. 2024, která podle jejího názoru zůstala nevypořádanou. Odkázala na judikaturu stran posouzení úvěruschopnosti, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jehož závěry jsou často paušalizovány a chybně interpretovány v rozporu s komunitární úpravou a samotným duchem směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru („CCD“), dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020 sp. zn. 20 Cdo 1522/2020 a sp. zn. 33 ICdo 27/2021, ve kterém byl vysloven právní závěr, že výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované, byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet. Je přesvědčena, že striktní požadavky na přezkumnou činnost poskytovatelů úvěrů jsou zcela neudržitelné, disproporční a především postrádají oporu v přiléhavé zákonné úpravě i jejím výkladu. Naopak v případě žalovaného se jeví racionální závěr o použití interního ekonomického modelu, který pracuje se vstupními daty sdělených klientem/žalovaným (počet vyživovaných osob, způsob bydlení apod.), interními informacemi banky, statistickými údaji, aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, kdy žalobkyně dospěla k „výdajové hranici“ v částce 11 334 Kč, která významně překračuje jak hranici životního minima, tak nezabavitelnou částku, které jsou v judikatuře Nejvyššího soudu při posuzování úvěruschopnosti rovněž akcentovány. Podle názoru žalobkyně nelze odhlédnout ani od výše celkového splátkového zatížení žalovaného po poskytnutí úvěru, jež činilo pouhých 1 914 Kč, po jehož odečtení od potvrzených příjmů žalovaného zbylo žalovanému 16 979 Kč k pokrytí životních nákladů, což je pro jednu osobu bez vyživovací povinnosti částka více než adekvátní. Nemůže obstát ani námitka soudu prvního stupně týkající se počátečních a konečných zůstatků ve výpisech z účtů, které byly v řízení provedeny k důkazu, a které v určitých případech nedosahovaly výše nového splátkového zatížení. Žalobkyně má za to, že odkaz na samotný konečný zůstatek na účtu postrádá relevanci, a to již s ohledem na zmiňovanou inklinaci žalovaného k hotovostnímu platebnímu styku, která do jisté míry znemožňuje získat přesný obraz o tom, zda a na co byly dané prostředky skutečně utraceny. Platí přitom, že samotné poskytnutí spotřebitelského úvěru slouží často k překlenutí složitých životných situací žadatelů o úvěr, se kterými jde ruku v ruce určité uzpůsobení „rozpočtové odpovědnosti“ a omezení zbytných výdajů. Skutečnost, že výsledný zůstatek na konci určitých měsíců nedosahoval nové splátky, apriorně nevylučuje řádné posouzení úvěruschopnosti, což platí tím spíše v případě relativně nízkých splátek, kterým byl případ žalovaného. Žalobkyně připomněla, že způsob ověření výdajů spotřebitele podléhá principu přiměřenosti. Uvedla, že v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného učinila celou řadu kroků předpokládaných zákonnou úpravou a výkladovou judikaturou, provedla lustraci veřejných i interních evidencí (insolvenční rejstřík, CBCB, interní evidence klientů a úvěrového zatížení), nespoléhala se na informace poskytnuté žalovaným a tyto dále náležitě ověřovala a korigovala. Žádné z těchto opatření a postupů přitom soud prvního stupně neshledal jako chybné či nedostatečné. Osamocenou výtkou napadeného rozsudku tak zůstalo údajně neadekvátní ověření výdajů žalovaného, ke kterému bylo využito interního modelu žalobkyně, který však zákonná úprava připouští, a jehož použití výslovně aprobuje výše citovaná judikatura. S přihlédnutím ke zmiňovanému zákazu paušalizace a nutnosti zohlednění konkrétních okolností daného případu je žalobkyně přesvědčena, že úvěruschopnost žalovaného posoudila náležitě a v souladu s veškerými zákonnými předpoklady. Opačný závěr, který upřednostnil soud prvního stupně, je produktem ryze formalistického a paušalizovaného právního hodnocení, které nemůže z hlediska zákonnosti a přiměřenosti obstát. Navrhla změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě i ve zbývající, soudem prvního stupně zamítavé části.

6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a v na něm závislém nákladovém výroku III. (§ 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř.), a to spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212 a § 212a o. s. ř., k projednání odvolání za splnění podmínek stanovených v § 214 odst. 3 věty před středníkem o. s. ř. nenařizoval jednání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Výrok I. rozsudku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 6 906,22 Kč, nebyl odvoláním dotčen, a proto nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem. I při vědomí zjevně nesprávně přiznané částky nemohl být proto odvolacím soudem změněn, naopak tento výrok nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věty první o. s. ř.).

9. Řízení před soudem prvního stupně netrpí vadami, jež by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Ostatně takové vady ani nebyly žalobkyní, jakožto odvolatelkou, namítány. Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stejně tak odvolací soud nedospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jak žalobkyně namítala, což by jinak zakládalo důvod ke zrušení rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Je třeba uvést, že soud prvního stupně dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jeho odůvodnění netrpí nesrozumitelností a jsou z něj zřejmé důvody, které vedly soud prvního stupně k jeho rozhodnutí.

10. Při hodnocení odvoláním napadeného rozsudku lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení řádným způsobem dokazování, z něhož učinil potřebná skutková zjištění, z nichž vyvodil skutkové a právní závěry, které v odůvodnění rozhodnutí srozumitelným a přiléhavým způsobem popsal a vyložil, odvolací soud je považuje za správná, při svém rozhodování z nich vycházel a pro stručnost na ně zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož: „Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu dle § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.“11. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. a zákona o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud se plně ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně ve vztahu k nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní před uzavřením smlouvy o úvěru. Odvolací námitky žalobkyně neshledal odvolací soud důvodnými. Soud prvního stupně se nikterak svým rozhodnutím neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské unie, na kterou žalobkyně podrobně odkázala, naopak posoudil otázku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní velmi pečlivě a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). K žádnému paušalizovanému právnímu hodnocení nepřistoupil, naopak zohlednil konkrétní okolnosti daného případu. Využití interního modelu žalobkyně pro stanovení výdajů žalovaného v daném případě nelze považovat za správný postup, při zohlednění skutečnosti, že žalovaný své výdaje (s výjimkou nájemného) neuvedl a nekonkretizoval a že se jednalo o dlouholetého klienta žalobkyně, kterému již v minulosti poskytla úvěry, které žalovaný zjevně nesplácel. Je třeba uvést, že posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů, výdajů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, na který soud prvního stupně správně odkázal, jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit s tím, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.

12. K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ patří získání dostatečných podkladů, přičemž za dostatečné je třeba považovat především údaje ověřené a tím i spolehlivé. To znamená, že poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). Věřitel tedy musí ověřit údaje poskytnuté žadatelem, a to jak údaje o příjmech (např. potvrzením o příjmech ze zaměstnání), tak údaje o jeho výdajích a musí zvážit i případně zjištěné budoucí negativní okolnosti jako např. porucha zdraví, předpokládané ukončení pracovního poměru (byl-li sjednán na dobu určitou), odchod do důchodu apod. U výdajů sice poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto mohou sloužit toliko k porovnání se známými, resp. od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného).

13. V posuzované věci je zřejmé, že úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána nebyla, neboť žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, když zejména dostatečně neprověřila a nezjistila jeho skutečné výdaje. V tomto směru odvolací soud plně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně a důvody, které ho k tomuto závěru vedly. Pokud žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl jako výdaj pouze nájemné ve výši 7 000 Kč, měla žalobkyně minimálně toto jeho tvrzení ověřit, např. z vyžádané nájemní smlouvy, potvrzení o platbách služeb spojených s užíváním bytu atd. Žádné další nezbytné životní výdaje jako např. náklady na energie, stravování, hygienické potřeby, oblečení, léky atd. žalovaný neuváděl a žalobkyně je nezjišťovala. Zejména výdaje na bydlení jsou přitom základním parametrem výdajové stránky každého dlužníka, na který se musí věřitel před poskytnutím úvěru zaměřit. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že posuzovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 ZSÚ). Správně tak soud prvního stupně zvažoval postup dle § 2991 o. z., tedy vydání bezdůvodného obohacení. Zohlednil přitom prokázané peněžní prostředky poskytnuté žalobkyní žalovanému s tím, že se jedná o plnění bez právního důvodu, kterým se žalovaný bez spravedlivého důvodu obohatil a je povinen obohacení žalobkyni (ochuzené) vydat. Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě pouze zčásti a správně ve zbývající části žalobního návrhu, specifikované ve výroku II. napadeného rozsudku, žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se týká plnění z neplatné smlouvy o úvěru.

14. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně nákladového výroku III., když i o nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně správně podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.

15. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na to, že procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.