10 Co 106/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Havlové a soudců Mgr. Vladislavy Poradové a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobce: jméno FO , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou jméno FO sídlem adresa proti žalovaným: 1. jméno FO , narozený dne datum bytem adresa 2. jméno FO , narozený dne datum bytem adresa o zrušení vyživovací povinnosti, o odvolání 1. žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 1. 2026, č. j. 20 C 217/2025-45,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. mění tak, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému 1. , jméno FO, se s účinností od , datum, zrušuje. Tím se mění rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 12. 2008, č. j. 23 Nc 1642/2008-20.

II. Žalobce a žalovaný 1. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora citovaným (napadeným) rozsudkem (ve vztahu k 2. žalovanému rozsudkem pro uznání) okresní soud (dále jen „soud prvního stupně“) zrušil vyživovací povinnost žalobce vůči 1. žalovanému ve výši 3 000 Kč měsíčně s účinností od 20. 3. 2022, čímž se mění rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 12. 2008, č. j. 23 Nc 1642/2008-20, kterým byla naposledy stanovena vyživovací povinnost žalobce vůči 1. žalovanému (výrok I.), žalobu na zrušení vyživovací povinnosti žalobce vůči 1. žalovanému od 30. 9. 2015 do 19. 3. 2022 zamítl (výrok II.), zrušil vyživovací povinnost žalobce vůči 2. žalovanému ve výši 2 000 Kč měsíčně s účinností od 31. 3. 2024, čímž se mění rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 12. 2008, č. j. 23 Nc 1642/2008-20, kterým byla naposledy stanovena vyživovací povinnost žalobce vůči 2. žalovanému (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Toto rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tak, že žalobce se žalobou doručenou mu dne 20. 3. 2005 domáhal zrušení vyživovací povinnosti k žalovaným synům (u 1. žalovaného ke dni 30. 9. 2015, u 2. žalovaného ke dni 31. 3. 2024), která byla naposledy určena rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 12. 2008, č. j. 23 Nc 1642/2008-20, kdy soud schválil dohodu rodičů, kterou se žalobce zavázal přispívat na výživu 1. žalovaného částkou 3 000 Kč měsíčně a 2. žalovaného částkou 2 000 Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil tím, že soudní exekutor Exekutorského úřadu v , obec, , jméno FO, vede pod sp. zn. 124 Ex 3176/10 exekuční řízení ve věci žalovaných, jakožto oprávněných a žalobce, jakožto povinného k vymožení pohledávky žalovaných na výživném ve výši cca 880 000 Kč na základě uvedeného rozsudku, kterým byla naposledy stanovena vyživovací povinnost žalobce vůči žalovaným (exekuční titul); tento exekuční titul nabyl právní moci dne 2. 2. 2009 a vykonatelnosti dne 16. 5. 2009. Důvodem pro zrušení vyživovací povinnosti je podle žalobce zletilost synů (žalovaných) a jejich schopnost se sami živit. Soud prvního stupně po provedeném dokazování s odkazem na § 911 a § 922 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), rozhodl ve vztahu k 2. žalovanému podle § 153a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozsudkem pro uznání tak, že zrušil vyživovací povinnost žalobce vůči 2. žalovanému k datu 31. 3. 2024, neboť 2. žalovaný uznal, že od tohoto data nabyl schopnosti se sám živit. Ohledně 1. žalovaného měl soud prvního stupně za prokázané, že byl schopen se sám živit od 30. 9. 2015. Návrhu žalobce na zrušení vyživovací povinnosti vůči 1. žalovanému však nevyhověl za dobu delší než tři roky zpět od podání žaloby, neboť měl za to, že rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 12. 2008 lze na návrh změnit podle § 163 o. s. ř., jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek, a to ve vazbě na speciální ustanovení § 922 o. z., podle kterého je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů s tím, že výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; pro děti (zletilé i nezletilé) i za dobu nejdéle tří let zpět od zahájení soudního řízení. Jelikož lze výživné zvýšit tři roky zpětně, dovodil, že takto lze i snížit či zrušit vyživovací povinnost. Protože žalobce požadoval zrušení vyživovací povinnosti vůči 1. žalovanému za dobu delší než tři roky zpětně od podání žaloby, za dobu od 30. 9. 2015 do 19. 3. 2022 žalobu zamítl (výrok II. napadeného rozsudku) a žalobnímu požadavku na zrušení vyživovací povinnosti vyhověl pouze s účinností od 20. 3. 2022, tedy za dobu tří let zpětně od podání žaloby dne 20. 3. 2025 (výrok I. napadeného rozsudku); tím došlo ke změně předchozího rozsudku o určení vyživovací povinnosti žalobce k žalovaným. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

3. Pouze proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání a navrhl, aby odvolací soud vyživovací povinnost žalobce vůči 1. žalovanému zrušil s účinností od 30. 9. 2015 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacíhořízení. Uvedl, že 1. žalovaný po ukončení studia dne 30. 9. 2015 nastoupil do zaměstnání a od tohoto okamžiku byl schopen se samostatně živit. Tato objektivní změna poměrů měla za následek zánik vyživovací povinnosti žalobce. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na to, že vznik a zánik vyživovacího závazku nastává přímo ze zákona, rozhoduje-li soud o výživném, činí tak rozhodnutím, které má deklaratorní povahu, tedy prohlašuje, k jakému okamžiku právo či povinnost zanikla. Nejvyšší soud poukázal i na to, že domáhá-li se rodič, aby soud rozhodl o tom, že zletilému dítěti již právo na poskytování výživného nenáleží, tak jde o určovací žalobu, když v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze existence vyživovacího závazku. Soud prvního stupně podle názoru žalobce nesprávně interpretoval ustanovení § 922 odst. 1 o. z., když tříletá lhůta zde uvedená se týká pouze žalob na plnění. Soud prvního stupně vyložil toto ustanovení v rozporu s obecně uznávanými zásadami interpretace práva, podle nichž nelze připustit, aby aplikace zákona popírala jeho účel a vedla k výsledkům, které zákonodárce evidentně nemohl zamýšlet. Žalobce prokázal naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 o. s. ř., když doložil, že u Exekutorského úřadu v , obec, probíhá exekuční řízení k vymožení pohledávky na výživném na základě exekučního titulu, kterým je rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 12. 2008, a to ve výši 880 000 Kč v situaci, kdy je zřejmé, že vyživovací povinnost žalobce (v exekučním řízení v postavení povinného) vůči oběma žalovaným již před několika lety zanikla.

4. První žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí v odvoláním dotčeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a II. a v závislém nákladovém výroku IV., a to pouze ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, k projednání odvolání nenařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř., když žalobce a 1. žalovaný s rozhodnutím věci bez nařízení odvolacího jednání souhlasili) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Vzhledem k tomu, že odvolání žalobce směřovalo pouze proti výrokům upravujícím jeho vyživovací povinnost vůči 1. žalovanému, včetně závislého nákladového výroku ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným, výrok III. a nákladový výrok IV. vztahující se k náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a 2. žalovaným nebyly odvoláním dotčeny, nebyly proto předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu, suspenzivní účinky podaného odvolání se na ně nevztahují a samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

7. Soud prvního stupně v řízení provedl dokazování se zaměřením na právně rozhodné skutečnosti, pro své rozhodnutí si opatřil v dostatečném rozsahu skutková zjištění (což ostatně ani žalobce nezpochybňoval), zjištěné skutečnosti zákonem stanoveným způsobem hodnotil, avšak nesprávně je právně posoudil ve vztahu k 1. žalovanému, když vyživovací povinnost žalobce vůči 1. žalovanému zrušil s účinností až od 20. 3. 2022, přestože měl za prokázané, že tato vyživovací povinnost zanikla již k datu 30. 9. 2015.

8. Podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

9. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

10. Podle § 922 odst. 1 o. z. výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

11. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik a trvání práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost, tzv. stav odkázanosti na výživu, tedy neschopnost se sám živit. Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem vzniká ex lege založením rodinněprávního statusového poměru rodiče a dítěte, přičemž zánik tohoto vyživovacího závazku nastává ze zákona s tím, že podle možností obnovení vyživovací povinnosti je třeba rozlišovat jeho absolutní a relativní zánik. Absolutní zánik nastává smrtí povinného nebo oprávněného; relativně vyživovací závazek mezi rodiči a dětmi zaniká nabytím schopnosti dítěte samo se živit, ztrátou schopnosti rodiče poskytovat výživné nebo nesouladem poskytování výživného s dobrými mravy. V případě, kdy o ukončení vyživovací povinnosti rozhoduje soud v rozsudku, má takový rozsudek pouze deklaratorní charakter, neboť vyživovací povinnost zaniká přímo ze zákona. Soud by pak měl rozhodovat pouze tehdy, pokud je mezi stranami sporné, kdy pominul stav odkázanosti na výživu a tím i zanikla vyživovací povinnost například v souvislosti s dalším řízením, kterým je v této věci řízení exekuční.

12. V posuzované věci bylo mezi účastníky řízení nesporné, že před podáním žaloby i v průběhu daného řízení probíhalo exekuční řízení ve věci vymáhání pohledávky žalovaných jako oprávněných proti žalobci jako povinnému, a to pohledávky na výživném ve výši cca 880 000 Kč v situaci, kdy v řízení před soudem prvního stupně bylo nesporným způsobem osvědčeno, že 1. žalovaný byl schopen se živit od 30. 9. 2015, kdy ukončil studium. Právě k tomuto datu se žalobce správně domáhal ve smyslu § 80 o. s. ř. určení, že došlo ze zákona k zániku jeho vyživovací povinnosti k 1. žalovanému. S ohledem na požadavek právní jistoty má odvolací soud za to, že je správná odvolací námitka žalobce, že ztrátu schopnosti se živit bylo potřeba osvědčit soudním rozhodnutím, aby bylo postaveno najisto, zda skutečně došlo k zániku vyživovací povinnosti, příp. kdy. Předmětem řízení je žaloba na zrušení vyživovací povinnosti pro nesoulad jejího dalšího poskytování, což je určovací žaloba ve smyslu § 80 o. s. ř., podle kterého se může účastník domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na probíhající exekuční řízení vedené na majetek žalobce, jakožto povinného, má žalobce naléhavý právní zájem na určení rozhodného okamžiku, kdy došlo (ze zákona) k zániku jeho vyživovací povinnosti vůči 1. žalovanému. Odvolací soud proto přistoupil ke změně napadených výroků I. a II. tak, že určil, že vyživovací povinnost žalobce vůči 1. žalovanému se od 30. 9. 2015 zrušuje a tím se mění rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 12. 2008, č. j. 23 Nc 1642/2008-20.

13. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

14. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., a to jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, kdy úspěšnému žalobci, který by měl právo na náhradu těchto nákladů, tuto náhradu nepřiznal, neboť žalobce se jí výslovně vzdal.