10 Co 12/2023

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Brádky a soudců JUDr. Lenky Jirglové a JUDr. Petra Erby v právní věci žalobkyně " Jméno žalobkyně .", IČ IČO žalobkyně , se sídlem Adresa žalobkyně , zastoupené advokátem Jméno advokáta , se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému Statutárnímu městu Ústí nad Labem, IČ 00081531, se sídlem Velká Hradební 2336/8, 400 01 Ústí nad Labem, o zaplacení částky 1 838 594,33 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 70 C 444/2017-280 ze dne 2. 12. 2022,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V záhlaví uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 1 838 594,33 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 125 706,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám (tehdejší) zástupkyně žalovaného. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky jako náhrady škody, která jí vznikla v důsledku prodlení žalovaného se zaplacením částky 3 450 000 Kč, o kterou žalobkyně zhodnotila nemovitosti žalovaného, tím se žalobkyně dostala do tzv. druhotné platební neschopnosti a žalovanou částku musela zaplatit svému věřiteli společnosti , právnická osoba, . na úhradu smluvní pokuty ze závazkového vztahu. Ze skutečností, které účastníci učinili nespornými a z nichž okresní soud v posuzované věci vycházel, vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 10. 5. 2000 nájemní smlouvu, kterou žalovaný pronajal žalobkyni objekt , Anonymizováno, . , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a přilehlý pozemek , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , nájemní vztah skončil ke dni 30. 3. 2002, přičemž žalobkyně zhodnotila nemovitosti žalovaného o 3 450 000 Kč, žalovaný tuto částku zaplatil žalobkyni až na základě rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 C 331/2003-293 ze dne 25. 3. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 539/2009-318 ze dne 8. 12. 2010 tak, že částku 2 556 199,83 Kč zaplatil dne 23. 3. 2011 žalobkyni a částku 893 800,17 Kč zaplatil Exekutorskému úřadu , adresa, v exekučním řízení sp. zn. , spisová značka, , úrok z prodlení v částce 997 428,08 Kč žalovaný zaplatil žalobkyni dne 13. 4. 2011.Okresní soud v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014, věc posuzoval podle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji v celém rozsahu. Uzavřel, že prokázání základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tedy protiprávního jednání škůdce, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody, a zpravidla též zavinění na straně škůdce, spočívá primárně na žalobkyni; v řízení sice bylo prokázáno protiprávní jednání žalovaného a vznik škody na straně žalobkyně, mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaného však v posuzované věci není dána příčinná souvislost. Podle okresního soudu jednal žalovaný protiprávně, když porušil svou povinnost nahradit žalobkyni zhodnocení nemovitostí ve lhůtě splatnosti (ohledně porušení této povinnosti byl soud rovněž vázán rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 C 331/2003-293 ze dne 25. 3. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 539/2009-318 ze dne 8. 12. 2010, kde bylo porušení této povinnosti pravomocně deklarováno), vznik škody pak měl okresní soud prokázán úhradou smluvní pokuty v částce 1 838 594,33 Kč žalobkyní jejímu věřiteli , právnická osoba, . podle mezi nimi uzavřené smlouvy o dílo ze dne 28. 2. 2001. Příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně okresní soud neshledal. Měl za prokázané, že k prvnímu dni prodlení žalovaného s úhradou částky 3 450 000 Kč, tj. ke dni 22. 12. 2002, se žalobkyně již nacházela v úpadku ve formě platební neschopnosti, když měla více věřitelů (minimálně pět), vůči nimž měla splatné závazky, které nebyla schopna po delší dobu (minimálně šest měsíců) plnit a zároveň již splatné závazky žalobkyně byly ke dni 22. 12. 2002 vyšší, než žalovaným dlužená částka 3 450 000 Kč; tedy ani včasná úhrada částky 3 450 000 Kč by nepostačovala k úhradě všech splatných dluhů žalobkyně. Podle zjištění okresního soudu činily splatné závazky žalobkyně ke dni 22. 12. 2002 celkem 4 013 578,85 Kč, z toho vůči věřiteli , právnická osoba, . ve výši 1 129 376 Kč ze smlouvy o dílo, vůči žalovanému ve výši minimálně 83 051,30 Kč ze smlouvy o nájmu ze dne 10. 5. 2000, vůči , jméno FO, ve výši 236 351,55 Kč za stavební úpravy objektu ve , Anonymizováno, ulici v , adresa, , vůči Věře , jméno FO, ve výši minimálně 80 000 Kč za dodávku a montáž interiéru v objektu „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “ v , adresa, , a vůči Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj ve výši 2 484 800 Kč za daňové povinnosti a penále. Za této situace měli podle okresního soudu společníci žalobkyně jako řádní hospodáři splnit svou zákonnou povinnost podat konkurzní návrh, čímž by současně dostáli i své obecné prevenční povinnosti předcházet škodám; při předpokladu splnění podmínek pro prohlášení konkurzu podle zákona o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. by prohlášením konkurzu došlo k zastavení přirůstání úroků z prodlení a smluvní pokuty (§ 33 odst. 1 písm. a/ a e/ zákona). Pokud tento krok žalobkyně neučinila, nelze mít za to, že žalovaná škoda ve výši 1 838 594,33 Kč vznikla výlučně v důsledku porušení povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni do 21. 12. 2002 částku 3 450 000 Kč. Porušení této povinnosti žalovaným nelze pokládat za primární příčinu vzniku smluvní pokuty ze závazku žalobkyně a tím vzniku škody, jejíhož zaplacení se domáhá. Ohledně namítané závaznosti rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 C 63/2013-297 ze dne 1. 6. 2016 okresní soud poukázal na obdobnost žalovaných nároků, které se liší obdobím, za které byly požadovány a výší uplatňované náhrady škody, shrnul také, že rozsudek č. j. 13 C 63/2013-297 ze dne 1. 6. 2016 neobsahuje ve výroku „generální“ zavinění žalovaného, které by bylo pro soud závazné i v tomto řízení. V projednávané věci proto okresní soud musel řešit všechny předpoklady vzniku odpovědnosti, přičemž na základě provedeného dokazování dospěl k jinému skutkovému stavu, než soud ve věci pod sp. zn. 13 C 63/2013. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. při plném úspěchu žalovaného v řízení.Rozsudek napadla žalobkyně odvoláním, jímž se domáhala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobkyni přizná celou žalovanou částku včetně úroku z prodlení od 17. 10. 2017 do zaplacení a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Namítala nesprávnost postupu okresního soudu, který nerespektoval skutečnost, že odvolatelce byla část náhrady škody (vzniklá platbou ze dne 25. 7. 2011) ze vztahu týchž účastníků přiznána pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 C 63/2013-297 ze dne 1. 6. 2016. Tímto rozsudkem byla judikována protiprávnost jednání žalovaného, vznik škody v základu i výši, byla jím též vyřešena příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody; novou skutečností v tomto řízení je pouze to, že částka 1 838 594,33 Kč došla dne 7. 10. 2016 odvolatelce, která tuto částku poukázala dne 11. 10. 2016 svému věřiteli. Okresní soud tak porušil ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., když nerespektoval dřívější soudní rozhodnutí, kterým byly pravomocně vyřešeny vztahy mezi týmiž účastníky, jeho rozhodnutí je proto překvapivé a nesprávné. Zcela mylné a vycházející z vadných skutkových zjištění jsou pak úvahy okresního soudu zejména v hodnocení ekonomické situace žalobkyně. Lhůta k zaplacení dluhu ve výši 1 129 376 Kč byla dohodou žalobkyně a společnosti , právnická osoba, . prodloužena až na dobu, kdy odvolatelka vymůže svou pohledávku vůči žalovanému, tato částka tedy žalobkyni ke dni 22. 12. 2002 netížila. S nárokem žalovaného ve výši 83 051,30 Kč žalobkyně nesouhlasila, nebyl zaplacen pro neshodu o základu a výši dluhu. Stejně tak žalobkyně nesouhlasila s dluhem vůči , jméno FO, ve výši 236 351,55 Kč, tato pohledávka byla pravomocně přiznána až rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 61 Cm 224/2002-29 ze dne 22. 9. 2003. Žalobkyně rovněž zpochybňovala důvodnost pohledávky , jméno FO, ve výši 80 000 Kč, pohledávka byla zcela uhrazena poté, co jí věřitelka doložila. Povinnost žalobkyně k zaplacení částky ve výši 2 484 800 Kč Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj nebyla pak ke dni 21. 12. 2002 dána, neboť šlo o povinnost k vrácení dotace na zřízení určitého počtu pracovních míst, žalobkyně měla právo požádat o prominutí odvodu i penalizace a také tak učinila; podaná žádost oddálila vymáhání na dobu, kdy bude žádost vyřízena, což se stalo až rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 20. 11. 2008. Závěry okresního soudu, který z uvedených ekonomických zjištění dovozoval konkurzní situaci žalobkyně, tak nejsou správné. Žalobkyně do doby prodlení žalovaného dne 22. 12. 2002 neměla žádné nevyřešené komplikace se svým financováním. Její splatné závazky činily 316 351,55 Kč (, Anonymizováno, , , jméno FO, ), nesplatné 2 765 300,27 Kč, k datu 21. 12. 2002 tedy celkem 3 081 651,82 Kč, přitom pohledávka vůči žalovanému činila nejméně 3 450 000 Kč. Okresním soudem zkoumané skutkové okolnosti a na ně navazující právní úvahy nemohou narušit příčinnou souvislost mezi škodním jednáním žalovaného a jeho následkem, snaha žalovaného dovodit úpadek žalobkyně byla marná. Odvolatelka rovněž vyjádřila výhrady k důvodnosti zastoupení žalovaného advokátem, když se jedná o standardní spor o náhradu škody v souvislosti se správou obecního majetku, skutkově velmi jednoduchý, v němž zastoupení advokátem není účelné.Při jednání, které krajský soud jako soud odvolací k projednání napadeného rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, nařídil, navrhl žalovaný potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného; žalobkyně pak setrvala na důvodech odvolání a zdůraznila, že o základu uplatněného nároku již bylo rozhodnuto předchozím rozhodnutím soudu, nadto okresní soud hodnotil nevyváženě skutečnost, kdy žalobkyně by měla jít do konkurzu pro výrazně menší částku, než kterou jí žalovaný odmítal zaplatit. Odvolací soudu dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.Skutková zjištění okresního soudu má odvolací soud za správná a dostatečná, vzal je proto za základ svého rozhodování a v odůvodnění napadeného rozsudku na ně pro stručnost též odkazuje. Odvolací soud sdílí skutkové závěry, vycházející ze skutečností mezi účastníky nesporných, že účastníci uzavřeli dne 10. 5. 2000 nájemní smlouvu na objekt , Anonymizováno, . , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a přilehlý pozemek parc. , Anonymizováno, . , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , tento nájemní vztah skončil ke dni 30. 3. 2002, žalobkyně zhodnotila nemovitosti žalovaného o 3 450 000 Kč a žalovaný tuto částku zaplatil žalobkyni až na základě rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 C 331/2003-293 ze dne 25. 3. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 539/2009-318 ze dne 8. 12. 2010, a to tak, že částku 2 556 199,83 Kč zaplatil dne 23. 3. 2011 na účet žalobkyně a částku 893 800,17 Kč zaplatil na účet Exekutorského úřadu , adresa, na exekuční řízení sp. zn. , spisová značka, , úrok z prodlení v částce 997 428,08 Kč pak žalovaný zaplatil žalobkyni dne 13. 4. 2011. Za správná má odvolací soud rovněž skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, jak okresní soud podrobně v odůvodnění napadeného rozsudku zpřístupnil. Má za prokázané, že žalovanou částku žalobkyně zaplatila dne 12. 10. 2016 na účet , tituly před jménem, , jméno FO, , jemuž společnost , právnická osoba, . (v níž v předmětné době byl a je dosud předsedou představenstva) postoupila v roce 2003 pohledávky vůči žalobkyni ze smlouvy o dílo ze dne 28. 2. 2001, a to jak zbytek jistiny dlužné částky za dílo ve výši 1 129 376 Kč, tak pohledávku na smluvní pokutě podle čl. XIII smlouvy, přičemž smluvní pokuta za dobu od 25. 7. 2001 do 5. 4. 2011 činila celkem 10 623 000 Kč. Žalovaná částka představovala část uvedené smluvní pokuty a žalobkyně ji zaplatila poté, co jí žalovaný (na účet zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, ) stejnou částku zaplatil dne 7. 10. 2016. Konečně za správná a vyplývající z provedeného dokazování má odvolací soud skutková zjištění okresního soudu ohledně závazků žalobkyně k datu 22. 12. 2001 v celkové částce 4 013 578,85 Kč, jak přehledně a pečlivě okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud v podrobnostech odkazuje, vyložil.Také právní závěry, které okresní soud na základě svých skutkových zjištění v posuzované věci přijal, má odvolací soud za správné. Sdílí závěry okresního soudu o protiprávním jednání žalovaného, stejně tak o vzniku škody na straně žalobkyně. Ztotožnil se rovněž s úvahami okresního soudu v otázce příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, závěr, který okresní soud přijal, podle odvolacího soudu odpovídá skutkovým zjištěním a z nich vyplývajícímu právnímu posouzení věci. Ve stručnosti shrnuto, podle okresního soudu není v daném případě dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně, když žalobkyně se k rozhodnému dni 22. 12. 2002 fakticky nacházela v úpadku a nezaplacení částky 3 450 000 Kč žalovaným nebylo (nemohlo být) příčinou vzniku škody, jak žalobkyně dovozuje.Podle občanskoprávní teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4491/2011 ze dne 26. 9. 2013). Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (blíže např. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol., Občanský zákoník I., Komentář, 1. vydání, Praha, C.H. Beck 2008, str. 1066). Otázka příčinné souvislosti pak nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.V posuzované věci je zřejmé, jak vyplývá z provedených důkazů, že žalobkyně měla ke dni 22. 12. 2002, tj. k prvnímu dni prodlení žalovaného se zaplacením částky 3 450 000 Kč, splatné závazky vůči více věřitelům, a to přinejmenším ve výši 4 013 578,85 Kč, které nebyla schopna po delší dobu plnit; úvaha okresního soudu, že za této situace bylo namístě podání konkurzního návrhu s důsledky, jimiž se okresní soud v teoretické rovině zabýval, je v daném případě zcela přiléhavá. Závěr okresního soudu o absenci příčinné souvislosti je podporován zjištěním, že žalobkyně se v druhotné platební neschopnosti ocitla mnohem dříve, než se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením částky 3 450 000 Kč. Cena díla provedeného společností , právnická osoba, . ve výši 3 229 376 Kč byla splatná dnem 27. 4. 2001, žalobkyně však na tuto cenu zaplatila v březnu 2001 pouze částku 900 000 Kč a v červenci 2001 částku 1 200 000 Kč, její dluh vůči této společnosti tak již od července 2001 dosahoval výše 1 129 376 Kč. Současně také ve druhém, třetím a čtvrtém čtvrtletí 2001 nezaplatila žalobkyně na úhradu nájemného žalovanému žádnou platbu. Žalobkyně pak v letech 2001 a 2002 byla účetně ve ztrátě, resp. její hospodářský výsledek byl záporný. V této situaci nelze dospět k závěru, že nezaplacení částky 3 450 000 Kč žalovaným bylo bezprostřední příčinou vzniku žalobou uplatňované škody na straně žalobkyně, nadto v situaci, kdy, jak shora připomenuto, mohla žalobkyně vzniku škody (resp. samotnému vzniku pohledávky na smluvní pokutě) předejít.Námitky odvolatelky nemá odvolací soud za důvodné. Pokud je žalobkyní vytýkána překvapivost napadeného rozsudku z důvodu, že okresní soud podle ní nerespektoval závaznost dříve vydaného pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 C 63/2013-297 ze dne 1. 6. 2016, kterým byla judikována protiprávnost jednání žalovaného, vznik škody v základu i výši a byla jím též vyřešena příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, neměl odvolací soud tuto námitku za relevantní. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci náhrady škody mezi týmiž účastníky v témže procesním postavení, kdy žalobkyně požadovala po žalovaném náhradu škody (vzniklé platbou části smluvní pokuty ve výši 1 473 400 Kč dne 25. 7. 2011, jak uvedla v odvolání) vycházející z obdobných žalobních tvrzení (kdy novými skutečnostmi podle žalobkyně bylo zaplacení částky 1 838 594,33 Kč žalovaným dne 7. 10. 2016 a poukázání téže částky žalobkyní jejímu věřiteli dne 11. 10. 2016). Odvolací soud uzavřel, že v posuzované věci rozhodoval okresní soud na základě jiného skutkového stavu především v otázce ekonomické situace žalobkyně, která předcházela době, ke které se váže protiprávní jednání žalovaného; právní závěry, které na základě těchto skutkových zjištění dovodil, pak dopadly do hodnocení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně. Okresní soud velmi podrobně zjistil stav závazků žalobkyně před datem 22. 12. 2002 a její (ne)schopnost splácet své splatné závazky a na základě takto zjištěného skutkového stavu mohl (a musel) posoudit otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně, v důsledku odlišně od závěru rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 C 63/2013-297 ze dne 1. 6. 2016. Odvolací soud se s tímto postupem okresního soudu ztotožnil.Námitky, které odvolatelka směřovala k důkazům, z nichž okresní soud dovozoval platební neschopnost a z toho vyplývající úpadkovou situaci žalobkyně již před datem 22. 12. 2002, nemá odvolací soud rovněž za důvodné. Závěr, který okresní soud z provedených důkazů (protokol ze dne 20. 4. 2011, výslech svědka , tituly před jménem, , jméno FO, a sdělení , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 28. 1. 2014 v řízení sp. zn. 11 C 126/2011) ohledně splatnosti zbylé části ceny díla ve výši 1 129 376 Kč učinil, má odvolací soud za správný a z provedených důkazů vyplývající; závazek ze smlouvy o dílo se stal splatným dne 27. 4. 2001, část ceny díla ve výši 1 129 376 Kč nebyla ke dni 22. 12. 2002 zaplacena. U závazků vůči žalovanému ve výši 83 051,30 Kč, vůči , jméno FO, ve výši 236 351,55 Kč a vůči Věře , jméno FO, ve výši 80 000 Kč žalobkyně namítala, že s těmito pohledávkami nesouhlasila, nebyly proto dobrovolně zaplaceny. Z provedených důkazů vyplývá, že závazek ve výši 236 351,55 Kč (, Anonymizováno, ) byl splatný již 19. 8. 2001 a závazek ve výši 80 000 Kč (, jméno FO, ) již 14. 6. 2001, žalobkyně sama pak v odvolání tyto závazky v souhrnné výši 316 351,55 Kč označila za splatné. Splatnými ke dni 22. 12. 2002 byly rovněž závazky žalobkyně vůči žalovanému vyplývající ze smlouvy o nájmu ze dne 10. 5. 2000, a to za dobu do skončení nájmu dne 30. 3. 2002; jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, na nějž lze odkázat, splatný závazek minimálně ve výši 83 051,30 Kč musel být žalobkyni znám. Pokud žalobkyně s uvedenými nároky nesouhlasila, či nebyla ve shodě s věřiteli o základu a výši dluhu, případně čekala, jak o žalovaném nároku rozhodne soud, neměly tyto námitky vliv na splatnost samotných závazků, jak ostatně sama žalobkyně (a správně) dovozuje vzhledem k žalovanému a jeho povinnosti zaplatit jí částku 3 450 000 Kč. Nedůvodnou je rovněž námitka, že ke dni 21. 12. 2002 nebyla dána (nebyla splatná) pohledávka Finančního úřadu pro Ústecký kraj ve výši 2 484 800 Kč; jak vyplývá ze sdělení téhož úřadu ze dne 10. 3. 2014, pohledávka vůči žalobkyni ke dni 21. 12. 2002 činila 1 600 000 Kč, k tomu bylo za období od 17. 6. 2001 do 31. 12. 2002 vyměřeno penále ve výši 900 000 Kč, které ke dni 22. 12. 2002 činilo 884 800 Kč (z tohoto penále byla poté rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 20. 11. 2005 žalobkyni prominuta částka 710 800 Kč). Nesprávná je úvaha žalobkyně, pokud dovozuje, že podáním žádosti o prominutí odvodu i penalizace se její daňové závazky nestaly splatnými, resp. nebyly splatnými ke dni 22. 12. 2002. Žádost o prominutí daňového nedoplatku podle § 55a tehdy platného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, byla mimořádným opravným prostředkem, při jehož podání mohl být podle § 73 odst. 9 zákona výkon rozhodnutí odložen; skutečnost, že daňový subjekt podal žádost o prominutí, však neměla žádný vliv na splatnost daňové povinnosti. Je tak zřejmé, že závěr okresního soudu ohledně ekonomické situace žalobkyně ke dni 22. 12. 2002 byl správný a odůvodněný, v tomto směru lze na podrobné a pečlivé odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.Shodně s okresním soudem má odvolací soud z vyložených důvodů za to, že byť na straně žalovaného bylo prokázáno protiprávní jednání a na straně žalobkyně vznik škody v žalované výši, není mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně dána příčinná souvislost. Předpoklady občanskoprávní odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni tak nebyly ve smyslu § 420 a násl. obč. zák. naplněny. Okresní soud proto rozhodl správně, když žalobu zamítl.Odvolací soud rovněž sdílí závěry okresního soudu ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. včetně výše náhrady. Ztotožnil se rovněž s úvahami okresního soudu ohledně účelnosti nákladů vynaložených žalovaným v daném případě na zastoupení advokátem. Odvolací soud nesdílí názor žalobkyně, že se v posuzované věci jedná o velmi jednoduchý spor, v němž by žalovaný jako statutární město měl být schopen zajistit ochranu svých práv vlastními silami, tedy svými zaměstnanci. Spory o náhradu škody obecně nepatří mezi nejjednodušší, vyžadují obvykle vysokou míru právní erudice. Posuzovaná věc patří podle názoru odvolacího soudu mezi skutkově i právně složité, čemuž napovídá i samotná délka řízení, počet soudních jednání a rozsah a složitost dokazování. Navíc se jedná o náhradu poměrně vysoké částky, kdy předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu jsou dovozovány z jeho jednání vyplývajícího ze vztahu mezi účastníky při pronájmu nemovitých věcí. Právní problematika řešená v tomto řízení jde mimo rámec běžných vztahů vznikajících při správě majetku žalovaného, nejde ani o „tuctový“ spor, kde k adekvátnímu zastoupení žalovaného by nutně mělo stačit jednání zaměstnanců právního útvaru žalovaného. Na žalovaném v takové situaci nelze spravedlivě požadovat, aby svá práva chránil výlučně svými vlastními silami, resp. jeho výdaje na kvalifikovanou právní pomoc advokáta nelze v takové situaci považovat na neúčelně vynaložené.Ze shora vyložených důvodů proto odvolací soud rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyně nebyla s odvoláním úspěšná a žalovaný se této náhrady vzdal.