10 Co 146/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Havlové a soudců Mgr. Vladislavy Poradové a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem jméno FO sídlem adresa proti žalovanému: jméno FO , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 19 303 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. února 2025, č. j. 23 C 612/2024-31,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II. mění potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni další částku 13 505 Kč s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 15 350 Kč od 27. 10. 2024 do 25. 1. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 15 350 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 505 Kč od 6. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce , jméno FO, na nákladech řízení před soudem prvního stupně 7 636,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce , jméno FO, na nákladech odvolacího řízení 3 843,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 798 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 6. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 13 505 Kč s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 15 350 Kč od 27. 10. 2024 do 25. 1. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 15 350 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 350 Kč od 27. 10. 2024, Anonymizováno, do 5. 11. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 552 Kč od 6. 11. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 19 303 Kč, úroku ve výši 28,17 % ročně z částky 15 350 Kč od 27. 10. 2024 do 25. 1. 2025, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 15 350 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % z částky 15 350 Kč od 27. 10. 2024 do zaplacení, na podkladě tvrzení, že žalovaný s ní uzavřel dne 11. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které mu žalobkyně poskytla částku 30 000 Kč (fakticky žalovaný od žalobkyně obdržel částku 27 500 Kč a částka 2 500 Kč byla zaslána zprostředkovatelce úvěru jako její provize). Za poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni celkem 40 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 600 Kč. Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě o spotřebitelském úvěru žalobkyně za smluvní stranu uvedla žalovaného, žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že žalovaný jí uhradí celkem 40 000 Kč v 25 měsíčních splátkách, přičemž úroková sazba činila 28,17 % ročně, RPSN bylo vypočteno na 44,50 %, provize zprostředkovateli hrazená žalobkyní přímo zprostředkovateli činila 2 500 Kč. Peněžní prostředky měly být zaslány žalobkyní na účet č. , č. účtu, . Podle závěru soudu prvního stupně žalovaný smlouvu o úvěru nepodepsal. Součástí smlouvy o úvěru byly Úvěrové podmínky (které obsahovaly mj. oprávnění žalobkyně zesplatnit úvěr v případě prodlení s úhradou ze strany příjemce úvěru) a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (který obsahoval další informace o právech a povinnostech žalovaného včetně oprávnění žalobkyně požadovat po něm úhradu různých poplatků). Podle závěru soudu prvního stupně žalovaný ani jeden z těchto dokumentů nepodepsal. Žádost o úvěr byla žalobkyní schválena a pro vyplacení částky bylo nutné zaslat na účet žalobkyně č. , č. účtu, částku 1 Kč z bankovního účtu uvedeného ve smlouvě o úvěru. Dne 12. 5. 2023 žalobkyně zaslala na bankovní účet č. , č. účtu, částku 27 500 Kč a na bankovní účet č. , č. účtu, částku 2 500 Kč. Dne 12. 5. 2023 byla z účtu č. , č. účtu, poukázána částka 1 Kč. Žalovaný na daný úvěr zaplatil celkovou částku 21 702 Kč. Dne 26. 10. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 19 336 Kč s příslušenstvím, a to do 10 dnů od odeslání oznámení. Z dokumentu nazvaného „Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“ soud prvního stupně zjistil, že žalovaný má měsíční příjem 30 000 Kč nebo 33 000 Kč, bydlí u rodičů a má úvěr na blíže nespecifikovanou částku 7 551 Kč. Žalobkyně měla k dispozici prohlášení rodiče (otce) žalovaného, podle kterého je žalovaný jeho synem a přispívá měsíčně částkou 6 000 Kč na bydlení; dále výplatní lístky žalovaného za březen 2023, z nějž vyplývá měsíční příjem 52 731 Kč čistého, za únor 2023 ve výši 32 297 Kč čistého a za leden 2023 ve výši 30 009 Kč čistého. Ke dni 11. 5. 2023 žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a nebylo s ním vedeno žádné exekuční řízení. Z dokumentu „Výdaje spotřebitele – čestné prohlášení“ bez podpisu žalovaného soud prvního stupně zjistil, že výdaje na bydlení činí 6 000 Kč měsíčně a splátky úvěrů 7 551 Kč. Z dokumentu „Příjmy spotřebitele – čestné prohlášení“ bez podpisu žalovaného dále zjistil příjem ve výši 30 000 Kč měsíčně. Majitelem účtu č. , č. účtu, je žalovaný a dne 12. 5. 2023 byla na tento účet připsána částka 27 500 Kč z účtu žalobkyně č. , č. účtu, .

3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a § 561 odst. 1, § 562 odst. 1 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru, neboť není opatřena žádným podpisem žalovaného. Žalobkyně neprokázala, že by žalovaný smlouvu o úvěru podepsal elektronicky nezaměnitelným způsobem. Uzavřel, že nebyla prokázána základní autentizační a identifikační funkce podpisu žalovaného, projevující se v uzavření smlouvy tvrzené žalobkyní. Proto žalobě nevyhověl.

4. Soud prvního stupně se dále z moci úřední zabýval smlouvou o úvěru se zaměřením na zkoumání její platnosti z hlediska evropského práva (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 a rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus). Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovanou částku, když sice v žalobě uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, avšak svá tvrzení relevantním způsobem nedoložila. Uvedl, že dokumenty označené „Závazky spotřebitele – čestné prohlášení“, „Výdaje spotřebitele – čestné prohlášení“, „Příjmy spotřebitele – čestné prohlášení“ nejsou opatřeny podpisem žalovaného a stran výdajů žalovaného žalobkyně eviduje pouze výdaje na bydlení ve výši 6 000 Kč měsíčně a na splátky úvěrů ve výši 7 551 Kč měsíčně, aniž by ověřila, jaké konkrétní další smlouvy o úvěru či zápůjčce žalovaný uzavřel, jaká je aktuální výše dlužných částek a nejsou evidovány ani další výdaje žalovaného (např. na léky, hygienické potřeby, stravu, oblečení, volný čas). Uvedené proto podle jeho názoru nemohlo žalobkyni postačovat k závěru o úvěruschopnosti žalovaného. Uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem a žalobu ohledně všech smluvních nároků žalobkyně z tohoto důvodu zamítl.

5. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 27 500 Kč, a proto dospěl k závěru, že se žalovaný ve výši 5 798 Kč na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyni vrátil pouze 21 702 Kč. V souladu s § 2991 odst. 1, 2 o. z. posoudil plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru jako bezdůvodné obohacení žalovaného, který je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Z hlediska posouzení splatnosti bezdůvodného obohacení, vycházel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou ze dne 26. 10. 2024, danou k poštovní přepravě téhož dne 26. 10. 2024, jíž žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 10 dnů od odeslání výzvy. Ve smyslu § 573 o. z. měl za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, pročež měl žalovaný plnit do 5. 11. 2024 a od 6. 11. 2024 se ocitl v prodlení. Úrok z prodlení žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Zbývající žalobní nároky soud prvního stupně zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že žalovaný měl v řízení většinový úspěch (71,48 %), ale žádné náklady mu nevznikly.

7. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti výrokům II. a III., podala v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně, jelikož má za to, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalobkyně setrvala na svém stanovisku, že posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když neměla důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. V podrobnostech odkázala na své doplnění tvrzení ze dne 13. 9. 2024. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru prvotně vycházela z informací od dlužníka s tím, že rozsah prověřování těchto informací se liší dle typu úvěru a jeho výše. Nelze po ní jako úvěrujícím požadovat, aby prováděla detektivní pátrání. Stran uzavření smlouvy rovněž odkázala na doplnění tvrzení ze dne 3. 2. 2025 a listinné důkazy. Vytýkala soudu prvního stupně, že nedostál své povinnosti v dostatečnosti a srozumitelnosti odůvodnění rozsudku, který považuje za nepřezkoumatelný. Navrhla zrušení rozsudku v napadeném rozsahu a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, po celou dobu řízení byl procesně zcela nečinný.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. (§ 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř.), a to spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212 a § 212a o. s. ř., k projednání odvolání nenařizoval jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a shledal odvolání důvodným.

10. Vyhovující výrok I. rozsudku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 5 798 Kč s vymezeným příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení), nebyl odvoláním dotčen, a proto nebyl předmětem přezkumu v tomto odvolacím řízení a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věty první o. s. ř.).

11. Řízení před soudem prvního stupně netrpí vadami, jež by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stejně tak odvolací soud nedospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jak žalobkyně namítala, což by jinak zakládalo důvod ke zrušení rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Je třeba uvést, že soud prvního stupně dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jeho odůvodnění netrpí nesrozumitelností, když jsou z něj zřejmé důvody, které vedly soud prvního stupně k jeho rozhodnutí.

12. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

13. Podle § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

14. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

15. Podle čl. 3 bodu 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „eIDAS“), se elektronickým podpisem rozumí data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání.

16. Podle čl. 25 bod 1 eIDAS elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy.

17. Odvolací soud se předně, i s ohledem na právní závěr soudu prvního stupně, zabýval otázkou, zda při sjednávání předmětné smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků elektronické komunikace bylo možno určit osobu, která s žalobkyní jednala jako žadatel o úvěr. Soud prvního stupně správně poukázal na skutečnost, že údaje, které žalobkyni o žalovaném poskytla zprostředkovatelka úvěru , jméno FO, , nejsou žalovaným podepsány. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně, resp. její zprostředkovatelka zaslala na e-mailovou adresu , e-mail, návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného, a to od zprostředkovatelky úvěru, která po žalovaném za účelem ověření jeho totožnosti požadovala jeho osobní údaje včetně předložení dokladu totožnosti. Dne 12. 5. 2023 byla na účet žalobkyně připsána verifikační platba ve výši 1 Kč, s variabilním symbolem smlouvy o úvěru, poskytnutá z účtu č. , č. účtu, s označením , jméno FO, . Ze zprávy , právnická osoba, ze dne 30. 12. 2024 vyplývá, že účet č. , č. účtu, patří a k datu poskytnutí úvěrových prostředků patřil žalovanému.

18. Za této situace je podle názoru odvolacího soudu třeba mít za prokázáno, že to byl právě žalovaný, kdo verifikační platbu ve výši 1 Kč dne 12. 5. 2023 žalobkyni zaslal a tím projevil souhlas s návrhem na uzavření smlouvy (§ 1740 odst. 1 o. z.). Otázka, zda k účtu žalovaného měla zřízena dispoziční oprávnění třetí osoba, popř. jaký byl rozsah těchto oprávnění, již překračuje důkazní povinnost žalobkyně. Teprve pokud by se žalovaný v řízení bránil tvrzením, že smlouvu o spotřebitelském úvěru s žalobkyní neuzavřel, bylo by na něm, aby splnil vysvětlovací povinnost a věrohodným způsobem vysvětlil, jakým způsobem mohlo dojít k tomu, že z jeho účtu byla na účet žalobkyně částka ve výši 1 Kč dne 12. 5. 2023 zaslána.

19. Na základě vyložených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně v řízení prokázala, že to byl žalovaný, kdo jednal s žalobkyní při uzavření smlouvy o úvěru. Je tak naplněn požadavek ustanovení § 562 odst. 1 o. z., že při právním jednání učiněném elektronickými prostředky musí být mj. možné jednoznačné určení jednající osoby. Vzhledem k tomu, že byl nepochybně zachycen i obsah právního jednání, lze v posuzované věci konstatovat, že předmětná smlouva o úvěru byla ve smyslu § 562 odst. 1 o. z. mezi účastníky řízení uzavřena písemnou formou, tedy platným způsobem. Právní závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že smlouvu o úvěru žalovaný podepsal, tak odvolací soud nepovažuje za správný.

20. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (odst. 1) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. (odst. 2)

22. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. V posuzované věci se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně, přestože shledal smlouvu o úvěru neplatnou z důvodu jejího nepodepsání žalovaným, zabýval se navíc i zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru a dospěl k závěru, že žalobkyně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného nezkoumala, pročež smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Ani s tímto závěrem se odvolací soud nemohl ztotožnit. Po posouzení rozhodných okolností dané věci, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně zákonným způsobem posoudila úvěruschopnost žalovaného, když dostatečným způsobem zkoumala, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet. Jedná se o úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl žalovaný splácet v 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč. Při zjištěných poměrech žalovaného, který byl v době poskytnutí úvěru svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost, žil u rodičů, resp. u otce, kterému přispíval na bydlení částkou 6 000 Kč měsíčně, jeho příjem činil nejméně 30 000 Kč měsíčně čistého, neměla žalobkyně, jakožto úvěrující, důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného, jakožto spotřebitele, spotřebitelský úvěr po částkách 1 600 Kč splácet. Příjem žalovaného byl doložen třemi výplatními páskami, výdaje na bydlení byly doloženy čestným prohlášením otce, což lze při výši úvěru do 30 000 Kč považovat za dostačující rozsah ověření. Žalovaný nebyl v době poskytnutí úvěru v insolvenci ani na jeho majetek nebyla vedena exekuce. Žalobkyně tak podle názoru odvolacího soudu prokázala, že s odbornou péčí zjistila a prověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Odvolací soud proto nesdílí závěr soudu prvního stupně, že posuzovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná.

24. Předmětná smlouva o úvěru je podle závěru odvolacího soudu platným právním jednáním ve smyslu § 545 a násl. o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný nesplnil své smluvní povinnosti, když v dohodnutých měsíčních splátkách žalobkyni celý úvěr řádně a včas nesplácel, a proto došlo ze strany žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním k zesplatnění úvěru. Žalobkyně žalovanému odeslala oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 26. 10. 2024, které obsahovalo i předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dnů od odeslání oznámení. Žalovaný je tak povinen žalobkyni zaplatit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 13 505 Kč (19 303 Kč mínus výrokem I. přiznaných 5 798 Kč), dále v souladu se smlouvou o úvěru smluvní úrok ve sjednané výši 28,17 % ročně z částky 15 350 Kč (neuhrazená jistina) od 27. 10. 2024 do 25. 1. 2025 a dále ve výši 12,75 % ročně od 26. 1. 2025 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 505 Kč od 6. 11. 2024 do zaplacení, když bylo prokázáno, že prodlení žalovaného nastalo od 6. 11. 2024 v souvislosti s předžalobní výzvou ze dne 26. 10. 2024 (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

25. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. potud, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni další částku 13 505 Kč se smluvním a zákonným úrokem z prodlení (specifikace viz shora), a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 před středníkem o. s. ř.), jinak, tj. v části zamítnutí zákonného úroku z prodlení od 27. 10. 2024 do 5. 11. 2024, jej jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

26. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), a to ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř., když neúspěch žalobkyně posoudil jako poměrně nepatrný. Žalobkyni proto přiznal plnou náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za právní zastoupení podle § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty 19 303 Kč (§ 8 odst. 1 a. t.) za dva plné úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žalobního návrhu) po 1 900 Kč a jednoho polovičního úkonu právní služby (jednoduchá výzva k plnění) za 950 Kč, tj. odměny ve výši 4 750 Kč, tří režijních paušálů po 300 Kč, tj. ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 1, 4 a. t. a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek ve výši 1 186,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyni náleží též náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně představují částku 7 636,50 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že je přiznal taktéž převážně úspěšné žalobkyni. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou advokáta podle § 7 bodu 5. a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 za jeden úkon právní služby (sepis odvolání) ve výši 1 900 Kč, jednoho režijního paušálu za 450 Kč podle § 13 odst. 1, 3 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, náhradou za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ze součtu uvedených částek ve výši 493,50 Kč. Spolu s náhradou za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč se jedná o náklady odvolacího řízení v celkové výši 3 843,50Kč, které je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 211 o. s. ř.).