10 Co 165/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Havlové a soudců Mgr. Vladislavy Poradové a Mgr. Tomáše Hodného ve věci manžela: jméno FO , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem jméno FO sídlem adresa a manželky: jméno FO , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátkou jméno FO sídlem adresa o rozvod manželství, o odvolání manželky proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. října 2024, č. j. 11 C 306/2022-110,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud (dále jen „soud prvního stupně“) rozvedl manželství účastníků uzavřené dne , datum, před Městským úřadem v , obec, (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o návrhu manžela na rozvod manželství ze dne 11. 9. 2022 odůvodněného tím, že manželství je z důvodu vzájemného citového odcizení manželů dlouhodobě nefunkční, každý z manželů žije podle svých vlastních představ, intimní život mezi nimi zcela vymizel, manžel dlouhodobě udržuje známost s jinou ženou a vyloučil zlepšení vzájemných vztahů do budoucna. Manželka s návrhem nesouhlasila, neboť manželství nepovažuje za hluboce, trvale a nenapravitelně rozvrácené. Aktuální stav manželství je podle jejího názoru důsledkem psychických obtíží manžela, které je možno řešit vhodnou léčbou a terapií. Je přesvědčena, že manžel není v důsledku svých psychických obtíží schopen zcela zhodnotit stav manželství a následky rozvodu, a to i ve vztahu k sobě samému, neboť rozvodem mu může být způsobena závažná újma. Mezi hlavní projevy psychické poruchy manžela uvedla patologické shromažďování věcí a odpadu, kteréžto hromadí jak v bytě, tak ve společných prostorech domu, kde se byt nachází. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne , datum, před Městským úřadem v , obec, , u obou se jednalo o manželství první. Z manželství se narodil dnes již zletilý syn , jméno FO, . Na základě provedeného dokazování výslechy účastníků a svědeckými výpověďmi , jméno FO, , přítelkyně manžela a syna účastníků dospěl k závěru, manželství účastníků je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvrácené a nelze očekávat jeho obnovení. Příčinu rozvratu manželství shledal zejména v úplném citovém odcizení manžela vůči manželce způsobeném odlišnými povahovými vlastnostmi manželů a s tím souvisejícími odlišnými představami o společném manželském soužití. Má za prokázané, že soužití s manželkou do budoucna se pro manžela jeví jako nepřijatelné, kdy tento stav není stavem pouze přechodným, vedeným např. nerozvážností manžela, když od doby podání návrhu na rozvod manželství ke dni výslechu obou manželů uplynuly téměř dva roky. Manžel na stav manželství názor nezměnil, naopak se jeho vztah k manželce zhoršil. Opakovaně v řízení vyjadřoval důvody, pro které je pro něho manželství s manželkou již neakceptovatelné, a to odlišné představy o vzájemném trávení volného času a o finančním hospodaření rodiny. O rozvrácenosti manželství svědčí dle soudu prvního stupně i dlouhotrvající mimomanželský vztah manžela s paní , jméno FO, , který trvá od roku 2012 a který manžel považuje za perspektivní, fungující, cítí se v něm jako muž, který je vnímán. Jedná se o vztah dlouhodobý, který nabyl intimního charakteru, a ani slyšená svědkyně nevyloučila možnost dalšího prohloubení. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že manžel se několikrát velmi negativním způsobem vyjádřil o manželce tak, že se mu „hnusí“ a že ji „nenávidí“, což podle jeho závěru svědčí o úplné rozvrácenosti stavu manželství. Pokud manželka tyto pocity přisuzovala manželovu případnému psychickému onemocnění, nepředložila soudu prvního stupně o takovém onemocnění manžela žádný (způsobilý) důkaz. Uvedl, že manžel je pro soud plně svéprávnou osobou, kdy řízení o omezení jeho svéprávnosti a opatrovnictví zahájené na návrh syna manželů bylo soudně pravomocně zastaveno, přičemž soud je tímto rozhodnutím plně vázán. Zdůraznil, že shledal, že oba manželé plně chápou smysl řízení o rozvod manželství. Soud prvního stupně nesouhlasil s tvrzením manželky, že se v manželství cítí spokojená. Vycházel přitom z její výpovědi, že manžel má v bytě vyhrazenou místnost, do které ona nemůže vstoupit, protože nesmí sahat na manželovi věci, protože by na ni zavolal policii; kdy je jí známo, že manžel udržuje dlouhodobou mimomanželskou známost, se kterou dokonce realizuje finanční transakce nikoliv malého rozsahu, o kterých ji neinformuje. Z listinných důkazů zjistil, že manželka byla od , datum, posouzena jako invalidní s procentním poklesem pracovní schopnosti ve výši , Anonymizováno, , což odpovídá , Anonymizováno, stupni invalidity , Anonymizováno, ; pobírá invalidní důchod , Anonymizováno, . O rozvratu manželství podle názoru soudu prvního stupně svědčí i ta skutečnost, že manželka trpí závažným onemocněním, o čemž však manžela neinformovala. Soud prvního stupně tak neměl žádné pochybnosti o prokázaní existence rozvratu manželství, jeho intenzitě a dlouhodobosti (§ 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“).

3. Soud prvního stupně zvažoval možnost zachování manželství z důvodu, že rozvod by byl v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem manželství způsobena zvláště závažná újma [§ 755 odst. 2 písm. b) o. z.]. Uvedl, že takové skutečnosti lze spatřovat na straně manželky, kdy manžel, který se cítil v manželství dlouhodobě nespokojen, tuto skutečnost manželce nikdy výslovně nesdělil a udržoval ji ve vědomí funkčnosti manželství. Újmu manželky spatřoval v rovině osobní, majetkové a zejména zdravotní (dlouhodobě trpí závažným onemocněním). Stran osobní a majetkové újmy uvedl, že si je vědom toho, že manželka bude nucena po rozvodu manželství řešit svoji bytovou situaci, neboť domácnost manželů se nachází v bytě, který je ve výlučném vlastnictví manžela, přičemž manželka veškeré své finanční prostředky vkládala ve prospěch manželství, nedisponuje vlastním bytem a nemá prostředky na zajištění vhodného bydlení. K možnosti zachování manželství z uvedeného důvodu však nemohl přihlédnout, protože měl za prokázané, že manželé spolu nežijí již (minimálně) po dobu tří let, jak vyplývá z § 755 odst. 2 písm. b) o. z., kdy skutečnost odděleného soužití potvrdil syn manželů při své svědecké výpovědi (vyjádřil se tak, že rodiče minimálně po dobu tří let bydlí odděleně, kdy každý obývá jinou místnost a společně nehospodaří, kdy každý hospodaří samostatně, společné věci si nepořizují, stravují se odděleně atd.).

4. Na podkladě vyložených důvodů soud prvního stupně manželství účastníků rozvedl. O nákladech řízení rozhodl podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“) s tím, že na rozvratu se částečně podíleli oba manželé.

5. Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě odvolání manželka. Setrvala na svém nesouhlasu s rozvodem manželství. Na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že pro rozvod manželství nejsou splněny zákonné podmínky, a to jednak proto, že manželství není hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno, a také proto, že rozvod by byl v rozporu se zájmem manželky, která se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílela a které bude rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství. Předně se vyjádřila k řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví manžela tak, že toto řízení bylo vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 Nc 1603/2023 a k odvolání navrhovatele (zletilého syna manželů) u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 96 Co 28/2024. Uvedla, že v důsledku řízení o ústavní stížnosti není toto řízení pravomocně skončeno, když nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 1818/24, bylo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 96 Co 28/2024-128, zrušeno a věc bude odvolacím soudem znovu projednána a rozhodnuta. Opětovně tak vyvstaly důvody pro přerušení řízení o rozvod manželství tak, jak již bylo řízení přerušeno usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 4. 2023, č. j. 11 C 306/2022-30, neboť dokud nebude otázka svéprávnosti manžela postavena najisto, s čímž souvisí i otázka schopnosti manžela posoudit faktický stav manželství, důsledky rozvodu a možnosti nápravy manželství v případě vhodně zvolené léčby při přítomnosti duševní poruchy, nelze podle názoru manželky o rozvodu manželství rozhodnout. Navrhla proto přerušení odvolacího řízení do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 Nc 1603/2023 podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

6. Stran merita věci se manželka v odvolání vyjádřila k rozvratu manželství, který za prokázaný nemá. Výpověď manžela a jeho milenky (dále jen „přítelkyně“) považuje za účelovou a tendenční, ovlivněnou majetkovými nároky manželovy přítelkyně, kterou manžel majetkově podporuje bez vědomí a souhlasu manželky. Dle názoru manželky manžel není v důsledku své duševní poruchy schopen prohlédnout záměr své přítelkyně se na něm obohatit. Manželka je přesvědčena, že vztah manžela s přítelkyní není perspektivní, o čemž svědčí skutečnost, že je vdaná, nikdy nenavštívila domácnost manžela a s manželem nikterak společně nehospodaří. Naopak manžel i nadále setrvává ve společné domácnosti s manželkou. Má za to, že snaha manžela o rozvod manželství nepochází z manželství samotného, ale souvisí s majetkovými nároky manželovy přítelkyně, které manžel není schopen racionálně zpracovat a posoudit. Proto se manžel zjevně domnívá, že ukončením manželství pro něj bude snazší tyto majetkové nároky uspokojit, když se zbaví překážky spočívající v manželství, potažmo v existenci společného jmění manželů, které manžela v tomto ohledu chrání. Aktuální stav manželství tak není důsledkem vzájemného odcizení manželů či rozvratu manželství, ale psychických obtíží manžela, které je dle názoru manželky možno řešit vhodnou léčbou a terapií. Manželka je přesvědčena, že manžel není schopen v důsledku svých psychických obtíží zcela zhodnotit stav manželství a následky rozvodu, a to i ve vztahu k sobě samému, neboť rozvodem mu může být způsobena závažná újma. Uvedla, že manžel se projevuje jako osoba s psychickou poruchou, v běžných situacích reaguje naprosto neadekvátně a způsobem, který neodpovídá reakcím psychicky zdravých dospělých osob. Odkázala na doložené fotografie či výstrahu před vyloučením manžela z družstva, k čemuž soud prvního stupně nepřihlédl. Vytýkala dále soudu prvního stupně, že nezohlednil ani fakt, že manžel nebyl schopen vyjádřit se k otázce, z jakého důvodu podal návrh na rozvod manželství až v roce 2022, když manželství dle jeho názoru nefunguje po dobu téměř 22 let. Manželka považuje za nepřijatelné, aby soud prvního stupně polemizoval s jejími vlastními pocity tak, jak je vylíčila v rámci svého výslechu, když soud prvního stupně nesouhlasil s tvrzením manželky, že se v manželství cítí spokojená. Uvedla, že každé manželství a dlouhodobé soužití má svá specifika a pravidla, která se mohou nezúčastněným osobám zdát podivná a ve vztahu nepřijatelná. Pro manželku bylo vždy podstatné, že se manžel vracel (a doposud vrací) domů, i přestože měl mimomanželské známosti, a je též doma, když je nemocný. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že zcela svévolně a nepodloženě interpretoval tvrzení manžela, že jej manželka neinformovala o své nemoci, což dle názoru soudu prvního stupně může nasvědčovat o její nedůvěře k manželovi, který by jí naopak měl být tou největší oporou, což manželka považuje za pouhou domněnku soudu prvního stupně, který se na důvod údajného nesdělení diagnózy manželky ani nedotázal. Ve skutečnosti byl manžel o nemoci manželky informován. Vyslovila souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že rozvod by byl v rozporu se zájmem manželky, která se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílela a které by byla rozvodem manželství způsobena zvláště závažná újma v rovině osobní, majetkové a zejména zdravotní. Za nesprávné však považuje skutkové zjištění, že manželé spolu nežijí již minimálně po dobu tří let. Vycházel přitom z výslechu syna účastníků řízení, který však interpretoval nesprávně, což činí rozhodnutí soudu prvního stupně vadným. Vyjádřila názor, že při posuzování společného soužití manželů je nutno přihlédnout k běžné realitě života, a to že manželství trvající několik desítek let obecně prochází kvalitativní změnou a nelze očekávat, že manželé k sobě budou chovat stejné city, jako v prvních letech zamilovanosti. Každý z manželů obývá jinou místnost nikoli z důvodu vzájemného odcizení či z důvodu ukončení společného soužití, ale proto, že manžel v důsledku své duševní poruchy patologicky shromažďuje ve své ložnici věci a odpad, o čemž před soudy obou stupňů předložila fotografie. Užívání ložnice je z tohoto důvodu fyzicky nemožné, respektive zatímco manželovi tento stav vyhovuje a nevadí mu ani spaní v takto závadovém prostředí, pro manželku je pobyt v nahromaděných věcech a odpadu nepřijatelný. Do ložnice manžela proto manželka nevstupuje, a to nikoli proto, že by jí to bylo zakázáno, ale proto, že mezi nahromaděné věci a odpad ani vstoupit bez rizika úrazu nelze. Manželé užívají byt tak, jak jeho prostorové dispozice s přihlédnutím k nahromaděnému nepořádku manžela umožňují. Za podstatné považuje manželka to, že manžel se do domácnosti vrací a pobývá v ní primárně spolu s ní. Způsob soužití a hospodaření manželů je totožný v podstatě od doby jejich sestěhování před uzavřením manželství a po dobu trvání manželství doposud; jedná se o stav, který historicky přijali oba manželé jako způsob svého společného fungování v manželství. Oddělené ložnice i odděleně vedené finance nejsou netypické ani pro manželství, v nichž se ani jeden z manželů rozvodu manželství nedomáhá. Zatímco manžel finančně odpovídá za provoz domácnosti (platby energií a poplatků za služby), manželka zajišťuje vybavení domácnosti prostředky na její údržbu, úklid a každodenní užívání. V tomto se manželé vzájemně doplňují. K oddělenému stravování manželka uvedla, že to je dáno odlišnými časovými požadavky obou manželů, když v současné době je manžel doma v důchodu, zatímco manželka chodí pravidelně do práce, jakož i odlišnými nároky na stravu, které jsou u každého z manželů determinovány jejich zdravotními problémy. Mezi manžely nedošlo k ukončení společného soužití. Namítala, že pokud soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že rozvod by byl v rozporu se zájmem manželky, která se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílela a které by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná osobní, majetková a zdravotní újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, považuje rozhodnutí o tom, že se manželství rozvádí, za rozhodnutí nesprávné a jsoucí v rozporu s „§ 755 odst. 2 písm. c) o. z.“ (správně „§ 755 odst. 2 písm. b) o. z.“), protože soužití manželů trvá. Navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, že se návrh na rozvod manželství zamítá.

7. Manžel s odvoláním manželky nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného rozsudku, který považoval za věcně správný. Souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který správně respektoval, že manželství je dobrovolný svazek muže a ženy, nikoliv nucený. Odvolání považuje za nedůvodné, kdy se jedná o další krok manželky, která se snaží všemi možnými prostředky zabránit rozvodu manželství. Poukázal na to, že řízení bylo již jednou na základě návrhu manželky přerušeno na podkladě zcela nedůvodného a účelového návrhu na omezení svéprávnosti manžela, podaného synem účastníků jednajícího ve shodě s manželkou. Nesmyslnost a účelovost tohoto návrhu konstatoval jak soud prvního stupně, tak soud odvolací a zrušení rozhodnutí Ústavním soudem vycházelo výlučně z procesního důvodu (nesprávného poučení o opravném prostředku). Vyjádřil nesouhlas s návrhem na další přerušení řízení, neboť k němu nejsou zákonné důvody. Předchozí přerušení řízení nevedlo k obnovení manželského soužití účastníků či ke zlepšení jejich vzájemných vztahů. Další přerušení řízení, které trvá déle než 2,5 roku, by znamenalo pouze další prodlužování řízení a porušení práva manžela na rychlý proces. Uvedl, že manželství nefunguje mnoho let a jediné, co manžele spojuje, je společné bydlení v bytě manžela, což je zřejmě hlavní důvod nesouhlasu manželky s rozvodem. Zopakoval, že účastníci nemají nezletilé děti, rozvrat trvá již cca 20 let, manželka je po překonání , Anonymizováno, onemocnění před cca 12 lety relativně zdravá, finančně i jinak soběstačná na základě příjmu ze zaměstnání a z důchodu, je psychicky i jinak podporovaná synem , jméno FO, , jehož vztahy k manželovi jsou nenávistné a snaží se mu všemožně škodit. Manžel má dlouhodobý vztah s jinou ženou, k manželce nemá žádný citový vztah, naopak k ní cítí odpor. Podle jeho názoru tak jsou dány všechny důvody k rozvodu manželství. Manželce podle jeho názoru v případě rozvodu nehrozí závažná újma. Jediná újma, která jí hrozí, je změna bydlení tak, jako každému jinému rozvedenému manželovi, jemuž nezůstane dosavadní byt. Podle jeho názoru si manželka může pronajmout jiný byt, eventuelně využít jeden ze 2 bytů v , adresa, ve vlastnictví syna účastníků, když jeden z těchto bytů se nachází v domě, kde účastníci bydlí.

8. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 1 odst. 3 z. ř. s., § 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 1 odst. 3 z. ř. s., § 201 a § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 1 odst. 3 z. ř. s., § 204 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 1 odst. 3 z. ř. s., § 212 a § 212a o. s. ř.), k projednání odvolání nařídil jednání (§ 1 odst. 3 z. ř. s., § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání manželky není důvodné.

9. Odvolací soud se nejprve zabýval návrhem manželky na přerušení odvolacího rozvodového řízení. Z obsahu spisu zjistil, že soud prvního stupně k návrhu manželky rozhodl usnesením ze dne 28. 4. 2023, č. j. 11 C 306/2022-30, o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví manžela, jakožto posuzovaného, ve věci vedené u něj pod sp. zn. 17 Nc 1603/2023. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2023, č. j. 17 Nc 1603/2023-115, bylo řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví manžela zastaveno s odůvodněním, že navrhovatel , jméno FO, (syn manželů – dále též jen „navrhovatel“) byl při podání návrhu veden snahou o vyřešení svých a matčiných sporů s posuzovaným; v návrhu nejsou uvedeny žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dospět k závěru, že posuzovanému jeho jednáním či nejednáním hrozí jakákoliv újma. Soud prvního stupně posoudil návrh na omezení svéprávnosti posuzovaného jako nedůvodný, účelový, či dokonce šikanózní a podle § 35 odst. 2 z. ř. s. řízení zastavil. K odvolání navrhovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 3. 2024, č. j. 96 Co 28/2024-128 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v uvedené věci se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, pro který byly splněny zákonné podmínky, neboť navrhovatel společně s návrhem nepředložil důkazy, které by dokládaly duševní onemocnění posuzovaného, které by bylo natolik závažné, že by jej bylo nutné (v zájmu posuzovaného) řešit prostřednictvím omezení svéprávnosti či jiných méně omezujících opatření. Odvolací soud uvedl, že o nedůvodnosti podaného návrhu svědčí i do spisu později založené lékařské zprávy od praktické lékařky posuzovaného, která jakékoliv podezření na duševní onemocnění posuzovaného negovala. K odvolací stížnosti navrhovatele rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 1818/24 tak, že usnesení odvolacího soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to z důvodu nesprávného poučení, že dovolání není přípustné, pročež navrhovatel (stěžovatel) nevyužil dovolání jako mimořádného opravného prostředků, kterým se mohl domoci ochrany proti tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.

10. Odvolací soud rozhodující v dané věci ze své databáze zjistil, že v řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví manžela bylo znovu rozhodnuto jeho usnesením ze dne 25. 6. 2025, č. j. 96 Co 28/2024-153, o odvolání navrhovatele proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2023, č. j. 17 Nc 1603/2023-115 tak, že toto usnesení bylo potvrzeno, a to z týchž důvodů, jako v předešlém jeho rozhodnutí ; odvolací soud uvedl, že návrh na omezení svéprávnosti nebyl zjevně opodstatněný, byl podán zjevně účelově a nikoli za účelem ochrany zájmů posuzovaného. Manželka při odvolacím jednání konaném v dané věci uvedla, že proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2025, č. j. 96 Co 28/2024-153, bylo podáno ze strany navrhovatele dovolání.

11. Vzhledem k tomu, že o návrhu na omezení svéprávnosti a opatrovnictví manžela již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že řízení bylo zastaveno podle § 35 odst. 2 z. ř. s., dospěl odvolací soud k závěru, že není dán důvod pro přerušení daného rozvodového řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Na tomto závěru nemůže nic změnit tvrzená skutečnost o probíhajícím dovolacím řízení o dovolání navrhovatele v řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví manžela. Je třeba uvést, že navrhovatel nepředložil soudům rozhodujícím v uvedeném řízení žádný relevantní důkaz o tom, že manžel skutečně trpí psychickým (duševním) onemocněním, které by bylo natolik závažné, že by odůvodňovalo jeho omezení ve svéprávnosti. Z lékařské zprávy praktické lékařky manžela žádné podezření na takové onemocnění manžela zjištěno nebylo, naopak praktická lékařka jakékoli takové podezření negovala. Návrh manželky na přerušení odvolacího řízení byl proto shledán zcela nedůvodným, a proto byl usnesením vyhlášeným při odvolacím jednání zamítnut. Odvolací soud k tomu dodává, že se manžel osobně zúčastnil odvolacího jednání a nejevil žádné známky jakéhokoli psychického onemocnění. Naopak se choval zcela normálně, srozumitelně a racionálně se vyjadřoval, reagoval a odpovídal na dotazy, z laického hlediska působil jako psychicky zdravý člověk. Na manžela je tak třeba hledět a jednat s ním jako s plně svéprávným člověkem (§ 15 odst. 2 o. z.).

12. Při hodnocení odvoláním napadeného rozsudku lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení řádným způsobem dokazování, z něhož učinil potřebná skutková zjištění, z nichž vyvodil skutkové a právní závěry, které v odůvodnění rozhodnutí srozumitelným a přiléhavým způsobem popsal a vyložil, odvolací soud je považuje za správná, při svém rozhodování z nich vycházel a pro stručnost na ně odkazuje.

13. V řízení bylo prokázáno, že jsou naplněny všechny zákonné předpoklady pro rozvod manželství ve smyslu § 755 odst. 1 o. z., neboť soužití manželů je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Manželé spolu již několik let nežijí a nekomunikují jako manželé, nehospodaří spolu a intimně se nestýkají. Manžel má dlouhodobý (více než 10 let) vztah s jinou ženou a tento vztah považuje do budoucna za perspektivní. K manželce již nemá žádný citový vztah, naopak k ní cítí odpor. Manželství prokazatelně neplní žádnou ze svých funkcí. Obnovení manželského soužití manžel zcela kategoricky vylučuje a trvá na rozvodu manželství. Řízení bylo zahájeno před více než třemi lety a manžel svůj postoj k manželce a manželství s ní za celou dobu řízení nezměnil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zdůrazňuje, že manželství je dobrovolný svazek muže a ženy, kteří k sobě chovají citovou náklonnost, váží si jeden druhého, vzájemně si jsou oporou, podporují se a pomáhají si. O takový svazek se v daném případě prokazatelně nejedná a manžela, který již nechce s manželkou v manželství setrvávat, a to nikoli z důvodu tvrzeného, avšak neprokázaného psychického onemocnění, nelze k setrvání v nefunkčním, ryze formálním manželském svazku nutit. Tzv. kvalifikovaný rozvrat manželství, tj. takový, o němž nelze předpokládat, že odezní, je bezesporu dán. Odvolací soud souhlasí se závěrem, že se na rozvratu manželství částečně podíleli oba manželé.

14. Jde-li o tzv. protitvrdostní klauzuli vyplývající z ustanovení § 755 odst. 2 písm. b) o. z. bránící rozvodu manželství, i když je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno, v případě existence kvalifikovaného zájmu manžela, proti kterému návrh na rozvod manželství směřuje, je třeba uvést, že se jedná o zájem manžela na zachování manželství kvalifikovaný tím, že tento manžel, ač se sám na rozvratu manželského soužití převážně nepodílel, si nepřeje, aby bylo manželství rozvedeno, a to proto, že rozvodem by mu byla způsobena zvlášť závažná újma (osobní, majetková). Tato překážka rozvodu však má jen omezené trvání, když její relevance zaniká po třech letech odděleného života manželů. Soud prvního stupně v posuzované věci správně existenci takového kvalifikovaného zájmu manželky zvažoval a dospěl ke správnému závěru, že k němu nelze přihlížet, neboť v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že manželé spolu nežijí (míněno jako manželé), tedy žijí odděleně minimálně tři roky. Odvolací soud v této souvislosti nedospěl k závěru, že by soud prvního stupně nesprávně interpretoval svědeckou výpověď syna manželů a učinil z ní nesprávná skutková zjištění.

15. Na závěru o důvodnosti podaného návrhu nemění nic namítané skutečnosti, že manžel podal návrh na rozvod manželství po několika letech od rozvratu manželství, že přítelkyně manžela je stále vdaná a že manželé stále bydlí v jednom bytě. Ani jedna z uvedených skutečností není významná a nebrání vyhovění návrhu na rozvod manželství. Společné soužití manželů v jednom bytě je dáno tím, že se jedná o byt ve výlučném vlastnictví manžela a manželka jiné bydlení prozatím zajištěné nemá. Argumenty manželky, že se manžel do bytu vrací a je v něm s ní, nejsou případné. Manžel tak činí nikoli proto, že se vrací k manželce, se kterou by vedl společnou domácnost, ale vrací se do svého bytu, ve kterém bydlí, protože jiné bydlení nemá. O tom, že s manželkou bydlet nechce svědčí i oddělené (separované) soužití v bytě, kde sice manželé žijí společně, avšak nikoli spolu jako manželé, nýbrž separovaně jak to jen prostorové uspořádání bytu umožňuje. Otázkou hromadění věcí a odpadu v bytě se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť jí s ohledem na dostatečně zjištěný skutkový stav nepovažoval za rozhodnou.

16. Ze všech vyložených důvodů odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, a proto jej podle § 1 odst. 3 z. ř. s., § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení, o nichž bylo rozhodnuto rovněž správně, když rozvod manželství je řízením ve věcech manželských a v nich podle § 23 z. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, přičemž žádné okolnosti případu, které by odůvodňovaly přiznání nákladů některému z účastníků, odvolací soud neshledal.

17. Rovněž o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 23 z. ř. s., § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 224 odst. 1 o. s. ř.., když ani v odvolacím řízení nebyly zjištěny okolnosti případu, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.