10 Co 34/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Havlové a soudců Mgr. Tomáše Hodného a JUDr. Jiřího Brádky v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 1 900 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. září 2025, č. j. 36 C 166/2023-217

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 40 312,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky v Litoměřicích.

1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „okresní soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 1 900 000 Kč (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 140 168,42 Kč, k rukám zástupkyně žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu shora uvedenou částku z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobkyni mělo vzniknout tím, že pro ni žalobce vykonal bourací a stavební práce na domě č. p. , Anonymizováno, na adrese v , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a to v rozsahu v žalobě podrobně uvedeném. Žalobce v žalobě uvedl, že se žalovanou v období let 2012 až 2021 žil ve společné domácnosti, žalovaná v říjnu 2016 koupila předmětný dům za účelem jeho rekonstrukce a následného společného bydlení se žalobcem. Protože se ukázalo, že by oprava domu nebyla rentabilní, rozhodla se jej zbourat a postavit dům nový. Dohodla se proto se žalobcem, že on provede bourací a stavební práce a žalobkyně že na vlastní náklady pořídí stavební materiál, což se také stalo a v listopadu 2020 se do nově postaveného domu přestěhovali. Soužití s žalovanou žalobce ukončil dne 23. 6. 2021 a v březnu 2021 mu žalovaná v rámci vyrovnání zaslala částku 600 000 Kč, kterou však žalobce nepovažuje za odpovídající provedeným pracím. Podle jeho názoru má nárok na zaplacení celkové částky 2 500 000 Kč, pokud mu již byla zaplacena částka 600 000 Kč, domáhá se žalobou zaplacení rozdílu ve výši 1 900 000 Kč. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, potvrdila, že se se žalobcem dohodla na realizaci bouracích a stavebních prací, které skutečně provedl, potvrdila, že se žalobcem v rozhodné době žila v družském poměru, namítla však, že se s ním po skončení prací dohodla na konečném vypořádání v podobě úhrady částky 600 000 Kč, kterou mu také zaplatila. Nárok uplatněný žalobcem považuje za rozporný s dobrými mravy, pokud se následně ukázalo, že žalobce při realizaci nákupů stavebního materiálu či zařízení od různých dodavatelů určeného k realizaci stavby nejméně v 18 případech padělal či pozměnil faktury za dodaný stavební materiál či zařízení, a to tak, že byly navýšeny ceny za jednotlivé položky, případně přidány do faktury položky, které nebyly odebrány, čímž vědomě navýšil celkovou hodnotu fakturované částky, a tyto předložil k proplacení žalované, čímž jí způsobil škodu v celkové výši 261 140,49 Kč. Za toto jednání byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2022, č.j. 65 T 53/2022-629, a to pro přečin podvodu, byl mu uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody a uložena povinnost k náhradě škody žalované. Dopustil-li se žalobce proti žalované takového trestného jednání se vznikem škody v uvedeném rozsahu, při němž mimo jiné zneužil důvěry žalované, nelze podle názoru žalované přiznat jeho nároku důvodnost, a to již pro zjevný rozpor s dobrými mravy a obecnými principy spravedlnosti.

3. Okresní soud měl po provedeném dokazování za prokázané, že žalobce se žalovanou jako partneři sdíleli v době od roku 2012 do 23. 6. 2021 (s výjimkou dvouleté pauzy v období od června 2015 do dubna 2017) společnou domácnost, nejprve v bytě ve vlastnictví žalované, potom v domě žalované v Petrovicích. Žalobce během jejich vztahu po vzájemné dohodě prováděl práce spočívající ve zbourání a výstavbě nového domu na pozemku žalované, po dokončení stavby domu se žalobce se žalovanou do domu společně nastěhovali. Po nastěhování se do domu se ústně dohodli na tom, že za provedené práce žalovaná žalobci zaplatí částku 600 000 Kč, s tím, že se jedná o částku konečnou. Uvedenou částku mu dne 2. 3. 2021 zaplatila. Žalobce byl trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem pravomocně odsouzen za přečin podvodu spáchaný proti žalované spočívající v padělání a pozměnění faktur, a to v celkem 18 případech, čímž způsobil žalované majetkovou škodu v celkové výši 261 140,49 Kč. V důsledku tohoto jednání se s ním žalovaná dne 23. 6. 2021 rozešla a žalobce se z domu žalované odstěhoval. Žalobce následně žalované zcela zaplatil škodu podle trestního příkazu. Dopisem ze dne 13. 9. 2022 zástupce žalobce vyzval žalovanou, aby žalobci zaplatila bezdůvodné obohacení ve výši 2 500 000 Kč, když již vyplacenou částku 600 0000 Kč za vyrovnání považuje žalobce za nedostatečnou, což žalovaná odmítla. Po právní stránce posoudil okresní soud nárok žalobce tak, že na základě nepojmenované smlouvy uzavřené ústní formou se žalovanou vznikl žalobci nárok na úhradu ceny stavebních prací provedených na nemovitostech ve vlastnictví žalované, přičemž tento nárok byl dohodou účastníků sjednán ve výši 600 000 Kč a zanikl splněním podle § 1908 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). Na vztahy mezi účastníky aplikoval analogicky základní principy ovládající režim majetkového společenství manželů, jde-li o posouzení práce jednoho z manželů jako investice do majetku druhého z manželů, a dovodil, že vzhledem k zákonem uložené povinnosti vzájemně si pomáhat a podporovat se, nelze vlastní práci jednoho z partnerů realizovanou při rekonstrukci domu druhého z partnerů považovat za investici, která by měla být následně vypořádávána (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014). Nad rámec tohoto posouzení se okresní soud k námitce žalované a s odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR zabýval také tím, zda je nárok žalobce v rozporu s dobrými mravy či nikoli. Vyšel ze závěru, že se žalobce vůči žalované dopustil vědomého protiprávního jednání vedeného snahou obohatit se na její úkor, a to navzdory tehdy trvajícímu partnerskému soužití se žalovanou a zařizování společného bydlení. Přihlédl k nulové sebereflexi žalobce, který svoji trestnou činnost bagatelizoval a byť nahradil materiální újmu svojí trestnou činností způsobenou, okresní soud uzavřel, že přiznání případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení brání jeho rozpor s pravidly morálky, slušnosti a obecnými principy spravedlnosti. Nepřisvědčil námitce žalované, že by jednání žalobce mělo být posuzováno jako tzv. jednání na vlastní nebezpečí podle § 2992 občanského zákoníku, byla-li mezi účastníky uzavřena dohoda o způsobu výstavby a financování rekonstrukce, resp. výstavby domu ve vlastnictví žalované a plnění žalobce spočívalo v realizaci prací, a nikoliv v poskytování finančních částek. Procesně zcela úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odměny a náhrad její právní zástupkyně z řad advokátů podle platného advokátního tarifu.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž okresnímu soudu především vytýká nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že údajnou dohodu účastníků o zaplacení částky 600 000 Kč hodnotí jako konečnou dohodu o výši částky, kterou má žalovaná žalobci zaplatit za jím provedené práce. K tomuto závěru přitom okresní soud dospěl na základě posouzení účastnické výpovědi žalované, kterou považoval za věrohodnou. Takový důkaz však podle názoru žalobce nelze považovat za relevantní, neboť žalovaná pouze zopakovala vlastní skutková tvrzení obsažená ve vyjádření k žalobě. Poukazuje-li okresní soud na skutečnost, že výpověď žalované zcela koresponduje se svědeckou výpovědí její dcery , jméno FO, , pak je třeba uvést, že svědkyně měla informace o věci výlučně od své matky (žalované), nadto okresní soud po výslechu svědkyně účastníkům výslovně sdělil, že na základě její výpovědi nemá existenci dohody o konečném vypořádání účastníků za prokázanou. Nesouhlasí také s tím, že nebyl okresním soudem (na rozdíl od žalované) vyslechnut jako účastník řízení, v čemž spatřuje porušení rovnosti stran. Žalobce dále připomíná i návrh žalované učiněný v rámci mimosoudního jednání účastníků o případném smírném vyřešení věci, v němž nabízela žalobci další částku 300 000 Kč, z čehož lze usuzovat na to, že shora zmiňovaná dohoda nebyla účastníky vnímána jako dohoda konečná. Byl-li předmětný rodinný dům pořízen do výlučného vlastnictví žalované, pak žalobce po rozchodu partnerů nemá k tomuto majetku žádný přístup, proto na věc nelze použít ani okresním soudem odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu ČR o režimu společného jmění manželů, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalobce setrval na tom, že celý dům ve výhradním vlastnictví žalované postavil, má proto právo na náhradu bezdůvodného obohacení za jím provedené bourací a stavební práce realizované ve prospěch žalobkyně a jejího majetku. Pokud mu okresní soud s odkazem na porušení dobrých mravů toto právo odepřel, a to s odkazem na jeho trestní odsouzení za jednání směřované proti žalované, pak podotkl, že „trest splnil a majetkovou škodu žalované obratem nahradil.“ Zrušení jeho soukromoprávních nároků z tohoto důvodu považuje za nepřípustný postup, který je diskriminační a protiústavní. Vzhledem k neprovedení svého účastnického výslechu, jakož i dalších jím navržených důkazů, navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že s ním nesouhlasí a odkázala na správné skutkové i právní závěry okresního soudu vyjádřené v napadeném rozsudku. Uvedla, že okresní soud zjistil skutkový stav věci v potřebném rozsahu, oproti tvrzením žalobce neponechal stranou své pozornosti trestněprávní odsouzení žalobce za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost uskutečněnou proti majetku žalované (celkem 18 dílčích jednání) a správně uzavřel, že by přiznání nároku žalobci za těchto okolností zakládalo zřejmý rozpor s dobrými mravy a spravedlností vůbec. Nelze totiž pominout, že žalobce zneužil důvěry žalované založené na blízkém osobním vztahu účastníků, a přiznání jeho nároku by tak legitimizovalo jeho protiprávní jednání. Odkázala přitom na četnou judikaturu Ústavního soudu ČR k výkladu korektivu dobrých mravů ve vztahu k odepření práva vyplývajícího jinak z právních norem hmotného práva. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby je i prokázaná existence dohody o majetkovém vypořádání účastníků v souvislosti s výstavbou domu, která byla uzavřena ještě před tím, než vyšla najevo trestná činnost žalobce, a na jejímž základě žalovaná vyplatila žalobci jím požadovanou částku 600 000 Kč. Toto tvrzení žalované bylo svědecky podpořeno výpovědí dcery žalované, přičemž okresní soud nejen tento důkaz řádně vyhodnotil a správně z něj vycházel. Podle názoru žalované nelze ani pominout to, že účastníci v rozhodné době udržovali partnerský vztah a osobní práce žalobce tak lze považovat za plnění vyplývající právě z tohoto vztahu, jak je tomu shodně i v případě manželského soužití. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení vydání rozsudku předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud si byl v posuzované věci správně vědom zákonných předpokladů nezbytných pro existenci nároku žalobce na přiznání plnění odpovídajícího bezdůvodnému obohacení na straně žalované, správně na ně zaměřil pozornost, a s přihlédnutím ke skutkovým tvrzením a procesní obraně žalované provedl dokazování v potřebném rozsahu a na jeho podkladě dospěl ke správným skutkovým závěrům, které také správně posoudil po právní stránce. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s postupem okresního soudu, který se při dokazování nejprve zaměřil na sporné tvrzení žalované o existenci dohody o konečném vypořádání vztahů účastníků týkajících se majetkového vypořádání za bourací a stavební práce realizované žalobcem, mělo-li dojít k uzavření dohody o vyplacení částky 600 000 Kč žalovanou žalobci. Lze totiž zcela přisvědčit úvaze okresního soudu, že v případě prokázání existence takové dohody a jejího splnění ze strany žalované by nemohlo z hlediska skutkových závěrů obstát tvrzení žalobce o tom, že jeho nárok odpovídá bezdůvodnému obohacení na straně žalované, které získala na základě těchto jeho prací na jejím výlučném majetku. Za situace, kdy přijetí částky 600 000 Kč žalobcem od žalované není mezi účastníky sporné, a kdy zde nebyl dán jiný právní důvod pro takové plnění, lze okresnímu soudu přisvědčit i potud, že jím provedené důkazy v podobě účastnické výpovědi žalované a svědecké výpovědi její dcery , jméno FO, jednoznačně svědčí pro závěr o tom, že taková ústní dohoda mezi účastníky skutečně uzavřena byla, a to dokonce v době, kdy žalovaná ještě nevěděla o rozsáhlé trestné činnosti žalobce na její úkor. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku (odstavec 14. odůvodnění) podrobně zhodnotil tyto provedené důkazy z hlediska jejich přesvědčivosti, důkazní síly a pravdivosti, to vše zcela v souladu s principy vyjádřenými v ustanovení § 132 o. s. ř. a odvolací soud se s tímto posouzením plně ztotožňuje. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani odvolací námitka žalobce, že okresní soud po výslechu svědkyně výslovně účastníkům sdělil, že existenci takové dohody za prokázanou nemá, když k témuž tvrzení následně dokazovaní doplnil výslechem žalované jako účastnice řízení. Byť je ve sporném řízení účastnická výpověď důkazem spíše podpůrným (§ 131 odst. 1 o. s. ř.), je vzhledem k okolnostem projednávané věci, kdy obsah jednání účastníků je blíže znám pouze účastníkům samotným a osobám v jejich bezprostřední blízkosti, důkazem způsobilým, který ve spojení s dalšími důkazy může vést k prokázání sporné skutečnosti. Uvedenému nijak nebrání ani okolnost, že okresní soud také neprovedl účastnický výslech žalobce, když existenci dohody měl za dostatečně prokázanou z jiných již provedených důkazů. Lze proto zcela přisvědčit závěru okresního soudu, že existence dohody o konečném vypořádání majetkových vztahů účastníků souvisejících s žalobcem realizovanými stavebními pracemi na nemovitostech žalované a splnění této dohody bez dalšího brání tomu, aby mohlo být vyhověno nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalované na základě téhož skutkového důvodu. Okresní soud ostatně nepochybil ani v tom, pokud na poměry účastníků, kteří v rozhodné době vedli jako druh a družka společnou domácnost, analogicky aplikoval zásady upravující vypořádání investic v podobě výkonu osobní práce jedním z partnerů na majetku druhého z nich, jak se k uvedené otázce vyslovuje okresním soudem odkazovaná judikatura dovolacího soudu. Navrhoval-li žalobce doplnit v odvolacím řízení dokazování e-mailovými zprávami odeslanými předchozím právním zástupcem žalované o nabídce mimosoudního urovnání sporu z období, kdy bylo toto řízení přerušeno podle § 110 o. s. ř., pak odvolací soud uvedené důkazní návrhy zamítl jak pro jejich nepřípustnost pro rozpor s § 205a písm. d) o. s. ř., tak i pro jejich nadbytečnost, je-li jejich obsahem až následná komunikace účastníků o možných způsobech urovnání předmětného sporu a ničeho nevypovídají o jejich projevené vůli v době uzavření dohody o vyplacení částky 600 000 Kč žalobci.

8. Za zcela správný a přesvědčivě zdůvodněný považuje odvolací soud i další závěr okresního soudu obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku, a sice že nárok žalobce založený na jím prezentovaných skutkových tvrzeních by nebylo ani tak možné v soudním řízení přiznat pro jeho rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). Okresní soud zde zcela správně neponechal stranou své pozornosti velmi podstatnou a žalobcem zamlčenou skutečnost, a to trestněprávní odsouzení žalobce za úmyslnou majetkovou trestnou činnost proti žalované, jak byla popsána shora, což v souladu se zásadami vyplývajícími z přiléhavé judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR správně vyhodnotil tak, že takové jednání jednoznačně vylučuje, aby byl žalobci legitimizován jakýkoli majetkový prospěch s takovou činností související. Rovněž odvolací soud sdílí uvedené závěry vycházející z toho, že úmyslné opakované protiprávní jednání žalobce, za něž byl trestněprávně odsouzen, směřující proti majetkové sféře žalované, s níž v rozhodné době vedl společnou domácnost, brání tomu, aby byl žalobci přiznán nárok na finanční plnění odvozené od tohoto jeho protiprávního jednání. Nelze pominout, že žalobce i nadále toto své porušení nejzákladnějších právních povinností bagatelizuje odkazem na zaplacení vzniklé škody, zcela však pomíjí jeho protiprávnost i morální závadnost, nadto v prostředí partnerského soužití, které je již z povahy věci založeno na vzájemné důvěře a pomoci. Odvolací soud zde pro stručnost bezezbytku odkazuje na podrobné a přesvědčivé posouzení uvedené problematiky obsažené v odstavci 19 odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu.

9. Lze proto uzavřít, že skutková tvrzení žalobce o existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti žalované nemohou obstát, bylo-li v řízení prokázáno, že vypořádání hodnoty jeho stavebních prací bylo mezi účastníky zcela vyřešeno dohodou, podle níž se žalobci reálně dostalo sjednaného plnění, nadto je jeho nárok v příkrém rozporu s dobrými mravy, a to se zřetelem k okolnostem projednávané věci, kdy se žalobce dopustil proti žalované úmyslného trestného protiprávního jednání směřujícího proti jejímu majetku se škodou způsobenou ve velmi vysokém rozsahu, a nelze jej proto z tohoto důvodu v soudním řízení přiznat. Okresní soud rozhodl věcně správně, pokud žalobu na zaplacení částky 1 900 000 Kč v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl. Důsledně procesnímu úspěchu žalované rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), výši těchto nákladů také správně určil v souladu s platným advokátním tarifem. V podrobnostech zde odvolací soud odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku (odstavec 23.). Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

10. V řízení před odvolacím soudem žalobce se svým odvoláním neuspěl, je proto povinen nahradit žalované náklady, které vynaložila v souvislosti s řízením o podaném odvolání (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení přitom neshledal žádné důvody pro snížení či odepření této náhrady postupem podle § 150 o. s. ř., ostatně ani účastníci k této otázce sami žádné skutečnosti neuváděli. Náklady odvolacího řízení na straně žalované představují odměnu a náhrady právní zástupkyně z řad advokátů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění. Advokátce žalobce náleží odměna za dva úkony právní služby spočívající v podání písemného vyjádření k odvolání a v účasti na odvolacím jednání dne 13. 4. 2026, a to ve výši 15 900 Kč za úkon (podle § 6 a § 7 bod 6 advokátního tarifu), k tomu dvě paušální náhrady ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), náhrada cestovného osobním automobilem k jednání odvolacího soudu ve výši 316 Kč (při ujeté vzdálenosti na cestě z , Anonymizováno, do , adresa, a zpět 40 km, průměrné spotřebě použitého motorového vozidla 5,9 litru motorové nafty na 100 km a paušální náhradě za každý ujetý kilometr a ceně pohonných hmot podle vyhlášky č. 573/2025 Sb.), náhrada za promeškaný čas na cestě k jednání odvolacího soudu v rozsahu dvakrát jedna půlhodina po 150 Kč (§ 14 odst. 1 advokátního tarifu), a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 6 996,40 Kč, celkem 40 312,40 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení je splatná ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.).