36 C 166/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Radkou Plachou Nekolovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 1 900 000 Kč

I. Žaloba o zaplacení částky 1 900 000 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 140 168,42 Kč, k rukám zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne , datum, ve znění doplnění ze dne , datum, a ze dne , datum, se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 900 000 Kč představující bezdůvodné obohacení spočívající v jím provedených bouracích a stavebních prací na domě č. ev. 10 na pozemku parc. č. 93/2 v katastrálním území , adresa, u , Anonymizováno, ve vlastnictví žalované. Žalobce se žalovanou v období 2012-2021 žil ve společné domácnosti (vyjma období od června 2015 do dubna 2017), nejprve v bytě žalované, později v novém domě. V říjnu 2016 žalovaná koupila objekt k rekreaci na shora popsaném pozemku, a to s cílem jeho rekonstrukce a následného společného bydlení. Objekt se nakonec stal neopravitelným, resp. jeho oprava byla nerentabilní. Proto se žalobce se žalovanou dohodli, že objekt se zbourá a postaví nový dům. Žalobce tento objekt od dubna 2018 svépomocí zboural a postavil dům nový, přičemž veškerý materiál na výstavbu domu hradila žalovaná. Práci prováděl veškerou sám žalobce, vyjma vnitřních omítek, sádrokartonů, instalace rozvodů elektřiny, betonování podlah, zateplení fasády a nalepení tapet, kdy tyto práce provedla najatá firma. Kromě provedené práce investoval do stavby domu žalobce i vlastní finanční prostředky ve formě dopravy veškerého materiálu na místo stavby vlastním vozem. V listopadu 2020 se do nově postaveného domu přestěhovali. Soužití s žalovanou ukončili dne , datum, . V březnu 2021 mu žalovaná v rámci vyrovnání zaslala částku 600 000 Kč, avšak tato zcela neodpovídá provedeným pracím, neboť nemovitost zůstala ve výlučném vlastnictví žalované. Dle jeho názoru má nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 500 000 Kč, ponížené o již vyplacenou částku 600 000 Kč, tedy žalobou požaduje částku 1 900 000 Kč.

2. Žalovaná nárok neuznala ani zčásti a navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že ničeho žalobci nedluží. Namítla dále nedostatek aktivní a pasivní legitimace a z opatrnosti i promlčení nároku. Nárok uplatněný žalobcem považuje za rozporný s dobrou vírou a dobrými mravy. Žalovaná učinila nesporným, že s žalobcem v minulosti žili jako druh a družka a sdíleli společnou domácnost a že se žalobce podílel na stavbě jejího domu svou vlastní prací. Dále učinila nesporným, že žalobci zaplatila částku 600 000 Kč jakožto konečné vypořádání provedených prací žalobcem na základě jejich ústně uzavřené dohody. Tím došlo k úplnému vypořádání. A to ještě předtím, než žalovaná zjistila, že se vůči ní žalobce dopouští trestné činnosti. , anonymizováno3. Soud ve věci nařídil mediaci, ta však nebyla úspěšná. Neúspěšné byly i následné snahy soudu o smírné vyřešení věci.

4. Věc byla usnesením ze dne , datum, k návrhu účastníků dle § 110 občanského soudního řádu přerušena. K návrhu žalobce doručenému soudu dne , datum, bylo v řízení pokračováno.5. , anonymizováno6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti:

7. Z výpisu z účtu (č.l. 61) se podává, že dne , datum, žalovaná ze svého účtu zaslala žalovanému na jeho účet částku 600 000 Kč. Důvod převodu peněz či jakákoliv jiná poznámka není uvedena.8. , anonymizováno9. Z předžalobní výzvy (č.l. 7) bylo zjištěno, že zástupce žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne , datum, k úhradě částky 2 500 000 Kč. V dopise také uvádí, že žalovaná v rámci vyrovnání žalobci již uhradila v březnu 2021 částku 600 000 Kč, ale že tuto částku považuje žalobce za , Anonymizováno, . Proto jí vyzývá k doplacení dalších 2 500 000 Kč do , datum, .10. , anonymizováno11. Svědkyně , jméno FO, , která je dcerou žalované, vypověděla, že dohodu o vypořádání měli žalobce s mámou ústní. Uvedla, že máma vše financovala, proplácela faktury, které jí předkládal žalobce. Původně se dohodli na částce 400 000 Kč, později na částce 600 000 Kč. Částka 600 000 Kč měla představovat finanční ohodnocení práce žalobce na stavbě domu, aby z toho žalobce něco měl, když dům patřil mámě. Nakonec se ukázalo, že si nechal od mámy proplácet faktury ve vyšší výši než byly ve skutečnosti. To mámě oznámila, a to byl důvod, proč se máma se žalobcem rozešla. Uvedla, že u sjednávání samotných dohod o vyplacení 400 000 Kč, ani pak 600 000 Kč, nebyla, vše ví od mámy. Doplnila, že dohodu a vyplacení těchto částek měla potvrzenu i od samotného žalobce. Když u ní v bytě přidělával světlo, sám jí řekl, že od mámy dostane 600 000 Kč a chce si za to koupit byt, kvůli dětem i své jistotě, aby měl kam jít, kdyby se s mámou rozešli. Uvedl, že těch 600 000 Kč dostane za postavení baráku. To bylo v době, kdy spolu fungovali ještě jako partneři než se přišlo na padělání těch faktur. Doneslo se k ní, že později chtěl žalobce ještě víc, tlačil na mámu. Chtěl 1 200 000 Kč na koupi Kodiaqa, který by patřil oběma, ale užíval by ho on. Máma to řešit přes policii nechtěla, ba naopak, chtěla to řešit domluvou, chtěla porovnat faktury, které měla od žalobce (pozměněné) s originálními fakturami a zjistit rozdíl. Žalobce chtěl ty faktury vydat, svědkyně mu je naskenovala a poslala. Ale stalo se, už po rozchodu, že si žalobce nechal náhradní klíč od baráku a bez vědomí mámy do něj vstoupil v době, kdy věděl, že máma bude pryč. A proto se volala policie, nebýt toho, tak by se to přes policii neřešilo.12. , anonymizováno13. Na základě provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků má soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalovaná s žalobcem jako partneři sdíleli v době roku 2012 do 23. 6. 2021 (s výjimkou 2leté pauzy v období od června 2015 do dubna 2017) společnou domácnost. Nejprve v bytě ve vlastnictví žalované, potom v domě žalované v Petrovicích. Žalobce během jejich vztahu prováděl práce spočívající ve zbourání a stavbě nového domu na pozemku žalované. Po dokončení stavby domu se do něj žalobce s žalovanou společně nastěhovali. Žalovaná se s žalobcem po nastěhování do domu ústně dohodli na tom, že za provedené práce žalobci žalovaná zaplatí částku 600 000 Kč, s tím, že se jedná o částku konečnou. Tuto částku žalovaná žalobci obratem zaslala na jeho účet, k úhradě došlo , datum, . , anonymizováno14. Takto zjištěný skutkový stav má soud za prokázaný zejména z výpovědi žalované, která zcela věrohodně popsala průběh uzavírání dohody mezi ní a žalovaným o vyplacení částky 600 000 Kč jako konečného vypořádání za stavbu jejího domu žalobcem, jakož i jiné situace za doby jejich vztahu a po jeho skončení. Její verbální i neverbální projev byl zcela souladný, přítomné emoce korespondovaly s tím, co se mezi žalobcem a žalovanou stalo (podvodné jednání žalobce vůči žalované po letech společného soužití…). Její výpověď koresponduje i s výpovědí její dcery, svědkyně , jméno FO, , která sice uvedla, že u sjednávání dohody o vyplacení 600 000 Kč přímo nebyla, a ví to jen od své matky (což mimo jiné svědčí o její věrohodnosti), ovšem podstatné je, že jí verzi, kterou věděla od matky, tenkrát, v době, kdy ještě trval vztah žalobce a žalované, potvrdil také sám žalobce. Její výpověď proto nelze hodnotit jen jako výpověď „z doslechu“ s případnou nižší mírou důkazní hodnoty, ale jako podstatnou výpověď osoby, která měla skutkovou verzi příběhu v době, kdy ještě nic nenasvědčovalo budoucímu soudnímu sporu, potvrzenu od obou stran dohody. Svědkyně při svém výslechu adekvátně reagovala na vyjádření/dotazy samotného žalobce, bez jakýchkoliv vytáček. Soud výpověď svědkyně i žalované považuje za věrohodné a přesvědčivé. Soud je toho názoru, že žalobce s vyplacením částky 600 000 Kč jakožto vyrovnání pro něj za postavení domu souhlasil a dohodu o tom se žalovanou uzavřel. Na tomto základě pak žalovaná svou část dohody také ihned splnila, když peníze obratem poslala na účet žalobce, o čemž nejsou v řízení pochybnosti (jedná se o skutečnost mezi účastníky nespornou). Tuto verzi podporuje i znění předžalobní výzvy zástupce žalobce, v níž je uvedeno, že na vyrovnání bylo žalovanou poskytnuto žalobci 600 000 Kč, avšak žalobce považuje tuto částku za nedostatečnou.15. , anonymizováno16. Další dokazování shledal soud nadbytečným, a tedy neúčelným, neboť na jeho skutkovém a právním závěru, a tedy nutnosti žalobu zamítnout, by to nic nezměnilo (viz dále).

17. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, kterou se žalovaná zavázala zaplatit žalobci za práce při výstavbě rodinného domu v jejím vlastnictví částku v celkové výši 600 000 Kč s tím, že veškeré vzájemné nároky z tohoto titulu mezi nimi jsou vypořádány. Žalovaná svou povinnost v plném rozsahu splnila, nárok žalobce vyplývající z této dohody tak zanikl splněním dluhu dle § 1908 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“).

18. Námitce žalované ohledně nedostatku aktivní a pasivní legitimace soud nepřisvědčil. Vzhledem k tomu, že oba účastníci řízení byli smluvní stranou uzavřené dohody, pak je zřejmé, že aktivní legitimace obou účastníků je dána.19. , anonymizováno20. Co se týče obrany žalované v tom směru, že dle jí citované judikatury není práce jednoho manžela investicí ze společného majetku do majetku manžela druhého, lze uvést, že tuto soud shledává přiléhavou. Má za to, že je aplikovatelná i na vztah mezi druhem a družkou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1128/2005 uvádí, že „investicemi vynaloženými ze společného na ostatní majetek jednoho z manželů není práce jednoho manžela vynaložená při rekonstrukci domu druhého manžela. Manželství je společenstvím, v němž si mají manželé navzájem pomáhat (§ 18 zákona č. 94/1992 Sb., zákon o rodině), a za takovou pomoc lze považovat práci manžela při rekonstrukci domu druhého manžela, zejména když jde o dům, který oba manželé i s dítětem užívají k bydlení.“. Stejně jako je účelem manželství vzájemná podpora, je tomu tak bezesporu i u soužití druha a družky, nota bene takto dlouholetého, jako v případě žalobce a žalované. V tomto případě navíc nutno opět zdůraznit, že žalobce dům stavěl s vidinou, že v něm bude s žalovanou vést společnou domácnost, což se také stalo, a činil tak se zřetelem na společný prospěch. Pouze svým chováním zavinil rozpad partnerského vztahu a tím pádem si vysloužil i odchod ze společné domácnosti. Lze tedy uzavřít, že provedení takových prací nelze považovat za obohacení, které by byla povinna druhá strana vydat.

21. Námitce žalované, že na věc se aplikuje § 2992 NOZ, tedy výjimka z povinnosti bezdůvodné obohacení vydat, neboť žalobce jednal tzv. na vlastní nebezpečí, soud nepřisvědčil. Jak shrnuje Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 1172/2024 „O jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí se potom nebude zpravidla jednat tehdy, byl-li mezi ochuzeným a obohaceným projeven vzájemný konsenzus o přijímání plnění obohaceným pro své potřeby, aniž by na druhou stranu takový konsenzus (ať už z jakéhokoli důvodu) nabyl podoby platné smlouvy či jiného právního jednání zakládajícího vznik závazku (resp. povinnosti ochuzeného) k tomuto plnění – očekávání ochuzeného ohledně toho, že se mu za jeho plnění něčeho dostane nesmí být jednostranné.“ Dále Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 1254/2023, uvádí, že „za dostatečný právní důvod vynaložení investic na (cizí) nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, lze dle rozhodovací praxe považovat i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zruší společné soužití a společné užívání bytu.“ V situaci, kdy investice žalobce spočívala v poskytnutí prací, nikoli v poskytnutí finanční částky, lze jen těžko dovodit, že by zde absentovala jakákoli dohoda mezi stranami, když k provádění prací byla třeba součinnost žalované, spočívající mimo jiné v proplácení faktur za pořízený materiál. Navíc je třeba hledět na nyní nastalou situaci optikou tehdejší doby, kdy bylo soužití partnerů v zásadě bezproblémové, v tu dobu již společnou domácnost určitou dobu vedli v jiné nemovitosti a jevilo se zcela logické, že se po skončení rekonstrukce (resp. stavby) do domu oba nastěhují, což se později skutečně stalo. Na základě uvedeného tedy třeba uzavřít, že žalobce neplnil pouze za účelem získání snad jakési vděčnosti žalované, ale na základě dohody o společném bydlení, a nemohlo se tak v případě žalobce jednat o jednání na vlastní nebezpečí ve smyslu § 2992 NOZ. Vzhledem k uvedenému rovněž nelze konstatovat, že by byl nárok žalobce promlčen ve smyslu § 638 NOZ, jak žalovaná namítala, neboť počátek běhu promlčecí doby počíná běžet dnem nejdříve dnem vzniku bezdůvodného obohacení, tedy v souladu s citovanou judikaturou ke dni opuštění společné domácnosti žalobcem dne , datum, . Navíc ještě dříve než by žalobci bezdůvodné obohacení opuštěním společné domácnosti vzniklo, byla uzavřena dohoda o vypořádání, tedy ke vzniku bezdůvodného obohacení vůbec nedošlo, neboť případně nároky z titulu práce žalobce na domě žalované byly již předtím vypořádány dohodou.

22. Je tedy na místě shrnout, že nárok žalobce není důvodný již jen z důvodu, že vztahy mezi účastníky z titulu prací provedených žalobcem na domě žalované byly vyřešeny ústně uzavřenou dohodou, dle které žalovaná měla na vypořádání zaplatit a také zaplatila žalobci 600 000 Kč, čímž její závazek zcela zanikl. I kdyby takové dohody mezi účastníky nebylo, nárok žalobce je zcela v rozporu s dobrými mravy a jeho přiznání by se příčilo pravidlům slušnosti a je proto nutno žalobu zamítnout. Navíc soud zastává právní názor, že analogicky jako u manželů, což je judikováno, práce jednoho z druhů, kterou se zhodnocuje majetek druhého druha, není investicí a jako takovou jí nelze tedy vypořádat. I z tohoto důvodu je tedy nutno žalobu zamítnout. Vzhledem uvedenému tedy soud tedy žalobu v celém rozsahu zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 140 168,42 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 900 000 Kč sestávající z částky 15 900 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 15 900 Kč za vyjádření k žalobě dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 15 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne , datum, , z částky 15 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne , datum, , z částky 15 900 Kč za vyjádření/právní rozbor ve věci dle § 11 odst. 1 písm. h) a. t., z částky 15 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne , datum, a z částky 15 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne , datumvčetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. (ve znění do 31. 12. 2024) a čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. (ve znění od 1. 1. 2025), cestovní náhrada v celkové výši 1 841,67 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 26. 2. 2025 náhrada 613,89 Kč za 40 ujetých km v částce 313,89 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,9 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 15. 5. 2025 náhrada 613,89 Kč za 40 ujetých km v částce 313,89 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,9 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 4. 9. 2025 náhrada 613,89 Kč za 40 ujetých km v částce 313,89 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,9 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 115 841,67 Kč ve výši 24 326,75 Kč.

24. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalované.

25. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.