12 Co 16/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vilda a soudců Mgr. Tomáše Hodného a JUDr. Lenka Novotné v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o vyklizení nemovitých věcí, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 9. 2024, č. j. 13 C 177/2023-147

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 490 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátky se sídlem v Litoměřicích.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost vyklidit a odevzdat žalobci nemovité věci, a to parcelu č. , hodnota, , o výměře , Anonymizováno, m2, , Anonymizováno, , jejíž součástí je stavba bez čp/če, s označením , Anonymizováno, , v katastrálním území , adresa, , kdy nemovitá věc je zapsána na listu vlastnictví číslo , hodnota, , pro obec , adresa, a katastrální území , adresa, . u , právnická osoba, , katastrální pracoviště , adresa, , a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 22 424 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizené žalobci předat konkretizované nemovitosti v katastrálním území , adresa, Uvedl, že uvedené nemovitosti nabyl na základě kupní smlouvy ze dne , datum, od předchozího vlastníka (, jméno FO, ) a žalovaný je užívá bez právního důvodu a vyklidit je i přes opakované výzvy odmítá. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, poukázal na skutečnost, že jeho obchodní společnost , jméno FO, ., v níž je jediným společníkem a jednatelem, projevila již v roce , Anonymizováno, zájem uvedené nemovitosti odkoupit od tehdejších spoluvlastníků , jméno FO, a , jméno FO, , k dohodě o prodeji nakonec došlo tím způsobem, že tato obchodní společnost zaplatila kupní cenu , částka, , avšak nemovitosti byly z důvodu zamýšleného ukončení činnosti společnosti a z důvodu hrozících exekucí vedených proti žalovanému přepsána na tehdejší družku žalovaného , jméno FO, , která souhlasila s tím, že žalovaný a jeho společnost , právnická osoba, budou tyto nemovitosti užívat a souběžně i rekonstruovat za účelem jejich užívání k bydlení a teprve po jejich kolaudaci budou nemovitosti převedeny na společnost žalovaného. Namítl proto nedostatek vlastní pasivní legitimace, když podle jeho názoru by měla žaloba směřovat proti společnosti , právnická osoba, , která zde provozuje , Anonymizováno, . Uvedl, že po zjištění prodeje nemovitostí žalobci šetřila věc z jeho podnětu i kriminální policie pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu ke škodě žalovaného. Současně dovozuje, že veškeré závazky původních vlastníků , jméno FO, a , jméno FO, přešly i na nového nabyvatele, proto v případě, pokud by soud dospěl k závěru, že společnost užívá nemovitosti neoprávněně, má být zaplacená kupní cena považována za „předplacené nájemné“ a vzhledem k jeho výši má i nadále právní důvod k užívání těchto nemovitostí.

2. Okresní soud měl po provedeném dokazování za prokázané, že žalobce na základě kupní smlouvy uzavřené dne , datum, s původní vlastnicí předmětných nemovitostí , jméno FO, , jejíž vlastnické právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí, koupil uvedené nemovitosti a jeho vlastnické právo k nim bylo na základě této smlouvy vloženo do katastru nemovitostí. Nemovitosti nebyly v době zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce zatížené žádným věcným právem třetích osob a prodávající ve smlouvě prohlásila, že na předmětu koupě neváznou žádné jiné právní závady, které by podle zákona přecházely na kupujícího. Žalovaný uvedené nemovitosti užívá k bydlení a provozu vlastní podnikatelské činnosti, své oprávnění k tomu odvozuje od dohody s původní vlastnicí a opakované výzvy žalobce k vyklizení odmítá. Pokud byly okolnosti převodu vlastnického práva na žalobce předmětem šetření orgánů Policie ČR, pak z jejich výsledků nebylo zjištěno ničeho, co by mělo zakládat důvod pro neplatnost kupní smlouvy, na jejímž základě žalobce nemovitosti nabyl. Jde-li o další žalovaným namítané právní vztahy mezi ním, společností , právnická osoba, a , jméno FO, související s úhradou kupní ceny v roce , Anonymizováno, či s následným zhodnocením nemovitostí, jimi se okresní soud nezabýval, neboť je neshledal podstatnými z hlediska právního posouzení uplatněného nároku. Po právní stránce posoudil okresní soud nárok žalobce podle ustanovení § 1040 odst. 1 občanského zákoníku a žalobu shledal důvodnou. Uzavřel, že žalobce prokázal své výlučné vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jakož i skutečnost, že žalovaný nemovitosti neoprávněně užívá, neboť mu nesvědčí žádný právní titul, který by jej k užívání nemovitostí opravňoval. Poukazoval-li žalovaný na existenci smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené s původní vlastnicí , jméno FO, , pak okresní soud z výsledků dokazování nemohl dovodit, že by k uzavření takové smlouvy došlo, když svědkyně , jméno FO, uzavření smlouvy tohoto obsahu popřela a ani z jiných důkazů uzavření takové smlouvy nevyplynulo. Nadto by podle názoru okresního soudu musela být případná smlouva o smlouvě budoucí uzavřena v písemné formě, když předmětem budoucího převodu byly nemovitosti. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobce, a to ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku, přičemž při stanovení délky této lhůty přihlédl k tíživé sociální a majetkové situaci žalovaného. Procesně zcela úspěšnému žalobci přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odměny a náhrad jeho právního zástupce z řad advokátů podle platného advokátního tarifu.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podal žalovaný včasné odvolání. Okresnímu soudu především vytýká, že se zcela nevypořádal s jeho procesní obranou, pokud poukazoval na okolnosti koupě předmětných nemovitostí paní , jméno FO, a dohodnutý rámec a způsob jejich budoucího užívání a zhodnocování žalovaným a jeho firmou. Okresní soud v té souvislosti pominul tu okolnost, že důvodem uvedení paní , jméno FO, jako vlastníka byla tíživá finanční situace žalovaného, který čelil exekucím a v případě pořízení nemovitostí jeho vlastním jménem by hrozil jejich exekuční prodej. Tato situace měla být pouze dočasná, když po vyřešení finanční situace žalovaného měly být nemovitosti převedeny na žalovaného, případně na jeho vlastní obchodní společnost. Vyšel-li přitom okresní soud ze svědecké výpovědi , jméno FO, , nelze podle názoru žalovaného pominout, že tato svědkyně jednotlivé dispozice s nemovitostmi popisovala značně nevěrohodně, a to nejen jejich koupi, kdy uváděla jako důvod společné soužití se žalovaným, k němuž však nikdy nedošlo, tak i při jejich prodeji, kdy vědomě zatajila skutečnou cenu, za kterou nemovitosti žalobci prodala. Pochybnosti v tomto směru vzbuzuje i blízký příbuzenský vztah mezi svědkyní a žalobcem, z čehož lze usuzovat, že okolnosti prodeje nebyly zcela standardní a motivací k prodeji byla pouze snaha svědkyně žalovaného z nemovitostí vypudit. Žalovaný nesouhlasí ani se závěrem okresního soudu, že by smlouva o budoucí smlouvě kupní, týká-li se převodu nemovitostí, musela být (pod sankcí absolutní neplatnosti) bezpodmínečně uzavřena v písemné formě, opačný závěr totiž vyplývá z rozsudku Nejvyššího soud ČR ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2022, který k uvedené otázce výslovně uvedl, že taková smlouva písemně uzavřena být nemusí. Na základě těchto skutečností navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalobce k odvolání žalovaného uvedl, že s ním nesouhlasí a odkázal na správné skutkové i právní závěry okresního soudu vyjádřené v napadeném rozsudku. Uvedl, že tvrzení žalovaného o uzavření ústní dohody o budoucím převodu nemovitostí s paní , jméno FO, posuzoval již okresní soud, který za situace, kdy k tomuto tvrzení nebyl předložen žádný věrohodný důkaz, neměl uvedenou skutečnost za prokázanou. Žalovaný ani v podaném odvolání netvrdí žádný způsobilý právní titul k užívání předmětných nemovitostí, pouze zpochybňuje právní postavení žalobce jako vlastníka nemovitostí zapsaného v katastru nemovitostí, obdobně zpochybňuje i řádnost nabytí nemovitostí právní předchůdkyní žalobce paní , jméno FO, . I s těmito námitkami se však okresní soud řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku a žalobce nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci znovu opakovat. Poukázal na svůj vstřícný přístup, když žalovanému nabízel odkoupení nemovitostí s možností úhrady ceny ve splátkách, ten však jeho nabídku odmítl. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení vydání rozsudku předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Úvodem považuje odvolací za potřebné uvést, že neshledal důvody pro žalovaným navrhované přerušení odvolacího řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vzhledem k podání žaloby na určení vlastnického práva, kterou žalovaný po zahájení tohoto odvolacího řízení podal u Okresního soudu v , Anonymizováno, proti žalobci a , jméno FO, . Odvolací soud má za to, že v odkazovaném řízení řešenou právní otázku, a to existenci vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem, je oprávněn na podkladě provedeného dokazování posoudit sám jako otázku předběžnou i v tomto probíhajícím řízení, nadto se žalovaný žalobou domáhá určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nikoli ve svůj prospěch, ale ve prospěch , jméno FO, . Výsledek takového řízení, shledá-li okresní soud na požadovaném určení naléhavý právní zájem, by ostatně nijak neovlivnil právní postavení žalovaného (z hlediska jeho pasivní legitimace) ve vztahu k uplatněnému nároku na vyklizení, neboť by jím nebyl deklarován ani založen žádný právní titul pro užívání předmětných nemovitostí žalovaným.

7. Pro posouzení důvodnosti nároku žalobce na vyklizení shora označených nemovitostí je (v kontextu žalobních tvrzení) podstatné, zda žalobci svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem a současně také to, zda žalovanému svědčí jiný právní titul, který by zakládal jeho oprávnění k užívání týchž nemovitostí. Okresní soud si byl těchto skutečností plně vědom, zaměřil na ně pozornost při dokazování a na podkladě řádně provedených a zhodnocených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním a závěrům, které také správně právně posoudil. V případě žalobce je nesporné, že se jedná o katastrálně zapsaného vlastníka předmětných nemovitostí, jehož nabývacím titulem je kupní smlouva ze dne , datum, uzavřená s předchozí katastrální vlastnicí , jméno FO, , přičemž způsobilost této smlouvy založit vlastnické právo žalobce správně dovodil jak příslušný katastrální úřad při vkladovém řízení, tak i okresní soud, který neshledal žádné vady, které by zakládaly její neplatnost či neúčinnost. S tímto posouzením se plně ztotožňuje i odvolací soud a dodává, že žalobce disponuje de facto nejsilnějším právním vztahem k předmětným nemovitostem, a to neomezeným výlučným vlastnictvím, s nímž je bez dalšího spojeno oprávnění předmět vlastnictví také užívat. Na těchto závěrech nemohou ničeho změnit ani odvolací námitky žalovaného poukazující na rozporná tvrzení , jméno FO, , která se v minulosti vyjadřovala k jiné výši kupní ceny, jakož i na existující příbuzenský vztah mezi touto svědkyní a žalobcem a s tím spojenou účelovost převodu, neboť takové skutečnosti nejsou způsobilé zvrátit platnost kupní smlouvy, tím méně pak jednoznačný zápis vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí.

8. Žalovaný svoji procesní obranu založil na tvrzení, že se aktivně účastnil jednání předcházejících uzavření kupní smlouvy mezi původními spoluvlastníky nemovitostí , jméno FO, a , jméno FO, na jedné straně a , jméno FO, na straně druhé, jejichž výsledkem bylo to, že jako nabyvatel nemovitostí byla v kupní smlouvě uvedena paní , jméno FO, , přestože úhrada kupní ceny proběhla z finančních prostředků žalovaného, resp. jeho obchodní společnosti , právnická osoba, Součástí dohody při koupi nemovitostí měl být i závazek , jméno FO, nemovitosti převést na společnost žalovaného poté, kdy budou zrekonstruovány a zkolaudovány, do té doby měla být tato společnost oprávněna nemovitosti bezplatně užívat ke své podnikatelské činnosti. Tato dohoda však nebyla včleněna do kupní smlouvy a ani nebyla uzavřena v písemné formě. Z uvedeného lze uzavřít, že žalovaný svůj právní důvod k užívání nemovitostí odvozuje od ústní dohody uzavřené s předchozí vlastnicí, přičemž právní účinky dohody měly podle jeho názoru přejít i na žalobce jako nového nabyvatele nemovitostí.

9. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalovaný v řízení neprokázal existenci žádného způsobilého právního důvodu k užívání předmětných nemovitostí, ostatně ani jím tvrzená ústní smlouva o užívání nemovitostí uzavřená s jejich předchozím vlastníkem nemohla vést k jeho procesnímu úspěchu ve smyslu ubránění se nároku žalobce na vyklizení. Odvolací soud na tomto místě považuje za potřebné zdůraznit, že smlouva o budoucí smlouvě kupní, má-li být předmětem koupě nemovitá věc, sice není neplatná pro nedostatek písemné formy (jak správně žalovaný namítá v odvolání), avšak bez dalšího také nezakládá oprávnění budoucího kupujícího předmět koupě užívat dříve, než na něj bude vlastnické právo převedeno. Z hlediska předběžného právního posouzení žalovaným tvrzené (avšak neprokázané) dohody s předchozí vlastnicí , jméno FO, o bezplatném užívání předmětných nemovitostí by přicházela v úvahu spíše ustanovení o výprose podle § 2189 a následujících občanského zákoníku, jejíž podstatou je dočasné bezúplatné přenechání užívání nezužitkovatelné věci třetí osobě s tím, že vlastník věci může kdykoli požadovat její vrácení. Z odkazované právní úpravy přitom vyplývá, že práva a povinnosti z takové smlouvy na nového nabyvatele věci bez dalšího nepřecházejí. Za situace, kdy žalobce ve „své“ kupní smlouvě nepřevzal žádný závazek, jemuž by odpovídalo oprávnění žalovaného nemovitosti bezplatně užívat, pozbyla by prodejem nemovitostí veškerá tato ústně sjednaná smluvní ujednání žalovaného s předchozím vlastníkem platnosti a žalobce by do budoucna nijak nezavazovala. Ostatně nelze přehlédnout, že žalobce jako vlastník věci jednoznačně projevil vůli, aby mu byly nemovitosti žalovaným předány, což je i legitimní způsob zániku výprosy podle § 2190 odst. 1 občanského zákoníku, tedy k zániku takového právního důvodu užívání by na straně žalovaného došlo i v případě, pokud by závazek z výprosy na žalobce přešel. Odvolací soud nepřisvědčil odvolání žalovaného ani v tom, že měl okresní soud blíže zkoumat skutečný účel prodeje, jímž měla být snaha vypudit žalovaného z předmětných nemovitostí. Platí totiž, že účel právního jednání, resp. pohnutka jednajících osob, není pro platnost tohoto jednání nijak významná, s výjimkou případu, kdy je v něm výslovně vyjádřena. To však není případ posuzované věci, když kupní smlouva ze dne , datum, žádné takové vyjádření účelu prodeje neobsahuje. Pokud se žalobce z titulu svého vlastnického práva domáhá vyklizení předmětných nemovitostí po žalovaném, který je bezesmluvně a bezplatně užívá, nelze jeho jednání poměřovat ani korektivem dobrých mravů, ve smyslu odepření jeho práva domáhat se jejich vyklizení.

10. Lze proto uzavřít, že žalobce se důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva podle § 1040 občanského zákoníku proti žalovanému, který do výkonu vlastnického práva žalobce neoprávněně zasahuje tím, že předmětné nemovitosti užívá, aniž by k tomu měl jakýkoliv právní důvod. Okresní soud proto rozhodl věcně správně, pokud žalobě na vyklizení předmětných nemovitostí vyhověl, důsledně procesnímu úspěchu žalobce rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), výši těchto nákladů také správně určil v souladu s platným advokátním tarifem. V podrobnostech zde odvolací soud odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku (odstavce 32 a 33). Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

11. V řízení před odvolacím soudem žalovaný se svým odvoláním neuspěl, je proto povinen nahradit žalobci náklady, které vynaložil v souvislosti s řízením o podaném odvolání (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení přitom neshledal žádné důvody pro snížení či odepření této náhrady postupem podle § 150 o. s. ř., ostatně ani účastníci k této otázce sami žádné skutečnosti neuváděli. Náklady odvolacího řízení na straně žalobce představují odměnu a náhrady právní zástupkyně z řad advokátů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění. Advokátce žalobce náleží odměna za dva úkony právní služby spočívající v podání písemného vyjádření k odvolání a v účasti na odvolacím jednání dne , datum, , a to ve výši 2 300 Kč za úkon (podle § 7 bod 5a § 9 odst. 1 advokátního tarifu), k tomu dvě paušální náhrady ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), náhrada cestovného osobním automobilem k jednání odvolacího soudu ve výši 390 Kč (při ujeté vzdálenosti na cestě z , Anonymizováno, do , adresa, a zpět 46 km, průměrné spotřebě použitého motorového vozidla 7,5 litru benzinu Natural 95 na 100 km a paušální náhradě za každý ujetý kilometr a ceně pohonných hmot podle vyhlášky č. 475/2024 Sb.), náhrada za promeškaný čas na cestě k jednání odvolacího soudu v rozsahu dvakrát dvě půlhodiny po 150 Kč (§ 14 odst. 1 advokátního tarifu), celkem 6 490 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení je splatná ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.).