12 Co 200/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vilda a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobců: a) Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A b) Jméno advokátky B , narozená dne Datum narození advokátky B bytem Adresa advokátky B zastoupená advokátkou Jméno advokátky C sídlem Adresa advokátky C : Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného . Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení vlastnictví k nemovitým věcem, o odvolání žalobců i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 11. 2024, č. j. 9 C 240/2021-56

I. Rozsudek okresního soudu se a) ve výroku I. potvrzuje, b) ve výroku II. mění potud, že výše nákladů řízení činí 16 940 Kč, jinak se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že ve vlastnictví žalobců jsou nemovité věci, a to stavební parcela č. , hodnota, , jejíž součástí je rekreační chata ev. č. , hodnota, a parcela č. , hodnota, – ostatní plocha, zapsané na , Anonymizováno, , Anonymizováno, pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov, a bytová jednotka č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, v budově č. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, na pozemcích parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, spolu s podílem na stavebních pozemcích a společných částech budovy v rozsahu , Anonymizováno, /, Anonymizováno, z celku, vše zapsáno na LV č. , hodnota, (bytová jednotka) a č. , hodnota, (bytový dům) pro obec , adresa, , katastrální území , jméno FO, . u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2 500 Kč k rukám právního zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobci domáhali určení svého vlastnického práva ke konkretizovaným nemovitostem, jejichž katastrálním vlastníkem je žalovaný, a to na základě písemného odvolání daru pro nevděk ze dne 13. 9. 2021. Tvrdili, že darovací smlouvou ze dne 18. 5. 1994 převedli na žalovaného (svého syna) vlastnické právo ke stavební parcele č. , hodnota, , jejíž součástí je rekreační chata ev. č. , hodnota, a k parcele č. , hodnota, – ostatní plocha, v katastrálním území , adresa, (dále jen „rekreační chata“). Další darovací smlouvou ze dne 7. 2. 2002 na něj převedli vlastnické právo k bytové jednotce č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v budově č. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, na pozemcích parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, , s podílem na stavebních pozemcích a společných částech budovy v rozsahu , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , v katastrálním území , jméno FO, (dále jen „bytová jednotka“). Na oplátku předpokládali, že jim ve stáří žalovaný poskytne potřebnou pomoc, k tomu ale nedošlo, neboť více než před rokem je žalovaný přestal navštěvovat, doprovázet je k lékařům, nenakupoval a neposkytoval jim pomoc s údržbou bytu, odmítl se podílet na renovaci kuchyně. Pomoc jim poskytuje dcera , jméno FO, s manželem. V rámci smírného řešení po žalovaném požadovali, aby bytovou jednotku daroval sestře, která jim nezištně pomáhá, ač ji neobdarovali, to však žalovaný odmítl. Mají zato, že tímto chováním žalovaný závažným způsobem dlouhodobě porušuje dobré mravy, neboť cenný majetek přijal, avšak pomoc ve stáří jim neposkytuje, což subjektivně vnímají jako újmu. Žalovaný se žalobě bránil s odůvodněním, že odvolání daru, které nebylo učiněno do jednoho roku od tvrzeného ublížení dárcům, je opožděné a popřel i tvrzené důvody k odvolání daru. Připustil, že v rodině panovala historicky shoda na tom, že on sám obdrží od rodičů rekreační chatu a sestra bytovou jednotku, avšak v době prodeje bytové jednotky v roce 2001 ji žalobci i sestra odmítli koupit, takže sám vzal úvěr, aby žalobci jako dosavadní nájemci bytovou jednotku mohli odkoupit a byli do budoucna chráněni před zvyšováním nájemného. Poskytnutí finančních prostředků ke koupi bylo důvodem, proč mu následně žalobci bytovou jednotku darovali, ale dosud v ní sami bydlí a hradí pouze služby spojené s jejím užíváním, žádné nájemné po nich nepožaduje. I po darování po dobu téměř 20 let byly vztahy v rodině bezproblémové, neřešili žádné majetkové spory, rodičům vždy pomáhal. Během dlouhodobého pobytu žalobkyně ve zdravotnickém zařízení ji pravidelně navštěvoval a stejně tak navštěvoval i žalobce až do konfliktu, který vznikl po návratu žalobkyně z nemocnice, kdy jí otevřeně řekl, že si zhoršení zdravotního stavu zavinila nedodržováním pokynů lékaře. Poté se na něj rodiče rozzlobili a byl žalobcem požádán, aby k nim už nechodil, že si jeho přítomnost nepřejí a starat se o ně bude jeho sestra. Následně po něm chtěli, aby na sestru přepsal bytovou jednotku s tím, že jinak budou požadovat vrácení všech nemovitostí.

3. Okresní soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaný se stal na základě darovací smlouvy uzavřené se žalobci dne 30. 5. 1994 vlastníkem rekreační chaty, přičemž v darovací smlouvě bylo zřízeno věcné břemeno neomezeného doživotního užívání ve prospěch žalobců. V roce 2001 poskytl žalovaný žalobcům finanční prostředky na odkup bytové jednotky, kterou žalobci poté, co se stali jejími vlastníky, darovali žalovanému smlouvou ze dne 7. 2. 2002. Smlouva obsahovala ujednání, podle kterého se dárci mohou domáhat vrácení daru, pokud se k nim bude obdarovaný chovat tak, že tím hrubě poruší dobré mravy. Až do současnosti pak žalovaný nechal žalobce v bytové jednotce bydlet, aniž by po nich požadoval nájemné. Dne 4. 5. 2021 žalobci 13. 9. 2021 písemně odvolali oba dary pro nevděk z důvodu, že více než před rokem je žalovaný přestal navštěvovat, doprovázet je k lékařům, nenakupoval a neposkytoval jim pomoc s údržbou bytu, odmítl se podílet na renovaci kuchyně. Okresní soud vyslechl účastníky řízení, jako svědky vyslechl sestru žalovaného , jméno FO, , jejího manžela , jméno FO, a syna žalovaného , Jméno žalovaného, , Anonymizováno, ., provedené důkazy vyhodnotil a vzal za prokázané, že vzájemné vztahy účastníků byly bezproblémové a samotnými žalobci hodnoceny jako normální ještě i během dlouhodobé hospitalizace žalobkyně v roce 2020, kde ji žalovaný dvakrát týdně navštěvoval a stejně často navštěvoval i žalobce. Po návratu žalobkyně z nemocnice v prosinci 2020 pak mezi žalobcem a žalovaným došlo ke slovní rozepři poté, co žalovaný vytkl žalobkyni, že si nedodržováním pokynu lékaře přivodila zhoršení zdravotního stavu. Žalobce žalovaného vykázal z bytu a řekl mu, že si jeho další návštěvy nepřejí. Po vykázání žalovaný k žalobcům přestal chodit a k obnovení vzájemných vztahů nedošlo. Žalobci připustili, že po zmíněném konfliktu nikdy žalovaného o pomoc nebo finanční podporu nepožádali, nezavolali mu ani mu nedali jinak najevo, že se jejich přání ohledně jeho návštěv změnilo. Svědecké výpovědi , jméno FO, a , jméno FO, , podle které žalobci nevěděli o tom, že již nejsou vlastníky bytové jednotky, okresní soud neuvěřil, neboť měl za prokázané, že žalobci nejprve bytovou jednotku sami nabyli do svého vlastnictví a až následně ji darovali žalovanému, který uhradil kupní cenu. Pokud svědkyně , jméno FO, uvedla jako příklad hrubého chování žalovaného, že na žalobkyni jednou zvýšil hlas v nemocnici v situaci, kdy odmítala jíst, okresní soud to přičítal stresové situaci vyvolané strachem o žalobkyni. Další důkazní návrh žalobců výslechem rodinné přítelkyně okresní soud odmítl pro nadbytečnost.

4. Na takto zjištěný skutkový stav okresní soud aplikoval § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného v době uzavření darovacích smluv, upravující podmínky vrácení daru a dospěl k závěru, že následný nezájem žalovaného vyvolaný rozepří se žalobcem nelze hodnotit jako chování hrubě porušující dobré mravy. Poukázal na výpověď žalobců, kteří neuvedli jediný příklad odepření pomoci ze strany žalovaného, potvrdili také, že se k nim žalovaný nikdy nechoval hrubě. Okresní soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný dopustil vůči žalobcům jakéhokoli závadného jednání, které by podle objektivních kritérií, a nikoli pouze podle subjektivního názoru dárců, kolidovalo se společensky uznávanými pravidly slušného chování, přičemž aby bylo možno žalobě vyhovět, muselo by se jednat o porušení značné intenzity nebo soustavné. Žalobu proto zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil s odkazem na § 150 o. s. ř. tím, že jsou ve věci dány důvody zvláštního zřetele hodné pro mimořádné snížení náhrady nákladů řízení jinak zcela úspěšnému žalovanému, tyto důvody spatřoval v povaze rodinných vztahů a vysokém věku žalobců, kteří darovali žalovanému téměř veškerý majetek a nyní jsou odkázáni na pomoc blízkých. Konstatoval, že se uplatnění moderačního ustanovení ve smyslu hrazení vlastních nákladů řízení se poměrů žalovaného nijak zásadně nedotkne. Žalobcům proto uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení pouze částku 2 500 Kč představující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.

5. Proti celému tomuto rozsudku podali žalobci odvolání stejného obsahu a znění. Zopakovali, že žalovanému darovali většinu svého majetku, zatímco dcera obdarována nebyla. O tom, že bytovou jednotku koupili a následně ji darovali žalovanému, dcera ani nevěděla. Poukázali na to, že v době po rozvodu manželství žalovaného mu několik let nezištně pomáhali s péčí o malého syna, jemuž také po jeho nástupu do zaměstnání přispěli na koupi automobilu částkou 35 000 Kč, žalovanému darovali 5 000 Kč. Vytkli okresnímu soudu, že přecenil chování žalobce v roce 2020, kdy žalovaného vykázal z bytu a nevzal v úvahu mimořádné a dlouhodobé zvýhodnění žalovaného. Ke zmiňovanému konfliktu, který se z celoživotního hlediska jeví jako malicherný, došlo v situaci dlouhodobé hospitalizace žalobkyně, která negativně působila na celou rodinu, jednalo se v podstatě o výměnu názorů. To, že je žalobce výbušný a má sklony k neuváženým výrokům, nic nemění na skutečnosti, že jako rodiče obdarovali žalovaného veškerým nemovitým majetkem a dcera byla vynechána. V době roztržky byli oba žalobci již ve vysokém věku a „stáří by se mělo ctít, i kdyby se mělo mlátit holí“. Domnívají se, že vykázání z bytu rodičů žalovanému vlastně vztahů, minimálně poté, co v květnu 2022 obdržel pokus o smír. Namítli, že bytovou jednotku stále udržují a zhodnocují. Je samozřejmé, že oplátkou za darování očekávali úctu, vděčnost a respekt, avšak nyní cítí bolest a zklamání, když s nimi žalovaný neudržuje kontakt, s jakým počítali. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jim právo na náhradu nákladů řízení.

6. Žalovaný svým odvoláním napadl správnost výroku II. rozsudku o nákladech řízení. Vytkl okresnímu soudu, že při aplikaci moderačního ustanovení § 150 o. s. ř. zcela ignoroval jeho oprávněné zájmy. Namítl, že na vzniku sporu neměl žádný podíl, v jednání se svými rodiči se nijak neprovinil proti dobrým mravům, nebyl to on, kdo se „chtěl soudit“ a přesto, že proti němu zahájili žalobci předmětné řízení, zachoval jim veškeré benefity plynoucí z užívání bytové jednotky v jeho vlastnictví. Okresní soud nevzal v úvahu, že žalobci, ač pokročilého věku, nejsou osobami nemajetnými, naopak byli po celé řízení zastoupeni advokátkou na plnou moc, takže i on sám byl nucen si k hájení svých práv obstarat pomoc advokáta a nést náklady s tím spojené. Ihned v počátku řízení nabídl žalobcům, že v případě zpětvzetí žaloby nebude požadovat náhradu nákladů řízení, neboť si uvědomoval, jak nedůstojné a stresující pro všechny účastníky bude soudní projednávání věci. S tímto návrhem byl odmítnut, neboť jediný smír, který dle žalobců přicházel v úvahu, znamenal plně se podřídit jejich vůli. Pro neústupnost žalobců musel projít celým psychicky náročným a difamujícím procesem u okresního soudu, kde byl očerňován prakticky celou původní rodinou, přesto ve věci zcela uspěl, neboť bylo prokázáno, že se ničeho zlého vůči žalobcům nedopustil. Dodal, že přiznání nákladů řízení do majetkové situace žalobců nijak dramaticky nezasáhne. Navrhl, aby odvolací soud napadený nákladový výrok změnil a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

7. Žalobci v písemném vyjádření k odvolání žalovaného označili jeho argumentaci za nepřesnou, neboť jejich představa o mimosoudním vyřešení věci byla od počátku taková, že žalovaný vrátí pouze jednu z darovaných nemovitostí, nikoli obě. Ostatně i syn žalovaného ve své výpovědi označil jako důvod sporu to, že si jeho děda (žalobce) uvědomil, že majetek nerozdělil spravedlivě mezi své děti.

8. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející, a odvolání žalobců neshledal důvodným. Shledal pouze podmínky pro změnu výroku o nákladech řízení.

9. Okresnímu soudu je nejprve nutno přisvědčit v tom, že předmětem posouzení v tomto řízení je pouze úkon žalobců „odvolání daru pro nevděk“ ze dne 13. 9. 2021, doručený žalovanému dne 16. 9. 2021, jenž byl učiněn sporným žalobou podanou dne 24. 11. 2021. Jedná-li se o darovací smlouvy uzavřené dne 18. 5. 1994 a 7. 2. 2002, tedy za platnosti a účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pak i jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, k němuž došlo až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je třeba poměřovat ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci ustanovením § 630 obč. zák. To plyne z aplikace třetího odstavce § 3028 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne 31. 3. 2020).

10. Podle § 630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

11. Citované ustanovení zákona upravuje zvláštní způsob, jímž může zaniknout darovací vztah. Jde o vrácení daru jednostranným právním úkonem dárce. Dárci vzniká právo domáhat se vrácení daru okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny hrubě porušil dobré mravy. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Povinnost obdarovaného vrátit dar není závislá na tom, zda dárce uplatní právo na vrácení daru u soudu, původní právní vztah (vlastnictví dárce) se obnoví již projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému. Právní úkon dárce k vrácení daru může být učiněn jakoukoli formou, záleží na dárci, zda při splnění zákonných předpokladů toto své právo uplatní. I pro úkon dárce adresovaný obdarovanému směřující k vrácení daru však platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně, tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti. K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc – okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 27. 9. 2012).

12. V daném případě soud prvního stupně provedl ve věci dokazování v dostatečném a potřebném rozsahu pro zjištění všech právně významných skutečností. Okresní soud nepochybil, jestliže neprovedl další navržené důkazy, které by nepřípustně rozvíjely či nahrazovaly důvody k vrácení daru vymezené v písemném úkonu ze dne 13. 9. 2021. Zjištěný skutkový stav také v podstatě správně posoudil dle práva. Dostatečně však nezdůraznil, že pouze písemný projev vůle žalobců (dárců) vrátit dar, který je obsažen v listině ze dne 13. 9. 2021 a o který žalobci opřeli svoji žalobu na určení vlastnického práva k nemovitým věcem podanou dne 24. 11. 2021, může být předmětem posouzení, zda byly splněny zákonné předpoklady podle § 630 obč. zák. a nastaly zamýšlené právní účinky – obnovení vlastnictví žalobců k darovaným nemovitým věcem.

13. Z hlediska určitosti právního úkonu dárců (žalobců) ze dne 13. 9. 2021 je podstatné, zda v něm žalobci uvedli dostatečně určitě a srozumitelně konkrétní skutečnosti, v nichž spatřovali hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným (žalovaným) vůči žalobcům nebo členům jejich rodiny. Teprve dostatečně vymezené jednání obdarovaného (nezaměnitelně skutkově popsané ve výzvě k vrácení daru) mohlo být předmětem dokazování, zda k němu skutečně došlo, a následně předmětem právního posouzení, zda se jedná o hrubé porušení dobrých mravů, tedy o důvod k vrácení daru dle § 630 obč. zák. Pokud žalobci v listině uvedli, že více než před rokem je žalovaný přestal navštěvovat, doprovázet je k lékařům, nenakupoval a neposkytoval jim pomoc s údržbou bytu, odmítl se podílet na renovaci kuchyně, jsou tato sdělení natolik obecná, že nelze bez dalšího určit, v čem konkrétně tato jednání žalovaného spočívají, kdy, jakým konkrétním způsobem a s jakými nepříznivými následky vůči žalobcům se měl žalovaný jednání vůči nim dopustit. Chování či jednání obdarovaného vůči dárcům musí být popsáno alespoň tak, aby mohlo být objektivně (nikoliv jen dle subjektivních pocitů dárce), s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k němu došlo, posouzeno z hlediska hrubého porušení mravních a etických norem společnosti. Uvedené skutkové vymezení důvodů pro vrácení daru v rámci úkonu žalobců ze dne 13. 9. 2021 proto nemůže obstát. Sám žalovaný nemohl v okamžiku výzvy k vrácení daru vědět zcela jednoznačně a nepochybně, co je mu vlastně vytýkáno, rovněž tak soud nemohl podrobit takto vymezené skutky posouzení dle § 630 obč. zák. Přestože okresní soud provedl ve věci poměrně obsáhlé dokazování, je zřejmé, vzhledem k výše uvedenému, že účelem tohoto dokazování nemohlo být jakkoliv konkretizovat (a případně rozšířit) okruh právně významných skutečností, jimiž žalobci zdůvodnili úkon výzvy k vrácení daru. Nicméně z hlediska jinak problematického prokazování tvrzených důvodů k vrácení daru je podstatné, že byly samotnými žalobci v jejich účastnických výpovědích bez výjimky vyvráceny. Žalobci potvrdili, že v prosinci 2020 žalobce žalovaného vykázal z bytu s tím, že si jeho návštěvy nepřejí. Od té doby žalobci žalovaného nikdy nepožádali o pomoc ani mu nijak nedali najevo změnu svého postoje a přání ohledně jeho návštěv. Soudu prvního stupně lze proto přisvědčit, že absenci kontaktů a projevu zájmu ze strany žalovaného, která je logickým důsledkem předchozí slovní rozepře a výrazem respektu k přání žalobců, nelze hodnotit jako chování hrubě porušující dobré mravy.

14. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož bylo v řízení sice prokázáno vytýkané chování žalovaného, avšak toto chování nezakládá porušení dobrých mravů hrubým způsobem ve smyslu § 630 obč. zák., proto považuje odvolací soud za správný. Nad rámec odvolací soud dodává, že jako důvod k vrácení daru nemůže obstát opakovaně zmiňovaný argument, že dcera žalobců nebyla zaručena čl. 11 Listiny práv a svobod a zasáhnout do vlastnického práva lze jen na podkladě zákona. Jedním z takových způsobů zásahu do vlastnického práva je možnost žádat o vrácení daru, ovšem výhradně za podmínek, které stanoví § 630 obč. zák. Způsobilým důvodem pro vrácení daru nemůže být pouhá skutečnost, že si dárce darování později „rozmyslel“ např. právě proto, že majetek nerozdělil spravedlivě mezi své děti.

15. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

16. Přezkoumal-li odvolací soud také výrok II. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení (před soudem prvního stupně), shledal důvody pro jeho změnu. Zejména se neztotožnil s výší náhrady nákladů řízení, kterou okresní soud přiznal žalovanému za použití moderačního ustanovení § 150 o. s. ř. Dle názoru odvolacího soudu důvody zvláštního zřetele hodné pro mimořádné snížení náhrady nákladů plně úspěšnému žalovanému postupem podle § 150 o. s. ř. nezakládá bez dalšího ani věk žalobců, ani příbuzenský vztah účastníků, a pokud okresní soud nevzal v potaz i další okolnosti jako oprávněný zájem žalovaného, chování účastníků před zahájením řízení a v jeho průběhu, pak je dané rozhodnutí jednostranné a neobjektivní. V tomto směru odvolací soud zcela přisvědčil odvolací argumentaci žalovaného. Je proto namístě podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř. úspěšnému žalovanému přiznat právo na plnou náhradu nákladů řízení vůči neúspěšným žalobcům. Účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z odměny jeho advokáta za 5 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, písemné vyjádření k žalobě, účast u tří jednání před okresním soudem konaných ve dnech 4. 10. 2023, 26. 8. 2024, 25. 11. 2024) po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s nimi souvisejících 5 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 1,4 advokátního tarifu. Podle § 137 odst. 3 o. s. ř. patří v daném případě k nákladům řízení také náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad (z částky 17 000 Kč) ve výši 3 570 Kč. Náklady řízení činí celkem 20 570 Kč, protože však žalobce požadoval přiznat pouze 16 940 Kč, odvolací soud napadený nákladový výrok II. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (per analogiam) potud, že výše přiznaných nákladů řízení činí 16 940 Kč, jinak jej jako věcně správný (ohledně uložení platební povinnosti, lhůty splatnosti a platebního místa) potvrdil podle § 219 o. s. ř.

17. Odvolání žalobců úspěšné nebylo, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení by měl proto úspěšný žalovaný (§ 224 odst. 1 o. s. ř., za použití § 142 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že se žalovaný práva na náhradu těchto nákladů výslovně vzdal, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.