12 Co 254/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Krahuly a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená obecnou zmocněnkyní Jméno zmočněnkyně bytem Adresa zmočněnkyně o 220 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 10. 2024, č. j. 21 C 67/2020-196

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá práv na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soudu rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 220 000 Kč představující zadostiučinění za zásah do jeho osobnostního práva na rodinný život, neboť žalovaná jako matka jejich dcery , jméno FO, , ač měl podle rozsudku soudu právo stýkat se s dcerou a žalovaná měla povinnost na tento styk s dcerou dceru připravit, styk soustavně v době od , Anonymizováno, do , datum, úmyslně mařila a žádný styk s dcerou mu neumožnila. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, byl nárok žalobci již přiznán, a proto tento předmětný rozsudek zakládá pro danou věc překážku věci rozsouzené. Současně popřela, že by styk mařila, a přitom poukázala na věk a vyspělost dcery, která po předchozích kontaktech s žalobcem na přelomu let , Anonymizováno, jak v psychologické poradně, tak u žalobce samotného, v důsledku jeho negativního chování pak sama odmítala styk s žalobcem.

2. O této žalobě rozhodl okresní soud (v pořadí druhým) rozsudkem tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 17 956 Kč (výrok II.).

3. Okresní soud vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že účastníci jsou rodiče , jméno FO, , nar. , datum, , která byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, svěřena do výchovy žalované, současně byl upraven styk žalobce s dcerou a žalované uloženo dceru na návštěvu u žalobce připravit. Z provedených důkazů (zpráv orgánu pro sociálně právní ochranu dětí, zpráv z terapeutického sezení a případových konferencí, psychologické poradny a znaleckého posudku) vzal okresní soud za prokázané, že mezi žalobcem a dcerou probíhaly krátkodobé denní kontakty v roce , Anonymizováno, i počátkem roku , Anonymizováno, , následně dcera odmítala přespávat u žalobce a po , Anonymizováno, konfliktu v roce , Anonymizováno, styk žalobce s dcerou ustal. Ze závěrů odborníků nevyplynulo, že by žalovaná negativně ovlivňovala dceru; jádrem problému byly vlastní prožitky dcery s žalobcem a jeho trvání na režimu styku včetně přespání dcery u něj, dcera se výslovně vyjádřila, že se s žalobcem nechce stýkat. Od roku , Anonymizováno, dcera studovala v , Anonymizováno, , kontakt s otcem probíhal převážně e-mailem. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil dle § 81 o. z. s odkazem na § 855 až § 858, § 2910 a § 2956 o. z. Přitom okresní soud vyšel z toho, že osobnostní práva dle § 81 o. z. chrání i rodinný život, že při bezdůvodném a trvalém bránění styku lze uvažovat o odpovědnosti dle § 2910 a § 2956 o. z., avšak zásah je třeba hodnotit objektivně, s ohledem na konkrétní okolnosti s tím, že zásadní význam má i názor a zájem dítěte a v tomto směru okresní soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3462/14. Okresní soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná v rozhodném období bezdůvodně a systematicky úmyslně bránila styku žalobce s dcerou, že skutečnost, že styk realizován nebyl, byla důsledkem odmítání styku dcerou samotnou, které vycházelo převážně z její vůle a prožitků, která ve věku 14 let byla rozumově vyspělá a inteligentní. Vinu nelze přičítat žalované ani za to, že dcera začala studovat v , Anonymizováno, . Za této situace nelze dovodit odpovědnost žalované za újmu tvrzenou žalobcem, újma nebyla způsobena protiprávním jednáním žalované, ale především postoji a zkušenostmi dcery. Okresní soud uzavřel, že podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích nebyly splněny, a proto žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalované přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů představované odměnou placenou advokátovi za poskytnutí právní pomoci dle vyhl. č. 177/1996 Sb.

4. Proti tomuto rozsudku podal obsáhlé odvolání žalobce, v němž (ve stručnosti shrnuto) namítal, že okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav, pokud neprovedl jím navržené důkazy s tím, že nepřezkoumatelně odůvodnil, proč považoval jím navržené důkazy za nadbytečné. Podle žalobce okresní soud nesprávně právně posoudil otázku porušení právních povinností žalovanou vyplývajících pro ni z ust. § 876, § 877, § 884–891 a § 888–890 o. z. Žalovaná nerespektovala pravomocné rozhodnutí o styku, které nebylo po celou rozhodnou dobu zrušeno či změněno a za to jí byla uložena pokuta a bylo vedeno řízení o výkon rozhodnutí. Uvedl, že jeho nechuť platit výživné neznamená, že by nebyl řádný otec a nemůže to být důvodem zbavení rodičovské odpovědnosti, jak vyplývá z rozhodnutí Nevyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, a ani proto, aby žalovaná měla důvod pro umožnění odmítání styku s dcerou. Dodal, že navíc výživné platil řádně a včas, i když to nepovažoval za spravedlivé, pokud se s dcerou nemohl stýkat. Namítal, že o tom, že dcera odešla studovat do , Anonymizováno, , nebyl informován, ač jde o významnou záležitost vyžadující souhlas obou rodičů a přitom odkázal na judikaturu k pozastavení rodičovské odpovědnosti, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022. Takové jednání žalované prohloubilo odcizení mezi ním a dcerou a omezilo jejich styk. Podle žalobce žalovaná od roku , Anonymizováno, nepodpořila jeho styk s nezletilou, pozitivně jí nemotivovala. Uvedl, že žalovaná měla povinnost nejen se zdržet zásahů do styku, ale aktivně dítě na styk připravovat, vést je k respektu k pravomocnému rozsudku a spolupracovat především s ním a soudem. Žalobce nepopřel význam názoru dítěte, avšak zdůraznil, že nezletilé dítě se nemůže samovolně rozhodnout, že nebude respektovat pravomocný rozsudek o úpravě styku s druhým rodičem. Nezletilá své odmítání neodůvodňovala objektivními skutečnostmi, ale jen „nechutí“. Odmítl tvrzení, že by bránil dceři v aktivitách, či že nevhodně mluvil o žalované. Uvedl, že měl na dceru kontakt jak přes e-mail, tak telefon, avšak to nevyužíval, aby dceru nedeptal; jednal přes žalovanou, orgán sociálně právní ochrany dětí a soud. Vytkl okresnímu soudu, že založil své závěry výlučně na znaleckém posudku , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, , ačkoliv měl k dispozici nejméně tři starší znalecké posudky, jakož i pravomocná rozhodnutí soudů, která opakovaně konstatují vznik syndromu zavrženého rodiče u nezletilé v důsledku jednání žalované. Uvedl, že posudek z roku , Anonymizováno, nevylučuje existenci syndromu zavrženého rodiče – pouze konstatuje, že v té době nebylo zjištěno aktivní ovlivňování matkou. To však nevylučuje přetrvávání syndromu, neboť dle odborné literatury může dítě po předchozí manipulaci odmítat rodiče již autonomně, aniž by bylo nutné další aktivní působení pečujícího rodiče. Uvedl, že okresní soud se měl zabývat všemi fakty i z minulého období. Spolupráce s orgánem sociálně-právní ochrany dětí a odborná sezení probíhala zejména před , Anonymizováno, ; jejich účinek byl podle žalobce krátkodobý. Pozdější spolupráce žalované byla vyvolána jeho oznámeními o maření styku a nemůže legitimizovat nerespektování soudního rozhodnutí. Pokud odborníci doporučovali omezení styku, měla žalovaná či orgán sociálně-právní ochrany dětí podat návrh soudu. Konečně poukázal na soudem zamítnutý jako nadbytečný důkazní návrh, týkající se e-mailové komunikace mezi ním a již zletilou dcerou, která dokládá, že ke kontaktu došlo až po dosažení její faktické nezávislosti na matce, což podporuje jeho tvrzení o dřívějším vlivu žalované. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude vyhověno.

5. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

6. Okresní soud vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak je popsán v odůvodňující části napadeného rozhodnutí. Skutkový stav zjistil okresní soud řádně, v rozsahu pro rozhodnutí potřebném, a protože ani v odvolacím řízení nedoznal skutkový stav žádných změn, krajský soud nemá důvodu se od něho jakkoli odchýlit a vychází z něj. Okresní soud hodnotil důkazy objektivně jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a s námitkami obou účastníků se vypořádal a nic podstatného nepominul. Ze skutkového zjištění pak soud prvního stupně vyvodil dle názoru odvolacího soudu i správný závěr právní. Protože odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně sdílí, včetně logicky z nich vyplývajících závěrů, proto v rámci stručnosti lze na tomto místě zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Jak vyplývá z obsahu odvolání, žalobce sice formálně uplatňuje odvolací důvod, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, avšak ve své podstatě brojí proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat-jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů-lze jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolací soud konstatuje, že v hodnocení důkazů soudem prvního stupně neshledal z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), věrohodnosti, pravdivosti a zákonnosti logický rozpor. Není možné ani konstatovat, že by soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku rovněž vysvětlil, z jakých důvodů pokládal za nadbytečné provedení žalobcem navrhovaných důkazů včetně důkazu o e-mailové komunikaci8. Není případná odvolací námitka, že by soud prvního stupně vyšel jen ze závěrů znaleckého posudku z , Anonymizováno, , tento důkaz byl jen jedním z řady dalších důkazů, a pokud k němu soud prvního stupně přihlížel a přitom nepřihlížel k posudkům dřívějším, tj. z let , Anonymizováno, , pak takový procesní postup při dokazování odvolací soud sdílí, neboť jde o posudky hodnotící stav (tj. dynamiku vazby dítě–rodič, vliv konfliktu rodičů, manipulaci, traumatizaci apod. a vyjadřuje se k psychologickým a psychiatrickým otázkám) v období značně vzdáleném od předmětného období, za nějž se žalobce domáhá odškodnění a v době, kdy dcera účastníků byla nízkého věku a tím i jiná její rozumová a emocionální vyspělost. Tvrdí-li žalobce, že zůstal syndrom zavrženého rodiče u dcery zachován i v rozhodné době, pak takový závěr z žádného důkazu nevyplývá a žalobce v tomto směru žádný důkaz (odborné vyjádření, znalecký posudek apod.) nepředložil a ani nenavrhl. V rozhodné době nezletilá dcera účastníků byla již ve věku převyšující , Anonymizováno, let a vyjadřovala se k otázkám svého styku s žalobcem sama jak před soudy, tak orgánem sociálně-právní ochrany dětí i Policí ČR. Z žádného z provedených důkazů jasný závěr o tom, že by žalovaná účelově působila na nezletilou, nevyplývá. Naopak důkazy svědčí pro závěr, že jde již o samostatný postoj dcery.

9. Žalobce ani v odvolání ale neukazuje konkrétně, které opomenuté či neprovedené kroky žalovaná (vytýká-li jí, že neplnila povinnost dceru připravit na styk, styk umožnit a spolupracovat; neinformovala jej o podstatných věcech; jednostranně rozhodovala o významných záležitostech jako je vzdělání a bydliště dcery v , Anonymizováno, ), nerealizovala v návaznosti na doporučení odborníků a orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a jak by jejich provedení realisticky prolomilo vytrvalé odmítání dcery již starší a vyspělé.

10. Namítal-li žalobce, že existovalo pravomocné rozhodnutí o jeho styku s dcerou s tím, že za nedodržení styku byla žalované uložena pokuta, že v rozhodném období nedošlo ke změně styku, což vylučuje svévoli žalované a že názor dítěte nemůže „nahradit“ soudní rozhodnutí, pak lze přisvědčit žalobci, avšak pouze potud, že matka nemůže svévolně nerespektovat pravomocný rozsudek. Současně ale judikatura soudů (včetně Ústavního soudu, jak správně poukázal soud prvního stupně) dlouhodobě zdůrazňuje, že názor staršího dítěte je významný a výkon rozhodnutí není nástrojem „násilné změny vůle“. Odvolatel sám připouští nutnost respektu k názoru dítěte; poté však tvrdí, že žalovaná měla vždy nejprve žádat soud o změnu. Bez konkrétních tvrzení, že i přes asistence a terapie žalovaná aktivně bránila kontaktu (např. neplnila konkrétní harmonogram, sabotovala asistované termíny apod.), nepostačí pouhá existence dřívější pokuty jako důkaz úmyslného maření v pozdějším období. Zdůraznil-li žalobce, že soud neprovedl důkaz pozdější emailovou komunikací mezi ním a dcerou v době její zletilosti, pak i odvolací soud sdílí názor, že jde o důkaz nadbytečný nevztahující se k rozhodné době, a dle názoru odvolacího soudu i kdyby touto komunikací důkaz proveden byl a žalobce z nich dovozuje pozdější ochotu dcery po dosažení samostatnosti se stýkat, pak tato komunikace však spíše potvrzuje, že předchozí příčinou byla její vůle, nikoli maření žalovanou v rozhodném období.

11. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně správného a správně odůvodněného výroku II. o nákladech řízení.

12. Odvolání žalobce nebylo úspěšné, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení by proto náleželo plně úspěšné žalované (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), avšak ta se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdala. Proto o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků nebylo právo na jejich náhradu přiznáno.