12 Co 294/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vilda a soudců JUDr. Lenky Novotné a JUDr. Jiřího Krahuly ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A za účasti vedlejší účastnice: Jméno účastnice , narozená dne Datum narození účastnice bytem Adresa účastnice zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C o vyklizení, o odvolání všech účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 11. 2024, č.j. 18 C 107/2020-155

I. Řízení o odvolání žalovaného se zastavuje.

II. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

III. Žalobkyně a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 491,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám , Jméno advokáta C, , advokáta se sídlem v , adresa, .

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení a dále neužívání vodohospodářské infrastruktury, která je tvořena: „prameništěm pitné vody v katastrálním území obce , adresa, na pozemcích parcela č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , sítí vodovodního podzemního potrubí, které v drenážní vrstvě přivádí pitnou vodu do zásobníků v budově čerpací stanice umístěné na pozemku parcela č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , budovou čerpací stanice, zastavěná plocha 45 m2, umístěné na pozemku parcela č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , ve které je umístěn betonový zásobník o objemu 20 m3, technologická část je osázená čerpadly, která čerpají vodu výtlačným potrubím do , právnická osoba, , výtlačným potrubím vedeném přes pozemky parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, a dále přes pozemky parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , , právnická osoba, o objemu 200 m3 nacházejícím se na pozemku parcela č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , tento zásobuje vodou spádový vodovodní řád vodovodní větví, která zásobuje areál živočišné výroby v délce přibližně 1630 m, větev končí v občerstvení Jája, jedná se o liniovou stavbu z větší části pod komunikací umístěné na pozemku parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, “, a dále umožnění žalobkyni nerušeného výkonu jejího vlastnického práva. Výrokem II. uložil žalobkyni a vedlejší účastnici povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 24 866 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení vodohospodářské infrastruktury představované komplexem vodovodního řadu s podzemními i nadzemními součástmi (specifikovanými ve výroku I. napadeného rozsudku) a jejího předání k nerušenému užívání. Tvrdila, že vlastnictví k této vodohospodářské infrastruktuře nabyla, když v roce , rok, v rámci exekuce vedené proti společnosti , právnická osoba, . vydražila areál bývalého Jednotného zemědělského družstva , právnická osoba, ), které v osmdesátých letech minulého století vodohospodářskou infrastrukturu vybudovalo za účelem vlastního zásobování vodou při provozování zemědělské činnosti. V dražební vyhlášce bylo uvedeno, že označené nemovitosti tvoří funkční celek a budou draženy se všemi součástmi a s příslušenstvím jako jeden celek, přičemž za jejich příslušenství je třeba považovat i spornou vodohospodářskou infrastrukturu. Ta je však neoprávněně užívána žalovaným, který své vlastnické právo k ní odvozuje z kupní smlouvy uzavřené se společností , právnická osoba, . jako prodávajícím v roce , rok, , tedy v době, kdy vlastnické právo k vodohospodářské infrastruktuře již v důsledku proběhlé exekuce svědčilo žalobkyni. Žalovaný se proto nikdy vlastníkem této infrastruktury nestal, a pokud v následujícím období inkasoval za dodávky vody uskutečňované prostřednictvím této infrastruktury nějaké platby, činil tak neoprávněně. Vedlejší účastnice vstoupila do řízení na straně žalobkyně z důvodu, že část vodohospodářské infrastruktury (čerpací stanice) se nachází na jejím pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , a má proto zájem na objasnění, kdo je jejím skutečným vlastníkem.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že označenou vodohospodářskou infrastrukturu do jeho vlastnictví převedla kupní smlouvou v roce , rok, za cenu 2 160 000 Kč společnost , právnická osoba, ., která ji do té doby jako vlastník užívala a jejím prostřednictvím mj. zajišťovala za úplatu dodávky pitné vody domácnostem v obcích , adresa, . Až do roku , rok, byla jedním z odběratelů i žalobkyně, která v roce , rok, po dražbě zemědělského areálu uzavřela smlouvu na odběr pitné vody s původním vlastníkem a po prodeji vodohospodářské infrastruktury v roce , rok, vstoupila do obdobného smluvního vztahu s ním, přičemž od , datum, mu žalobkyně za dodávky vody uhradila 27 faktur na částku převyšující celkem 500 000 Kč. Tvrdil, že vodohospodářská infrastruktura je vodním dílem, liniovou stavbou inženýrské sítě nezapisovanou do katastru nemovitostí (což se týká i vodárny umístěné na pozemku vedlejší účastnice), a tato síť již od vybudování sloužila pro zásobování vodou nejen , adresa, a následně jeho nástupce , právnická osoba, ., ale i obyvatel sousedních obcí. Nejednalo se o součást zemědělského areálu a žalobkyně ji tak nemohla spolu s ním vydražit, navíc příslušenství nemovitostí nabytých žalobkyní v dražbě nebylo v dražební vyhlášce nijak konkretizováno Vlastnické právo k vodohospodářské infrastruktuře zůstalo zachováno původnímu vlastníku a jeho převodu na něj v roce , rok, proto nic nebránilo. Bránil se také námitkou vydržení vlastnického práva ke dni , datum, (uplynutím 10 let od usnesení o příklepu se započtením doby oprávněné držby právního předchůdce – společnosti , právnická osoba, .).

4. Okresní soud vyšel z nesporných skutkových zjištění o stavebně technické povaze vodohospodářské infrastruktury vymezené v žalobě, jejího trasování, jakož i pozemků, přes které byla historicky vybudována v 80. letech minulého století tehdejším , adresa, . Konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o jejím pevném spojení s pozemky, nepřenositelnosti a nemožnosti využití jinde. Nesporným bylo i užívání předmětné vodohospodářské infastruktury jak původním družstvem, tak jeho nástupci (společností , právnická osoba, . a žalovaným) nejen k dodávkám pitné vody pro zemědělský areál, ale také pro domácnosti v jejím okolí. Vzhledem k tomu, že oba účastníci odvozovali své vlastnické právo k vodohospodářské infastruktuře od majetkových dispozic proběhlých v roce , rok, , resp. , rok, , okresní soud věc právně posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Předestřel, že podle tohoto zákona by mohlo být na předmětnou vodohospodářskou infastrukturu nahlíženo buď jako na samostatnou věc, jak tvrdí žalovaný, nebo jako na příslušenství věci hlavní, s níž má být podle své povahy užívána, jak argumentovala žalobkyně, hypoteticky by mohla být součástí areálu bývalého , adresa, nebo věcí movitou. Zdůraznil, že úspěch žalobkyně se žalobou na vyklizení je podmíněn prokázáním jejího vlastnického práva, které žalobkyně odvozuje z průběhu a výsledku exekučního řízení vedeného proti společnosti , právnická osoba, . Zrekapituloval průběh exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, č.j. , spisová značka, proti povinné společnosti , právnická osoba, . s tím, že v usnesení o nařízení dražebního jednání (dražební vyhlášce) soudního exekutora ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, byl předmět dražby specifikován jako 16 budov a 35 pozemků konkretizovaných podle údajů v katastru nemovitostí, které „tvoří jeden funkční celek a budou draženy s příslušenstvím a součástmi jako jeden funkční celek“. Usnesením soudního exekutora ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, byl žalobkyni udělen příklep k nemovitostem uvedeným v dražební vyhlášce, avšak bez jakéhokoli příslušenství. Po poučení podle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. o povinnosti označit další důkazy k prokázání, že předmětem dražby v roce , rok, byla i vodohospodářská infastruktura, žalobkyně uvedla, že žádné jiné informace a důkazy k dispozici nemá. Okresní soud konstatoval, že o přechodu vlastnického práva k vodohospodářské infastruktuře na žalobkyni by bylo možno uvažovat, jen pokud by tvořila příslušenství dražených pozemků a budov, to však vzhledem k nedostatečné specifikaci příslušenství v dražební vyhlášce dovodit nelze. Pokud v usnesení o příklepu žádné příslušenství dražených nemovitostí uvedeno nebylo, nemohla žalobkyně nabýt vlastnictví k žádným jiným věcem než výslovně uvedeným v rozhodnutí o příklepu, tedy ani k vodohospodářské infastruktuře, bez ohledu na to, zda fakticky byla příslušenstvím předmětu dražby. Vzhledem k zákonné definici součásti věci (jíž je podle § 120 obč. zák. vše, co k věci podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, přičemž stavba součástí pozemku není), okresní soud uzavřel, že vodohospodářskou infastrukturu hospodářsky využívanou i pro jiné než vydražené nemovitosti nelze považovat za součást pozemku ani za součást areálu bývalého , adresa, . Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl, aniž by pro nadbytečnost prováděl dokazování k žalovaným namítanému vydržení vlastnického práva. Úspěšnému žalovanému přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšné žalobkyni a vedlejší účastnici na její straně právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 28 866 Kč, které v odůvodnění rozsudku podrobně specifikoval.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni účastníci.

6. Žalobkyně a vedlejší účastnice na její straně napadly rozsudek okresního soudu společným odvoláním v celém rozsahu. Namítly, že vodohospodářská infrastruktura byla původním vlastníkem , adresa, vybudována pro potřeby vlastního zemědělského areálu a zásobování vodou svých zaměstnanců v obci , adresa, , nikdo jiný na ni původně připojen nebyl. V rámci privatizace přešel zemědělský areál , adresa, na společnost , právnická osoba, ., na kterou byla posléze nařízena exekuce. Pokud dražební vyhláška uváděla, že dražené nemovitosti tvoří jeden funkční celek a budou draženy s příslušenstvím a součástmi jako jeden celek, pak vzhledem k tomu, že vodohospodářská infrastruktura byla příslušenstvím zemědělského areálu, stala se jejím vlastníkem základě usnesení o příklepu, jímž nabyla zemědělský areál včetně jeho příslušenství a součástí. Dospěl-li okresní soud k opačnému závěru proto, že příslušenství nebylo v dražební vyhlášce podrobně specifikováno, pak nevzal v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , z něhož vyplývá, že „K platnosti smlouvy o převodu nemovitosti je třeba přesná identifikace příslušenství v právním úkonu, je-li příslušenstvím nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí. Je-li příslušenstvím nemovitost, která evidenci v katastru nemovitostí nepodléhá, postačí k převodu písemné vyjádření, že věc se převádí s příslušenstvím“. Zdůraznila, že vzhledem k povaze vodohospodářské infrastruktury jako nemovité věci nezapisované do katastru nemovitostí bylo její vymezení v dražební vyhlášce coby příslušenství dražených nemovitostí dostačující. Stejný názor zastává i vedlejší účastnice, která je přesvědčena, že vodohospodářská infrastruktura je a vždy byla součástí zemědělského areálu, s výjimkou zděné stavby čerpací stanice postavené nad akumulační jímkou na pozemku par. č. , hodnota, , k.ú. , adresa, , jehož je vlastníkem. Odvolatelky dodaly, že žalovaný nevlastní žádný z pozemků, na nichž je vodohospodářská infrastruktura umístěna a nemá k nim ani jiná práva. Navrhly, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal jim právo na náhradu nákladů řízení.

7. Žalovaný v odvolání napadl pouze správnost výroku II. rozsudku okresního soudu o nákladech řízení, přičemž toto své odvolání vzal podáním ze dne , datum, výslovně zpět dříve, než o tomto odvolání bylo odvolacím soudem rozhodnuto. Odvolací soud proto řízení o odvolání žalovaného zastavil podle § 207 odst. 2, věty prvé, o. s. ř.

8. Krajský soud jako soud odvolací poté přezkoumal k odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice na její straně napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení jeho vydání předcházející a odvolání shledal nedůvodným. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav řádně a v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci, jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování a ve shodných tvrzení účastníků (veškeré podstatné skutkové okolnosti byly mezi účastníky nesporné). Protože ani v odvolacím řízení nebyl zjištěný skutkový stav zpochybněn, odvolací soud z něj vychází. Rovněž právní závěry soudu prvního stupně považuje odvolací soud v zásadě za správné.

9. Podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného v době podání žaloby (dále jen „o. z.“) platí, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Zadržováním věci se rozumí úplné znemožnění výkonu vlastnických oprávnění vlastníka spočívajících v právu věc držet, užívat a požívat a případně ji zničit. Jde-li o věc nemovitou, realizuje se ochrana vlastnického práva zpravidla žalobou na vyklizení věci.

10. V dané věci bylo proto stěžejní podmínkou úspěchu žaloby na vyklizení vodohospodářské infrastruktury vyřešení předběžné otázky vlastnického práva k ní ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně by musela prokázat, že ve vztahu k jejímu nabývacímu titulu neobstojí tvrzení žalovaného o jeho vlastnickém právu k označené infrastruktuře doložené kupní smlouvou se společností , právnická osoba, . ze dne , datum, . Jako svůj nabývací titul k vodohospodářské infrastruktuře žalobkyně označila usnesení soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , jímž jí byl v exekuci vedené proti společnosti , právnická osoba, . udělen příklep ke konkrétně vyjmenovaným nemovitostem s tím, že dle jejího přesvědčení vodohospodářská infrastruktura tvořila příslušenství dražených nemovitostí.

11. Předně je nutno uvést, že vodohospodářská infrastruktura, o jejíž stavebně technické povaze není mezi účastníky sporu, je z pohledu občanského zákoníku věcí nemovitou, tzv. liniovou stavbou vodovodu, která je také vodním dílem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích) jako provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující vodovodní řady a vodárenské objekty, jimiž jsou zejména stavby pro jímání a odběr povrchové nebo podzemní vody, její úpravu a shromažďování. Určení a stanovení vlastnického režimu ke stavbám vodních děl se řídí obecnými občanskoprávními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, definoval, že kanalizace a kanalizační přípojky nejsou součástí pozemku a jsou samostatnými předměty právních vztahů (nemovitostmi, neevidovanými v katastru nemovitostí); kanalizace je provozně samostatný soubor staveb a zařízení. Argumentace obsažená v tomto rozhodnutí je použitelná analogicky pro vodovod a posiluje tezi o samostatnosti liniových staveb odlišující součásti (sloužící provozu) od jiných staveb, z nichž je do sítě jen odváděna voda. Obdobnou úpravu obsahuje v současnosti § 509 o. z., podle kterého liniové stavby, zejména vodovody, kanalizace nebo energetická či jiná vedení, a jiné předměty, které ze své povahy pravidelně zasahují více pozemků, nejsou součástí pozemku. Má se za to, že součástí liniových staveb jsou stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí.

12. V právě projednávaném případě není pochyb o tom, že předmětná vodohospodářská infrastruktura byla (je) samostatnou věcí v právním smyslu, jako taková mohla být předmětem občanskoprávních vztahů a za určitých okolností mohla být i příslušenstvím jiné věci. Ustanovení § 121 odst. obč. zák. definuje příslušenství jako věci náležející vlastníku věci hlavní a jím určené k tomu, aby byly s věcí hlavní trvale užívány. Příslušenství musí být tedy vlastníkem věci hlavní určeno tak, aby trvale sloužilo výlučně k užívání jedné hlavní věci. Obecně lze proto říci, že aby mohla být předmětná vodohospodářská infrastruktura příslušenstvím zemědělského areálu tvořeného souborem pozemků a staveb společnosti , právnická osoba, . jako věci hlavní, musela by být splněna nejen podmínka jednotného vlastníka areálu i infrastruktury, ale zároveň by musela vodohospodářská infrastruktura trvale sloužit výlučně k užívání tohoto areálu. Tomu však neodpovídají skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž minimálně v době dražby nemovitostí tvořících zemědělský areál neplnila vodohospodářská infrastruktura toliko funkci vnitřního (neveřejného, účelového) zásobování pro potřeby vlastníka zemědělského areálu, ale sloužila k dodávkám vody i pro řadu obyvatel okolních obcí. Při takovém smíšeném využití chyběla její výlučná funkční vazba k jediné hlavní věci a plnila spíše funkci „veřejné“ infrastruktury (včetně povinností souvisejících s připojením, provozem atd. v režimu zákona č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích). Za daných okolností nemohla mít (objektivně) vodohospodářská infrastruktura povahu příslušenství areálových nemovitostí.

13. Rozhodující z hlediska možného nabytí vlastnického práva žalobkyně k vodohospodářské infrastruktuře je nicméně vůle soudního exekutora vyplývající z rozsahu postižení majetku povinné společnosti , právnická osoba, . Jak správně zjistil soud prvního stupně, předmětem dražby byly jen konkrétně vyjmenované nemovité věci (pozemky a stavby) tvořící funkční celek, spolu se součástmi a s příslušenstvím, které nebylo v dražební vyhlášce nijak specifikováno. Usnesením soudního exekutora o příklepu nabyla žalobkyně jako vydražitelka vlastnictví pouze a jen k vyjmenovaným nemovitostem. Nabytí vlastnického práva žalobkyně k vodohospodářské infrastruktuře z usnesení o příklepu dovodit nelze, a zejména nic nesvědčí pro závěr, že ji exekutor zamýšlel dražit společně s exekučně postiženými nemovitostmi (a že snad pouze nedopatřením ji v usnesení o příklepu coby příslušenství dražených nemovitostí nezmínil). Vzhledem ke specifické povaze a nikoli nevýznamné majetkové hodnotě vodohospodářské infrastruktury sloužící, jak bylo prokázáno, mimo jiné k podnikání , právnická osoba, ., lze důvodně předpokládat, že by ji soudní exekutor v případě záměru pojmout do dražby výslovně zmínil a ocenil, to se však nestalo. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že v exekuci nebyl zpeněžován veškerý majetek společnosti , právnická osoba, ., zejména nedošlo k postižení a dražbě jejího podniku podle § 338g tehdy platného o. s. ř. Nelze proto uvažovat o tom, že by se dražba vztahovala na věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit (podle stavu, jaký tu byl v době příklepu), ale vztahovala se výlučně na označené nemovitosti. Konečně je namístě dodat, že o tom, že se žalobkyně za vlastníka vodohospodářské infrastruktury na základě výsledků dražby nepovažovala, svědčí i její chování po dobu mnoha následujících let po dražbě, kdy nejen, že neprojevila vůli ujmout se výkonu vlastnických oprávnění, ale naopak své srozumění se skutečností, že vlastníkem není, dala najevo uzavřením smluv na dodávku a odběr vody v postavení odběratele, a to jak s původním vlastníkem vodohospodářské infrastruktury společností , právnická osoba, ., tak po prodeji v roce , rok, se žalovaným, aniž by jejich vlastnické právo jakkoli zpochybňovala. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v důsledku neprokázání vlastnického práva žalobkyně k vodohospodářské infrastruktuře žaloba na její vyklizení důvodná není.

14. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném meritorním výroku I. jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., a to včetně správného a správně odůvodněného výroku II. o nákladech řízení, jehož nesprávnost odvolatelky zvlášť nenamítaly, odvolací soud proto odkazuje na podrobné vyčíslení jednotlivých položek nákladů řízení v odůvodnění napadeného rozsudku.

15. Odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice na její straně nebylo úspěšné, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proto náleží plně úspěšnému žalovanému (§ 224 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř.). Účelně vynaložené náklady žalovaného v odvolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 2 300 Kč (sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) z tarifní hodnoty 30 000 Kč podle § 9 odst. 1, § 7 bodu 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, správně vyčísleného cestovného advokáta k odvolacímu jednání z , adresa, a zpět při obousměrné vzdálenosti 44 km, kombinované spotřebě vozidla 9,4 litrů/100 km, ceně nafty 34,10 Kč/1 litr, sazbě základní náhrady za amortizaci vozidla 5,90 Kč/1 km (podle vyhlášky č. 573/2025 Sb.) ve výši 391 Kč, náhrady za promeškaný čas cestou k jednání odvolacího soudu a zpět v rozsahu 2 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve výši ve výši 300 Kč, to vše s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty z nákladů právního zastoupení ve výši 1 300,10 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., jejímž plátcem advokát žalovaného je. Odvolací soud proto žalobkyni a vedlejší účastnici na straně žalobkyně uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 7 491,10 Kč v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 o. s. ř.) k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).