12 Co 30/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vilda a soudců JUDr. Lenky Novotné a JUDr. Jiřího Krahuly ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111 sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o vyklizení nemovitostí, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 37 C 197/2024-230

I. Rozsudek okresního soudu se mění tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti vyklidit a vyklizené předat žalobkyni pozemky parc. č. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno, jehož součástí je stavba objektu bydlení č. p. Anonymizováno, vše v katastrálním území adresa, obec adresa, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Anonymizováno na listu vlastnictví č. hodnota.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemky parc. č. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno, jehož součástí je stavba č. p. Anonymizováno adresa, objekt k bydlení, vše v katastrálním území adresa, obec adresa, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Anonymizováno na listu vlastnictví č. hodnota, a vyklizené je odevzdat žalobkyni, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.); žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 512,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem soudní poplatek 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na konkretizovaný bankovní účet (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodl o žalobě podané dne 4. 7. 2024, jíž se žalobkyně domáhala vyklizení uvedených nemovitých věcí (pozemků a stavby na pozemku stojící) s tvrzením, že žalovaný je užívá neoprávněně, bez právního důvodu. Žalobkyně nabyla vlastnictví těchto nemovitostí tak, že jejich předchozí vlastník – společnost Anonymizováno (dále také „Anonymizováno“), se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, vystupující v České republice prostřednictvím společnosti právnická osoba, IČO IČO, se sídlem v adresa, zanikla a nemovitosti se staly věcí opuštěnou. V souladu s kolizními normami mezinárodního práva a v souladu s českým právem se proto staly vlastnictvím České republiky. Žalovaný nemovitosti dobrovolně nevyklidil. V řízení se bránil především tvrzením, že žalobkyně se vlastníkem nemovitostí nestala, žalovanému navíc svědčí právo nemovitosti užívat, a to dle nájemní smlouvy uzavřené (podepsané dne 3. 3. 2011 a 10. 3. 2011) na dobu určitou do 31. 3. 2050.

3. Okresní soud provedl ve věci dokazování listinnými důkazy, které v odůvodnění rozsudku podrobně popsal. Zaměřil se na zjištění podstatných skutečností k posouzení předběžných otázek vlastnického práva k dotčeným nemovitostem a k právnímu důvodu jejich užívání žalovaným. Pokud dospěl k závěru, že vlastnické právo k nemovitostem patří žalobkyni, vyšel především z toho, že předchozí vlastník nemovitostí společnost Anonymizováno (zřízená podle práva Spojeného království) zanikla v roce 2019 výmazem z britského obchodního rejstříku (tzv. sankčním způsobem z důvodu nečinnosti společnosti). Její majetek se tak stal věcí opuštěnou. V případě majetku na území České republiky a věcných práv k nemovitostem byl dle § 69 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, rozhodným právní řád státu, v němž je nemovitost umístěna. Podle § 1045 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“) pak platí, že opuštěná nemovitá věc připadá státu, tedy České republice, za kterou vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Okresní soud tedy nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že opuštěné nemovité věci připadly britské Koruně. V této souvislosti soud prvního stupně vycházel dále z toho, že žalobkyně nabyla vlastnictví tzv. originárním způsobem (věc byla určitou dobu bez vlastníka a teprve následně došlo k jejímu přivlastnění žalobkyní), neaplikoval tedy ustanovení § 2221 občanského zákoníku (ve spojení s § 3074 odst. 1 občanského zákoníku), které má zachovat kontinuitu sjednaného právního vztahu (zde nájmu) a chránit nájemníka pro případ, že se vlastník (pronajímatel), s nímž smlouvu uzavřel, rozhodne věc převést na jiného. Jestliže však původní vlastník (pronajímatel) zanikl jako společnost Anonymizováno, nelze dle názoru okresního soudu dovodit, že práva a povinnosti ze sjednaného nájmu nadále „ulpěla“ na pronajímané věci. Nepovažoval za logické, aby úplatný právní poměr po dobu opuštění věci trval, když nájemce nemá, komu by platil nájemné. Aby nájem „přežil“ do doby, než opuštěnou věc nabude nový vlastník, nájemce by musel věc užívat bezúplatně bez právního titulu a po nabytí věci novým vlastníkem by nájem musel zase „ožít“. Takovou konstrukci okresní soud nepovažoval za „udržitelnou a koherentní s principy soukromého práva“. Přesto, nad rámec těchto závěrů, posuzoval písemnou nájemní smlouvu ze dne 10. 3. 2011, o níž žalovaný opírá své právo nemovitosti užívat. K této listině okresní soud uvedl, že měla být za společnost Anonymizováno „zcela nelogicky“ podepsána britským advokátem jméno FO, jehož písemná plná moc nebyla ke smlouvě připojena a nebyla v řízení doložena. Takovýto postup při podpisu smlouvy dle názoru okresního soudu není racionální, byl-li druhou smluvní stranou sám žalovaný, jenž byl zároveň statutárním orgánem Anonymizováno a rovněž vedoucím jejího odštěpného závodu Anonymizováno. Nájemní smlouvu proto mohl jednoduše podepsat on, nikoliv britský advokát, který českému obsahu smlouvy s velkou pravděpodobností ani nemohl rozumět. Dále zdůraznil, že ověřovací doložka k podpisu žalovaného je datována až 25. 9. 2023, tedy více než 12 let po údajném podpisu smlouvy. Datum ověření podpisu pak časově blízce navazuje na první výzvy žalobkyně žalovanému k vystěhování a opuštění nemovitostí. Rovněž razítko použité u podpisu zástupce společnosti Anonymizováno na sobě nese adresu sídla společnosti v Anonymizováno, v záhlaví listiny je však uvedena adresa v Anonymizováno. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že společnost Anonymizováno změnila v britském obchodním rejstříku sídlo z Anonymizováno do Anonymizováno až 23. 10. 2012 a v českém obchodním rejstříku došlo ke změně tohoto údaje až 5. 2. 2013. Vysvětlení žalovaného k tomuto rozporu, tedy že přibližně v roce 2013 musel listinu opatřit razítkem, neboť ji chtěl použít jako podklad pro zápis věcného břemene užívání, nepovažoval okresní soud „za pravdivé“, neboť k zápisu žádného věcného břemene nedošlo, navíc ještě v únoru 2014 na listinách vyhotovovaných za společnost Anonymizováno bylo používáno „staré“ razítko s adresou v Anonymizováno. V podání vůči katastrálnímu úřadu v listopadu 2014 navíc žalovaný v zastoupení Anonymizováno výslovně uvedl změnu v užívání razítka a obě razítka pro srovnání v podání otisknul. Okresní soud upozornil také na to, že z předložené listiny s nájemní smlouvou vyplývá právo užívání pouze ve vztahu k pozemku p. č. Anonymizováno, jehož součástí je stavba č. p. Anonymizováno Anonymizováno adresa, nikoliv ve vztahu k pozemku p. č. Anonymizováno. Vzhledem k těmto nelogičnostem a rozporům v listině, která měla zachycovat sjednání tvrzené nájemní smlouvy, okresní soud uzavřel, že nejde o listinu pravou, ale pravděpodobně dodatečně vyhotovenou s cílem vyhnout se vyklizení nemovitosti. Nepovažoval přitom za účelné znalecké zkoumání technickou analýzou této listiny, když ze samotného obsahu listiny bylo zjevné, že není pravá. Neprovedl tedy ani ostatní důkazy navržené žalovaným za účelem prokázání existence nájemní smlouvy k nemovitostem. Dospěl-li okresní soud k závěru, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí, tyto jsou užívány žalovaným, který k nim nedisponuje platným užívacím titulem, žalobě zcela vyhověl a uložil žalovanému nemovitosti vyklidit ve lhůtě 15 dnů dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (analogicky jako v případě vyklizení bytu). Právo na náhradu nákladů řízení přiznal dle § 142 o. s. ř. zcela úspěšné žalobkyni. Jednotlivé položky nákladů řízení v odůvodnění rozsudku podrobně vypočetl. Rozhodl rovněž o přenesení poplatkové povinnosti na žalovaného dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobkyně byla v řízení od poplatku osvobozena a soud jejímu návrhu zcela vyhověl. Vznesl-li žalovaný v průběhu řízení námitku podjatosti soudu, okresní soud ji sám vyhodnotil jako nedůvodnou, pokud směřovala proti postupu soudu ve věci (ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř.) a byla vznesena těsně před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta (s poukazem na § 15b odst. 2 o. s. ř.).

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný velmi obsáhlé odvolání, které ještě mnohokrát doplňoval. Podstata jeho odvolacích námitek spočívala nejprve ve zpochybnění nabývacího titulu žalobkyně k předmětným nemovitostem. Uvedl, že z katastru nemovitostí sice vyplývá vznik práva ze zákona, k opuštění nemovitostí ze strany Anonymizováno ale nedošlo, žalovaný jako ředitel nikdy prohlášení o opuštění nemovitostí neučinil, nemovitosti jím byly fakticky užívány a udržovány. Nemovitosti patřily anglické firmě, ta zanikla a nemovitosti mu svěřila za půjčky peněz, které firmě poskytl. Po půjčení peněz byla uzavřena nájemní smlouva. Byl ředitelem anglické firmy a český stát ho donutil neoprávněně ji zrušit kvůli údajným dluhům. Vlastník nikdy neopustil nemovitosti úmyslně, k tomu má řadu důkazů. Soud měl zjišťovat, zda byly splněny hmotněprávní podmínky pro přechod vlastnického práva k nemovitostem na stát, zda šlo o případ opuštění nemovitosti dle § 1045 občanského zákoníku, který ale vyžaduje vůli vlastníka se své věci vzdát. Pouhý zápis státu jako vlastníka v katastru nemovitostí není nevyvratitelným důkazem existence vlastnictví. Existence nabývacího titulu pro stát je sporná. Žalovaný dále uvedl, že byl ředitelem (statutárním orgánem) společnosti Anonymizováno a užívání nemovitostí žalovaným probíhalo se souhlasem vlastníka a v návaznosti na postavení žalovaného ve společnosti. I kdyby snad nájemní smlouva uzavřena nebyla či nebyla prokázána, šlo přinejmenším o faktický souhlas společnosti Anonymizováno s užíváním nemovitostí. Žalovaný nemovitosti užíval a udržoval v souladu s vůlí tohoto vlastníka. Pokud okresní soud k předložené nájemní smlouvě uvedl, že není rozhodné, zda tato nájemní smlouva byla uzavřena či nikoliv, přesto dovodil, že žalovaný užívá nemovitosti bez právního důvodu, je jeho závěr vnitřně rozporný a neodpovídá skutkovému stavu. Žalovaný nesouhlasí s posouzením nájemní smlouvy k nemovitostem soudem prvního stupně, pokud okresní soud shledal smlouvu nelogickou a nevěrohodnou, vnitřně rozpornou. Měl-li okresní soud pochybnosti o oprávnění anglického advokáta jednat za Anonymizováno, měl je odůvodnit. Nájemní smlouva je přímo podepsána „majitelem“ společnosti Anonymizováno a k dispozici je též listina anglického právníka, v níž uvádí, že byl přítomen sepsání nájemní smlouvy. Samotný fakt, že plná moc byla vystavena v roce 2013, nevylučuje, že „vlastník“ dodatečně konvalidoval a písemně stvrdil nájemní vztah. Existence platného nájemního vztahu je přitom pro posouzení celé věci zásadní. V této souvislosti okresní soud nehodnotil řádně důkazy, například k použitému razítku na listině. To bylo doplněno až dodatečně v České republice, a to na základě požadavku katastrálního úřadu, ač v zakládajících listinách společnosti se píše, že razítko není potřeba. V Anglii použití razítka společnosti pro platnost právního jednání tohoto typu není vyžadováno, proto původně žádné razítko na listinách nebylo. Skutečnost, že razítko bylo následně v České republice doplněno, sama o sobě neprokazuje ani nezpochybňuje platnost daného právního jednání. Žalovaný dále tvrdí, že má právo užívat nejen pozemek parc. č. Anonymizováno, ale i pozemek parc. č. Anonymizováno. Z nájemní smlouvy vyplývá, že předmětem nájmu je i pozemek parc. č. Anonymizováno. Pokud okresní soud dospěl také k závěru, že listina s nájemní smlouvou mohla být pozměněna či vyrobena dodatečně, jedná se o velmi závažné tvrzení, které by muselo být podloženo konkrétními důkazy (např. znaleckým posudkem), nikoliv jen volnou úvahou. Okresní soud na jedné straně k žádnému znaleckému zkoumání listin nepřistoupil, na straně druhé přebírá závěr, jako by pravost listiny byla vyvrácena. Takový postup je v rozporu s hodnocením důkazů dle § 132 o. s. ř., vede k nepřijatelnému oslabení důkazní síly předložené nájemní smlouvy pouze na základě neurčitých dojmů soudu, nikoli na základě objektivních zjištění. Žalovaný v řízení předložil nájemní smlouvu i další důkazy, z nichž vyplývá, že nemovitosti užívá na základě (alespoň faktického) užívacího titulu, soud se těmito důkazy dostatečně nezabýval a pouze z vlastnictví žalobkyně dovodil, že žalovaný má nemovitosti vyklidit. V této souvislosti nesouhlasí ani s povinností hradit náklady řízení a s přenesením poplatkové povinnosti. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl nebo jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně v rámci vyjádření k napadenému rozsudku a k odvolání žalovaného uvedla, že rozsudek okresního soudu považuje za mimořádně precizní, zabývající se všemi podstatnými okolnostmi případu, včetně výkladu norem cizího práva. Ve vztahu k vlastnictví nemovitostí zdůraznila, že žalovaný nebyl a není vlastníkem opuštěných nemovitostí. Tím byla ve Spojeném království zrušená společnosti Anonymizováno. Žalovaný byl toliko statutárním orgánem společnosti a činnost či nečinnost této společnosti směšuje se svými úkony jako fyzické osoby. Žalovaný, přes své tvrzení, o nemovitosti řádně nepečoval a přestože tvrdí, že žalobkyně není vlastníkem nemovitostí, požadoval po ní coby nájemce nápravu vadného stavu budovy č. p. Anonymizováno. Žalobkyně má, stejně jako okresní soud, za prokázané, že nájemní smlouva mezi žalovaným a společností Anonymizováno je falsum, resp. je antedatovaná tak, aby v případě ztráty vlastnictví budovy měl žalovaný nadále možnost s ní disponovat. Provedenými důkazy bylo zcela nepochybně prokázáno, kdy a která razítka s uvedením jejího sídla společnost používala. Bez významu jistě není ani to, že na budově vázlo několik zástavních práv z rozhodnutí správce daně a exekučních příkazů k prodeji nemovitosti. Zánik společnosti Anonymizováno byl nucený, přičemž její nemovitý majetek v České republice se stal opuštěným a nemovitosti zde je třeba podle kolizních norem podřadit pod právní řád České republiky, který stanoví, že opuštěné věci nemovité připadají do vlastnictví státu. Námitky žalovaného, že nikdy nemovitosti výslovným právním jednáním neopustil, nejsou proto relevantní, stejně jako nejsou relevantní jeho námitky, že se o nemovitosti fakticky staral. Jeho tvrzení, že společnost Anonymizováno byla zrušena vynuceně, je nové, navíc zřejmé z rozhodnutí úřadů ve Spojeném království. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení, jako věcně správný.

6. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal na základě odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, přezkoumal i řízení jemu předcházející, a odvolání žalovaného shledal v jeho podstatě důvodným.

7. V daném případě se žalobkyně podanou žalobou domáhá ochrany vlastnického práva ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z. Podle tohoto ustanovení, kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. U nemovitosti se toto vydání realizuje jejím vyklizením a odevzdáním vlastníkovi. Pro rozhodnutí věci bylo stěžení posouzení dvou základních otázek, a to zda žalobkyně je skutečně vlastníkem nemovitých věcí, jejichž vyklizení se domáhá a zda žalovanému svědčí právní důvod k užívání těchto nemovitostí či nikoliv.

8. Pokud jde o vlastnictví předmětných nemovitostí, a to pozemků parc. č. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno, jehož součástí je stavba objektu bydlení č. p. Anonymizováno, v katastrálním území adresa, obci adresa, žalobkyně výpisem z katastru nemovitostí toto své vlastnictví prokázala zcela dostatečně. Zápis v katastru nemovitostí zakládá veřejnou důvěru v evidovaný stav, přičemž se má za to, že zapsané právo odpovídá skutečnému právnímu stavu. Žalovanému jako faktickému uživateli nemovitostí v tomto řízení v zásadě nepříslušelo zpochybňovat toto tvrzení žalobkyně opřené o zápis v katastru nemovitostí, pokud sám netvrdil, že je vlastníkem. Způsob nabytí vlastnictví žalobkyní, zpochybňovaný žalovaným, nebyl proto pro posouzení aktuálního vlastnického práva významný. Přesto, žalobkyni (České republice) zjevně svědčí nabývací titul k nemovitostem ve smyslu § 1045 odst. 2 občanského zákoníku, jak v odůvodnění rozsudku popsal soud prvního stupně.

9. Odvolací soud se neztotožnil s názorem okresního soudu, že na žalovaného v daném případě nemohl přejít právní důvod užívání nemovitostí, a to ani právo nájmu, v situaci, kdy žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti jako opuštěné dle § 1045 odst. 2 občanského zákoníku. Právo nájmu je právem obligačním, přičemž samotná změna vlastníka nemovitosti nájem neruší. Práva a povinnosti z nájmu přecházejí na nového vlastníka (viz § 2221 občanského zákoníku). V této konkrétní souvislosti Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 24 Cdo 3337/2018 zdůraznil, že opuštění nemovitosti nemá zasáhnout do právního postavení jiných osob než původního vlastníka. Nájem proto samotným originárním nabytím vlastnictví nezaniká.

10. Pokud se žalovaný v řízení bránil tím, že mu svědčí právní důvod k užívání nemovitých věcí, a to nájemní smlouva ze dne 10. 3. 2011, bylo třeba posoudit, zda je tato smlouva řádným a platným titulem k užívání nemovitostí. Jestliže okresní soud dospěl k právnímu závěru, že tomu tak není, odvolací soud má názor opačný. Tuto smlouvu uzavřeli písemně na straně pronajímatele zahraniční právnická osoba Anonymizováno zastoupená konkrétní advokátní kanceláří, resp. advokátem jméno FO, který za pronajímatele smlouvu podepsal, a také její organizační složkou právnická osoba jednající vedoucím této organizační složky Jméno žalovaného. Na straně nájemce smlouvu uzavřel a podepsal Jméno žalovaného. Jméno žalovaného (žalovaný) zde tedy vystupoval sám ve dvou rolích (na straně pronajímatele i na straně nájemce) a mohl tak dostatečně potvrdit projev vůle pronajímatele uzavřít tuto nájemní smlouvu (včetně plné moci pro advokáta jméno FO) a rovněž svůj projev vůle jako nájemce, což také i při jednání odvolacího soudu učinil. Nájemní smlouva, která byla dle data uzavřena za platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., má podstatné náležitosti nájemní smlouvy dle § 663 a násl. tohoto zákona. Jsou zde označeni pronajímatel i nájemce, ze smlouvy je zřetelný předmět nájmu – dům č. p. Anonymizováno, který zcela kopíruje pozemek parc. č. Anonymizováno, a k domu nepochybně patřil (jako příslušenství) i přiléhající pozemek parc. č. Anonymizováno. Nájem byl sjednán úplatně a na dobu určitou. Pokud si okresní soud všímal „nesrovnalostí“, zejména toho, že smlouva byla u podpisu za pronajímatele opatřena razítkem, které nesouhlasilo s razítkem používaným pronajímatelem v době uzavření smlouvy v roce 2011, pak žalovaný (jako tehdejší statutární zástupce pronajímatele a rovněž nájemce) připustil, že toto razítko bylo umístěno na smlouvě až dodatečně (s odstupem několika let). Razítko ovšem není podstatnou náležitostí nájemní smlouvy a nebylo-li na smlouvě v době jejího podpisu, nemá to na platnost smlouvy bez dalšího vliv. Ani skutečnost, že podpis žalovaného jako nájemce na smlouvě byl ověřen až 25. 9. 2023 (v časové návaznosti na výzvu k vyklizení nemovitostí), bez dalšího nezpochybňuje údaje o uzavření smlouvy v roce 2011. Podle ověřovací doložky se totiž jednalo pouze o to, že dne 25. 9. 2023 Jméno žalovaného uznal podpis na listině za vlastní, úřad neověřoval to, že nájemce listinu (před ním) vlastnoručně podepsal. Žalovaný tak prokázal pravost a správnost této soukromé listiny, jíž se dovolával. Žalobkyně sama nenavrhla žádné důkazy nad rámec důkazů provedených, jimiž by listinu zpochybnila, a to ani technickými prostředky na zjištění například stáří dokumentu. Tyto důkazy naopak navrhoval žalovaný, za dané situace ovšem nadbytečně. Pokud okresní soud založil své rozhodnutí na rozporech v nájemní smlouvě, o rozpory se nejedná nebo nejsou pro platnost smlouvy významné. Odvolací soud se nezabýval jednotlivými ustanoveními smlouvy, pro účely dané věci bylo podstatné jen to, zda předložená nájemní smlouva byla způsobilá založit právo žalovaného k užívání předmětných nemovitostí a zda toto právo trvá. Žalovaným uváděné skutečnosti nad rámec uvedeného nebyly rovněž pro rozhodnutí věci podstatné, ani jimi se proto odvolací soud nezabýval.

11. Prokázal-li žalovaný existenci nájemní smlouvy ze dne 10. 3. 2011, tedy právní důvod k užívání nemovitostí, není žaloba na vyklizení nemovitostí vůči němu (ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z.) důvodná. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zcela zamítl.

12. Změnil-li odvolací soud rozsudek ve věci samé, rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně i o nákladech odvolacích (§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř.). Právo na náhradu těchto nákladů přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalovanému, který měl ve věci plný úspěch. Žalovaný výslovně uplatnil jen nárok na náhradu soudního poplatku ve výši 5 000 Kč, který uhradil za podané odvolání. Odvolací soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 000 Kč v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku lze do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. u okresního soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.