37 C 197/2024

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Ondřejem Šafránkem ve věci žalobce: Česká republika – Jméno žalobce, IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o vyklizení nemovitosti

I. Žalovaný je povinen vyklidit pozemky parc. č. 109/2 a parc. č. 109/1, jehož součástí je stavba č. p. 244 adresa, objekt k bydlení, vše v katastrálním území adresa, obec adresa, zapsáno u právnická osoba pro Ústecký kraj na listu vlastnictví č. hodnota, a vyklizené je odevzdat žalobkyni, a to do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v adresa soudní poplatek ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na bankovní účet č. č. účtu, VS: var. symbol.

1. Žalobou zaslanou zdejšímu soudu dne datum se žalobkyně domáhala, aby bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen vyklidit a odevzdat nemovité věci uvedené ve výroku I., neboť je užívá bez právního důvodu. Uvedla, že žalobkyně se stala vlastníkem předmětných nemovitostí poté, co předchozí vlastník, společnost PV Building Limited se sídlem jméno FO 66–67, W1T3EQ Londýn, Spojené království Velké Británie a Irska, vystupující v České republice prostřednictvím právnická osoba, organizační složka, IČO: IČO, se sídlem adresa, adresa (dále jen „PVBL“ a „PVBL – branch“), zanikla a nemovitosti se staly věcí opuštěnou. V souladu s českým právem se pak staly vlastnictvím žalobkyně (České republiky). Žalovaný na opakované výzvy k vyklizení nemovitosti reagoval odmítavě, a proto žalobkyně byla nucena podat vyklizovací žalobu.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že ji považuje za nedůvodnou, neboť žalobkyně se nikdy nestala vlastníkem předmětných nemovitostí a dále i kdyby se jí náhodou stala svědčí mu právo užívat předmětné nemovitosti na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi jím a PVBL. Nájemní smlouva byla uzavřena dne datum, a to na dobu určitou do roku datum. Zároveň bylo sjednáno, že nájemné bylo „předplaceno“ do datum. Stran zpochybnění vlastnictví žalovaný uvedl, že společnost PVBL zanikla a její majetek se podle práva Spojeného království Velké Británie a adresa Irska stal věcí opuštěnou, ovšem tvrdí, že podle práva Spojeného království takto opuštěná věc připadla britské Koruně, a nikoliv České republice.

3. Žalobkyně k uvedené argumentaci podotkla, že nájemní smlouvu považuje za falzum, neboť je datována do roku 2011, ale ověřovací doložka je datována až datum. Z toho dovozuje, že byla vyhotovena dodatečně v návaznosti na předžalobní výzvu k vyklizení nemovitostí ze dne datum. Zároveň uvedla, že není zřejmé z jakého titulu byla smlouva za PVBL uzavřena osobou jméno FO Littlea. Konečně pak žalobkyně poukázala na skutečnost, že nájemní smlouva se týká pouze pozemku parc. č. 109/1, ale nikoliv na pozemek parc. č. 109/2. K otázce nabytí vlastnictví žalobkyně reagovala tak, že souhlasí s tím, že PVBL zanikla a její majetek se stal věcí opuštěnou, ovšem na základě předpisů mezinárodního práva soukromého se právní poměry nemovitých věcí umístěných na území České republiky řídí tuzemským právním řádem. S ohledem na to platí, že opuštěná nemovitá věc se stane majetkem státu, tedy České republiky.

4. Soud ve věci konal jednání ve dnech datum, datum a datum. Na druhém soudním jednání žalovaný přislíbil vyklidit nemovitosti dobrovolně do datum. Za tímto účelem bylo řízení přerušeno na návrh účastníků dle § 110 o. s. ř., ovšem žalovaný v dané lhůtě nemovitosti nevyklidil. S ohledem na to soud nařídil jednání na den datum, na kterém rozhodnul tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

5. Před posledním jednáním (původně nařízeným na datum) došlo dne datum ze strany advokáta žalovaného k ukončení zastoupení. Dne datum se žalovaný obrátil na soud s žádostí o odročení jednání s ohledem na ukončení zastoupení a zároveň s ohledem na skutečnost, že je nemocný a v pracovní neschopnosti, a tudíž se nemůže jednání účastnit. K žádosti přiložil potvrzení o pracovní neschopnosti a lékařskou ambulantní zprávu psychiatra právnická osoba, ze které pouze vyplynulo, že je psychiatricky léčen a v pracovní neschopnosti. Soud žalovaného ve stejný den, tedy datum, vyrozuměl, že jednání bude shodou okolností odročeno o týden na datum z organizačních důvodů na straně soudu a zároveň, že neshledává důvody žalovaného za způsobilé k dalšímu odročení jednání. Co se týče ukončení zastoupení žalovaného v řízení, o tomto věděl dostatečně dlouhou dobu, aby soudu minimálně sdělil jméno nového zástupce, což neučinil. Ohledně zdravotního stavu pak nepředložil žádný důkaz o tom, že by nebyl schopný se účastnit jednání osobně. Žalovaný následně reagoval dne datum tak, že nesouhlasí s konáním jednání v jeho nepřítomnosti a že není schopný se ho zúčastnit z důvodu špatného zdravotního stavu a ze stejného důvodu si nemůže ani zvolit nové právní zastoupení. K tomu předložil prohlášení ošetřujícího psychiatra ze dne datum, ze kterého vyplývá, že žalovaný pravidelně dochází do psychiatrické ambulance, jeho stav není stabilizovaný a nedoporučuje se účastnit soudního jednání osobně, pokud to není nezbytné. Jelikož se žalovaný osobně zúčastnil předchozích jednání osobně a zevrubně se při nich vyjadřoval k věci samé, soud telefonicky oslovil ošetřujícího psychiatra žalovaného s žádostí o vysvětlení citované informace o zdravotním stavu žalovaného. tituly před jménem jméno FO uvedl, že žalovaného zdravotní stav je z psychiatrického hlediska po celou dobu zhruba dvou let, kdy k němu dochází, podobný a momentálně dle jeho informací netrpí jakýmikoliv akutními problémy, jež by jeho stav zhoršily. tituly před jménem jméno FO uvedl, že pokud soud ve věci potřebuje jednat, není psychický stav žalovaného překážkou jeho účasti.

6. S ohledem na shora uvedené soud vyhodnotil žádosti žalovaného o odročení jako účelovou obstrukci s cílem oddálit rozhodnutí ve věci. Jeho intelektuální schopnosti stran projednávané věci při prvních dvou jednání nepůsobily jakkoliv dekompenzovaně a rovněž i jeho četný písemný projev směrem k soudu nevykazuje znaky neschopnosti se vyjadřovat k předmětu řízení. Jelikož ošetřující psychiatr žalovaného v samotném potvrzení o zdravotním stavu a na dotaz soudu uvedl, že jeho psychický stav není zásadní překážku jeho osobní účasti, měl možnost se řádně předvolaný žalovaný dostavit k jednání dne datum. Jelikož tak neučinil, soud jednání dne datum konal v jeho nepřítomnosti. Rovněž nelze přistoupit na argument, že pracovní neschopnost žalovaného je automaticky důvodem pro odročení jednání. Pokud lékař, který potvrzení o pracovní neschopnosti vystavil, výslovně umožní účast na soudním jednání, pokud je to nezbytné, nelze formální status pracovní neschopnosti vztahující se k oblastem zejména práva pracovního a práva sociálního zabezpečení bez dalšího vztáhnout do procesního práva civilního.

7. Soud by byl ochotný akceptovat případné odročení z důvodu změny právního zastoupení a nutnosti seznámení se spisem ze strany nového zástupce. Ke dni první žádosti o odročení jednání žalovaný věděl o ukončení právního zastoupení již téměř tři týdny a během této doby mohl pohodlně oslovit řadu advokátů. Tvrzení, že zdravotní stav žalovaného mu neumožňuje zvolení právního zástupce soud považuje za účelové, neboť jak bylo uvedeno shora, jeho psychický stav byl v posledních dvou letech podobný a při výběru předchozího advokáta mu tento stav nijak nebránil. Pokud by žalovaný soudu před jednáním předložil plnou moc nového advokáta, soud by po zohlednění konkrétních okolností eventuálně jednání odročil za účelem zachování procesní rovnosti stran sporu. Jelikož ale žalovaný ani v den konání jednání (datum) nového zástupce pro řízení nezplnomocnil, postupoval vůči němu jako vůči nezastoupenému účastníkovi. Neschopnost žalovaného si během téměř měsíce a půl ustanovit nového zástupce, jde v tomto případě pouze k jeho tíži.

8. Konečně pak datum (den před poslední jednáním ve věci) soudu žalovaný adresoval námitku podjatosti vyřizujícího soudce. Tu odůvodnil tím, že byl v rozporu s lékařským potvrzením nucen se dostavit k jednání. Zároveň uvedl, že podaná námitka podjatosti musí automaticky vést k odročení jednání.

9. Soud podanou námitku podjatosti vyhodnotil jako nedůvodnou, neboť vytýkané jednání představuje postup soudu v dané věci (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Skutečnost, že s ní žalovaný nesouhlasí nemůže představovat důvod pro vyloučení soudce pro podjatost. Soud shora vysvětlil, proč žádost žalovaného o odročení jednání považoval za účelovou a nedůvodnou. Podaná námitka podjatosti měla v očích soudu podobný cíl, tedy oddálit rozhodnutí ve věci. Vytýkané jednání soudu prvního stupně může být případně předmětem odvolacího přezkumu, stejně tak odvolací soud může případně posoudit důvodnost vznesené námitky podjatosti. Zároveň soud za účelem posouzení námitky podjatosti věc neodročil a nepředložil nadřízenému soudu, neboť námitku vyhodnotil jako nedůvodnou a tato byla vznesena těsně před jednáním, na němž bylo vyhlášeno rozhodnutí ve věci – viz § 15b odst. 2 o. s. ř.

10. Soud ve věci provedl dokazování předloženými listinami a učinil následující závěr o skutkovém stavu.

11. Na základě kupní smlouvy ze dne datum bylo zapsáno vlastnické právo k nemovitostem – pozemek p. č. 109/2 a p. č. 109/1, jehož součástí je stavba č. p. 244 adresa, objekt k bydlení, vše v katastrálním území adresa, obec adresa, zapsáno u právnická osoba pro Ústecký kraj – pro společnost PVBL vystupující v České republice prostřednictvím PVBL – branch. Právní účinky zápisu nastaly datum (výpis z katastru nemovitostí k datu datum na č. l. 7 až 8). Na základě souhlasného prohlášení o vzniku práva ze zákona ze dne datum, č. j. UZSVM/U/č. účtu-HMSO, bylo zapsáno vlastnické právo k uvedeným nemovitostem pro žalobkyni. Právní účinky zápisu nastaly k datum (výpis z katastru nemovitostí k datu datum na č. l. 5 až 6). Prohlášení o vzniku práva ze zákona ze dne datum, č. j. UZSVM/U/č. účtu-HMSO, bylo podepsáno tituly před jménem jméno FO, ředitelem odboru Hospodaření s majetkem státu Územního pracoviště adresa ÚZSVM. Prohlášení bylo sepsáno s odkazem na § 15 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon o majetku ČR“). V prohlášení bylo odkázáno na údaje uvedené v obchodním rejstříku u PVBL – branch, podle nichž došlo k datum k zániku PVBL, a tedy došlo i k výmazu PVBL – branch z obchodního rejstříku. Dále bylo uvedeno, že společnost PVBL nemá žádného právního nástupce a z jednání žalovaného coby ředitele PVBL a PVBL – branch je jednoznačné, že nemovité věci opouští (prohlášení o vzniku práva ze zákona ze dne datum, č. j. UZSVM/U/č. účtu-HMSO, na č. l. 104). Výzvu ze dne datum žalobkyně zaslala žalovanému a vyzvala ho k vyklizení a předání nemovitostí nejpozději do datum (výzva ze dne datum na č. l. 14). Dne datum se pracovníci žalobkyně pokusili o předání od žalovaného, který ale odmítl nemovitosti předat. Popřel vlastnické právo žalobkyně a zároveň slíbil předložit listiny dokazující nájem nemovitosti a neexistenci vlastnictví žalobkyně (protokol ze dne datum na č. l. 15). Ke dni vyhlášení rozsudku nemovitosti užívá žalovaný (shodná tvrzení účastníků).

12. PVBL – branch byla jako odštěpný závod zahraniční právnické osoby zapsána do obchodního rejstříku dne datum a vymazána dne datum. Po celou dobu jejího zápisu byl jako vedoucí odštěpného závodu uveden žalovaný. Zároveň byl po celou dobu uveden také jako ředitel zřizující zahraniční osoby PVBL, čili její statutární orgán. Jako důvod jejího výmazu byla uvedena skutečnost, že dne datum zanikla PVBL, a tím pádem byl vymazán i její odštěpný závod, který sám nemá právní subjektivitu (výpis z obchodního rejstříku ke dni datum na č. l. 4). Dne datum byla společnost PVBL zrušena, a to poté, co byla ze strany britského obchodního rejstříku upozorněna, že pokud nebude vyvíjet aktivitu, dojde po uplynutí dodatečně stanovené lhůty k jejímu výmazu a zrušení. Rovněž byla upozorněna, že majetek takto zrušené společnosti bude považován za bona vacantia a připadne Koruně (shodná tvrzení účastníků, záznam o výmazu PVBL v anglickém jazyce na č. l. 113, úředně přeložené listiny z právnická osoba na č. l. 153 až 168).

13. Společnost PVBL byla do britského obchodního rejstříku zapsána jako společnost s ručením omezeným dne datum (potvrzení v anglickém jazyce na č. l. 61 a 63 včetně úředního překladu). Dne datum PVBL změnila v britském obchodním rejstříku své sídlo na adresu jméno FO 66–67, W1T3EQ Londýn, Spojené království Velké Británie a Irska. Její dřívější sídlo bylo na adrese Bexley Square 6, M36BZ Manchester, Spojené království Velké Británie a Irska (listina z právnická osoba v anglickém jazyce na č. l. 109, výpis z obchodního rejstříku na č. l. 110). Listina nazvaná jako nájemní smlouva, která měla být sjednaná mezi PVBL a žalovaným, obsahuje vzájemná práva a povinnosti související s pronájmem pozemku parc. č. 109/1 jehož součástí je stavba č. p. 244 adresa, objekt k bydlení, v katastrálním území adresa. PVBL je označena jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce. V čl. 6 je uvedena doba nájmu od datum do datum. V čl. 4 je uvedeno, že nájemné činí částka ročně a považuje se za zaplacené do datum. Listina je na poslední straně datována datum a za PVBL má být podepsána osobou jméno FO Littlea, přičemž k podpisu je připojeno razítko společnosti s adresou v Londýně (viz shora). Za žalovaného je listina podepsána žalovaným s ověřovací doložkou s datem datum (nájemní smlouva ze dne datum na č. l. 25 až 27). PVBL zastoupená žalovaným v roce 2014 a 2015 komunikovala s Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj s požadavkem na změnu zápisu v katastrálním operátu, neboť se domnívala, že jako vlastník předmětných nemovitostí je zapsaná PVBL – branch, tedy odštěpný závod bez právní osobnosti. právnická osoba vysvětloval PVBL, že v katastrálním operátu je jako vlastník nemovitostí zapsána skutečně PVBL, a nikoliv PVBL – branch, protože odštěpný závod je v operátu uveden z důvodu zákonných požadavků (urgence KÚ pro Ústecký kraj na č. l. 28 až 29, oznámení KÚ pro Ústecký kraj na č. l. 36 až 37, návrh na zápis vkladu na č. l. 38, rozhodnutí Zeměměřičského a Katastrálního inspektorátu v Liberci ze dne datum na č. l. 111 až 112). V rámci této komunikace adresovala společnost PVBL Katastrálnímu úřadu dopis ze dne datum, v jehož závěru výslovně poukazuje na skutečnost, že došlo ke změně sídla společnosti PVBL a dále jsou vedle sebe výslovně uvedena pro srovnání razítka se starou adresou sídla v Manchesteru a novou adresou sídla v Londýně. Rovněž je výslovně uvedeno, že v roce 2011 bylo používáno razítko s adresou v Manchesteru (stanovisko a urgence ze dne datum na č. l. 111 až 112). Na listinách podepisovaných za společnost PVBL v únoru 2014 bylo k podpisovému řádku připojováno razítko společnosti s adresou v Manchesteru (kupní smlouva ze dne datum na č. l. 73 až 74, návrh na vklad do KN ze dne datum na č. l. 80 až 82).

14. Předložené a provedené listiny soud hodnotil jako hodnověrné a jejich obsah jako pravý. Stejným způsobem byly listiny hodnoceny i účastníky. Jedinou výjimku v tomto ohledu představovala listina nadepsaná jako nájemní smlouva ze dne datum. Ohledně konkrétního hodnocení pravosti této listiny soud odkazuje níže.

15. Po právní stránce soud vycházel zejména z následující právní úpravy.

16. Podle § 69 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), platí, že: „Věcná práva k nemovitým věcem i k hmotným věcem movitým se řídí, pokud v tomto zákoně nebo v jiných právních předpisech není stanoveno něco jiného, právním řádem místa, v němž věc je. Podle tohoto právního řádu se rovněž určuje, zda věc je nemovitá nebo movitá.“ 17. Podle § 1045 o. z. platí, že: „Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří (odst. 1). Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu (odst. 2).“ 18. V daném případě se soud soustředil při dokazování i právním hodnocení na dvě základní právní otázky, tedy zdali žalobkyni svědčí vlastnické právo k nemovitostem, kterou řešil jako otázku předběžnou, a dále jestli žalovanému případně svědčí právo nemovitosti užívat na základě údajně sjednané nájemní smlouvy.

19. Předběžnou právní otázku ohledně vlastnictví nemovitostí posoudil soud tak, že vlastnické právo náleží žalobkyni. Vyšel jednak ze shodných tvrzení účastníků, že společnost PVBL zanikla v roce 2019 z důvodu nečinnosti výmazem z britského obchodního rejstříku. Tuto skutečnost rovněž osvědčily úředně přeložené dokumenty z britského obchodního rejstříku. Dále bylo potřeba posoudit, jaký právní „osud“ měl majetek zrušené společnosti PVBL, neboť oba účastníci shodně tvrdili, že předmětné nemovitosti se staly tzv. bona vacantia, tedy věcí opuštěnou, ovšem neshodli se na tom, komu nemovitosti připadly. Žalobkyně tvrdila, že připadly České republice, a žalovaný argumentoval, že britské Koruně. Jelikož PVBL byla společnost zřízená podle práva Spojeného království, soud učinil prostřednictvím odboru mezinárodní spolupráce právnická osoba dotaz ohledně výkladu cizího práva rozhodného pro otázku zániku PVBL a právního režimu jejího majetku. Odpověď příslušného spolupracujícího orgánu Spojeného království je založena ve spise na č. l.

177. Zevrubně je v něm popsáno, že společnost PVBL byla vymazána tzv. sankčním způsobem z důvodu nečinnosti a její majetek se stal podle práva Spojeného království bona vacantia, tedy věcí „bez pána“, věcí opuštěnou. Pokud jde o nemovité věci umístěné na území Spojeného království, stávají se majetkem britské Koruny (s drobnými odchylkami, které ale nejsou rozhodné pro posuzovanou věc). Pokud jde o nemovitosti umístěné v zahraničí, spolupracující orgán sám odkázal na předpisy mezinárodního práva soukromého.

20. S ohledem na absenci mezinárodní smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Spojeným královstvím ohledně rozhodné právní otázky a s ohledem na nemožnost aplikace evropského práva (zejména nařízení upravujících rozhodné právo pro soukromoprávní poměry členských států) soud vycházel z tuzemských předpisů – konkrétně ZMPS. V § 69 odst. 1 ZMPS je stanovena jednoznačná norma určující, že v případě věcných práv k nemovitostem je rozhodný právní řád státu, v němž je nemovitost umístěna. Jelikož vlastnické právo je věcné právo, je nutné dovodit, že rozhodným právní řádem pro určení majetkoprávního „osudu“ předmětných nemovitostí v případě jejich opuštění je právo české.

21. Podle § 1045 odst. 2 o. z. pak platí, že opuštěná nemovitá věc připadá státu, tedy České republice. Soud tedy uzavřel, že vlastnické právo skutečně svědčí žalobkyni, za kterou v daném případě vystupuje ÚZSVM (podle § 11 zákona o majetku ČR).

22. Druhou otázkou rozhodnou pro posouzení oprávněnosti uplatněného nároku (na vyklizení nemovitosti) byla existence platného právního titulu, na jehož základě by žalovaný mohl předmětné nemovitosti užívat.

23. V tomto ohledu soud uvážil především tak, že není rozhodné, zdali tvrzená nájemní smlouva byla uzavřena, či nikoliv. Podstatné je, že nemovitosti se staly věcí opuštěnou, a žalobkyně tak nabyla vlastnictví tzv. originárním způsobem, tedy takovým, kdy nedošlo k převodu vlastnictví rovnou z jednoho subjektu na druhý, ale věc byla po určitou dobu bez vlastníka a následně teprve došlo k jejímu přivlastnění žalobkyní. Opakem originárního nabytí je nabytí tzv. derivativní, tedy odvozené (od předchozího vlastníka). S ohledem na to není podle soudu možné uvažovat o aplikaci § 2221 o. z. (ve spojení s § 3074 odst. 1 o. z.). Citované ustanovení má za cíl zachovat kontinuitu sjednaného právního vztahu (nájmu) a ochránit nájemníka pro případ, že se vlastník (pronajímatel), s nímž smlouvu uzavřel, rozhodne věc převést na jiného. Pokud ale původní vlastník (pronajímatel) zanikne jako v tomto případě společnost PVBL, nelze dovodit, že by práva a povinnosti ze sjednaného nájmu nadále „ulpěla“ na pronajímané opuštěné věci a čekala na subjekt, který do nich vstoupí. Zároveň není logické, aby z povahy věci úplatný (a relativní) právní poměr, kterým nájem bez pochyby je, po dobu opuštění věci trval, když nájemce nemá, komu by platil nájemné. Aby nájem „přežil“ do doby, než opuštěnou věc nabyde nový vlastník, by nájemce musel věc užívat bezúplatně bez právního titulu, a po nabytí věci by nájem musel „ožít“. Takovou konstrukci soud nepovažuje za udržitelnou a koherentní s principy soukromého práva. Z uvedeného primárního důvodu tedy odmítnul argumentaci žalovaného o existenci nájemního vztahu k předmětným nemovitostem.

24. Nad rámec shora popsané argumentace soud uvádí, že pokud by jeho právní závěr nebyl správný, bylo by nutno dovodit, že případně platně sjednaný nájemní vztah by přešel na žalobkyni. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani § 41 odst. 1 zákona o majetku ČR, který stanoví, že „pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení § 13, dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí“. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že citované ustanovení nelze aplikovat na nájemní vztah, resp. za dluh ve smyslu tohoto ustanovení nelze považovat komplexní obligační vztah, kterým je nájem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka-II.; nad rámec posuzované věci soud podotýká, že z uvedeného rozhodnutí zároveň vyplývá, že nový vlastník/pronajímatel není vázán případnou dohodou o způsobu platby nájemného, např. formou zápočtu pohledávek).

25. Závěr popsaný v předchozím bodě by ale v konečném důsledku v dané věci nic nezměnil. Soud se při hodnocení předložených důkazů přiklonil k závěru, že předložená nájemní smlouva ze dne datum nebyla uzavřena tak, jak by z předložené listiny mělo vyplývat. Zaprvé, posuzovaná listina měla být zcela nelogicky za společnost PVBL podepsána britským advokátem jméno FO, jehož písemná plná moc ani nebyla ke smlouvě připojena a ani v průběhu jednání předložena. Takový postup postrádá jakékoliv ratio za situace, kdy druhou smluvní stranou byl sám žalovaný, který byl zároveň statutárním orgánem PVBL a zároveň vedoucím jejího odštěpného závodu PVBL – branch. Nájemní smlouvu mohl jednoduše podepsat on, a nikoliv britský advokát, který obsahu smlouvy s velkou pravděpodobností ani nemohl rozumět. Zadruhé, ověřovací doložka k podpisu žalovaného je datována až datum, tedy více než 12 let po údajném podpisu smlouvy. Datum ověření podpisu pak časově blízce navazuje na první výzvy žalobkyně k vystěhování a opuštění nemovitostí. Zatřetí, razítko použité u podpisu zástupce společnosti PVBL na sobě nese adresu sídla společnosti v Londýně. V záhlaví listiny je pak uvedena adresa v Manchesteru. Společnost podle provedených důkazů změnila v britském obchodním rejstříku sídlo z Manchesteru do Londýna datum a v českém obchodním rejstříku došlo ke změně údaje datum. Žalovaný k tomuto rozporu uvedl, že přibližně v roce 2013 musel listinu opatřit razítkem, neboť ji chtěl použít jako podklad pro zápis věcného břemene užívání. Toto vysvětlení soud považuje za nepravdivé, neboť k zápisu žádného věcného břemene nedošlo a navíc ještě v únoru 2014 na listinách vyhotovovaných za společnost PVBL bylo používáno „staré“ razítko s adresou v Manchesteru. Zároveň z podání vůči katastrálnímu úřadu z listopadu 2014 vyplývá, že žalovaný v zastoupení PVBL výslovně uvedl změnu v užívání razítka a obě razítka pro srovnání do podání obtisknul.

26. Soud navíc na tomto místě podotýká, že z předložené listiny (za předpokladu její pravosti) vyplývá právo užívání pouze ve vztahu k pozemku p. č. 109/1, jehož součástí je stavba č. p. 244 adresa, a nikoliv ve vztahu k pozemku p. č. 109/2.

27. Shora popsané nelogičnosti a rozpory ve vztahu k listině, která měla zachycovat sjednání tvrzené nájemní smlouvy, v očích soudu vedly k jednoznačnému závěru, že nejde o listinu pravou, ale pravděpodobně dodatečně vyhotovenou s cílem vyhnout se vyklizení nemovitosti. S ohledem na popsané závěry soud nepovažoval za účelné znalecké zkoumání v oboru technické analýzy předmětné listiny, neboť ze samotného obsahu listiny bylo zjevné, že není pravá. Z tohoto důvodu rovněž neprováděl ostatní důkazní návrhy žalovaného za účelem prokázání existence nájemní smlouvy k nemovitostem.

28. Podobně soud neprováděl všechny důkazy vztahující se k tvrzení žalovaného ohledně údajně nesprávného zápisu vlastnického práva ve prospěch PVBL – branch, jež nemá právní osobnost. Tato skutečnost se ukázala jako pouhá domněnka žalovaného bez reálné souvislosti s meritem věci. V katastru nemovitostí byl údaj zapsán tak, že vlastníkem nemovitostí byla PVBL a dále byl pouze uveden údaj o jejím odštěpném závodu. Uvedené se žalovanému snažily vysvětlit i orgány veřejné moci, ke kterým se s touto domněnkou o nesprávnosti opakovaně obracel v letech 2014 až 2015. Dřívější vlastnictví PVBL bylo zapsáno správně, jak vyplývá z předložených výpisů z listů vlastnictví.

29. S ohledem na shora vylíčené skutečnosti měl soud za prokázané, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí, tyto jsou užívány žalovaným a zároveň žalovaný k nim nedisponuje platným užívacím titulem. S ohledem na to žalobě zcela vyhověl výrokem I. tohoto rozsudku. Lhůtu k vyklizení uložil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce 15 dnů, a to analogicky k úpravě vyklizení bytu.

30. Ve výroku II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka částka představující částka za každý z osmi úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (žaloba, vyjádření ve věci ze dne datum, 3x příprava na jednání, 3x účast na jednání nepřesahující 2 hodiny) a dále nákladů na úřední překlad listin v anglickém jazyce v částce částka.

31. Výrokem III. soud rozhodnul o tzv. přenesení poplatkové povinnosti na žalovaného podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobkyně byla v řízení od poplatku osvobozena a soud jejímu návrhu zcela vyhověl. Poplatek proto podle výsledku řízení zaplatí žalovaný. Jeho výše vyplývá z položky 4 bod 1 písm. a) Sazebníku (přílohy č. hodnota zákona č. 549/1991 Sb.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.