12 Co 610/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vilda a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zvýšení výživného, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 5. 2024, č. j. 32 C 200/2023-43

I. Rozsudek okresního soudu, pokud jím bylo zvýšeno výživné z částky 4 200 Kč měsíčně na částku 5 300 Kč měsíčně počínaje od 1. 10. 2023, se mění tak, že výživné, které je žalovaný povinen platit žalobkyni, se počínaje od 1. 10. 2023 zvyšuje z částky 4 200 Kč měsíčně na částku 4 700 Kč měsíčně s tím, že výživné je nadále splatné vždy do každého 15. kalendářního dne v měsíci. Nedoplatek na výživném za období od 1. 10. 2023 do 26. 3. 2025 ve výši 8 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Tím se mění rozsudek o výživném Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 10. 2020, č. j. 10 P 107/2007-140. Domáhala-li se žalobkyně zvýšení výživného od 1. 10. 2023 nad rámec částky 4 700 Kč měsíčně, tedy i další částky 600 Kč měsíčně, v tomto rozsahu se její žaloba zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 9 631 Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem v , adresa, .

1. Napadeným rozsudkem rozhodl okresní soud tak, že výživné, které byl žalovaný dosud povinen hradit žalobkyni v částce 4 200 Kč měsíčně, s účinností od 1. 10. 2023 zvýšil na 5 300 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do 15. kalendářního dne v měsíci, za nějž výživné náleží. Zároveň žalovaného zavázal k úhradě nedoplatku na výživném za období od 1. 10. 2023 do 30. 4. 2024 ve výši 7 700 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč k rukám žalobkyně splatných spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek; tím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 10. 2020, č. j. 10 P 107/2007-140, 12 P a Nc 199/2020 (výrok I.). O náhradě nákladů řízení bylo okresním soudem rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodl o žalobě podané dne 25. 10. 2023, jíž se žalobkyně domáhala zvýšení výživného z částky 4 200 Kč měsíčně na částku 10 000 Kč měsíčně počínaje od 1. 10. 2023. Změnu poměrů spatřovala především ve svém postupu ze střední na vysokou školu, což je spojeno se zvýšením jejích nákladů (dopravné, stravné, učební pomůcky…), přičemž žalovaný nad rámec výživného žalobkyni nepřispívá a nejeví o ni zájem. Okresní soud vyšel z poslední úpravy výživného mezi účastníky rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 10. 2020, č. j. 10 P 107/2007-140, 12 P a Nc 199/2020. V té době byla žalobkyně ještě nezletilá, studentka střední školy , anonymizováno, . K tehdejším poměrům žalovaného bylo z obsahu připojeného spisu sp. zn. 10 P 107/2007 zjištěno, že byl v roce 2019 zaměstnán jako řezník ve Spolkové republice Německo s příjmem cca 1 167 EUR měsíčně. Hradil náklady na dojíždění ve výši cca 7 000 Kč, jeho partnerka byla evidována na úřadu práce. Veškeré výdaje společné domácnosti, jejíž součástí byl nezletilý syn , anonymizováno, ), proto platil sám. Nájemné představovalo 10 000 Kč měsíčně, z hodnotnějšího majetku vlastnil pouze osobní automobil zn. , anonymizováno, , rok výroby , Anonymizováno, . Žalovaný měl též další vyživovací povinnosti – k nezletilé , jméno FO, (2009), na kterou hradil výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně, a ke zletilému , jméno FO, (2000), na kterého hradil 1 000 Kč měsíčně (viz rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 4. 2019, č. j. 10 P 107/2007-108, 12 P a Nc 77/2019). K okamžiku poslední úpravy výživného v roce 2020 žalovaný pracoval u společnosti , právnická osoba, ., kde jeho průměrný měsíční příjem činil 25 893 Kč (viz rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 10. 2020, č. j. 10 P 107/2007-140, 12 P a Nc 199/2020).

3. K současným poměrům účastníků okresní soud provedeným dokazováním listinnými důkazy a výpověďmi účastníků zjistil, že žalobkyně žije v domácnosti se svou matkou a přítelem matky. Brigádu nemá, pouze v létě pracovala dva měsíce u , Anonymizováno, , kde si přivydělala 20 000 Kč. Matka jí hradí kapesné ve výši 2 000 Kč měsíčně a umožňuje jí bydlet a stravovat se v jejím domě, aniž by se žalobkyně podílela na nákladech domácnosti. Od posledního zvýšení výživného nastoupila žalobkyně (v říjnu 2023) na vysokou školu v , anonymizováno, , kam čtyři dny v týdnu dojíždí z , adresa, vlakem. Měsíční příjem matky žalobkyně činí 29 880 Kč. Žalovaný dojíždí do zaměstnání v , adresa, ze svého bydliště v , adresa, osobním automobilem, jeho čistý měsíční příjem činí 33 710 Kč. Na benzin vydá 6 000-6 500 Kč měsíčně, na nájemné 10 000 Kč měsíčně, na zálohách celkem 6 889 Kč a na splátku úvěru na auto 2 500 Kč měsíčně. Má také další dvě vyživovací povinnosti – nezletilé , jméno FO, hradí 1 500 Kč měsíčně, s nezletilým , jméno FO, žije ve společné domácnosti, jejíž součástí je též partnerka žalovaného. Ta je od května 2024 zaměstnána v , anonymizováno, s příjmem cca 19 000 Kč měsíčně čistého. Jeho celkové nezbytné měsíční výdaje tak představují cca 25 639 Kč.

4. Okresní soud věc právně posuzoval podle § 163 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v úvahu bral také § 915 odst. 1, § 913 odst. 1 a § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Shledal, že s ohledem na podstatnou změnu okolností od posledního rozhodnutí o výživném, spočívající v postupu žalobkyně na vysokou školu, je změna vyživovací povinnosti žalovaného na místě. Vyjádřil sice pochopení pro obtížnou finanční situaci žalovaného, který při svém výslechu před okresním soudem uvedl, že se nemůže za prací přestěhovat, neboť jeho nezletilý syn dochází v místě bydliště do školy, ani si najít práci v místě bydliště, neboť by mu byla nabídnuta podstatně nižší mzda, byl však toho názoru, že obtíže spojené s nalezením zaměstnání s odpovídajícím příjmem nelze bez dalšího přenášet na žalobkyni. To platí i o skutečnosti, že žalovaný hradí veškeré náklady na bydlení a splátky automobilu sám, přestože žije s přítelkyní, která nyní získala zaměstnání, a bude se tedy moci podílet na nákladech domácnosti. Přihlédl k doporučující tabulce Ministerstva spravedlnosti, podle které by po zohlednění dalších dvou vyživovacích povinností (na děti ve věku 8 a 15 let) mělo výživné na zletilé dítě činit 5 335 Kč, a dospěl k závěru, že s přihlédnutím k potřebám žalobkyně, příjmům obou rodičů a dalším vyživovacím povinnostem žalovaného lze za spravedlivé považovat zvýšení výživného na částku 5 300 Kč měsíčně. Vedle změny předchozího rozhodnutí o výši vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni od 1. 10. 2023, tj. od data nástupu žalobkyně na vysokou školu, rozhodl okresní soud o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2023 do vyhlášení napadeného rozsudku. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nenáleží žádnému z účastníků. Žalobkyně navrhovala zvýšit výživné na částku 10 000 Kč a žalovaný namítal, ačkoli vzájemný návrh nepodal, že je dán důvod spíše pro snížení výživného. Je to tedy žalobkyně, která byla dle názoru okresního soudu v řízení převážně úspěšná, avšak svého nároku se vzdala.

5. Proti oběma výrokům tohoto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž namítl, že není v jeho finančních možnostech mu dostát. Výživné ve výši 5 300 Kč měsíčně je pro něj likvidační, nezohledňuje jeho životní úroveň, jeho příjmy, životní náklady související s bydlením a stravou, nutné náklady na dopravu do práce, ani vyživovací povinnosti k dvěma dalším, nezletilým, dětem. Ačkoli bylo výživné pro žalobkyni naposledy upraveno v roce 2020, u žalobkyně se poměry zásadně nezměnily, neboť sice studuje na vysoké škole, ale stále žije ve společné domácnosti s matkou a přítelem matky, kde se i stravuje a na chod domácnosti nepřispívá. Do školy dojíždí veřejnou dopravou a mimo letních měsíců nemá žádnou brigádu, ačkoli je to vzhledem k jejímu věku a formě studia běžné. Z toho lze usuzovat, že její finanční situace není nelehká a pravděpodobně dosahuje vyšší úrovně než finanční situace žalovaného. Aktuální výživné je maximem, které je schopen platit. Pokud jde o výživné na nezletilou dceru , jméno FO, , po dohodě s její matkou musel začít hradit 2 500 Kč měsíčně, neboť u ní došlo ke změně poměrů. Žalovanému po odečtení životních nákladů a povinných plateb zbývá pouze 1 121 Kč měsíčně, z nichž by mu po úhradě zvýšeného výživného nezbývalo nic. Pokud jde o výrok II. napadeného rozsudku, žalovaný nesouhlasil se závěrem okresního soudu o převážném úspěchu žalobkyně. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného nekontaktovala, ani se neinformovala o jeho poměrech a možnostech hrazení vyššího výživného. Namísto toho podala žalobu na zvýšení výživného na 10 000 Kč měsíčně, ačkoli musela vědět, že žalovaný není schopen takové výživné hradit a jedná se o řízení sporné. Záměrně a zbytečně tím zvyšovala náklady řízení a žalovaný byl nucen platit služby právního zastoupení, přestože na něj nemá finanční prostředky. Argumentace žalovaného od počátku směřovala k zamítnutí návrhu, návrh na snížení výživného podán nebyl, okresní soud proto pochybil, pokud obranu žalovaného zaměřenou na nezvyšování výživného vyhodnotil jako návrh na snížení výživného. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, rozhodl tak, že se žaloba zamítá, a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. V akademickém roce 2023/2024 nastoupila ke studiu na vysoké škole, musela proto začít dojíždět ze svého bydliště v , adresa, čtyřikrát týdně do , adresa, a zpět. Tím došlo ke zvýšení vzdálenosti (i nákladů) oproti té, kterou musela absolvovat za studiem na střední škole v , adresa, . Musela si zakoupit notebook (22 000 Kč), software Microsoft 365 (1 500 Kč), absolvovala přípravný kurz matematiky (1 800 Kč), zakoupila si učebnice (1 000 Kč), školní batoh (1 150 Kč) a ISIC kartu (350 Kč). Od druhého ročníku se bude stravovat v menze, v níž budou náklady na oběd činit 80-110 Kč denně v závislosti na volbě jídla. Je tedy nepochybné, že ke změně poměrů došlo a nelze předpokládat, že by náklady na studium v dohledné době klesly. Žalobkyně se nebrání chození na brigády, v prvé řadě však chce plnit své studijní povinnosti. Správně okresní soud rozhodl i o výši výživného – vedle doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti okresní soud zohlednil, že žalovaný žije ve společné domácnosti s partnerkou, která se finančně podílí na jejím chodu. S žalobkyní není žalovaný dlouhodobě (12 let) v žádném kontaktu a mimo výživné na ni ničím nepřispívá, což vedlo též k podání žaloby. Ačkoli žalovaný nepodal vzájemný návrh, pravdou je, že žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná. Žalovanému nelze náklady řízení přiznat ani proto, že žalobkyně je osobou studující a nemá žádný majetek, bylo by proto vhodné aplikovat § 150 o. s. ř.

7. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přihlédl ke všemu, co vyšlo v odvolacím řízení najevo, a odvolání žalovaného shledal důvodným, avšak pouze částečně.

8. V daném případě je podstatné, že žalobkyně, přestože již nabyla zletilosti, není dosud schopna sama se živit, neboť se studiem připravuje na své budoucí povolání. Vyživovací povinnost žalovaného k ní tedy nadále trvá (viz § 911 o. z.). Okresní soud se za této situace v souladu s ustanovením § 163 o. s. ř. správně zabýval tím, zda v poměrech účastníků došlo od poslední soudní úpravy výživného k takovým změnám, které by odůvodňovaly žalobkyní požadované zvýšení výživného, a případně v jakém rozsahu. K tomu učinil podstatná skutková zjištění. O povinnosti žalovaného (otce) hradit výživné (tehdy nezletilé) žalobkyni (dceři) bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 10. 2020, č. j. 10 P 107/2007-140, 12 P a Nc 199/2020, kterým byla stanovena výše výživného částkou 4 200 Kč měsíčně. Od té doby nepochybně nastaly v poměrech žalobkyně podstatné změny, neboť od 1. 10. 2023 nastoupila ke studiu na vysoké škole. Žalovaný zvýšené potřeby žalobkyně, spojené s její rostoucí samostatností, ostatně ani nesporuje, argumentuje pouze svými omezenými finančními možnostmi. Pokud jde o poměry žalovaného, ty se ve srovnání s okolnostmi posledního rozhodování o výživném (v roce 2020) v zásadě nezměnily, jsou určovány především výší jeho příjmu v zaměstnání. Žalovaný nepochybně využívá výdělkových možností a schopností, které se mu v jeho životní situaci nabízejí. Pracuje jako řezník v , adresa, , kam každý pracovní den dojíždí autem, jiné zaměstnání, obdobně finančně ohodnocené, se mu v místě bydliště nenabízí. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činí 33 710,67 Kč a okresní soud správně zjistil i jeho průměrné výdaje přesahující 32 000 Kč (benzin nutný k dopravě do zaměstnání: až 6 500 Kč/měsíc, nájemné: 10 000 Kč/měsíc, zálohy na služby spojené s bydlením: 6 889 Kč, dosavadní výživné na žalobkyni: 4 200 Kč, výživné na další dvě děti: 2 500 Kč na nezletilou , jméno FO, + nespecifikovaná částka na nezletilého , jméno FO, , splátka půjčky na vůz, kterým jezdí do práce: 2 500 Kč). Přestože žalovaný žije ve společné domácnosti s družkou, která počínaje květnem 2024 pracuje (s příjmem asi 19 000 Kč měsíčně), je zřejmé, že většina jejího příjmu bude užita na běžné výdaje rodiny, které žalovaný není schopen sám z vlastního příjmu hradit, nemluvě o nenadálých situacích. Finanční možnosti žalovaného tak i přes existenci dalšího příjmu domácnosti zůstávají zásadně nezměněny. Přes to od června 2024 hradí na výživném žalobkyni o 100 Kč více, tj. 4 300 Kč měsíčně. Přisvědčit je ovšem třeba i žalobkyni v tom, že s nástupem na vysokou školu jsou spojené zvýšené výdaje, a to i popsané výdaje mimořádné a nikoliv pravidelné. Nelze nicméně přehlížet, že žalobkyně bezplatně bydlí a stravuje se u své matky, která má k žalobkyni rovněž vyživovací povinnost, poskytuje jí kapesné a hradí jí dopravu prostřednictvím MHD. V životě žalobkyně tedy sice s přechodem na vysokou školu došlo ke zvýšení výdajů na studium, její běžné životní náklady však zůstaly v zásadě beze změny – již na střední školu dojížděla, bydlela u své matky, kde se i stravovala, a nebyla nucena v tomto směru (z pochopitelných důvodů, neboť byla z větší části tohoto období nezletilá) jakkoli přispívat. Žalobkyni třeba připomenout, že vedle rostoucích výdajů navázaných na samostatnější způsob života, je na místě klást na ni jako na dospělého člověka požadavky též, pokud jde o schopnost postarat se o vlastní potřeby. Jak totiž konstatoval i Ústavní soud: „[j]akkoliv platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a i podle právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož lze očekávat, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, nevyskytnou-li se samozřejmě okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání“ (nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 74, ročník 2014, str. 591, poř. č. 182/2014). Na žalovaného (a recipročně i na matku žalobkyně) nelze zvyšující se nároky života žalobkyně bez dalšího přenášet, zvlášť, když to výše jejich průměrných měsíčních příjmů neumožňuje a jsou povětšinou konzumovány běžnými potřebami jejich domácností. Životní úroveň žalobkyně je stále určována především životní úrovní jejích rodičů. Účelem výživného je pokrýt základní potřeby žalobkyně, nikoli zajistit jí život oproštěný od každodenních starostí dospělého života. Žalobkyni přestupem na vysokou školu sice nárazově vznikly vyšší výdaje, lze nicméně předpokládat, že se nebudou v jejich úplnosti opakovat (např. výdaje na notebook, batoh či přípravný kurz). Pouze v části lze očekávat jistou pravidelnost (zejm. náklady na software, učebnice a jiné potřeby spojené s vysokoškolským studiem, včetně stravování v menze a nespecifikovaného navýšení nákladů na dopravu), i v tomto případě však spíše semestrálně či ročně. Ačkoli tedy lze s okresním soudem souhlasit v závěru, že není chybou žalobkyně, že je žalovaný zatížen dalšími vyživovacími povinnostmi a dalším dobrovolným závazkem, spočívajícím zejm. v úvěru na vozidlo, které však potřebuje k udržení zaměstnání, pravdou je, že zjištěné potřeby žalobkyně nedosahují takové úrovně, aby bylo třeba navyšovat výživné až na pro žalovaného neúnosnou částku. Životní úroveň dítěte by měla zásadně odpovídat životní úrovni rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 o. z.). Odvolací soud proto považuje za přiměřené navýšení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni o 500 Kč měsíčně, tj. na 4 700 Kč měsíčně, počínaje od 1. 10. 2023, kdy žalobkyně nastoupila na vysokou školu, a došlo tedy k podstatné změně jejích poměrů. Tato částka je dle odvolacího soudu s to pokrýt základní studijní i životní potřeby žalobkyně a zároveň lépe zohledňuje poměry a možnosti žalovaného než částka výživného stanovená okresním soudem.

9. Z vyložených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek okresního soudu změnil tak, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni navýšil o 500 Kč měsíčně počínaje 1. 10. 2023, tedy na částku 5 300 Kč měsíčně, a po zohlednění navýšení plateb žalovaného od června 2024 o 100 Kč měsíčně rozhodl o povinnosti žalovaného doplatit žalobkyni dlužné výživné v částce 8 000 Kč za období od 1. 10. 2023 do 26. 3. 2025, a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Delší lhůta k doplatku výživného byla stanovena (podle § 160 odst. 1 o. s. ř.) s ohledem na aktuální finanční možnosti žalovaného, které nedosahují výše potřebné k okamžitému splnění povinnosti, aniž došlo k významnému ohrožení majetkových očekávání žalobkyně. Pokud bylo napadeným výrokem rozsudku okresního soudu vyhověno žalobnímu návrhu žalobkyně a výživné zvýšeno na částku 5 300 Kč měsíčně od 1. 10. 2023, přičemž odvolací soud zvýšil výživné „jen“ na částku 4 700 Kč měsíčně, odvolací soud v rozsahu zvýšení výživného od 1. 10. 2023 nad rámec částky 4 700 Kč měsíčně, tedy i další částky 600 Kč měsíčně, žalobu zamítl.

10. Odvolací soud změnil rozhodnutí ve věci samé, rozhodl proto též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně žalobou původně požadovala navýšení výživného z částky 4 200 Kč měsíčně na 10 000 Kč měsíčně. V řízení jí bylo nakonec vyhověno pouze z části, když výživné bylo zvýšeno na částku 4 700 Kč měsíčně. Úspěch žalobkyně lze tedy procentuálně vyjádřit hodnotou 8,6 %, neboť požadovala navýšení o 5 800 Kč měsíčně, avšak uspěla pouze s částkou 500 Kč měsíčně. Ve zbývajícím rozsahu, tj. 91,4 %, byla neúspěšná. Náhrada nákladů řízení proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleží žalovaném v rozsahu 82,8 %.

11. Při určování výše tarifní hodnoty rozhodné pro řízení před soudem prvního stupně vycházel odvolací soud z § 8 odst. 2 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“), tj. z částky 348 000 Kč, představující pětinásobek hodnoty ročního plnění, o které bylo vedeno řízení (požadovaných 10 000 Kč - dosavadních 4 200 Kč = 5 800 Kč → 5 800 Kč x 12 měsíců = 69 600 Kč → 69 600 Kč x 5 = 348 000 Kč). Odměna za jeden úkon právní služby realizovaný před okresním soudem proto činí částku 9 700 Kč, přičemž žalovaný účtoval a náleží mu tři: převzetí a přípravu zastoupení dne 13. 12. 2023 podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, vyjádření žalovaného k návrhu žalobkyně dne 3. 1. 2024 podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a účast při jednání okresního soudu dne 3. 5. 2024 podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Případné shledal odvolací soud též 3 účtované náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu, náhradu cestovného ze sídla kanceláře v , adresa, k jednání soudu v Děčíně a zpět dne 3. 5. 2024, tj. , Anonymizováno, km x , částka, /km vozidlem , Anonymizováno, = 455 Kč, a náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 400 Kč. Při určování tarifní hodnoty rozhodné pro řízení vedené před odvolacím soudem vycházel odvolací soud z § 8 odst. 2 ve spojení s § 7 advokátního tarifu, tj. z částky 66 000 Kč (požadovaných 5 300 Kč - dosavadních 4 200 Kč = 1 100 Kč → 1 100 Kč x 12 měsíců = 13 200 Kč → 13 200 Kč x 5 = 66 000 Kč]. Odměna za jeden úkon právní služby realizovaný před odvolacím soudem proto činí částku 3 740 Kč, přičemž žalovanému náleží odměna za sepis odvolání podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu včetně náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu. Z výše uvedených výpočtů vyplývá, že žalovaný má za řízení před soudy obou stupňů nárok na náhradu nákladů řízení v částce 28 893 Kč [82,8 % z 34 895 Kč (29 100 Kč + 900 Kč + 455 Kč + 400 Kč + 3 740 Kč + 300 Kč)], odvolací soud má nicméně za to, že jsou dány důvody pro její snížení, tedy důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř. To již s ohledem na skutečnost, že řízení je vedeno mezi rodinnými příslušníky, dcerou (žalobkyní) a otcem (žalovaným), který sice byl v řízení úspěšnější, avšak žalobkyně dosud není finančně natolik soběstačná, aby byla schopná mu z vlastních prostředků náklady řízení zcela uhradit. Na druhou stranu nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby nesl veškeré náklady řízení sám, zvlášť, když z provedeného dokazování vyplývá, že jeho finanční možnosti jsou značně omezené a před zahájením řízení nebyl obeslán, a nemohl se na něj proto připravit (např. úsporami na úhradu právního zastoupení). Za účelem dalšího neprohlubování sporů mezi účastníky, při vědomí shora uvedených okolností, rozhodl tedy odvolací soud o částečném krácení náhrady nákladů žalovaného, a to o dvě třetiny, na částku 9 631 Kč; lhůtu k plnění stanovil žalobkyni shodně s lhůtou, v níž je žalovaný povolán k úhradě dlužného výživného, tj. do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Tím bude oběma účastníkům shodně poskytnut přiměřený čas ke splnění těchto povinností.