12 Co 7/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vilda a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o neúčinnost právního jednání a zaplacení 5 023 000 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 6. 2024, č. j. 11 C 87/2021-61

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje, kromě části výroku IV. o výši soudního poplatku, v níž se mění tak, že soudní poplatek činí částku 253 150 Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že právní jednání – darovací smlouva uzavřená mezi otcem žalované , jméno FO, , nar. , datum, , jako dárcem a žalovanou jako obdarovanou, dne 25. 1. 2019, kterou dárce daroval obdarované nemovité věci: pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , jehož součástí je stavba - rodinný dům č.p. , Anonymizováno, , pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , jehož součástí je stavba (garáž) č. e. , Anonymizováno, , zapsané na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec , adresa, , katastrální území , jméno FO, , u , právnická osoba, pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , není vůči žalobci právně účinné (výrok I.); žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 5 023 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 251 150 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Mostě (výrok IV.).

2. Okresní soud rozhodl o žalobě podané dne 3. 3. 2021, kterou se žalobce domáhal určení neúčinnosti (vůči žalobci) bezúplatného právního jednání – darovací smlouvy ze dne 25. 1. 2019 uzavřené mezi daňovým dlužníkem , jméno FO, jako dárcem a žalovanou, která je jeho dcerou. V žalobě zejména tvrdil, že u dlužníka , jméno FO, byly dne 20. 7. 2017 zahájeny dvě daňové kontroly, a to kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období let 2014 a 2015 a kontrola daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2014 a 2015. První z kontrol byla ukončena zprávou ze dne 4. 2. 2020, jež byla téhož dne projednána. Jejím výsledkem byly dodatečné platební výměry, kterými byla stanovena daň z přidané hodnoty v celkové výši 5 707 138 Kč a penále v celkové výši 1 141 413 Kč. Proti platebním výměrům doručeným dlužníku dne 17. 2. 2020 bylo podáno odvolání, o němž bylo dne 1. 2. 2021 rozhodnuto tak, že odvolání proti většině dodatečných platebních výměrů bylo zamítnuto, výše daně i penále byly potvrzeny, v případě některých platebních výměrů byla částka daně a penále změněna. Druhá kontrola byla projednána dne 19. 6. 2020 a na jejím základě byly vydány dodatečné platební výměry, jimiž byla dlužníku stanovena daň z příjmů fyzických osob ve výši 871 496 Kč za rok 2014 a 1 535 282 Kč za rok 2015. Současně bylo vyměřeno penále ve výši 176 980 Kč za rok 2014 a ve výši 307 056 Kč za rok 2015. O odvolání proti platebním výměrům bylo rozhodnuto tak, že odvolání bylo zamítnuto. V průběhu obou kontrol se konalo několik ústních jednání, při nichž byla s dlužníkem projednávána dosavadní zjištění, a při nichž byl upozorněn na nesrovnalosti v předkládaných dokladech. Ústní jednání se konala 25. 7. 2018, 22. 8. 2018 a 4. 2. 2019 a dlužník musel vědět, že přiznal daň v nesprávné výši a že mu bude daň doměřena. Dlužník uzavřel dne 25. 1. 2019, tedy v průběhu daňových kontrol, darovací smlouvu se svou dcerou (žalovanou), kterou na ni převedl uvedené nemovité věci. Účinky tohoto bezúplatného jednání nastaly dne 7. 3. 2019. Žalovaná následně kupní smlouvou ze dne 11. 2. 2020 prodala tyto nemovitosti , jméno FO, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 12. 2. 2020, a to za kupní cenu 7 150 000 Kč. Daňový dlužník již nevlastní jiné nemovité věci, nemá peníze na účtech u bank ani nevlastní významný jiný majetek, z něhož by mohly být uspokojeny vymahatelné pohledávky vůči němu. Ani žalovaná již není vlastníkem nemovitostí, žalobce proto žalobou uplatnil i odpovídající náhradu, za kterou považuje obvyklou cenu darovaných nemovitostí stanovenou znaleckým posudkem ve výši 5 023 000 Kč. Žalovaná se bránila určení neúčinnosti smlouvy uzavřené dne 25. 1. 2019 především tvrzením, že tohoto dne žádnou smlouvu neuzavřela. Smlouvu s otcem uzavřela dne 26. 11. 2018. V době uzavření darovací smlouvy jí navíc nebylo nic známo o tom, že u otce probíhá daňová kontrola, nevěděla a objektivně vědět nemohla, že by mohlo dojít ke zkrácení nějakého věřitele. Bylo jí tehdy 17 let a otec jí řekl, že se chystá odjet na nebezpečnou výpravu a rád by měl do budoucna vyřešenou otázku jejího bydlení, aby mohla disponovat s majetkem, který jí hodlal odkázat. V rámci své práce otec také trávil hodně času v autě a kdykoliv mohlo dojít k nehodě. Převod byl zkoumán opatrovnickým soudem a ani z jeho strany nebyly shledány překážky k uzavření darovací smlouvy. Otec byl s průběžnými zjištěními daňové kontroly seznámen dne 4. 2. 2019, tedy až po uzavření darovací smlouvy. S konečným výsledkem byl seznámen teprve 19. 6. 2019, tedy více než rok po darování. Žalovaná ani její otec nemohli v době uzavření smlouvy vědět, že mu bude doměřena daň, otec byl v minulosti účastníkem více daňových kontrol a všechny pro něho dopadly dobře. Podnikal stále stejným způsobem, ve stejném oboru, nemohl předpokládat, že by tentokrát mohl být výsledek kontroly negativní. Jednání otce bylo tedy za účelem plnění jeho mravního závazku vůči žalované, když se jí snažil do budoucna zajistit a předejít případným sporům o majetek, které by v rodině mohly po jeho smrti nastat. Z toho důvodu šlo o jednání, jehož neúčinnosti se věřitel nemůže dovolávat.

3. Okresní soud provedl ve věci dokazování, které v odůvodnění rozsudku podrobně popsal. Po zhodnocení důkazů měl za prokázaná tvrzení žalobce, že žalovaná je dcerou , jméno FO, , nar. 10. 8. 1974, vůči němuž má žalobce splatnou a vykonatelnou daňovou pohledávku, neboť dluží na dani z přidané hodnoty za roky 2014 a 2015 celkem 5 707 138 Kč, na dani z příjmu fyzických osob za rok 2014 částku 871 496 Kč a na dani z příjmu fyzických osob za rok 2015 částku 1 535 282 Kč. Dále dluží penále ve výši 1 141 413 Kč (v souvislosti s daní z přidané hodnoty) a ve výši 484 036 Kč (v souvislosti s daní z příjmu). Výše daňové pohledávky vyplynula z dodatečných platebních výměrů ve spojení s rozhodnutím odvolacího orgánu. Dlužník převedl na žalovanou nemovité věci, a to darovací smlouvou uzavřenou dne 25. 1. 2019, jejíž právní účinky nastaly dne 7. 3. 2019. Žalobce se tedy dovolal neúčinnosti darovací smlouvy ve dvouleté zákonné lhůtě. Námitka žalované, že toho dne žádné právní jednání neučinila, byla vyvrácena samotnou písemnou darovací smlouvou datovanou dnem 25. 1. 2019, tato smlouva byla rovněž podkladem pro vklad vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí. Darovací smlouva byla uzavřena v průběhu daňové kontroly, která byla u dlužníka zahájena dne 20. 7. 2017 a jejím výsledkem byly dodatečné platební výměry ukládající daňovému dlužníkovi zaplatit výše uvedené daně a penále. Zjištěno bylo i to, že žalovaná nemovité věci, které nabyla darováním od otce, převedla kupní smlouvou uzavřenou dne 11. 2. 2020 na , jméno FO, za kupní cenu 7 150 000 Kč. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně posuzoval dle ustanovení § 589 odst. 1, 2, § 591 písm. d) a § 595 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Shledal, že ke dni zahájení předmětného řízení (3. 3. 2021) měl žalobce vůči otci žalované vykonatelné pohledávky na daních v celkové výši 6 848 551 Kč, přičemž podmínkou úspěšnosti žaloby na neúčinnost právního jednání není, aby právní jednání, jehož neúčinnosti se dovolává, nastalo (z časového hlediska) až poté, kdy se pohledávka stala vykonatelnou. Daňové pohledávky přitom vznikají ze zákona a daňový subjekt je povinen daň ve správné výši přiznat a zaplatit. Skutečnost, že správná výše daně byla stanovena úředně po provedené daňové kontrole, neznamená, že pohledávka neexistovala, resp. že vznikla až na základě dodatečných výměrů. Dále okresní soud vycházel z toho, že darovací smlouva je bezúplatným právním jednáním, přičemž není pochyb, že darovací smlouva mezi žalovanou a jejím otcem byla jednáním zkracujícím žalobce v možnosti uspokojit daňovou pohledávku. Nemovitosti, jež byly žalované darovány, byly jediným majetkem daňového dlužníka, z něhož mohla být daňová pohledávka reálně uspokojena. Otec žalované nevlastní žádné jiné nemovité věci, nemá peníze na účtech u bank, ani nevlastní majetek, z něhož by bylo možné daňové pohledávky uspokojit. To, že věřitel byl bezúplatným jednáním skutečně zkrácen, potvrzuje i fakt, že daňový dlužník z pohledávky za několik let uhradil jen zanedbatelnou část 27 000 Kč. Vědomost, či zkracující úmysl stran darovací smlouvy, se neposuzuje a není pro tuto věc významný. Z toho důvodu nejsou právně významná tvrzení žalované, že o probíhající daňové kontrole nevěděla, a že objektivně nemohla vědět, že by její otec mohl být daňovým dlužníkem. Ze stejných důvodů nejsou právně významná ani tvrzení, že otec žalované nemohl v době darování vědět, že mu bude doměřena daň. Tato tvrzení daňového dlužníka navíc okresní soud považoval za nepravdivá. K obraně žalované, která namítala mravní závazky otce vůči ní a jeho snahy zajistit žalovanou pro případ, že by se mu něco stalo, okresní soud posuzoval ustanovení § 591 písm. d) o. z., které výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Tuto výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka, za okolností daného případu neshledal, když nemohl považovat bezúplatné jednání ve standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými za „slušné“ a „mravné“ v tom smyslu, že by mělo převážit nad povinností dlužníka splnit svou daňovou povinnost. Darováním nemovitostí žalované se daňový dlužník zbavil veškerého majetku, z něhož by byl schopen uspokojit daňovou pohledávku, šlo o zásadní majetkovou dispozici nepřiměřenou majetkovým poměrům dlužníka, zvýhodňující žalovanou na úkor věřitele. Žalovaná byla v okamžiku darování nezletilá, žila ve společné domácnosti s rodiči, potřeba zajišťovat jí bydlení nebyla aktuální. Dle názoru soudu byla skutečnou motivací k darování snaha zbavit se majetku, z něhož by mohla být daňová pohledávka uspokojena. O tom svědčí i následný rychlý prodej nemovitostí třetí osobě. Okresní soud proto určil, že darovací smlouva je vůči žalobci právně neúčinná, neboť šlo o bezúplatný převod majetku jeho dlužníka, žalobce se neúčinnosti dovolal v zákonné lhůtě a současně nešlo o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Následně vyhověl i žalobě v části, jíž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení přiměřené náhrady, pokud žalovaná krátce poté, kdy byla zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí a kdy nabyla zletilosti, prodala darované nemovitosti kupní smlouvou třetí osobě. Kupní smlouva byla uzavřena 11. 2. 2020 a žalovaná obdržela kupní cenu ve výši 7 150 000 Kč. Protože žalovaná již tyto nemovitosti nevlastní, nemůže se žalobce domáhat uspokojení pohledávky z tohoto majetku. Podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z. mu však náleží odpovídající náhrada. Za odpovídající náhradu okresní soud považoval v souladu s návrhem žalobce obvyklou cenu nemovitostí určenou ke dni, kdy nastaly právní účinky darování, tedy ke dni 7. 3. 2019, znaleckým posudkem č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, ve výši 5 023 000 Kč. O nákladech řízení mezi účastníky okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalobce, který měl ve věci úspěch, se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. O povinnosti žalované zaplatit státu soudní poplatek rozhodl dle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobce byl od soudního poplatku osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. a) téhož zákona a měl-li ve věci plný úspěch, poplatková povinnost přešla na žalovanou. Výši poplatku pak stanovil „v souladu s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku poplatků“. S ohledem na výši přiznaného plnění, jakož i výši soudního poplatku, stanovil lhůtu k plnění delší, než stanoví zákon, a to lhůtu 30 dnů.

4. Proti celému tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Okresnímu soudu vytkla, že neúplně zjistil skutkový stav pro rozhodnutí ve věci, pokud neprovedl žalovanou navržené důkazy, neboť vycházel z toho, že není na místě posuzovat věc dle ustanovení § 590 občanského zákoníku, ale pouze dle § 591 občanského zákoníku. Nelze však souhlasit s tím, že by skutečnost, že mezi žalovanou a jejím otcem šlo o bezúplatný převod, vylučovala aplikaci § 590 občanského zákoníku, když toto ustanovení je obecnější a ustanovení § 591 je vůči němu zpřesňující, nikoli však vylučující jeho aplikaci. Otázka, zda otec žalované měl úmysl zkrátit svým jednáním věřitele a zda toto žalované známo (ne)bylo a být (ne)muselo, je pak důležitá i z hlediska posouzení naplnění důvodů uvedených v § 591 písm. d) občanského zákoníku. Obecné závěry soudu v tom smyslu, že otec žalované se darováním nemovitosti zbavil veškerého svého majetku, tudíž nemohlo jít o úkon, kterým vyhověl mravnímu závazku nebo zásadám slušnosti, nelze na projednávanou věc aplikovat způsobem, jak to učinil okresní soud. Nezohlednil specifika situace, v níž se rodina žalované nacházela. Pokud by se otci žalované na výpravě do zahraničí něco stalo, je otázka, za jak dlouho by bylo úmrtí prokázané českým úřadům, poté by probíhalo dědické řízení, kde by, v závislosti na tom, co by se stalo a za jak dlouho by mohlo být rozhodováno, rozhodnutí možná musel opět schvalovat opatrovnický soud a po celou tuto dobu by nebylo možné s nemovitostmi manipulovat, bylo by však nutné hradit hypotéku. Darování nemovitostí žalované považoval její otec za nejlepší řešení, jak zajistit žalovanou do budoucna a předejít možným sporům a problémům. V řízení nebylo také vůbec zjišťováno, zda otec žalované mohl či měl vědět o tom, že u něj dojde k doměření daně a eventuálně nakolik mohl takovou situaci s ohledem na své dřívější zkušenosti s daňovými kontrolami předpokládat. Ve stejném oboru podnikal mnoho let a veškeré předchozí daňové kontroly u něj nezjistily pochybení. Žalovaná proto navrhla vyžádat zprávy i o těchto kontrolách. Otec totiž neměl důvod předpokládat, že tentokrát dopadne kontrola jinak, tudíž ani nemohl pojmout úmysl zkrátit svého potencionálního věřitele. Nelze ani přistoupit na konstrukci, že v případě daňové kontroly by měl kontrolovaný subjekt automaticky předpokládat, že dojde k doměření daně. Okresní soud nahradil dokazování v tomto směru svými úvahami a neprovedl tak dokazování v potřebném rozsahu. Nelze rovněž předpokládat, že by se otec svěřoval o probíhajících daňových kontrolách své 17leté dceři. Ani k otázce povědomosti o probíhající daňové kontrole nebylo žádné dokazování provedeno. Teprve s ohledem na zjištění motivů otce žalované v tomto konkrétním případě lze usuzovat, zda plnil své mravní závazky či nikoli. Situaci, kdy rodič v produktivním věku převede svůj majetek na dítě, nelze považovat za nemravnou, takovýto rodič je nadále ekonomicky činný a má-li pro svůj postup reálný důvod, není na místě jej zpochybňovat. Žádný právní předpis nestanoví, že by se někdo nemohl dobrovolně zbavit svého majetku. Žalovaná okresnímu soudu dále vytkla neúplné skutkové zjištění spočívající v nezjištění motivace otce žalované k převodu nemovitostí. Žalované bylo v době převodu 17 let, o finanční situaci rodiny měla omezenou povědomost. Žalovaná byla vždy přesvědčena, že finanční situace rodiny je dobrá – nadstandardní. Žalovaná věděla o úmyslu otce odjet na nebezpečnou výpravu, věděla o možných problémech s polorodým bratrem v případě dědictví, věděla o obavách otce z možné autonehody. To vše ji vedlo k závěru, že jednání otce je zcela v pořádku, ostatně toto jednání schválil i opatrovnický soud, který také nemohl předběžně hodnotit výsledek daňové kontroly. Na rozhodnutí věci mohlo mít vliv také neprovedení důkazu účastnickým výslechem žalované, resp. neumožnění doplnění tvrzení k důvodům následného prodeje domu. Pokud okresní soud vyvozoval účelovost z toho, že dům byl v roce 2020 prodán, pak jestliže by bylo od počátku úmyslem otce žalované dům prodat, mohl tak učinit rovnou sám. Daňové řízení bylo v prvním stupni ukončeno až v létě roku 2020, tedy po prodeji nemovitostí. Nebylo zohledněno ani to, že darovací smlouvu neuzavírala žalovaná, ale byla zastoupena zákonným zástupcem. Z ničeho nevyplývá, nakolik byla o celé situaci informována, a toto mohl okresní soud ověřit navrženými výslechy. Okresní soud dále nezhodnotil ve vztahu k platnosti darovací smlouvy skutkové zjištění, že opatrovnický soud schválil jinou smlouvu (smlouvu podepsanou jiného dne), než která byla vložena do katastru nemovitostí a byla podkladem pro převod nemovitosti na žalovanou. Žalovaná namítla i nesprávný závěr okresního soudu o výši odpovídající náhrady. Tato náhrada má odpovídat tomu, co z dlužníkova majetku ušlo. Okresní soud vyšel z ocenění nemovitostí, nezohlednil však, že tyto nemovitosti byly zatíženy hypotékou, kterou bylo nutné uspokojit. Pochybení odvolatelka spatřovala také v nesprávně stanovené výši soudního poplatku, když podle jejího názoru jde o řízení s eventuálním petitem. První uplatněný nárok je na určení, že právní jednání je neurčité, soudní poplatek proto měl být stanoven ve výši 5 000 Kč dle § 6a odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen jako správný. Zdůraznil, že ustanovení § 590 občanského zákoníku nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání, což je i daný případ, neboť speciální právní úprava neúčinnosti bezúplatných právních jednání v § 591 občanského zákoníku toto vylučuje. Poukázal i na správnou výši požadované částky náhrady 5 023 000 Kč, která je nižší, než je daňový nedoplatek dlužníka , jméno FO, a je také nižší než částka, za kterou žalovaná předmětné nemovitosti následně prodala. Požadovaná částka je tedy nižší, než byla skutečná cena nemovitostí, a zohledňuje i hypoteční úvěr, kterým byly nemovitosti zatíženy.

6. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal na základě odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, přezkoumal i řízení jemu předcházející, a odvolání neshledal důvodným. Vyvstala pouze potřeba stanovení správné výše poplatkové povinnosti obsažená ve výroku IV.

7. Odvolací soud předesílá, že soud prvního stupně provedl dokazování ke všem rozhodným skutečnostem a v potřebném rozsahu. Skutkové závěry okresního soudu jsou správné a tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí věci. Okresní soud uvedl důvody, proč neprovedl i další důkazy, proč je považoval za nadbytečné. Také s právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. Na odůvodnění okresního soudu odvolací soud v podrobnostech odkazuje.

8. Podle § 590 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

9. Podle § 591 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

10. Podle § 595 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada.

11. Jednotlivé skutkové podstaty, které vymezují podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, jsou upraveny v ustanoveních § 590 a § 591 o. z. Zatímco ustanovení § 590 odst. 1 o. z. obsahuje skutkové podstaty, při jejichž naplnění se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, aniž by stanovilo, zda se tyto skutkové podstaty uplatní pro právní jednání úplatná nebo bezúplatná, ustanovení § 591 o. z. stanovuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání. Vzájemný vztah ustanovení § 590 a § 591 o. z. je nutné posoudit pomocí výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali (tj. že zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy obecné), z čehož vyplývá, že ustanovení § 590 o. z. nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání, neboť speciální právní úprava neúčinnosti bezúplatných právních jednání v ustanovení § 591 o. z. vylučuje použití obecnějšího ustanovení § 590 o. z. na případy zkracujících bezúplatných právních jednání. Osoba obohacená bezúplatným právním jednáním se proto nemůže úspěšně bránit tvrzením, že jí zkracující úmysl dlužníka nebyl znám a ani znám být nemusel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018). Jak úmysl zkrátit věřitele, tak následek dlužníkova jednání, totiž zkrácení věřitele, se v případě bezúplatných právních jednání předpokládá, aniž by bylo možné tento předpoklad vyvrátit důkazem opaku.

12. V daném případě je tedy podstatné správné zjištění okresního soudu, že žalobce, který je jako příslušný správce daně věřitelem , jméno FO, z důvodu daňových nedoplatků, které ani žalovaná v odvolání nerozporuje, se dovolal žalobou, v zákonné lhůtě dvou let, neúčinnosti právního jednání tohoto dlužníka, a to jednání bezúplatného - darovací smlouvy ze dne 25. 1. 2019, jíž daňový dlužník převedl na svoji dceru - žalovanou výše konkretizované nemovité věci v odhadnuté hodnotě 5 023 000 Kč. Právě a jen tato smlouva se stala podkladem pro vklad vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem, že pohledávka za dlužníkem nemusí být v době podání odpůrčí žaloby vykonatelná, stačí, bude-li vykonatelná v době vyhlášení rozsudku o této žalobě. Odpovídá to potřebě zvýšenou měrou chránit věřitele. Podmínkou prohlášení neúčinnosti právního jednání v tomto případě pak není důkaz o úmyslu zkrátit věřitele.

13. Výjimka stanovená v § 591 písm. d) o. z., které z neúčinnosti bezúplatného právního jednání vyjímá plnění, jímž bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, na daný případ, jak správně uvedl okresní soud, nedopadá. Ze samotných tvrzení žalované, jimiž se snažila odůvodnit aplikaci tohoto ustanovení, je zřejmé, že ze strany otce žalované (daňového dlužníka) nešlo darovací smlouvou ze dne 25. 1. 2019 o akutní plnění mravního závazku, když převod majetku měl být motivován „jen“ hypotetickou možností ohrožení života či zdraví otce žalované v souvislosti s jeho cestou do zahraničí či nebezpečím plynoucím z častého řízení motorového vozidla. Jakékoliv „rozvíjení“ těchto tvrzení za pomoci výpovědi žalovanou navržených svědků s důrazem na morální aspekt věci by nemohlo tento závěr zvrátit.

14. Podle § 595 odst. 1 o. z. neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada. Hovoří-li toto ustanovení o „odpovídající výši“ náhrady, je tím třeba rozumět, že náhrada má zohledňovat kvalitu a kvantitu toho, co z dlužníkova majetku ušlo, resp. kvalitu a kvantitu majetkového prospěchu, který nabyvatel od dlužníka obdržel, tj. toho, s čím jinak věřitel počítal jako se součástí úkojné masy, kterou může ke svému uspokojení využít. V daném případě, pokud žalovaná s předmětnými nemovitostmi po darování dále disponovala tak, že je dne 11. 2. 2020 prodala za částku 7 150 000 Kč, je na místě nejen vyslovit neúčinnost právního jednání, ale současně stanovit i odpovídající náhradu toho, co z dlužníkova majetku ušlo. Touto náhradou je, jak správně zjistil okresní soud, cena předmětných nemovitostí v době darovací smlouvy stanovená znaleckým posudkem ve výši 5 023 000 Kč. Znalecký posudek zohlednil i to, že nemovitosti byly zatíženy hypotékou. Tato částka není zjevně nepřiměřeně vysoká, pokud byly nemovitosti po roce od darovací smlouvy prodána za částku významně vyšší.

15. Okresní soud správně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky v situaci, kdy toto právo má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. v řízení zcela úspěšný žalobce vůči neúspěšné žalované, náhrady se však vzdal. Neúspěšná žalovaná má dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, i povinnost k zaplacení soudního poplatku za řízení před okresním soudem, byl-li žalobce od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu zcela vyhověl. Odvolací soud se však neztotožnil s výší soudního poplatku stanovené okresním soudem, zároveň ale nepřisvědčil odvolacím námitkám žalované, která měla za to, že předmět řízení byl vymezen eventuálním petitem. Z formulace žalobního návrhu, jemuž odpovídá i výrok rozsudku ve věci samé, je zřejmé, že předmětem sporu bylo určení neúčinnosti právního jednání a dále (současně) povinnost zaplatit částku 5 023 000 Kč jako náhradu za to, co neúčinným právním jednáním z majetku dlužníka ušlo. Podle § 6a odst. 2 zákona o soudních poplatcích, jsou-li pro řízení podle jeho předmětu stanoveny v sazebníku rozdílné sazby poplatku, poplatky podle těchto sazeb se sčítají. Za první návrh, jehož předmětem není peněžité plnění v ostatních případech, se dle položky 4 bod 1. písm. c) sazebníku poplatků v předmětném řízení vybere poplatek 2 000 Kč. Za druhý návrh na peněžité plnění se dle položky 1 bod 1. písm. b) sazebníku poplatků vybere poplatek 251 150 Kč. Celkem tak poplatková povinnost činí 253 150 Kč.

16. Z vyložených důvodů odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v celém rozsahu jako správný, vyjma části výroku o výši soudního poplatku, který změnil (dle § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam) tak, že určil soudní poplatek (za prvostupňové řízení) ve výši 253 150 Kč.

17. Odvolání žalované nebylo úspěšné, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení by proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., měl zcela úspěšný žalobce. Ten se však tohoto práva vzdal. Této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků.