14 Co 132/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Martina Paška ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 104 193 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 36 C 228/2024-45,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení z částky 35 980 Kč ve výši 11,75 % ročně od 28. 9. 2023 do zaplacení, mění potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 35 980 Kč ve výši 11,75 % ročně od 29. 1. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se v této části výroku II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „okresní soud“ či „soud prvého stupně“) žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 35 980 Kč, zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 68 213 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 201,27 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 265,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 46 351,85 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 22,68 % p. a. z částky 46 351,85 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 104 193 Kč s příslušenstvím. Tato částka se sestávala z dlužné jistiny ve výši 46 351,85 Kč a dlužného poplatku ve výši 57 841,15 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z úvěru v kapitalizované výši 16 265,32 Kč, zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši 7 201,27 Kč, úroku z úvěru ve výši 22,68 % ročně z dlužné jistiny 46 351,85 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny 46 351,85 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

3. Okresní soud v rámci svého rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, ) a žalovaný uzavřeli dne 19. 3. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 48 000 Kč. Žalovaný se kromě půjčené částky zavázal uhradit i poplatek ve výši 65 117 Kč, který byl vypočten jako součet úroků ve výši 53 916 Kč, odměny za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 9 701 Kč, a dále pojistné za doplňkové pojištění ve výši 3 096 Kč. Vše bylo splatné ve 24 měsíčních splátkách po 4 843 Kč a poslední splátce ve výši 4 824 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky, přičemž tato ho před podáním žaloby, výzvou ze dne 15. 2. 2024 odeslanou téhož dne, vyzvala k úhradě. Před poskytnutím úvěru byla na žalovaného vedena řada exekucí, na úvěr zaplatil 12 020 Kč.

4. Soud prvého stupně se přednostně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet a dospěl k závěru, že se tak (ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) nestalo. Okresní soud konstatoval, že smlouva se žalovaným byla uzavřena za situace, kdy na majetek žalovaného byly vedeny několikeré exekuce. Za této situace dospěl k závěru, že právní předchůdkyně neověřila, zda žalovaný není v exekuci, přičemž již tato skutečnost nasvědčuje tomu, že zanedbala svou zákonnou povinnost odborné péče před poskytnutím úvěru. Nadto ani neověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Okresní soud tudíž uzavřel, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále jen „o. z.“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně porušila své povinnosti zakotvené v § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, a uložil žalovanému povinnost vrátit skutečně čerpanou částku sníženou o zaplacené splátky, tedy 35 980 Kč (48 000 – 12 020 Kč) představující jeho bezdůvodné obohacení. Zbývající uplatněné nároky pak výrokem II. napadeného rozsudku zamítl.

5. Jde-li o požadovaný úrok z prodlení představující zákonný úrok z prodlení plynoucí z ustanovení § 1970 o. z., tento okresní soud žalobkyni nepřiznal s poukazem na § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je dlužník povinen jistinu vrátit v době přiměřené jeho možnostem, přičemž pokud je mezi účastníky o tomto spor, určí tuto dobu soud. Jelikož soud stanovil dobu splatnosti ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, žalovaný se v prodlení v době rozhodování soudu prvého stupně neocitl, okresní soud tak shledal nárok na zaplacení úroku z prodlení nedůvodným.

6. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dle okresního soudu byl žalovaný ve věci procesně úspěšnější, avšak žádné náklady mu nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku II., a to výlučně v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 980 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Odvolání odůvodnila tím, že okresní soud podle ní dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle ní se žalovaný dostal do prodlení, a z toho důvodu je povinen zaplatit úroky z prodlení, neboť nárok na ně vyplývá přímo ze zákona. Hlavní funkcí úroků z prodlení je sankcionování dlužníka za nesplnění svého závazku řádně a včas, tedy tak, jak bylo mezi účastníky ujednáno. Další je pak funkce kompenzační, která zajišťuje, aby se věřiteli alespoň částečně nahradila újma za to, že nedisponuje svými penězi, které mu již měl dlužník vrátit. Žalobkyně proto navrhla, aby byl napadený rozsudek ve výroku II. změněn tak, že jí bude přiznán úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 980 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

8. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve shora specifikované části výroku II. a závislém nákladovém výroku III., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

10. O odvolání bylo podle § 214 odst. 3 o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení odvolacího jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a žádný z účastníků k výzvě odvolacího soudu v jím určené lhůtě nesdělil, že s projednáním věci bez nařízení odvolacího jednání nesouhlasí.

11. Vyhovující výrok I., část zamítavého výroku II. (pokud jím byla zamítnuta žaloba co do požadavku na zaplacení částky 68 213 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 201,27 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 265,32 Kč a úroku ve výši 22,68 % p. a. z částky 46 351,85 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení), odvoláním nenapadené a na napadeném výroku nezávislé, se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

12. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž závěry, které učinil okresní soud a které jej vedly k částečnému vyhovění žalobě, považuje odvolací soud za správné, neboť okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé a ani při hodnocení důkazů se nedopustil pochybení, jež by mohla opodstatnit případnou nesprávnost jeho rozhodnutí. Soud prvého stupně pak nepochybil ani tehdy, dospěl-li k tomu, že zatím nenastala splatnost pohledávky žalobkyně, respektive že žalobkyni dosud nevzniklo právo na úroky z prodlení. Jiná situace však platí v momentě, kdy odvolací soud rozhoduje o podaném odvolání (viz dále).

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

17. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně na základě informací získaných v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nemohla dospět k tomu, že je žalovaný schopen čerpaný úvěr splácet – odvolací soud pro stručnost odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku okresního soudu (zejména bod 25.). Z tohoto důvodu je správný závěr okresního soudu, že smlouva, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, je smlouvou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnou, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, k níž byl okresní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (aniž by neplatnost byla žalovaným namítána). Tato otázka ostatně není žalobkyní v odvolání zpochybněna a s ohledem na to, že předmětem odvolání je výhradě nárok na zaplacení úroku z prodlení z jistiny dluhu (z částky odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného) je zřejmé, že je mezi účastníky rozsudkem okresního soudu již závazně vyřešena.

18. Žalovaný je pak podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit toliko nesplacenou část jistiny úvěru ve výši 35 980 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru – v době přiměřené jeho možnostem.

19. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dostupném na www.nsoud.cz, konstatoval, že na základě systematického výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno dospět k závěru, že toto představuje speciální právní úpravu vypořádání z neplatné smlouvy. Uvedl zde dále, že zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2016 byl do tuzemského právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takových úvěrů. Projevem takové ochrany je i ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Vrací-li spotřebitel jistinu dluhu dle svých možností, nemůže se ocitnout v prodlení, takový (teleologický) výklad je v souladu s hlavním cílem poskytnuté ochrany a věřiteli při takovém plnění ani nemůže vzniknout nárok na zaplacení úroku z prodlení. Nejvyšší soud dále uvedl, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“20. Jak vyplývá z výše citovaného § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud určí dobu „podle možností spotřebitele“. Okresní soud správně vycházel z toho, že k určení takové doby dosud (až do pravomocného rozhodnutí soudu) nedošlo. To pak vedlo okresní soud ke správnému závěru o tom, že žalobu je třeba ohledně žalobkyní požadovaného úroku z prodlení z jistiny dluhu (z částky odpovídají bezdůvodnému obohacení) zamítnout.

21. Na uvedeném nic nemění ta skutečnost, že žalovaný v řízení pro svou pasivitu netvrdil a neprokazoval své majetkové poměry opodstatňující závěr, že v jeho možnostech není zaplatit dluh bez zbytečného odkladu (srov. § 1958 odst. 2 o. z.), resp. že to v jeho možnostech není vůbec. Rozhodnutí o tom, jaká je skutečná lhůta k plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, přijímá teprve soud (nedohodnou-li se účastníci jinak), žalovaný se tudíž do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, jaká bude lhůta splatnosti, v prodlení ocitnout nemohl, žalobkyni proto v době rozhodování soudu prvého stupně nevznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení.

22. V souladu se shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu je poté závěr, že poskytovatel, resp. v daném případě žalobkyně coby právní nástupkyně poskytovatelky úvěru, má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru (po odečtení dosud zaplacených splátek) bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době určené soudem, tj. v době odvislé nikoliv od výzvy věřitele k plnění. V daném případě soud zavázal žalovaného k zaplacení jistiny do tří dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek, doručovaný prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu trvalého pobytu, byl dlužníku doručen fikcí dne 9. 1. 2025, kdy uplynula desetidenní lhůta pro vyzvednutí uložené soudní zásilky. Následující den počala běžet patnáctidenní odvolací lhůta, přičemž dne 25. 1. 2025 nabyl rozsudek v odvolání nenapadeném rozsahu právní moci. Pokud se jedná o výrok I. napadeného rozsudku, tento se stal uplynutím lhůty k plnění vykonatelný dne 29. 1. 2025. Uvedeného dne se tak žalovaný ocitl v prodlení s úhradou dlužné jistiny, čímž žalobkyni vznikl nárok domáhat se zákonných úroků z prodlení. Toto právo jí tedy nevzniklo v okamžiku odvíjejícím se od výzvy k úhradě dlužné částky, jak dovozuje žalobkyně, ale právě až uplynutím lhůty k plnění stanovené okresním soudem, tj. uplynutím tří dnů od právní moci rozsudku. Jinými slovy k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu je zde stav takový, že žalobkyni již nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky bezdůvodného obohacení vznikl, neboť výrok zavazující žalovaného k její úhradě nabyl v mezidobí právní moci a stal se vykonatelným. Úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán ve výši jí požadované, neboť tento byl k datu počátku prodlení sice 12 % ročně (srov. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v účinném znění, kdy výše repo sazby ČNB k datu 1. 1. 2025 činila 4 % ročně), avšak soud je návrhem žalobkyně vázán, nemůže jej překročit (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.).

23. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení z částky 35 980 Kč ve výši 11,75 % ročně od 28. 9. 2023 do zaplacení, změnil potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 35 980 Kč ve výši 11,75 % ročně od 29. 1. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť právě dnem 29. 1. 2025 se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením dlužné částky a ve zbývající napadené části výroku II., tzn. v části jíž byl zamítnut požadovaný úrok z prodlení z částky 35 980 Kč ve výši 11,75 % od 28. 9. 2023 do 28. 1. 2025, jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť v této době žalovaný v prodlení nebyl.

24. Jelikož byl rozsudek okresního soudu částečně změněn, je povinností odvolacího soudu podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení mezi účastníky. I přes dílčí změnu napadeného rozsudku týkající se příslušenství přiznané částky bezdůvodného obohacení však nadále platí, že úspěch ve sporu je převážně na straně žalovaného, neboť úspěch žalobkyně se ve vztahu k celkovému předmětu řízení navýšil toliko o zákonný úrok z prodlení z částky 35 980 Kč za období (k datu vydání rozsudku odvolacího soudu) necelých 6 měsíců.

25. Uvedené platí rovněž pro řízení odvolací, kdy žalobkyně žádala přiznat úrok z prodlení z částky 35 980 Kč za dobu řádově několika let, avšak toto jí bylo přiznáno (k datu vydání rozsudku odvolacího soudu) jen, jak již bylo uvedeno, za necelých 6 měsíců. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. je tudíž na místě (v odvolacím řízení za užití § 224 odst. 1 o. s. ř.) rozhodnout tak, že právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nenáleží žádnému z účastníků, neboť žalobkyně byla převážně neúspěšná a žalovanému v řízení před soudem prvého stupně ani před soudem odvolacím žádné náklady nevznikly.