14 Co 206/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Martina Paška ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 35 446 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. dubna 2025, č. j. 20 C 39/2025-70,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Teplicích (dále jen „okresní soud“ či „soud prvého stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 499 Kč, a to ve splátkách, jejichž výši a splatnost určil s tím, že takto má žalovaný plnit pod ztrátou výhody splátek(výrok I.), co do zaplacení částky 2 501 Kč, úroku 28,17 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 11. 2024 do 25. 2. 2025, úroku 12,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení 12,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení, částky 2 047 Kč, 300 Kč, 1 497 Kč a 1 602 Kč, žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 451 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 35 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozsudek okresní soud odůvodnil tím, že žalobkyně a žalovaný hodlali dne 27. 8. 2024 uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jen „smlouva o úvěru “), na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému jakožto spotřebiteli na jeho účet částku 27 500 Kč a současně vyplatit částku 2 500 Kč jako provizi na účet zprostředkovatele. Před uzavřením smlouvy uvedl žalovaný, že bydlí v družstevním bytě, s měsíčními výdaji 6 000 Kč, na jiných úvěrech již splácí 6 555 Kč, a to jmenovitě věřitelce , anonymizováno, dluh ve výši 139 000 Kč splátkou 4 375 Kč měsíčně a věřitelce , anonymizováno, dluh ve výši 47 000 Kč splátkou ve výši 2 180 Kč, je svobodný, bezdětný a má příjem 28 000 Kč měsíčně. Další výdaje vyčíslil žalovaný částkou 1 000 Kč. Žalobkyně vycházela z normativních nákladů na bydlení v , Anonymizováno, ve výši 13 737 Kč měsíčně. Žalovaným uvedené údaje pak ověřila 4 výplatními páskami žalovaného s příjmy 28 260 Kč, 28 260 Kč, 28 260 Kč a 28 937 Kč, z nichž plyne, že ze mzdy žalovaného nebyly prováděny exekuční srážky. Žalovaný rovněž předložil výpis z účtu s uvedením zůstatku a žalobkyně jej prověřila v centrální evidenci exekucí. Ze svého interního výpisu , Anonymizováno, žalobkyně zjistila, že v době uzavření smlouvy o úvěru měl žalovaný další 3 úvěry ve výši 9 000 Kč (splátka 12 764 Kč), 5 000 Kč (splátka 5 975 Kč) a 6 000 Kč (splatný do jednoho měsíce). Okresní soud z vlastní iniciativy provedl důkaz výpisem NRKI (CNCB) a NRKI (CNCB)/BRKI (CBCB), z nichž zjistil, že v době sjednání smlouvy měl žalovaný dluh ze smlouvy o úvěru vůči , anonymizováno, . na základě smlouvy ze dne 2. 5. 2024 na částku 18 000 Kč (se splátkou 444 Kč), ze dne 14. 5. 2024 na částku 15 000 Kč (se splátkou 293 Kč), ze dne 3. 6. 2024 na 33 000 Kč (se splátkou 645 Kč), ze dne 20. 6. 2024 na částku 15 000 Kč (se splátkou 381 Kč), ze dne 10. 7. 2024 na částku 12 000 Kč (se splátkou 292 Kč) a ze dne 31. 7. 2024 na částku 291 Kč (se splátkou 4 680 Kč), dále vůči věřitelce , anonymizováno, ze dne 12. 8. 2024 na částku 25 000 Kč (se splátkou 1 613 Kč), vůči věřitelce , anonymizováno, ze dne 16. 8. 2024 dluh z revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 14 700 Kč, vůči věřitelce , anonymizováno, ze dne 20. 8. 2024 dluh z revolvingového úvěru s rámcem 54 300 Kč a vůči věřitelce , anonymizováno, dluh z úvěru ze dne 20. 8. 2024 s jistinou 3 000 Kč.

3. Okresní soud zejména konstatoval, že již čerpání tří drobných úvěrů u žalobkyně, které sám žalovaný v žádosti o úvěr nezmínil, mělo žalobkyni vést k vyšší míře obezřetnosti a k prověření žalovaného v běžných klientských registrech - BRKI a NRKI, z nichž by zjistila, jaká je skutečná situace žalovaného. S odkazem na ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru, dále jen “ZSU”, § 87 odst. 1 ZSÚ, § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, dále jen “o. z.”, a na rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. 679/18, pak okresní soud uzavřel, že předmětná smlouva uzavřená se žalovaným je absolutně nepatná. Okresní soud konstatoval, že věřitelka nemůže spoléhat toliko na údaje sdělené samotným spotřebitelem, přičemž podrobně rozvedl, proč je úvěrování osob, které nejsou úvěruschopné, celospolečensky škodlivé, a zároveň dovodil, že posouzení úvěruschopnosti je primárně zákonnou povinností věřitelky a službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, a teprve druhotně se jedná o překážku pro nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Zodpovědnost za splnění povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost musí být na věřiteli, když je zřejmé, že spotřebitelé často z důvodu své nezkušenosti podepisují nejen “predátorské” smlouvy, ale i formuláře se zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými údaji, v situaci, kdy zprostředkování úvěru často zajišťují osoby, které mají na sjednání každé úvěrové smlouvy finanční zájem. V projednávané věci žalobkyně postupovala dle vybraných dílčích ukazatelů, které nepostihly všechny aspekty hospodaření žalovaného, nezabývala se dostatečně otázkou příjmů žalovaného a jejich udržitelností, ani jeho reálnými výdaji na bydlení, na základní životní potřeby a již existující dluhy; jako rizikový faktor měl být podle okresního soudu zohledněn také nízký věk žalovaného. Žalobkyně kromě toho, že neprovedla dotazy do registrů bankovních a nebankovních společností, nečinila žádný závěr ani ze své vlastní databáze , Anonymizováno, . Za takové situace považuje okresní soud posouzení úvěruschopnosti žalovaného za toliko formální – předstírané. Žalovaný byl zjevně osobou, která se neustále zadlužuje. Žalobkyně tudíž podle soudu prvého stupně neunesla důkazní břemeno stran toho, že zkoumala úvěruschopnost řádně, resp. pokud tak činila, dospěla k nesprávnému závěru. Okresní soud vedle toho dovodil, že reálná sazba poskytovaného úvěru je za „hranicí neplatnosti”, neboť sazba úvěrů na spotřebu dlouhodobě dle databáze , Anonymizováno, činí cca 10 % p. a., přičemž přípustnou hranicí úvěru je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dostupný shodně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná od roku 2001 na www.nsoud.cz, trojnásobek takové sazby. V důsledku neplatnosti smlouvy má žalovaný povinnost vrátit toliko tu částku, o kterou se v důsledku přijetí prostředků ve výši 27 500 Kč obohatil. Z uvedené sumy zaplatil žalovaný 1 Kč, byla mu proto uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 499 Kč. Ve zbytku pak byla žaloba soudem prvého stupně zamítnuta, a to včetně zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaný je zjevně předluženou obětí lichevních úvěrů, není schopen úvěr splatit a není za své prodlení odpovědný. O nákladech řízení rozhodl okresní soud s ohledem na poměrný úspěch účastníků v řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., za použití § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování advokátního služeb (advokátní tarif), v účinném znění, dále jen “a. t.”.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to pouze proti zamítavému výroku II. V odvolání polemizuje výlučně se závěrem okresního soudu týkajícím se posouzení sjednaného úroku z úvěru jakožto nepřiměřeného, když dovozuje, že maximální výše úroků v daném místě a čase činí 24,30 % p. a. Tedy výše sjednané úrokové sazby 28,17 % p. a. je zcela v souladu s dobrými mravy a představuje legitimní odměnu žalobkyně, neboť tento úrok nedosahuje ani dvojnásobku maximální výše úroků v daném místě a čase z úvěrů poskytovaných bankami domácnostem. Z vyložených důvodů odvolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek ve výroku II. zrušen a vrácen okresnímu soudu k dalšímu řízení, či aby byl změněn tak, že odvolací soud žalobě zcela vyhoví a žalobkyni přizná náklady odvolacího řízení.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201, 203 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 a 212a o. s. ř., v rámci nařízeného jednání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl toliko výrok II. žalobkyní výslovně napadený, spolu s výrokem III., jenž je na napadeném výroku obsahově závislý (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Výrok I., odvoláním žalobkyně nedotčený předmětem odvolacího přezkumu nebyl a nabyl samostatně právní moci.

8. Jednání konal odvolací soud v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně svou neúčast u nařízeného jednání omluvila s tím, že souhlasí s projednáním věci ve své nepřítomnosti; žalovaný se k jednání, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil (§ 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.).

9. Okresní soud provedl řádné dokazování v rozsahu nezbytném pro právní posouzení věci; odvolací soud proto z jeho skutkových zjištění podstatných pro věc samu – tak jak byla shrnuta výše – vychází.

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok.

11. Podle § 84 odst. 1, odst. 2 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout, za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

12. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Okresní soud správně uzavřel, že žalobkyně a žalovaný „usilovali“ o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. Předmětem odvolacího přezkumu byla zejména otázka, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému řádně a dostatečně prověřila jeho úvěruschopnost, neboť závěr okresního soudu o tom, že se tak nestalo, je podstatným důvodem, na němž je zamítavý výrok II. rozsudku soud prvého stupně založen.

16. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je jednou ze základních povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uzavřel, že tato povinnost chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a podobně. Současně chrání také pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům povinnost postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů s odbornou péčí, která předpokládá, že údaje uvedené spotřebitelem musí poskytovatel úvěru ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Za dostatečné informace pak nelze považovat informace získané výlučně od spotřebitele, poskytovatelé jsou povinni využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

17. Míru, v jaké přistoupí k ověření úvěruschopnosti spotřebitele, ponechal zákonodárce na poskytovatelích spotřebitelských úvěrů a omezil ji pouze potud, že musejí jednat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ). Odborná péče je definována v § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Měli by přitom vycházet z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a tyto verifikovat v databázích informací či jiných zdrojích. Úvěr mohou spotřebiteli poskytnout pouze v případě, že z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplývají důvodné pochybnosti o tom, že bude schopen úvěr splácet (§ 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru). Důsledkem porušení této povinnosti je neplatnost smlouvy o úvěru, ke které soud přihlíží i bez návrhu (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

18. K otázce neplatnosti úvěrové smlouvy v případě porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, dle něhož: ,, články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/08 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“19. V projednávané věci bylo na základě listin získaných žalobkyní před uzavřením smlouvy o úvěru zjištěno, že žalobkyně věděla nejméně o závazcích, které žalovaný měl vůči ní v celkové výši 20 000 Kč (přičemž se jednalo o tři krátce po sobě poskytnuté drobné úvěry) a o dvou dalších závazcích, které měl žalovaný splácet splátkami ve výši 6 555 Kč měsíčně celkem. Vedle toho žalovaný doložil svůj příjem ze zaměstnání v průměrné výši 28 429 Kč. Náklady na bydlení žalovaný uvedl ve výši 6 000 Kč, avšak nedoložil je, žalobkyně vycházela z normativních nákladů ve výši 13 737 Kč, jako další běžné výdaje uvedl žalovaný částku 1 000 Kč, žalobkyně vycházela z životního minima ve výši 4 860 Kč. Na základě výpočtu provedeného žalobkyní mělo žalovanému zbývat 15 579 Kč, je však zřejmé, že tato částka realitě neodpovídá. Žádné z výdajů žalovaného nebyly doloženy, jeho tvrzené běžné měsíční výdaje ve výši 1 000 Kč jsou nereálné, neboť nemohou pokrýt ani základní životní potřeby. Pokud by se vycházelo ze statistických údajů, s nimiž pracovala žalobkyně, pak náklady žalovaného na bydlení a jeho životní minimum činily 18 597 Kč, náklady na splátky úvěrů pak minimálně 6 555 Kč (bez započtení splátek drobných úvěrů u žalobkyně), v součtu tedy minimálně 25 152 Kč. Z řečeného vyplývá, že na splácení nově poskytovaného úvěru a veškeré další výdaje by žalovanému zbývala částka cca 3 300 Kč (z níž splátka předmětného úvěru měla činit 1 600 Kč). Taková bilance zjevně činí žalovaného neúvěruschopným, neboť i jen krátkodobý výpadek příjmu či jakákoliv nenadálá situace spojená se zvýšenými výdaji by jej uvrhla do platební neschopnosti. Jak konstatoval již soud prvého stupně, pro žalobkyni mělo být varovným faktorem i to, že žalovaný vedle úvěrů, které sám přiznal, čerpal od samotné žalobkyně těsně po sobě tři krátkodobé úvěry. To je nepochybně jednáním indikujícím finanční tíseň a neschopnost vyjít s pravidelnými příjmy, která měla žalobkyni vést k o to důkladnějšímu prověření hospodaření žalovaného. Ta však přesto neověřila jeho skutečné výdaje – např. prostřednictvím úplných výpisů z účtu žalovaného - ale ani v této situaci, kdy zde již jen na základě dostupných zjištění existovaly pochyby o schopnosti žalovaného úvěr splácet, nepřistoupila k učinění dotazu v databázi BRKI a NRKI. Výsledky takového dotazu by ji pak musely vést ke zcela jednoznačnému závěru, že žalovaný vykazuje znaky evidentně rizikového chování a úvěruschopný není.

20. K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru patří získání dostatečných podkladů, přičemž za dostatečné je třeba považovat především údaje ověřené a tím i spolehlivé. To znamená, že poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). Věřitel tedy musí ověřit údaje poskytnuté žadatelem, a to jak údaje o příjmech (např. potvrzením o příjmech ze zaměstnání), tak údaje o jeho výdajích a musí zvážit i případně možné negativní události jako jsou např. porucha zdraví, předpokládané ukončení pracovního poměru (byl-li sjednán na dobu určitou), odchod do důchodu apod. U výdajů sice poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto mohou sloužit toliko k porovnání se známými, resp. od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného). V projednávané věci je nutno konstatovat, že i při započtení toliko normativních výdajů na bydlení a životní minimum se žalovaný jako úvěruschopný jevit nemohl, a to tím spíše, že již i pouhá vlastní databáze žalobkyně nasvědčovala tomu, že žalovaný sjednává úvěry rizikovým způsobem.

21. Ve shodě s okresním soudem proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyně poskytla žalovanému jakožto spotřebiteli finanční prostředky ve formě spotřebitelského úvěru, aniž před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřila jeho schopnost dlužnou částku řádně splácet. V dané věci neměla žalobkyně ucelený obraz o majetkových poměrech žalovaného, zejména neměla bezpečně zjištěny jeho výdaje na bydlení a splácení již existujících závazků a zároveň ignorovala jeho rizikové jednání. Tento postup žalobkyně odvolací soud nepovažuje za projev odborné péče v souladu s § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, který předpokládá obezřetnost a aktivitu poskytovatele úvěru stran ověření spotřebitelem tvrzených informací. Vzhledem k tomu, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála své povinnosti řádně zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet, je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jak správně uzavřel okresní soud, absolutně neplatná. Za dané situace pak bylo již zcela nadbytečné zabývat se tím, zda byl úrok z úvěru sjednán v nepřiměřené výši.

22. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy žalobkyni nenáleží – nad rámec již přiznaného plnění z bezdůvodného obohacení – žádný z nároků opírajících se o neplatně uzavřenou smlouvu, a v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 ZSÚ pak ani příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

23. Odvolací soud z výše vyložených důvodů shledal rozsudek okresního soudu ve výroku II. věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, stejně tak jako výrok III. o nákladech řízení, v němž nebyly odvolacím soudem shledány žádné nesprávnosti.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na skutečnost, že v řízení před odvolacím soudem úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.).