20 C 39/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného pro 35 446 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 499 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 145,80 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do 2 501 Kč, úroku 28,17 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 11. 2024 do 25. 2. 2025, úroku 12,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení 12,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení, 2 047 Kč, 300 Kč, 1 497 Kč a 1 602 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 1 451 Kč, a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 17. 1. 2025, zaplacení plnění z úvěru ze dne 27. 8. 2024 č. , hodnota, s původní jistinou 30 000 Kč (přičemž 2 500 Kč je však vypláceno zprostředkovateli úvěru), z něhož se domáhá zaplacení jistiny 30 000 Kč, příslušenství jak ve II. výroku shora, 2 047 Kč na úrocích do zesplatnění, 300 Kč za 3 odeslané upomínky, 1 497 Kč na smluvní pokutě za 3 neuhrazené splátky a 1 602 Kč na smluvní pokutě ze zůstatku zesplatněného úvěru. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla jen formulářová tvrzení a příkladmo vyjmenované zdroje, kde figuruje registr REPI, „vlastní databáze“, nikoliv však zejména NRKI/BRKI. Údaj o příjmu dle tvrzení žalovaného byl ověřován, jiné údaje tedy zřejmě nikoliv. Údajné nahlížení do katastru nemovitostí soud spíše znepokojuje, neboť s poskytováním těchto úvěrů jsou často svázány právě snahy o získání nemovitého majetku spotřebitelů.

2. Soud vyzval žalobkyni k vyjádření, zda se žalovaným sjednala nějaký úvěr již v minulosti (pro případ, že i ona poskytuje úvěry „sériově“ a nově sjednanými úvěry maskuje dříve odčerpané příslušenství), odpověď neobdržel. Jelikož však žalovaný neprotestoval, soud rozhodnutí neoddaloval a tuto eventualitu dále neprověřoval.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalovaný uvedl ve smlouvě i v přiložených formulářích své osobní poměry s tím, že bydlí v družstevním bytě s výdaji 6 000 Kč, splácí 6 555 na jiných úvěrech, a výslovně napsal, že věřitelem , Anonymizováno, 139 000 Kč se splátkou 4 375 Kč a „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “ 47 000 Kč se splátkou 2 180 Kč, je svobodný, bezdětný a měsíčně vydělává 28 000 Kč a v domácnosti není jiný příjem. Další výdaje domácnosti uvedl 1 000 Kč (č. l. 26 p. v.) Uvedl email , e-mail, , což vzbuzuje jisté pochybnosti, opět však platí, že žalovaný se nebránil, že by úvěr nesjednal. Všude je vyplněna adresa , Anonymizováno, , což je zkomolení skutečné adresy trvalého bydliště , adresa, – což opět vzbuzuje pochybnosti, nicméně žalovaný nic nenamítal (vzhledem k počtu jeho závazků je otázka, zda je vůbec schopen si vše pamatovat). Věřitel konstatoval v Teplicích normativní náklady na bydlení 13 737 Kč a životní minimum 4 860 Kč. Byly doloženy čtyři výplatní pásky za duben až červenec 2024 s příjmem 28 260 Kč, 28 260 Kč, 28 260 Kč a 28 937 Kč, exekuční srážky ze mzdy nejsou. Soud tyto výplatní pásky ověřil u zaměstnavatele (č. l. 54 a násl.) a nejedná se o falza. Byl doložen jakýsi redukovaný výpis z účtu žalovaného č. l. 30 se zůstatkem. Takový důkaz nesvědčí o ničem průkazném, což se nejlépe ukazuje na případu žalovaného, jehož příjmy a výdaje byly ve skutečnosti zcela odlišné v důsledku masivního předlužení lichevními úvěry, jak dále. Interní potvrzení o údajné lustrace v Centrální evidenci exekucí (č. l. 30 p. v.) je v této podobě neprůkazné, nicméně zřejmě správné, neboť problémy žalovaného s předlužením u soudu teprve začínají.

5. Byly předloženy úvěrové podmínky, které zůstaly pro věc bez významu. Byl doložen informační leták. Chybějící podpisy všech listin zřejmě nahrazují listiny č. l. 16, 20, 22 a 25 („záznam o vložení dokumentu do systému“), není však zřejmé, zda tím má být nahrazen podpis spotřebitele či zprostředkovatele. Listina č. l. 26 podepsaná je, ale zřejmě zaměstnancem věřitele.

6. Výpis REPI (č. l. 31 p. v.) uvádí pouze tři úvěry s jistinami 9 000 Kč (a splátkou 12 764 Kč), 5 000 Kč (a splátkou 5 975 Kč) a 6 000 Kč (a neznámou splátkou, avšak splatnost pouhý měsíc dává téměř jistotu, že jde rovněž o predátorský úvěr s lichevní sazbou). I tento samotný výpis měl tedy žalobkyni vést k neposkytnutí úvěru, neboť jde o další tři závazky, které ani žalovaný v žádosti neuvedl, a které svědčí o tom, že žalovaný již byl obětí nejméně 4 predátorských úvěrů (včetně , právnická osoba, ., jak výše). Jednání žalobkyně tak lze bez dalšího nazvat nezodpovědným a vzhledem k tomu, že reálná úroková sazba ze skutečně poskytnuté jistiny 27 5000 Kč by přesahovala 37 % p. a., pak i lichevním (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.), neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou bankovní sazbu úvěrů a je tak v hrubém rozporu s dobrými mravy a stižena absolutní neplatností dle § 588 o. z. To staví do nelichotivého světla i jednání advokáta, který takové plnění vymáhá a navíc dovozuje výši své odměny i od lichevního navýšení.

7. Je zřejmé, že nezkoumání registrů NRKI/BRKI při excesivním úročení a samotný závazek vůči , právnická osoba, ., kterou soud považuje za notoricky známého poskytovatele výlučně predátorských a povětšinou současně i lichevních úvěrů, by k vyloučení úvěruschopnostižalovaného stačilo samo o sobě. Pro úplnost však soud provedl i další důkazy.

8. Je doložen výpis č. l. 34 s odeslanou platbou 1 Kč z účtu č. , č. účtu, žalovaného. Bylo doloženo vyplacení částek 27 500 Kč a 2 500 Kč (č. l. 35 a 36) na účty žalovaného a zprostředkovatele úvěru (, jméno FO, ). Dopisem č. l. 33 bylo oznamováno schválení úvěru a výzva k úhradě 1 Kč na účet věřitele. Výpisem úvěru č. l. 38 („bonita smlouvy“) bylo doloženo tvrzení, že žalovaný na závazek uhradil pouze 1 Kč. Byly doloženy dvě písemné upomínky č. l. 40 s obsáhlým seznamem odeslaných upomínek, obsahujících osobní údaje stovek třetích osob. Byla doložena upomínka č. l. 44 se zesplatněním a předžalobní výzvou od právního zástupce. Jelikož ovšem převzal písařskou chybu „, Anonymizováno, “, u které nelze posoudit, zda ji zavinil žalovaný či zprostředkovatelka, která zřejmě vše vyplňovala a žalovaný nic ani nepodepisoval, soud nemá za prokázané její dodání do dispozice žalovaného ani podacím lístkem č. l. 45.

9. Soud si aktuální výpis NRKI (CNCB) vyžádal sám (č. l. 60), neboť právě tento registru považuje za nezbytnou součást smysluplného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr v době, charakteristické soutěžením desítek nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v nezodpovědném poskytování úvěrů s lichevními parametry. Vyplynuly z něj následující skutečnosti, rovněž samostatně determinující výsledek tohoto řízení:

10. Z výpisu NRKI(CNCB)/BRKI(CBCB) je patrné, že žalovaný se (ať již vědomě či nevědomě, což soud nemá potřebu ani ambici v tomto řízení řešit) stal obětí lichevních úvěrů (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním – § 1796 o. z.) následujících společností, soudu z desítek předchozích řízení notoricky známých poskytovatelů úvěrů s excesivními sazbami a systematickým zanedbáváním povinnosti dle § 86 ZSÚ. Níže soud neuvádí všechny záznamy, ale pouze ty, které trvaly v době předmětného úvěru (ačkoliv i doplacené úvěry mnohdy skutečnou situaci spotřebitele doplňují). Postupně sjednal úvěry dne:►24. 10. 2023 s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou 1 340 000 Kč a měsíční splátkou 10 300 Kč;►2. 5. 2024 s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou 18 000 Kč a měsíční splátkou 444 Kč;►14. 5. 2024 s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou 15 000 Kč a měsíční splátkou 293 Kč;►3. 6. 2024 s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou 33 000 Kč a měsíční splátkou 645 Kč;►20. 6. 2024 s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou 15 000 Kč a měsíční splátkou 381 Kč;►10. 7. 2024 s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou 12 000 Kč a měsíční splátkou 292 Kč;►31. 7. 2024 s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou 291 000 Kč a měsíční splátkou 4 680 Kč;►12. 8. 2024 s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou 25 000 Kč a měsíční splátkou 1 613 Kč (celkem k zaplacení 88 272 Kč – sic!);►16. 8. 2024 se , právnická osoba, – (údajně) revolvingový úvěr s rámcem 14 700 Kč;►20. 8. 2024 se , právnická osoba, . – (údajně) revolvingový úvěr s rámcem 54 300 Kč;►20. 8. 2024 se , právnická osoba, ., - úvěr s jistinou 3 000 Kč, zřejmě splatný měsíční splátkou 3 900 Kč (sic!);►25. 8. 2024 se , právnická osoba, , - úvěr z kreditní karty s rámcem 20 000 Kč;►26. 8. 2024 s , právnická osoba, ., - úvěr s jistinou 9 000 Kč, zřejmě splatný ve třech měsících částkou 27 110 Kč (sic!).V dalších dnech se zapojily i další obvyklé predátorské firmy - , právnická osoba, , , právnická osoba, ., to však již nelze zohlednit.

11. Ve skutečnosti tedy žalovaný měl v srpnu 2024 na splátkách hradit podstatně více, než činil jeho příjem, přičemž žalobkyně nepochybně dobře zná povahu podnikání svých přímých konkurentů, jemuž se zjevně přizpůsobuje, když navyšuje příslušenství a zkoumá jen část toho, co je nezbytné (a logické). Povahu některých záznamů nebylo možné bez vyjádření žalovaného interpretovat. Lze pouze odhadovat, zda se žalovaný z lichevně navýšených úvěrů musel vyplatit, proč a jakou částkou, či proč k čerpání těchto úvěrů přistoupil, když v předchozí době zjevně vedl život uspořádanější. Nutno však dodat, že zletilosti nabyl teprve v srpnu 2020 a i to je rizikovým faktorem. V každém případě by však pohled na takový stav registru měl každého zodpovědného věřitele vést k neposkytnutí úvěru.

12. Smlouvou o úvěru ze dne 27. 8. 2024 žalobkyně prokázala, že se i přes výše uvedené zavázala poskytnout žalovanému 27 500 Kč, zprostředkovateli úvěru 2 500 Kč, přičemž žalovaný se zavázal splácet ve 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč celkem 40 000 Kč při sazbě 28,17 % p. a. (RPSN však činí 44,5 %). Ve smlouvě se žalovaná dále zavázal hradit účelně vynaložené náklady, smluvní pokuty 499 Kč za každou splátku v prodlení a 0,1 % denně z dlužné jistiny předčasně zesplatněného úvěru.

13. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 1 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z předloženého důkazu – interního výpisu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

15. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

16. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

17. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ.

18. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku.

19. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Za zprostředkování úvěru si přitom věřitel neváhal odčerpat z jistiny 2 500 Kč (což je postup, který nelze akceptovat, neboť odporuje smyslu úvěrové smlouvy – poskytnutí úvěrové jistiny). Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

20. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaj z CEE je v tomto ohledu nepominutelný, ten si však žalobkyně zřejmě opatřovala. Za naprosté minimum k ověření bonity takového žadatele o úvěr však soud současně považoval alespoň ověření stavu NRKI (CNCB), což se ostatně ukázalo být zcela zásadní. Ovšem i stav bankovních závazků by musel vést k neposkytnutí úvěru.

21. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila dotazník a kopii listin, které jí byly předloženy, s výjimkou výpisu z účtu (předložená listina nemůže sloužit jako důkaz ničeho smysluplného). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Žalobkyně operuje mezi nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů a musí si být dobře vědoma alespoň základních parametrů úvěrů svých konkurentů. Většinu z nich ostatně svou úrokovou sazbou v pozitivním slova smyslu zahanbuje, nicméně především si musí být dobře vědoma, že případné předlužení klienta předchozími úvěry od některého z jejích konkurentů je okolnost, kterou nemůže nechat na dobrém slovu klienta. Lze považovat za absurdní, pokud si věřitel dává práci s kopírováním čtyř výplatních pásek, avšak neobtěžuje se získat údaj z úvěrových registrů, které existují právě pro tento účel. Žalobkyně zjevně tento aspekt svého podnikání ignoruje, neboť zjevně ani své úvěry do těchto registru nedodává. Ignorovala však i stav REPI, je tedy zřejmé, že své povinnosti věřitele rovněž pouze předstírá, jejím zájmem je však predátorská exploatace spotřebitele bez ohledu na míru jeho finanční tísně či neznalosti. To je však s ohledem na obsah a smysl povinnosti dle § 86 ZSÚ neakceptovatelné, zejména pokud nezískává údaje ani z žádného jiného obdobného registru (BRKI, SOLUS aj.). I aktuální výpis REPI, i NRKI, stejně jako BRKI ovšem stačil k usvědčení žalobkyně, že své povinnosti hrubě zanedbala a stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Takové úvěry však žalobkyně (dle praxe senátu 20C zdejšího soudu) neposkytuje.

22. V případě žalované byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila stav jiných úvěrových závazků žalovaného (pomine-li soud nepodepsané čestné prohlášení č. l. 21, které vyjadřuje neobvyklou míru důvěry žalobkyně v prohlášení klienta, jehož nezná a k němuž získala vzájemně rozporuplné údaje – přinejmenším pokud se týká dalších tří nepřiznaných závazků, případně tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných a ještě křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má mít o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotazy na stav evidencí (např. i BRKI/CBCB) učinit i v současnosti. Soud však na žalovaného hledí spíše jako na potenciální oběť, než na pachatele, a dle toho také bude jednat. Také se žalobkyně sama prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány, zvláště pokud tak obchodní zástupce činil s vidinou bezprostřední odměny 2 500 Kč!

23. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, zda případně kontrolovala i stav NRKI či zda při posuzování bonity žalovaného vycházela i z jiných údajů, než doložila. Soud z předložených listin ani s určitostí nemůže dovodit, zda žalovaný uváděl vysloveně nepravdivé skutečnosti, neboť je mu známo, že jednání zprostředkovatelů může být obdobně nekorektní a návodné, pokud se týká vylepšování parametrů žadatele o úvěr, za jehož sjednání má bezprostředně získat odměnu a nic dalšího se nestarat. Ostatně listiny nejsou žalovaným ani podepisované a žalovaný je právní laik a není vyloučeno, že byl pouze neobratně či návodně dotazován. Údaj o splátkách 6 555 Kč je přinejlepším zlomkem reálných splátek, zjevně však nevystihuje skutečný stav financí žalovaného, která zjevně před tímto úvěrem i po něm současně sjednával krátkodobé úvěry a zjevně tak před sebou „valil“ břemeno dalšího závazku, s každým dalším krátkodobým úvěrem se navyšujícím a byla tedy doslova obětí lichvy společností, které se tímto způsobem chovají, aniž by ze strany státu čelily následkům či adekvátním postihům (dohled České národní banky zde selhává malou četností kontrol a nízkými sankcemi v řádu pouze milionů Kč při ponechání licence). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Žalobkyně rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť její reálná sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině – 27 500 Kč) okolo 37,4 % ročně je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) dlouhodobě činí dle databáze ARAD cca 10 % p. a. a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistiny, zkrácené odměnou zprostředkovatele, nelze vycházet z jistiny, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný se zjevně ocitnul v nezjištěných problémech a k již excesivní splátce ze stavebního spoření si přibíral další a další úvěry a doslova zahájil „úvěrové letadlo“. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru.

24. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí. Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila nedostatečnost metodiky zjišťování úvěruschopnosti a současně shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat ani deklarované životní náklady žalovaného, které jistě nevyčerpávají hrazením nákladů bydlení. I tyto okolnosti by samy o sobě byly dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…) a žalobkyně měla přistoupit k dalšímu zkoumání. Žalovaný zjevně pracoval v nekvalifikované profesi, byl teprve 4. rokem zletilý a dlouhodobě dosahoval průměrného příjmu.

25. V neposlední řadě se věřitel spokojil s ověřením příjmu, rezignoval však na ověření celkové výdajové stránky a vůbec neověřoval stav úvěrových závazků žadatele, tedy skutečnost, která je hned po povaze a výši příjmů tím nejdůležitějším kritériem k posuzování. Nápadné je v této souvislosti nepředložení onoho „výpisu BÚ“, který je obvykle cenným zdrojem „behaviorálních“ informací o reálných výdajích, udržitelnosti hospodaření, chování a úmyslech spotřebitele, indikátorem jeho případného závadného jednání (sázkové hry, nadměrná spotřeba, ingerence další osoby) a především často indikuje případné čerpání dalších úvěrů (kontrolní platby, čerpání jistin, splácení) – jakkoliv mnohdy takovou behaviorální analýzu poprvé učiní až soud, zatímco věřitel se spokojí s dohledáním příchozí mzdy a ostatní údaje nereflektuje. Předložen byl pouze údajný počáteční a konečný stav účtu v měsíci. Nevysvětlitelným je stav REPI, který věřitel zcela ignoroval. Tím méně pak věřitel mohl jakkoliv zohlednit, že žalovaný již doslova bojoval se svou neschopností splácet předchozí nebankovní i bankovní úvěry, což řešil opakovaným refinancováním a prohlubováním svých problémů. Kterákoliv z výše uvedených okolností úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly a žalovaný potřeboval pomoc nezištnou, nikoliv dalšího věřitele, kterému by si zajistil nepřiměřeně vysoký zisk. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu nemohl poskytnout. A po zjištění základních informací by úvěr poskytnout nesměl (natož se následně prostřednictvím advokáta domáhat u soudu příslušenství). Jediným pozitivem tak je, že advokát přestal usilovat o příslušenství v rozporu s § 122 odst. 4 ZoSÚ, jak tomu bylo v předchozích řízeních, která musel soud oznamovat orgánu dohledu.

26. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze zprostředkovatelské smlouvy, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud a k odměně 2 500 Kč soud nepřihlíží. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (který nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na zprostředkovatelskou odměnu 2 500 Kč, obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

27. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

28. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k reálné úrokové míře, kterou je třeba vztáhnout k poskytnuté jistině 27 500 Kč (zprostředkovatelská odměna 2 500 Kč ji již v okamžiku čerpání snížila, avšak podstatou úvěrového závazku je poskytnutí jistiny) a která by tak činila přibližně 37,4 % ročně a již by se vymykala trojnásobku sazby, poskytované v místě a čase bankami. Stejně tak se soud nemusel zabývat nezákonností požadavku na běžící obchodní úrok, požadovaný v přímém rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Advokát se sice snažil nárok omezit, ovšem při výkladu ustanovení selhal. Žalovaný byl v prodlení s placením podstatně dříve, než byl úvěr koncem listopadu 2024 věřitelem učiněn splatným, nárok na sjednaný (excesivní) obchodní úrok tedy v žádném případě věřiteli nesvědčil do února 2025. Soud tuto skutečnost již v rámci projednávání sp. zn. , spisová značka, oznámil České národní bance, která má v gesci projednávání přestupkové odpovědnosti za porušení této povinnosti (§ 154 odst. 2 písm. g) ZSÚ) – tedy v době, kdy se věřitel ani advokát tímto omezením ještě vůbec nezabýval. Právní zástupce z řad advokátů, který podanou žalobou činí za klienta (který v tomto případě s osobou advokáta nesplývá) takový úkon, by se měl zavčasu zamyslet nad tím, zda je takové jednání v souladu s povinnostmi advokáta, neboť ve vztahu k jinému advokátovi, který tak činí v násobně vyšším počtu řízení, tak soud již činí. Zde přitom advokát nesplývá s vlastníkem, zjevně tak má vůči klientovi i stavovskou odpovědnost. Soud však již advokáta v minulosti poučoval a zjevně to k nápravě nepostačuje.

29. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08).

30. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 1 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 27 499 Kč.

31. S odkazem na § 1970 tamtéž by měl soud přiznávat i jistině odpovídající část úroku z prodlení. Toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru za lichevních okolností. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

32. Ve zbylé části (úrok z prodlení, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) tak byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

33. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (69,56 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (39,12 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 700 Kč a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 418 Kč a doplatku 355 Kč (platební rozkaz pro rozpor části požadavku s § 122 odst. 4 ZoSÚ soud vydat nemohl). Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu (např. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ), když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. Za předžalobní výzvu náhrada nepřísluší, neboť nebylo účelnou prevencí soudního řízení považovat po spotřebiteli podstatně více, než co následně mohl přiznat soud, nadto z tak očividně neplatného právního jednání a nakonec ještě z výzvy, zaslané na zkomolenou adresu.

34. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je dle obou registrů zjevně masivně předlužen a pravděpodobně jej čeká několik obdobných nalézacích řízení, v nichž se několik nebankovních úvěrových společností bude vymáháním a posléze případně u soudu ucházet o pohledávky včetně lichevního příslušenství a se snahou zamaskovat před soudem, jak nezodpovědné bylo poskytnutí většiny (ne-li všech) z nich. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku zpravidla navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který se neváhá účastnit na vymáhání lichevních pohledávek, čímž překračuje status advokáta a jednání se přímo účastní. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a žalovaná zůstal pasivní a své úmysly nenaznačil. Ostatně pokud bude stejným způsobem hledět na všechny své nároky, pravděpodobně bude záhy čelit několika pohledávkám s pariční lhůtou 3 dnů. Žalovaný by měl postupovat v součinnosti s příslušným soudním exekutorem (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku). Jinak, než pokusem o oddlužení, ostatně penzum svých závazků pravděpodobně nebude schopna vyřešit, aniž by jej narůstající příslušenství, lichvářské požadavky několika věřitelů, náklady jejich právního zastoupení a náklady exekucí, nezaměstnaly na zbytek jeho ekonomicky aktivního života.

35. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv.