14 Co 288/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Martina Paška ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně : Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 692 495,07 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 6. 2025, č. j. 48 C 54/2025-42,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I., tedy pokud jde o zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 558 871,95 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení, mění potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 558 871,85 Kč od 22. 9. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se v této části výroku I. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvého stupně ve výši12 521,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Mostě (dále jen „okresní soud“ či „soud prvého stupně“) zamítl žalobu co do zaplacení částky 68 202,85 Kč s úrokem ve výši 7,9 % ročně z částky 421 432,80 Kč od 29. 10. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 421 432,80 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení a s úrokem v částce 7 545,49 Kč, co do zaplacení částky 31 845,11 Kč s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 149 535,11 Kč od 29. 10. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 149 535,11 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení a s úrokem v částce 4 969,15 Kč a co do zaplacení částky 30 317,16 Kč s úrokem ve výši 15,9 % ročně z částky 118 269,16 Kč od 29. 10. 2024 do 24. 11. 2024, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 118 269,16 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 118 269,16 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení a s úrokem v částce 6 362,08 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 353 229,95 Kč, 117 690 Kč, 87 952 Kč a 3 258 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobkyni v téže lhůtě náklady řízení ve výši 15 994 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 26. 10. 2016 uzavřena rámcová smlouva č. 1556640 a následně úvěrové smlouvy; žalované byl rovněž na základě smlouvy o účtu č. 1556640032 veden běžný účet. Žalovaná čerpala úvěry ve výši 449 314 Kč, 150 000 Kč a 120 000 Kč. Celkem na ně uhradila 96 084,05 Kč, 32 310 Kč a 32 048 Kč. Ve vztahu k úvěruschopnosti žalované žalobkyně již před poskytnutím prvého úvěru zjistila, že žalovaná měla ze zaměstnání příjem 16 300 Kč a 4 600 Kč z rodičovského příspěvku. Příjem žalované byl tedy celkem 20 900 Kč. Podle výpisu z účtu měla žalovaná následující výdaje: 8 500 Kč na nájem, 970 Kč na elektřinu, 300 Kč na plyn, 2 800 Kč na školkovné a stravné pro obě děti, v součtu tudíž 12 570 Kč. Měsíční splátka prvého z úvěrů byla 5 424 Kč. Žalované by tak zůstalo na všechny zbývající výdaje (stravu, léky, dopravu, oblečení, kosmetiku a obuv pro ni a dvě děti) 2 906 Kč, což je částka zjevně nedostatečná. S dalšími úvěry by se situace žalované i přes zvýšení jejího příjmu jen zhoršovala. Žalovaná byla zároveň negativně hodnocena v NRKI. Žalované vedle toho vznikl na běžném účtu vedeném žalobkyní nepovolený debet ve výši 3 258 Kč.

3. Po právním posouzení věci okresní soud dospěl k závěru, že posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou neplatné, a to pro porušení povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatelky spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele vyplývající z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „z. s. ú.“), které stanoví, že poskytovatel je povinen před uzavřením smlouvy důkladně posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných z relevantních zdrojů. Vzájemný vztah účastnic proto okresní soud vypořádal podle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že žalované byla celkem poskytnuta jistina ve výši 449 314 Kč, z níž bylo zaplaceno 96 084,05 Kč, jistina ve výši 150 000 Kč, z níž bylo zaplaceno 32 310 Kč, a jistina ve výši 120 000 Kč, z níž bylo zaplaceno 32 048 Kč, uložil okresní soud v souladu s § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění, dále jen „z. s. ú.“, žalované povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši rozdílů uvedených částek. Úrok z prodlení okresní soud žalobkyni s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nepřiznal, a jelikož se nepodařilo zjistit poměry žalované, uložil jí povinnost zaplatit částky přiznané z titulu bezdůvodného obohacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí.

4. Žalovaná zároveň nesplnila povinnost plynoucí pro ni ze smlouvy o účtu ve smyslu § 2662 a § 2665 o. z. mít na účtu dostatek prostředků, v důsledku čehož byla zavázána k zaplacení částky 3 258 Kč.

5. O nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že žalobkyni jako úspěšnější účastnici řízení přiznal právo na náhradu jejich poměrné části.

6. Rozsudek okresního soudu napadla žalobkyně odvoláním, a to pouze v části výroku I., pokud jím byl zamítnut její požadavek na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 558 871,95 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení a v závislém nákladovém výroku III., a domáhala se změny napadeného rozsudku tak, že jí bude v uvedeném rozsahu úrok z prodlení přiznán a žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně v odvolání namítala, že předpokladem zamítnutí jejího požadavku na zaplacení úroku z prodlení by byl závěr soudu o tom, že nebylo v možnostech žalované zaplatit dluh na výzvu žalobkyně. Žalovaná, která má stran svých možností plnit břemeno tvrzení, ovšem v tomto směru nic netvrdila. Žalobkyně má za to, že v takové situaci měl okresní soud žalobkyni přiznat nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení od 8. 11. 2024, neboť žalovaná byla k plnění prokazatelně vyzvána dne 29. 10. 2024. K aplikaci zvláštní právní úpravy bezdůvodného obohacení ve smyslu § 87 z. s. ú. nebyly dány důvody, neboť žalovaná byla ve sporu nečinná. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 72 Co 199/2024-92, které v odvolání citovala, jakož i na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vydané věci vedené pod sp. zn. 84 Co 516/2024. Naopak odkaz soudu prvého stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, považovala žalobkyně za nepřípadný, neboť toto rozhodnutí bylo podle jejího názoru vydáno za jiné procesní situace, kdy žalovaný byl v řízení aktivní a své možnosti vrátit jistinu poskytnutého úvěru prokazoval.

7. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné [§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“)], bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části výroku I. a závislém nákladovém výroku III. (§ 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř.), včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a shledal odvolání důvodným toliko zčásti. Vyhovující výrok II. a odvoláním nedotčená část zamítavého výroku I., jež nejsou výroky na napadené části výroku I. závislými, nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.) a předmětem přezkumu odvolacího soudu nebyly.

9. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Ze shora citovaných ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 z. s. ú. se podává, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné pro porušení povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je spotřebitel povinen vrátit získané bezdůvodné obohacení v podobě jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové lhůtě stanovené buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Prostou výzvou k plnění splatnost dluhu v tomto případě vyvolat nelze. Pokud zde nebyla nová dohoda o splatnosti ani tvrzena, bylo na okresním soudu, aby rozhodl o splatnosti jistiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nebo jeho rozsudek ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, publikovaný pod č. R 57/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěry učiněné v žalobkyní označeném rozhodnutí Městského soudu v Praze jsou s označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu v rozporu, aniž by nabídly přesvědčivou argumentaci, proč by bylo na místě se od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem odchýlit. Odvolací soud proto, ve shodě se soudem okresním, vycházel ze závěrů vyložených v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu. Pokud žalovaná zůstala v řízení pasivní, nezúčastnila se jednání, při němž by ji okresní soud poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrzení a povinností důkazní ve vztahu k jejím možnostem splatit jistinu úvěrů (bezdůvodné obohacení), nezbývá než vyjít z toho, že okolnosti, které by mohly odůvodnit závěr o tom, že možnostem žalované odpovídá plnění rozložené do splátek či plnění jednorázové s delší lhůtou k plnění, nebyly zjištěny. Okresní soud proto správně žalované uložil povinnost vrátit na základě neplatných smluv poskytnuté plnění do 3 dnů od právní moci rozsudku (za obdobného užití § 160 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož prodlení žalované mohlo nastat až uplynutím této lhůty, okresní soud správně žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení zamítl, neboť v době jeho rozhodnutí tato lhůta ještě nepočala ani běžet, natož aby marně uplynula, žalovaná tudíž nebyla v prodlení a žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení dosud nevzniklo.

12. V odvolacím řízení však již byla situace odlišná, přičemž pro rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodující stav v době jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř. za užití § 211 o. s. ř.). Rozsudek byl žalované doručen uložením na poště dne 2. 9. 2025 a ve výroku II. odvoláním nenapadeném a na odvoláním napadených výrocích I. a III. rozsudku nezávislém, nabyl právní moci dne 18. 9. 2025. Žalovaná byla povinna splnit povinnost uloženou jí výrokem II. rozsudku do 3 dnů od právní moci rozsudku, tj. do 21. 9. 2025 (§ 159 a § 204 odst. 1 o. s. ř.). Dnem následujícím, tj. dnem 22. 9. 2025, se proto žalovaná ocitla s placením částky 558 871,85 Kč v prodlení (§ 1968 o. z.) a žalobkyni podle § 1970 o. z. vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v účinném znění).

13. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v napadeném I. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. potud, že žalované uložil povinnost zaplatit úrok z prodlení v rozsahu uvedeném v předchozím odstavci, jinak jej v napadené části výroku I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Jelikož byl změněn rozsudek ve věci samé, bylo třeba rozhodnout nejen o nákladech odvolacího řízení, ale znovu též o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Předmětem řízení byla celkem částka 836 854,76 Kč (jistina ve výši 692 495,07 Kč a úroky a úroky z prodlení ke dni rozhodnutí okresního soudu a úroky z prodlení ve výši 12,75 % z částky 558 871,95 Kč do rozhodnutí odvolacího soudu v celkové výši 144 359,69 Kč). Žalobkyně byla úspěšná co do částky 577 625,24 Kč (jistina 562 129,95 Kč a přiznaný úrok z prodlení ve výši 15 495,29 Kč ke dni rozhodnutí odvolacího soudu), žalovaná ve zbytku uplatněného nároku, tj. co do částky 259 229,52 Kč. Z celkového předmětu řízení tak představuje úspěch žalobkyně 69 %, úspěch žalované 31 %, rozdíl činí 38 % ve prospěch žalobkyně, která proto má jakožto úspěšnější účastnice řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu 38 % nákladů, které v řízení účelně k uplatnění svého práva vynaložila. Náklady žalobkyně před soudem prvého stupně tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 27 700 Kč, cestovné k jednání ve výši 4 352,12 Kč (srov. odst. 60 odůvodnění napadeného rozsudku) a tři paušální náhrady nezastoupeného účastníka po 300 Kč za tři ve věci učiněné úkony [žaloba, výzva k plnění se stručným skutkovým a právním rozborem věci a účast u jednání – § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.], neboť takové náklady vyplývají z obsahu spisu a žalobkyně se práva na jejich náhradu výslovně nevzdala. Celkem tak náklady žalobkyně v řízení před okresním soudem činí 32 952,12 Kč, z nichž 38 % je 12 521,80 Kč, k jejichž zaplacení byla žalovaná zavázána. Lhůtu k plnění stanovil odvolací soud jako základní 3denní, neboť neshledal důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

15. Předmětem odvolacího řízení byl požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 558 871,95 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení. Výše tohoto úroku ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činila 79 260,29 Kč. Žalobkyni bylo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu na úroku z prodlení přiznáno 15 495,29 Kč (úrok ve výši 11,50 % ročně z částky 558 871,85 Kč od 22. 9. 2025 k datu vydání rozhodnutí), úspěšnějším účastníkem odvolacího řízení je tedy zjevně žalovaná, která by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. měla právo na náhradu poměrné části nákladů odvolacího řízení. Jelikož však žalovaná v odvolacím řízení žádné úkony nečinila, nevznikly jí žádné náklady, a proto odvolací soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.