14 Co 292/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Martina Paška ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 46 750,99 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 7. 2025, č. j. 12 C 18/2025-98

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba co do 32 725 Kč, mění potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25 056 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se v této části potvrzuje.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 5 137,45 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

IV. Žalobkyni bude z účtu Okresního soudu v Lounech do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku vrácen přeplatek na soudním poplatku za odvolání ve výši 701 Kč.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 46 750,99 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že společnost , právnická osoba, (dále také jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , v níž se zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky do výše limitu 50 000 Kč s tím, že z toho částka 20 990 Kč představuje přímou platbu za zboží zprostředkovali , právnická osoba, . Žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 25,17 % ročně, a to v měsíčních splátkách ve výši alespoň 5 % z vyčerpané jistiny, minimálně 500 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně ze sdělení žalované o tom, že je zaměstnána na dobu určitou s čistým měsíčním příjmem 16 000 Kč, celkový příjem domácnosti činí 50 000 Kč, žalovaná je vdaná a má 3 vyživované děti, celkové náklady domácnosti činí 7 000 Kč, finanční závazky 13 000 Kč měsíčně. Dopisem ze dne 2. 3. 2024 žalobkyně oznámila žalované, že v důsledku jejího prodlení odstupuje od smlouvy a prohlašuje veškeré závazky z této smlouvy splatnými ke dni 29. 2. 2024. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována dopisem z 2. 11. 2023.

3. Po právní stránce okresní soud dovodil, že jde o smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále jen „o. z.“), a že žalobkyně je aktivně věcně legitimována z titulu postoupení pohledávky podle § 1879 o. z. Uvedl, že by bylo třeba zkoumat i dopad zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „z. s. ú.“), neboť z provedených důkazů nevyplynulo, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, nepovažoval to avšak pro výsledek sporu za rozhodné, neboť učinil závěr o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně samotného poskytnutí peněžních prostředků. Navrhovaný „výpis z účtu - poskytnutí úvěru“ k žalobě nepřipojila a předložený „výpis z úvěrového účtu“ soud hodnotil bez podpůrných důkazů jen jako listinu s omezenou vypovídací hodnotou na úrovni žalobního tvrzení, není-li podpořen dalšími důkazy, a to zejména za situace, kdy na listině je uvedeno číslo úvěru , Anonymizováno, a ve smlouvě číslo úvěru , Anonymizováno, . Jelikož se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, nemohla být poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o neunesení důkazního břemene. Z tohoto důvodu okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku I., a to v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 32 725 Kč, a v nákladovém výroku II. a domáhala se v napadeném rozsahu jeho změny tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni 32 725 Kč a náklady řízení. Žalobkyně uvedla, že se domáhá toliko zaplacení poskytnutých a žalovanou nevrácených peněžních prostředků, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud učinil nesprávný závěr o neprokázání poskytnutí peněžních prostředků žalované, neboť nesprávně přikládal význam rozdílu mezi číslem úvěru uvedeným ve smlouvě a číslem úvěrového účtu uvedeným na výpisech, ačkoliv jde o odlišné identifikátory téhož smluvního vztahu. Zdůraznila, že výpis z bankovního účtu je v souladu s běžnou praxí uznáván jako jediný a dostatečný důkaz o poskytnutí úvěru, přičemž jde také o interní listiny bank. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom byla též bankou. Poskytnutí prostředků žalobkyně prokázala jak smlouvou, tak průvodním dopisem a výpisy z úvěrového účtu, které byly žalované zasílány. Žalovaná celkem čerpala 71 193 Kč a uhradila 38 468 Kč, takže co do částky 32 725 Kč zůstalo poskytnuté plnění nevráceno.

5. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

6. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a odvolání shledal důvodným pouze z části.

7. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí.

8. Odvolací soud vyšel ze správných zjištění okresního soudu, jež jsou uvedena v odst. 2 tohoto rozsudku, a sám doplnil dokazování v níže uvedeném rozsahu.

9. Z dopisu právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 19. 5. 2020 odvolací soud zjistil, že jmenovaná žalované oznamuje schválení její žádosti o revolvingový úvěr z 15. 5. 2020, sděluje informace o tomto úvěru, o výši úvěrového rámce, která činí 50 000 Kč s tím, že z něj již byl zaplacen nákup žalované u obchodníka. Dopis obsahuje sdělení, že úvěr bude veden na úvěrovém účtu č. 42400406101100.

10. Z výpisu pohybů na úvěrovém účtu č. 42400406101100 (na čl. 78-81 spisu) a měsíčních výpisů z téhož úvěrového účtu za květen 2020 až listopad 2023 odvolací soud zjistil, že žalovaná k datu 30. 11. 2023 čerpala celkem 71 193 Kč a právní předchůdkyni žalobkyně splatila 38 468 Kč.

11. Z přehledu úvěru z 8. 11. 2024 (na čl. 26 spisu) a výpisu z kartového účtu č. , č. účtu, za únor 2024, vedeného pro žalovanou po postoupení pohledávky žalobkyní (žalované bylo jeho číslo oznámeno v oznámení o postoupení pohledávky), odvolací soud zjistil, že žalovaná na úvěr dne 19. 2. 2024 zaplatila žalobkyni celkem 7 669 Kč.

12. Podle § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, mimo jiné listiny. Žalobkyní předložený výpis z úvěrového účtu a přehled úvěru jsou listinami, tedy důkazy podle § 125 o. s. ř. v občanském soudním řízení přípustnými. Pokud jde o výpis z účtu, jde o standardní výpis z úvěrového účtu vedeného bankou o čerpání a splácení úvěru, zde úvěru revolvingového, jehož vedení bylo účastníky úvěrové smlouvy ujednáno (viz čl. v čl. III. 2 smlouvy), jenž je způsobilý, z hlediska jeho formální důkazní síly, není-li jeho pravost a pravdivost v řízení zpochybněna, prokázat skutečnosti v něm uvedené (§ 132 o. s. ř.), přičemž takto je v judikatuře standardně k výpisům z účtu u bank přistupováno. Na formální důkazní sílu výpisu z účtu má vliv též skutečnost, že evidence plateb na úvěrovém účtu podléhá regulaci provedené s účinností do 12. 1. 2018 zákonem č. 284/2009 Sb., o platebním styku, a od 13. 1. 2018 zákonem č. 370/2017 Sb., o platebním styku. Nadto zde je poskytovatelem platebních služeb banka, resp. pobočka zahraniční banky, jež podle § 44 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance, podléhá dohledu České národní banky. Tomu podléhá též stran plnění povinností podle zákona o platebním styku, přičemž v obou případech je odpovědná za přestupky, jichž se porušením povinností dle obou zákonů může dopustit. Pokud žalobkyně v žalobě k prokázání tvrzení o čerpání revolvingového úvěru žalovanou označila výpisy z účtu, je zjevné, že tím označila výpisy z účtu, na kterém její právní předchůdkyně čerpání a splácení úvěru, v souladu s uzavřenou smlouvou, evidovala. Ztotožnění uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru s úvěrovým účtem plyne též z dopisu právní předchůdkyně žalobkyně z 19. 5. 2020, v němž žalované číslo úvěrového účtu oznámila. Z vyložených důvodů odvolací soud učinil závěr, že žalobkyní předložené výpisy z úvěrového účtu jsou způsobilé prokázat skutečnosti z nich plynoucí, tedy čerpání a splácení revolvingového úvěru žalovanou, a proto z něj zjištění v tomto směru učinil.

13. Na základě zjištění okresního soudu výše uvedených a zjištění doplněných odvolacím soudem z důkazů, jež v řízení provedl či zopakoval, učinil odvolací soud tento závěr o skutkovém stavu věci:Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná na základě žádosti žalované z 15. 5. 2020 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec ve výši 50 000 Kč. Při zkoumání schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z údajů, které jí žalovaná o svých příjmech a výdajích sdělila, aniž by tyto sdělené údaje ověřovala. Žalovaná na základě smlouvy o revolvingovém úvěru čerpala celkem 71 193 Kč, původní věřitelce vrátila 38 468 Kč a žalobkyni 7 669 Kč, celkem 46 137 Kč. Pohledávku ze smlouvy o revolvingovém úvěru právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni smlouvou ze dne 18. 9. 2023, což oznámila žalované dopisem z 2. 11. 2023. Dopisem ze dne 23. 10. 2024, odeslaným žalované 24. 10. 2024, zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě celkem 57 390,50 Kč s příslušenstvím s tím, že jinak se vystavuje riziku podání žaloby.

14. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

16. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. pro účely tohoto zákona se rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Předmětnou smlouvu o revolvingovém úvěru okresní soud správně posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 z. s ú., neboť žalovaná, jakožto fyzická osoba, při uzavírání této smlouvy nejednala v rámci své podnikatelské činnosti [§ 419 o. z.], zatímco právní předchůdkyně žalobkyně poskytovala úvěr jako banka, a tedy v rámci své podnikatelské činnosti [§ 3 písm. odst. 1 písm. d) z. s. ú.]. Proto je třeba zabývat se tím, zda původní věřitelka jako právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost výslovně pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy zakotvenou ve výše citovaném § 87 odst. 1 z. s. ú. s odbornou péčí a na základě dostatečných informací posoudit úvěruschopnost žalované, jakožto spotřebitelka, tj. její schopnost spotřebitelský úvěr splácet.

26. Ustanovení § 86 a 87 odst. 1 z. s. ú. jsou transpozicí ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES do českého právního řádu. Otázku, zda právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumat úvěruschopnost žalované, však přímo podle ustanovení směrnice 2008/48/ES posuzovat nelze. Jde totiž o spor vedený na horizontální úrovni (mezi jednotlivci, tj. mezi podnikatelem a spotřebitelem), přičemž judikaturou Soudního dvora je horizontální přímý účinek směrnice zakázán (srov. bod II. stanoviska Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 79/2013 a judikaturu Soudního dvora v něm citovanou, nebo nejnověji např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 402/2018). Tuto otázku je tudíž třeba posuzovat podle výše citovaného ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., které je však třeba vykládat souladně se zněním a účelem směrnice 93/13/EHS, tj. eurokonformně (tzv. nepřímý účinek směrnice v českém právním řádu).

27. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (a nověji např. i v nálezu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21), zdůraznil, že důležitým kritériem při posuzování platnosti úvěrové smlouvy jako celku je posouzení otázky, zda oprávněný (věřitel) před poskytnutím úvěru přesvědčivě zkoumal úvěruschopnost povinného jakožto budoucího dlužníka v postavení spotřebitele, tedy zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splnit. Ústavní soud v této souvislosti s odkazem rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, zdůraznil, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů apod. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho podložených zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Jak v uvedeném nálezu zdůraznil Ústavní soud, nelze připustit, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. Z uvedených východisek nutno dovodit, že porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. nezakládá porušení zákona, které by zasahovalo jen do práv a povinností smluvních stran, nýbrž má celospolečenské dopady, a tedy zjevně narušuje veřejný pořádek. Takové porušení zákonem stanovené povinnosti proto zakládá ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 588 o. z. absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (tj. aniž je tato neplatnost spotřebitelem namítána). Závěr o tom, že je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, je i v souladu se zněním a účelem směrnice 93/13/EHS (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora sp. zn. C679/18).

28. Pro závěr o (ne)platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. je rozhodující posouzení, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, nebo jeho rozsudek z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá ověření či doložení údajů, které dlužník věřiteli uvedl (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

29. Z uvedeného plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně, v rozporu s ust. § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., při uzavírání posuzované smlouvy o úvěru nejednala s odbornou péčí, neboť při posuzování úvěruschopnosti žalované rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti jí uvedených údajů o jejích poměrech, zejména o jejích příjmech a výdajích. Právní předchůdkyni žalobkyně přitom nic nebránilo v tom, aby jako podmínku poskytnutí úvěru požadovala předložení dokladů osvědčujících příjmy a výdaje žadatelky.

30. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je jako celek absolutně neplatná podle § 588 o. z. (ostatně žalobkyně si toho je, s ohledem na to, že v odvolacím řízení se již domáhá toliko zaplacení čerpané a dosud nevrácené jistiny úvěru, zjevně vědoma), a že plnění na jejím základě poskytnuté je plněním poskytnutým, aniž tu byl platný závazek, pročež je třeba jej vypořádat jako bezdůvodné obohacení podle speciálního úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v § 87 odst. 1 věty třetí z. s. ú., dle které je žalovaná žalobkyni povinna dle svých možností vrátit toliko dosud nevrácenou část jistiny úvěru. Žalovaná na základě neplatné smlouvy o revolvingovém úvěru obdržela 71 193 Kč, celkem právní předchůdkyni žalobkyně a žalobkyni v součtu vrátila 46 137 Kč, tedy bezdůvodné obohacení na její straně činí 25 056 Kč.

31. Označená pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek z 18. 9. 2023, kterou odvolací soud posoudil jako platnou, jelikož obsahuje označení smluvních stran a určité označení postupované pohledávky (§ 1979 o. z.), převedena na žalobkyni, která je proto ve věci aktivně věcně legitimována. Zde je třeba zdůraznit, že pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky není podstatná právní kvalifikace postupované pohledávky, nýbrž toliko určitost jejího vymezení co do její výše a skutečností, na nichž je založena. Těmto požadavkům posuzovaná smlouva o postoupení pohledávek vyhovuje, neboť postupovaná pohledávka je v ní vymezena osobou dlužníka, označením smlouvy, na základě které bylo poskytnuto plnění (její neplatnost nemá na určitost vymezení pohledávky vliv), a výší postupované pohledávky.

32. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve výroku I. změnil potud, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 25 056 Kč, a to v základní lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť žalovaná zůstala v řízení pasivní a ani netvrdila, že by zaplacení v této lhůtě nebylo v jejích možnostech (§ 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú.). Ve zbývající napadené části výroku I. pak odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

33. Jelikož odvolací soud změnil rozhodnutí ve věci samé, je třeba rozhodnout nejen o nákladech odvolacího řízení, ale znovu též o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V odvolacím řízení sice byl rozsudek okresního soudu zčásti změněn ve prospěch žalobkyně, avšak úspěšnější účastnicí řízení v řízení před okresním soudem, jež by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla právo na náhradu poměrné části nákladů této fáze řízení, i poté zůstala žalovaná (žalobě bylo vyhověno co do požadavku na zaplacení jistiny ve výši 25 056 Kč, oproti tomu zamítnuta zůstala co do jistiny ve výši 21 295,49 Kč, poplatků ve výši 399,50 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 311,60 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 251,94 Kč a dále co do běžících úroků a úroků z prodlení, tedy co do částky zjevně vyšší). Jelikož však žalované v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly, odvolací soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.

34. Jiná je situace v odvolacím řízení, jehož předmětem byl toliko požadavek žalobkyně na zaplacení jistiny ve výši 32 725 Kč a žalobkyni přiznáno plnění ve výši 25 056 Kč, tedy 76,56 % toho, co žádala. V uvedeném rozsahu tedy byla žalobkyně v odvolacím řízení úspěšná, ve zbytku, tj. co do 23,44 % byla úspěšná žalovaná. Žalobkyně tak má jako úspěšnější účastnice odvolacího řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů, a to v rozsahu rozdílu mezi jejím úspěchem a úspěchem žalované, tedy na náhradu 53,12 % nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení činí 9 671,40 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 637 Kč (žalobkyně na základě nesprávné výzvy okresního soudu zaplatila 2 338 Kč, viz níže), odměny zástupkyně za 2 úkony právní služby [sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu - § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, dále jen „a. t.“] po 2 420 Kč za úkon, 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 a. t.), cestovného ve výši 1 915,92 Kč za cestu ze sídla zástupkyně žalobkyně k odvolacímu soudu a zpět (při ujetí 206 Kč, spotřebě benzínu Super 95 9,8 l/100 km, jeho ceně 34,70 Kč/l a výši základní náhrady 5,90 Kč/km podle vyhl. č. 573/2025 Sb.), náhrady za čas promeškaný cestou v rozsahu 6 půlhodin po 150 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a. t.] a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 1 394,40 Kč. Žalobkyně má právo na náhradu 53,12 % v odvolacím řízení vynaložených nákladů, tedy na náhradu ve výši 5 137,45 Kč. Lhůtu k jejímu zaplacení odvolací soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil jako základní 3denní, neboť neshledal důvody pro stanovení lhůty delší či povolení splátek. Jelikož je žalobkyně zastoupena advokátkou, je náhrada splatná k jejím rukám (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

35. Žalobkyně na základě usnesení okresního soudu ze dne 14. 8. 2025, č. j. 12 C 18/2025-104, zaplatila soudní poplatek z odvolání ve výši 2 338 Kč. Základem soudního poplatku z odvolání je podle § 6 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v účinném znění (dále jen “ZoSP”), cena předmětu odvolacího řízení, tedy žalobkyní v odvolání žádaná částka 32 725 Kč, nikoliv původně žalovaná částka 46 750,99 Kč, a to proto, že rozsudek okresního soudu nebyl odvoláním žalobkyně napaden a tím otevřen k odvolacímu přezkumu v celém rozsahu, ale právě a jen co do částky 32 725 Kč. Ze základu v této výši pak soudní poplatek za odvolání činí 1 637 Kč [položka 1 bod 1. písm. b) a položka 22 bod 1. písm. a) sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou ZoSP]. Z uvedeného plyne, že okresní soud vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku v nesprávné výši, v důsledku čehož žalobkyně na soudním poplatku za odvolání zaplatila o 701 Kč více. Odvolací soud proto podle § 10 odst. 2 za užití § 3 odst. 3 ZoSP rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalobkyni z účtu okresního soudu, jemuž soudní poplatek platila, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 ZoSP).