14 Co 328/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Martina Paška ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozená dne Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o určení vlastnictví pozemku, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2025, č. j. 77 C 162/2024-149

I. Rozsudek okresního soudu sea) ve výrocích I. a III. potvrzuje,b) ve výroku II. mění potud, že náklady řízení před okresním soudem činí 62 386 Kč a žalobci jsou ve vztahu k nim oprávněni společně a nerozdílně; jinak se v tomto výroku rovněž potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech odvolacího řízení 21 132 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že žalobci jsou ve společném vlastnictví (jmění) manželů vlastníky pozemků v katastrálním území , adresa, p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , jenž je částí pozemku p. č. , hodnota, , vymezenou geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , vyhotoveným , tituly před jménem, , jméno FO, , který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 66 098,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem plnou náhradu nákladů řízení vzniklých státu s tím, že konkrétní částka bude společně s lhůtou k plnění určena samostatným usnesením (výrok III.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli pozemky p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , stran kterých je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník žalovaný, do užívání v roce 1974 jako součást tehdejšího pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, o výměře 802 m² (nyní p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ), a to na základě rozhodnutí Finančního odboru Okresního národního výboru v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 1974, č. j. Fin-180/74-163/No, ve spojení s dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku datovanou dnem 30. 5. 1974, kterou žalobci uzavřeli s Místním národním výborem Svádov (dále jen „dohoda“). Dohoda byla 20. 3. 1975 registrována státním notářstvím (okresní soud sice v odst. 37 odůvodnění rozsudku uvádí, že se tak stalo 30. 4. 1975, následně však již uvádí správné datum, tedy 20. 3. 1975, zjevně tak jde ze strany okresního soudu v odst. 37 toliko o písařskou chybu). Hranice pozemku byly v terénu vyznačeny kolíky a ploty a takto vyznačený tvar pozemku (v severovýchodní části byla hranice pozemku vytyčena do oblouku) odpovídal geometrickému plánu č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, pro rozdělení pozemků p. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, vypracovanému dne 20. 12. 1973 pro Geodézii n. p. Liberec i geometrickému plánu pro zaměření rodinného domu č. , hodnota, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , vypracovaného dne 14. 12. 1978, jímž byla zaměřena novostavba rodinného domu žalobců a oddělen zastavěný pozemek p. č. st. , Anonymizováno, . Žalobci tehdejší pozemek p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , včetně současných pozemků p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, od roku 1974 užívali, provedli jeho oplocení, jehož průběh již dále nebyl měněn. V roce 1979 došlo v důsledku obnovy katastrálního operátu ke změně hranic a přečíslování pozemků, o čemž byli žalobci prokazatelně vyrozuměni dopisem katastrálního úřadu v roce 2002. Žalobu na ochranu vlastnického práva žalovaný nepodal.

3. Okresní soud ponejprv učinil závěr, že žalobci mají na požadovaném určení jejich vlastnického práva naléhavý právní zájem, protože stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá faktickému stavu užívání a tvrzenému nabytí vlastnictví vydržením. Žalobci nabyli právo osobního užívání pozemku v hranicích vymezených tam dodnes postavenými ploty dne 20. 3. 1975, kdy byla státním notářstvím v souladu s § 205 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 1983 (dále jen „obč. zák.“), registrována dohoda o právu osobního užívání pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Od tohoto data žalobci nakládali s celým pozemkem jako se svým vlastním, byli tedy držiteli ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák.., a to držiteli oprávněnými ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák., jelikož byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim vlastnické právo k pozemku patří. Této dobré víry nabyli především na základě shody výměry pozemku dle dohody (802 m2) s výměrou uvedenou v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku z roku 1973, v němž je hranice pozemku v severovýchodní části rovněž vyznačena do oblouku. Důvěra žalobců ve správnost geometrického plánu a vymezení pozemku v terénu pokračovala i nadále, když v geometrickém plánu pro zaměření rodinného domu z roku 1978, který sloužil jako jeden z podkladů pro vydání kolaudačního rozhodnutí, je opět hranice pozemku v severovýchodní části do oblouku. Byť do 1. 1. 1992 obč. zák. institut vydržení vlastnického práva neznal, podle § 872 odst. 6 obč. zák. lze s účinností od 1. 1. 1992 pro účely vydržení vlastnického práva k pozemku započítat i dobu nepřetržité držby před uvedeným datem. Vlastnické právo k části původního pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, nabyli žalobci podle § 872 odst. 1 obč. zák. dnem 1. 1. 1992. Pokud jde o zbývající části původního pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , tedy sporné pozemky p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , považuje okresní soud žalobce od roku 1975 za oprávněné držitele. Přestože 10letá vydržecí doba podle § 134 odst. 1 obč. zák. uplynula již dne 20. 3. 1985, s ohledem na popsanou právní úpravu, vydrželi žalobci vlastnické právo až dne 1. 1. 1992.

4. S námitkou žalovaného o neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání odůvodněnou tím, že jejímu uzavření nepředcházelo rozhodnutí o přidělení pozemku žalobcům do osobního užívání, se okresní soud vypořádal odkazem na princip důvěry ve správnost aktů veřejné moci. Skutečnost, že žalobci byli v roce 2002 seznámeni se změnou hranic, výměr a vlastnických vztahů ke sporným pozemkům již nemá význam, neboť v roce 2002 již byli vlastníky sporných pozemků. Námitku žalovaného o tom, že žalobci museli v době vzniku geometrického plánu pro zaměření komunikace a obnovu katastrálního operátu v roce 1979 vědět o změně hranic sporných pozemků, považoval okresní soud za toliko obecnou, z provedených důkazů nic takového neplyne (ani ze zprávy katastrálního úřadu) a žalovaný popsané tvrzení neprokázal. Okresní soud vyšel z toho, že ve vztahu k této obraně žalovaného neměl povinnost žalovaného vyzývat k bližšímu doplnění tvrzení, důkazů a k uvedení důvodů, pro něž nemůže listinné důkazy od katastrálního úřadu zajistit sám, neboť ani v případě, že by bylo prokázáno, že se žalobci v roce 1979 o změně hranic a výměr pozemků skutečně dozvěděli (což by dle okresního soudu vedlo ke ztrátě dobré víry a tedy i oprávněné držby - § 134 obč. zák.), nebylo by na místě žalobu zamítnout, jelikož v projednávané věci byly splněny podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva podle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Vyšel z ust. § 1095 o. z. dle kterého držitel vydrží vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod (titul), pokud uplyne dvojnásobná doba oproti „běžné“ vydržecí době; to však neplatí, prokáže-li se držiteli nepoctivý úmysl. U nemovitostí činí dle § 1091 odst. 2 o. z. běžná vydržecí doba 10 let, mimořádná vydržecí doba pak 20 let (§ 1095 ve spojení s § 1091 odst. 2 o. z.). Žalobci měli sporné pozemky v držbě nepřetržitě od roku 1975. Podle § 3066 o. z. se do mimořádné vydržecí doby započítává i držba před 1. 1. 2014, avšak u nemovitostí tato doba „neskončí dříve“ než uplynutím 5 let od účinnosti o. z., tj. nejdříve 1. 1. 2019 (§ 3066 o. z.). 20letá doba držby tedy projednávané věci uplynula k 1. 1. 2019 (bod 51). Skutečnost, že žalobci měli putativní (domnělý) titul, nevylučuje aplikaci ustanovení o mimořádném vydržení. Žalovaný netvrdil nepoctivý úmysl žalobců při nabytí držby, byť byl poučen při přípravném jednání o tom, že i z pohledu mimořádného vydržení bude věc okresním soudem posuzována (§ 1095 o. z.), ani před 1. 1. 2019 nepodal žalobu na ochranu svého vlastnictví, čímž jedině by mohl mimořádnému vydržení zabránit. Okresní soud tedy dospěl k závěru, že v případě, že by žalobci nenabyli vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák. k 1. 1. 1992, nebyli jej na základě mimořádného vydržení k 1. 1. 2019 podle § 1095 o. z. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud tak, že uložil žalovanému povinnost podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), zaplatit úspěšným žalobcům plnou náhradu nákladů řízení a podle výsledku řízení (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) povinnost zaplatit též náklady státu, přičemž určení jejich výše a lhůty k plnění si vyhradil do samostatného usnesení.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, jímž jej napadl ve všech výrocích a domáhal se jeho změny tak, že bude žaloba zamítnuta a žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a povinnost k náhradě nákladů státu uložena žalobcům. Žalovaný se domnívá, že klíčové je posouzení, v jaké výměře užívali žalobci pozemek p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ke dni 1. 1. 1992, zda již ke dni 1. 1. 1992 existoval pozemek parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , anebo tento vznikl a byl oddělen od původního pozemku parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, až vlivem změny katastrálního operátu proběhlé v letech 2002 až 2006. Žalovaný je vlastníkem pozemků z obou stran sousedících s pozemkem p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, (p. č. , hodnota, a p. č. , hodnota, ), které nabyl podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobci po celou dobu užívali původní pozemek parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, v původní výměře 802 m2. K prvnímu přeměření a redukci výměry tohoto pozemku z původních 804 m2 na 687 m2 došlo na základě geometrického plánu pro zaměření rodinného domu č. , hodnota, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , o čemž žalobci museli vědět. Ke změně průběhu hranice a oddělení části pozemku p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, pak došlo změnou katastrálního operátu v letech 1979 až 1982, kdy na geometrickém plánu pro zaměření komunikace č. , hodnota, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, je již zřejmý jiný průběh hranice pozemku, hranice pozemku p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, je vyznačena kose, nikoli obloukem. Žalobci museli být účastníky stavebního řízení týkajícího se stavby komunikace, a tudíž s touto změnou katastrálního operátu již museli být seznámeni. Sám žalobce a) se vyjádřil, že se předmětného přeměření účastnil. Při místním šetření bylo zjištěno, že žalobci vybudovali přibližně v roce 1981 na pozemku v části blízko současného pozemku parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, kůlnu, v souvislosti s tím byli povinni předložit stavebnímu úřadu jednoduchý situační náčrt podle pozemkové mapy, přičemž v té době již byl v katastru nemovitostí zachycen současný stav. Žalobci se tak museli seznámit se změnou katastrální mapy již v době, než by uplynula i základní lhůta pro vydržení podle občanského zákoníku. Okresní soud se nevypořádal ani s tím, proč považuje za řádný titul k užívání absolutně neplatnou dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 30. 5. 1974, neboť byla uzavřena dříve, než bylo vydáno rozhodnutí o přidělení pozemku. Tato okolnost rovněž vylučuje dobrou víru žalobců i poctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z. Ze skutečnosti, že pozemek p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, vznikl a byl zapsán do vlastnictví žalovaného v důsledku změny v katastrálním operátu oznámené žalobcům dopisem ze dne 26. 6. 2002, přičemž do té doby byl součástí pozemku p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , má za to, že před změnou katastrálního operátu byli žalobci ve smyslu § 872 odst. 1 obč. zák. od 1. 1. 1992 již v postavení vlastníka, nikoli pouhého držitele předmětného pozemku, z čehož dovozuje, že běh vydržecí doby ve vztahu k pozemku p. č. 182/4 nelze počítat od jeho původního převzetí v roce 1975, nýbrž až od roku 2002, neboť vlastnické právo subsumuje právo držby. Faktická držba pozemku p. č. 182/4 žalobci proto započala v roce 2002, byla přerušena výzvou žalovaného k uzavření nájemní smlouvy v roce 2006, nejpozději reakcí žalobců ze dne 11. 12. 2006. Je-li žalovanému vytýkána nečinnost při podání žaloby na ochranu vlastnictví, nečinní byli též žalobci, kteří žalobu na určení vlastnického práva ke sporným pozemkům podali až v roce 2024, ačkoli o problému věděli minimálně od roku 2006. Z toho dovozuje, že nelze uvažovat ani o mimořádném vydržení ve smyslu § 1095 o. z., neboť žalobci byli vlastníkem řádně upozorněni na neoprávněnost jejich držby, přesto sporné pozemky drželi nadále, dle žalovaného však již nikoliv „v poctivém úmyslu“. Žalovaný dříve žalobu na ochranu vlastnictví nepodal zejména z kapacitních a ekonomických důvodů, kdy zastupování a potenciální náklady soudního řízení zpravidla převyšují hodnotu předmětných pozemků. Stran nákladů řízení má žalovaný za to, že i v případě úspěchu žalobců ve věci by jim právo na jejich náhradu nemělo být přiznáno, neboť přinejmenším v případě pozemku p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, byli řádně obesláni katastrem nemovitostí a mohli tak zabránit přechodu pozemku na žalovaného, svou nečinností tak napomohli vzniku stavu „napravovaného“ probíhajícím soudním řízením. Žalovaný se stal dle katastru nemovitostí vlastníkem tohoto pozemku až rozhodnutím katastrálního úřadu, aniž by k tomu jakkoli přispěl vlastní činností. Jakožto veřejnoprávní korporace má ve své správě svěřený cizí majetek a nemůže se bez dalšího majetku vzdávat.

6. Žalobci v podrobném vyjádření k odvolání, ve stručnosti řečeno, uvedli, že napadený rozsudek považují za věcně správný, neboť okresní soud provedl úplné dokazování a přesvědčivě se vypořádal se všemi námitkami. K tvrzením žalovaného o nejasnostech stran výměry pozemků a o změnách v katastrálním operátu namítli, že sporné pozemky užívají nepřetržitě nejméně od roku 1975 v rozsahu vytyčeném jak v terénu, tak i v tehdejších geometrických plánech, byli po celou vydržecí dobu v dobré víře, nebyli v držbě rušeni a samotná následná (a pro věc v části i časově nevýznamná) měření či změny mapových podkladů nemohly jejich dobrou víru ani již nastalé vydržení ke dni 1. 1. 1992 zpochybnit. Žalovaný předkládá jen domněnky a nevyvrací presumpci dobré víry. K námitce údajné neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku žalobci uvádějí, že jde o formalisticky přepjatou argumentaci, protože rozhodujícími akty byly přidělení a registrace, zjevná chyba v dataci dohody je oddělitelná, a i případný putativní titul může dobrou víru založit. Navazující úvahy žalovaného o „přerušení držby“ a počítání vydržecí doby až od roku 2002 považují za právně chybné. Ve vztahu k nákladům řízení žalobci souhlasí se závěry okresního soudu, pouze upozorňují, že jejich zástupce již není plátcem DPH, pročež mu náhradu této daně nelze přiznat. Z popsaných důvodů navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, vyjma výše nákladů řízení, kterou navrhli změnit tak, že bude ponížena o přiznanou náhradu DPH.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a 212a o. s. ř. rozsudek okresního soudu a odvolání shledal nedůvodným.

8. Okresní soud řízení nezatížil vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami, které by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí věci a jež by nebylo možno napravit v odvolacím řízení, a proto zde nebylo důvodu pro zrušení rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

9. Okresní soud vyložil, z jakých důkazů učinil jednotlivá dílčí skutková zjištění, uvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení provedených důkazů, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce. Z vyložených důvodů odvolací soud shledal napadený rozsudek způsobilým podkladem pro odvolací přezkum a nebylo důvodu jej rušit pro nepřezkoumatelnost podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

10. Okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, z provedených důkazů učinil dílčí zjištění odpovídající jejich obsahu a na jejich základě pak učinil přiléhavý závěr o skutkovém stavu věci, z něhož proto odvolací soud vycházel.

11. Okresní soud učinil správný závěr o tom, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř, který je odůvodněn tím, že dle jejich tvrzení zápis vlastnických práv v katastru nemovitostí ke sporným pozemkům neodpovídá skutečným vlastnickým poměrům, neboť v katastru nemovitostí je zapsán jako jejich vlastník žalovaný, byť mají za to, že vlastnické právo k nim svědčí jim, a to v důsledku jeho vydržení.

12. Podle § 872 odst. 6 obč. zák. jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.

13. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.

14. Podle § 987 o. z. je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe.

15. Podle § 1091 odst. 2 o. z. je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

16. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

17. Podle § 3066 o. z. se do doby stanovené v § 1095 započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

18. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že ve věci jsou splněny podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům žalobci.

19. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. jeho rozsudek ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“.

20. Okresní soud správně vyšel z toho, že žalobci se držby sporných pozemků ujali dnem, kdy jim vzniklo právo osobního užívání pozemku p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , tedy registrací tohoto práva státním notářstvím dne 20. 3. 1975, přičemž při započítání držby pozemku před nabytím účinnosti o. z., tedy před 1. 1. 2014, již uplynula doba dvojnásobně dlouhá, tedy doba 20 let a ke dni 1. 1. 2019 uplynulo též 5 let od účinnosti o. z. (§ 1095, 3066 o. z.).

21. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 se tu neuplatní. V nepoctivém úmyslu jedná především ten, kdo ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma; jde zde o kritérium obdobné dobré víře v nejméně přísném pojetí. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; mimořádné vydržení bude vyloučeno, pokud bude v řízení prokázáno, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu.

22. Okresní soud správně poukázal na to, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně nepoctivý úmysl žalobců ani netvrdil, byť byl na možnost posouzení věci z pohledu mimořádného vydržení upozorněn. Dle odvolacího soudu ze zjištěného skutkového stavu plyne závěr o tom, že u žalobců při uchopení držby nepoctivý úmysl dán nebyl, když se držby tehdejšího pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , včetně sporných pozemků, chopili tak, jak byl vymezen v terénu, což odpovídalo též v té době zpracovanému geometrickému plánu pro rozdělení pozemků, a učinili tak na základě právem stanoveného postupu, tedy po rozhodnutí o přidělení pozemku a uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, jež byla registrována státním notářstvím (§ 205 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1982). Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku absolutní neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku. Ta by sice byla dána, pokud by dohoda o zřízení práva osobního užívání byla uzavřena, aniž by předtím bylo rozhodnuto o přidělení pozemku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 5. 1970, sp. zn. 2 Cz 5/70), o takovou situaci se zde však nejednalo, neboť uzavřená dohoda odkazuje na vydané rozhodnutí o přidělení pozemku, jež je označeno správným dnem vydání i číslem jednacím, z čehož je zřejmé, že musela být uzavřena až po vydání rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání žalobců. Je-li dohoda opatřena datem jejího uzavření, jež předchází datu vydání rozhodnutí o přidělení pozemku, je zjevné, že jde o chybnou dataci (zjevnou nesprávnost), která je však bez vlivu na platnost dohody, neboť jí nečiní neurčitou či nesrozumitelnou (§ 37 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1982). Dále pak lze souhlasit s okresním soudem, že tato dohoda s ohledem na další okolnosti (vymezení pozemku v terénu a geometrickém plánu, tehdy vykazovaná výměra pozemku) představovala ve spojení s § 872 odst. 1 obč. zák., ve znění novely č. 509/1991 Sb., titul sice zdánlivý, putativní, neboť jím nemohlo být zřízeno právo užívat sporné části pozemků, jelikož, jak se ukázalo v rámci pozdějšího zpřesnění průběhu pozemkových hranic, sporné pozemky nebyly součástí původního pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , avšak o titul přesto způsobilý založit držbu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1172/2020). Okresní soud správně uzavřel, že žalobci byli podle § 872 odst. 6 obč. zák. oprávněni započítat do držby dobu před 1. 1. 1992 a podle § 3066 o. z. dobu před 1. 1. 2014.

23. Lze tedy uzavřít, že žalobci drželi k 1. 1. 2019 sporné pozemky po dobu 20 let a jejich držby se ujali v nikoli nepoctivém úmyslu.

24. Jelikož žalobci žalovanému držbu dobrovolně nepředali, resp. se jí nevzdali, dokonce se sami domáhají určení svého vlastnického práva, mohl žalovaný dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, zabránit vydržení vlastnického práva žalobci v podstatě pouze tím, že by v průběhu vydržecí doby podal žalobu napadající držbu nebo její poctivost, tedy zpravidla žalobu na ochranu vlastnického práva (§ 1140 o. z.), nebo měl-li by na určení naléhavý právní zájem, žalobu na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 OSŘ). Pokud tak do 1. 1. 2019 neučinil, učinil okresní soud správný závěr o tom, že žalobci nabyli vlastnické právo vydržením podle § 1095 o. z. za užití § 3066 o. z.

25. Námitka, že držby pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, se žalobci mohli ujmout až v době, kdy jako samostatná pozemková parcela vznikl, tedy v roce 2002, je lichá. Podstatná je okolnost, že žalobci byli stanovenou dobu držiteli části zemského povrchu, jež odpovídá v roce 2002 nově vymezené parcele p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , ať už byl po rozhodnou dobu v katastru nemovitostí, či předtím v evidenci nemovitostí, evidován jako samostatný či součást jiného pozemku.

26. Jelikož odvolací soud shledal podmínky pro mimořádné vydržení, nezabýval se již pro nadbytečnost tím, zda ve věci nebyly dány podmínky pro vydržení řádné, neboť by to na výsledku sporu ničeho nezměnilo. Proto pak není pro rozhodnutí významné posouzení, zda okresní soud nepochybil, pokud neprovedl důkaz listinami, jimiž žalovaný chtěl prokazovat, že se žalobci seznámili se změnou vlastnických hranic již v souvislosti s obnovou katastrálního operátu v obdobní let 1979 až 1982, či v souvislosti se stavbou kolny, z čehož dovozoval ztrátu dobré víry žalobců. Pro mimořádné vydržení tyto okolnosti, jak výše uvedeno, nejsou významné.

27. Náhradu nákladů řízení okresní soud správně, v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve věci úspěšným žalobcům. Vytknout mu je třeba toliko nesprávné stanovení její výše. Zástupce žalobců totiž od 31. 1. 2023 není plátcem daně z přidané hodnoty, pročež mu v tomto řízení, jež bylo zahájeno až poté, náhrada této daně nenáleží. Dále okresní soud nesprávně stanovil odměnu zástupce žalobců za účast u jednání dne 25. 6. 2025 ve výši dle 2 480 Kč za každého ze zastoupených podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „a. t.“ ve znění účinném do 31. 12. 2024, ač správně již měla být určena podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 a § 12 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 5 620 Kč za prvního zastoupeného účastníka a ve výši snížené o 20 %, tedy ve výši 4 496 Kč za druhého zastoupeného účastníka, tedy celkem ve výši 10 116 Kč. V ostatním okresní soud při určení výše nákladů řízení nepochybil, pročež lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí. Po odečtení nesprávně přiznané náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 8 868,30 Kč a určení odměny zástupce žalobců za účast u jednání dne 25. 6. 2025 ve správné výši 10 116 Kč (namísto 4 960 Kč) činí správná výše náhrady nákladů řízení před okresním soudem 62 386 Kč.

28. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že je rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve věci samé věcně správný, a proto jej jako takový podle § 219 o. s. ř. potvrdil. V nákladovém výroku II. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil toliko potud, že určil náklady žalobců v řízení před okresním soudem ve správné výši a vyjádřil věřitelskou solidaritu žalobců jakožto manželů, jinak jej rovněž v tomto výroku jako věcně správný, tj. co do základu a lhůty k plnění, která byly určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako věcně správný podle 219 o. s. ř. potvrdil, stejně jako výrok III. o povinnosti žalovaného zaplatit z důvodu jeho neúspěchu ve věci náklady, které v řízení vynaložil stát a nejsou kryty složenou zálohou (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

29. Jelikož byli žalobci úspěšní též v řízení odvolacím, mají podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložili též v této fázi řízení. Ty sestávají z odměny jejich zástupce za 2 úkony právní služby [vyjádření k odvolání z 29. 9. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu dne 17. 2. 2025 - § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025] po 10 116 Kč za úkon (k výši odměny zástupce za úkon právní služby viz odst. 28 odůvodnění) a 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025. Celkem náklady žalobců v odvolacím řízení činí 21 132 Kč. Lhůtu k jejich zaplacení určil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako základní 3denní, neboť neshledal důvody pro stanovení lhůty delší či povolení splátek. Náklady jsou podle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám zástupce žalobců.

30. Dovolával-li se žalovaný aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., které umožňuje nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníku, který jinak má na jejich náhradu právo, ta musí být odůvodněna výjimečnými okolnostmi, které dle ustálené soudní praxe musí spočívat nejen v okolnostech případu, ale zejména též v poměrech účastníků (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 2777/22). I kdyby žalovaný tvrdil okolnosti, jež by teoreticky mohly být posouzeny tak, že by význam z hlediska odepření náhrady nákladů řízení žalobcům mít mohly (byť tomu tak v projednávané věci není, nicméně z důvodu dále uvedeného bylo nadbytečné se jimi jednotlivě zabývat), musely by k nim přistoupit okolnosti další, spočívající v nepříznivých majetkových poměrech žalovaného. Takové okolnosti stran jeho poměrů však žalovaným nebyly tvrzeny ani nevyplynuly ze spisu. Nadto i v takovém případě by pak bylo třeba zkoumat též to, zda by nešlo o nepřiměřený zásah do majetkových poměrů žalobců. Z popsaných důvodů zde podmínky pro odepření práva na náhradu nákladů řízení žalobcům podle § 150 o. s. ř., a to jak za řízení před okresním tak odvolacím soudem, nejsou splněny.