14 Co 45/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jana Pekáče ve věci žalobce právnická osoba, IČO IČO, se sídlem v adresa, zastoupeného jméno FO, advokátem se sídlem v adresa, proti žalované jméno FO, narozené datum, bytem v adresa, zastoupené jméno FO, advokátem se sídlem adresa, o zaplacení 35 924 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. července 2025, č. j. 17 C 372/2023-117,

I. Rozsudek okresního soudu se mění potud, že výše nákladů řízení činí 26 569,70 Kč, jinak se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech odvolacího řízení 8 709,16 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy do 30. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 35 924 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 823 Kč od 21. 1. 2023 do zaplacení spolu s náklady řízení ve výši 35 168,80 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč, splatných vždy do 30. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

2. Okresní soud při svém rozhodnutí vycházel ze jištění, že žalovaná byla na základě nájemní smlouvy ze dne datum, nájemkyní bytu č. hodnota v budově č. p. číslo popisné na adresa (dále jen „byt“) ve vlastnictví žalobce jakožto pronajímatele, a to od datum do konce února 2023. Na základě uzavřené nájemní smlouvy a vystavených evidenčních listů, které žalovaná převzala, byla povinna hradit dohodnuté platby nájemného a zálohové platby za plnění spojená s užíváním bytu (dále jen „služby“). Žalobce po skončení kalendářního roku 2022 provedl vyúčtování dodaných služeb, které doručil žalované 3. 5. 2023. Ve vyúčtování byl uveden nedoplatek ve výši 35 823 Kč, vzniklý jako rozdíl mezi cenou dodaných služeb ve výši 77 268 Kč a výší zálohových plateb žalované v částce 41 445 Kč. Pokud jde o úhradu za spotřebovanou vodu, vycházelo vyúčtování ze spotřeby studené vody hodnota m³ a spotřeby teplé vody hodnota m³. Při převzetí bytu žalovanou do užívání dne 27. 5. 2021 byly v bytě nainstalovány vodoměr číslo hodnota na měření teplé užitkové vody (dále jen „teplá voda“) se stavem hodnota m³ a vodoměr číslo hodnota na měření studené vody se stavem hodnota m³. Tyto vodoměry byly vyměněny dne 10. 11. 2022, přičemž u vodoměru číslo hodnota byl konečný stav uveden hodnota m³, v případě vodoměru číslo hodnota konečný stav činil hodnota m³. Současně byla provedena montáž vodoměru číslo hodnota na měření teplé vody se stavem měřidla hodnota m³ a vodoměru číslo hodnota na měření studené vody se stavem měřidla hodnota m³. V případě starých vodoměrů nebyl uveden rok ověření vodoměru, v případě nově namontovaných vodoměrů byl uveden rok ověření 2022. Ke dni 28. 2. 2023, kdy byl žalovanou žalobci byt vrácen, stav vodoměru číslo hodnota činil hodnota m³ a stav vodoměru číslo hodnota činil hodnota m³. V předchozím zúčtovacím období byla v období od datum do 31. 12. 2021, kdy byl byt užíván žalovanou, naměřena spotřeba studené vody hodnota m³ a spotřeba teplé vody hodnota m³. Proti vyúčtování služeb za rok 2022 žalovaná uplatnila dne 16. 5. 2023 reklamaci namítajíc nesprávnost provedeného měření odběru teplé a studené vody. Tuto reklamaci žalobce shledal nedůvodnou s tím, že použité vodoměry odpovídají schváleným předpisům, jejich stav je atestován a prošly příslušnou certifikací. Žalovaná si zaznamenávala jednotlivé denní odečty, přičemž zjistila, že ve dnech 11. 1. - 16. 1. 2022 a 12. 7. - 18. 7. 2022, chybí, v případě dálkového odečtu spotřeby studené vody, údaje o spotřebě, v případě dálkového odečtu spotřeby teplé vody pak chybí záznamy o spotřebě v období 15. - 16. 1. 2022, 12. 7. – 18. 7. 2022, 26. 7. – 31. 7. 2022. V protokolech o montáži vodoměrů v bytě žalované absentuje údaj s uvedením roku ověření vodoměrů, které byly vyměněny v roce 2022. Vyměněné vodoměry však byly opatřeny značkou CE a údajem M17. Po jejich demontáži byly toto vodoměry zlikvidovány ke dni 30. 11. 2022.

3. Neprovedení žalovanou navrženého důkazu znaleckým posudkem na posouzení technické způsobilosti vodoměrů, z jejichž údajů žalobce při vyúčtování služeb vycházel, okresní soud odůvodnil tím, že dle sdělení právnická osoba, pokud příslušné vodoměry byly fyzicky zlikvidovány, není možné provést jejich zkoumání a ověřit jejich správnou funkčnost. Nicméně z porovnání spotřeby v roce 2021 a v roce 2022 je zřejmé, že spotřeba je bez výrazného výkyvu, což by se (pokud by vyměněné vodoměry byly vadné) v případě spotřeby v roce 2022 mělo projevit, když v jeho průběhu došlo k výměně vodoměrů. Neprovedení důkazu vysvětlením společnosti právnická osoba, která prováděla montáž a demontáž vodoměrů pro žalobce, zda výpadky v radiovém odečtu měly vliv na výsledný celkový stav měření, okresní soud odůvodnil tím, že za situace, kdy konečný stav souhlasí se stavem zaznamenaným mechanicky na vodoměrech, je tento konečný stav, nikoli jednotlivé dálkové denní odečty, podstatným údajem pro stanovení konečné spotřeby v daném období.

4. Po právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu okresní soud neshledal, že by vyúčtování za rok 2022 mělo takové vady, které by ve smyslu zák. č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 67/2013 Sb.“) měly vliv na vypočtenou výši nedoplatku. Proto je žalovaná povinna nedoplatek zaplatit.

5. Pokud jde o námitky žalované, spočívající v nesprávnosti vyúčtování v důsledku tvrzené vady nainstalovaných vodoměrů, pak dospěl okresní soud k závěru, že neuvedení roku ověření vodoměru na instalačním protokolu není vadou, která by zakládala důvodnost závěru o vadě vodoměru. Certifikace vodoměru je dána evropskou směrnicí 2004/22/EC o měřicích přístrojích. Z přístroje je seznatelná jeho označením CE a písmenem M a číslicí v rámečku, které označuje dobu, od které se počítá lhůta pěti let doby platnosti měřícího přístroje, jak to plyne z položka 1.3.9. písm. e) přílohy vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhl. č. 345/2002 Sb.“). To, že vodoměry byly označeny CE M 17, znamená, že jejich platnost byla stanovena do 31. 12. 2022, jak to plyne z § 7 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měření, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhl. č. 262/2000 Sb.). Vodoměry instalované v bytě žalované byly zlikvidovány v listopadu 2022, krátce po jejich demontáži. Nebylo tak možné provést jejich fyzické přezkoušení, zda nemají technickou závadu, v jejímž důsledku by docházelo k vadnému měření průtoku spotřebované vody. Žalobce však jejich likvidací neporušil svoji povinnost demontované vodoměry si ponechat, zejména za situace, kdy žalovaná při jejich demontáži nenamítla jejich vadnost a nesprávnost měření ve smyslu ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 274/2001 0Sb., o vodovodech a kanalizacích, pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), který dává odběrateli možnost nejpozději při výměně vodoměru požádat o jeho přezkoušení, má-li pochybnosti o správnosti jeho měření. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 217/2017 USn., okresní soud zdůraznil, že pokud žalovaná neuplatnila žádost na přezkoušení vodoměru v uvedené lhůtě, neztratila možnost namítat jeho nesprávnost v tomto řízení, a proto se zabýval i touto námitkou žalované s tím, že v případě nemožnosti fyzicky přezkoušet příslušný vodoměr, je na ní, aby jiným způsobem vysvětlila a prokázala svůj závěr o nesprávnosti měření, které bylo podkladem pro vyúčtování. Tuto skutečnost však žalovaná neprokázala, neboť po instalaci nových vodoměrů nedošlo k naměření výrazně nižšího množství spotřebované vody (jednalo se o dobu dvou měsíců – listopadu a prosince 2022) a v posuzovaném období nedošlo ani k extrémnímu nárůstu spotřeby oproti jiným obdobím. Údaje o měření spotřebované vody novými vodoměry za dva měsíce roku 2022 jsou o cca 13% nižší, než údaje z odmontovaných vodoměrů za předchozí období roku 2022, což okresní soud nepovažuje za významnou odchylku. Okresní soud proto uzavřel, že se žalované nepodařilo prokázat tvrzení o nesprávnosti měření množství spotřebované vody, jež bylo podkladem pro zpracování vyúčtování za rok 2022, které stanovilo vymáhaný nedoplatek. Pokud žalovaná namítala nesprávnost výše zaplacených zálohových plateb, pak z předloženého výpisu z účtu žalované a položkového přehledu plateb, zpracovaného žalobcem, vyplývá, že žalobce do vyúčtování služeb zahrnul všechny platby žalované.

6. S ohledem na uvedené skutečnosti okresní soud posoudil nárok žalobce jako oprávněný, neboť konečné vyúčtování za rok 2022 považuje za správné a nárok na zaplacení v něm uvedeného nedoplatku za důvodný. Příslušenství uplatněného nároku tvořené nárokem na zaplacení úroku z prodlení přiznal okresní soud podle § 1970 o. z. ve výši stanovené právním předpisem v souladu s žalobou.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 35 168,80 Kč. Tyto náklady tvoří zaplacený soudní poplatek v částce 1 797 Kč a nákladů zastoupení advokátem, sestávající z odměny stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 35 924 Kč ve výši 2 540 Kč za každý z devíti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a ve výši 1 270 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. spolu se sedmi paušálními náhradami výdajů po 300 Kč, třemi paušálními náhradami výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 27 580 Kč ve výši 5 791,80 Kč.

8. S odkazem na ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. povolil okresní soud zaplacení dlužné částky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč měsíčně s odůvodněním, že neshledal prostor pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., avšak povolením splátek zohlednil, že žalovaná je samoživitelkou, přičemž i sám žalobce se v minulosti nebránil splnění dluhu ve splátkách.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, jímž jej napadla v plném rozsahu domáhajíc se jeho změny tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta a bude jí přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolání a jeho doplnění učiněném při nařízeném odvolacím jednání namítala, že žalobce neunesl své důkazní břemeno a svým počínáním – zničením vodoměrů – zmařil provedení rozhodujícího důkazu k prokázání tvrzení žalované, že vodoměry byly vadné, ačkoli žalovaná na nesprávnou funkčnost vodoměrů upozorňovala již v reklamaci vyúčtování za rok 2021. Namítala, že to, že byly vodoměry certifikované, ještě neznamená, že nebyly porouchané. Tomu nasvědčovalo více indicií, a to promáčená koupelna a výpadky v dálkových odečtech. Žalované nelze vyčítat, že při demontáži vodoměrů neznala nějaký speciální zákon o kanalizacích, umožňující jí požadovat přezkoušení vodoměrů. Za situace, kdy žalobce až na třetím jednání, poté co soud účastníkům sdělil, že je potřeba vodoměry podrobit znaleckému zkoumání, řekl, že vodoměry byly zničeny, měl okresní soud uzavřít, že to byl žalobce, kdo zmařil provedení důkazu znaleckým posudkem k přezkoumání technického stavu vodoměrů, a tedy kdo neunesl důkazní břemeno o správnosti měření, z něhož vyúčtování služeb vycházelo. Pokud nebyla prokázána správnost tohoto měření, pak není rozhodné, že vyúčtování bylo bez formálních chyb. Pokud by žalobce postupoval s péčí řádného hospodáře, měl sám ve vlastním zájmu zabezpečit, aby demontované vodoměry nebyly zlikvidovány.

10. Vedle uvedených věcných námitek poukázala na to, že soudce Mgr. Marian Heres, který v prvním stupni věc rozhodl, při prvním jednání, které ve věci vedl, seznámil účastníky s tím, že žalobcův zástupce byl v době, kdy tento soudce vykonával advokátní praxi, jeho koncipientem. Žalovaná z tohoto důvodu chtěla vznést námitku podjatosti uvedeného soudce, ale neudělala to, a teď vidí, že to byla chyba.

11. Pokud jde o náklady řízení, namítala, že došlo k jejich zbytečnému navýšení, když bylo jednání odročeno z důvodu návrhu žalované na znalecký posudek k ověření správnosti funkce vodoměrů, přičemž ani zástupce žalobce nevěděl o likvidaci vodoměrů.

12. Posuzováno podle obsahu odvolání tudíž žalovaná uplatnila odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. a), b), d), e) a g) o. s. ř., tedy že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelkou tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

13. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Má za to, že prokázal, jaké bylo vyúčtování spotřeb za daný rok, že se věnoval dostatečně všem námitkám a připomínkám vzneseným žalovanou, že vodoměry byly v místě měření spotřeby instalovány správně a že byly též v zákonem předepsaném časovém intervalu vyměněny. Ke stavu vodoměrů a k jejich výměnám se vyjadřoval jak žalobce, tak i správce bytového fondu žalobce právnická osoba, jakož i dodavatel a výrobce vodoměrů společnost právnická osoba, nebylo přitom nalezeno pochybení na straně ani jednoho z jmenovaných. Žalovaná sice namítala, avšak neprokázala, nesprávnost měření. Tuto námitku vznesla nikoliv v době měření v rozhodném období, ani po provedení odečtu, ani po výměně vodoměru, ani po doručení vyúčtování, ale až poté, kdy u žalobce neúspěšně žádala o povolení splátek na dluh z vyúčtování. Pokud žalovaná tvrdila a prokazovala absenci některých denních dálkových odečtů, pak je tato skutečnost irelevantní, neboť rozhodná je až spotřeba za dané vyúčtovací období. Žalobce tedy prokázal spotřebu za dané vyúčtovací období, prokázal, že řádně vyměnil vodoměr, že řádně provedl odečet a vyúčtování, že toto vyúčtování řádně doručil žalované, a prokázal, že žalovaná dlužnou částku z vyúčtování neuhradila. Naopak žalovaná neprokázala jakékoliv pochybení na straně žalobce. K vyúčtování se z podnětu žalované vyjadřovala i právnická osoba, přičemž ani ta neshledala žádnou závadu. Pokud jde o likvidaci vodoměrů, nelze na ní shledat nic nestandardního, neboť podle zákona o vodovodech a kanalizacích se musí zabezpečit proti zničení vodoměr jenom tehdy, pokud je při jeho výměně je vznesena námitka, k čemuž však nedošlo a z toho důvodu žalobce neměl důvod pátrat po tom, kde ty vodoměry jsou a jaký je jejich další osud. Nebyl to žalobce, kdo prováděl likvidace vodoměrů, ale byla to společnost právnická osoba. K likvidaci přitom došlo ještě před zahájením soudního řízení, a nelze v něm tudíž hledat úmysl zmaření důkazu. Pokud se jedná o náklady řízení, pak právě na jejich vznik a nebývalý nárůst byla žalovaná opakovaně upozorňována, těmto varováním však nevěnovala dostatečnou pozornost. Byly to důkazní návrhy strany žalované, které projednávání věci prodlužovaly, způsobovaly opakované odročení jednání a znamenaly nárůst nákladů řízení. Jelikož byl návrh žalobce po právu, je přiznání práva na náhradu nákladů oprávněné. Zdůraznil, že není statutárním městem, nýbrž malým městem, bez právníka v pracovním poměru. Vyhledání a využití právní pomoci v soudních jednáních, zvlášť když advokát zastupuje i stranu žalovanou, je zcela spravedlivé a po právu.

14. Odvolací soud k projednání odvolání nařídil jednání a po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212, 212a o. s. ř. dospěl k následujícím závěrům.

15. Odvolací soud se především k námitce žalované zabýval otázkou, zda napadený rozsudek nevydal vyloučený soudce, neboť pokud by tomu tak bylo, zakládalo by to podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. bez dalšího důvod ke zrušení napadeného rozsudku, a to bez ohledu na to, že žalovaná tuto námitku v řízení před soudem prvního stupně nevznesla přesto, že jí Mgr. Marian Heres sdělil, jaký má vztah k zástupci žalobce (srov. § 16b o. s. ř.). Odvolací soud však dospěl k závěru, že skutečnost, že zástupce účastníka řízení byl před mnoha lety koncipientem soudce (tehdy vykonávajícího advokacii), nezakládá mezi soudcem a zástupcem účastníka natolik intenzivní vztah, aby z tohoto důvodu bylo možno pochybovat o nepodjatosti soudce (§ 14 odst. 1 o. s. ř. arg. a contrario). Proto závěr, že by napadené rozhodnutí vydal vyloučený soudce, učinit nelze.

16. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou procesní vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takováto vada řízení ostatně ani nebyla odvolatelkou namítána.

17. Pokud jde o skutkovou stránku věci, pak okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci, přičemž skutková zjištění okresního soudu, shrnutá odvolacím soudem v odst. 2. tohoto odůvodnění, mají spolehlivou oporu v okresním soudem provedeném dokazování a ve shodných tvrzeních účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Pokud jde o jednotlivé důkazy, z nichž okresní soud činil jednotlivá dílčí skutková zjištění, odkazuje odvolací soud pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku. Žalovanou nejsou tato skutková zjištění okresního soudu v zásadě zpochybňována. Žalobou uplatněný nárok se opírá o vyúčtování služeb poskytnutých s užíváním bytu, jehož nájemkyní byla žalovaná, za rok 2022. Žalovaná namítá nesprávnost tohoto vyúčtování, pokud jde o účtovanou spotřebu teplé a studené vody. Okresní soud správně zjistil, že vyúčtování spotřeby teplé i studené vody vychází z vyúčtování vodárenské společnosti a z údajů na měřicích zařízeních (vodoměrech), která byla osazena přímo v předmětném bytě. Spotřeba teplé i studené vody přitom byla stanovena jako součet rozdílu stavů zjištěných přímým odečtem z číselníku těchto vodoměrů ke dni jejich výměny provedené v průběhu zúčtovacího období a stavů těchto vodoměrů na počátku zúčtovacího období a rozdílu stavů nově osazených měřidel na konci zúčtovacího období a jejich počátečních stavů při jejich osazení namísto původních vodoměrů. Žalovaná namítala, že z těchto odečtů nelze vycházet z důvodu vadnosti původních vodoměrů. Podstatou odvolací argumentace žalované je přitom námitka, že okresní soud nesprávně posoudil rozložení důkazního břemene ve vztahu k této skutkové otázce.

18. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že vodoměry, které byly v průběhu zúčtovacího období vyměněny, byly bezprostředně po demontáži, a tedy před tím, než žalovaná navrhla jejich znalecké přezkoumání, zlikvidovány. Okresní soud tudíž správně uzavřel, že žalovanou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ke zjištění, zda vodoměry byly vadné, provést nelze, neboť takové znalecké posouzení nelze z povahy věci provést bez toho, že by měl znalec posuzované vodoměry k dispozici.

19. Podle § 3 odst. 3 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, stanovená měřidla jsou měřidla, která Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen „ministerstvo“) stanoví vyhláškou k povinnému ověřování s ohledem na jejich význam a) v závazkových vztazích, například při prodeji, nájmu nebo darování věci, při poskytování služeb nebo při určení výše náhrady škody, popřípadě jiné majetkové újmy, b) pro stanovení sankcí, poplatků, tarifů a daní, c) pro ochranu zdraví, d) pro ochranu životního prostředí, e) pro bezpečnost při práci, nebo f) při ochraně jiných veřejných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy. Podle § 27 téhož zákona Ministerstvo průmyslu a obchodu vydá vyhlášky k provedení § 2 odst. 1, § 3 odst. 3, § 6 odst. 1 až 3 a 9, § 8 odst. 2 a 5, § 9 odst. 1, 2 a 8, § 9a odst. 2, 3, 5 a 6, § 11a odst. 2, § 12 odst. 2, § 16, § 19 až 21.

20. Podle položky 1. 3. 9. písm. e) přílohy vyhl. č. 345/2002 Sb., ve znění účinném od 1. 6. 2015 do 30. 6. 2024, činí doba platnosti ověření měřidel protečeného množství vody – vodoměrů na studenou a teplou vodu, používané k rozúčtování nákladů konečným spotřebitelům 5 roků.

21. Podle § 7 odst. 1 věty prvé vyhl. č. 262/2000 Sb. doba platnosti ověření stanoveného měřidla stanovená zvláštním právním předpisem1 se počítá od začátku kalendářního roku následujícího po roce, v němž bylo ověření stanoveného měřidla provedeno.

22. Podle § 17 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích vodoměr podléhá úřednímu ověření podle zvláštních právních předpisů. Má-li odběratel pochybnosti o správnosti měření nebo zjistí-li závadu na vodoměru, má právo požádat o jeho přezkoušení. Toto právo lze uplatnit nejpozději při výměně vodoměru. Provozovatel je povinen na základě písemné žádosti odběratele do 30 dnů ode dne doručení žádosti zajistit přezkoušení vodoměru u subjektu oprávněného provádět státní metrologickou kontrolu měřidel, přičemž odběratel je povinen poskytnout provozovateli k odečtu i výměně vodoměru nezbytnou součinnost. Výsledek přezkoušení oznámí provozovatel neprodleně písemně odběrateli.

23. Okresnímu soudu je třeba přisvědčit, že předmětné vodoměry jsou stanovenými měřidly ve smyslu citovaného § 3 odst. 3 zákona o metrologii za použití § 17 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích ve spojení s položkou 1. 3. 9. písm. e) přílohy vyhl. č. 345/2002 Sb., u nichž je citovanou vyhláškou stanovena dobou platnosti ověření v trvání 5 roků. Jelikož tyto vodoměry – jak plyne z certifikační značky, kterou byly opatřeny – byly ověřeny v roce 2017, trvala platnost jejich ověření do 31. 12. 2022, neboť počátek zákonem stanovené pětileté doby se podle § 7 odst. 1 věty prvé vyhl. č. 262/2000 Sb. počítá od začátku kalendářního roku následujícího po roce, v němž bylo ověření stanoveného měřidla provedeno, tj. v daném případě od 1. 1. 2018. Pokud tudíž k výměně vodoměrů došlo ještě v průběhu roku 2022, stalo se tak před vypršením platnosti jejich ověření.

24. Jak plyne z citovaného § 17 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, žalovaná jako odběratelka měla možnost požádat o přezkoušení vodoměrů, avšak nejpozději při jejich výměně. To žalovaná neučinila přesto, že si pravidelně zaznamenávala denní dálkové odečty stavů měřidel, a tvrdí, že měla pochybnosti o jejich správnosti. Jestliže (a to teprve v odvolacím řízení) žalovaná poukazuje na to, že reklamovala již vyúčtování služeb za rok 2021, pak je třeba dodat, že samotná reklamace vyúčtování v sobě nezahrnuje žádost o přezkoušení vodoměrů. Takovýto požadavek žalovaná podle výsledku dokazování až do okamžiku demontáže vodoměrů nevznesla a ani netvrdí, že by tak učinila. První požadavek na přezkoušení vodoměrů znalcem byl ze strany žalované vznesen až v průběhu tohoto řízení, a tedy dávno po jejich demontáži. Jestliže žalovaná nejpozději při výměně vodoměrů nepožádala žalobce o jejich přezkoušení, pak žalobce neměl povinnost vodoměry po jejich demontáži skladovat pro účely jejich případného ověření či znaleckého zkoumání. Tím, že žalobce ještě v listopadu 2022 umožnil jejich likvidaci, tudíž žádnou svou povinnost neporušil.

25. Jak přitom dovodil Ústavní soud v již okresním soudem odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2063/17, je třeba upřednostnit takový výklad ustanovení § 17 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 16 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích, že zákon stanoví vyvratitelnou domněnku správnosti hodnot naměřených úředně ověřeným vodoměrem, kterou lze vyvrátit různými důkazními prostředky, a to i po výměně vodoměru; jeho přezkoušení však lze žádat pouze do doby jeho výměny.

26. Okresní soud tudíž rozložení důkazního břemene v tomto sporu posoudil zcela v souladu s Ústavním soudem podaným výkladem. Z toho, že měření bylo v daném případě provedeno úředně ověřenými vodoměry, totiž plynou tyto závěry: (1.) žalovaná již nemůže žádat přezkoušení (znalecké přezkoumání) vyměněných vodoměrů, které byly žalobcem po právu zlikvidovány, (2.) žalobce nenese – jak se domnívá žalovaná – důkazní břemeno o tom, že vodoměry byly bez vad, neboť mu svědčí právní domněnka správnosti naměřených hodnot, z nichž vycházel při svém vyúčtování služeb, (3.) jelikož jde o domněnku vyvratitelnou, leží nejen břemeno tvrzení, ale i břemeno důkazní o tom, že vodoměry byly vadné, na žalované, nikoli na žalobci.

27. Žalovaná sice vadnost vodoměrů v řízení tvrdila, své důkazní břemeno však v tomto směru neunesla. Pokud žalovaná poukazuje na protečení vody do prostor její koupelny, pak jsou tu dvě možnosti – (1.) buď voda protekla z místa vodovodního řadu nacházejícího se před vodoměry (ostatně sama žalovaná se domnívá, že šlo o vodu z jiného bytu v témže domě), pokud tomu tak bylo, pak ovšem takový únik vody nemohl výsledek měření ovlivnit, neboť k úniku vody došlo před vodoměrem, nebo (2.) voda protekla až z místa za vodoměrem, pokud by se tak ovšem stalo, pak by to šlo k tíži žalované, neboť únik vody za vodoměrem je třeba považovat za únik vody již žalovanou odebrané, přičemž je věcí žalované, aby v případě zjištění takového úniku učinila potřebná opatření k odstranění závady na rozvodech vody, která takový únik umožnila. Ani jedna z popsaných situací tudíž nemůže vést k závěru o vadnosti vodoměru.

28. Stejně tak nelze vadnost vodoměrů dovodit ze zjištění, že ve zúčtovacím období docházelo k výpadkům každodenních dálkových odpočtů stavu vodoměrů. Pro zjištění spotřeby vody je totiž rozhodující stav vodoměru na začátku zúčtovacího období, konečný stav vodoměru při jeho výměně, počáteční stav nově osazeného vodoměru a jeho konečný stav na konci zúčtovacího období. Dokazováním provedeným před okresním soudem přitom bylo zcela spolehlivě zjištěno, že všechny tyto stavy, které byly podkladem pro vyúčtování služeb za rok 2022, byly v daném případě zjištěny přímým odečtem z číselníků daných vodoměrů, nikoli z automatizovaných dálkových odečtů.

29. Srovnáním spotřeby před výměnou vodoměrů a po jejich výměně bylo zjištěno, že nedošlo k významné odchylce naměřených hodnot, proto nemohou domněnku správnosti hodnot naměřených vodoměry umístěnými v bytě zpochybnit ani údaje o spotřebě v jiném bytě v témže domě, neboť ty jsou výsledkem individuálního přístupu každého obyvatele domu k hospodaření s vodou a jeho specifických životních návyků. Žalobce tudíž nepochybil, když při vyúčtování služeb za rok 2022, pokud jde o množství dodané teplé a studené vody, vycházel z údajů z jištěných na vodoměrech v bytě osazených.

30. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období. Podle odst. 3 téhož ustanovení finanční vyrovnání provedou poskytovatel a příjemce služeb v dohodnuté lhůtě, nejpozději však ve lhůtě 4 měsíců ode dne doručení vyúčtování příjemci služeb.

31. Jak správně konstatoval již okresní soud, žalobcem provedené vyúčtování služeb za rok 2022 nemá žádné vady, který by mohly mít vliv na vypočtenou výši nedoplatku. Z důvodů svrchu uvedených nelze za takovou vadu považovat skutečnost, že při tomto vyúčtování žalobce, pokud jde o spořebu teplé a studené vody, vycházel z údajů zjištěných odečtem na vodoměrech. Při výpočtu výše nedoplatku byly zohledněny všechny žalovanou zaplacené zálohy. Pokud tudíž okresní soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku vyplývající z takto provedeného vyúčtování, shledal odvolací soud jeho rozhodnutím věcně správným. Pochybení odvolací soud nezjistil ani pokud jde o přiznané příslušenství a jelikož nesprávnost jeho rozhodnutí v této části nebyla zvlášť namítána, odvolací soud v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí pro stručnost odkazuje.

32. Částečně nesprávným však odvolací soud shledal odvolatelkou výslovně napadený výrok nákladový. Co do základu okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení správně, když právo na jejich náhradu přiznal žalobci, který měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Nesprávně však určil jejich výši. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, za jakých konkrétních 9 úkonů právní služby byla žalobci přiznána plná odměna a za jaký další úkon mu byla přiznána odměna ve výši ½ základní sazby, nicméně podle obsahu spisu zástupce žalobce v řízení před soudem prvního stupně účelně k uplatnění žalobcova práva vykonal těchto 8 úkonů právní služby: převzal a připravil zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) a. t.], sepsal žalobu [§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.] podáním ze dne 23. 1. 2024 se vyjádřil k odporu žalované [§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.] a účastnil se třech jednání (ve dnech 10. 6. 2024, 24. 7. 2024 a 7. 5. 2025), z nichž 2 trvala déle než 2 hodiny, což představuje dalších celkem 5 úkonů právní služby [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.]. Další úkony vykonané zástupcem žalobce hodnotí odvolací soud jako neúčelné. Vyjádření k odůvodnění odporu žalované datované 23. 1. 2024, došlé soudu dne 13. 2. 2024 neobsahuje žádné nové (žalobcem dosud netvrzené) skutečnosti ani nové důkazy. Sdělení ze dne 4. 9. 2024 obsahuje vyjádření k vodoměrům a nakládání s nimi, žalovaná však již od počátku tohoto řízení namítala nesprávnost měření a požadovala znalecké přezkoumání vodoměrů, žalobce tak mohl toto vyjádření učinit již v rámci svých předchozích podání, nebo při jednání, které se konalo dne 10. 6. 2024. Pokud jde o jednání konané dne 7. 7. 2025, pak odvolací soud přisvědčuje námitce žalované, že prodloužení řízení o ně zavinil svým procesním postupem žalobce. Při jednání konaném dne 24. 7. 2024 totiž soud sdělil účastníkům, že v dalším řízení se bude nutné zaměřit na skutečnost, zda vodoměry byly v řádném stavu, za kterýmžto účelem bude proveden důkaz znaleckým posudkem. Žalobce, ačkoli měl a mohl vědět, že vyměněné vodoměry již byly zlikvidovány, a že tedy jejich znalecké zkoumání není možné, tuto skutečnost při jednání soudu nesdělil a učinil tak teprve podáním ze dne 29. 1. 2025. Při další jednání, konaném dne 7. 5. 2025, žalovaná reagovala na nemožnost znaleckého přezkoumání vodoměrů, která vyšla najevo, důkazním návrhem spočívajícím ve vyžádání vyjádření společnosti Anonymizováno. Jen za účelem provedení důkazu tímto vyjádřením bylo jednání odročeno na Anonymizováno 7. 7. 2025. Pokud by skutečnost, že vodoměry byly již v listopadu roku 2022 zlikvidovány, sdělil žalobce již při jednání dne 29. 1. 2025, mohla žalovaná již na tomto jednání přednést svůj důkazní návrh a důkaz vyjádřením společnosti právnická osoba mohl být proveden již při jednání dne 7. 5. 2025 a již při tomto jednání mohla být přednesena závěrečná vyjádření účastníků. Z tohoto důvodu odvolací soud uzavírá, že nejen že žalobci nenáleží náhrada nákladů spojených s jeho zastoupením advokátem při dalším jednání konaném dne 7. 7. 2025, ale že naopak je to žalobce, jenž má mít povinnost uhradit žalované separované náklady právního zastoupení při tomto jednání, neboť je způsobil svým zaviněním spočívajícím v opožděném sdělením pro řízení významné skutečnosti, v jejímž důsledku nebylo možno důkaz znaleckým posudkem provést, přičemž tyto náklady by, pokud by tato skutečnost byla žalobcem sdělena včas, nebyly vznikly (§ 147 odst. 1 o. s. ř.).

33. Z uvedených důvodů dospívá odvolací soud k závěru, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně toliko ve výši 29 469,70 Kč. Tyto náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku v částce 1 797 Kč a nákladech zastoupení advokátem, sestávajících z odměny stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty 35 924 Kč ve výši 2 540 Kč za každý z 8 výše uvedených úkonů právní služby po2 450 Kč spolu se sedmi paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2014 a jednou paušální náhradou hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. v nyní účinném znění a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 870 Kč, tj. ve výši 4 802,70 Kč. Žalovaná má právo na náhradu separovaných nákladů řízení ve výši 2 900 Kč sestávající z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 2 450 Kč a jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (zástupce žalované není plátcem DPH). Po započtení obou nároků je proto třeba ve výsledku uložit žalované povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 26 569,70 Kč (29 469,70 Kč – 2 900 Kč).

34. Okresní soud správně a v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř. zohlednil nepříznivou sociální situaci žalované povolením splátek, které jsou žalobci kompenzovány úrokem z prodlení přiznaným až do zaplacení jistiny.

35. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil toliko co do výše žalobci přiznaných nákladů řízení, jinak, tj. pokud jde o výrok ve věci samé, o nákladový výrok co do jeho základu (rozhodnutí, že je to žalovaná, která má náhradu nákladů řízení zaplatit žalobci) a platebního místa – k rukám žalobcova advokáta (srov. § 149 odst. 1 o. s. ř.), a o lhůtu k plnění (povolení splátek), jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

36. V odvolacím řízení byl převážně úspěšným žalobce. Plný úspěch měl ve věci samé, a i výrok o náhradě nákladů řízení byl co do základu potvrzen a mírně byla snížena toliko výše přiznaných nákladů řízení. Celkově posuzováno lze tudíž neúspěch žalobce v odvolacím řízení spatřovat toliko v poměrně nepatrné části, a proto dle § 142 odst. 3 o. s. ř. žalobci náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady ve výši 8 168,61 Kč představují náklady právního zastoupení žalobce v odvolacím řízení sestávající z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby [vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem - § 11 odst. 1 písm. g), k) a. t.] po 2 540 Kč (§ 7 bod 5. a. t. za použití § 8 odst. 1 a. t.), dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 a. t.), cestovného ze sídla zástupce žalobce v obec k odvolacímu soudu do Ústí nad Labem a zpět při celkem ujetých hodnota km, kombinované spotřebě hodnota l/100 km, ceně 95 oktanového benzinu 34,70 Kč/l, a základní náhradě 5,9 Kč/km ve výši 617,65 Kč, náhrady za 4 půlhodiny času promeškaného cestou k soudu a zpět ve výši 600 Kč [§ 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 a. t.] a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 1 511,52 Kč. Odvolací soud nepovažuje za potřebné k účelnému uplatňování žalobcova práva náklady vynaložené v souvislosti s účastí jeho zástupce u vyhlášení tohoto rozsudku. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 o. s. ř. lze totiž považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publikačním číslem 132/2012). Je zajisté právem účastníka řízení, aby se jeho zástupce zúčastnil vyhlášení rozhodnutí, ovšem svou účastí na soudním roku, jenž byl nařízen toliko k vyhlášení rozsudku, již účastník ani jeho zástupce nikterak výsledek sporu ovlivnit nemůže (pokud by vyvstaly okolnosti, pro něž by mělo být v projednávání věci soudem pokračováno, musilo by být za tímto účelem nařízeno nové jednání), přičemž rozsudek je třeba vždy doručit zástupci účastníka, který má možnost se i tímto způsobem s jeho obsahem seznámit; zástupce účastníka případně může požádat i o zaslání protokolu o vyhlášení rozhodnutí (zvukového záznamu z vyhlášení), kteréžto žádosti nemá soud důvodu nevyhovět, a to již bezprostředně po vyhlášení rozhodnutí. Náhradu nákladů neúčelně vynaložených nelze přiznat.

37. Ze stejných důvodů jako v případě platebních povinností uložených potvrzovanou částí výroku napadeného rozsudku i odvolací soud za použití § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. umožnil žalované s ohledem na její nepříznivou sociální situaci zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve splátkách. Platební místo (k rukám žalobcova zástupce) určil odvolací soud v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c), h) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání je však oprávněn zkoumat jen dovolací soud na základě dovolání podaného účastníkem do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.