14 Co 624/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudkyň Mgr. Jany Havlové a Mgr. Kateřiny Brodské v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva k nemovitosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. března 2024, č. j. 28 C 127/2016-403,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího zástupce , Jméno advokáta B, na nákladech odvolacího řízení 12 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Okresnímu soudu se nařizuje doplnění rozsudku o výrok o nákladech státu.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalobce a žalovaná jsou každý v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníky rodinného domu č. p. , Anonymizováno, , stojícího na st. p. č. , hodnota, v obci , adresa, , katastrálním území , adresa, , zapsaného na listu vlastnictví č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, – dále též jen „předmětný dům“ (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 90 426 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl v pořadí třetím rozsudkem o žalobě, kterou se žalobce nejprve domáhal určení, že je spoluvlastníkem jedné poloviny předmětného domu a po připuštěné změně žalobního návrhu určení, že žalobce a žalovaná jsou každý v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníky předmětného domu. Podle závěru soudu prvního stupně žalobce prokázal, že mu svědčí naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení za situace, kdy žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník předmětného domu a žalobce má za to, že uvedený stav zápisu neodpovídá skutečnosti, nemá jiný způsob, jakým by dosáhl změny tohoto zápisu a odstranil stav právní nejistoty. Na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že v roce 2005 žalobce a žalovaná udržovali partnerský vztah a tehdy došlo k započetí výstavby předmětného domu. Rozhodnutím Obecního úřadu , adresa, o přidělení čísla popisného ze dne 24. 8. 2009, č. 1/2009 bylo předmětnému domu přiděleno číslo popisné , Anonymizováno, . Stavba domu započala na pozemku ve vlastnictví žalované, který ještě před tím nabyla do svého výlučného vlastnictví jako dar od své babičky. Žalovaná uzavřela dne 1. 4. 2005 se stavební společností , právnická osoba, smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba předmětného domu, a to podle projektové dokumentace č. 11/2004, s termínem zahájení prací 1. 4. 2005 a termínem dokončení díla 31. 8. 2006, za cenu 1 961 114 Kč. Zhotovitel projektové dokumentace , tituly před jménem, , jméno FO, vedl veškerá jednání pouze s žalovanou a její matkou. Žalovaná v řízení prokazovala tvrzení, že veškerá právní jednání ve vztahu k realizaci stavby domu činila pouze ona, případně s pomocí své matky, a to z důvodu, že dům stavěla pouze pro sebe, což žalobce věděl. Podle závěru soudu prvního stupně prokázané skutečnosti o jednání žalované s příslušnými orgány za účelem výstavby předmětného domu svědčí ve prospěch tvrzení žalované o její vůli stavět dům pro sebe. Ve prospěch žalované svědčí i financování stavby, když podle závěru soudu prvního stupně, o vlastnické vůli účastníka ke zhotovované stavbě vypovídá jeho faktické jednání a konání, které tuto vůli logicky doprovází. Přihlédl proto i k tomu, že stavba se stavěla na pozemku žalované, že nemalou měrou se na jejím financování podíleli rodiče žalované, protože chtěli, aby jejich dcera měla svůj vlastní dům. Uvedl, že tvrzení o vůli rodičů žalované a samotné žalované potvrdil i sám žalobce, který opakovaně uváděl, že věděl o tom, že rodiče žalované trvají na tom, že stavba se staví do výlučného vlastnictví žalované, protože se tak děje na pozemku, který žalovaná do vlastnictví nabyla od své babičky, a proto si žalovaná, resp. její rodina stanovily podmínku, že žalobce nesmí být ani smluvní stranou smlouvy o dílo, resp. že touto smluvní stranou bude pouze žalovaná. Podle soudu prvního stupně z uvedeného jednání (chování) účastníků nelze dovodit, že by účastníci v době výstavby domu měli shodnou vůli o tom, že dům se staví do jejich společného vlastnictví, neboť žalovaná naopak navenek zjevně projevovala vůli stavět dům pro sebe a žalobce tuto projevenou vůli akceptoval. Soud prvního stupně se vypořádal též s tvrzením žalobce, že o shodné vůli účastníků stavět dům pro oba dva vypovídá skutečnost, že s realizací stavby započali v době, kdy byli životními partnery, z jejichž vztahu se jim narodil následně syn, a že v průběhu vztahu se účastníci po vzájemné dohodě rozhodli, že si postaví společné bydlení, o čemž věděli všichni, kdy i sama žalovaná to všude vyprávěla. Dalším argumentem žalobce na podporu jeho tvrzení o shodné vůli účastníků o výstavbě společného domu bylo to, že dne 19. 8. 2005 v postavení spoludlužníka uzavřel se žalovanou úvěrovou smlouvu za účelem financování předmětné stavby. Tvrdil, že stavba se stavěla svépomocí, konkrétně ji stavěl on za pomoci přátel a rodiny, nikoliv , právnická osoba, , se kterými žalovaná uzavřela smlouvu o dílo. Soud prvního stupně k tvrzení žalobce, že „všichni věděli, že dům si účastníci staví pro sebe“, vyslechl řadu svědků (osob žijících v obci a osob z okruhu přátel a rodiny), které následně hodnotil. Uvedl, že svědci , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, potvrdili tvrzení žalobce potud, že dům se stavěl pro oba účastníky, resp. že byli přesvědčeni o tom, že dům se stavěl pro oba účastníky, protože věděli, že žalobce a žalovaná byli v době stavby životními partnery, chodili spolu a byli pár. Pouze z této skutečnosti svědci usoudili, že dům staví společně pro oba dva. Soud prvního stupně uvedl, že tito svědci z pouhého faktu, že účastníci byli druhem a družkou, dovozovali jejich vůli stavět dům pro sebe, avšak skutečnost, že dvě osoby jsou v určitém období v partnerském poměru, nezakládá automaticky závěr o tom, že dům, který je v době jejich soužití budován, je nabýván do jejich společného vlastnictví (spoluvlastnictví), neboť v některých případech tomu tak být nemusí. Uzavřel, že u všech svědků se jednalo pouze o jejich nepodloženou domněnku nevedoucí k prokázání shodné vlastnické vůle účastníků ke zhotovovanému domu. Za podstatné považoval to, že z žádné ze svědeckých výpovědí nevyplynulo, že by jim skutečnost, že stavba je stavěna pro oba účastníky, sdělila sama žalovaná, jak žalobce tvrdil. Žalobcovo tvrzení, že „i sama žalovaná všude vyprávěla, že je to náš dům, každý to věděl“, proto neměl za prokázané. Podotkl, že jediná a osamocená svědecká výpověď, z níž vyplynula shodná vlastnická vůle účastníků, byla výpověď matky žalobce, k níž soud prvního stupně konstatoval, že s ohledem na jiné v řízení provedené důkazy, na základě kterých byla prokázána odlišná vlastnická vůle žalované, a skutečnost, že pouze úvěrem stavba řešena nebyla, nelze z této jediné výpovědi bez dalšího vyvodit důsledky ve vztahu k prokázání shodné vlastnické vůle účastníků řízení k předmětnému domu. Stran samotné realizace stavby domu vycházel soud prvního stupně ze smlouvy o dílo, pracovní smlouvy žalobce, výpovědi z pracovního poměru žalobce, výpovědí svědků , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , z nichž měl za prokázané, že stavba byla realizována stavební společností , právnická osoba, , případně jinou k tomu touto společností sjednanou stavební společností, na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 1. 4. 2005. Tvrzení žalobce o tom, že „celá stavba byla realizována svépomocí“, a to jeho osobou za účasti jeho rodiny a kamarádů, měl za vyvrácenou a nepravdivou. Ke svědkovi , jméno FO, soud prvního stupně uvedl, že v době podání svědecké výpovědi byl a stále je životním partnerem žalované (v době rozhodnutí soudu prvního stupně již manželem) s tím, že před svou svědeckou výpovědí byl řádně poučen o trestních následcích podání křivé výpovědi, a soud prvního stupně proto neměl důvod pochybovat o pravdivosti jeho výpovědi, stejně tak, jako nepochyboval o pravdivosti výpovědi svědkyně , jméno FO, , která byla v době podání svědecké výpovědi životní partnerkou žalobce. Tvrzení žalobce o jeho fyzické práci na stavbě domu (nad rámec jeho pracovních povinností u stavební společnosti , právnická osoba, ) a pomoci jeho blízkých kamarádů a rodiny měl soud prvního stupně za prokázané s tím, že práci a pomoc žalobce považoval za pochopitelnou, neboť se jednalo o stavbu domu jeho tehdejší přítelkyně, se kterou i počal dítě, v předmětném domě až do roku 2013 jakožto partner žalované bydlel, a pokud by se s žalovanou nerozešli, bydlel by tam jako její partner patrně doposud. Za podstatné soud prvního stupně považoval to, že tvrzení žalobce o tom, že stavba byla zhotovena pouze jeho osobou za pomoci přátel a rodiny (kdy smlouva o dílo byla uzavřena pouze „na oko“ za účelem poskytnutí úvěru) se ukázala jako nepravdivá (vyvrácená provedenými důkazy). Soud prvního stupně proto učinil závěr o uzavřené dohodě účastníků o společném užívání nemovitosti s tím, že shodná vůle nemovitost společně užívat je odlišná od vůle ve vztahu k nabytí vlastnického práva.

3. Z hlediska právního posouzení postupoval soud prvního stupně s ohledem na dobu vzniku předmětného domu podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a dále vycházel z ustálené judikatury, a to nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 336/96 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001. Při svém rozhodování zjišťoval, jaká byla dohoda mezi účastníky řízení stran spoluvlastnictví domu nebo pokud taková dohoda uzavřena nebyla, zda se jednalo o stavbu domu ve vlastnictví toliko žalované a žalobce zde vystupoval jen jako zaměstnanec stavební společnosti stavbu provádějící, jak se bránila žalovaná nebo zda se jednalo o stavbu domu ve spoluvlastnictví obou účastníků, jejichž úmyslem bylo od samého počátku postavit dům společně pro sebe jako rodinu, jak tvrdil žalobce. Soud prvního stupně vycházel z prokázaného skutkového stavu věci, že došlo ke vzniku nově zhotovené věci, konkrétně předmětného rodinného domu, kdy vlastnické právo k němu svědčí výhradně žalované, neboť věc byla zhotovena pro žalovanou, která za účelem zhotovení věci jako objednatelka uzavřela dne 1. 4. 2005 smlouvu o dílo se stavební společností , právnická osoba, , jež za tímto účelem věc pro žalovanou, byť ne v plném rozsahu, zhotovila. Žalobce (nesprávně uvedeno „žalovaný“) se na zhotovení věci (domu) podílel tak, že jednak vystupoval jako zaměstnanec stavební společnosti stavbu provádějící a dále ve svém volném čase s pomocí dalších osob (rodiny a kamarádů) na stavbě pracoval nad rámec povinností zaměstnance stavební společnosti. Žalobce tak podle závěru soudu prvního stupně od počátku výstavby domu činil s vědomím, že konkrétní jednotlivé práce činí na stavbě domu, který je zhotovován do výlučného vlastnictví žalované, která svoji vůli nabýt stavbu (dům) do svého výlučného vlastnictví vůči němu navenek po celou dobu výstavby projevovala, o čemž svědčí tvrzení žalobce, že si byl vědom toho, že rodina žalované trvala na tom, že dům musí být pouze ve vlastnictví žalované, kdy věděl i důvod tohoto postoje rodiny žalované, a to, že dům se staví na pozemku, který měla žalovaná od své babičky, pročež i sama žalovaná (nikoliv pouze její rodina) stanovila podmínku, že žalobce nebude (nesmí být) ani smluvní stranou smlouvy o dílo. Žalobce uvedený stav, kdy mu byla patrná vůle žalované zhotovit dům výhradně pro sebe, akceptoval. Pokud žalobce dovozoval vznik svého vlastnického práva od skutečnosti, že dům svými silami postavil, tak podle závěru soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že část stavby byla zhotovena stavební společností a část žalobcem, avšak s vědomím, že ho staví pro žalovanou. Ani skutečnost, že žalobce měl ve smlouvě o úvěru postavení spoludlužníka, nezakládá jeho vlastnické právo k předmětnému domu, neboť podstatná je pouze vlastnická vůle účastníků řízení ke zhotovované stavbě. K žalobcem předloženému ručně psanému prohlášení ze dne 20. 10. 2013, kterým žalovaná prohlásila, že „dům č. p. , adresa, je polovinou majetek žalobce“, soud prvního stupně uvedl, že se jedná o prohlášení sepsané až po dokončení výstavby předmětného domu, a proto nemůže mít pro vznik podílového spoluvlastnictví účastníků žádný právní význam. Přihlédl i k tomu, že se jedná o prohlášení sepsané narychlo večer, během kterého se žalobce od žalované stěhoval, tedy ve vypjaté situaci mezi účastníky řízení, a proto z něj nevyvozoval žádné závěry ve vztahu k projevu vůle účastníků řízení. Uzavřel, že vůle k sepsání tohoto prohlášení vzešla ze strany žalobce, kdy žalovaná neměla možnost (volbu) nepodepsat ho. K účastníky předloženým fakturám s odlišnými údaji (nikoliv však co do vystavených částek) považoval za podstatné, že se vztahují k předmětnému domu, což žádný z účastníků nezpochybňoval s tím, že odlišnosti v uvedení výstavce a objednatele nejsou pro dané řízení rozhodné. Z převzatého závazku u , právnická osoba, , ve kterém žalobce vystupuje jako spoludlužník z úvěrové smlouvy, soud prvního stupně nedovodil žádný závěr o společném úmyslu a vůli účastníků stavět dům do jejich podílového spoluvlastnictví. Měl za logické, že žalobce, tehdy jako druh žalované, se kterým žalovaná udržovala partnerský poměr a patrně plánovala i společnou budoucnost, žalované pomohl tím, že dal souhlas k tomu, že bude v úvěrové smlouvě vystupovat jako spoludlužník. Za podstatné považoval to, že úvěr byl zcela splacen z finančních prostředků žalované, kdy žalobci z úvěrové smlouvy nevyvstaly žádné faktické povinnosti spojené s peněžním plněním. Úloha žalobce ve vztahu k uzavření této smlouvy tak byla ryze formálního charakteru. Soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy žalobce, a to výslechy svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , neboť se jedná o důkazy navržené v rozporu s § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“), sestávající z odměny za právní zastoupení ve výši 62 500 Kč za 23 konkretizovaných úkonů právní služby po 2 500 Kč a 4 konkretizované úkony právní služby po 1 250 Kč, náhrady hotových výdajů ve výši 8 100 Kč za 27 úkonů právní služby po 300 Kč, soudního poplatku za podané (předchozí) odvolání ve výši 5 000 Kč a 21% daně z přidané hodnoty ve výši 14 826 Kč. Celkové náklady řízení 90 426 Kč uložil žalobci zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moc rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

4. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce. Má za to, že odůvodnění rozsudku trpí vážnými rozpory a skutkové závěry soudu prvního stupně neodpovídají provedenému dokazování. Polemizuje s jednotlivými závěry soudu prvního stupně, které považuje za nesprávné. Ztotožnil se pouze s právním názorem soudu prvního stupně, že prokázal naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení tak, aby se odstranil stav právní nejistoty. Má za to, že v řízení před soudem prvního stupně byla prokázána vůle obou účastníků, že v rámci uspokojení potřeby bydlení, s ohledem na jejich rodinný život a plánování společné budoucnosti, se oba rozhodli postavit předmětný dům na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované. Tento dům účastníci řízení stavěli pro sebe a své děti, aby mohli uspokojit potřebu společného bydlení. K prohlášení ze dne 20. 10. 2013, podepsanému žalovanou, uvedl, že se jedná o zcela zřejmý projev vůle, učiněný svobodně a vážně. Považuje ho za jeden z klíčových důkazů projevu vůle žalované a nesouhlasí se soudem prvního stupně, který tento důkaz neustále zlehčuje a nedává mu váhu. Kategoricky nesouhlasí s tím, že se sám vyjádřil tak, že se stavbou počala žalovaná, nikoliv oba účastníci. Pokud je někde obsaženo takové tvrzení, tak se nezakládá na pravdě a mohlo vzniknout nedopatřením či nesrozumitelným vyjádřením a pochopením. Uvedl, že , právnická osoba, byla zaplacena pouze částka 876 366 Kč, oproti čemuž smlouva o dílo, která byla uzavřena pouze pro účely zajištění financování výstavby předmětného rodinného domu, zněla na částku 1 961 114 Kč a žalovaná neprokázala, že by došlo k zaplacení celkové ceny za dílo. Zopakoval, že smlouva o dílo uzavřená s , právnická osoba, dne 1. 4. 2005 musela být dokládána v rámci splnění podmínek pro získání financování u , právnická osoba, , kdy k uzavření úvěrové smlouvy došlo až dne 9. 8. 2005. Dále zopakoval, že žalovaná měla na starosti pouze administrativní část výstavby předmětného domu a on měl na starosti faktickou část samotné výstavby. Je třeba brát v potaz i to, že žalovaná byla v postavení vlastníka pozemku, na kterém předmětný dům stojí, a proto žalobce nemohl v jednotlivých záležitostech vystupovat jako žadatel. Namítal, že nebyl proveden žádný důkaz o dodatku či změně termínu dokončení díla, když dle smlouvy o dílo mělo být dílo dokončeno do 31. 8. 2006, ale v rámci dokazování bylo prokázáno, že předmětný dům se stavěl v letech 2005 až 2008. Dále namítal, že opakovaně navrhoval výslechy čtyř svědků, kteří měli prokázat jeho tvrzení, že se předmětný dům stavěl pro oba účastníky řízení. Soud prvního stupně jeho důkazní návrh zamítl, pročež došlo k neúplně zjištěnému skutkovému stavu. Uvedl, že je běžné, že rodiče mají většinou odlišná přání ohledně budoucnosti svých dětí a vlastnictví nemovitých věcí. Je sice pravdou, že rodina žalované si přála, aby vlastnické právo bylo jen na žalovanou, ale dohoda mezi žalobcem a žalovanou byla zcela odlišná, neboť jak jinak si vysvětlit jednání a motivaci žalobce, který byl jednak v postavení spoludlužníka v rámci poskytnutého úvěru ze strany , právnická osoba, , od samého počátku se fyzicky angažoval na výstavbě předmětného domu, a to od počátečních výkopových prací, vytvoření základové desky až do celkového zhotovení domu, kdy s výstavbou mu pomáhala jeho rodina, známí či kamarádi. Pokud žalovaná chtěla předmětný dům jen pro sebe, táže se žalobce, proč v rámci financování výstavby byl v postavení spoludlužníka vedle žalované. Má za to, že v rámci hodnocení důkazů došlo ze strany soudu prvního stupně k porušení § 132 o. s. ř. V této souvislosti poukázal na nesprávné hodnocení výpovědí svědků , jméno FO, a , jméno FO, . Namítal, že neexistuje důkaz o údajném příspěvku rodičů žalované na stavbu domu, s výjimkou jejich svědecké výpovědi. Zopakoval, že hlavním důvodem, proč byly osloveny , právnická osoba, , bylo to, že banka poskytující hypoteční úvěr požadovala, že výstavbu domu bude provádět odborná firma. Žalobce proto doporučil svého zaměstnavatele a v té době švagra v postavení vlastníka a jednatele této společnosti. Žalobce vykonával výstavbu a jednotlivé stavební činnosti mimo své zaměstnání, po pracovní době či o víkendech, ani jednou nevykonával stavební činnost na předmětném domě v rámci svého zaměstnání. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že bylo jednoznačně prokázáno, že předmětnou stavbu stavěl pro sebe, žalovanou a jejich syna, a to na základě dohody mezi žalobcem a žalovanou. V rámci odvolacího řízení žalobce znovu navrhl výslech čtyř svědků, a to , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , kteří byli a jsou známými žalobce i žalované v době jejich soužití a věděli o všech skutečnostech a vůli účastníků k vybudování společného obydlí pro rodinné potřeby. Manželé , jméno FO, navíc věděli i o veškerých skutečnostech stran , právnická osoba, Zopakoval, že celá obec , adresa, věděla, že předmětný dům se staví pro oba účastníky řízení. Podle názoru žalobce je třeba přihlédnout ke všem skutečnostem a okolnostem daného případu a do detailu se zabývat právním jednáním žalované, která až do podání žaloby v roce 2016 nikterak nerozporovala nárok žalobce v podobě vlastnického práva. Zopakoval, že před započetím výstavby domu došlo k dohodě mezi ním a žalovanou, kdy on převzal hlavní odpovědnost za praktické vykonání díla a řešení administrativních otázek ponechal na žalované (své tehdejší partnerce), ke které choval plnou důvěru. Tvrdil, že byl stavebníkem předmětného domu s tím, že pokud by neexistovala počáteční dohoda mezi ním a žalovanou, nikdy by s výstavbou domu nezačal a raději by využil pozemek či jinou nemovitost ze strany jeho rodiny. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že bude určeno, že žalobce a žalovaná jsou každý v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníky předmětného rodinného domu.

5. Žalovaná s odvoláním žalobce nesouhlasila a navrhla potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, který považovala za věcně správný. Uvedla, že žalobce opakuje svou argumentaci a snaží se prolomit koncentraci řízení, ačkoli se k tomu již dříve vyjádřil soud druhého stupně. Argumenty žalobce považuje za nepravdivé, když nevyplývají ani z provedeného dokazování. Má za to, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn tak, že získala do svého výlučného vlastnictví pozemek, na kterém stojí předmětný dům. Výstavba započala v roce 2004, kdy o dětech nebyla žádná zmínka. Pomoc ze strany rodiny (zejména finanční) a vše bylo podmíněno tím, že vlastníkem bude výhradně ona. Zásadní je vůle na počátku stavby a v tomto období žalovaná a žalobce neplánovali mít děti, což prokazuje narození syna až v roce 2008. Argumentaci žalobce o činnosti stavební společnosti považuje žalovaná za lichou, neboť žalobce byl zaměstnancem této společnosti a za svou činnost dostával mzdu. Poukázala na to, že žalobce předkládal upravené písemné materiály stavební společnosti ke stavbě, kdy originály předložila ona. K navrhovaným svědkům uvedla, že , jméno FO, a , jméno FO, se nastěhovali do , Anonymizováno, až v roce 2008 a tudíž se nemohou vyjádřit k otázce vůle žalované a žalobce k výstavbě předmětného domu. Žalobce uvádí, že to věděla celá obec , adresa, , ale v rámci důkazních návrhů před soudem prvního stupně měl možnost do doby koncentrace navrhnout výslechy svědků, což neučinil a snažit se to zhojit až následně, což není možné. Uvedla, že v , Anonymizováno, bydlí a v obci nijak nevnímá, že by bylo tvrzení žalobce postaveno na pravdě. Žalovaná respektuje názor soudu druhého stupně, který ve svém předešlém rozhodnutí stanovil pro soud prvního stupně základní pilíř pro rozhodnutí, a to vyřešení otázky počátečního úmyslu, resp. vlastnické vůle, tedy s jakým vlastnickým úmyslem (vůlí) se předmětný dům stavěl. Považuje za prokázané, že podmínkou rodičů žalované bylo, že dům staví žalovaná pro sebe. V době plánování stavby, ani při její výstavbě nebylo zřejmé, že bude mít s žalobcem syna či jakékoli děti, tento byl počat a narodil se až později (o 4 roky později od počátku výstavby), nikoli v době, která je rozhodná. Poukázala i na skutečnost, že žalovaná byla výlučným vlastníkem pozemku a neučinila žádný krok k založení spoluvlastnického práva žalobce. Žalobce byl zakomponován do úvěru tou nejjednodušší cestou z důvodu, aby byl úvěr poskytnut, o čemž svědčí i fakt, že úvěr hradila výlučně ona a žalobce se na splácení nijak nepodílel. De facto se jednalo pouze o jakési „ručitelské“ postavení a ručitel zpravidla nebývá vlastníkem. K prohlášení z 20. 10. 2013 žalovaná zopakovala, že tuto listinu podepsala při rozchodu, a to pod tlakem a aby měla klid.

6. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek, a to spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212 a § 212a o. s. ř., k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Při hodnocení odvoláním napadeného rozsudku lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení řádným způsobem a v dostatečném rozsahu dokazování, z něhož učinil potřebná skutková zjištění, z nichž vyvodil skutkové závěry, které považuje odvolací soud za správné a při svém rozhodnutí z nich vycházel. Odvolací námitka o neúplně zjištěném skutkovém stavu věci nebyla shledána důvodnou. Stejně tak odvolací soud souhlasí s právním posouzením věci a právními závěry, které soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku srozumitelným a přesvědčivým způsobem popsal a vyložil. Přijaté závěry soudu prvního stupně považuje odvolací soud za správné, pročež na ně beze zbytku odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož: „Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu dle § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.“8. Odvolací soud již ve svých předešlých rozhodnutích zaujal právní názor, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastnice předmětného domu zapsána žalovaná a žalobce se jiným způsobem, než určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nedomůže změny zápisu v katastru nemovitostí a neodstraní tak stav své právní nejistoty. V posuzované věci je podstatné zjistit, jaká byla na počátku stavby předmětného domu dohoda mezi účastníky řízení stran vlastnictví či spoluvlastnictví předmětného domu a v případě zjištění, že žádnou takovou dohodu účastníci neuzavřeli, je třeba zkoumat okolnosti dané věci ve vztahu k tomu, zda se mělo jednat o stavbu domu ve spoluvlastnictví obou účastníků, jejichž úmyslem bylo od samého počátku postavit dům společně pro sebe jako rodinu, jak po celou dobu řízení tvrdil žalobce nebo zda se jednalo o stavbu domu ve vlastnictví toliko žalované a žalobce zde vystupoval jen jako zaměstnance stavební společnosti stavbu provádějící, jak se po celou dobu řízení bránila žalovaná. Je třeba zdůraznit, že při originárním nabytí vlastnického práva vytvořením stavby není rozhodné to, kdo stavbu financoval, kdo a jakým způsobem platil hypoteční úvěr, komu patřil materiál, z něhož bylo stavěno, čí je pozemek, na kterém se stavba nachází (v daném případě se jedná o stavbu postavenou do účinnosti nového občanského zákoníku, který opětovně do českého právního prostředí zavedl zásadu „superficies solo cedit“ uplatňující se v plné míře až u staveb zřizovaných po 1. 1. 2014), ale pouze to, jaká byla vlastnická vůle osob podílejících se na stavbě, co tyto osoby chtěly na počátku stavby, tedy jaký byl jejich úmysl ke zhotovované stavbě.

9. Odvolací soud se po důkladné úvaze ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. V řízení bylo prokázáno vlastnické právo žalované k předmětnému domu, neboť na počátku jeho stavby byla vůle účastníků taková, že se jedná o stavbu domu ve vlastnictví žalované. O takové vlastnické vůli účastníků ke zhotovované stavbě vypovídá faktické jednání a konání žalované, která jednala se všemi příslušnými orgány za účelem stavby domu, vyřizovala veškeré administrativní záležitosti, se stavební společností uzavřela jako objednatelka smlouvu o dílo, stavbu financovala (za pomoci svých rodičů) a dům byl postaven na jejím pozemku. Žalovaná tak od počátku navenek projevovala vůli stavět dům výhradně pro sebe a žalobce takto projevovanou vůli od počátku akceptoval. Za zásadní považuje odvolací soud to, že sám žalobce v průběhu řízení několikrát uvedl, resp. jako účastník řízení vypověděl, že na počátku výstavby domu byl srozuměn s tím, že dům bude ve vlastnictví žalované, protože si to její rodiče přáli, a protože se stavělo na pozemku žalované s tím, že do budoucna se vlastnické vztahy mezi účastníky upraví. Žalobce tak sám tvrdil skutečnosti vylučující vyhovění žalobě, když z jeho vyjádření naopak vyplývá akceptace skutečnosti, že žalovaná bude vlastníkem předmětného domu. Na podkladě vyjádření žalobce ve spojení s výsledky dokazování lze uzavřít, že žalobce byl prokazatelně srozuměn s tím, že dům se staví pro žalovanou, že bude v jejím vlastnictví a že někdy v budoucnu vlastnický režim k předmětnému domu v jeho prospěch upraví. Je třeba souhlasit s hodnocením slyšených svědků (kamarádů a rodinných příslušníků žalobce), kteří vypověděli, že dům staví účastníci společně „pro sebe“, soudem prvního stupně tak, že tito svědci vycházeli z faktu, že žalobce a žalovaná v té době tvořili pár, a proto měli automaticky za to, že dům staví „pro sebe“. Soud prvního stupně v této souvislosti správně uzavřel, že takový závěr nelze vždy bez dalšího přijmout, neboť v daném případě bylo naopak prokázáno, že vlastnická vůle účastníků byla odlišná, a to že dům se staví do vlastnictví žalované, která jej bude užívat společně s žalobcem, protože byl v té době jejím životním partnerem (druhem). Je třeba uvést, že soud prvního stupně se dostatečně vypořádal se všemi provedenými důkazy, které hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti ve smyslu § 132 o. s. ř., důkladně se vypořádal s výslechy svědků na podporu tvrzení žalobce i na podporu obrany žalované, s provedenými listinnými důkazy, včetně sporného písemného prohlášení žalované ze dne 20. 10. 2013, které bylo vyhotoveno až po dokončení stavby předmětného domu, tedy bez jakékoli vypovídací hodnoty ohledně vlastnické vůle na počátku stavby, kdy soud prvního stupně náležitě vyjádřil své úvahy vedoucí k jeho rozhodnutí. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku souhlasí, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Jde-li o opakující se důkazní návrhy žalobce stran výslechů svědků , Anonymizováno, a , jméno FO, , tak soud prvního stupně tyto důkazní návrhy správně zamítl, neboť se jedná o důkazy nepřípustné, navržené v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v ustanovení § 205a písm. e) o. s. ř. Ostatně tento názor již odvolací soud vyjádřil ve svém předchozím rozhodnutí.

10. Odvolací soud ze všech vyložených důvodů zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. Jde-li o výrok II. rozsudku o nákladech řízení, tak o nich rozhodl soud prvního stupně správně podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhradu přiznal v řízení plně úspěšné žalované. Odvolací soud sice dospěl při svém výpočtu k vyšší částce nákladů řízení způsobené zejména vyšší tarifní hodnotou, která na daný případ dopadá [50 000 Kč, tj. 3 100 Kč za úkon právní služby - § 9 odst. 4 písm. b) a. t. -], avšak, protože se žalovaná proti výroku o nákladech řízení neodvolala a s přiznanými náklady řízení souhlasila a protože byl rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku potvrzen, postupoval odvolací soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23 a stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, a nerozhodoval v neprospěch odvolatele (žalobce). Výrok II. o nákladech řízení proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. také potvrdil.

12. V odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná a odvolací soud jí proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal vůči neúspěšnému žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 140 Kč, sestávající z nákladů právního zastoupení v podobě mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem) ve výši 11 254 Kč (2 x 5 620 Kč) z tarifní hodnoty 113 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 a dvou režijních paušálů ve výši 900 Kč (2 x 450 Kč) podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025. Ostatních nákladů řízení se zástupce žalované výslovně vzdal. Lhůtu k plnění určil odvolací soud jako základní třídenní, neboť neshledal důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám jejího zástupce (149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.).

13. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně opomněl rozhodnout o nákladech státu, představovaných přiznaným a proplaceným svědečným , jméno FO, ve výši 2 925 Kč, postupoval odvolací soud podle § 222 odst. 3 o. s. ř. a s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení výrokem III. tohoto rozsudku nařídil soudu prvního stupně, aby napadený rozsudek doplnil o výrok o nákladech státu, o kterých rozhodne v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř., a to ještě před doručením tohoto rozsudku odvolacího soudu, neboť rozhodnutí lze doplnit jen dokud nenabude právní moci.