14 Co 720/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudkyň Mgr. Jany Havlové a Mgr. Kateřiny Brodské v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 35 254 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. srpna 2024, č. j. 10 C 205/2024-27,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 755 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 501 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Okresnímu soudu se nařizuje doplnění rozsudku o rozhodnutí o návrhu na zaplacení úrokuve výši 28,17 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 27 499 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 25. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částek 2 501 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 25. 9. 2023 do zaplacení, 2 047 Kč, 300 Kč, 1 497 Kč a 1 410 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1 795 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) podané u soudu prvního stupně dne 9. 11. 2023, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 30 000 Kč, úroku ve výši 28,17 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 30 000 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení, částky 2 047 Kč (úrok ke dni zesplatnění úvěru), částky 300 Kč (náklady na 3 upomínky po 100 Kč), částky 1 497 Kč (smluvní pokuta za opožděné 3 splátky po 499 Kč) a částky 1 410 Kč (smluvní pokuta 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru ode dne zesplatnění), a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 8. 6. 2023 (dále jen „smlouva o úvěru“). Na základě provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 8. 6. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč převedla na účet žalovaného a částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele. Celková cena úvěru činila 40 000 Kč, kdy se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru v pravidelných měsíčních splátkách 1 600 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, pročež došlo ke dni 24. 9. 2023 k zesplatnění úvěru. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze tzv. verifikační platbu ve výši 1 Kč. V dubnu 2023 měl žalovaný čistou měsíční mzdu 26 340 Kč (celkový doplatek 27 547 Kč). Žalovaný žije s otcem , jméno FO, , kterému přispívá na bydlení částkou 3 000 Kč měsíčně.

3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části, neboť nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že se podrobně a zodpovědně zabývala schopností žalovaného úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Uvedl, že žalobkyně svá tvrzení o tom, že by s odbornou péči posuzovala schopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, úvěr splácet, neprokázala, když plat žalovaného ověřila pouze z výplatní pásky a stran ostatních skutečností vycházela pouze z tvrzení žalovaného s tím, že částku 3 000 Kč na bydlení potvrdil ještě v čestném prohlášení otec žalovaného. Zjevně tak nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky apod. Uvedl, že věřitel se nemůže bez dalšího spokojit s informacemi získanými od spotřebitele a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklém) je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatelka úvěru zjišťovala a ověřovala bonitu žalovaného, tj. zda je schopen 25 měsíců splácet částku 1 600 Kč, resp. uhradit částku 40 000 Kč, když vycházela pouze z jedné výplatní pásky, vyjádření žalovaného a jeho otce. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1As 30/2015, článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. a žalovaný jí vrátil 1 Kč. Rozdíl obou částek ve výši 27 499 Kč posoudil jako bezdůvodné obohacení žalovaného, kterému bylo plněno na základě neplatné smlouvy. Žalovanému proto výrokem I. rozsudku uložil povinnost takové obohacení žalobkyni vydat. Přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 27 499 Kč soud prvního stupně nikterak neodůvodnil. Ve zbytku žalobního nároku žalobu zamítl.

4. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že žalobkyně měla v řízení většinový úspěch (78 %), a proto jí přiznal 56 % vynaložených nákladů ve výši 1 795 Kč, z celkové výše nákladů 3 204,50 Kč, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku 1 329 Kč a nákladů právního zastoupení za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a jednoduchá výzva), a to odměny 2 x 500 Kč a 1 x 250 Kč, tj. 1 250 Kč a paušální náhrady výdajů 3 x 100 Kč, tj. 300 Kč, včetně 21% daně z přidané hodnoty ve výši 325,50 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti výroku II., podala v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně, jelikož má za to, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalobkyně setrvala na svém stanovisku, že posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když neměla důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. Úvahy soudu prvního stupně považuje za nestandardní, nevyplývající z právních předpisů, když není nijak zřejmé, jak a proč soud prvního stupně ke svému závěru dospěl. Vytýkala mu, že neuvedl, co konkrétně v dané individuálně posuzované věci v otázce úvěruhodnosti nedoložila. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podle jejího názoru způsobuje výkladové problémy, které ve svém důsledku mohou vést k i extrémnímu výkladu, že poskytovatel úvěru není nikdy schopen toto ustanovení naplnit, což nepochybně nebyl záměr zákonodárce. Provedla rozbor uvedeného ustanovení s tím, že prvotně by měl úvěrující vycházet při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného z informací od něj a jejich validitu následně prověřit z dalších zdrojů. Pouze v případě, kdy budou poskytovány větší částky, bude namístě úvěruschopnost prověřit ve větším rozsahu (např. i výpisem z katastru nemovitostí). Standardem by mělo být prověření veřejně přístupných databází, zejména insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, kdy k prokázání příjmů úvěrovaného u nižších úvěrů do 50 000 Kč jsou dostačující výplatní pásky za poslední jeden až tři měsíce, kdy z výplatní pásky je patrné, zda je proti úvěrovanému vedena exekuce (výkon rozhodnutí) srážkami ze mzdy. K výdajům žalobkyně uvedla, že největší pozornost je třeba věnovat výdajům na bydlení, kde lze alternovat mezi doložením nájemní smlouvy, potvrzeními o platbách služeb spojených s bydlením anebo v případě, kdy tato osoba bydlí u třetí osoby, čestným prohlášením této osoby o výši platby jako příspěvku na úhradu nákladů na bydlení. Z judikatury Nejvyššího soudu (odkázala na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) rovněž vyplývá, že povinností žalobce je srovnat sdělené údaje ze strany žalovaného o výši výdajů s veřejně dostupnými (resp. zákonem stanovenými) údaji o životním minimu, existenčním minimu a normativními náklady na bydlení, jakož i s průměrnými výdaji obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu). Pokud žalobce dodrží uvedené zásady, nelze mu podle názoru žalobkyně vyčítat, že nepostupoval při prověřování úvěruschopnosti řádně. Po žalobci jako úvěrujícím zásadně nelze požadovat, aby prováděl detektivní pátrání (například vyhledáním a výslechem osoby, která úvěrovanému potvrdila výši nákladů na bydlení) pro případné zjištění úvěruschopnosti úvěrovaného apod. Setrvala na svém tvrzení, že zákonným způsobem posoudila úvěruschopnost žalovaného s tím, že smlouvu nelze považovat za neplatnou případně i jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost, protože musí být najisto postaveno, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Namítala rovněž nepřezkoumatelnost (nesrozumitelnost a nedostatečnost) napadeného rozsudku ve vztahu k řádnému či neřádnému posouzení úvěruschopnosti. Navrhla změnu rozsudku v napadeném výroku II. a vyhovění žalobě i ve zbývající zamítnuté části.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, po celou dobu řízení byl procesně zcela nečinný.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a závislém nákladovém výroku III. (§ 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř.), a to spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212 a § 212a o. s. ř., k projednání odvolání nenařizoval jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a shledal odvolání důvodným.

8. Vyhovující výrok I. rozsudku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 27 499 Kč s vymezeným příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení), nebyl odvoláním dotčen, a proto nebyl předmětem přezkumu v tomto odvolacím řízení a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věty první o. s. ř.).

9. Řízení před soudem prvního stupně netrpí vadami, jež by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Ostatně takové vady ani nebyly žalobkyní, jakožto odvolatelkou, namítány. Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stejně tak odvolací soud nedospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jak žalobkyně namítala, což by jinak zakládalo důvod ke zrušení rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Je třeba uvést, že soud prvního stupně dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jeho odůvodnění netrpí nesrozumitelností, když jsou z něj zřejmé důvody, které vedly soud prvního stupně k jeho rozhodnutí.

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (odst. 1) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. (odst. 2)

12. V posuzované věci se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, po posouzení rozhodných okolností dané věci dospěl k závěru, že žalobkyně zákonným způsobem posoudila úvěruschopnost žalovaného, když dostatečným způsobem zkoumala, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet. Jedná se o úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl žalovaný splácet v 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč. Při zjištěných poměrech žalovaného, který byl v době poskytnutí úvěru svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost, žil u rodičů, kterým přispíval na bydlení částkou 3 000 Kč měsíčně, jehož příjem činil nejméně 27 500 Kč měsíčně, neměla žalobkyně, jakožto úvěrující, důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného, jakožto spotřebitele, spotřebitelský úvěr po částkách 1 600 Kč splácet. Příjem žalovaného byl doložen dvěma výplatními páskami, výdaje na bydlení byly doloženy čestným prohlášením otce, což lze při výši úvěru do 50 000 Kč považovat za dostačující rozsah ověření. Žalovaný nebyl v insolvenci a na jeho majetek nebyla vedena exekuce. Žalobkyně podle názoru odvolacího soudu prokázala, že s odbornou péčí zjistila a prověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Odvolací soud proto nesdílí závěr soudu prvního stupně, že posuzovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona 13. Předmětná smlouva o úvěru je tak podle závěru odvolacího soudu platným právním jednáním ve smyslu § 545 a násl. o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný nesplnil své smluvní povinnosti, když v dohodnutých měsíčních splátkách žalobkyni úvěr nesplácel řádně a včas, a proto došlo ze strany žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním k zesplatnění úvěru. Žalobkyně žalovanému odeslala oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 24. 9. 2023 a celkem 3 upomínky k zaplacení dlužné částky. Žalovaný je tak dále povinen žalobkyni zaplatit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 2 501 Kč (30 000 Kč mínus výrokem I. přiznaných 27 499 Kč) a zaplatit smluvní úrok ve sjednané výši 28,17 % ročně z neuhrazené jistiny, který žalobkyně kapitalizovala ke dni zesplatnění úvěru částkou 2 047 Kč. Dále žalobkyni v souladu se smlouvou náleží náhrada nákladů na odeslání 3 upomínek po 100 Kč, tj. 300 Kč, smluvní pokuta za opožděné 3 splátky po 499 Kč, tj. 1 497 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru ode dne zesplatnění (z částky 32 047 Kč od 25. 9. 2023 do 7. 11. 2023) ve výši 1 410 Kč.

14. Z vyložených důvodů odvolací soud žalobě vyhověl i v zamítnuté části tak, že podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni další částku 7 755 Kč (2 501 Kč +2 047 Kč + 300 Kč + 1 497 Kč + 1 410 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 501 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 před středníkem o. s. ř.).

15. Odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení, když nerozhodl o žalobkyní požadovaném úroku výši 28,17 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení. Odvolací soud proto podle § 222 odst. 2 o.s.ř., s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení, výrokem II. tohoto rozsudku nařídil soudu prvního stupně, aby napadený rozsudek doplnil o rozhodnutí o této zbylé části žalobního návrhu (§ 166 o. s. ř.).

16. Vzhledem k tomu, že dosud nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, nerozhodoval odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř., § 151 odst. 2 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř.). O těchto nákladech rozhodne soud prvního stupně v doplňujícím rozsudku, který vydá při jednání, které nařídí a předvolá k němu právního zástupce žalobkyně a žalovaného, příp. bez jednání, bude-li mít splněny podmínky pro vydání rozhodnutí bez jednání (§ 115a o. s. ř.).