17 Co 2/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Hendrychové a soudců JUDr. Jitky Válkové a Mgr. Otty Plachého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 26 983 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 29 C 8/2025-117 ze dne 29. července 2025

I. Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 29 C 8/2025-117 ze dne 29. července 2025 se v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 2 495,38 Kč, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 29 C 8/2025-117 ze dne 29. července 2025 se ve výroku

I. částečně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 588,79 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 548,74 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 182,21 Kč, s úrokem ve výši 13,16 % ročně z částky 8 588,79 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 8 588,79 Kč od 18. 9. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 9 % ročně, od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 9 % ročně, od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 7,25 % ročně, od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25 % ročně, od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,5 % ročně, od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 ve výši 10,75 % ročně, od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 ve výši 14 % ročně, od 1. 1. 2023 do 30. 6. 2023 ve výši 14 % ročně, od 1. 7. 2023 do 31. 12. 2023 ve výši 14 % ročně, od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024 ve výši 13,75 % ročně a dále od 1. 7. 2024 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbývajícím rozsahu se výrok I. potvrzuje ve správném znění, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 18 394,21 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 362,85 Kč a dále kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 440,16 Kč a dále s úrokem ve výši 13,16 % ročně z částky 15 279,21 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení z částky 18 394,21 Kč od 18. 9. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 9 % ročně, od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 9 % ročně, od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 7,25 % ročně, od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25 % ročně, od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,5 % ročně, od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 ve výši 10,75 % ročně, od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 ve výši 14 % ročně, od 1. 1. 2023 do 30. 6. 2023 ve výši 14 % ročně, od 1. 7. 2023 do 31. 12. 2023 ve výši 14 % ročně, od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024 ve výši 13,75 % ročně a dále od 1. 7. 2024 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 26 983 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 30 406,97 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 19 622,37 Kč, s úrokem ve výši 13,16 % ročně z částky 23 868 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení z částky 26 983 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení ve výši konkrétně uvedené za každé pololetí (výrok I.) a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Odvolací soud upozorňuje, že ve výroku I. došlo ke zjevné chybě v psaní, když dle porovnání s odůvodněním rozsudku i s žalobou je zjevné, že kapitalizovaný úrok ve výši 30 406,97 Kč je správně úrok běžný, nikoliv úrok z prodlení, jak bylo uvedeno ve výroku I. rozsudku.

3. Tento rozsudek soud prvního stupně odůvodnil tak, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky 26 983 Kč s příslušenstvím, přičemž v žalobě a v doplněních žaloby uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, tj. společnost , právnická osoba, . (dále jen „ESSOX“), s žalovaným dne 25. 7. 2006 uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 23 192 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu a náklady na úvěr sestávající z úroku, poplatků a případného pojistného (je-li uvedeno ve smlouvě nebo sazebníku), a to prostřednictvím 15 měsíčních splátek ve výši 1 836 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 15. 8. 2006. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, dluh ze smlouvy se tak stal ke dni 2. 1. 2007 splatným. Za období do ukončení smlouvy žalovaný uhradil na úvěr celkem 4 041 Kč. K datu ukončení činil dluh 18 360 Kč na jistině, 5 508 Kč na třech dlužných splátkách a 3 115 Kč poplatky. Další platby žalovaného ve výši 19 347,85 Kč pak byly započteny na úroky. Žalobkyně po žalovaném požadovala jistinu ve výši 23 868 Kč, poplatek ve výši 3 115 Kč (za předčasné ukončení smlouvy dle čl. III bod 6 obchodních podmínek), kapitalizovaný úrok z úvěru ke dni poslední úhrady (tj. 18. 7. 2016 dle žaloby) ve výši 30 406,97 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení vyčíslený ke dni poslední úhrady ve výši 19 622,37 Kč, dále úrok ve výši 13,16 % ročně z dlužné jistiny ve výši 23 868 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny a poplatků ve výši 26 983 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 1. 2017. Dále žalobkyně uvedla, že proti žalovanému byla vedena exekuce, ta však byla zastavena, nejde tak o překážku věci rozsouzené.

4. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

5. Z provedených listinných důkazů soud prvního stupně učinil následující zjištění:

6. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, zjistil, že se žalovaným tuto smlouvu uzavřela dne 25. 7. 2006 společnost , Anonymizováno, , předmětem financování byla koupě jízdního kola s příslušenstvím, výše poskytnutého úvěru činila 23 192 Kč, dluh z úvěrové smlouvy se žalovaný zavázal uhradit v měsíčních splátkách od 15. 8. 2006 ve výši 1 835 Kč, počet splátek 15, RPSN činilo 31,73 %, splátky byly splatné vždy do 15. dne v měsíci. Původní věřitel byl při uzavření smlouvy zastoupen prodejcem , právnická osoba, ., který podpisem smlouvy potvrdil převzetí přímé platby ceny za zboží od žalovaného (5 798 Kč), když zbylou část ceny za zboží žalovaný hradil právě z čerpané výše úvěru. Podpisem smlouvy souhlasil žalovaný se smluvními podmínkami úvěru, ze kterých mimo jiné vyplynulo, že se řídí obchodním zákoníkem tehdy platným (zákon č. 513/1991 Sb.), dále v čl. VI. bod 7 obchodních podmínek byla sjednána rozhodčí doložka, kdy spor bude rozhodován rozhodcem jmenovaným správcem uvedené společnosti pro rozhodčí řízení. Ze sazebníku poplatků vyplynuly poplatky za upomínky a odstoupení od smlouvy. Dopisem k úvěrové smlouvě ze dne 2. 2. 2007 původní věřitel sdělil žalovanému, že v důsledku porušení úvěrové smlouvy pro prodlení tří splátek došlo k ukončení smlouvy k 2. 1. 2007, a žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu. Z doručenky vyplynulo, že žalovaný dopis o zrušení úvěrové smlouvy převzal osobně dne 9. 2. 2007. Předmětem podnikání žalobkyně je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a poskytování nebo zprostředkování úvěru. Ze smlouvy o postoupení pohledávky vyplynulo, že původní věřitel postoupil žalobkyni za úplatu pohledávky dle specifikace v příloze, včetně pohledávek smluvních pokut a obdobných sankcí a včetně příslušenství s tím, že výše pohledávek přiznaná v rozhodčím řízení nemusí odpovídat výši pohledávek dle přílohy. Ze seznamu postoupených pohledávek vyplynulo, že na str. 53 je pod č. , hodnota, uvedena postoupená pohledávka ze smlouvy z 25. 7. 2006, nesplacená část jistiny je zde uvedena 10 165,17 Kč, s poznámkou exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, . Z etického kodexu původního věřitele vyplynuly zásady vymáhání jeho pohledávek. Z transakční historie vyplynuly úhrady žalovaného tak, jak je uvedla žalobkyně. Z usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2009, č. j. 53 Nc 7543/2009, vyplynulo, že tímto usnesením byla na žalovaného nařízena exekuce podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. E/2008/06432, k uspokojení pohledávky původního věřitele 11 713 Kč s úrokem z prodlení a nákladů předchozího řízení, nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Z tohoto rozhodčího nálezu rozhodce , Anonymizováno, . , Anonymizováno, vyplynulo, že žalovanému bylo uloženo zaplatit původnímu věřiteli 11 713 Kč s úrokem z prodlení 0,1 % denně od 1. 4. 2007 do zaplacení a náklady řízení 714 Kč, rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 2. 2009, vykonatelnosti dne 13. 3. 2009, dle odůvodnění se jednalo o dluh z úvěru č. , hodnota, (tedy z výše uvedené úvěrové smlouvy). Z usnesení soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 8. 8. 2024, č. j. 197 EX 82355/0973, vyplynulo, že exekutor zastavil tímto usnesením exekuci na žalovaného nařízenou Okresním soudem v Ústí nad Labem dne 8. 6. 2009, č. j. 53 Nc 7543/2009. Dle odůvodnění tohoto usnesení doba bezvýsledně vedené exekuce přesáhla 6 let, proto byla exekuce dle § 55 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, zastavena. Z výzvy žalobkyně ze dne 18. 8. 2024 vyplynulo, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku v této věci.

7. Na základě provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že společnost ESSOX uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu, výše poskytnutého a čerpaného úvěru činila 23 192 Kč. Žalovaný dluh nesplácel řádně, od smlouvy tak společnost , Anonymizováno, odstoupila dopisem ze dne 2. 2. 2007. Při uzavírání smlouvy jednala společnost , Anonymizováno, v rámci své podnikatelské (obchodní) činnosti, žalovaný přitom nejednal v rámci obchodní (podnikatelské) činnosti ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. V listopadu 2017 předmětnou pohledávku společnost , Anonymizováno, postoupila žalobkyni. Žalobkyně tak jako nový věřitel, tj. postupník, byla oprávněna domáhat se úhrady dluhu po žalovaném.

8. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil právní vztah vzniklý mezi společností ESSOX a žalovaným jako smlouvu o úvěru dle § 497 zákona č. 549/1991 Sb., obchodního zákoníku, který se tedy řídí obchodním zákoníkem dle § 261 odst. 3 obchodního zákoníku (přičemž poukázal na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Na základě této smlouvy společnost , Anonymizováno, poskytla žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve splátkách s dohodnutým úrokem. Žalovaný však nehradil řádně a včas splátky (ani jedna splátka nebyla uhrazena včas, po prvních dvou platbách další splátky již žalovaný nehradil), společnost , Anonymizováno, tak byla oprávněna od smlouvy odstoupit dle § 506 obchodního zákoníku. Do prodlení se zaplacením dluhu se dostal žalovaný nejpozději dne 9. 2. 2007, kdy převzal dopis o zesplatnění dluhu ze dne 2. 2. 2007 (§ 365 obchodního zákoníku). Pohledávku nabyla žalobkyně v roce 2018 postoupením podle § 1879 a násl. o. z.

9. Soud prvního stupně se také zabýval tím, zda ve věci není dána překážka věci rozhodnuté, a to s ohledem na uvedený rozhodčí nález. K tomu uvedl, že z předmětného rozhodčího nálezu rozhodce , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ze dne 2. 2. 2009 plyne, že tento nález nevydal rozhodčí soud zřízený zákonem, dle znění čl. VI. bod 7 obchodních podmínek úvěrové smlouvy byla sjednána rozhodčí doložka tak, že spor bude rozhodován rozhodcem jmenovaným správcem zde uvedené společnosti pro rozhodčí řízení, jedná se tedy o rozhodčí doložku dle judikatury neplatnou. Byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), zastavit (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013). Vydaný rozhodčí nález tak není platným exekučním titulem, proto ve věci není dána překážka věci rozhodnuté.

10. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný dluh s příslušenstvím je již promlčen a jeho vymáhání je zneužitím práva, resp. v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, a nepožívá tak právní ochrany.

11. K tomu soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně v této věci podáním žaloby dne 25. 9. 2024 uplatnila proti žalovanému pohledávku splatnou nejpozději dne 9. 2. 2007, přičemž čtyřletá promlčecí doba, jejíž běh započal dne 10. 2. 2007, uplynula dne 10. 2. 2011, tj. více než 13 let před podáním žaloby (§ 394 odst. 1 a § 397 obchodního zákoníku). I kdyby měl soud za to, že platbami žalovaného nastalo uznání dluhu ze zákona (§ 407 odst. 3 obchodního zákoníku), s ohledem na limitaci maximální promlčení doby dle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku by promlčecí doba skončila nejpozději dne 10. 2. 2017, tj. téměř jeden měsíc po postoupení pohledávky. V době podání žaloby tak již byl žalovaný dluh nejméně 7 let promlčen, resp. 18 let od původní splatnosti po odstoupení od smlouvy. Jelikož vydaný rozhodčí nález nebyl řádným exekučním titulem, v následně vedeném a nezákonně nezastaveném exekučním řízení nemohlo dojít ke stavění promlčecí doby ve smyslu § 402 a násl. obchodního zákoníku. Tento závěr pak platí jednoznačně pro období po 11. 5. 2011 (po vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce), kdy měla být exekuce bezodkladně zastavena, neboť rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí smlouvy není způsobilým exekučním titulem a exekuci zahájenou na jeho základě je nutné v každé její fázi zastavit (zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18). V dané věci tak měla být exekuce zastavena již po 11. 5. 2011 s ohledem na neplatnou rozhodčí doložku, a po 11. 5. 2011 tak nemohlo dojít ke stavění promlčecí doby.

12. Dále soud prvního stupně konstatoval, že pokud by žalobkyně k úvahám o koupi portfolia promlčených (resp. promlčením akutně ohrožených) pohledávek a jejich soudnímu uplatnění přistupovala s respektem k obecné povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, dbala přitom i ostatních principů a zásad soukromého práva (zejména principu poctivosti, zákazu zneužití práva a ochrany spotřebitele, resp. zásady ochrany slabší strany) a nikoliv výhradně těch, které podle ní svědčí v její prospěch (zásad pacta sunt servanda a vigilantibus iura scripta sunt), k realizaci takového záměru by nepřistoupila, a tudíž by ani nepodala žalobu v této věci. Úvahy žalobkyně se odvíjely diametrálně odlišným směrem, který nelze hodnotit jako právem aprobovaný, a jemuž v podmínkách demokratického právního státu nenáleží právní ochrana.

13. Žalobkyně vycházela z předpokladu, že dlužníci, kterým společnost , Anonymizováno, poskytla spotřebitelský úvěr, tj. spotřebitelé (§ 52 odst. 3 obč. zák.), v převážné většině nepatří mezi osoby, které budou schopny náležitě hájit svá práva a oprávněné zájmy, a budou v průběhu soudního řízení buď pasivní, nebo sice budou do jisté míry aktivní, avšak neuplatní námitku promlčení, protože nevědí, že ji mohou uplatnit. Skutečnost, že se takovým způsobem pravidelně chovají dlužníci v případě mj. dluhů ze spotřebitelských úvěrů, lze v širším justičním prostředí považovat za obecně známou.

14. Žalobkyně zároveň spoléhá na to, že soud nesmí žalovaného poučit o hmotném právu, tedy o možné námitce promlčení.

15. Dlužník, jenž by odpovídal konceptu průměrně rozumného a opatrného člověka ve smyslu § 4 odst. 1 o. z., by v soudním řízení, ve kterém je vůči němu uplatňována zjevně promlčená pohledávka, namítl promlčení, a pokud by se žalobkyně v soudním řízení, v němž vymáhá promlčené dluhy, s takovou osobou setkala, nebyla by ve věci úspěšná. Žalobkyně však ví, že se s takovou osobou v absolutní většině případů neutká, protože proti ní bude stát osoba nedbalá nebo neznalá, tzn. osoba slabší, současně ví, že soud tuto faktickou nerovnost nemůže eliminovat poučením o hmotném právu, a tudíž ví, že díky těmto okolnostem bude při soudním uplatnění (i zjevně) promlčeného práva pravděpodobně úspěšná.

16. Podnikatelskou činnost od základu vybudovanou na těchto předpokladech dle přesvědčení soudu prvního stupně nelze považovat za poctivou (čestnou), protože žalobkyně, jako podnikatel a osoba znalá právní úpravy i praxe, takto zamýšlí generovat zisk, přičemž spoléhá výhradně na slabost jiných, na jejich nevědomost (neznalost), na jejich pasivitu a současně na „bezzubost“ soudu, který (z formálního hlediska) nedisponuje právními nástroji, jimiž by na danou situaci mohl účinně reagovat. Popsaný mechanismus se projevil i v řízení v této věci, k němuž se žalovaný osobně nedostavil a nepokusil se náležitě hájit svá práva, byl zcela pasivní.

17. Soud prvního stupně dále odkázal na nutnost zvýšené ochrany spotřebitele, která je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, přičemž standard ochrany spotřebitele se zvyšuje, dále na princip poctivosti, představovaný mj. zákazem zneužití práva. Užitím institutu poctivosti má být odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu anebo smlouvě, avšak jenž je vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný. Princip poctivosti nalézá uplatnění o to naléhavěji v právních vztazích, v nichž se současně uplatňuje zásada ochrany slabší strany, např. ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem, kdy je podnikatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli.

18. Zásadu, že smlouvy mají být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.), objektivní právo modifikuje institutem promlčení, resp. zásadou bdělým náležejí práva. V případě promlčeného dluhu je jen na vůli dlužníka, zda bude plnit, či namítne promlčení a plnění odepře. Zásada, že bdělým náležejí práva, dopadá na obě strany. Primárně to ale byla společnost , Anonymizováno, , resp. žalobkyně, kdo se touto zásadou neřídil, když svá subjektivní práva, vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru, včas nebránila a nechala je promlčet. Žalovaný mohl (a měl) namítnout promlčení, což neučinil. Nicméně dopad této zásady na žalovaného nutně koriguje zásada ochrany slabší strany (spotřebitele), jejíž slabost je dána mj. významně nižší mírou právních znalostí a zkušeností. Zásada, že smlouvy se mají plnit, svědčí sice jen žalobkyni, ovšem nikoliv silně z důvodu promlčení práva. Princip poctivosti a zásada ochrany slabší strany působí výhradně ve prospěch žalovaného a s ohledem na okolnosti této věci se projevují výrazně silněji.

19. Žalobkyně záměrně nabyla existující, leč oslabená (promlčená, resp. již téměř promlčená) práva a uplatňuje je u soudu s vírou v to, že se dlužníci (spotřebitelé) pro svou slabost žalobám neubrání a dluhy, v mezidobí výrazně zvýšené narůstajícím úrokem z prodlení či úrokem z úvěru, na nich vymůže. Tento její postup dle názoru soudu prvního stupně nabývá takové intenzity nepoctivosti (nečestnosti, pohrdání druhou stranou a jejími zájmy), že jej lze posoudit i jako zjevné zneužití práva. Principem poctivosti je přitom třeba poměřovat právní vztah po celou dobu jeho trvání, včetně fáze uplatňování práv z něj vzešlých.

20. Soud prvního stupně tudíž dospěl k závěru, že v tomto případě je třeba odepřít právní ochranu uplatněnému a již dlouhou dobu promlčenému subjektivnímu právu žalobkyně za užití § 6 odst. 1 a 2 o. z., protože nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého činu, zde konkrétně ze zjevného zneužití slabosti druhé strany, resp. též za užití § 8 o. z., neboť zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

21. Dle názoru soudu prvního stupně došlo i na zneužití procesního práva ze strany žalobkyně, a to konkrétně procesní koncepce poučovací povinnosti soudu (§ 5, § 118a odst. 4 o. s. ř.), která soudu zásadně brání poučit účastníka o hmotném právu. Právě to je jeden ze základních kamenů, na kterých žalobkyně postavila svůj podnikatelský záměr (nabytí a soudní uplatnění promlčených subjektivních práv). Soud prvního stupně poukázal na to, že zákaz zneužití práva se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním (§ 2 o. s. ř.). Za zneužití procesního práva lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem, anebo zmařit řádný postup řízení. Jedním z případů zneužití procesního práva je šikanózní jednání, které se od obyčejného zneužití práva liší tím, že je vedeno přímým úmyslem způsobit protistraně škodu.

22. Poučovací povinnost soudu má dopomoci k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků, s důrazem na ty, kteří nejsou zastoupeni právním profesionálem. Pravidlo, dle nějž soud nepoučuje o hmotném právu, má garantovat rovnost stran. Žalobkyně, zastoupena advokátem, využívá této koncepce a slabosti druhé strany, aby získala majetkový prospěch, a činí tak v rozporu se smyslem a účelem těchto procesních institutů. Žalobkyně tedy v tomto ohledu procesní právo zjevně zneužívá.

23. Ze shora uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť v řízení měl plný úspěch žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly.

25. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Odvolání odůvodnila tím, že s postupem, právním názorem a rozhodnutím soudu prvního stupně zásadně nesouhlasí. Soud prvního stupně uplatněnou pohledávku jako takovou nijak nezpochybnil, k zamítnutí žaloby došlo toliko z důvodu jejího údajného promlčení a z něj dovozeného jejího vymáhání v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně namítla, že soud nerozhodoval nestranně a v řízení se naprosto bezprecedentně postavil do role nevyžádaného obhájce žalovaného. Soud posuzoval otázku promlčení nároku, ačkoliv žalovaný takovou námitku vůbec nevznesl, v řízení zůstal zcela nečinný. K promlčení se však ze zákona nepřihlíží z úřední povinnosti, vždy je nutné aktivní vznesení této námitky dlužníkem. A ačkoliv soud sám v odůvodnění napadaného rozsudku uvádí, že není oprávněn poučovat účastníky řízení o hmotném právu, sám tak opakovaně v odůvodnění rozhodnutí činí, což žalobkyně považuje za postup naprosto nepřípustný a v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Soud žalobkyni neprávem obvinil z toho, že svou činnost zaměřila na uplatňování promlčených práv, přičemž svou argumentaci dovedl až k absurdnímu závěru, že žalobkyně zneužívá své procesní postavení díky procesní koncepci poučovací povinnosti soudu zakotvené v o. s. ř. Bez ohledu na výše uvedené je žalobkyně přesvědčena o tom, že její nárok promlčen není, a to s ohledem na jeho předchozí vymáhání v rámci rozhodčího a exekučního řízení. Dne 2. 2. 2009 byl vydán rozhodčí nález, podle něhož byla na základě usnesení o nařízení exekuce ze dne 8. 6. 2009 vedena exekuce, která byla zastavena usnesením ze dne 8. 8. 2024, pravomocným dne 4. 9. 2024. Právní předchůdce žalobkyně tedy řádně uplatnil pohledávku před uplynutím čtyřleté promlčecí doby a návrh na zahájení předmětné exekuce byl podán před okamžikem sjednocení rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek, kterým je okamžik vydání usnesení (Nejvyššího soudu) ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 dne 11. 5. 2011. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle které podání rozhodčí žaloby a následné exekuční řízení, založené na rozhodčím nálezu vydaném na základě neplatné rozhodčí doložky, má účinky stavění běhu promlčecí doby podle § 403 obchodního zákoníku, a zneužití práva lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po dni vydání sjednocující judikatury, tedy po 11. 5. 2011. Přitom dle judikatury Nejvyššího soudu podá-li věřitel poté, co byla exekuce pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, k promlčení práva nedojde. To žalobkyně v této věci učinila. V tomto případě bylo navíc exekuční řízení zastaveno nikoliv pro nezpůsobilý exekuční titul, ale pro bezvýslednost exekuce. Původní exekuční titul tudíž nebyl dosud odklizen a promlčení nároků z něj plynoucích je nutno posuzovat jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Žalobkyně má za to, že oprávněnost svého nároku prokázala, a proto nebylo důvodu žalobě v plném rozsahu nevyhovět. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení.

26. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

27. Na výzvu odvolacího soudu žalobkyně podáním ze dne 16. 2. 2026 doplnila, že úvěrová smlouva byla sjednána za účelem nákupu zboží – jízdního kola, přičemž poskytnutý úvěr byl uhrazen přímo prodejci. Dle přehledu plateb společnosti ESSOX byla výše poskytnutého úvěru 23 192 Kč čerpána dne 31. 7. 2006. Částka 23 868 Kč označená jako dlužná jistina zahrnuje 3 dlužné měsíční splátky ve výši 1 836 Kč obsahující splátku jistiny i úroku, se kterými byl žalovaný v prodlení před zesplatněním úvěru, a dále zesplatněnou část úvěru ve výši 18 360 Kč odpovídající 10 neuhrazeným splátkám. Pokud jde o požadovaný úrok ve výši 13,16 % ročně, tak úroky pro dobu po skončení sjednané doby trvání úvěru nebyly mezi smluvními stranami sjednány, a proto žalobkyně žádá jejich úhradu v uvedené výši, která představuje úrokovou sazbu, za kterou poskytovaly banky domácnostem úvěry v době uzavření smlouvy o úvěru. K vyúčtovaným poplatkům ve výši 3 115 Kč žalobkyně uvedla, že žalovaný se v čl. III. odst. 6 obchodních podmínek zavázal v případě předčasného ukončení smlouvy hradit administrativní poplatek za předčasné splacení úvěru ve výši dle sazebníku, tento administrativní poplatek ke dni ukončení smlouvy činil částku 3 115 Kč.

28. V tomto podání žalobkyně také vzala žalobu částečně zpět, když uvedla, že po zvážení všech okolností se rozhodla po žalovaném nadále nepožadovat úrok z částky 23 868 Kč ve výši 13,16 % od 3. 1. 2007 do 15. 10. 2007, tím došlo k ponížení kapitalizovaného úroku z úvěru o částku 2 495,38 Kč, žalobkyně tak nadále požadovala uhradit kapitalizovaný úrok ve výši 27 911,59 Kč. Jelikož žalobkyně vzala žalobu částečně zpět za odvolacího řízení, tj. poté, co již soud prvního stupně o věci rozhodl, avšak jeho rozhodnutí dosud není v právní moci, odvolací soud dle § 96 odst. 2 v návaznosti na § 211 o. s. ř. v rozsahu zpětvzetí zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení v tomto rozsahu zastavil (ve výroku I. rozsudku).

29. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (§ 212, § 212a o. s. ř.), přičemž částečně zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Provedeným dokazováním byly zjištěny následující skutečnosti:

30. Z žádosti/smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 25. 7. 2006 bylo zjištěno, že tuto uzavřela společnost ESSOX, zastoupená prodejcem , právnická osoba, ., s žalovaným coby klientem. Předmětem smlouvy bylo financování jízdního kola v ceně 28 990 Kč, kdy přímá platba měla činit 5 798 Kč a výše úvěru 23 192 Kč. Bylo uvedeno, že není sjednáno pojištění splátek. Výše měsíční splátky byla dohodnuta 1 836 Kč, počet splátek 15, datum splatnosti 1. splátky 15. 8. 2006, splatnost dalších měsíčních splátek vždy do 15. dne každého měsíce, RPSN 31,73 %. Ve smlouvě bylo uvedeno, že její nedílnou součástí jsou obchodní podmínky.

31. Z obchodních podmínek smlouvy o úvěru společnosti , Anonymizováno, bylo zjištěno, že v těchto bylo uvedeno, že součástí smlouvy je také sazebník poplatků (čl. I. odst. 3), dále že klient je povinen hradit úroky a poplatky, jejichž výše je uvedena v žádosti a sazebníku (čl. I. odst. 5). Platby klienta měly být použity v tomto pořadí: 1. případné závazky dle čl. VI. odst. 6 obchodních podmínek spojené s neplněním povinností klienta (tj. smluvený úrok z prodlení a smluvní pokuta), 2. závazky spojené s příp. pojištěním, 3. příslušenství úvěru, 4. splátka jistiny úvěru (čl. I. odst. 6). Smlouva vzniká a stává se platnou a účinnou podpisem žádosti oběma smluvními stranami (čl. III. odst. 1). Čerpáním úvěru vzniká klientovi povinnost platit úroky, přičemž výše dohodnuté úrokové sazby odpovídá výši RPSN uvedené v žádosti (čl. III odst. 3). Úvěr je poskytovaný klientovi výhradně na nákup zboží/služby (čl. III. odst. 4). V čl. III. odst. 6 bylo uvedeno, že pokud klient odstoupí od kupní smlouvy, na jejímž základě nabyl zboží financované úvěrem, poukáže prodejce peněžní prostředky přímo ESSOX; společnost ESSOX je v takovém případě oprávněna vypovědět smlouvu a úhradu obdrženou od prodejce použít na úhradu zůstatku úvěru a současně na administrativní poplatek dle sazebníku, který představuje výši nákladů spojených s výpovědí smlouvy. Jestliže se klient dostane do prodlení s úhradou tří měsíčních splátek, stávají se splatnými veškeré závazky klienta vůči společnosti vyplývající ze smlouvy, a to dnem následujícím po splatnosti nejpozději dospělé dlužné měsíční splátky (čl. VI. odst. 2). Ukončením smlouvy nezanikají platební závazky včetně úroků (čl. VI. odst. 3). Dále bylo uvedeno, že spory vzniklé ze smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení, a.s. (čl. VI. odst. 7).

32. Ze sazebníku poplatků platného od 1. 8. 2004 bylo zjištěno, že v tomto byl uveden mj. úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně a administrativní poplatek při výpovědi smlouvy , Anonymizováno, dle čl. III. odst. 6 obchodních podmínek ve výši 0,8 % z výše úvěru za každý započatý měsíc trvání smlouvy.

33. Z transakční historie k předmětné smlouvě o úvěru bylo zjištěno, že dne 31. 7. 2006 byla vyplacena částka 23 192 Kč, a dále že bylo na smlouvu hrazeno takto: dne 28. 8. 2006 částka 1 836 Kč, dne 25. 10. 2006 částka 2 205 Kč, dne 16. 5. 2007 částka 2 000 Kč, dne 3. 7. 2007 částka 2 000 Kč, dne 31. 7. 2007 částka 2 000 Kč, dne 31. 8. 2007 částka 2 000 Kč, dne 1. 11. 2007 částka 8 000 Kč, dne 5. 2. 2008 částka 1 800 Kč, dne 17. 6. 2016 částka 691,90 Kč (od soudního exekutora; přitom v žalobě žalobkyně tvrdila úhradu této částky již dne 16. 6. 2016), dne 19. 7. 2016 částka 855,95 Kč (od soudního exekutora; přitom v žalobě žalobkyně tvrdila úhradu této částky již dne 18. 7. 2016), Anonymizováno34. Na základě těchto zjištění a zjištění soudu prvního stupně (kdy tato zjištění odpovídají obsahu listinných důkazů založených ve spise) odvolací soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

35. Společnost ESSOX, zastoupená prodejcem , právnická osoba, ., uzavřela s žalovaným dne 25. 7. 2006 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kterou se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 23 192 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splácet tak, jak bylo uvedeno výše (to vyplývá ze samotné žádosti/smlouvy o úvěru). Součástí smlouvy byly obchodní podmínky, které dále odkazovaly na sazebník poplatků (smlouva, obchodní podmínky, sazebník poplatků). Společnost , Anonymizováno, v souladu se smlouvou vyplatila částku 23 192 Kč dne 31. 7. 2006 (transakční historie). Z transakční historie dále vyplývá, jak žalovaný úvěr splácel, v podrobnostech viz výše (v případě posledních dvou plateb odvolací soud vychází z dat úhrad, které uvedla v žalobě sama žalobkyně, když platby došly od soudního exekutora, data v transakční historii jsou tak v tomto případě zjevně data došlých úhrad od exekutora, nikoliv data úhrad žalovaného). Ve zbytku odvolací soud odkazuje na skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené výše.

36. Po právní stránce se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že uzavřená smlouva mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným se řídí dosavadními právními předpisy (3028 odst. 3 o. z.), a to právní úpravou smlouvy o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku, když obchodním zákoníkem se řídí smlouva o úvěru bez ohledu na povahu jejích účastníků (§ 261 odst. 3 obchodního zákoníku). Součástí smlouvy byly obchodní podmínky a sazebník poplatků (§ 273 odst. 1 obchodního zákoníku). Na základě této smlouvy společnost , Anonymizováno, poskytla žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve splátkách s dohodnutým úrokem (který dle obchodních podmínek odpovídal RPSN uvedené ve smlouvě, tj. 31,73 % ročně). Měsíční splátky činily 1 836 Kč, dle smlouvy byly splatné k 15. dni každého měsíce, první splátka dne 15. 8. 2006. Z transakční historie vyplývá, že žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v roce 2006 uhradil opožděně pouze dvě splátky, třetí splátku splatnou dne 15. 10. 2006 již neuhradil. V obchodních podmínkách bylo dohodnuto, že jestliže se žalovaný dostane do prodlení s úhradou tří měsíčních splátek, stávají se splatnými veškeré závazky klienta vůči společnosti vyplývající ze smlouvy, a to dnem následujícím po splatnosti nejpozději dospělé dlužné měsíční splátky. Žalovaný se dostal do prodlení se třemi splátkami dne 16. 12. 2006 (den po splatnosti třetí dlužné splátky splatné dne 15. 12. 2006), tímto dnem tak v souladu s obchodními podmínkami nastalo zesplatnění úvěru. Nehraje roli, kdy společnost , Anonymizováno, sdělila žalovanému, že nastala splatnost, nebylo ani nutné odstoupení od smlouvy ze strany věřitele (§ 506 obchodního zákoníku), tímto dnem nastala splatnost bez dalšího. Dle obchodních podmínek zesplatnění nemělo vliv na povinnost hradit úroky. V důsledku prodlení pak žalovanému také vznikla povinnost hradit úrok z prodlení (§ 369 odst. 1 obchodního zákoníku). Ten byl sice sjednán v sazebníku ve výši 0,1 % denně, avšak odpovědnost žalovaného za prodlení se vzhledem k § 262 odst. 4 věta druhá obchodního zákoníku řídí občanským zákoníkem a v takovém případě nemůže být výše úroků z prodlení dohodnuta v jiné výši, než stanoví předpisy občanského práva; žalovaný tak byl povinen hradit úroky v prodlení ve výši stanovené v § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v návaznosti na § 517 odst. 2 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015). Pohledávky ze smlouvy byly postoupeny žalobkyni v souladu s § 524 a násl. obč. zák., žalobkyně je tedy oprávněna domáhat se nároků z této smlouvy.

37. Odvolací soud se pak ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně neexistence překážky věci rozhodnuté a neplatnosti rozhodčí doložky, na tyto pro stručnost odkazuje (proti těmto nebylo v odvolání nic namítáno).

38. Odvolací soud se však neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný dluh s příslušenstvím je promlčen a jeho vymáhání je zneužitím práva.

39. Pokud jde o samotnou otázku promlčení, odvolací soud souhlasí s tím, že pohledávka ze smlouvy o úvěru je promlčená. Promlčení se v tomto případě řídí obchodním zákoníkem, přičemž promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obchodního zákoníku), což je u práva na plnění závazku den splatnosti (§ 392 odst. 1 obchodního zákoníku). Obecná promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obchodního zákoníku). Promlčecí doba přestává běžet okamžikem zahájení soudního i rozhodčího řízení (§ 402, § 403 odst. 1 obchodního zákoníku). Bez ohledu na jiná ustanovení zákona promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (§ 408 odst. 1 obchodního zákoníku). Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (§ 408 odst. 2 obchodního zákoníku).

40. To v této věci znamená, že promlčecí doba začala běžet dne 16. 12. 2006, kdy došlo k zesplatnění úvěru. Bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku upravující stavění či prodloužení promlčecí doby uplynula promlčecí doba nejpozději uplynutím 10 let, tj. uplynutím dne 16. 12. 2016. Zahájení soudního či rozhodčího řízení sice vede ke stavění promlčecí doby, avšak pouze po dobu deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; po uplynutí deseti let působí pouze zákaz uplatnit námitku promlčení v řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této doby (§ 408 odst. 1 obchodního zákoníku). Po uplynutí lhůty 10 let je dále upravena výjimka umožňující vykonat promlčené právo, pokud byl výkon zahájen do tří měsíců od přiznání tohoto práva v soudním nebo rozhodčím řízení (§ 408 odst. 2 obchodního zákoníku). Výkon rozhodnutí či exekuce však již žádný vliv na běh promlčecí lhůty nemá.

41. Pokud tedy byla žaloba v této věci podána dne 25. 9. 2024, stalo se tak po uplynutí desetileté promlčecí lhůty, která uplynula dne 16. 12. 2016. Dřívější uplatnění nároku v rozhodčím řízení a následné vedení exekuce na tom nemůže nic změnit. Tato dříve vedená řízení nemohou prodloužit maximální desetiletou promlčecí dobu podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku. Nehraje tedy žádnou roli, kdy bylo rozhodčí řízení nebo exekuční řízení skončeno. Nárok uplatněný v této věci je tak promlčen (k těmto závěrům srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 3208/2024). Pokud žalobkyně odkazovala na judikaturu, podle které pokud věřitel poté, co byla exekuce (vedená dle rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky) pravomocně zastavena, podá bez zbytečného odkladu žalobu, nedojde k promlčení práva, tak tato se netýkala případů, kdy uběhla maximální promlčecí doba dle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku. Pro úplnost odvolací soud upozorňuje, že zcela stejné by to bylo i v případě, kdyby exekuce byla vedena na základě řádného rozhodčího nálezu. I v takovém případě by se jednalo o nárok promlčený, neboť exekuční řízení nemá na promlčení žádný vliv, jak bylo uvedeno výše. Po skončení exekučního řízení se tak již lze bez omezení dovolat promlčení i v případném dalším – opakovaně zahájeném – exekučním řízení.

42. Odvolací soud se však neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že uplatnění promlčeného nároku představuje zneužití práva.

43. Zákaz zneužití práva, resp. zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, vyplýval již z dřívější právní úpravy, kterou se posuzovaný vztah řídí (§ 3 odst. 1 obč. zák., § 265 obchodního zákoníku). V současné právní úpravě je zákaz (zjevného) zneužití práva upraven v § 8 o. z., který navazuje na § 6 o. z., který stanoví povinnost jednat v právním styku poctivě (přitom dle § 3030 o. z. se tato ustanovení použijí i na práva a povinnosti, které se posuzují podle dosavadních předpisů). I přes jinou formulaci je význam dřívější i současné právní úpravy v tomto směru obdobný.

44. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný. Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. projevující se jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem. Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2787/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 397/2020).

45. Chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017). Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. tak má místo jen ve výjimečných situacích, v nichž k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, když hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2990/2018). Odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017).

46. K promlčení se přihlédne jen tehdy, jestliže dlužník namítne promlčení (§ 388 odst. 1 obchodního zákoníku, obdobně § 100 odst. 1 obč. zák.). Soud tedy nepřihlíží k promlčení z úřední povinnosti, ale je nutná námitka dlužníka (oproti prekluzi, která vede k zániku práva bez dalšího a ke které se přihlíží i bez námitky). Soudy v občanském soudním řízení neposkytují účastníkům poučení o hmotném právu (§ 5 o. s. ř. a contrario), tedy ani o možnosti vznést námitku promlčení; opačný postup by byl v rozporu se zákonem a narušoval rovnost účastníků řízení (§ 18 o. s. ř.).

47. Zákon nezakazuje, aby se věřitel u soudu domáhal zaplacení promlčené pohledávky. Zákon naopak nepochybně počítá s tím, že to možné je a že pokud se dlužník promlčení nedovolá, bude věřitel s žalobou úspěšný. Už jen z toho důvodu zásadně nelze považovat uplatnění promlčené pohledávky za zneužití práva. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s právní úpravou, kterou by v konečném důsledku zcela vyloučil. Vedlo by to totiž k tomu, že i když dlužník nevznese námitku promlčení, přesto nebude pohledávka přiznána právě vzhledem k jejímu promlčení (neboť uplatnění promlčené pohledávky bude posouzeno jako zneužití práva); fakticky by se tak k promlčení stejně přihlíželo. Jak bylo uvedeno výše, odepření práva dle § 3 odst. 1 obč. zák. by mělo být postupem výjimečným v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nemělo by však vést k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních práv stanovených zákonem. Postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák. (či § 8 o. z.) tak nelze právní úpravu prakticky zcela popřít.

48. Jak bylo uvedeno, chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, příp. když k výkonu práva dochází z jiných důvodů než předpokládaných zákonem, neboť hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu. V této věci je zjevné, že se žalobkyně domáhala uplatněného nároku proto, aby docílila zaplacení pohledávky, tedy snaží se dosáhnout výsledku, který je v souladu se zákonem (směřuje k výsledku předpokládanému zákonem). Z ničeho nevyplývá, že by její motivací bylo cokoliv jiného, a už vůbec ne, že by jejím hlavním či převažujícím úmyslem bylo poškodit či znevýhodnit žalovaného. I když tento postup může mít negativní důsledky v majetkové sféře žalovaného tím, že dojde k vymožení jeho dluhu, tak tento následek plně odpovídá zákonu, když žalovaný je samozřejmě povinen dluh plnit (§ 488 obč. zák.).

49. Na tom nic nemění ani to, že žalovaná pohledávka je promlčena. Pokud zákon připouští, aby promlčená pohledávka byla žalována, tak její uplatnění nelze považovat za zneužití práva, jestliže cílem žaloby je domoci se úhrady této pohledávky. Soud prvního stupně uváděl, že žalobkyně spoléhá na to, že žalovaní námitku promlčení neuplatní (protože budou v řízení pasivní nebo protože nevědí, že ji mohou uplatnit). Ovšem ve stejném postavení je každý věřitel, který uplatňuje promlčenou pohledávku. I ten musí spoléhat na to (či doufat), že žalovaný námitku promlčení neuplatní – ať už proto, že se řízení nebude aktivně účastnit, že nebude vědět o možnosti namítnout promlčení nebo že se rozhodne tuto námitku neuplatnit (byť o této možnosti bude vědět). Pokud tedy zákon obecně dovoluje věřitelům domáhat se zaplacení promlčených pohledávek, nelze v těchto okolnostech (v daných případech zcela běžných) spatřovat zneužití práva, resp. zneužití slabosti druhé strany. Opak by opět vedl k faktickému vyloučení zákonné úpravy.

50. Vliv nemá ani to, že žalobkyně pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek, tedy že se nejedná o původního věřitele, ale o postupníka. Důsledkem postoupení je pouze změna v osobě věřitele, na práva a povinnosti dlužníka nemá postoupení žádný vliv. Pokud mohl pohledávku uplatnit původní věřitel, tak nelze mít nic proti tomu, že ji uplatní postupník, a to i v případě, když by se v době postoupení již jednalo o pohledávku promlčenou. Odvolací soud opět opakuje, že pokud zákon připouští postoupení promlčených pohledávek i jejich vymáhání, tak takový postup sám o sobě nelze považovat za zneužití práva.

51. Soud prvního stupně dále uvedl, že došlo i na zneužití procesního práva ze strany žalobkyně, a to konkrétně procesní koncepce poučovací povinnosti soudu, která soudu zásadně brání poučit účastníka o hmotném právu. Zde však ale reálně dává žalobkyni k tíži platnou právní úpravu. Není zřejmé, v čem by zde mohlo zneužití práva ze strany žalobkyně spočívat. Poučovací povinnost je dána ve vztahu mezi soudem a účastníkem, žalobkyně vůbec nemá možnost tuto právní úpravu nějak zneužít (tj. použít ji k jinému účelu, než ke kterému má sloužit, resp. docílit jiného výsledku, než předvídaného zákonem). Pokud je právní úprava taková, že účastníkům nemá být poskytnuto poučení o hmotném právu (bez ohledu na to, zda jsou v řízení zastoupeni advokátem), pak je opět zcela v souladu se zákonem, že účastník o možnosti namítnout promlčení poučen nebude. Tento důsledek je procesním právem předpokládaný, resp. zákonem zamýšlený. Proto není důvod dávat žalobkyni k tíži, že poučení žalovanému poskytnuto nebude.

52. V tomto ohledu navíc odvolací soud souhlasí se žalobkyní, že i když soud nesmí žalovaného poučit o hmotném právu, tak to soud prvního stupně fakticky činí tím, že se otázkou promlčení zabývá v rozsudku. Žalovaný (pokud se o věc zajímá) na to pak může reagovat a uplatnit námitku promlčení v odvolacím řízení. Zabývat se otázkou promlčení, ačkoliv v řízení nebyla námitka promlčení vznesena, tak lze považovat za postup v rozporu se zákonem a v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení (§ 5, § 18 o. s. ř.).

53. Pokud soud prvního stupně odkazoval na nutnost zvýšené ochrany spotřebitele, resp. slabší strany, tak ačkoliv jejich zvýšená ochrana byla součástí dřívější právní úpravy (a je součástí právní úpravy současné), tato není neomezená, ale uplatňuje se tam, kde to stanoví zákon. Dřívější právní úprava však v případě promlčení neobsahovala žádnou zvláštní úpravu směřující k ochraně spotřebitele či slabší strany (a ani současná právní úprava ji neobsahuje). Pokud by měl zákonodárce v úmyslu poskytnout v tomto směru zvýšenou ochranu slabší straně, jistě by to učinil. Tak tomu ale není. Je proto zjevně v souladu se zákonem, že ani v případě spotřebitele se nepřihlíží k promlčení bez námitky a že ani spotřebiteli nebude poskytnuto poučení o právu tuto námitku uplatnit. Je to důsledek právem zamýšlený, a proto nelze dovozovat zneužití práva, pokud věřitel uplatní promlčený dluh vůči spotřebiteli, resp. slabší straně.

54. Navíc lze poznamenat, že procesní právo upravuje možnost, jak zajistit ochranu práv účastníka, který to vyžaduje, a to ustanovení zástupce dle § 30 o. s. ř. Zde jde ovšem k tíži žalovaného, že na svou obranu v této věci zcela rezignoval, k jednání se nedostavil, a proto ani nemohl být o této možnosti poučen (pokud si snad vzhledem ke své situaci nemohl sám obstarat zastoupení). To není vinou žalobkyně.

55. Odvolací soud se pak neztotožňuje ani s tím, že by se ze strany žalobkyně mělo jednat o jednání nepoctivé, kdy nepoctivost soud prvního stupně spatřoval v tom, že žalobkyně záměrně nabyla promlčená práva a uplatňuje je s vírou v to, že se dlužníci pro svou slabost žalobám neubrání a dluhy na nich vymůže. Nezbývá než zopakovat, že pokud zákon připouští postoupení promlčených pohledávek a jejich soudní vymáhání, pak nelze považovat za nepoctivé, že právě to žalobkyně činí. Jistě si lze představit, že by se žalobkyně v této souvislosti mohla dopustit nějakého nepoctivého jednání (např. se snažila uvést dlužníky v omyl, že pohledávky promlčené nejsou), ale nic takového v této věci zjištěno nebylo. Samotné uplatňování promlčených pohledávek za nepoctivé považovat nelze.

56. Závěrem k tomuto odvolací soud uvádí, že postup soudu prvního stupně, který fakticky zohlednil promlčení, aniž by byla vznesena námitka promlčení, v konečném důsledku popírá i práva žalovaného. Je totiž jeho právem namítnout promlčení. Žalovaný námitku promlčení vznést nemusí, i když o této možnosti ví. Je to jen jeho rozhodnutí, zda se rozhodne dluh splnit nebo se prostřednictvím této námitky z dluhu vyvázat. Soud prvního stupně mu však svým postupem reálně tuto námitku vnucuje.

57. Lze tedy shrnout, že nabývání a vymáhání promlčených pohledávek nelze považovat za zneužití práva. Dle zákona nelze k promlčení přihlížet bez námitky. Soud není oprávněn žalovaného poučit o možnosti namítnout promlčení, a to ani tím způsobem, že se otázkou promlčení bude zabývat v rozsudku, aniž by námitka promlčení byla vznesena.

58. Vzhledem k tomu se odvolací soud pro nadbytečnost již nezabýval tím, zda skutková zjištění v této věci odpovídají úvahám soudu prvního stupně ohledně postupu žalobkyně (zejména že záměrně nabývala promlčené pohledávky, že na tomto vybudovala svou podnikatelskou činnost).

59. Jelikož se tedy odvolací soud neztotožnil se závěrem, že se ze strany žalobkyně jedná o zneužití práva, a jelikož námitka promlčení nebyla vznesena (§ 388 odst. 1 obchodního zákoníku), není zde důvod žalobkyni žalovaný nárok jako takový nepřiznat.

60. Odvolací soud se proto dále zabýval samotnou výší uplatněného nároku. Jak bylo uvedeno, společnost , Anonymizováno, poskytla žalovanému dne 31. 7. 2006 částku 23 192 Kč, kterou měl žalovaný splácet ve splátkách po 1 836 Kč měsíčně splatných k 15. dni každého měsíce počínaje 15. 8. 2006. Od poskytnutí peněžní částky byl z této povinen hradit úroky ve výši 31,73 % ročně. K zesplatnění došlo dne 16. 12. 2006 pro neplacení splátek. Z důvodu prodlení byl žalovaný povinen hradit úrok z prodlení, nejprve z jednotlivých dlužných splátek, po 16. 12. 2006 pak z celé dlužné jistiny. Zesplatnění nemělo dle obchodních podmínek vliv na povinnost hradit smluvní úroky (to je také v souladu s § 502 odst. 1 obchodního zákoníku), tyto tedy i po zesplatnění činily 31,73 % ročně; žalobkyně však po zesplatnění požadovala jen úrok ve výši 13,16 % ročně a tím je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).

61. Odvolací soud však nepovažuje za důvodný uplatněný nárok na zaplacení poplatku ve výši 3 115 Kč, kdy se dle žalobkyně má jednat o administrativní poplatek pro případ předčasného ukončení smlouvy dle čl. III. odst. 6 obchodních podmínek. Jak bylo zjištěno z čl. III. odst. 6 obchodních podmínek, ten se vztahoval pouze na případy, kdy klient odstoupí od kupní smlouvy, na jejímž základě nabyl zboží financované úvěrem. V takovém případě byla společnost ESSOX oprávněna vypovědět smlouvu požadovat administrativní poplatek dle sazebníku. Tomu odpovídají i zjištění ze sazebníku, kde byl uveden tento administrativní poplatek při výpovědi smlouvy , Anonymizováno, dle čl. III. odst. 6 obchodních podmínek. Předmětný poplatek se tedy vztahoval jen na uvedený případ odstoupení klienta od kupní smlouvy. To se ale v tomto případě nestalo, zde došlo k zesplatnění smlouvy z důvodu prodlení žalovaného se třemi splátkami, což také společnost , Anonymizováno, sdělila žalovanému v dopisu ze dne 2. 2. 2007 (kde bylo sděleno ukončení smlouvy pro prodlení se třemi splátkami, nikoliv výpověď z důvodu odstoupení žalovaného od kupní smlouvy). Na případy, kdy dojde k zesplatnění smlouvy z důvodu prodlení se splátkami, se tedy tento poplatek nevztahoval, a nárok na jeho zaplacení tak není důvodný.

62. Odvolací soud následně provedl přepočet dlužné částky vzhledem k částečným platbám žalovaného, který je uveden v následující tabulce. Ta vychází z toho, že žalovaný měl hradit splátky po 1 836 Kč měsíčně počínaje 15. 8. 2006, dne 16. 12. 2006 došlo k zesplatnění. Běžný úrok je tedy počítán z aktuální dlužné jistiny, do data zesplatnění ve sjednané výši 31,73 % ročně, od data zesplatnění ve výši 13,16 % ročně (když v této výši žalobkyně smluvní úrok požadovala). Úrok z prodlení je počítán z jednotlivých dlužných splátek, po 16. 12. 2006 z celé dlužné jistiny. Pro úplnost se uvádí, že úrokem z prodlení se neúročí příslušenství pohledávky, tj. ani smluvní úrok (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002). Jednotlivé platby jsou započítány dle čl. III. odst. 1 obchodních podmínek nejprve na úrok z prodlení, poté na smluvní úrok (coby příslušenství) a poté na jistinu. V tabulce „úrok/z prodlení ke dni“ představuje úrok vyčíslený k uvedenému datu úhrady, „úrok/z prodlení zbývající“ představuje zbývající dlužný úrok po započtení platby, „jistina“ představuje dlužnou jistinu po započtení platby k uvedenému datu.ÚhradaJistinaÚrok ke dniÚrok zbývajícíÚrok z prodlení ke dniÚrok z prodlení zbývajícíVyplacení úvěru 31.07.200623192000028.8.2006183621926,4564,5105,89025.10.2006220520849,581105,54022,640Zesplatnění 16.12.200620849,58942,49942,4938,0238,0216.5.2007200020849,582077,6930,75853,1503.7.2007200020402,071291,580260,91031.7.2007200018760,64205,970152,6031.8.2007200017125,68209,690155,3501.11.200780009792,14382,830283,6305.2.200818008588,79338,580258,07016.6.2016691,98588,799449,929449,925677,124985,2218.7.2016855,958588,799548,749548,745038,164182,2163. Z toho tedy vyplývá, že k datu poslední úhrady 18. 7. 2016 (ke kterému také žalobkyně vyčíslila úrok a úrok z prodlení) činila dlužná jistina 8 588,79 Kč, vyčíslený smluvní úrok 9 548,74 Kč a vyčíslený úrok z prodlení 4 182,21 Kč. Žalobkyně má dále právo na zaplacení úroku z dlužné jistiny (který požadovala ve výši 13,16 % ročně, a až od 18. 9. 2019) a úroku z prodlení z dlužné jistiny (který požadovala také až od 18. 9. 2019).

64. Na výši dlužné částky pak nemá vliv částečné zpětvzetí v této věci, kdy žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně dlužného smluvního úroku za období od 3. 1. 2007 do 15. 10. 2007, když z výše uvedené tabulky vyplývá, že žalovaný za toto období již žádný úrok nedlužil (měl zcela uhrazen úrok až do 5. 2. 2008).

65. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu 8 588,79 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 548,74 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 4 182,21 Kč, s úrokem ve výši 13,16 % ročně z dlužné jistiny 8 588,79 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z dlužné jistiny 8 588,79 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

66. Ve zbytku žaloba důvodná nebyla, odvolací soud tak ve zbylé části zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil dle § 219 o. s. ř., a to ve výše uvedeném správném znění, vzhledem k tomu, že ve výroku I. napadeného rozsudku uvedený „kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 30 406,97 Kč“ byl správně úrok běžný, nikoliv úrok z prodlení, jak bylo uvedeno výše.

67. Jelikož došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.) i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

68. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V této věci byl úspěšnější žalovaný, měl by proto vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Žalovanému však v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem žádné náklady nevznikly, proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.