17 Co 67/2023

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivety Hendrychové a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Jitky Válkové v právní věci žalobkyně: právnická osoba sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro zaplacení 72 092,67 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 21 C 31/2014-282 ze dne 3. února 2023

I. Rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 21 C 31/2014-282 ze dne 3. února 2023 se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 21 C 31/2014-282 ze dne 3. února 2023 se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 49 446,84 Kč, a to k rukám advokáta Jméno advokáta A do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení 6 635,64 Kč, a to k rukám advokáta Jméno advokáta A do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 72 092,67 Kč s úrokem z úvěru ve výši 39 579,78 Kč, s úrokem z úvěru ve výši 7,30 % ročně z částky 72 092,67 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 42 019,61 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 72 092,67 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 81 681 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. V odůvodnění okresní soud konstatoval, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaných zaplacení částky 126 154,56 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z úvěru a úroku z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že s původně 1) žalovanou jméno FO, bytem adresa uzavřela dne datum smlouvu o stavebním spoření číslo hodnota a dne datum smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. hodnota, na jejímž základě byl jméno FO poskytnut úvěr ve výši 166 000 Kč. Žalobkyně dále uzavřela se žalovaným (dále označen i jako „2) žalovaný“) a původně 3) žalovanou jméno FO smlouvu o přistoupení k závazku jméno FO, kterou se přistoupivší účastníci zavázali splnit za úvěrovou dlužnici dluh podle § 533 občanského zákoníku. Úvěr byl čerpán jednak převodem částky 81 340 Kč a dále částky 83 000 Kč dle dispozice k čerpání potvrzené původně žalovanou 1) a jednak odúčtováním částky 1 660 Kč z poskytnutého meziúvěru na úhradu poplatku za poskytnutí meziúvěru. Roční úroková sazba překlenovacího úvěru byla sjednána ve výši 7,30 % p. a. Žalovaní neplnili splátky úvěru ve stanovené výši a žalobkyně proto od smlouvy odstoupila ke dni datum a k tomuto dni činila pohledávka na meziúvěrovém účtu částku 177 501 Kč, sestávající z nesplacené jistiny 166 000 Kč a úroků z poskytnutého úvěru ve výši 11 501 Kč. Dne datum žalobkyně zaúčtovala kladný zůstatek a to 54 193 Kč, kdy částku 1 465,84 Kč použila na úhradu úroků z prodlení, částku 1 380,72 Kč na úhradu úroku z úvěru, částku 11 501 Kč na úhradu úroků do datum a částku 39 845,44 Kč na úhradu jistiny z poskytnutého úvěru. Před podáním žaloby byli žalovaní vyzváni k zaplacení dlužné částky, a to dopisem ze dne datum. Žalovaná částka představuje jistinu ve výši 126 154,56 Kč, dlužný úrok do datum ve výši 5 639,66 Kč a úrok z prodlení do datum ve výši 5 987,31 Kč. V průběhu řízení bylo ve vztahu k jméno FO na základě návrhu žalobkyně řízení zastaveno, a to usnesením ze dne datum, č. j. spisová značka; usnesení nabylo právní moci dne datum. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. V podaném odporu namítl, že žalobkyně po dobu šesti let tolerovala porušování smluvních ujednání a nevyzvala dlužníky k úhradě dluhu, patrně s úmyslem navýšit dluh o úroky a úroky z prodlení. Žalovaný spatřuje takový postup za rozporný s dobrými mravy a navrhl, aby soud žalobkyni nepřiznal příslušenství dluhu. Žalovaný dále namítl promlčení nároku s odůvodněním, že žalobkyně mohla poprvé odstoupit od smlouvy v roce rok, žalobu podala až dne datum, tedy po uplynutí promlčecí doby. Pokud pak jde o jméno FO, žalobkyně podala na žalovanou insolvenční návrh, což podle názoru žalovaného znamená, že celkový dluh spadá do zcela jiného faktického a právního režimu; navíc byla zjištěna neshoda ohledně uplatňované jistiny v tomto řízení a v řízení insolvenčním. Žalovaný dále namítal, že by ze strany soudu mělo dojít k posouzení korektivu dobrých mravů při uplatnění práv ze smlouvy o úvěru žalobkyní vůči žalovaným (solidárním dlužníkům) ve světle nálezu Ústavního soudu České republiky, tedy aby mimo jiné bylo posouzeno, zda žalobkyně dostatečně prověřila úvěruschopnost dlužníků (žalovaných).

3. Dále soud popsal průběh řízení, kdy dne datum vydal v pořadí první rozsudek, který byl následně usnesením č. j. spisová značka ze dne datum k odvolání 2) žalovaného odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. V pořadí druhým rozsudkem ze dne datum, č. j. spisová značka, soud ve výroku I. zastavil řízení ve vztahu k 1) žalované jméno FO, jelikož žalobkyně vzala podáním ze dne datum žalobu ve vztahu k uvedené účastnici zcela zpět z důvodu jejího osvobození od placení pohledávek, o němž bylo rozhodnuto insolvenčním soudem, a rovněž částečně zastavil řízení co do částky 54 061,89 Kč, protože v této výši byla pohledávka uspokojena v rámci insolvenčního řízení vedeného s 1) žalovanou jméno FO. Ve výroku II. soud žalobě ve zbývajícím rozsahu vyhověl ve vztahu k 2) žalovanému a ve výroku III. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. K odvolání 2) žalovaného byl tento rozsudek ve vztahu k tomuto žalovanému zrušen s tím, že je nutno řádně se zabývat námitkou odvolatele, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, a tedy potřeby uplatnění korektivu dobrých mravů s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne datum (dále též „nález Ústavního soudu“).

4. V dalším řízení se tedy okresní soud v souladu s pokyny odvolacího soudu zabýval tím, zda žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost účastníků před uzavřením úvěrové smlouvy a vyhodnocením, zda nastaly či nenastaly podmínky pro uplatnění korektivu dobrých mravů Soud provedl důkazy uvedené v odůvodnění pod body 9. až 22. a následně dospěl ke skutkovému a právnímu závěru, že mezi žalobkyní a jméno FO, bytem adresa byla dne datum uzavřena smlouva o stavebním spoření a dne datum smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr ve výši 166 000 Kč. Smlouvou o přistoupení k závazku ze dne datum se žalovaný zavázal splnit společně a nerozdílně s jméno FO za jméno FO dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a jméno FO ve výši 166 000 Kč s příslušenstvím. Předtím, než bylo přistoupeno k těmto závazkovým vztahům, byly ze strany žalobkyně zkoumány majetkové poměry jak jméno FO, tak i spoludlužníků jméno FO a jméno FO, a to z důvodu posouzení jejich schopnosti dostát v budoucnu svým platebním povinnostem ve vztahu k poskytnutému úvěru. Žalobkyně evidovala účastníky sdělené a podložené informace o příjmech, výdajích a závazcích, které se navíc na základě čestného prohlášení zavázali poskytnout pravdivě a úplně. Nicméně jméno FO, jméno FO a žalovaný nespláceli dohodnuté splátky dluhu řádně a včas, v roce rok bylo placeno nepravidelně a od roku rok přestali dluh splácet. Žalobkyně proto ve vztahu k nim odstoupila od smlouvy a vyzvala dlužníky k úhradě dluhu do datum.

5. Okresní soud se v souladu s pokyny odvolacího soudu zaměřil na posouzení, zda žalobkyně jako věřitel řádně posuzovala schopnost dlužníků splácet úvěr, a to i přes skutečnost, že žalobkyně v době uzavření smlouvy (tj. dne datum) neměla zákonnou povinnost prověřit a posoudit schopnost dlužníků splnit v budoucnu závazek plynoucí z úvěrové smlouvy, neboť jí tuto povinnost shora citovaný spotřebitelský zákon č. 321/2001 Sb. nestanovoval. Přistoupil k tomu zejména s odkazem rozsudek Soudního dvora ze dne datum ve věci spisová značka k otázce zkoumání úvěruschopnosti z úřední povinnosti a dále s ohledem na závěry výše citovaného nálezu ÚS, podle kterého zkoumání úvěruschopnosti lze zahrnout při zvažování uplatnění korektivu dobrých mravů. Žalobkyně si před samotným uzavřením smlouvy vyžádala od jméno FO a přistoupivších dlužníků žalovaného a jeho manželky jméno FO informace a údaje, týkající se jejich majetkové situace, když od nich žádala uvedení a doložení příjmů, výdajů a závazků, kterým v té době čelili. Tito je řádně zaevidovali do žalobkyní předložených formulářů s tím, že se zároveň na základě čestného prohlášení zavázali uvést všechny rozhodné informace a tyto poskytnout zcela pravdivě. Tvrzené skutečnosti byly dlužníky i řádně doloženy. Žalobkyně tak na základě předestřených informací provedla vyhodnocení se závěrem, že dlužníci jsou schopni úvěr v této výši řádně splatit, a proto jej jméno FO poskytla. jméno FO, tak i jméno FO disponovaly příjmy, ač se nejednalo ani u jedné z nich o příjem ze závislé činnosti či podnikání, ale o příjem vyplácený státem (invalidní důchod, dávky státní sociální podpory), z něhož bylo možné splátky úvěru hradit. Je sice pravdou, že již v době poskytnutí úvěru jméno FO měla tři další závazky v podobě úvěrů, tyto však byly pravidelně hrazeny a dva z nich se již chýlily k úplnému zaplacení. Navíc v jednom z případů se jednalo o úvěr poskytnutý rovněž žalobkyní, kdy v pozici spoludlužníků vystupoval právě žalovaný spolu s jméno FO. jméno FO pak za závazky uvedla toliko úhradu pojistného a splátku úvěru, které však z příjmu bez potíží pokryla. Proto není namístě další závazky jméno FO a spoludlužníků vyhodnotit jako překážku pro poskytnutí předmětného úvěru. Co se týče žalovaného, tento měl příjem v podobě mzdy ze stálého zaměstnání, která v průměru činila 13 106 Kč čistého měsíčně. Zároveň neměl žádné jiné závazky, vyjma již z dříve poskytnutého úvěru jméno FO, k němuž rovněž přistoupil jakožto spoludlužník.

6. Soud tedy měl za to, že se žalobkyně náležitě zabývala okolnostmi ohledně schopnosti dlužníků, tj. jak primární dlužnice, tak i přistoupivší dlužníků, úvěr splácet, a to i přesto, že právní úprava jí takovou povinnost výslovně neukládala. Rovněž se soud ztotožnil se závěrem žalobkyně, že jméno FO, jméno FO a žalovaný měli po odečtení výdajů na živobytí a závazků dostatečné příjmy k tomu, aby byli schopni řádně a včas splácet poskytnutý úvěr, tedy dostát svému závazku.

7. Soud taktéž zdůraznil, že žalovanému mělo být jasné, že jeho povinnosti se nevyčerpávají pouhým podpisem na smlouvě o přistoupení k závazku, navíc když se jednalo o v pořadí již druhý závazek, který ve vztahu k osobě jméno FO na sebe převzal jakožto spoludlužník, a to v poměrně krátkém časovém údobí. Tudíž se z jeho strany nemohlo jednat o žádný neuvážený krok, respektive si musel být vědom platební morálky jméno FO včetně jejích majetkových poměrů, když se podruhé stal jejím spoludlužníkem a přistoupil k danému smluvnímu vztahu. V tomto ohledu tak nemůže být na újmu žalobkyně, že si přistoupivší dlužník (žalovaný) k primárnímu dlužníku nevyhodnotil s potřebnou mírou obezřetnosti poměry týkající se primárního dlužníka (jméno FO) včetně okolností, za nichž se primární dlužník domáhá poskytnutí úvěru, a i přesto se zavázal k úhradě dluhu, přičemž v případě jeho prodlení a neplnění platebních povinností( primárního dlužníka), tyto pak následně namítá a považuje poměry primárního dlužníka za nedostačující a svědčící v jeho neprospěch. S ohledem na výše uvedené soud v posuzovaném případě neshledal žádné významné skutečností, které by odůvodňovaly podmínky pro uplatnění korektivu dobrých mravů. Žalovaný byl od počátku sjednávání úvěru obeznámen s celou situací, předával žalobkyni informace o svých majetkových poměrech a podpisem na dokumentech stvrdil, že se seznámil s jejich obsahem Vstup žalovaného do smluvního vztahu bylo zcela na jeho vůli a primární dlužnice jej bezesporu neuvedla v žádný omyl, co do možností úvěr splácet, což ostatně nebylo ani jednou ze stran, respektive žalovaným nikterak namítáno. V případě zamítavého rozhodnutí by dle soudu došlo k zásadnímu zásahu do majetkových práv žalobkyně, neboť tato si počínala při uzavírání smluvního vztahu s primární dlužnicí i ve vztahu ke spoludlužníkům obezřetně. Výkon práv žalobkyně tak dle mínění soudu nevykazuje žádné nadměrně nepříznivé dopady do majetkové či sociální sféry spoludlužníka (žalovaného). Soud posoudil kladně splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníků, jelikož z doložených důkazů vyplynulo, že žalobkyně disponovala ověřenými informacemi o příjmech a výdajích dlužníků, které uvedli. S ohledem na uvedené se tak soud neztotožnil s námitkou 2) žalovaného ohledně výkonu práva žalobkyně v rozporu s korektivem dobrých mravů v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 702/20. Soud tedy shledal, že smlouva o úvěru, na jejímž základě byl poskytnut úvěr ve výši 166 000 Kč je z výše uvedených důvodů platná, když se žalobkyně řádně zabývala tzv. úvěruschopností dlužníků. Žalovaný se smlouvou o přistoupení k závazku zavázal splnit společně a nerozdílně s jméno FO za jméno FO dluh ze smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že v roce rok přestal být dluh splácen, žalobkyně odstoupila od smlouvy a vyzvala dlužníky, respektive žalovaného k úhradě dluhu do datum. Počínaje dnem datum je žalovaný v prodlení s plněním dluhu, a kromě jistiny je proto povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši (§ 517 odst. 1 a 2 o. z.). Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni jistinu dluhu, úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení z jistiny dluhu ode dne následujícího po splatnosti dluhu do zaplacení v zákonné výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kdy tyto jsou kapitalizovány do datum a zároveň požadovány od datum do zaplacení.

8. Soud taktéž neuznal důvodnou námitku žalovaného o rozporu s dobrými mravy ohledně nároku žalobkyně na zaplacení příslušenství pohledávky, když nárok na zaplacení úroků z prodlení je řádným nárokem majícím zákonnou oporu a nárok o zaplacení úroků z úvěru ve výši 7,3 % ročně byl řádně ujednán mezi účastníky. Výše sjednaného úroku z úvěru přitom zdaleka nedosahuje výše, jíž by bylo možné posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, když je ještě nižší než výše úroku z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. - v období od datum do datum a od datum do datum totiž výše úroku z prodlení činila výše úroku z prodlení 9 % ročně. Z výše uvedených důvodů okresní soud žalobě vůči žalovanému vyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. vzhledem k plnému úspěchu žalobkyně a žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení v celkové výši 81 681 Kč.

9. Ve lhůtě stanovené zákonem podal žalovaný proti rozsudku odvolání. Zásadně nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně a to, že v dané věci nelze použít korektiv dobrých mravů a vyhodnocení postupu žalobkyně při posuzování bonity primární dlužnice, jako uvážlivého a odpovědného.

10. Žalovaný zdůraznil, že primární dlužnice neměla příjem ze zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti a byla zcela závislá na dávkách státní sociální podpory, které při rozpočítání na tři členy rodiny byly pod hranicí existenčního minima. Taktéž tzv. další příjmy, přídavky na děti, nejisté výživné od otce a příspěvek na péči o nezl. syna Josefa, tedy dávky sociální podpory, nelze považovat za relevantní příjem žadatelky o úvěr, tak jak to posuzovala žalobkyně, neboť samotný charakter těchto sociálních dávek na nezl. děti, určuje, že se jedná výhradně o dávky primárně sloužící pro nezletilé děti dlužnice, tj. k zajištění jejich potřeb, proto z podstaty samé je nelze použít pro splácení jiných závazků, pokud se jich přímo netýkají. Dle jeho názoru měla žalobkyně při posuzování bonity primární dlužnice vzít v potaz i nezbytné výdaje rodiny. Žalovaný má za to, že prognóza řádného splácení úvěru u primární dlužnice byla nejistá, resp. hraničící s jistotou, že závazek nebude řádně splácen. Pokud poskytovatel úvěru za takto neutěšeného sociálního stavu primární dlužnice jí poskytl úvěr za účelem modernizace bytu, a to v jistině 166 000 Kč s příslušenstvím na velmi dlouhou dobu splácení, zcela jistě tak zjevně, a i účelově podcenil její schopnost splácet úvěr v takové neadekvátní výši, jednal a postupoval zcela lehkovážně a neodpovědně, bez potřebné opatrnosti a zcela ignoroval sociální a ekonomickou situaci dlužnice. Za tohoto skutkového stavu je proto na místě aplikace obecné zásady korektivu dobrých mravů stanovené Nálezem Ústavního soudu a stanoviskem odvolacího soudu a nelze žalobkyni poskytnout právní a soudní ochranu, neboť ta jednala ve zřejmém rozporu s dobrými mravy.

11. Na základě shora uvedeného žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobu zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.

12. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila při jednání odvolacího soudu. Považuje napadený rozsudek za věcně správný a ztotožnila se s jeho jak skutkovými, tak právními závěry. Má za to, že po rozsáhlém dokazování provedeném soudem I. stupně bylo zjištěno, že žalobkyně provedla prověřování úvěruschopnosti všech dlužníků podrobně a řádně. Dále zdůraznila, že se jednalo o úvěr ze stavebního spoření, ne o žádnou nebankovní půjčku, kdy byl stanoven na tuto dobu i poměrně nízký úrok z úvěru, a i sjednaná splátka byla zcela přiměřená vůči příjmům všech žalovaných, kdy je třeba posuzovat úvěruschopnost jako celek, tzn. posoudit úvěruschopnost všech dlužníků dohromady a nevytrhovat pouze majetkové a sociální poměry první žalované, tak jak to činí žalovaný ve svém odvolání. Upozornila přitom, že samotné jméno FO bez spoludlužníků by vůbec úvěr od žalobkyně nemohl být vzhledem k jejím poměrům poskytnut. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

13. Odvolací soud dle § 212 a násl. o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

14. Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud již v uvedené věci opakovaně rozhodoval. V usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. spisová značka ze dne datum shledal nedůvodnými námitky žalovaného ohledně opožděnosti odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně, doručení odstoupení od smlouvy žalovanému, jakož i argumentaci žalovaného, že neměl k dispozici smlouvu a podklady, na základě kterých uplatňuje žalobkyně svůj nárok. Odvolací soud se taktéž ztotožnil se závěry soudu I. stupně ohledně průběhu a výsledku insolvenčního řízení vedeného u Okresního soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka na majetek dlužnice – 1. žalované jméno FO. Odvolací soud však vytkl soudu I. stupně, že se nedostatečně zabýval námitkou žalovaného, který s odkazem na Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. US 702/20 ze dne datum tvrdil, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost jak primární dlužnice, tak dlužníků přistoupivších.

15. Odvolací soud se tudíž zaměřil na přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně ohledně posouzení zkoumání úvěruschopnosti všech dlužníků a případného uplatnění korektivu dobrých mravů, přičemž ohledně ostatních, již vyřešených námitek žalovaného, neshledal důvod odklonit se od svého předchozího názoru uvedeného v usnesení spisová značka ze dne datum. V této souvislosti odvolací soud zopakoval s použitím ust. § 213 odst. 3 o. s. ř. důkaz smlouvou o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřenou dne datum mezi žalobkyní a první žalovanou jméno FO a dále smlouvou o přistoupení k závazku uzavřenou mezi žalobkyní a jméno FO a jméno FO dne datum.

16. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní s jméno FO odvolací soud kromě zjištění učiněných soudem I. stupně zjistil, že se dlužnice jméno FO zavázala k měsíční splátce úroku ve výši 1 010 Kč do doby splácení meziúvěru, k platbě částky 1 328 Kč měsíčně představující splátku úvěru ze stavebního spoření a částky 700 Kč měsíčně jako vkladu na účet stavebního spoření do přidělení cílové částky. Celkově tedy činila měsíční splátka 3 038 Kč. V čl. IV. bodu 2. smlouvy bylo mimo jiné konstatováno, že jednou z podmínek pro čerpání meziúvěru a úvěru je předložení smlouvy o přistoupení k závazku.

17. Ze smlouvy uzavřené s manžely jméno FO o přistoupení k závazku dle § 533 obč. zák. mimo jiné vyplynulo, že přistoupivší dlužníci byli přesně informováni o shora uvedených částkách, k jejichž úhradě se přistoupením k závazku zavazují.

18. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně dostatečně, ačkoli k tomu v době uzavření úvěrové smlouvy a smlouvy o přistoupení k závazku neměla zákonnou povinnost, zkoumala úvěruschopnost jak primární dlužnice, tak přistoupivších dlužníků. Z předložených důkazů žalobkyní je zřejmé, že příslušní pracovníci žalobkyně zkoumali majetkové a finanční poměry všech dlužníků, provedli po kontrole příjmů odečtení závazků a finanční rezervy ke zjištění finanční rezervy u přistupitelů. U jméno FO byly taktéž před uzavřením smlouvy ke dni datum v rámci kontroly příjmů zkoumány náklady na domácnost, potřeby na obživu jednotlivých členů domácnosti a jaká částka zůstává na obživu po odečtení závazků a 15 % měsíčních příjmů jako rezervy.

19. Odvolací soud se neztotožňuje s argumentací žalovaného, že nelze zahrnout při posuzování úvěruschopnosti primární dlužnice do jejích příjmů sociální dávky a další příjmy (výživné od otce, příspěvek na péči o nezletilého syna), neboť z účelu úvěru – údržba bytu, je zřejmé, že cílem bylo zajištění podmínek pro bydlení celé rodiny, tj i dětí.

20. Odvolací soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti bylo žalobkyní provedeno s dostatečnou péčí a odpovědností. Je třeba zdůraznit, že žalobkyně řešila úvěruschopnost třech dlužníků vzhledem k měsíční splátce ve výši 3 028 Kč, když v případě přistoupení k závazku ve smyslu § 533 obč. zák. nelze dle názoru odvolacího soudu posuzovat odděleně úvěruschopnost primární dlužnice a přistoupivších dlužníků. Koneckonců, jak vyplývá z čl. IV. bodu 2 smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a jméno FO, jedním z předpokladů čerpání úvěru bylo právě uzavření smlouvy o přistoupení k závazku. Odvolací soud tedy má za to, že dlužníci byli schopni úvěr řádně splácet.

21. Odvolací soud též souhlasí se závěrem soudu I. stupně, a v podrobnostech na něj odkazuje, že nenastaly podmínky pro uplatnění korektivu dobrých mravů. Žalovaný si byl vědom, resp. musel si být vědom své povinnosti jako přistoupivší dlužník hradit měsíčně celkem 3 038 Kč, z jeho strany se přitom jednalo o již druhé zajištění závazku jméno FO během cca půl roku a nelze dojít k závěru, že výkon práva žalobkyně představuje nadměrně nepříznivé dopady do majetkové a sociální sféry žalovaného.

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil výrok I. napadeného rozsudku.

23. Odvolací soud následně též přezkoumal výrok o nákladech řízení, přičemž neshledal postup soudu I. stupně zcela správným. Soud I. stupně při rozhodování o nákladech řízení při stanovení tarifní hodnoty správně zohlednil zpětvzetí žaloby ze dne datum co do částky 54 061,89 Kč, nicméně odvolací soud má za to, že nebyla zohledněna ta skutečnost, že původně žalobkyně žalovala tři žalované, kdy následně vůči jméno FO a jméno FO vzala žalobu zpět, přičemž tito žalovaní se nenacházeli v postavení tzv. nerozlučných společníků.

24. Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne datum sp. zn. spisová značka, Výrok o solidární (společné a nerozdílné) povinnosti k náhradě nákladů řízení přichází v případě společenství účastníků, kteří jsou k této náhradě povinni, v úvahu jen u tzv. nerozlučných společníků. Nejde-li o tento druh společenství, je třeba o povinnosti každého z účastníků, kteří vystupují na téže straně a kterým je náhrada ukládána, rozhodnout samostatně podle pravidel, obsažených v § 142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.

25. Odvolací soud tudíž vzhledem ke shora uvedenému posuzoval výši náhrady nákladů žalobkyně vůči již pouze žalovanému jméno FO nejen s ohledem na předmět řízení, ale i s ohledem na počet účastníků na straně žalované v té které fázi řízení.

26. Odvolací soud má tedy za to, že ve fázi řízení, kdy se na straně žalované nacházeli tři žalovaní, je namístě, aby žalobkyni byla přiznána vůči žalovanému částka 6 480 Kč, určeno z tarifní hodnoty 126 154,56 Kč za tři úkony právní služby za převzetí a přípravu věci, žalobu a vyjádření k odporu proti platebnímu rozkazu (§ bod 5., § 11 odst. 1 a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátní tarif – dále jen advokátní tarif) spolu se třemi režijními paušály po 300 Kč, tj. 6 180 x 3 + 900 =19 440 Kč, přičemž žalovaný má povinnost uhradit třetinu těchto nákladů. Ve fázi řízení, poté, co bylo pravomocně zastaveno řízení vůči jméno FO a z předmětu řízení 126 154,56 Kč, žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení ve výši 6 480 Kč za dva úkony právní služby za vyjádření k odvolání a účast u jednání dne datum spolu s režijními paušály po 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátní tarif), tj. 6 180 x 2 + 600 = 12 960 Kč a žalovaný má povinnost uhradit polovinu těchto nákladů Dále žalobkyni náleží úkon právní služby za částečné zpětvzetí žaloby co do částky 54 061 Kč ve výši 3 300 Kč spolu s režijním paušálem (§ 11 odst. 1 pím. d) advokátní tarif) tj. 3 600 Kč a žalovaný má povinnost uhradit polovinu těchto nákladů, tj. 1 800 Kč. Dále již odvolací soud vycházel při určení výše náhrady nákladů řízení z předmětu řízení 72 092,67 Kč a účasti pouze žalovaného jméno FO, přičemž určil, že žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu pěti úkonů právní služby po 4 020 Kč spolu s pěti režijními paušály, celkem tedy ve výši 21 600 Kč za vyjádření k odvolání žalovaného z datum, účast u jednání ve dnech datum a datum, vyjádření ze dne datum a účast u jednání dne datum (§ 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátní tarif). Dále žalobkyni vzniklo právo na cestovné ke shora uvedeným jednáním soudu v celkové výši 1 514 Kč a na náhradu za ztrátu času ve výši 1 600 Kč. Spolu s DPH ve výši 8 289, 54 Kč a třetinou zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 683,30 Kč má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení ve výši 49 446,84 Kč. Odvolací soud proto s ohledem na shora uvedené změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výrok II. o nákladech řízení napadeného rozsudku a rozhodl, že žalovaný e povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku 49 446,84 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

27. O nákladech tohoto odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzhledem k plnému úspěch žalobkyně ve věci samé. Žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 6 635,64 Kč sestávající se z jednoho úkonu právní služby za účast u jednání odvolacího soudu ve výši 4 020 Kč spolu s režijním paušálem ve výši 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), cestovným za jízdu vlakem z adresa a zpět ve výši 564 Kč, náhrady za ztrátu v rozsahu šest půlhodin, tj 600 Kč, to vše s DPH ve výši 1 151,64 Kč. O místu a lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti výroku I. lze tohoto rozhodnutí lze za podmínek § 237 o. s. ř. podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Proti výrokům II. a III. není dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).