29 Co 278/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Bláhové a soudkyň JUDr. Petry Hankové a JUDr. Petry Kořínkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1 - Malá Strana proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 70 323,63 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 28 C 234/2024-24 ze dne 11. 4. 2025

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 3. 2024 do 4. 7. 2025 a úroku z prodlení ve výši 3,50 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 7. 2025 do zaplacení potvrzuje.

II. V části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 7. 2025 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 7. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 55 866,16 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II žalobu zamítl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 457,47 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 579,10 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 989,45 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 59 510,40 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 30 % ročně z částky 58 610,40 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení. Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, a žalovaná v postavení spotřebitelky uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem a příslušenstvím v měsíčních splátkách vždy ke každému 10. dni příslušného kalendářního měsíce. Úrok by byl sjednán ve výši 70,81 % ročně. Žalovaná na úvěr uhradila celkem 4 133,86 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 9 433,28 Kč s upozorněním na zesplatnění úvěru z úvěrové smlouvy č. , hodnota, . Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 postoupila společnost , právnická osoba, pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Dopisem ze dne 29. 1. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky a vyzvala ji k úhradě dlužné částky 73 456,49 Kč. Okresní soud se zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí shora uvedeného spotřebitelského úvěru s odbornou péčí posuzovala schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet. Vyšel ze zjištění, že k prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr byly předloženy pouze fotografie občanského průkazu žalované a fotografie žalované, jak drží občanský průkaz. Jiné důkazy žalobkyně nedoložila. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), a proto je smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., a žalobkyni tak náleží pouze právo na vrácení jistiny, respektive její dosud nesplacené části 55 866,16 Kč. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. Nákladový výrok odůvodnil podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení převážně úspěšná, náklady řízení jí však nevznikly.

2. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti části výroku II zamítající žalobu v požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 56 866,16 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení, se odvolala žalobkyně a navrhla, aby byl rozsudek v napadené části změněn tak, že žalobě bude v uvedeném rozsahu vyhověno. Uvedla, že nenapadá závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy. Má však za to, že nárok na úroky z prodlení vyplývá z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalované nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale již před podanou žalobou, a to na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalované ze strany žalobkyně poskytnuta. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech a schopnostech jistinu vrátit nese žalovaná (k tomu žalobkyně odkázala nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 167/96, sp. zn. IV. ÚS 14/17 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3427/2022).

3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a jemu předcházející řízení, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a to v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně, tj. pouze v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 56 866,16 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení a v závislém výroku III o nákladech řízení, a odvolání žalobkyně shledal důvodným pouze částečně.

5. Pokud jde o skutková zjištění, vycházel odvolací soud z toho, co bylo na základě řádně provedených a v souladu s pravidly danými v § 132 a násl. o. s. ř. vyhodnocených důkazů objasněno již okresním soudem. Tak má odvolací soud za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, jako věřitelka a žalovaná jako dlužnice v postavení spotřebitelky uzavřely dne 10. 1. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit jí poskytnuté finanční prostředky spolu s úrokem a příslušenstvím formou měsíčních splátek, jejich výše, počet a četnost měla být žalované sdělena každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb. Z transakční historie k této smlouvě vyplývá, že na předmětný úvěr žalovaná uhradila částku 4 133,86 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 29. 1. 2024 a seznamu postoupených pohledávek zjistil, že , právnická osoba, postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou a žalované byla tato okolnost oznámena dopisem ze dne 29. 1. 2024.

6. V právním hodnocením uvedených skutkových zjištění okresní soud správně uzavřel, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou o spotřebitelském úvěru podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.

7. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Ze strany poskytovatele úvěru je nezbytné zkoumat důkladně nejen příjmovou složku žadatele o úvěr, tj. existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání, výši průměrné mzdy apod., ale i složku výdajovou, tj. náklady na bydlení, dopravu, běžné výdaje, závazky či dokonce případné exekuční či insolvenční řízení žadatele. Poskytovatel úvěru má tedy na základě zhodnocení příjmů a výdajů žadatele povinnost s odbornou péčí posoudit, zda žadatel (dlužník) nebude mít zjevný problém úvěr splácet, přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá pouze na údaje o schopnosti dlužníka úvěr splácet.

8. Podle § 87 věty prvé a třetí z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 z. s. ú. změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. S ohledem na objasněné okolnosti uzavírání smlouvy č. , hodnota, shledává odvolací soud správným závěr okresního soudu, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně , právnická osoba, zjišťovala a ověřovala výši příjmů a výdajů žalované před uzavřením smlouvy. K majetkové situaci žalované žalobkyně nepředložila žádný důkaz. Není tak možné učinit závěr o příjmech a výdajích žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zcela rezignovala na zjištění, zda je žalovaná schopna poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Spokojila se pouze s fotografií občanského průkazu vystaveného na jméno a příjmení žalované. Takové zkoumání schopnosti žalované splácet poskytnuté finanční prostředky je ve smyslu § 86 z. s. ú. zcela nedostatečné.

11. Je proto správný závěr okresního soudu, že , právnická osoba, nepostupovala s náležitou odbornou péčí dle § 86 odst. 1 z. s. ú., a proto je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 1. 2023 č. , hodnota, neplatná podle § 87 odst. 1 věty prvé z. s. ú.

12. Jedná se o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 588 o. z.), neboť ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. nechrání pouze spotřebitele, na jehož ochranu je citované ustanovení určeno, ale zprostředkovaně i další subjekty. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, požadavky na prověření úvěruschopnosti chrání zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Porušení povinnosti poskytovatele zkoumat schopnost dlužníka poskytnuté prostředky vrátit odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného (spotřebitele). Aktuální úprava § 87 odst. 1 z. s. ú. reaguje na rozsudek Soudního dvora EU ve věci OPR Finance zn. C-679/18, který judikoval, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022), je v rozporu s články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru s tím, že uvedené články „musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu“.

13. Tato neplatnost, jak vyplývá ze závěrů Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, nese s sebou žalované dle § 87 odst. 2 věty třetí z. s. ú. povinnost vrátit (pouze) peníze jí na základě této neplatné smlouvy poskytnuté. To, že žalovaná má peníze vrátit „v době přiměřené“ jejím možnostem, odlišuje postavení žalované jako úvěrované spotřebitelky od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalované, respektive splatnost jejího závazku tak není vázána na výzvu věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. (jak se mylně domnívá žalobkyně), nýbrž musí být určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Dokud zde není takového určení, nelze dovozovat prodlení žalované jako dlužnice (§ 1968 o. z.), a nelze tudíž žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).

14. V projednávané věci přitom účastnice netvrdí, že by taková dohoda o splatnosti byla uzavřena, a nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu a dosud provedených důkazů. Z již zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 plyne, že k určení „přiměřené doby“ soudem může dojít na návrh některého z účastníků nejen v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru příp. vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Ve druhém z případů proto lze určení doby nahlížet jako sui generis určení lhůty k plnění.

15. Ve shodě se shora uvedeným okresní soud postupoval, když výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dosud nesplacenou část jistiny (po zohlednění částečné úhrady žalovanou v celkové ve výši 4 133,86 Kč), a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tím byla splatnost povinnosti žalované (poprvé) soudem určena. Z doručenek ve spise vyplývá, že rozsudek okresního soudu byl zástupci žalobkyně doručen dne 4. 6. 2025 a žalované dne 16. 6. 2025 (§ 49 odst. 4 o. s. ř.). Jelikož žalovaná proti rozsudku odvolání nepodala a odvolání žalobkyně nesměřuje proti výroku I, nabyl rozsudek okresního soudu ve výroku I dne 1. 7. 2025 právní moci a je jím tak vázán i odvolací soud v tomto odvolacím řízení (§ 159, § 159a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud tedy vychází z toho, že podle § 87 z. s. ú. je žalovaná povinna vrátit žalobkyni jistinu, resp. její dosud nesplacenou část, a tato povinnost se stala splatnou až dne 4. 7. 2025.

16. Z uvedeného tedy vyplývá, že okresní soud správně vycházel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí (11. 4. 2025) nebyla uvedená povinnost ještě splatnou, proto žalovaná nemohla být v prodlení s jejím plněním (§ 1968 o. z.), a proto požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení správně zamítl. Pro rozsudek odvolacího soudu je však rozhodující stav v době jeho vyhlášení 26. 11. 2025 (§ 154 odst. 1, § 211 o. s. ř.), a proto odvolací soud přihlíží k tomu, že v průběhu odvolacího řízení se uvedená povinnost žalované stala dne 4. 7. 2025 splatnou (jde o přípustnou novou skutečnost podle § 205a písm. f/ o. s. ř.). Žalobkyně přitom tvrdí, že jí žalovaná po vydání napadeného rozsudku ničeho nezaplatila. Ani žalovaná (přestože k tomu byla odvolacím soudem vyzvána) netvrdí, že by tomu tak bylo (netvrdí, že by uvedenou povinnost splnila ani že by jiným způsobem zanikla). Proto odvolací soud uzavírá, že od 5. 7. 2025 je žalovaná v prodlení s plněním uvedené povinnosti, a proto má žalobkyně vůči ní podle § 1970 o. z. právo na zaplacení úroku z prodlení, avšak nikoli v požadované výši 15 %.

17. Výše úroku z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Jelikož k prvému dni druhého pololetí 2025 (v němž dne 5. 7. 2025 došlo k prodlení žalované) repo sazba stanovená Česko národní bankou činila 3,5 %, má žalobkyně právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 55 866,16 Kč od 5. 7. 2024 do zaplacení ve výši 11,5 % (tj. ve výši repo sazby 3,5 % zvýšené o 8 procentních bodů). Požaduje-li však žalobkyně z částky 55 866,16 Kč za období od 5. 7. 2025 do zaplacení úrok z prodlení o 3,5 % vyšší, není tento její požadavek důvodný, a tedy ohledně něj byla žaloba správně zamítnuta.

18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud rozsudek okresního soudu v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 3. 2024 do 4. 7. 2025 a úroku z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 7. 2025 do zaplacení jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., a v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 7. 2025 do zaplacení ho podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 7. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

19. Ve zbývající části výroku II a ve výroku I nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden, proto v tomto rozsahu zůstal nedotčen a již nabyl právní moci (§ 159 o. s. ř.).

20. Jelikož odvolací soud rozsudek okresního soudu částečně změnil, rozhodl nově o nákladech řízení u okresního soudu a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř.). Pro posouzení otázky, zda a která z účastnic má v projednávané věci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, je podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodující míra jejich úspěchu ve věci samé, kterou je však třeba posuzovat s ohledem na celý předmět řízení včetně příslušenství. Žalobkyně tak měla úspěch co do jí přisouzené částky 55 866,16 Kč. Oproti tomu žalovaná byla v řízení úspěšná co do zamítnutého požadavku žalobkyně na zaplacení částky 14 457,47 Kč, úroku ve výši 5 579,10 Kč, úroku ve výši 10 989,45 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 3. 2024 do 11. 4. 2025 (s ohledem na následný výsledek odvolacího řízení), tj. 9 233,41 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 644,24 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, který ke dni 11. 4. 2025 činí 654,58 Kč, úroku ve výši 30 % ročně z částky 58 610,40 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, který ke dni 11. 4. 2025 činí 21 055,39 Kč Součet uvedených částek je 61 969,40 Kč. Z toho je zřejmé, že v řízení u okresního soudu byla procesně úspěšnější žalovaná. Stejně je tomu tak v odvolacím řízení, neboť jeho předmětem byl toliko požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 55 866,16 Kč od 5. 3. 2023 do zaplacení, z čehož žalobkyně měla úspěch pouze co do úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 55 866,16 Kč za období od 5. 7. 2025 do zaplacení. Proto by žalovaná měla podle § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části nákladů řízení před soudy obou stupňů, avšak žádné náklady nevynaložila. Proto odvolací soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo ani na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.