29 Co 373/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudců Mgr. Heleny Bláhové a Mgr. Petry Hankové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 20 214,45 Kč s přísl., o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3. září 2025, č. j. 15 C 200/2025-39,

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení 525,45 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 189 Kč od 11.12.2024 do 6.10.2025 a úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 17 189 Kč od 7.10.2025 do zaplacení potvrzuje.

II. V části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 189 Kč od 7. 10. 2025 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 189 Kč od 7. 10. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši , částka, k rukám advokáta , Jméno advokáta, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 189 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II žalobu co do částky 3 025,45 Kč, do kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 1 749,85 Kč a do zákonného úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 189 Kč od 11. 12. 2024 do zaplacení, zamítl, a výrokem III rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 836,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Z odůvodnění vyplývá, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě které se žalobce zavázal žalovanému poskytnout úvěrový limit až do výše , částka, a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 860 Kč. První čerpání úvěru co do částky 17 189 Kč bylo sjednáno jako účelové s tím, že žalovaný se zavázal účelovou část úvěru splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 774 Kč s tím, že celková částka splatná klientem měla činit 19 514 Kč. Žalovaný čerpal úvěr při uzavření smlouvy ve výši 17 189 Kč a počínaje , datum, byl povinen hradit pravidelné splátky ve výši 1 860 Kč (vč. plateb na pojistné ve výši 86 Kč). Jelikož žalovaný přes výzvu k zaplacení neuhradil ničeho, rozhodla se žalobkyně v souladu se Smlouvou přistoupit k odstoupení od Smlouvy dopisem, doručným žalovanému 17. 8. 2024. Žalobkyně požadovala částku 21 964,30 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 17 189 Kč, smluvních poplatků ve výši 3 025,45 Kč (poplatky 400 Kč za 1. písemnou upomínku, 600 kč za 2. písemnou upomínku a 1 500 Kč a v případě ukončení smlouvy o úvěru ze strany věřitele z důvodu prodlení spotřebitele trvajícího alespoň 3 měsíce a dále 525,45 Kč za dlužné pojistné ) a smluvního úroku z jistiny ve výši 1 749,85 Kč (sazba úroku sjednána na 26,82 %, žalobkyně však požaduje jen 24 % p.a., od 1. 6. 2024 žádá úrok 13,40 % p.a.). Ostatní nároky neuplatnila. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 9. 1. 2025 předžalobní výzvu k úhradě dluhu, avšak bezvýsledně. K výzvě soud pak žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti doplnila, že čistý měsíční příjem z pracovního poměru byl 27 000 Kč, náklady na bydlení 7 000 Kč, splátka úvěru činila 1 857,73 Kč.

3. Okresní soud se prvotně shledal, že žalovaný je státní příslušník Slovenské republiky, tedy se zabýval mezinárodní příslušností aplikovatelným právním řádem. Vyšel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které vstoupilo v účinnost dnem 10. 1. 2015. Podle čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, v jiném členském státě žalována: 1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Okresní soud shledal, že v daném případě byl úvěr poskytnut na území České republiky, kde měl být i splácen, tedy uzavřel, že je dána příslušnost českých soudů pro projednání a rozhodnutí této věci. Dle čl. 4.1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“), v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto: smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. Rozhodný tak shledal právní řád České republiky. Konkrétně pak věc posoudil podle dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jako smlouvu o úvěru která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu žalovaný podepsal jako běžná fyzická osoba, spotřebitel. Okresní soud se tedy ve smyslu § 86 z.s.ú. zabýval tím, zda byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Po provedeném dokazování i přes výzvu dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský zákoník (dále též jen „o.s.ř.“) však dospěl však k závěru, že žalobkyně řádně úvěruschopnost žalovaného neprověřila. K výzvě soudu pouze předložila nedatovaný dokument “Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatele úvěru , Jméno žalobkyně, .“. Z něho se podává, že žalovaný měl při sjednávání smlouvy předložit občanský průkaz, byla provedena lustrace žalovaného v registru SOLUS a v centrální evidenci exekucí, dále mělo být zjištěno, že žalovaný má čistý měsíční příjem , částka, , náklady na bydlení , částka, měsíčně, žádnou hypotéku, jiné splátky, či jiné závazky (př. výživné) nemá. U ikon, z jakých zdrojů byly údaje zjištěny, není zaškrtnuto nic (př. výplatní páska, potvrzení o příjmu, daňové přiznání, nájemní smlouva, údaje o existenčním minimu od ČSÚ, či výpisy z databází a registrů atd.). Dále je pak uvedeno, že rozdíl mezi příjmy a výdaji je , částka, , splátku , částka, je tedy schopen žalovaný hradit. Takovéto prověření považoval okresní soud za zcela nedostatečné, neboť žalobkyně spolehla pouze na skutečnosti sdělené žalovaným, žádnou příjmovou stránku (př. potvrzení od zaměstnavatele, výpisy z účtu) ani výdajovou (př. nájemní smlouva, výpisy z účtu, šetření v dalších registrech) řádně neprověřila, soudu rovněž nebyl předložen jakýkoliv listinný důkaz k majetkovým poměrům či bonitě žalovaného. O tom, že žalovaný již od počátku neměl dostatek prostředků na splácení svědčí i to, že nezaplatil ani 1 splátku. Okresní soud proto uzavřel, že smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná, a žádné smluvní nároky (smluvní pokuty, úroky, pojištění) či poplatky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, tedy částku , částka, . Lhůtu pro plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. s přihlédnutím k § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. v délce tří dnů jako obecnou pariční lhůtu, neboť žalovaný ke svým současným sociálním a majetkovým poměrům, které by odůvodňovaly určení lhůty jiné, ničeho netvrdil ani neprokázal, a mezi účastníky nebylo ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. dohodnuto ani jiné datum splatnosti. Ve zbývající části okresní soud žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce měl ve věci úspěch jen částečný, žalobkyně měla nárok jen na 70 % účelně vynaložených nákladů řízení, tj. částku 1 836,80 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti části výroku II zamítající žalobu v požadavku žalobkyně na zaplacení 525,45 Kč, společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 17 189 Kč od 11. 12. 2024 do zaplacení a výroku III ohledně přiznané výše náhrady nákladů soudního řízení, se odvolala žalobkyně. Namítala, že částka ve výši 525,45 Kč byla nárokována z titulu uzavřeného pojištění schopnosti splácet úvěr, a že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Neplatnost konstatovaná okresním soudem se ujednání o pojistném nedotýká, neboť to může samo osobě obstát. Nárok žalobkyně na přiznání úroků z prodlení je dán již od 18. 8. 2024, jak dokládá přiložený poštovním podací archem k odstupujícímu dopisu s odkazem na smluvní ujednání z části 5 odst. 8 smlouvy. Žalobkyně však ve prospěch žalovaného požaduje zákonný úrok z prodlení teprve ode dne 11. 12. 2024, kdy tedy žalovanému poskytl téměř tříměsíční lhůtu k plnění navíc, které však žalovaný nijak nevyužil. Okresní soud se dostatečně nezabýval tím, proč by se teprve uplynutím pariční lhůty měla pohledávka stát splatnou ve srovnání se splatností stanovenou žalobcem. Navrhla tedy, aby byl rozsudek okresního soudu v napadené části změněn tak, že žalobě bude v uvedeném rozsahu vyhověno.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Při splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované do výroku II není důvodné a do výroku III jen částečně.

7. Pokud jde o skutková zjištění, vycházel odvolací soud z toho, co bylo na základě řádně provedených a v souladu s pravidly danými v § 132 a násl. o.s.ř. vyhodnocených důkazů objasněno již okresním soudem.

8. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud správně uzavřel, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou o úvěru ze dne , datum, podléhá režimu o.z., a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu z.s.ú., který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.

9. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 věty prvé a třetí z. s. ú. ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 z. s. ú. změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. S ohledem na objasněné okolnosti uzavírání dané smlouvy o úvěru shledává odvolací soud správný závěr okresního soudu, že žalobkyně neprokázala (ani po písemném poučení soudem, které nemohlo být opakováno s ohledem neúčast na jednání), že by žalobkyně zjišťovala a ověřovala výši příjmů a výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy v souladu s požadavky stanovenými v § 86 odst. 1, 2 z. s. a že je proto nutno považovat tuto smlouvu dle § 87 odst. 1 věty prvé z. s. ú. Za neplatnou. Proti těmto záměrům ničeho nenamítá v odvolacím řízení ani žalobkyně.

13. Neplatnost smlouvy, jak vyplývá ze závěrů Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, nese s sebou na straně žalované dle § 87 odst. 2 věty třetí z. s. ú. povinnost vrátit (pouze) peníze jí na základě této neplatné smlouvy poskytnuté. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného jako úvěrované spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o.z. Povinnost žalovaného, respektive splatnost jeho závazku tak není vázána na výzvu věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. (jak se mylně domnívá žalobkyně), nýbrž musí být určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Dokud zde není takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o.z.), a nelze tudíž žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o.z.).

14. V projednávané věci přitom účastníci řízení netvrdí, že by taková dohoda o splatnosti byla mezi nimi uzavřena, a nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu a dosud provedených důkazů. Z již zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 plyne, že k určení „přiměřené doby“ soudem může dojít na návrh některého z účastníků nejen v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru příp. vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Ve druhém z případů proto lze na určení doby nahlížet jako na sui generis určení lhůty k plnění.

15. Ve shodě se shora uvedeným okresní soud postupoval, když výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dosud nesplacenou část jistiny ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tím byla splatnost povinnosti žalovaného (poprvé) soudem určena. Z doručenek ve spise vyplývá, že rozsudek okresního soudu byl zástupci žalobkyně doručen dne 4. 9. 2025 a žalovanému dne 15. 9. 2025 (§ 49 odst. 4 o. s. ř.). Jelikož žalovaný proti rozsudku odvolání nepodal a odvolání žalobkyně nesměřuje proti výroku I, nabyl rozsudek okresního soudu ve výroku I dne 1.10.2025 právní moci a je jím tak vázán i odvolací soud v tomto odvolacím řízení (§ 159, § 159a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud tedy vychází z toho, že podle § 87 z. s. ú. je žalobkyně je povinna vrátit žalobkyni jistinu, resp. její dosud nesplacenou část ve výši 17 189 Kč, a tato povinnost se stala splatnou až dne 6.10.2025.

16. Z uvedeného tedy vyplývá, že okresní soud správně vycházel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí (3. 9. 2025) nebyla uvedená povinnost ještě splatnou, proto žalovaný nemohl být v prodlení s jeho plněním (§ 1968 o.z.), a proto požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 189 Kč od 11. 12. 2024 do zaplacení správně zamítl. Pro rozsudek odvolacího soudu je však rozhodující stav v době jeho vyhlášení dne 21. 1. 2026 (§ 154 odst. 1, § 211 o.s.ř.), a proto odvolací soud přihlíží k tomu, že v průběhu odvolacího řízení se uvedená povinnost žalovaného stala dne 6. 10. 2025 splatnou (jde o přípustnou novou skutečnost podle § 205a písm. f/ o.s.ř.). Žalovaný nesdělil, že by dluh uhradil a žalobkyně na požadavku jeho plnění setrvala. Proto odvolací soud uzavírá, že od 7. 10. 2025 je žalovaný v prodlení s plněním uvedené povinnosti, a žalobkyně tak má vůči němu podle § 1970 o.z. právo na zaplacení úroku z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne 7. 10. 2025 do zaplacení, avšak toliko právě z žalovaným čerpané částky 17 189 Kč.

17. Odvolací soud neshledal, že by tu byl důvod pro přiznání částky 525,45 Kč nárokované z titulu uzavřeného pojištění schopnosti splácet úvěr. Žalobkyně neúplným způsobem cituje ustanovení 576 o.z., které uvádí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Pojištění schopnosti splácet úvěr je účelově spjato s hrazením úvěru dle úvěrové smlouvy, nelze předpokládat, že by někdo ujednával toto pojištění, pokud by mu bylo známo, že sama úvěrová smlouva je neplatná. Navíc právě daný důvod neplatnosti, kterým je nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti zprostředkovaně dopadá i na dané ujednání, neboť principiálně nemělo dojít k zatěžování žalovaného úvěrem, natožpak dalšími související službami. Odvolací soud tak plně souhlasí s okresním soudem, že i dané ujednání je stiženo neplatností, nelze tak požadovat dlužné pojistné, okresní soud tak rozhodl správně o zamítnutí žaloby v rozsahu této částky.

18. Pokud jde o výši přiznaného úroku z prodlení z částky 17 189 Kč, je nutno vyjít z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V projednávané věci se žalovaný dostal do prodlení s úhradou přiznané pohledávky dne 7. 10. 2025. K tomuto dni představovala výše úrokové sazby 11,5 % ročně.

19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy odvolací soud rozsudek okresního soudu v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení 525,45 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 189 Kč od 11.12.2024 do 6.10.2025 a úroku z prodlení ve výši 1,25 % (rozdíl mezi požadovanou výší 12,75 % a zákonnou výší 11,5 % k tomuto datu) ročně z částky 17 189 Kč od 7.10.2025 do zaplacení jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 189 Kč od 7. 10. 2025 do zaplacení se rozsudek okresního soudu jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 17 189 Kč od 7. 10. 2025 do zaplacení a to v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

20. Ve zbývající části výroku II a ve výroku I nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden, proto v tomto rozsahu zůstal nedotčen a již nabyl právní moci (§ 159 o.s.ř.).

21. Jelikož odvolací soud rozsudek okresního soudu částečně změnil, rozhodl nově o nákladech řízení u okresního soudu a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, 2 o.s.ř.). Pro posouzení otázky, zda a který z účastníků má v projednávané věci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, je podle § 142 odst. 1, 2 o.s.ř. rozhodující míra jejich úspěchu ve věci samé, kterou je však třeba posuzovat s ohledem na celý předmět řízení včetně příslušenství. Žalobkyně tak měla v řízení před okresním soudem úspěch co do jí přisouzené částky 17 189 Kč. Oproti tomu žalovaný byl v řízení úspěšný co do zamítnutého požadavku žalobkyně na zaplacení částky 3 025,45 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 749,85 Kč, kapitalizovaného požadovaného úroku z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku , datum, ve výši 1 602,82 Kč, tj. v součtu 6 378,12 Kč. Celkem tedy žalobkyně nárokovala ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu částku 23 567,12 Kč, žalobkyně tak byla úspěšná z 72,94 % a žalovaný z 27,06 %. Z toho je zřejmé, že v řízení u okresního soudu byla procesně úspěšnější žalobkyně a vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů v rozsahu 45,88 % (72,94 % - 27,06 %). Jinak je tomu v odvolacím řízení, neboť jeho předmětem byla toliko částka 525,45 Kč a požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 189 Kč od 11. 12. 2024 do zaplacení, z čehož žalobkyně měla úspěch pouze co do úroku z prodlení 11,5 % ročně z částky 17 189 Kč za období od 7. 10. 2025 do zaplacení. Ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu tedy žalobkyně v odvolacím řízení uplatňovala přiznání částky, Anonymizováno, 2 968,89 Kč a úspěšná byla v částce 579,48 Kč. Žalobkyně byla úspěšná z 19,52 % a žalovaný z 80,48 %. Z toho je zřejmé, že v odvolacím řízení byl procesně úspěšnější žalovaný, proto by měl podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu poměrné části nákladů řízení před krajským soudem. Jelikož však žalovaný žádné náklady nevynaložil, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem právo.

22. Výše náhrady nákladů soudního řízení žalobkyně před okresním soudem spočetl okresní soud částkou 2 624 Kč správně, na odůvodnění jeho výpočtu v tomto směru lze odkázat. Přiznaným 45,88 % pak odpovídá částka 1 203,89 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).