30 CO 123/2021

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudců JUDr. Pavlíny Havelkové a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobce: ; Povodí Labe, státní podnik, IČO sídlem adresa, PSČ obec proti; žalovanému: ; jméno příjmení, datum narození, IČO bytem adresa zastoupený obecnou zmocněnkyní příjmení jméno příjmení bytem adresa o zaplacení 255 470 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č.j. 5 C 1/2019-248 ze dne 18. května 2021, ve znění doplňujícího rozsudku č.j. 5 C 1/2019-258 ze dne 22. června 2021

I. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č.j. 5 C 1/2019-248 ze dne 18. května 2021, ve znění doplňujícího rozsudku č.j. 5 C 1/2019-258 ze dne 22. června 2021, se mění ve výroku IV tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 37 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 37 700 Kč ode dne datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení do částky 217 770 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od datum do zaplacení. Výrokem II vyslovil, že se žalobci vrací soudní poplatek ve výši 6 968 Kč. Výrokem III zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 37 700 Kč od datum do datum a co do úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 37 700 Kč od datum do zaplacení. Výrokem IV uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 37 700 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 37 700 Kč od datum do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem V žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem doplnil rozsudečný výrok III tak, že zamítl žalobu též co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč.

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, která stojí na požadavku žalobce zaplatit mu náhradu podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vodní zákon), za omezení vlastnického práva k pozemkům parc. číslo parc. číslo nacházejících se v katastrálním území Jesenný, a pozemku parc. číslo ležícím v katastrálním území Vlastiboř u Železného příjmení; k omezení dochází tím, že na částech pozemků je situována stavba vodního díla – jezu, jež je ve vlastnictví žalovaného a která byla zbudována před datem datum. Dotčené pozemky jsou ve vlastnictví státu, k nimž žalobci svědčí právo hospodaření. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět co do částky 217 770 Kč s odpovídajícím úrokem z prodlení, proto bylo v tomto rozsahu řízení zastaveno.

3. Soud prvního stupně vycházel z toho, že o výši náhrady za omezení vlastnického práva k dotčeným pozemkům bylo již soudem rozhodnuto, takže pro toto řízení o žalobě na plnění je stanovená výše náhrady určující a závazná. Okresní soud v Hradci Králové v řízení o určení výše finanční náhrady za omezení vlastnického práva k nemovitostem rozhodl dne datum rozsudkem tak, že finanční náhrada za omezení vlastnického práva žalovaného k 866 m2 pozemku p. číslo – vodní plochy v katastrálním území Jesenný a k pozemku p.č. 2001 – vodní plochy v katastrálním území Vlastiboř u Železného příjmení, ke kterému dochází stavbou jezového tělesa ve vlastnictví žalobce, činí 3 770 Kč Odvolací soud, Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č.j. 47 Co 7/2021-652 změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové tak, že finanční náhrada za omezení vlastnického práva činí 37 700 Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne datum. V odůvodnění nyní napadeného rozsudku soud prvního stupně uvedl, že pokud se žalovaný bránil žalobě námitkou promlčení s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1499/2020 ze dne 24. 11. 2020, pak v poměrech daného případu nejsou závěry Nejvyššího soudu, k nimž v označeném judikátu Nejvyšší soud dospěl, za neaplikovatelné. Byť se totiž vodní dílo žalovaného nachází na pozemcích věřitele, které jsou vedeny jako koryto vodního toku, nelze pomíjet, že výše náhrady za omezení vlastnického práva k dotčeným pozemkům byla již pravomocně stanovena podle § 59a vodního zákona. Soud prvního stupně měl proto za to, že pro posouzení uplatněné námitky promlčení je podstatné, jakému ustanovení ve vodním zákonu byl právní vztah účastníků řízení v předchozím řízení o stanovení výše náhrady podřízen, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 2431/2010 ze dne 19. 10. 2021. Soud prvního stupně tedy námitku promlčení posuzoval ve vazbě na § 59a, nikoliv na § 50 písm. c) vodního zákona. Přijatý závěr o tom, že nedošlo k promlčení práva na zaplacení částky 37 700 Kč, podpořil soud prvního stupně následující právní argumentací: Článek LV – přechodných ustanovení – zákona č. 303/2013 Sb., ve spojení s § 59a vodního zákona, umožňoval vlastníku pozemku omezeného vodním dílem žalovat nejen na stanovení výše náhrady, ale též na plnění, vlastníku vodního díla umožňoval žalovat pouze na stanovení výše náhrady, pročež je zapotřebí rozlišovat běh promlčecí lhůty pro podání žaloby na určení výše náhrady soudem a pro následné plnění podle tohoto rozhodnutí. Promlčecí lhůta v délce tří let v prvním případě počala běžet dnem datum, kdy byla založena pravomoc soudu rozhodnout spor o výši náhrady, a skončila dnem datum. V druhém případě začala promlčecí lhůta ve stejném rozsahu běžet od právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o výši náhrady, aniž by jím byla uložena povinnost plnit. Týká se to těch situací, kde se postupně vedou řízení o stanovení výše náhrady a řízení na plnění. Jestliže by vlastník pozemku, na němž se vodní dílo nachází, žaloval rovnou na plnění, posuzovala by se námitka promlčení toliko stran práva na stanovení výše náhrady. Pokud by bylo toto právo promlčeno, nebylo by dle soudu prvního stupně možno uložit povinnost k plnění. V posuzovaném případě bylo již o výši náhrady pravomocně rozhodnuto, nelze se tak bránit promlčením práva na stanovení výše náhrady, nýbrž promlčením práva na plnění. Promlčecí lhůta ve vztahu k právu na plnění začala běžet dnem následujícím, kdy rozsudek Krajskému soudu v Hradci Králové nabyl právní moci (datum) a skončila by dnem datum. Pokud byla daná žaloba na plnění uplatněna dne datum, promlčecí doba marně neuplynula.

4. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalovaný. Předně sděluje pochybnost o tom, zda byl rozsudek soudem prvního stupně řádně doručen, pokud doručení směřovalo na soukromou adresu zaměstnance žalovaného, kterého žalovaný nepovažuje za„ zmocněnce“. Podstatu odvolání žalovaného pak představuje výtka, že se soud prvního stupně nesprávně zabýval námitkou promlčení, kterou žalovaný vznášel již u Okresního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové a opakovaně u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Žalovaný má za to, že v důsledku napadeného rozsudku mu bylo upřeno ústavní právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, bylo-li vysloveno, že v tomto řízení ztratil možnost námitku promlčení uplatnit. Žalovaný uvedl, že takové řešení odporuje i dikci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, který„ žalovaného de iure i de facto k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou s námitkou promlčení poslal“. Žalovaný trvá na tom, že právo na splnění náhrady je promlčeno ke dni datum.

5. K odvolání žalovaného se žalobce vyjádřil ve smyslu plného ztotožnění se s názorem soudu prvního stupně o tom, že soud musel závazně vyjít z rozsudku o určení výše náhrady dle § 59a vodního zákona; k promlčení žalobního požadavku vycházejícího z tohoto ustanovení nedošlo.

6. Odvolací soud při jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání. Doplnění důkazního řízení v intencích odpovídajících právní úpravě odvolacího řízení nebylo zapotřebí. Odvolání žalovaného bylo shledáno důvodným.

7. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených listinných důkazů k ucelenému skutkovému stavu věci (jenž ostatně netvořil jádro sporu účastníků), s jeho právními závěry se však odvolací soud neztotožňuje.

8. Podle § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona, jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona (před datum).

9. Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před datum a jeho užívání.

10. Podle článku LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud (poznámka odvolacího soudu: od datum byla založena pravomoc soudu rozhodnout spor o výši náhrady, k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 1911/16 ze dne datum). 11. příjmení se odvolací soud uceleně vypořádal s odvolacími námitkami žalovaného, musí úvodem uvést, že zpochybnění řádného doručení napadeného rozsudku je mylné. Zaměstnanec fyzické osoby může svého zaměstnavatele zastupovat v občanském soudním řízení jen na základě plné moci (§ 27 o.s.ř.); udělí-li zaměstnavatel svému zaměstnanci plnou moc pro celé řízení (procesní plnou moc), doručují se písemnosti soudu tomuto zástupci. To znamená, že okolnost, zda zvolený zmocněnec je zaměstnancem či zastupuje na základě jiného právního vztahu, např. příkazní smlouvy, je nerozhodná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1841/2000 ze dne 28. 3. 2001).

12. Jako klíčový přichází úkol odvolacího soudu posoudit, zda v poměrech dané věci vznesená námitka promlčení způsobila či nezpůsobila zánik možnosti žalobce domoci se s úspěchem splnění tvrzené pohledávky.

13. V otázce promlčení odvolací soud, shodně se žalovaným, považuje za aplikovatelné závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku č.j. 22 Cdo 1499/2020 ze dne 24. 11. 2020, jež mají jednoznačný přesah do poměrů nyní projednávané věci. Dovolací soud vycházel z obdobného skutkového základu, kdy šlo o žalobní požadavek na náhradu za strpění vodního díla na pozemcích žalobce příjmení jméno, státního podniku, kde se nacházela stavba vodního díla – jezu, a to požadavek koncipovaný ve smyslu § 59a vodního zákona. V označeném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval vztahem ustanovení § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona. Vyslovil se o tom, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před datum nastaly na základě § 59a vodního zákona k datu datum (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před datem datum v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k datum). Mezi těmito normami je dán vztah speciality (§ 50 písm. c) vodního zákona) a obecnosti (§ 59a vodního zákona). V obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace, když v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně, v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Tomuto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., podle níž bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona. S ohledem na tyto teze uložil Nejvyšší soud nalézacím soudům, aby se náležitě zabývaly otázkou promlčení žalobou uplatněného nároku právě s ohledem na vztah mezi ustanoveními § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona. Byla připomenuta obecně platná interpretační zásada, dle které pozdější norma obecná neruší dřívější normu speciální. Platí přitom, že aplikace § 50 písm. c) vodního zákona vylučuje současnou aplikaci § 59a vodního zákona.

14. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2070/2021 ze dne datum odmítl ústavní stížnost stěžovatele, jenž namítal nesprávnost výkladu obou ustanovení vodního zákona provedený Nejvyšším soudem, takže brojil (v řízení o náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona) proti rozsudku nalézacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta pro promlčení práva. Podle Ústavního soudu nelze úspěšně namítat porušení práva stěžovatele na náhradu za omezení jeho vlastnického práva vyvěrajícího z článku 11 Listiny, jestliže obecné soudy postupovaly v mezích judikatury Nejvyššího soudu (bylo poukázáno mimo jiné i na rozsudek sp.zn. 22 Cdo 1499/2020) a dospěly tak k ústavně konformnímu závěru, že stěžovatel neuplatnil své právo řádně a včas. Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší soud řádně vyložil, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva je nutné posoudit podle § 50 písm. c) vodního zákona (nikoliv podle stěžovatelem dovozovaného § 59a vodního zákona), neboť vodní dílo stojí na pozemcích, jež jsou korytem vodního toku; počala-li běžet tříletá promlčecí lhůta dnem nabytí účinnosti § 50 písm. c) vodního zákona (k datum), pak uplynula ke dni datum a námitka promlčení je důvodnou.

15. Protože v předmětné věci nastala situace, kdy u Okresního soudu v Hradci Králové bylo nejdříve zahájeno řízení o určení výše finanční náhrady za omezení vlastnického práva (kde účastníci vystupovali v opačném procesním postavení), řešil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 22 Cdo 2327/2020 ze dne 15. 9. 2020 otázku litispendence. Dospěl k závěru o odlišném režimu obou řízení. Uvedl, že výsledkem řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové bude rozhodnutí o závazném stanovení náhrady, zatímco (toto) řízení o zaplacení náhrady bude pokračujícím řízením o uložení povinnosti tuto náhradu splnit; soud přitom bude vycházet z předtím určené (zjištěné) výše náhrady, neboť tato otázka bude již závazně předběžně posouzena.

16. V rozsudku sp.zn. 28 Cdo 5820/2016 ze dne 1. 9. 2017 Nejvyšší soud ohledně určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva dle § 11 odst. 4 Listiny uvedl, že tato musí být soudem stanovena vždy na základě úvahy soudu (jedná se o právní, nikoliv skutkovou otázku) zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, např. intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala, jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu nemovitosti. Dospěje tak k závěru, zda zákonem daná limitace vlastnického práva je takové intenzity, že si zasluhuje poskytnutí peněžité kompenzace a v návaznosti na zjištěné okolnosti uváží přiléhavý způsob její kvantifikace.

17. Odvolací soud shledává dopad výše uvedených judikatorních tezí na řešení projednávaného případu následovně. Obě řízení (na určení výše finanční náhrady a na zaplacení náhrady) vycházejí sice ze stejného skutkového základu, mají však jiný předmět řízení. Obecně platí, že procesní nárok je vymezen žalobním petitem a základem, jenž tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá; totožnost předmětu řízení tedy předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní návrh (z usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2327/2020 ze dne 15. 9. 2020).

18. Z rozhodnutí vydaných Okresním soudem a Krajským soudem v Hradci Králové v řízení o určení náhrady vyplývá mimo jiné zjištění o tom, že žalovaný se stal na základě kupní smlouvy v roce 1999 vlastníkem vodního díla (stavby jezu v toku řeky) umístěného na pozemcích ve správě žalobce. Jez byl postaven přibližně před 100 lety. Soudy dospěly k závěru, že předpoklady pro určení náhrady za existenci jezu na pozemcích žalovaného byly v daném případě splněny. Odvolací soud zdůrazňuje, že řízení o určení náhrady za omezení vlastnického práva bylo tak řízením, v němž soud meritorně vyřešil otázku splnění předpokladů k určení náhrady a podmínek pro stanovení kompenzace, jež je přiměřenou okolnostem případu (dospěl k částce 37 700 Kč). V předmětném řízení o splnění povinnosti je pak úlohou soudu dospět k odůvodněnému závěru, že podmínky ukazují na existenci povinnosti žalovaného (vlastníka vodního díla) náhradu žalobci zaplatit. Odvolací soud je přesvědčen, že právě v rámci tohoto řízení neztrácí žalovaný možnost dovolat se promlčení práva.

19. Právní úvahu soudu prvního stupně o tom, že pro posouzení uplatněné námitky promlčení je podstatné, jakému ustanovení ve vodním zákonu byl právní vztah mezi účastníky v předchozím řízení o stanovení výše náhrady podřízen, a že na základě toho je třeba uzavřít, že právo na zaplacení 37 700 Kč není promlčeno, odvolací soud nesdílí. Na podporu svého závěru soud prvního stupně použil právní argumentaci v usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 2431/2010 ze dne 19. 10. 2011, kde se Nejvyšší soud vyslovil k otázce posuzování promlčení práva v exekučním řízení; uvedl, že pro určení, podle jakého právního předpisu se bude posuzovat promlčecí lhůta k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení. Odvolací soud má však za to, že v poměrech předmětné věci není označený judikát využitelný.

20. Ustanovení § 159a odst. 1 a odst. 4 o.s.ř. určuje, že pro další řízení jsou závazné (a mohou tedy být překážkou) jen výroky soudních rozhodnutí, tedy nikoliv právní závěry, které jsou obsaženy pouze v odůvodnění těchto rozhodnutí. Přestože tedy v řízení o určení náhrady byla tato stanovena při aplikaci ustanovení § 59a vodního zákona a žalobce v řízení o zaplacení náhrady svůj požadavek právně kvalifikuje též ustanovením § 59a vodního zákona, není tím nijak soudu zapovězeno v tomto řízení, aby zjištěný skutek sám odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval. Lze zopakovat, že pro dané řízení se stal závazným pouze výrok o kvantifikované náhradě. Odvolací soud k tomu doplňuje, že soudy v obec teoreticky mohly rozhodnout o stanovení výše náhrady i pro případ, kdy by vyšlo dostatečně najevo, že se jedná o právo promlčené, avšak nadále existující ve formě tzv. naturální obligace (tj. právo trvá dál, ale zanikl nárok coby podmínka pro jeho úspěšné uplatnění u soudu).

21. V okolnostech projednávané věci je zapotřebí právo na náhradu za omezení vlastnického práva posoudit podle ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona, speciální právní normy; ke vzniku práva na náhradu došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k datu datum, neboť předmětné vodní dílo stojí na pozemcích, jež jsou korytem vodního toku. Finanční náhrada za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky a může tak podlehnout promlčení. Promlčení je soukromoprávní institut, pro který dochází k oslabení subjektivního práva v důsledku marného uplynutí času. Pokud je promlčení u soudu namítnuto, soud nemůže promlčenou pohledávku přiznat. V daném případě počala běžet promlčecí doba (obecná promlčecí doba dle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) dnem datum, a uplynula k datu datum. Žalovaný námitku promlčení opakovaně v řízení uplatnil, proto nemůže být žalobce úspěšným v řízení o žalobě na zaplacení náhrady za omezení jeho vlastnického práva, tj. za jeho povinnost strpět na svých pozemcích umístění vodního díla zbudovaného před datem datum (z čehož by mu plynulo právo na plnění kompenzace v daném případě zaplacením částky 37 700 Kč), a to v souladu s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (Listina byla v daném ohledu aplikovatelná přímo) a v souladu s § 128 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. V řízení nebyly ze strany žalobce tvrzeny žádné okolnosti, jež by mu objektivně bránily, aby své právo vykonal včasným podáním žaloby u soudu. Uplatní se přitom obecná zásada„ právo patří bdělým“.

22. Ve světle uvedeného závěr soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 37 700 Kč spolu s příslušenstvím neobstojí. Odvolací soud proto napadený rozsudek v jeho příslušné části změnil tak, že se žaloba zamítá (§ 220 odst. 1 o.s.ř.).

23. Změní-li odvolací soud rozsudek, rozhodne pak o nákladech řízení vzniklých před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalobce byl procesně úspěšnou stranou před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem, proto by mu náleželo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů proti žalobci (§ 142 odst. 1 o.s.ř., § 224 odst. 1 o.s.ř.). Nákladový výrok, jímž žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, je odůvodněn tím, že si žalovaný proti žalobci žádné náklady neúčtoval (resp. vzdal se jich). Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Účastník může podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§ 240 odst. 1 o.s.ř.).