30 Co 136/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudců Mgr. Petry Vogelové a Mgr. Jana Věženského ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 562 365 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 10 C 294/2023-117 ze dne 5. 11. 2024, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 10 C 294/2023-147 ze dne 16. 9. 2025, ve znění usnesení č. j. 10 C 294/2023-163 ze dne 21. 1. 2026

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení 71 411,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 48 952 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení částky 303 498,67 Kč s příslušenstvím, se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 303 498,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 520,70 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, z částky 23 416 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení, z částky 22 471,40 Kč 1. 11. 2022 do zaplacení, z částky 21 526,70 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, z částky 22 471,40 Kč od 1. 1. 2023 do zaplacení, z částky 22 471,40 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení, z částky 22 471,40 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení, z částky 20 581,40 Kč od 1. 4. 2023 do zaplacení, z částky 23 416 Kč od 1. 5. 2023 do zaplacení, z částky 20 581,40 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, z částky 22 471,40 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou soudní poplatek za žalobu ve výši 271 Kč a za odvolání ve výši 1 874 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou soudní poplatek za žalobu ve výši 20 914 Kč a za odvolání ve výši 12 298 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 59 227,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky , Jméno advokátky, .

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 35 218,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky , Jméno advokátky, .

1. Napadeným rozsudkem č. j. 10 C 294/2023-117 ze dne 5. 11. 2024 okresní soud výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 187 455 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 763,30 Kč od 1. 3. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 10 290,60 Kč od 1. 4. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 11 708 Kč od 1. 5. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 10 763,30 Kč od 1. 6. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 7. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 8. 2022 do 14. 6. 2023, 15 % ročně z částky 10 769,30 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 708 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 10 763,30 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 1. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 10 290,60 Kč od 1. 4. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 708 Kč od 1. 5. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 10 290,60 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 11 235,60 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 24 476 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci dalších 374 910 Kč s příslušenstvím a výrokem III uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 25 275 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem č. j. 10 C 294/2023-147 ze dne 16. 9. 2025, ve znění opravného usnesení č. j. 10 C 294/2023-163 ze dne 21. 1. 2026, okresní soud dále výrokem I doplnil rozsudek č. j. 10 C 294/2023-117 ze dne 5. 11. 2024 o výrok IV, jímž uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 526,70 Kč od 1. 3. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 20 581,40 Kč od 1. 4. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 23 416 Kč od 1. 5. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 21 526,70 Kč od 1. 6. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 22 471,40 Kč od 1. 7. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 22 471,40 Kč od 1. 8. 2022 do 14. 6. 2023, do tří dnů od právní moci rozsudku, a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhá zaplacení náhrady platu za období od 1. 7. 2022 do 30. 5. 2023 ve výši 455 248 Kč hrubého s úrokem z prodlení, dále úroku z prodlení z opožděně vyplacené náhrady platu ve výši 11,75 % ročně z částky 32 290 Kč od 1. 3. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 30 872 Kč od 1. 4. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 35 124 Kč od 1. 5. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 32 290 Kč od 1. 6. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 33 707 Kč od 1. 7. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 33 707 Kč od 1. 8. 2022 do 14. 6. 2023, dále náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou od 1. 1. 2022 do 30. 5. 2023 ve výši 107 117 Kč hrubého s úrokem z prodlení, přičemž úroky z prodlení požaduje z čisté náhrady platu. Uplatněný nárok opírá žalobce o tvrzení, že byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 6. 2016 jako pedagogický pracovník, vyučoval zde anglický jazyk a ekonomiku. Žalovaná předala žalobci dne 19. 10. 2021 výpověď z pracovního poměru, se kterou žalobce nesouhlasil a trval na dalším zaměstnávání. Po uplynutí výpovědní doby byl žalobce nucen nalézt si jiné zaměstnání, což se mu v blízkosti bydliště nepodařilo, a do zaměstnání nastoupil v , adresa, u zaměstnavatele , právnická osoba, a , Anonymizováno, , adresa, , zde však vyučoval pouze anglický jazyk. Rozsudkem Okresního soudu č. j. , spisová značka, ze dne 2. 9. 2022 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. , spisová značka, ze dne 30. 3. 2023 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci je neplatná. Dopisem ze dne 30. 5. 2023 žalobce okamžitě rozvázal pracovní poměr u žalované pro nevyplacení náhrady platu, současně v něm uplatnil nárok na náhradu platu za dobu odpovídající výpovědní době. Týž den uplatnil u žalované nárok na náhradu platu za období od 1. 1. 2022 do 30. 5. 2023 a na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou za shodné období, který dovozuje z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 25. 6. 2020 vydaného ve věcech C-762/18 a C-37/19. Proti okamžitému zrušení pracovního poměru žalovaná nebrojila. Naopak uhradila žalobci dne 14. 6. 2023 částku 235 085 Kč čistého, což odpovídá hrubé částce 335 656 Kč. Nad rámec této částky nepovažovala nárok za oprávněný, žalobce je však přesvědčen, že zaměstnání v , adresa, nelze považovat za rovnocenné se zaměstnáním u žalované. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby, neboť je přesvědčena, že žalobce si našel v zásadě rovnocenné zaměstnání, jsou proto splněny předpoklady pro uplatnění moderačního práva. Protože u nového zaměstnavatele byl žalobce zaměstnán již od 1. 1. 2022, neměl žádný výpadek ve svém příjmu, přitom platové podmínky byly rovnocenné. Nárok na náhradu mzdy pak nemá být trestem pro zaměstnavatele za to, že dal zaměstnanci neplatnou výpověď, nejedná se ani o náhradu duševních útrap zaměstnance. Ohledně nároku na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou poukazuje na to, že tento nárok české právní předpisy neznají, naopak podle judikatury Nejvyššího soudu není možné tento nárok přiznat, pokud není nárok na samotnou dovolenou podložen faktickým výkonem práce. Navíc nárok na dovolenou žalobci vznikl u nového zaměstnavatele, kde žalobce dovolenou řádně čerpal. V případě oprávněnosti tohoto nároku jsou podle žalované rovněž splněny předpoklady pro aplikaci moderačního práva. Z hlediska uplatnění moderačního práva by také mělo být zohledněno, že jednání žalobce se příčí dobrým mravům, žalovaná uhradila žalobci veškeré z jejího pohledu oprávněné nároky, na výzvu k nástupu do zaměstnání ze dne 2. 5. 2023 žalobce sdělil, že tak může učinit až dne 1. 9. 2023, dále by mělo být zohledněno, že na den 31. 5. 2023 si účastníci domluvili vzájemné setkání, avšak ještě dne 30. 5. 2023 žalobce okamžitě rozvázal pracovní poměr, neměl tedy opravdový zájem vrátit se do původního zaměstnání, rovněž by mělo být vzato v úvahu, že výpověď byla žalobci dána z důvodu porušení jeho pracovních povinností.

3. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že dne 19. 10. 2021 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla posléze určena neplatnou, žalobce s ní nesouhlasil a trval na svém dalším zaměstnávání. Pracovní poměr žalobce skončil okamžitým zrušením dne 30. 5. 2023, žalobci byla vyplacena náhrada za dva měsíce výpovědní doby ve výši 84 164 Kč a náhrada platu za šest měsíců ve výši 252 492 Kč. Výpočet žalované částky není mezi účastníky sporný. Ohledně okolností relevantních pro uplatnění přiměřeného snížení platu ve smyslu § 69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2025 (dále též jen „ZP“), okresní soud dále uzavřel, že od 1. 1. 2022 se žalobce zapojil do práce u zaměstnavatele , právnická osoba, a , Anonymizováno, , adresa, (dále též jen „nový zaměstnavatel“). V době výkonu práce u žalované dojížděl z , adresa, do , adresa, , jednalo se o kratší cestu s větší hustotou spojení než při dojíždění do , adresa, , navíc v , adresa, při dojíždění autobusem musel žalobce ujít ještě významnou část cesty pěšky s ohledem na vzdálenost autobusové zastávky, v , jméno FO, , který je podstatně menší, tomu tak nebylo. U žalované i u nového zaměstnavatele žalobce vykonával na plný úvazek pedagogickou činnost na středním stupni vzdělávání, u žalované vyučoval anglický jazyk a ekonomiku, u nového zaměstnavatele však pouze anglický jazyk, v oboru ekonomika se tak odborně nerozvíjel a ztrácel schopnost v tomto oboru vyučovat. U žalované byl žalobce zaměstnán na dobu neurčitou, kdežto u nového zaměstnavatele byl pracovní poměr sjednán na dobu určitou, což může vést k nejistotě ohledně dalšího prodloužení pracovního poměru. Okresní soud po právní stránce vyhodnotil, že žalobci náleží právo na náhradu platu dle § 69 odst. 1 ZP, a, s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU, jakož i na ni navazující rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2124/2021 ze dne 13. 12. 2023, také právo na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou, oba nároky žalobce řádně vypočetl, jsou však u obou těchto nároků dány předpoklady pro přiměřené snížení, a to na 1/3. Proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 187 455 Kč s úrokem z prodlení, dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci požadované úroky z prodlení z opožděně vyplacené náhrady platu za měsíce leden až červen 2022, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Převážně úspěšné žalované pak okresní soud přiznal ve smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 1/3. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku okresní soud zohlednil, že byť byl žalobce v této části úspěšný, žalovaná však nezavinila jednání v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku, a proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

4. Proti výrokům II a III rozsudku č. j. 10 C 294/2023-117 ze dne 5. 11. 2024 a výroku II rozsudku č. j. 10 C 294/2023-147 ze dne 16. 9. 2025 se včas odvolal žalobce, který navrhuje jeho změnu tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a bude mu přiznána náhrada nákladů řízení. Namítá, že okresní soud nesprávně vyhodnotil po právní stránce předpoklady pro uplatnění moderačního práva dle § 69 odst. 2 ZP, právní závěry, které v tomto směru okresní soud přijal, jsou v rozporu s ustálenou judikaturou. Zaměstnání u nového zaměstnavatele není možné považovat za rovnocenné či výhodnější, neboť pracovní poměr byl v tomto případě sjednán pouze na dobu určitou, došlo také k podstatné změně místa výkonu práce a navýšení časové náročnosti v souvislosti s dojížděním do místa výkonu práce, navíc oproti zaměstnání u žalované neměl žalobce možnost využít aprobaci v oboru ekonomika, předpoklady pro snížení náhrady platu tak nejsou naplněny. Navíc úvaha soudu o výši moderace nemůže být volná, k čemuž však okresní soud přistoupil. Žalobce je dále přesvědčen, že žalovaná řádně nenavrhla snížení její povinnosti k náhradě platu, když uvedla, že žalobci, kromě vyplacené náhrady za šest měsíců, již nemá být další náhrada přiznána, neučinila tedy konkrétní návrh na snížení této náhrady, pročež není možné takovou obranu připustit. Dále žalobce namítá, že nárokem na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou se měl okresní soud zabývat samostatně, tento nárok vzniká výhradně v případě rozvázání pracovního poměru a není možné jej moderovat. Ostatně novela zákoníku práce zakotvující právo zaměstnance na náhradu platu také neumožňuje uplatnit vůči tomuto nároku moderační právo. Žalobce je současně přesvědčen, že mu má být přiznána náhrada nákladů řízení, a to včetně nákladů souvisejících s vydáním doplňujícího rozsudku, neboť žalobce nezavinil vznik nákladů, které byl nucen vynaložit v souvislosti s jednáním o vydání doplňujícího rozsudku.

5. Žalovaná navrhuje potvrzení napadených výroků jako věcně správných. Poukazuje na to, že účelem náhrady platu je pokrýt objektivní výpadek v příjmech zaměstnance v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru, nikoli však poskytování morálního zadostiučinění zaměstnanci či trestání zaměstnavatele. Proto je v tomto směru rozhodující okolnost, zda byl zaměstnanec v mezidobí jinde zaměstnán a jakého výdělku zde dosahoval. Právní úprava ani judikatura nepředpokládá, že zaměstnání u nového zaměstnavatele musí být minimálně rovnocenné, neboť užívá pojem „v zásadě rovnocenné“, čímž umožňuje obě zaměstnání zkoumat a spravedlivě rozhodovat, nikoli strojově porovnávat obě zaměstnání. Žalobce si přitom zaměstnání našel bez obtíží a nastoupil do něj ihned po uplynutí výpovědní doby, platové podmínky byly rovnocenné. Ve svém příjmu neměl žalobce výpadek, naopak mu žalovaná ještě poskytla náhradu platu za šest měsíců a za další dva měsíce v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru. U nového zaměstnavatele navíc měl žalobce za obdobný plat odučit méně přímé pedagogické činnosti. Ač byla pracovní smlouva uzavřena na dobu určitou, došlo k jejímu bezproblémovému prodloužení a následně to byl podle žalované žalobce, kdo toto zaměstnání ukončil. Podle žalované drobná nevýhoda pak spočívala v delší cestě do zaměstnání, automobilem byla cesta delší o 10 až 11 minut. Okresní soud oba nároky důvodně a spravedlivě moderoval. Mělo by také být přihlédnuto k tomu, že sice žalobce okamžitě u žalované rozvázal pracovní poměr, žalovaná však platnost tohoto rozvázání sporovala, ale u soudu ji nenapadla, naopak žalobci uhradila veškeré nároky, rovněž k tomu, že dne 2. 5. 2023 vyzvala žalobce k nástupu do zaměstnání, ale protože byl žalobce zaměstnán jinde způsobem, který neumožnil návrat do původního zaměstnání, reagoval sdělením, že tak může učinit až dne 1. 9. 2023. Rovněž poukazuje na to, že žalobce nikdy neměl opravdový zájem vrátit se do původního zaměstnání, neboť namísto vzájemné schůzky, která byla sjednána na den 31. 5. 2023, dne 30. 5. 2023 okamžitě rozvázal pracovní poměr u žalované.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu č. j. 10 C 294/2023-117 ze dne 5. 11. 2024, jakož i doplňující rozsudek č. j. 10 C 294/2023-147 ze dne 16. 9. 2025, v odvoláním napadeném rozsahu v souladu s § 212 o. s. ř. včetně řízení jejich vydání předcházejícího, učinil tak při jednání podle§ 214 odst. 1 o. s. ř., při kterém zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. dokazování pracovní smlouvou ze dne 17. 6. 2016, pracovní smlouvou ze dne , datum, dodatkem č. , hodnota, k této smlouvě, jakož i mzdovými listy žalobce za roky 2022 a 2023. Poté dospěl k závěru, že jsou zde důvody zčásti pro potvrzení napadené části výroku II rozsudku okresního soudu č. j. 10 C 294/2023-117 ze dne 5. 11. 2024 a zčásti důvody pro jeho změnu, tomu pak odpovídá i následně stanovená povinnost k náhradě nákladů řízení.

7. Při jednání před odvolacím soudem účastníci výslovně učinili nesporným, že 1) žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 6. 2016 jako pedagogický pracovník, 2) listinou ze dne 19. 10. 2021 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru, 3) v souvislosti s výpovědí oznámil žalobce žalované dopisem ze dne 26. 10. 2021, že trvá na svém dalším zaměstnávání, 4) rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou vydaným pod č. j. 10 C 86/2020-95 ze dne 2. 9. 2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 29 Co 336/2022-148 ze dne 30. 3. 2023, bylo rozhodnuto tak, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, 5) pracovní poměr žalobce u žalované byl ukončen okamžitým zrušením učiněným žalobcem dne 30. 5. 2023 a žalovaná toto zrušení u soudu nenapadla žalobou na určení jeho neplatnosti, 6) žalobci byla žalovanou ve výplatním termínu za květen 2023 vyplacena náhrada platu dle ustanovení § 56 odst. 2 ZP v částce 84 164 Kč hrubého a náhrada platu dle § 69 odst. 1 a 2 ZP v částce 252 492 Kč hrubého a 7) že průměrný hodinový plat žalobce v měsících říjen, listopad a prosinec 2021 činil vždy 239,10 Kč.

8. Pracovní poměr žalobce u žalované byl založen pracovní smlouvou ze dne 17. 6. 2016, ve které bylo sjednáno, že žalobce bude u žalované zaměstnán jako pedagogický pracovník s výukou dle aprobace a v případě potřeby i jiné, místem výkonu práce je , adresa, , den nástupu do práce byl sjednán na 1. 7. 2016, pracovní doba činila 40 hodin týdně (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 17. 6. 2016). Dne 16. 11. 2021 uzavřel žalobce pracovní smlouvu s novým zaměstnavatelem, od 1. 1. 2022 nastoupil na plný úvazek do práce na pozici učitele, místo výkonu práce bylo sjednáno v , adresa, , pravidelné pracoviště bylo sjednáno na adrese , adresa, . Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 8. 2022, dodatkem č. , hodnota, ze dne 3. 6. 2022 byl pracovní poměr prodloužen do 31. 8. 2023 (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 16. 11. 2021 a dodatkem č. , hodnota, ze dne 3. 6. 2022). V průběhu kalendářního roku 2022, jakož i v době trvání pracovního poměru v roce 2023, tedy od ledna do srpna 2023, žalobce u nového zaměstnavatele také řádně čerpal dovolenou (prokázáno mzdovými listy za rok 2022 a 2023).

9. Podle § 69 odst. 1 ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

10. Podle § 69 odst. 2 ZP přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

11. Pokud jde o nárok na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou, zákoník práce tento nárok v rozhodné době neupravoval, změnu v tomto směru přinesla až novela zákoníku práce provedená zákonem č. 120/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 6. 2025 došlo mj. k novelizaci § 69 odst. 1 ZP tak, že toto ustanovení zní; Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu a dovolenou. Náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku a dovolená přísluší zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

12. Nárok v rozhodné době byl dovozován zejména z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 25. 6. 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca, C-762/18 a C-37/19), podle kterého zaměstnanec, který byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání a poté do něj byl znovu přijat v souladu s vnitrostátním právem v návaznosti na soudní rozhodnutí o zrušení jeho propuštění, má právo uplatnit všechny nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok, které vznikly v době ode dne tohoto protiprávního propuštění ze zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat v důsledku tohoto zrušení. Zároveň však dle odst. 79 uvedeného rozhodnutí platí, že v případě, kdy dotyčný pracovník vykonával jiné zaměstnání v období ode dne protiprávního propuštění ze zaměstnání do dne, kdy byl znovu přijat do prvního zaměstnání, nemůže tento pracovník uplatňovat vůči svému prvnímu zaměstnavateli nároky na dovolenou za kalendářní rok, které se vztahují na dobu, během níž vykonával jiné zaměstnání.

13. Soudní dvůr při závazném výkladu čl. 7 Směrnice již v rozsudku ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca, C-762/18 a C-37/19 připustil výjimku ze stanoveného pravidla v případě, kdy zaměstnanec v období, v němž byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru, vykonával podle pracovní smlouvy práci pro jiného zaměstnavatele, a vznikl mu nárok na dovolenou u tohoto zaměstnavatele. V takovém případě lze dovodit, že nárok na dovolenou za celé období, ve kterém probíhal spor o platnost rozvázání pracovního poměru zaměstnanci u „domovského“ zaměstnavatele nepřísluší; tedy nepřísluší v rozsahu, v němž vznikl tento nárok u jiného zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1053/2022 ze dne 15. 1. 2024).

14. V projednávané věci se žalobce domáhá náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou za období od 1. 1. 2022 do 30. 5. 2023, tedy za období, kdy byl zaměstnán u nového zaměstnavatele, v tomto období žalobci také vznikl nárok na dovolenou u nového zaměstnavatele a žalobce tuto dovolenou řádně čerpal, jak plyne z dokazování provedeného před odvolacím soudem, proto mu nárok na dovolenou (resp. na náhradu platu za tuto nevyčerpanou dovolenou) za celé předmětné období nepřísluší.

15. Protože žalobce nemá nárok na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou, je věcně správný rozsudek okresního soudu v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení 71 411,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 48 952 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení (když zbývající část ve výši 35 707,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 476 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení byla pravomocně přiznána výrokem I napadeného rozsudku).

16. Pokud jde o nárok na náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru, platí, že požadavek zaměstnavatele, aby zaměstnanci nebyla náhrada mzdy vůbec přiznána, v sobě zahrnuje též žádost o přiměřené snížení náhrady mzdy. Požadoval-li zaměstnavatel, aby náhrada mzdy byla snížena, nelze zaměstnanci náhradu mzdy vůbec nepřiznat; případným rozsahem požadovaného snížení náhrady mzdy není soud vázán a může tedy rozsah náhrady mzdy podle okolností případu snížit ve větším rozsahu, než v jakém se ho domáhal zaměstnavatel (srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 4/2004 ze dne 9. 6. 2004).

17. Nedůvodná je proto námitka žalobce ohledně toho, že návrh na uplatnění moderačního práva nebyl řádný a není jej tak možné připustit. Naopak, pokud žalovaná navrhovala, aby za období přesahující šest měsíců nebyla žalobci žádná další náhrada přiznána, zahrnuje tento návrh v sobě žádost o přiměřené snížení náhrady mzdy, důvodně se proto okresní soud návrhem žalované zabýval.

18. Základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy nebo platu za dobu přesahující šest měsíců podle § 69 odst. 2 ZP je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázáni pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu (plat) za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy (platu) snížena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1103/2003 ze dne 17. 12. 2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 4/2004 ze dne 9. 6. 2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3286/2013 ze dne 30. 10. 2014, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4124/2014 ze dne 27. 8. 2015, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2413/2013 ze dne 17. 4. 2014, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1161/2015 ze dne 31. 3. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3338/2020 ze dne 6. 5. 2021).

19. Okresní soud z tohoto pohledu řádně objasnil, že od 1. 1. 2022 se žalobce zapojil do práce u nového zaměstnavatele, dříve dojížděl z Jablonce nad Nisou do Železného Brodu, jednalo se o kratší cestu s větší hustotou spojení než při dojíždění do , adresa, , navíc v , adresa, při dojíždění autobusem musel žalobce ujít ještě významnou část cesty pěšky, v , jméno FO, tomu tak nebylo. U žalované i u nového zaměstnavatele žalobce vykonával na plný úvazek pedagogickou činnost na středním stupni vzdělávání, u žalované vyučoval anglický jazyk a ekonomiku, u nového zaměstnavatele však pouze anglický jazyk, v oboru ekonomika se tak odborně nerozvíjel. U žalované byl žalobce zaměstnán na dobu neurčitou, kdežto u nového zaměstnavatele byl pracovní poměr sjednán na dobu určitou.

20. Tato zjištění však znamenají, že se žalobce zapojil u nového zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých konal práci u žalované. , adresa, výkonu práce nelze s ohledem na popsaná zjištění považovat za rovnocenné či výhodnější než místo sjednané pro výkon práce u žalované. Je totiž zřejmé, že místo výkonu práce u nového zaměstnavatele bylo mnohem vzdálenější, žalovaná sice argumentuje časovým rozdílem cca 10 minut při cestě automobilem, z výpovědi žalobce však vyplynulo, že žalobce do zaměstnání dojížděl převážně autobusovou dopravou, neboť pohonné hmoty byly drahé a žalobce vlastní starší vozidlo. K tomu odvolací soud uvádí, že v žádném případě nelze žalobce nutit, aby pro cestu do zaměstnání využíval automobil a v souvislosti s tím nakupoval pohonné hmoty. Výpovědí žalobce dále okresní soud objasnil, že žalobce musel z místa bydliště jet autobusem nejprve do , Anonymizováno, či , Anonymizováno, , kde přestupoval na autobus do , adresa, , z autobusové zastávky do místa výkonu práce musel navíc ujít ještě cca 2 kilometry pěšky. Naopak dojíždění k žalované bylo pro žalobce časově i finančně výhodnější, neboť se jednalo o kratší cestu s větším počtem spojení a žalobce nemusel ještě významnou část cesty chodit pěšky. Správně také okresní soud poukázal na to, že jak u žalované, tak u nového zaměstnavatele vykonával žalobce pedagogickou činnost na středním stupni vzdělávání, u nového zaměstnavatele však nemohl využívat aprobaci v oboru ekonomika, lze proto přitakat okresnímu soudu i v tom, že v oboru ekonomika, který žalobce u nového zaměstnavatele nevyučoval, mohl žalobce ztrácet schopnost učit. Pracovní poměr u nového zaměstnavatele byl také limitován dobou určitou. Ani druh práce tak nelze hodnotit jako rovnocenný či dokonce výhodnější, než tomu bylo u žalované. Jedinou rovnocennou podmínkou je tak plat. Nelze proto po zhodnocení těchto pro věc relevantních podmínek dovodit, že se žalobce zapojil o nového zaměstnavatele do práce za podmínek stejně výhodných či výhodnějších, než které měl u žalované.

21. Lze souhlasit se žalovanou v tom, že žalobce po výpovědní době navázal výkonem práce u nového zaměstnavatele a nadále pobíral srovnatelný plat, tedy žádný příjem mu z tohoto pohledu neušel, resp. neměl výpadek ve svém příjmu, avšak výše platu je toliko jednou z relevantních podmínek při posuzování rovnocennosti zaměstnání. Je zřejmé, že další podmínky naplněny nebyly.

22. Z pohledu uplatnění moderačního práva, resp. souladu uplatněného požadavku a jeho výše s dobrými mravy, jsou irelevantní další okolnosti namítané žalovanou, je tedy irelevantní, z jakého důvodu byla žalobci dána neplatná výpověď z pracovního poměru, že žalobce dne 30. 5. 2023 okamžitě rozvázal pracovní poměr u žalované (přičemž platnost okamžitého rozvázání žalovaná nenapadla), že na výzvu, aby žalobce nastoupil do zaměstnání, reagoval žalobce sdělením, že tak může učinit až dne 1. 9. 2023, irelevantní je také, zda měl žalobce opravdový zájem k návratu do zaměstnání u žalované či nikoli. Platí totiž, že při posuzování návrhu zaměstnavatele na přiměřené snížení povinnosti k náhradě mzdy soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení (nepřiznání) náhrady mzdy nespojuje (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1746/2001 ze dne 13. 9. 2002).

23. Protože se žalobce zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u žalované v případě, že by mu přidělovala práci v souladu s pracovní smlouvou, není z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána.

24. Podle § 354 odst. 1 ZP není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

25. Podle § 354 odst. 2 ZP průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

26. Podle § 352 ZP průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

27. Podle § 353 odst. 1 ZP průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

28. Podle § 353 odst. 2 ZP za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

29. Podle § 356 odst. 1 ZP průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

30. Pro výpočet náhrady mzdy (platu) je přitom rozhodný průměrný výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy bez ohledu na to, za které konkrétní (pozdější) období zaměstnanec nárok, případně část nároku na náhradu mzdy (platu) uplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 991/2001 ze dne 31. 5. 2002).

31. Soudní praxe dospěla k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4553/2018 ze dne 20. 2. 2019), že přísluší-li náhrada platu (mzdy) ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (byla-li dána neplatná výpověď a oznámil-li zaměstnanec, že trvá na dalším zaměstnání) do právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (resp. do doby, kdy zaměstnavatel umožní zaměstnanci pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru), odpovídá smyslu a účelu tohoto pracovněprávního nároku, aby náhrada platu (mzdy) z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za uvedené období byla vypočtena jako násobek průměrného hrubého hodinového výdělku a, Anonymizováno, počtu hodin, kdy zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pokračovat v práci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne 31. 5. 2024).

32. Rozhodným obdobím v projednávané věci je přitom poslední kalendářní čtvrtletí roku 2021, protože průměrný hodinový plat žalobce v měsících říjen, listopad a prosinec 2021 činil vždy 239,10 Kč, je částka 239,10 Kč průměrným hodinovým výdělkem žalobce v rozhodném období. Pracovní doba žalobce činila 40 hodin týdně, tedy 8 hodin denně.

33. Na období od 1. 7. 2022 do 30. 5. 2013, za něž žalobci vznikl nárok na náhradu platu, připadá 228 pracovních dnů a 10 placených svátků (skutečnost obecně známá ve smyslu ustanovení § 121 o. s. ř.), tj. celkem 1 904 hodin, za které žalobci náleží náhrada platu v celkové výši 455 248 Kč.

34. Za jednotlivé měsíce náhrada platu náleží žalobci následovně: za měsíc červenec 2022 náhrada platu ve výši 40 169 Kč (168 pracovních hodin včetně placených svátků), za měsíc srpen 2022 náhrada platu ve výši 43 994 Kč (184 pracovních hodin včetně placených svátků), za měsíc září 2022 náhrada platu ve výši 42 082 Kč (176 pracovních hodin včetně placených svátků), za měsíc říjen 2022 náhrada platu ve výši 40 169 Kč (168 pracovních hodin včetně placených svátků), za měsíc listopad 2022 náhrada platu ve výši 42 082 Kč (176 pracovních hodin včetně placených svátků), za měsíc prosinec 2022 náhrada platu ve výši 42 082 Kč (176 pracovních hodin včetně placených svátků), za měsíc leden 2023 náhrada platu ve výši 42 082 Kč (176 pracovních hodin včetně placených svátků), za měsíc únor 2023 náhrada platu ve výši 38 256 Kč (160 pracovních hodin včetně placených svátků), za měsíc březen 2023 náhrada platu ve výši 43 994 Kč (184 pracovních hodin včetně placených svátků), za měsíc duben 2023 náhrada platu ve výši 38 256 Kč (160 pracovních hodin včetně placených svátků) a za období od 1. 5. 2023 do 30. 5. 2023 náhrada platu ve výši 42 082 Kč (176 pracovních hodin včetně placených svátků).

35. Protože se žalovaná dostala do prodlení s placením peněžitého závazku, má žalobce v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) nárok i na úrok z prodlení. Pracovněprávní předpisy rozlišují mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; splatnost (termín splatnosti) nastává podle ustanovení § 141 odst. 1 ZP nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak, uplynutím posledního dne takového měsíce). Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná - ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 ZP - nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5141/2017 ze dne 14. 2. 2018). Protože žalobce požadoval výši úroků z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a § 141 ZP, kdy rovněž požadoval úroky z prodlení řádně od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost náhrady platu, je jeho nárok i v této části po právu.

36. S ohledem na shora uvedené okresní soud nesprávně přiznal žalobci požadovanou náhradu platu a úrok z prodlení k ní náležející pouze v rozsahu 1/3, když ke snížení náhrady platu postupem podle § 69 odst. 2 ZP nejsou naplněny předpoklady.

37. Odvolací soud tudíž rozsudek okresního soudu v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 71 411,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 48 952 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Naopak v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení náhrady platu z neplatného rozvázání pracovního poměru do částky 303 498,67 Kč s příslušenstvím, odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 303 498,67 Kč s úrokem z prodlení ve výroku II blíže specifikovaným, a to v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

38. O povinnosti žalobce k doplacení soudního poplatku za žalobu a za odvolání bylo rozhodnuto s ohledem na nesprávně stanovenou poplatkovou povinnost žalobce okresním soudem.

39. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. p.), základem procentního poplatku je cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou, není-li dále stanoveno jinak. Cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení.

40. Podle § 6 odst. 2 věty první z. s. p. je-li v návrhu na zahájení řízení uplatněno více peněžitých plnění, je základem procentního poplatku jejich součet.

41. V případě soudního poplatku z podané žaloby okresní soud přehlédl, že žalobce vedle požadavku na zaplacení částky 562 365 Kč s úrokem z prodlení vztahujícím se k této částce požadoval zaplatit také samostatné příslušenství z opožděně vyplacené náhrady platu ve výši 11,75 % ročně z částky 32 290 Kč od 1. 3. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 30 872 Kč od 1. 4. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 35 124 Kč od 1. 5. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 32 290 Kč od 1. 6. 2022 do 14. 6. 2023, 11,75 % ročně z částky 33 707 Kč od 1. 7. 2022 do 14. 6. 2023, tedy úrok z prodlení v kapitalizované výši 27 083,64 Kč. Pro účely stanovení soudního poplatku je třeba uvedenou částku připočíst k částce 562 365 Kč, soudní poplatek je tak nutné vyměřit z celkové částky 589 448,64 Kč, pročež jeho správná výše podle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků činí 29 473 Kč. Žalobci bylo usnesením okresního soudu č. j. 10 C 294/2023-52 ze dne 5. 1. 2024 přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 80 %, z podané žaloby je proto od soudního poplatku osvobozen v rozsahu částky 23 578 Kč, naopak ve zbývající výši 5 895 Kč od soudního poplatku osvobozen není. Protože však byl vyzván k úhradě soudního poplatku toliko ve výši 5 624 Kč, kterou uhradil dne 7. 2. 2024, zbývá doplatit 271 Kč.

42. V případě soudního poplatku z odvolání přehlédl okresní soud, že odvolání žalobce směřovalo proti výroku II napadeného rozsudku, tedy do částky 374 910 Kč s úrokem z prodlení. Právě z uvedené částky je třeba vyměřit soudní poplatek. Správná výše soudního poplatku podle položky 22 bod 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. b) sazebníku poplatků činí 18 746 Kč, žalobce je i v tomto případě osvobozen od soudního poplatku v rozsahu 80 %, tedy do částky 14 997 Kč, proto je za odvolání povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 3 749 Kč. Protože okresní soud vyzval žalobce k úhradě soudního poplatku z odvolání pouze ve výši 1 875 Kč, kterou žalobce uhradil dne 15. 1. 2025, zbývá doplatit 1 874 Kč.

43. Podle § 2 odst. 3 věty první z. s. p. je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.

44. Protože byl žalobce, kterému bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 80 %, jak v řízení před okresním soudem, tak v odvolacím řízení z převážné míry úspěšný, je žalovaná povinna podle výsledu řízení zaplatit odpovídající část soudního poplatku. V případě řízení před okresním soudem byl ke dni 5. 11. 2024 předmětem řízení nárok na zaplacení 562 365 Kč s úrokem z prodlení vztahujícím se k této částce ve výši 111 693,50 Kč a dále na zaplacení úroku z prodlení z opožděně vyplacené náhrady platu ve výši 27 083,64 Kč, tedy celkem byla předmětem řízení částka 701 142 Kč. Úspěšný byl žalobce co do částky 621 810 Kč, tedy v rozsahu 88,7 %, naopak žalovaná byla úspěšná v rozsahu 11,3 %. Žalovaná je proto povinna ze soudního poplatku 23 578 Kč (80 % z 29 473 Kč) zaplatit 88,7 %, tedy 20 914 Kč. Předmětem odvolacího řízení byla částka 374 910 Kč s úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni 24. 3. 2026 (rozhodnutí odvolacího soudu) částkou 134 995 Kč, celkem se jedná o částku 509 905 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 418 436,50 Kč, tedy v rozsahu 82 %, žalovaná byla úspěšná v rozsahu 18 %. Z toho důvodu je žalovaná povinna ze soudního poplatku z odvolání v rozsahu osvobození žalobce, tedy z částky 14 997 Kč (80 % z 18 746 Kč), zaplatit 82 %, což odpovídá částce 12 298 Kč.

45. Uvedené částky jsou účastníci povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

46. Protože byl napadený rozsudek změněn, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. také o nákladech řízení před okresním soudem. Žalobce byl ve vztahu k předmětu řízení před okresním soudem úspěšný v rozsahu 88,7 %, žalovaná byla naopak úspěšná v rozsahu 11,3 %. Převážně úspěšnému žalobci proto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči převážně neúspěšné žalované náleží právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 77,4 % (88,7 – 11,4). Před okresním soudem vynaložil žalobce účelně náklady řízení ve výši 76 521,50 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 624 Kč, doplatku soudního poplatku za žalobu ve výši 271 Kč a dále z náhrady nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 589 448,64 Kč (součet 562 365 Kč a samostatně požadovaných úroků z prodlení) sestávající z částky 10 660 Kč za každý z pěti úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání před okresním soudem dne , datum, , 2 x odměna za účast při jednání před okresním soudem dne 5. 11. 2024, jehož délka přesáhla dvě hodiny], dále odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT”), z tarifní hodnoty ve výši 18 055,76 Kč sestávající z částky 1 860 Kč za 1 úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 1 AT [účast u jednání před okresním soudem dne 16. 9. 2025, neboť předmětem řízení byla toliko nerozhodnutá část úroků prodlení v kapitalizované výši 18 055,76 Kč], dále k těmto úkonům pět paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a jedna paušální náhrada výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Dále cestovní náhrada v souvislosti s cestou realizovanou automobilem k jednání dne 17. 9. 2024 ve výši 186,23 Kč za 22 ujetých km (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. při průměrné spotřebě 7,5 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 200 Kč podle § 14 a. t., cestovní náhrada v souvislosti s cestou realizovanou automobilem k jednání dne 5. 11. 2024 ve výši 186,23 Kč za 22 ujetých km (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. při průměrné spotřebě 7,5 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 200 Kč podle § 14 a. t., a dále cestovní náhrada v souvislosti s cestou realizovanou automobilem k jednání dne 16. 9. 2025 ve výši 186,67 Kč za 22 ujetých km (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. při průměrné spotřebě 7,5 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 AT. Protože je advokát žalobce plátcem DPH, náleží mu podle § 137 odst. 3 o. s. ř. též náhrada sazby DPH ve výši celkem 12 257,50 Kč (tj. 21 % z 58 369 Kč). Za řízení před okresním soudem tudíž žalobci na náhradě nákladů řízení náleží 77,4 % z částky 76 521,50 Kč, tedy 59 227,50 Kč.

47. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že repliku ze dne 2. 4. 2024 není možné považovat za účelně vynaložený náklad. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze totiž považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Soud nemůže rezignovat na zkoumání účelnosti jednotlivých úkonů provedených advokátem, odvíjí-li se výše odměny a hotových výdajů takového zástupce právě od počtu provedených úkonů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nelze omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou vždy účelné jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Pouhé uvedení některého úkonu právní služby v § 11 a. t. tedy nutně neznamená povinnost soudu vždy přiznat odměnu za takový úkon vykonaný advokátem procesně úspěšného účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3521/2017 ze dne 28. 11. 2017). Strana, která ve sporu podlehla, tedy nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové, jež lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12). Rovněž platí, že odměna za vyjádření, které účastník podává v průběhu řízení, a vyjadřuje se jím k rozhodným skutečnostem, náleží tam, kde písemné vyjádření obsahovalo nové argumenty, nová skutková tvrzení nebo důkazní návrhy a nebylo možné stejného výsledku dosáhnout přednesem při jednání. Obecným kritériem, jímž soud hodnotí všechny náklady řízení, a tedy i odměnu za úkony právní služby advokáta, je účelnost jejich vynaložení posuzovaná jak ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., tak s ohledem na obecně platnou zásadu přiměřenosti a zákazu zneužití práv. Podání repliky nebylo ze strany okresního soudu vyžadováno, žalobce ji zaslal sám ze své vlastní iniciativy, a to v návaznosti na vyjádření žalované k žalobě. Skutečnosti uvedené v replice však žalobce mohl uvést v podané žalobě, případně následně přednést při jednání. Pokud jde o poradu s klientem ze dne 10. 9. 2024, její uskutečnění nebylo doloženo, tudíž není takový nedoložený úkon zahrnout do náhrady nákladů řízení. Pokud jde o návrh na vydání opravného usnesení, nejedná se o žádný z úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a 2 a. t., přičemž se nejedná ani o úkon podřaditelný pod § 11 odst. 3 a. t., ostatně ani při vydání opravného usnesení se o náhradě nákladů řízení nerozhoduje.

48. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl ve v odvolacím řízení úspěšný v rozsahu 82 %, žalovaná byla naopak úspěšná v rozsahu 18 %. Převážně úspěšnému žalobci proto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči převážně neúspěšné žalované náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 64 % (82 – 18). V odvolacím řízení vynaložil žalobce účelně náklady řízení ve výši 55 029 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 875 Kč, doplatku soudního poplatku za odvolání ve výši 1874 Kč a dále z náhrady nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 AT z tarifní hodnoty ve výši 374 910 Kč sestávající z částky 9 820 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 AT [sepis odvolání proti rozsudku č. j. 10 C 294/2023-117 ze dne 5. 11. 2024, vyjádření k výzvě soudu ze dne 11. 12. 2025, účast při jednání před odvolacím soudem dne 17. 2. 2026 a dne 24. 3. 2026], dále odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 AT z tarifní hodnoty ve výši 13 935,17 Kč sestávající z částky 850 Kč za 1 úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. [odvolání do nákladů řízení stanovených v doplňujícím rozsudku č. j. 10 C 294/2023-147 ze dne 16. 9. 2025], dále k těmto úkonům pět paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Protože je advokát žalobce plátcem DPH, náleží mu podle § 137 odst. 3 o. s. ř. též náhrada sazby DPH ve výši celkem 8 900 Kč (tj. 21 % z 42 380 Kč). Za řízení před okresním soudem tudíž žalobci na náhradě nákladů řízení náleží 64 % z částky 55 029 Kč, tedy 35 218,50 Kč. Za vyjádření ze dne 17. 12. 2025 náhrada nákladů odvolacího řízení žalobci nenáleží, neboť toto vyjádření není možné považovat za účelně vynaložený náklad, toto vyjádření také nebylo ze strany soudu vyžadováno a žalobce se k vyjádření žalované mohl vyjádřit při jednání před odvolacím soudem.