30 Co 165/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Vogelové a soudců Mgr. Romana Flanderky a Mgr. Ivany Štěpánové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Janem Ševčíkem sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 26 375,90 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 28 C 225/2024-23 ze dne 31. ledna 2025

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 437 Kč od 5. 7. 2023 do 29. 9. 2025 a úroku z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 13 437 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení, potvrzuje.

II. V části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 437 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení, se napadený rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 437 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 13 437 Kč (výrok I), zamítl žalobu v požadavku na zaplacení částky 5 507,32 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 295,32 Kč od 5. 7. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 61,74 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 49,47 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 37,60 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 25,33 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 13,46 Kč a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 512,36 Kč, a v požadavcích na zaplacení 288 Kč a 7 142,58 Kč (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Z odůvodnění se podává, že bylo rozhodováno o nárocích žalobkyně plynoucích ze smlouvy o úvěru č. , IBAN, uzavřené dne 7. 12. 2021, na jejímž základě měla žalobkyně žalovanému poskytnout úvěr ve výši 23 179 Kč za účelem financování nákupu zboží (obývací pokoj). Konkrétně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 18 945,32 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení z dlužných splátek za dobu do 18. 1. 2023 v celkové výši 187,59 Kč, s kapitalizovaným úrokem za dobu od 19. 1. 2023 do 4. 7. 2023 ve výši 1 512,36 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 295,32 Kč od 5. 7. 2023 do zaplacení a dále zaplacení částky 288 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 10 % za prodlení s úhradou splátek za měsíce srpen, září a říjen 2022 a částky 7 142,58 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 17 221,32 Kč.

3. Okresní soud objasnil, že mezi účastníky byla dne 7. 12. 2021 uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 23 179 Kč a v níž se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr vrátit v 35 měsíčních splátkách po 963 Kč, počínaje 15. 1. 2022; celkem se žalovaný zavázal zaplatit 33 705 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr zaplatil v měsících lednu, únoru, březnu, dubnu, květnu, červnu a červenci 2022 celkem 6 741 Kč (7 splátek po 963 Kč) a dále žalovaný dne 4. 7. 2023 uhradil 3 000 Kč. Okresní soud shledal úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně coby poskytovatel úvěru před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalovanému nesplnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí nezkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalovaný jakožto spotřebitel má tak povinnost vrátit žalobkyni jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem s tím, že splatnost dluhu není vázána na výzvu věřitele a je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu, který určí dobu na návrh některého z účastníků podle možností spotřebitele (§ 87 odst. 1, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Splatnost dluhu žalovaného v daném případě není vázána na výzvu věřitele, a protože zde nebylo ani takového určení splatnosti (tj. dohodou účastníků či rozhodnutím soudu), nelze dovozovat prodlení žalovaného a přiznat žalobkyni právo na úroky z prodlení. Okresní soud proto žalobě vyhověl pouze částečně a žalobkyni přiznal toliko právo na zaplacení dosud nesplacené části jistiny ve výši 13 437 Kč. Žalobkyni přiznaná částka představuje rozdíl mezi poskytnutými finančními prostředky ve výši 23 179 Kč a částkou uhrazenou žalovaným v celkové výši 9 741 Kč. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná, avšak žalovaný, který by měl právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši, žádné náklady nevynaložil.

4. Proti rozsudku okresního soudu se včas odvolala žalobkyně, přičemž její odvolání směřuje pouze proti té části výroku II, jíž žalobkyni nebylo přiznáno právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 437 Kč za dobu od 5. 7. 2023 do zaplacení. V odvolání žalobkyně zejména poukazuje na skutečnost, že z důvodu neplacení sjednaných splátek žalovaným žalobkyně sjednaný úvěr zesplatnila a v návaznosti na to žalovanému zaslala písemnou výzvu datovanou 29. 12. 2022, v níž byl žalovaný informován a poučen o tom, že došlo k zesplatnění úvěru a byl vyzván k úhradě ve lhůtě do 18. 1. 2023. Žalobkyně má za to, že okresní soud porušil princip rovnosti stran, neboť suploval neaktivitu žalovaného tím, že „sám do řízení vnesl tvrzení, jež bylo ve prospěch žalovaného“. Žalobkyně zdůrazňuje, že žalovaný netvrdil a neprokázal žádné skutečnosti, na základě kterých by nebyl schopen dluh uhradit v patřičné lhůtě, a že soud neměl potřebné informace od žalovaného týkající se jeho majetkové situace. Bez toho „nemohl sám soud za žalovaného“ uplatnit tuto námitku a shledat, od kdy je žalovaný v prodlení. Žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 20/2024-105 ze dne 28. 5. 2024, v němž Krajský soud v Praze dovodil „že splatnost předmětného nároku nastala v daném případě již na shora uvedenou výzvu k okamžitému splacení celého dluhu zaslanou žalovanému ze strany věřitele, když přiměřenost takto určené doby plnění (ve smyslu § 87 ZSÚ) nebyla nikdy nikterak žalovanou sporována a lze naopak vyjít z toho, že byla konkludentně z její strany akceptována. Ode dne následujícího po uplynutí takto určené doby plnění, byla žalovaná v prodlení, a žalobkyni proto náleží v souladu s § 1970 o. z. z poskytnuté dlužné jistiny též zákonný úrok z prodlení“. V daném případě se dle žalobkyně žalovaný dostal do prodlení dne 19. 1. 2023, to je následujícím dnem po uplynutí lhůty určené žalobkyní k plnění ve výzvě k úhradě ze dne 29. 12. 2022. Žalobkyně tedy navrhuje změnu napadené části výroku II tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 437 Kč od 5. 7. 2023 do zaplacení.

5. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil u jednání před odvolacím soudem, při němž uvedl, že byl v Kanadě a měl za to, že má všechny dluhy uhrazené. Nevěděl o tom, že by něco dlužil, chtěl by dlužnou částku hradit ve splátkách.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k závěru, že jsou zde důvody zčásti pro potvrzení napadené části výroku II rozsudku okresního soudu a zčásti důvody pro jeho změnu. Učinil tak v souladu s § 214 odst. 1 o. s. ř. po jednání, které se konalo dle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 odst. 1 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně, která se z jednání před odvolacím soudem omluvila, aniž by zároveň požádala z důležitého důvodu o jeho odročení.

7. Okresní soud na základě provedeného dokazování objasnil, že žalovanému byla žalobkyní na základě smlouvy o úvěru č. , IBAN, ze dne 7. 12. 2021 poskytnuta částka ve výši 23 179 Kč, z níž žalovaný žalobkyni zaplatil zpět celkem 9 741 Kč, a to v 7 splátkách po 963 Kč v období od ledna 2022 do července 2022 a splátkou částky 3 000 Kč dne 4. 7. 2023.

8. Pokud jde o právní hodnocení, okresní soud správně podřadil závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený takovou smlouvou režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zároveň s ohledem na povahu účastníků režimu zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Učinil pak správné a v odvolacím řízení nijak nezpochybněné závěry o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu, že žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru žalovanému v postavení spotřebitele před poskytnutím úvěru v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru dostatečným způsobem nezkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Zákon o spotřebitelském úvěru tedy věřiteli ukládá povinnost posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je pak dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy. Bylo přitom dovozeno judikaturou, že jde o neplatnost absolutní, a to i v poměrech, na které je třeba aplikovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění před novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb., v níž bylo s účinností od 29. 5. 2022 již výslovně zakotveno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Skutečnost, že důsledkem porušení povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, plyne např. z rozsudku soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK, či z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1176/21 ze dne 8. 6. 2021.

12. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy je povinnost žalovaného spotřebitele dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit (pouze) peníze úvěrem poskytnuté v době přiměřené jeho možnostem. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalovaného, resp. splatnost jeho závazku, není vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nelze žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3671/2021 ze dne 20. 4. 2022. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále dovodil, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ve vztahu speciality k obecným ustanovením o bezdůvodném obohacení a upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Smyslem je při akcentaci ochrany spotřebitele vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy tak, že spotřebiteli je při neexistenci dohody účastníků určena nová doba splatnosti pro vrácení jistiny, přičemž je zároveň postihován poskytovatel spotřebitelského úvěru, který zapříčinil nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žadatele neplatnost smlouvy, tím, že nezíská smluvní úroky a poplatky a jistinu obdrží právě až v nové době splatnosti. K určení „přiměřené doby“ soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Spor zde přitom není pouze v případě, že je uzavřena dohoda účastníků o splatnosti. Není-li takové dohody, soud je vždy povinen nově vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit dobu splatnosti bez ohledu na to, zda byl podán návrh účastníka dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru či nikoliv.

13. Z uvedeného se podává, že pokud okresní soud s poukazem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neuložil žalovanému povinnost zaplatit také úrok z prodlení z nevrácené jistiny s tím, že k prodlení žalovaného nedošlo, neboť doba plnění nebyla dohodnuta ani (dosud) určena soudem, postupoval ke dni vyhlášení napadeného rozhodnutí správně.

14. Protože však i pro odvolací soud dle § 154 odst. 1 o. s. ř. a § 211 o. s. ř. platí, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání), musel odvolací soud přihlédnout ke skutečnosti, že v průběhu odvolacího řízení již uplynula doba, kterou okresní soud stanovil dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru k vrácení zbývající části jistiny.

15. V daném případě okresní soud v odvoláním nenapadeném, a tedy již pravomocném, výroku I uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 13 437 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Stanovil tak v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru novou dobu splatnosti nevrácené části jistiny odvislou od nabytí právní moci. Jelikož tento žalobě (částečně) vyhovující výrok nabyl právní moci dne 24. 9. 2025 (žalovanému byl rozsudek okresního soudu doručen dne 9. 9. 2025), byl žalovaný povinen vrátit žalobkyni nesplacenou část jistiny do 29. 9. 2025 (pondělí). Protože tak žalovaný neučinil, jak sám potvrdil při jednání před odvolacím soudem, ocitl se dnem následujícím, tedy 30. 9. 2025, ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení, což dle § 1970 o. z. zakládá právo žalobkyně na úrok z prodlení od tohoto data, a to ve výši 11,5 % ročně dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013.

16. Odvolací soud tedy napadený rozsudek v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 437 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení, dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 437 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení.

17. Ve zbývající části odvolací soud neshledal odvolání důvodným, a proto dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil napadený rozsudek v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 437 Kč od 5. 7. 2023 do 29. 9. 2025 a úroku z prodlení ve výši 3,5 % ročně (rozdíl mezi žalobkyní požadovaným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně a úrokem přiznaným ve výši 11,5 % ročně) z částky 13 437 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení.

18. Ve zbývajícím rozsahu nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden a je již pravomocný. Nemohl se proto odvolací soud ani zabývat žádostí žalovaného o umožnění hrazení dlužné jistiny ve splátkách.

19. K rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 20/2024-105 ze dne 28. 5. 2024, na který žalobkyně poukazovala v odvolání, odvolací soud uvádí, že tímto rozhodnutím není vázán a s jeho závěry nesouhlasí, neboť tyto jsou v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, jak na ně bylo shora odkázáno. Odvolací soud naopak rozhodl ve shodě s rozhodovací praxí ostatních senátů zdejšího odvolacího soudu (např. rozsudek ve věci sp. zn. 29 Co 150/2025 ze dne 23. 7. 2025 či sp. zn. 35 Co 79/2025 ze dne 4. 9. 2025), či shodně jako Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsudku sp. zn. 75 Co 188/2024 ze dne 12. 9. 2024 a Krajský soud v Ostravě v rozsudku sp. zn. 8 Co 123/2024 ze dne 18. 8. 2024 (jak jsou tyto rozsudky přístupné v systému Beck-online).

20. Protože odvolací soud napadený rozsudek částečně změnil, musel dle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnout i o nákladech řízení před okresním soudem. O těch bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když účastníci měli v řízení úspěch pouze částečný s tím, že převážně neúspěšná byla s ohledem na žalobní požadavek žalobkyně (při posuzování úspěchu účastníků ve věci je nutné vycházet nejen z žalované jistiny, ale i z veškerého příslušenství, které bylo předmětem řízení, a to ke dni rozhodnutí soudu). Žalovaný však v řízení před okresním soudem žádné náklady nevynaložil, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byl úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 437 Kč od 5. 7. 2023 do zaplacení, tj. ke dni rozhodnutí odvolacího soudu částka 4 825,27 Kč. Bylo-li žalobkyni odvolacím soudem přiznáno v důsledku částečné změny napadeného rozsudku právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 13 437 Kč ve výši 11,5 % ročně od 30. 9. 2025 do zaplacení, pak jde ke dni rozhodnutí odvolacího soudu o částku 241,31 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byl v odvolacím řízení úspěšný žalovaný, přičemž lze s ohledem na výši uvedených částek uzavřít, že jde pouze o neúspěch v nepatrné části (žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný z 95 % a neúspěšný z 5 %), a proto žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem v plné výši 300 Kč. Jde o paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka za účast u jednání před odvolacím soudem dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekuční řádu. Náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).