30 Co 219/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudců Mgr. Petry Vogelové a Mgr. Jana Věženského ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Anonymizováno , daňové identifikační číslo (IVA): Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 46 755 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 22 C 240/2017-756 ze dne 27. 2. 2025, ve znění opravného usnesení č. j. 22 C 240/2017-779 ze dne 16. 6. 2025

I. Rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se napadený rozsudek ve znění opravného usnesení mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení vzniklých do doby vydání napadeného rozhodnutí ve výši 275 431 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta BIII. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 52 141 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta B 1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 20 533 EUR spolu s úrokem z prodlení od 1. 4. 2016 do zaplacení a částky ve výši 26 222 EUR spolu s úrokem z prodlení od 1. 7. 2018 do zaplacení a výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalované, a to k rukám advokáta žalované, náhradu nákladů řízení v částce 362 370,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhá zaplacení nepřímých provizí ve výši 46 755 EUR s úrokem z prodlení. Uplatněný nárok opírá žalobce o tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena dne 1. 1. 2008 smlouva o obchodním zastoupení na dobu neurčitou, která byla podrobena režimu italského práva. Žalobce podle této smlouvy vykonával pro žalovanou služby obchodního zástupce, a to mimo jiné na území České republiky, přičemž smlouva byla uzavřena s výhradním zastoupením. Žalobce pro žalovanou vyhledával obchodní partnery a zprostředkovával uzavírání jednotlivých obchodů v oblasti prodeje výrobků z portfolia žalované, resp. řešil kompletní obchodní činnost. Takto vyhledal mj. společnost , Anonymizováno, . (dnes pod firmou , právnická osoba, .), IČO , IČO, (dále též jen „, Anonymizováno, “), se kterou následně žalovaná navázala v roce 2008 spolupráci. Od roku 2008 do roku 2009 vyvíjel žalobce aktivní činnost obchodního zástupce při zavedení pilotního Projektu , právnická osoba, a díky činnosti žalobce byl získán nový zákazník , Anonymizováno, . Výsledkem aktivity žalobce byla řada obchodních případů, v rámci kterých žalovaná zahájila spolupráci s uvedenou společností ohledně subdodávek perforovaných a ohýbaných trubek pro výfukové systémy. V roce 2014 byly zahájeny vždy na základě poptávky , Anonymizováno, postupné dodávky zboží (projekty , Anonymizováno, , , právnická osoba, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ) a v roce 2015 byla zahájena plná fáze výroby dílů na základě přímé poptávky od , Anonymizováno, , s čímž žalobce spojuje nárok na úhradu nepřímých provizí. Žaloba o zaplacení 20 533 EUR se týká 16 projektů (, Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , právnická osoba, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , právnická osoba, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ), rozšíření o částku 26 222 EUR se týká dalších 35 projektů. Žalobci tak podle jeho tvrzení vznikl nárok na zaplacení nepřímých provizí za obchody uzavřené mezi žalovanou a , Anonymizováno, , a to podle článku 1748 odst. 2 italského občanského zákoníku Codice Civile (dále též jen „CC“). Ve smlouvě byla sjednána provize ve výši od 3 % do 5 % z netto částek pocházejících z obchodních případů, žalobce takto účtuje 4 %. Ve smlouvě o obchodním zastoupení nebyl nárok na nepřímé provize vyloučen, naopak ze smlouvy plyne, že pokud žalovaná sama uzavře obchody v zóně určené k výhradnímu působení zástupce, má zástupce nárok na nepřímou provizi.

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznává, poukazuje na to, že spolupráce mezi účastníky začala již v roce 2007. V té době žalobce poskytoval žalované konzultační služby v oblasti průzkumu trhu v ČR, již v rámci těchto služeb uvedl , Anonymizováno, jako potenciálního partnera, se kterým žalovaná navázala kontakt v roce 2007. , právnická osoba, žalobce vyfakturoval a byly mu řádně uhrazeny. Protože účastníci měli zájem o rozšíření spolupráce, uzavřeli následně dne 1. 1. 2008 smlouvu o obchodním zastoupení, podle které se měl žalobce stát obchodním zástupcem žalované mimo jiné pro území České republiky. Protože žalobce byl činný souběžně v rámci konzultační činnosti, včetně toho, že byl zahrnut do komunikace s obchodními partnery žalované, bylo sjednáno, že právo na provizi náleží žalobci pouze za obchody uzavřené obchodním zástupcem. Strany tak chtěly jednoznačně stanovit, že provize mají žalobci náležet pouze v případech jeho osobního přičinění o uzavření obchodu. Nárok na nepřímou provizi tak byl smluvně vyloučen v čl. 10 odst. 2 smlouvy o obchodním zastoupení. Podle žalované po uzavření smlouvy žalobce fakticky nikdy nezačal plnit funkci a povinnosti obchodního zástupce, spolupráce tak fakticky nikdy nezačala a žalobce zůstal v původním postavení konzultanta, za což byl odměňován. Žalobce nikdy nenaplňoval smlouvu o obchodním zastoupení, nikdy nenavštěvoval zákazníky, nezasílal pravidelné zprávy, neověřoval solventnost navrhovaných zákazníků, nezasílal návrhy objednávek ani nevyhledával nové zákazníky, je tato neaktivita důvodem zániku smluvního vztahu, když podle italského práva je možný zánik smlouvy konkludentním způsobem při jejím neplnění stranami, pokud žádná ze stran na jejím základě po určitou dobu neplní a ani se v přiměřené době nedomáhá toho, aby druhá strana plnila. Žalobce se až do roku 2015 ani nikdy neoznačoval za obchodního zástupce žalované, k této pozici se nehlásil a nevznášel jakékoli nároky na provize.

4. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že dne , datum, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o obchodním zastoupení (, jméno FO, , Anonymizováno, ), podle které měl žalobce vykonávat činnost směřující k uzavření kupních smluv týkajících se trubek a perforovaných trubek, a to na území České republiky, Slovenska, Polska a Ruska. V článku 10 bylo ujednáno, že žalobci za prováděnou činnost náleží provize od 3 do 5 %, bylo přitom sjednáno, že provize bude přiznána pouze za obchody uzavřené obchodním zástupcem v jeho územní oblasti se zákazníky spadajícími do jeho působnosti, které byly přijaté a zrealizované žalovanou. V souladu s čl. 3 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980 podrobili účastníci smlouvu režimu italského práva. Podrobnosti ohledně provize upravuje článek 1748, přičemž jeho odstavec 2 upravující nárok na nepřímé provize má dispozitivní charakter a je možné se o právu na nepřímé provize dohodnout jinak. Mezi účastníky je přitom sporné, zda byl nárok na nepřímé provize smluvně vyloučen (jak tvrdí žalovaná) či nikoliv (jak tvrdí žalobce). Zabýval se proto okresní soud výkladem smlouvy o obchodním zastoupení, výkladová pravidla upravují články 1362 až 1372 CC, poukázal přitom okresní soud, že podle § 1362 CC je třeba při výkladu smlouvy zkoumat společný úmysl stran a neomezovat se na doslovný význam slov, při určení společného úmyslu stran je pak třeba posoudit jejich celkové chování, a to i po uzavření smlouvy. Základním pravidlem je podle rozsudku Nejvyššího soudu Italské republiky č. 25840 ze dne 3. 6. – 9. 12. 2014 právě hledání společné vůle stran. Výklad smlouvy pak začíná seznámením se s obsahem jejího textu, i když je text smlouvy jasný, avšak v rozporu s vnějšími prvky, které naznačují odlišnou vůli stran, přichází na místo užití výkladových pravidel podle čl. 1362 a násl. CC, za tím účelem je třeba zjistit společnou vůli stran, a to na základě posouzení jednotlivých ustanovení smlouvy, a přitom zohlednit i jednání stran, včetně toho následujícího, tyto závěry plynou z rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky, II. Civilního oddělení č. 2561 ze dne 2. 2. 2009. Okresní soud poukázal na jazykový a gramatický výklad, ze kterého dovozuje vyloučení nároku na nepřímé provize, kdy jedinou okolností, která by mohla vést k pochybnostem o tom, zda došlo k vyloučení nároku na nepřímé provize je tvrzení žalobce, že byl opakovaně , jméno FO, , v té době v pozici statutárního orgánu žalované, ujišťován, že mu nárok na nepřímé provize náleží. Okresní soud shledal, že takové ujištění by bylo v rozporu s článkem 7 i 10 smlouvy o obchodním zastoupení. , jméno FO, však při svém výslechu před dožádaným soudem uvedl, že návrh smlouvy o obchodním zastoupení předložil žalobce, při sjednávání smlouvy a ani později po jejím uzavření se s žalobcem o provizích nebavili, žádná provize nebyla žalobci vyplacena a ani ze strany pozdějších majitelů žalované nebyl žalobci potvrzen nárok na nepřímé provize. Proto při hledání společného úmyslu stran okresní soud uzavřel, že nic nenasvědčuje tomu, že by společný úmysl byl jiný než ten, který je projeven v textu smlouvy. Nadto z výpovědi , jméno FO, zjistil okresní soud, že účastníci smlouvy ani přímé a nepřímé provize nerozlišovali, není proto možné dovozovat jiný úmysl stran, než který je vtělen do textu smlouvy. Okresní soud poukázal rovněž na rozporná tvrzení žalobce, který nejprve tvrdil, že účastníci smlouvy o ničem nejednaly a návrh smlouvy předložila žalovaná, z prostého předložení návrhu smlouvy však nelze dovozovat jiný úmysl stran než ten, který je v textu smlouvy vyjádřen. Následně žalobce tvrdil, že podstatný obsah návrhu zpracoval sám a předložil jej žalované, která tento návrh promítla do znění smlouvy, i v takovém případě, kdy žalobce přijal smlouvu, kterou sám navrhl, nelze dospěl k tomu, že by společný úmysl stran byl jiný než ten, který je vyjádřen v článku 10 smlouvy. Rovněž zohlednil okresní soud použité slovní výrazy, především výraz „pouze“, s tím, že pokud by strany nechtěly omezit nárok žalobce na nepřímé provize, nebylo by na místě slovo pouze vůbec použít, uvedený výraz totiž vyjadřuje společnou vůli stran limitovat rozsah nároků na provizi obchodního zástupce. Z textu smlouvy je tak patrné, že společnou vůlí stran bylo zúžit obecné pravidlo týkající se provizí pouze na obchody uzavřené obchodním zástupcem, smlouva tak předpokládala osobní přičinění obchodního zástupce o sjednávání dohody, a právě za tuto činnost měla žalobci náležet provize. Společné vůle stran tedy byla právě taková, jaká je vyjádřena ve smlouvě o obchodním zastoupení. Nad rámec toho okresní soud shledal, že žalobce po uzavření smlouvy o obchodním zastoupení fakticky žádnou činnost odpovídající uzavřené smlouvě nevykonával. Protože žalobci právo na nepřímé provize nenáleží a předmětem řízení je právě a pouze požadavek na úhradu nepřímých provizí, okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Plně úspěšné žalované pak okresní soud přiznal ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 362 370,36 Kč.

5. Proti uvedenému rozsudku se včas odvolal žalobce, který navrhuje jeho změnu tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku s úrokem z prodlení, jakož i povinnost k náhradě nákladů řízení. Namítá předně, že veškeré spory mezi účastníky o provizi měly být projednány v jednom řízení, pokud tak okresní soud neučinil, měl vzít v úvahu dřívější žaloby a řídit se zásadou posuzování celkové činnosti obchodního zástupce, což také neučinil. Dále okresní soud pochybil, když v rámci ediční povinnosti neuložil na návrh žalobce povinnost žalované předložit účetní podklady k nepřímým provizím, na tyto návrhy nebylo okresním soudem reagováno odpovídajícím způsobem. Rovněž brojí proti způsobu vyhlášení napadeného rozsudku a termínu písemného vyhotovení, když rozsudek vyhlášen byl v průběhu 4 minut bez jakéhokoliv ústního odůvodnění, písemné vyhotovení rozsudku pak bylo žalobci doručeno až po třech měsících od vyhlášení napadeného rozhodnutí. Také namítá, že odstavce 36 až 38 odůvodnění jsou doslovně opsány z rozsudku vydaného Okresním soudem v Liberci ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 92/2016. Podle žalobce okresní soud ani neprovedl navržené důkazy ohledně činnosti žalobce při získání nového zákazníka a k existenci kauzální souvislosti mezi činností žalobce a uzavřením obchodů žalovanou, nevzal v úvahu ani judikaturu Soudního dvora EU týkající se směrnice Rady EU č. 86/653/EHS. Okresní soud ani řádně nezjistil a nehodnotil společnou vůli smluvních stran, nesprávně posoudil činnost žalobce jako konzultanta v roce 2013, chybně vyložil společný úmysl stran při uzavření smlouvy v roce 2008, chybně také interpretoval procesy týkající se vypracování smlouvy, chybný je podle žalobce rovněž závěr, že fakticky žalobce nevykonával žádnou činnost odpovídající uzavřené smlouvě. Žalobce také namítá, že okresní soud nerespektoval transpozici směrnice do CC a nesprávně dospěl k výkladu, že obchodní zástupce má nárok na provizi pouze tehdy, když osobně a bezprostředně zprostředkoval obchodní případ. Skutečnost, že další objednávky byly uzavírány přímo žalovanou a novým zákazníkem, nezakládá podle CC ztrátu nároku obchodního zástupce na nepřímou provizi. Článek 1748 odst. 2 CC má být interpretován tak, že pro vznik nároku není třeba přímé účasti obchodního zástupce, nepřímá provize je přirozeným oprávněním obchodního zástupce. Ustanovení smlouvy, které omezuje provize pouze na obchody uzavřené obchodním zástupcem, je podle žalobce v rozporu s kogentní právní úpravou směrnice. Obchodní zástupce má nárok na provizi za každý obchod, který zastoupený uzavřel přímo s třetími osobami, jestliže předtím zákazníka získal, pokud není ujednáno jinak. Ve smlouvě nebylo ujednáno jinak. Případná smluvní odchylka o vyloučení práva obchodního zástupce na nepřímou provizi totiž musí být jednoznačná a srozumitelná a obě strany s ní musí souhlasit. Poukazuje také na judikaturu Nejvyššího soudu Italské republiky k nároku obchodního zástupce na nepřímé provize. Žalobce zároveň navrhuje, aby v případě pochybností o rozsahu přímého účinku směrnice byla Soudnímu dvoru EU položena předběžná otázka k výkladu čl. 7 a 8 směrnice Rady 86/653/EHS.

6. Žalovaná považuje napadený rozsudek za věcně správný, navrhuje proto jeho potvrzení. Smlouva o obchodním zastoupení jednoznačně vyloučila nárok žalobce na nepřímé provize. Stejný závěr byl přijat i v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 92/2016, toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26. 2. 2026 v řízení vedeném pod sp. zn. 35 Co 221/2025. Námitku žalobce o nemožnosti smluvně omezit nárok na provize považuje za účelovou, uplatněnou až v odvolacím řízení poté, co okresní soud uzavřel, že nárok na nepřímé provize byl smluvně vyloučen. Článek 1748 CC přitom výslovně připouští možnost smluvní odchylky, tuto možnost potvrzuje také judikatura Soudního dvora EU ohledně výkladu směrnice 86/653/EHS. Z rozhodnutí ve věci C-64/21 ze dne , datum, dokonce plyne, že vyloučení nároku na nepřímé provize může být i konkludentní. V projednávané věci přitom o provizích nebylo až do roku 2015 komunikováno. Okresní soud se v napadeném rozhodnutí řádně zabýval společným úmyslem stran, řádně zjistil, že žalobce nebyl ani ujišťován o údajném nároku na nepřímé provize. Vyčerpávajícím způsobem se také věnoval gramatickému výkladu smlouvy. Pokud jde o namítanou zásadu posuzování celkové činnosti obchodního zástupce, ta má význam toliko při posuzování příslušnosti soudu, v projednávané věci naopak nemá relevanci. Námitka, že nedošlo ke spojení věcí, není způsobilým odvolacím důvodem, neboť se nemůže jednat o vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shodné platí o námitce týkající se ediční povinnosti a způsobu vyhlášení napadeného rozhodnutí. Není ani zřejmé, jaké důkazy měl okresní soud podle žalobce opomenout, neboť tuto námitku žalobce uvádí v souvislosti s prameny práva, nikoliv v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem. Žalobce v odvolání ani nepředkládá argumenty zpochybňující skutkové závěry okresního soudu a zkresluje obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí.

7. Odvolací soud dle § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení před okresním soudem při jednání. Dospěl přitom k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

8. Správně poukázal okresní soud na to, že v daném případě není sporu o uzavření smlouvy o obchodním zastoupení účastníky dne , datum, , správné jsou také závěry okresního soudu spočívající v tom, že smluvní vztah byl podroben režimu italského práva, o čemž také není mezi účastníky sporu. Uvedená volba práva je v souladu s článkem 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne , datum, , z něj plyne, že smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Správně také okresní soud přistoupil k aplikaci úpravy italského hmotného práva obsažené v CC, přičemž právo obchodního zástupce na provizi je upraveno v článku 1748 CC.

9. Podle článku 1748 odst. 1 CC u všech obchodních závazkových vztahů zprostředkovaných v rámci smlouvy o obchodním zastoupení má obchodní zástupce nárok na provizi, byl-li obchod ujednán na základě činnosti, kterou obchodní zástupce vyvinul.

10. Podle článku 1748 odst. 2 CC obchodní zástupce má nárok na provizi též v případě, kdy zastoupený ujedná obchod s třetí osobou, jejíž kontakt a příležitost k uzavření takového obchodního vztahu obstaral obchodní zástupce, a to na základě jím získaného obchodního portfolia, patřícího ke kategorii nebo skupině klientů, vyhrazené činnosti obchodního zástupce, nebylo-li stranami dohodnuto jinak.

11. Důvodně poukázal okresní soud na to, že odst. 1 článku 1748 CC upravuje právo obchodního zástupce na provizi za obchody uzavřené na základě jeho činnosti, tedy pokud se svojí činností přičinil o uzavření určitého obchodu, v takovém případě se jedná o tzv. přímé provize. Naproti tomu odst. 2 téhož článku upravuje tzv. nepřímé provize, na které má obchodní zástupce právo v případě ujednání (uzavření) určitého obchodu s třetí osobou zastoupeným, bez přičinění obchodního zástupce, pokud obchodní zástupce dříve získal určitou osobu pro obchody ujednané v oblasti obchodního zástupce; tato úprava je však dispozitivní, neboť k jejímu uplatnění dochází pouze pokud nebylo stranami dohodnuto jinak.

12. Úprava práv a povinností obchodních zástupců, včetně práva na provize dle článku 1748 CC, vychází ze směrnice Rady č. 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců, přijaté mimo jiné vzhledem k tomu, že obchod se zbožím mezi členskými státy má probíhat za podmínek obdobných podmínkám jednotného trhu, což vyžaduje sblížení právních řádů členských států v míře nezbytné pro řádné fungování společného trhu. Podle článku 7 odst. 1 této směrnice má obchodní zástupce nárok na provizi z obchodů uzavřených během trvání smlouvy o obchodním zastoupení a) jestliže byl obchod uzavřen v důsledku jeho činnosti nebo b) jestliže byl obchod uzavřen s třetí osobou, kterou obchodní zástupce dříve získal jako zákazníka pro obchody stejného druhu. Podle článku 7 odst. 2 obchodní zástupce má rovněž nárok na provizi z obchodů uzavřených během trvání smlouvy o obchodním zastoupení, jestliže je mu svěřena územní oblast nebo skupina určitých zákazníků, nebo jestliže získal výhradní právo pro územní oblast nebo skupinu určitých zákazníků, a obchod byl uzavřen se zákazníkem patřícím do této oblasti nebo skupiny. Členské státy jsou povinny zahrnout do své právní úpravy jednu z obou uvedených možností.

13. Pokud žalobce v odvolání poukazuje na to, že úprava článku 1748 odst. 2 je kogentní a neumožňuje vyloučit právo obchodního zástupce na nepřímé provize, resp. že odchylky nejsou možné v neprospěch obchodního zástupce, když znění článku 1748 CC je třeba interpretovat eurokonformním výkladem, neboť článek 7 odst. 1 směrnice Rady 86/653/EHS připouští smluvní odchylky pouze ve prospěch obchodního zástupce, pak tyto námitky jsou v rozporu se závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 13. října 2022. (Rigall Arteria Management Sp. z o.o. sp. k. v. Bank Handlowy w Warszawie S.A.), věc C-64/21, podle kterých, pokud jde nejprve o kontext uvedeného ustanovení, z obecné systematiky směrnice 86/653 vyplývá, že unijní normotvůrce uvedl, kdy není dovoleno se od některého z jejích ustanovení odchýlit. Tak je tomu zvláště v případě čl. 10 odst. 4, čl. 11 odst. 3 nebo také čl. 12 odst. 3 této směrnice 86/653. Výklad čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 86/653, který by mu přiznal kogentní povahu, by nutně nevedl ke zvýšené ochraně obchodních zástupců. Uzavřel proto Soudní dvůr EU, že čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 86/653 musí být vykládán v tom smyslu, že se lze smluvně odchýlit od nároku, který toto ustanovení přiznává nezávislému obchodnímu zástupci, pobírat provizi za obchod uzavřený během trvání smlouvy o obchodním zastoupení s třetí osobou, kterou tento obchodní zástupce dříve získal jako zákazníka pro obchody stejného druhu. Protože tato otázka již byla Soudním dvorem EU vyřešena se závěrem, že je možné se smluvně od nároku obchodního zástupce na nepřímé provize odchýlit, nebyl shledán důvodným požadavek žalobce na případné položení otázky Soudnímu dvoru EU k výkladu článku 7 odst. 1 písm. b) směrnice č. 86/653.

14. Úprava článku 7 odst. 1 písm. b) směrnice 86/653 je tedy dispozitivní a je tak možné se od ní odchýlit, rovněž tak úprava článku 1748 odst. 2 CC zakotvující právo obchodního zástupce na nepřímé provize je dispozitivní, neboť se uplatní pouze za situace, kdy stranami nebylo ujednáno ve smlouvě jinak.

15. V projednávané věci se žalobce domáhá zaplacení provizí za obchody, které žalovaná sama, tj. již bez přičinění žalobce, uzavřela se společností Eberspächer, o které žalobce tvrdí, že ji pro žalovanou vyhledal, a právě v důsledku činnosti žalobce s ní žalovaná navázala spolupráci, tedy se domáhá zaplacení tzv. nepřímých provizí. Logicky se proto okresní soud zabýval nejprve tím, zda smlouva o obchodním zastoupení vyloučila nárok žalobce na nepřímé provize a zda smluvní ujednání ohledně práva žalobce na provize je natolik komplexní, že není prostor pro aplikaci dispozitivního článku 1748 odst. 2 CC, neboť smluvním ujednáním byla tato otázka upravena jinak. Pokud by totiž došlo k vyloučení nároku žalobce na nepřímé provize, nebylo by třeba se již zabývat dalšími námitkami žalované, tedy tím, zda žalobce vykonával činnost podle smlouvy o obchodním zastoupení, zda pro žalovanou skutečně získal jako obchodního partnera společnost Eberspächer, jaké konkrétní obchody žalovaná s touto společností uzavřela a zda za ně žalobci vznikl nárok na provize, zda, kdy a jakým způsobem smlouva o obchodním zastoupení zanikla apod.

16. V článku 10 odst. 2 smlouvy o obchodním zastoupení bylo ujednáno, že žalobci za prováděnou činnost náleží provize od 3 do 5 %, s tím, že provize bude přiznána pouze za obchody uzavřené obchodním zástupcem v jeho územní oblasti se zákazníky spadajícími do jeho působnosti, které byly přijaté a zrealizované zastoupenou obchodní společností.

17. Okresnímu soudu lze přitakat v tom, že výkladová pravidla jsou upravena v článcích 1362 až 1371 CC, přičemž výkladu je třeba podrobit v zásadě každé právní jednání a není možné se omezovat jen na doslovný význam slov.

18. Podle článku 1362 CC při výkladu smlouvy je třeba zjistit, jaký byl společný úmysl stran, a neomezovat se pouze na její doslovný význam. Za účelem zjištění společného úmyslu stran je třeba posoudit jejich celkové jednání, i po uzavření smlouvy.

19. Podle článku 1363 CC je třeba smluvní ustanovení vykládat v jejich vzájemných souvislostech a přisoudit jim význam, který vyplývá z celé smlouvy.

20. Okresní soud poukázal také na relevantní judikaturu týkající se výkladu smlouvy, a to jak v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu Italské republiky č. 25840 ze dne 3. 6. – 9. 12. 2014, tak v podobě rozhodnutí č. 2561 ze dne 2. 2. 2009. Z těchto rozhodnutí se podává základní pravidlo, jímž je hledání společné vůle stran, kdy se nelze omezit na doslovný význam slov, přihlédnuto musí být také k jednání stran (a to i následnému) a celkovému výkladu smlouvy.

21. Okresní soud se proto zabýval gramatickým a jazykovým výkladem smlouvy, kdy vycházel z běžného významu použitých slovních výrazů, z jejich vzájemné souvislosti i z celkového slovního vyznění dotčených smluvních ustanovení, aby bylo možné z tohoto pohledu posoudit, jaký obsah lze textu přisoudit z hlediska obvyklého významu užitých slov a vět. Správně poukázal na to, že provize má podle smlouvy o obchodním zastoupení náležet žalobci „pouze za obchody uzavřené obchodním zástupcem“, tedy za obchody, u kterých se obchodní zástupce osobně svou činností v rámci své územní oblasti přičiní a které budou žalovanou uskutečněny, a nikoliv za obchody, které žalovaná zrealizuje bez přičinění žalobce. Správně a logicky okresní soud shledal, že výraz „pouze“ použitý ve větě omezuje (resp. vylučuje) nárok žalobce na nepřímé provize, pokud by totiž nesměřoval k vyloučení nároku žalobce na nepřímé provize, nebylo by tento výraz třeba v dané větě vůbec použít. Řádně se tak vypořádal s námitkou žalobce, který uváděl, že se výraz pouze má vztahovat k územní oblasti. Nadto územní omezení obchodního zástupce je zakotveno již v předchozím odstavci článku 10 smlouvy, který spojuje provizi jen z obchodů uskutečněných v rozhodném území, bylo by proto i nelogické v dalším odstavci znovu tímto způsobem, tedy územní oblastí omezovat právo na provize. Lze proto přitakat okresnímu soudu v tom, že výraz „pouze“ ve spojení s obchody sjednanými obchodním zástupcem, limituje okruh obchodů, ze kterých žalobci plyne nárok na provize, a to tím způsobem, že žalobci náleží pouze nárok na přímé provize.

22. Řádně také okresní soud zohlednil smlouvu v celém svém kontextu, která předpokládá osobní přičinění se obchodního zástupce o sjednávané obchody, když článek 7 smlouvy předpokládá, že takto sjednané objednávky musí žalovaná přijmout. K tomu lze poukázat i na článek 1 smlouvy, ze kterého plyne, že předmětem smlouvy je činnost žalobce směřující k uzavírání smluv, přičemž tyto smlouvy nebyl žalobce sám oprávněn uzavírat, jak plyne z článku 4 smlouvy. Je proto správný závěr okresního soudu, že provize náleží žalobci jen z obchodů, o jejichž uzavření (obstarání) se žalobce přičinil. Pokud by neměly být nepřímé provize vyloučeny, odpadal by postup schválení objednávky žalovanou, neboť ta by byla zrealizována přímo žalovanou a třetí osobou, na což správně také okresní soud poukázal. Tedy se jedná o obchody nově žalobcem zprostředkované, které vyžadovaly jejich schválení žalovanou.

23. Okresní soud se také správně zabýval hledáním společné vůle stran, v tomto směru řádně zjistil (zejména z toho, co uvedl , jméno FO, před dožádaným soudem), že návrh smlouvy zpracoval právě žalobce, který jej předložil žalované, což odpovídá i tvrzení žalobce (s tím, že vytvořil návrh smlouvy, ze kterého žalovaná vytvořila konečný text). Pokud tedy jednání o obsahu smlouvy spočívalo toliko ve vytvoření návrhu smlouvy a odsouhlasení jejího znění, logicky okresní soud uzavřel, že společný úmysl stran není možné zjistit jinak než právě z textu smlouvy a že pokud žalobce smlouvu bez výhrad přijal, nelze mít za to, že společný úmysl byl jiný, než jak je vyjádřen v článku 10 smlouvy. , jméno FO, také vyloučil, že by s žalobcem o provizích při uzavření smlouvy či kdykoli následně hovořil či že by žalobce ujistil o nároku na nepřímé provize. Provize také žalobci nikdy nebyly vyplaceny.

24. Z žádného důkazu tak neplyne, že by společná vůle stran byla jiná než ta, která je vyjádřena a plyne z textu smlouvy.

25. Pokud jde o námitku žalobce spočívající v tom, že článek 1748 odst. 2 CC je sice dispozitivní, avšak odchylka o něj musí být formulována výslovně, srozumitelně, jednoznačně a nepochybně, odvolací soud uvádí, že vyloučení nároku na nepřímé provize (resp. vymezení provizního nároku obchodního zástupce) je dostatečně určité, konkrétní, srozumitelné a jednoznačné. Ze smlouvy totiž neplyne jen to, za jakých podmínek provize náleží, ale současně i to, v jakém rozsahu je tento nárok omezen. Výraz ‚pouze‘ zde neplní stylistickou, nýbrž omezující a vylučovací funkci; zjevně vyjadřuje, že provize náleží jen za výslovně vymezený okruh obchodů, tj. že obchodnímu zástupci náleží pouze nárok na přímé provize, strany tím jednoznačně vyjádřily, že provize náleží jen za taxativně vymezený okruh obchodů. Tím je současně vyloučeno, aby obchodnímu zástupci vznikal nárok i na provize z jiných obchodů, tedy i na provize nepřímé. Jde tak o výslovné smluvní vyloučení nároku na nepřímé provize, vyjádřené způsobem, jenž je z hlediska obsahu i rozsahu práv a povinností stran jednoznačný a srozumitelný. Tím, že strany sjednaly toliko jeden druh provize, která může obchodnímu zástupci náležet, současně zřetelně vyloučily druhý, ve smlouvě neuvedený. Jde o jednoznačné smluvní omezení provizního nároku obchodního zástupce pouze na provize přímé, a tedy vyloučení nároku na provizi nepřímé z obchodů, o jejichž uzavření se žalobce nezapříčinil. Protože v článku 10 smlouvy bylo upraveno komplexně právo žalobce na provize, je vyloučeno užití dispozitivního ustanovení článku 1748 odst. 2 CC. Proto je také nerozhodná žalobcova argumentace judikaturou italských soudů k tomu, kdy ještě vzniká nárok na nepřímé provize za situace kdy nárok na. nepřímé provize nebyl vyloučen odlišným ujednáním smlouvy.

26. Protože předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení nepřímých provizí, přičemž tento nárok byl smluvně vyloučen, důvodně rozhodl okresní soud o zamítnutí žaloby.

27. Na tom nic nemohou změnit další námitky žalobce ohledně způsobu vyhlášení napadeného rozsudku a termínu písemného vyhotovení, jakož i doslovného opisu částí odůvodnění z jiného rozhodnutí, neboť nejde o takové vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

28. Neobstojí ani námitky žalobce ohledně toho, že okresní soud neuložil žalované povinnost předložit účetní podklady k nepřímým provizím, neprovedl navržené důkazy ohledně činnosti žalobce při získání nového zákazníka a k existenci kauzální souvislosti mezi činností žalobce a uzavřením obchodů či zpochybňující závěr okresního soudu, že žalobce fakticky žalobce nevykonával žádnou činnost odpovídající uzavřené smlouvě, správně totiž okresní soud uzavřel, že nárok na nepřímé provize byl mezi účastníky smluvně vyloučen, nebylo tedy jakéhokoli důvodu za tohoto stavu ukládat žalované ediční povinnost či se zabývat blíže činností žalobce při získání společnosti Eberspächer, jakož i tím, zda žalobce skutečně vykonával činnosti podle smlouvy o obchodním zastoupení.

29. Irelevantní je také námitka žalobce, že v souladu s článkem 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech měly být veškeré spory mezi účastníky o provizi projednány v jednom řízení, pokud tak okresní soud neučinil, měl vzít v úvahu dřívější žaloby a řídit se zásadou posuzování celkové činnosti obchodního zástupce, což také neučinil. Uvedené nařízení totiž řeší otázku, v jakém členském státě je možné podat žalobu, tedy otázku mezinárodní příslušnosti, jak ostatně správně uvádí žalovaná. Z ničeho neplyne povinnost soudu projednávat veškeré nároky v jednom řízení. Navíc je to právě žalobce, kdo žalobou určuje, jaké nároky v tom kterém řízení uplatní a jaké nároky uplatní samostatnou žalobou. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodává, že okresní soud věc posoudil obdobným způsobem jako případ, který byl řešen v rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 3. 2025, č. j. 23 C 92/2016–933, kde se žalobce domáhal úhrady nepřímých provizí z jiných obchodů, i v této věci okresní soud uzavřel, že ve smlouvě o obchodním zastoupení došlo k vyloučení nároku na nepřímé provize, tento závěr byl potvrzen odvolacím soudem v rozsudku ze dne 26. 2. 2026, č. j. 35 Co 221/2025-1050.

30. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I o věci samé jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

31. Správně také okresní soud uzavřel, že zcela neúspěšný žalobce je povinen podle § 142 odst. 1 nahradit žalované účelně vynaložené náklady řízení. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. však totiž považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Soud nemůže rezignovat na zkoumání účelnosti jednotlivých úkonů provedených advokátem, odvíjí-li se výše odměny a hotových výdajů takového zástupce právě od počtu provedených úkonů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nelze omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou vždy účelné jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Pouhé uvedení některého úkonu právní služby v § 11 a. t. tedy nutně neznamená povinnost soudu vždy přiznat odměnu za takový úkon vykonaný advokátem procesně úspěšného účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3521/2017 ze dne 28. 11. 2017). Strana, která ve sporu podlehla, tedy nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové, jež lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12). Pokud jde o nahlížení do spisu uskutečněné dne 22. 2. 2018 a dne 18. 7. 2022, platí, že za tento úkon odměna advokátovi zpravidla nepřináleží, neboť studium spisu je zahrnuto v úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”)], či v úkonu právní služby první porady s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem [§ 11 odst. 1 písm. b) a. t.], případně tvoří nezbytný předpoklad pro řádné zastupování i v průběhu řízení. Výjimečně lze přiznat odměnu za samostatný úkon právní služby spočívající v prostudování spisu, a to analogicky podle § 11 odst. 1 písm. f) a. t., pokud by mohlo prostudování spisu svým významem odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování. Tuto výjimku je třeba vykládat spíše restriktivně a aplikovat ji, bude-li takový postup v civilním soudním řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu (při zohlednění zejména nezbytnosti a účelnosti postupu) ospravedlnitelný. Mohlo by se tedy jednat např. o případ, kdy založí protistrana do spisu značné množství listin, s nimiž se účastník nemá možnost jinak seznámit krátce před prvním jednáním ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2015 ze dne 8. 9. 2015). O žádnou z uvedených výjimek se v daném případě nejedná, proto advokátovi odměna ani náhrada výdajů v souvislosti s těmito úkony (včetně cestovného) nenáleží. Stejně tak není účelně vynaloženým úkonem vyjádření žalované ze dne 17. 8. 2022, žalovaná totiž zaslala soudu obsáhlé vyjádření ze dne 15. 8. 2022, za které jí byla okresním soudem důvodně přiznána náhrada nákladů řízení, není však rozumného důvodu, proč by skutečnosti uvedené ve vyjádření ze dne 17. 8. 2022, tedy pouhé dva dny po předchozím vyjádření, nemohla žalovaná uvést již ve vyjádření ze dne 15. 8. 2022, neboť v takto krátkém mezidobí nevyvstala potřeba zasílat další vyjádření.

32. Žalované nenáleží odměna ani za „převzetí a přípravu zastoupení“ v souvislosti s rozšířením žaloby, tento úkon je totiž spojen s převzetím zastoupení v dané věci, nikoliv s každým dalším navýšením žalované částky. Nejde totiž o převzetí zastoupení v jiné věci, ale o pokračování právní služby v téže věci. Nelze přehlédnout, že úkon právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení slouží k tomu, aby se advokát seznámil s věcí (s jejími skutkovými okolnostmi), v níž má klienta zastupovat, a to v zájmu získání úplných a pravdivých informací o rozhodujících okolnostech, které můžou mít vliv na úspěšnost právní služby, dále k tomu, aby prostudoval předložené podklady, doplnil je vlastními dotazy na příslušná místa (např. konzultoval věc s odborníkem v oboru) a poradil se s klientem. Uvedené znamená, že při každém rozšíření žaloby se nemusela žalovaná znovu seznamovat se skutkovými okolnostmi sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2072/2022 ze dne 30. 5. 2024).

33. Pokud jde o účast při jednání před okresním soudem dne , datum, , jednání ve věci samé nebylo zahájeno, neboť před zahájením jednání bylo rozhodnuto o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Advokátu žalované tak podle §14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „a. t.”), náleží pouze náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, tedy náhrada ve výši 6 730 Kč. V případě odvolání ze dne 1. 11. 2022 proti usnesení okresního soudu ze dne 15. 9. 2022, č. j. 22 C 240/2017-441, směřovalo uvedené odvolání do výroku II o náhradě nákladů řízení, přičemž žalovaná požadovala přiznat na náhradě nákladů řízení částku 165 156,98 Kč, namísto přiznané částky 102 938,10 Kč, předmětem tohoto úkonu tedy byl toliko rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. tarifní hodnota činila 62 218,88 Kč, odměna advokáta za tento úkon proto činí nikoliv 6 710 Kč (kterou přiznal okresní soud), ale 1 810 Kč. V případě vyjádření žalované ze dne 22. 7. 2024 bylo předmětem úkonu sdělení stanoviska k otázkám na , jméno FO, , za uvedený úkon, který není vyjádřením ve věci samé, tak odměna advokáta dle § 11 odst. 2 a. t. činí 6 530 Kč (nikoli přiznaných 13 060 Kč). Ve zbývajícím rozsahu lze odkázat na příslušnou část odůvodnění napadaného rozhodnutí (odst. 47), neboť v ní je věcně správné a řádně odůvodněné. Za řízení před okresním soudem proto žalované náleží náhrada nákladů řízení v podobě odměny advokáta ve výši 194 240 Kč za celkem 21 úkonů právní služby, 17x paušální náhrada výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění účinném do 31. 12. 2024, 4 x paušální náhrada výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání, které se nekonalo dle § 14 odst. 2 a. t. ve výši 6 730 Kč, náhrada cestovních výdajů a za promeškaný čas strávený cestou k jednáním a zpět ve výši 9 841,88 Kč, náhrada za zaplacené soudní poplatky ve výši 12 000 Kč a protože je advokát žalované plátcem DPH, náleží mu podle § 137 odst. 3 o. s. ř. též náhrada sazby DPH ve výši celkem 47 719 Kč.

34. Ve výroku II proto odvolací soud napadený rozsudek podle §220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení vzniklých do doby vydání napadeného rozhodnutí ve výši 275 431 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta , Jméno advokáta B, (§ 149 odst. 1 o. s. ř.)

35. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované bylo vůči neúspěšnému žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 52 141 Kč. Jde o náhradu za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 8 odst. 1 a. t. sestávající z částky 12 940 Kč za vyjádření k odvolání ze dne 7. 7. 2025 (kurz ČNB ke dni 7. 7. 2025: 1 EUR = 24,625 Kč), z částky 12 900 Kč za vyjádření ze dne 9. 3. 2026 (kurz ČNB ke dni 9. 3. 2026: 1 EUR = , částka, ) a z částky 12 900 Kč za účast u jednání před odvolacím soudem dne , datum, (kurz ČNB ke dni 26. 3. 2026: 1 EUR = 24,475 Kč), dále k těmto úkonům tří paušálních náhrad po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., dále cestovní náhrada v souvislosti s cestou realizovanou automobilem k jednání dne , datum, ve výši 2 102 Kč za 217 ujetých km (47,90 Kč za litr paliva při průměrné spotřebě 7,9 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. Protože je advokát žalované plátcem DPH, náleží mu podle § 137 odst. 3 o. s. ř. též náhrada sazby DPH ve výši celkem 9 049 Kč (tj. 21 % z 43 092 Kč).

36. Náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobci dle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám zástupce žalované, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. do 3 dnů od právní moci rozsudku.