30 Co 31/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudců Mgr. Petry Vogelové a Mgr. Jana Věženského ve věci žalobkyně: Anonymizováno Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 22 900 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 28 C 79/2025-19 ze dne 1. 10. 2025 ve znění opravného usnesení č. j. 28 C 79/2025-35 ze dne 16. února 2026

I. Rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení se v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení částky 2 900 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 13. 7. 2024 do 21. 3. 2025, úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení a částky 1 450 Kč, potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku I se napadený rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky , tituly před jménem, , jméno FO, .

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 22 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 13. 7. 2024 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedených částek na základě tvrzení, že dne 10. 4. 2024 uzavřela s žalovanou pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru, jehož celková výše nejprve činila 3 000 Kč, dodatkem ke smlouvě ze dne 10. 4. 2024 pak došlo k navýšení úvěrového limitu na částku 20 000 Kč, úvěr byl žalovanou čerpán dne 10. 4. 2024. Protože žalovaná na úvěr neuhradila žádnou sjednanou splátku, přistoupila žalobkyně dne 12. 7. 2024 k jeho zesplatnění. Od následujícího dne požaduje žalobkyně úhradu úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně, dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky podle sazebníku poplatků, a to v celkové výši 1 450 Kč, rovněž požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za dobu od 12. 7. 2024 do 4. 12. 2024 z částky 20 000 Kč, tedy smluvní pokuty ve výši 2 900 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy jsou nedostatečná a nebylo ani prokázáno, že by došlo k uzavření smlouvy o úvěru, rovněž nebylo prokázáno, že by žalobkyně poskytla žalované tvrzené finanční prostředky. Řada předložených důkazů je v anglickém jazyce, další důkazy tvoří výstupy z počítačového systému. Bylo pouze prokázáno provedení plateb, avšak na účet, který není s žalovanou žádným způsobem spojen. Nevyplývá z provedených důkazů ani to, že by žalobkyně s odbornou péčí posuzovala schopnost žalované splácet úvěr. Okresní soud byl připraven při jednání žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), poučit k doplnění tvrzení a označení důkazů, žalobkyně se však k jednání nedostavila, čímž znemožnila, aby jí bylo dané poučení poskytnuto. Z uvedených důvodů okresní soud žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. se zohledněním skutečnosti, že plně úspěšné žalované žádné náklady v řízení nevznikly.

3. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně, která navrhuje jeho změnu tak, že žalobě bude zcela vyhověno. Namítá, že předloženými důkazy prokázala uzavření úvěrové smlouvy. Nemohla přitom předložit oběma stranami podepsanou smlouvu, neboť k jejímu uzavření došlo prostřednictvím komunikace na dálku. V rámci žádosti o úvěr prokázala žalovaná svoji totožnost občanským průkazem a evropským průkazem zdravotního pojištění. Pravost předložených důkazů nebyla nijak zpochybněna. I v případě závěru o tom, že smlouva nebyla platně uzavřena, by byla žalovaná povinna vrátit bezdůvodné obohacení. Z předložených důkazů přitom plyne, že vlastníkem bankovního účtu, na který byly zaslány finanční prostředky, je právě žalovaná, jejíž jméno je uvedeno na výpisu z účtu ze systému Kontomatik, přes který žalobkyně ověřuje úvěruschopnost žadatelů o úvěr. Pokud okresní soud neměl za prokázané vlastnictví účtu žalovanou, mohl si postupem podle § 120 odst. 2 o. s. ř. ověřit tuto skutečnost u příslušné banky. Dále namítá, že pokud měl okresní soud měl za to, že žalobkyně neplní povinnost tvrzení a důkazní, měla být ze strany soudu před jednáním vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů, neboť v daném případě nevyšlo najevo až v průběhu jednání, že žalobkyně nenavrhla z pohledu okresního soudu potřebné důkazy, tato skutečnost byla okresnímu soudu naopak známa již dříve, současně mu bylo známo, že žalobkyně nebude u jednání přítomna. Výkladem § 118a o. s. ř. tak byla žalobkyně zkrácena na svých procesních právech. Rovněž namítá, že okresní soud porušil zásadu rovnosti zbraní, neboť suploval procesní obranu žalované, která byla v řízení nečinná. Okresní soud podle žalobkyně rozhodl odlišným způsobem oproti rozhodovací praxi soudů ohledně obdobných nároků, Krajský soud v Praze v rozsudku č. j. 25 Co 45/2025-66 totiž uzavřel, že z předložených důkazů plyne vlastnictví účtu i poskytnutí finančních prostředků. Současně je žalobkyně přesvědčena, že se okresní soud řádně nevypořádal s předloženými důkazy, pročež považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

4. Žalovaná zůstala v odvolacím řízení zcela nečinná, k odvolání žalobkyně se nevyjádřila.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, učinil tak v souladu s § 214 odst. 1 o. s. ř. při jednání, které se konalo dle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 odst. 1 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání před odvolacím soudem omluvila a žalovaná se bez omluvy nedostavila. Po zopakování dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. potvrzeními o provedené platbě a výpisem ze systému Kontomatik dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je z převážné části důvodné.

6. Správně se okresní soud zabýval tím, zda mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, přičemž je to právě žalobkyně, která se po žalované soudně domáhá zaplacení částek podle smlouvy o úvěru, kdo musí unést břemeno tvrzení a důkazní břemeno mj. ohledně uzavření smlouvy o úvěru. Žalobkyně v tomto směru uvádí toliko obecně, že k uzavření smlouvy došlo pomocí prostředků komunikace na dálku tím, že žalovaná vyplnila žádost o poskytnutí finančních prostředků, která měla být žalobkyní potvrzena formou elektronické zprávy obsahující také unikátní číselný kód, po jehož zadání do systému ze strany žalované došlo k převedení finančních prostředků na její bankovní účet.

7. Podle § 104 věty první zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem.

8. Podle § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

9. Způsob podepisování elektronických dokumentů upravuje zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 7 tohoto zákona k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.

10. Lze tedy sjednat smlouvu prostředky komunikace na dálku a smlouvu podepsat „jiným typem elektronického podpisu“ (od zaručeného či uznávaného elektronického podpisu odlišným), který však musí umožnit identifikaci jednajícího, včetně ověření jeho totožnosti ze strany adresáta právního jednání za použití jemu dostupných prostředků a metod. Aby však účastník prokázal uzavření smlouvy s druhou stranou elektronicky, nepostačí, že popíše obecně, jak smlouvy s klienty na dálku uzavírá, nýbrž musí tvrdit a prokázat, jak konkrétně kontraktační proces proběhl právě s konkrétní osobou, ve vztahu k níž nárok uplatňuje. Jinými slovy, jestliže účastník tvrdí, že určité údaje a souhlas s obsahem smlouvy druhá strana potvrzuje např. prostřednictvím zadání jedinečného, jemu zaslaného, SMS kódu či prostřednictvím bankovní identity či zpřístupnění údajů z bankovnictví (jako v daném případě žalobkyně), musí tvrdit a dokládat, kdy a že se tak skutečně stalo právě u druhé strany smlouvy, tj. uvést, kdy, jaký kód a kam druhá strana (žalovaná) vložila, či kdy a kam se přihlásila. Jen v takovém případě se uplatní vyvratitelná právní domněnka spolehlivosti záznamů údajů v elektronických systémech dle § 562 odst. 2 o. z.

11. Okresní soud správně uzavřel, že žalobkyně netvrdila rozhodné skutečnosti ohledně uzavření úvěrové smlouvy dostatečně konkrétně. Její tvrzení zůstala v obecné rovině popisu obvyklého kontraktačního procesu, aniž by popsala, jak tento proces proběhl právě ve vztahu k žalované. Nedostatek konkrétních skutkových tvrzení žalobkyně nebyl zhojen ani jí navrženými a předloženými důkazy. Z těchto důkazů totiž nevyplývá, jakým přesným a individualizovatelným způsobem měl být kontraktační proces v projednávané věci realizován, jaké konkrétní úkony měla žalovaná učinit, kdy tak měla učinit a jak měly být tyto úkony v elektronickém systému žalobkyně zaznamenány. Žalobkyně zejména nepředložila žádné individualizované elektronické záznamy, logy, autentizační údaje ani jiné výstupy z informačních systémů, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že žalovaná elektronickou cestou skutečně projevila vůli být předmětnou smlouvou, respektive jejím dodatkem, vázána.

12. Za této situace proto žalobkyně neusnesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně samotné uzavření smlouvy o úvěru (jakož i jejího dodatku). Správně také okresní soud vysvětlil, že z důvodu nepřítomnosti žalobkyně u jednání nebylo možné poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů.

13. Žalobkyně se zcela mýlí v tom, že okresní soud byl povinen poskytnout jí poučení jinak než právě při jednání. Žalobkyně ve skutečnosti přehlíží, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou v civilním sporném řízení primárně povinnostmi účastníka, nikoliv soudu (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.), přičemž poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. tuto odpovědnost účastníků nenahrazuje, nýbrž toliko procesně koriguje situace, kdy se v řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo nenavrhl důkazy potřebné k prokázání svých sporných tvrzení. Již ze samotného znění § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. plyne, že tuto poučovací povinnost soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání konaném dle § 114c o. s. ř., zatímco při jiném úkonu soud toto poučení neposkytuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3288/2022). Nelze tedy dovodit obecnou povinnost soudu vyzývat účastníka ještě před nařízeným jednáním písemně jen proto, že se soudu již z obsahu spisu jeví dosavadní skutková tvrzení či důkazní návrhy jako nedostatečné (jinak je tomu pouze v případě neprojednatelnosti žaloby, u které se předpokládá postup podle § 43 o. s. ř.). Neobstojí ani argument žalobkyně, že okresní soud věděl předem o její neúčasti při jednání, a měl proto poučení podle § 118a o. s. ř. poskytnout mimo jednání. Byla-li žalobkyně k jednání řádně předvolána a byly-li splněny podmínky pro projednání věci v její nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o. s. ř., nemohla její neúčast založit soudu povinnost nahradit zákonem předvídané poučení při jednání zvláštní písemnou výzvou před jednáním. Zvolila-li žalobkyně procesní postup, při němž se jednání neúčastnila, nesla současně procesní riziko, že soud věc projedná a rozhodne na podkladě dosavadních tvrzení a navržených důkazů.

14. Žalobkyně se tedy sama zbavila možnosti být při jednání poučena o povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které vymezuje poučovací povinnost soudu poskytovanou účastníku, jemuž hrozí neúspěch ve sporu pro neunesení břemene prokazovat, jehož konkrétní obsah si účastník bez své viny neuvědomil. Ustanovení § 118a o. s. ř. totiž upravuje poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, znemožnil tím soudu, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4881/2015).

15. Námitka, že žalobkyně byla „výkladem § 118a o. s. ř.“ zkrácena na svých procesních právech, proto postrádá oporu jak v právní úpravě, tak v rozhodovací praxi. Ve skutečnosti žalobkyně požaduje, aby soud převzal odpovědnost za nedostatky jejích skutkových tvrzení a důkazních návrhů a ještě před jednáním ji instruoval, jak má svou věc procesně vystavět. Takový požadavek však z § 118a o. s. ř. dovodit nelze. Okresní soud proto žalobkyni na jejích procesních právech nezkrátil a řízení vadou v tomto směru nezatížil.

16. Protože nebylo prokázáno uzavření úvěrové smlouvy, není možné domáhat se nároků z této smlouvy plynoucích, tedy ani nároku na zaplacení smluvní pokuty či poplatků spojených s uplatněním pohledávky podle sazebníku poplatků. Správně proto okresní soud zamítl žalobu v požadavku na zaplacení částky 2 900 Kč představující smluvní pokutu a částky 1 450 Kč představující poplatky spojené s vymáháním pohledávky.

17. Důvodně se okresní soud při neprokázání uzavření smlouvy o úvěru zabýval tím, zda žalobkyně poskytla žalované tvrzenou částku 20 000 Kč na její bankovní účet. Okresní soud v tomto směru uzavřel, že na účet , č. účtu, odeslala žalobkyně dne 10. 4. 2024 částku 17 000 Kč a 3 000 Kč, není však zřejmé, zda se jedná o účet žalované, proto shledal, že z důkazů předložených žalobkyní neplyne, že by žalobkyně poskytla žalované tvrzené finanční prostředky.

18. Odvolací soud po provedeném dokazování uvedený závěr nesdílí. Potvrzeními o provedené platbě ze dne 10. 4. 2024 bylo prokázáno, že z účtu žalobkyně byla dne , datum, v 8:13 hodin odeslána částka 3 000 Kč a v 8:28 hodin částka 17 000 Kč, obě částky byly zaslány na účet č. , č. účtu, . Dále bylo výpisem ze systému Kontomatik prokázáno, že žalobkyně si v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované opatřila výpis z účtu , č. účtu, , jako vlastník tohoto účtu (owner) je uvedena právě žalovaná, přičemž ke zpřístupnění tohoto účtu musí dát souhlas právě majitel účtu. Těmito důkazy bylo prokázáno, že částky ve výši 3 000 Kč a 17 000 Kč byly žalobkyní vyplaceny právě na účet žalované.

19. Podle § 2291 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Protože v daném případě bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalované na její bankovní účet částku v celkové výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná netvrdila a neprokazovala existenci právního důvodu, na základě něhož si směla převzaté prostředky ponechat, případně že je již vrátila žalobkyni, je žalovaná povinna uvedené plnění, které jí bylo poskytnuto bez právního důvodu, žalobkyni vydat.

23. Důvodným shledal odvolací soud i požadavek na zaplacení úroku z prodlení z této částky. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení je peněžitým dluhem, u něhož nebyla mezi účastníky sjednána ani jinak stanovena doba plnění; žalovaná proto byla povinna splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, co byla žalobkyní k plnění vyzvána (§ 1958 odst. 2 o. z.). Nesplní-li dlužník peněžitý dluh řádně a včas, dostává se do prodlení (§ 1968 o. z.) a věřiteli vzniká právo na úrok z prodlení (§ 1970 o. z.). V řízení nebylo prokázáno, že by žalované byla před podáním žaloby doručena výzva k plnění či předžalobní upomínka. Listina předložená žalobkyní v podobě poštovního podacího archu k předžalobní výzvě osvědčuje toliko odeslání zásilky, nikoli její doručení, resp. to, že se dostala do dispoziční sféry žalované. K jednání před odvolacím soudem se žalobkyně nedostavila, a odvolací soud jí proto nemohl poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení dalších důkazů k prokázání doručení těchto mimosoudních výzev. Za první prokázanou výzvu k plnění je tak nutno považovat až žalobu. Její hmotněprávní účinky nastaly již okamžikem, kdy se dostala do dispoziční sféry žalované, tedy dnem 20. 3. 2025, kdy byla zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb a žalované byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí; tím získala objektivní možnost se s jejím obsahem seznámit. Protože žalovaná byla povinna plnit bez zbytečného odkladu, byla povinna plnit nejpozději následující den, tedy do 21. 3. 2025. Nesplnila-li žalovaná ani v tento den, dostala se od 22. 3. 2025 do prodlení se zaplacením částky 20 000 Kč. Od tohoto dne proto žalobkyni náleží i zákonný úrok z prodlení, a to ve výši 12 % ročně dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013.

24. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení, změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení.

25. Ve zbývající části odvolací soud neshledal odvolání důvodným, a proto dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil napadený rozsudek v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení částky 2 900 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 13. 7. 2024 do 21. 3. 2025, úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení a částky 1 450 Kč.

26. Protože odvolací soud napadený rozsudek částečně změnil, bylo nutné rozhodnout dle § 224 odst. 1 o. s. ř. jak o nákladech odvolacího řízení, tak dle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnout i o nákladech řízení před okresním soudem. O těch bylo v obou případech rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když účastníci měli v řízení úspěch pouze částečný s tím, že převážně úspěšná, a to v rozsahu 78,4 %, byla s ohledem na žalobní požadavek žalobkyně (při posuzování úspěchu účastníků ve věci je nutné vycházet nejen z žalované jistiny, ale i z veškerého příslušenství, které bylo předmětem řízení, a to ke dni rozhodnutí soudu), žalovaná byla úspěšná v rozsahu 21,6 %. Převážně úspěšné žalobkyni proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči převážně neúspěšné žalované náleží právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 56,8 %. Ty jsou před okresním soudem tvořeny uhrazeným soudním poplatkem ve výši 916 Kč a dále náhradou nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”). Žalobkyně svůj nárok uplatnila tzv. formulářovou žalobou (k pojmu „formulářová žaloba“ srov. bod 28. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11). Je soudu známo z jeho činnosti (§ 121 o. s. ř.), že žalobkyně podává takové žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. Žalobkyni tak náleží odměna ve výši 3 x 300 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy a žaloby) podle § 14b a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a k těmto úkonům 3 paušální náhrady výdajů po 100 Kč. Celkem se jedná o částku 2 116 Kč. V odvolacím řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 145 Kč a odměnou advokáta stanovenou dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 z tarifní hodnoty ve výši 24 350 Kč, tedy odměnou ve výši 2 100 Kč za sepis odvolání a paušální náhradou výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., celkem se jedná o částku 3 695 Kč. Žalobkyni tudíž náleží na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 56,8 % z částky 5 811 Kč, tedy 3 300 Kč.

27. Náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo žalované dle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám zástupce žalobkyně, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. do 3 dnů od právní moci rozsudku.