30 Co 342/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Vogelové a soudců Mgr. Romana Flanderky a Mgr. Ing. Dany Semirádové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného naposledy bytem Adresa žalovaného č. neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 25 525,28 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 23 C 93/2021-283 ze dne 2. 7. 2024

I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 23 C 93/2021-283 ze dne 2. července 2024 se v části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku Anonymizováno 10 300 Kč a 2 277 Kč potvrzuje.

II. V části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 634,40 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši částka, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 470,44 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 507,63 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 29 % ročně z částky 10 507,63 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a částku 4 313,88 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 632 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 632,18 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 434,16 Kč od datum do zaplacení a úrokem ve výši 29 % ročně z částky 3 434,16 Kč Anonymizováno od datum do zaplacení, se napadený rozsudek mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaného před soudy obou stupňů na účet České republiky – Okresního soudu v Liberci, a to za řízení o žalobě na zaplacení 18 934,40 Kč s příslušenstvím v rozsahu 54 %, ve výši a lhůtě, které budou určeny v samostatném usnesení, a za řízení o žalobě na zaplacení 6 590,88 Kč s příslušenstvím v rozsahu 70 %, ve výši a lhůtě, které budou určeny v samostatném usnesení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Liberci soudní poplatek za odvolání ve výši 1 009 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 18 934,40 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 910,24 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 470,44 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 507,63 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 10 507, 63 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, dále částku 6 590,88 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 632 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši částka, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 434,16 Kč od Anonymizováno 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky částka od 21. 1. 2020 do zaplacení (výrok I). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni k rukám advokáta tituly před jménem Anonymizováno, tituly za jménem, do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 12 989 Kč (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku České republice – Okresnímu soudu v Liberci soudní poplatek za odvolání ve výši 1 277 Kč (výrok III).

2. Z odůvodnění se podává, že bylo rozhodováno o nárocích žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce č. hodnota uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, a žalovaným dne datum a ze smlouvy o zápůjčce č. hodnota uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, a žalovaným dne datum. Předmětem smlouvy o zápůjčce ze dne datum mělo být přenechání finanční částky ve výši 12 000 Kč žalovanému za souhrnný poplatek ve výši 10 600 Kč (kapitalizované úroky ve výši 2 146 Kč, poplatek za administrativní činnost 5 050 Kč, poplatek za zpracování a doručení 3 404 Kč). Dlužník (žalovaný) se měl ve smlouvě zavázat zápůjčku splácet v pravidelných 60 týdenních splátkách pod 377 Kč, avšak své povinnosti plynoucí pro něho z uvedené smlouvy neměl řádně plnit. Žalobkyně proto požaduje úhradu dlužné jistiny ve výši 10 507,63 Kč, poplatku ve výši 8 426,77 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 470,44 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 910,24 Kč, úroku z jistiny ve výši 29 % ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení z jistiny ve výši 8,05 % ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení. Smlouvou o zápůjčce ze dne 29. 7. 2017 pak právní předchůdkyně žalobkyně měla žalovanému poskytnout finanční částku ve výši 6 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 4 640 Kč (kapitalizované úroky 799 Kč, poplatek za administrativní činnost 1 889 Kč a poplatek za zpracování a doručení 1 952 Kč). Žalovaný měl dle smlouvy splácet zápůjčku v pravidelných 45 týdenních splátkách po 237 Kč, avšak své povinnosti z této smlouvy také neměl plnit. Žalobkyně tak z titulu této smlouvy požaduje dlužnou jistinu ve výši 3 434, 16 Kč, poplatek ve výši 3 156,72 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 632,18 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 632 Kč, úrok z jistiny ve výši 29 % ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení z jistiny ve výši 8,05 % ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodoval již podruhé, když jeho předchozí rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu č. j. 30 Co 72/2022-233 ze dne 24. 1. 2024. V něm odvolací soud uložil okresnímu soudu v prvé řadě objasnit, zda právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjček žalovanému s odbornou péčí zkoumala jeho úvěruschopnost, a to v souladu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, a v případě prokázání skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru s odbornou péčí dostatečně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnuté zápůjčky, zabývat se tím, zda smlouvy o zápůjčkách pro jejich parametry obstojí z hlediska dobrých mravů a nejsou absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“).

4. Okresní soud žalobě zcela vyhověl. Vyšel z toho, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, byly platně uzavřeny shora uvedené smlouvy o zápůjčce, na základě kterých právní předchůdkyně žalobkyně přenechala žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč a 6 000 Kč. Žalovaný však nesplnil své povinnosti plynoucí pro něho z uzavřených smluv a zápůjčky řádně nesplácel. K právnímu názoru vyslovenému odvolacím soudem v jeho kasačním usnesení okresní soud uvedl, že nelze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, na které odkázal odvolací soud, neboť toto rozhodnutí bylo překonáno rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023. Uzavřel pak okresní soud, že právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost před poskytnutím úvěru zkoumat úvěruschopnost žalovaného, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smluv, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, přičemž tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části „ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Žalovaný pak dle smluvních podmínek prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku. Okresní soud vyšel z obsahu zákaznických karet předložených žalobkyní. Ze zákaznické karty ze dne 29. 7. 2017 zjistil, že žalovaný je svobodný, žije na ubytovně, má učňovské vzdělání, nemá žádnou vyživovací povinnost, pracuje jako skladník na plný pracovní úvazek. Zaměstnání mělo být prokázáno předložením pracovní smlouvy a výplatní pásky za období duben 2017 – červen 2017, pracovní smlouva měla být uzavřena na dobu od 20. 3. 2017 do 28. 2. 2018, čistý příjem žalovaného měl činit 9 724 Kč a výdaje 5 200 Kč. V zákaznické kartě z 12. 10. 2017 pak byly uvedeny, pokud jde o osobu žalovaného, shodné údaje s tím, že měly být předloženy výplatní pásky za květen a červen 2017 a čistý příjem žalovaného měl činit 6 497 Kč a ostatní příjmy 2 500 Kč, tj. celkem 8 997 Kč, měsíční výdaje pak měly činit 6 300 Kč a interní splátky poskytovateli úvěru částka na základě předchozí zápůjčky. Okresní soud si dále vyžádal zprávu zaměstnavatele žalovaného, společnosti Anonymizováno ohledně výše příjmů žalovaného v roce 2017, kdy měl být žalovaný u této společnosti zaměstnán od 20. 3. 2017 do 16. 6. 2017 a od 29. 6. 2017 do 29. 10. 2017 a jeho čistý příjem činil v jednotlivých měsících 4 267 Kč, 10 918 Kč, 10 662 Kč, 6 012 Kč, 10 029 Kč, 10 683 Kč, 11 046 Kč a 9 072 Kč. Dále vycházel okresní soud z toho, že částka životního minima jednotlivce dle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. činila „v rozhodné době“ 3 126 Kč. Žalovaný měl tedy dle okresního soudu v době poskytování zápůjček stálé zaměstnání s dostatečným příjmem na to, aby mohl splácet zápůjčku s týdenní splátkou 237 Kč a později ještě zápůjčku s týdenní splátkou ve výši částka. Nebylo tak možné v souladu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023 pochybovat o schopnosti dlužníka úvěr splácet, a to již jen na základě údajů uvedených samotným žalovaným v zákaznické kartě. Žádné skutečnosti, které by zakládaly důvodné pochybnosti o schopnosti dlužníka zápůjčky splácet, pak nebyly uvedeny ani ze strany žalovaného, resp. jeho opatrovníka.

5. Dále se okresní soud zabýval tím, zda plnění, k němuž se žalovaný ve smlouvách zavázal, je přiměřené a zda smlouvy nejsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Okresní soud v tomto směru uzavřel, že smlouvy jsou platné, sjednaný úrok ve výši 29 % ročně shledal okresní soud jako přiměřený, stejně tak shledal přiměřenými dohodnuté poplatky, neboť je třeba vzít v úvahu skutečnost, že zápůjčka byla poskytována v místě bydliště žalovaného a stejně tak i vybírána, a to v týdenních hotovostních splátkách, přičemž s touto činností poskytovatele úvěru se pojí další náklady, které ani nemusí reflektovat výši zápůjčky, na níž jsou zcela nezávislé. Přiměřenost výše úroku a dalších plateb je přitom třeba posuzovat odděleně a nelze učinit závěr o nepřiměřenosti plnění pouze z číselného vyjádření výše roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen „RPSN“). Okresní soud tedy žalobě vyhověl, a to včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení. Zároveň v řízení neúspěšnému žalovanému uložil dle § 142 odst. 1 o. s. ř. povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšné žalobkyni, a to v celkové výši 12 989 Kč. Konečně pak žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 1 277 Kč, neboť soudní poplatek zaplacen nebyl a řízení nebylo z důvodu zastoupení žalovaného opatrovníkem pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno.

6. Proti rozsudku okresního soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, se včas odvolal žalovaný, který okresnímu soudu vytýká zejména to, že nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu ve vztahu k povinnosti žalobkyně prokázat, že před uzavřením smluv její právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný má za to, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023-133 ze dne 27. 9. 2023 nelze v dané věci aplikovat, neboť Nejvyšší soud v něm řešil skutkově jiný případ; zabýval se totiž posuzováním úvěruschopnosti spotřebitele v situaci, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru. Tímto rozhodnutím není překonána dosavadní (předchozí) judikatura Nejvyššího soudu, ani tuto judikaturu okresním soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu nijak nereviduje či nepřehodnocuje. V dané věci žalovaný poskytnuté zápůjčky nesplatil, přičemž s jejich placením měl potíže již od samého počátku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož vychází okresní soud, proto není na danou věc přiléhavé. Naopak je třeba postupovat dle judikatury předchozí, včetně rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018. Okresní soud tedy neměl žádný zákonný důvod nerespektovat závazný právní názor odvolacího soudu. Žalovaný dále poukazuje na to, že důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnuté zápůjčky tíží žalobkyni, a nikoliv žalovaného. Žalobkyně přitom této své povinnosti nedostála, její tvrzení v tomto směru obsažená v žalobě jsou zcela nekonkrétní, žalobkyní předložené zákaznické karty nesplňují nárok objektivního podložení v nich uvedených údajů, neboť jde o listiny žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, které nelze nijak ověřit. Výdaje žalovaného v zákaznických kartách uvedené nejsou vůbec specifikovány ani doloženy. Z obou zákaznických karet se podává, že žalovaný měl bydlet na ubytovně. Již z tohoto údaje je zřejmé, že žalovaný nemohl předložit nájemní či podnájemní smlouvu, jak žalobkyně tvrdí. Nemůže obstát ani tvrzení žalobkyně o tom, že si její právní předchůdkyně vyžádala výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky, jestliže ve druhé zákaznické kartě z 12. 10. 2017 je uvedeno, že žalovaný předložil výplatní pásky za květen a červen 2017. Žalovaný tak nepředkládal nic a poskytovatel zápůjčky vyšel z předchozích podkladů anebo žalovaný předložil opakovaně doklady původní, avšak nikoliv aktuální. Žalobkyně rovněž nijak nedoložila, že by splnila povinnost využívat veřejně dostupných informací při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Závěr okresního soudu o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjček dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, je tedy dle žalovaného nesprávný a neodpovídá provedeným důkazům. Žalovaný má dále za to, že důkaz zprávou tehdejšího zaměstnavatele žalovaného byl proveden v rozporu se zákonem, neboť tento důkaz nebyl nikým navržen a zákonné podmínky pro postup dle § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), nebyly splněny. Okresní soud tím porušil princip rovnosti stran. Žalovaný tedy uzavírá, že žalobkyně v řízení neprokázala, že její právní předchůdkyně před poskytnutím zápůjček dostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného zápůjčky splácet, a proto jsou z tohoto důvodu obě smlouvy absolutně neplatné, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se neztotožňuje ani se závěrem okresního soudu o tom, že smlouvy o zápůjčkách obstojí z hlediska dobrých mravů. Žalovaný poukazuje na skutečnost, že výše RPSN byla 323,2 %, resp. 238,1 %. Dle žalovaného okresní soud dostatečným způsobem nevysvětlil, na základě čeho považuje takovou výši RPSN za přiměřenou.

7. Žalobkyně považuje odvolání žalovaného za nedůvodné, a naopak postup okresního soudu shledává zcela v pořádku, s jeho závěry se ztotožňuje, a proto navrhuje potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího a po částečném zopakování dokazování sdělením podstatného obsahu obou smluv o zápůjčce a obou zákaznických karet, dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro částečnou změnu napadeného rozsudku.

9. Žalobkyně se domáhá plnění na základě dvou smluv o zápůjčce, které uzavřela její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba, s žalovaným. V pořadí první smlouva o zápůjčce (č. hodnota) byla uzavřena dne datum a právní předchůdkyně žalobkyně na jejím základě poskytla žalovanému finanční částku ve výši 6 000 Kč; žalovaný se v ní zavázal půjčenou jistinu spolu s „poplatkem“ ve výši 4 640 Kč (zahrnujícím kapitalizované úroky ve výši 799 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 889 Kč a poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 1 952 Kč) vrátit v 45 týdenních splátkách ve výši 237 Kč a poslední splátce ve výši 212 Kč. Druhá smlouva o zápůjčce (č. hodnota) byla uzavřena dne datum a právní předchůdkyně žalobkyně na jejím základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč; žalovaný se v ní zavázal vrátit půjčenou částku spolu s „poplatkem“ ve výši 10 600 Kč (zahrnujícím kapitalizované úroky ve výši 2 146 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 5 050 Kč a poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 3 404 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 377 Kč a polední splátce ve výši 357 Kč. V obou smlouvách žalovaný potvrdil, že půjčku ve sjednané výši od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel v hotovosti při uzavření smlouvy. Ostatně tato skutečnost ani nebyla mezi účastníky spornou. Stejně tak nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalovaný ani jednu zápůjčku řádně nesplácel a že na zápůjčku dle smlouvy z datum uhradil celkem 3 723 Kč a na zápůjčku ze smlouvy ze dne datum uhradil celkem 1 700 Kč.

10. Protože jde v daném případě o smlouvy spotřebitelské, je třeba na věc aplikoval vedle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, také zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném v době uzavření obou smluv o zápůjčce (tj. před novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb.) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící od dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Zákon o spotřebitelském úvěru tedy věřiteli ukládá povinnost posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. To je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je pak dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy. Bylo přitom dovozeno judikaturou, že jde o neplatnost absolutní, a to i v poměrech, na které je třeba aplikovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění před novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb., v níž bylo s účinností od 29. 5. 2022 již výslovně zakotveno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

16. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne datum ve věci C-679/18, OPR-právnická osoba. proti Anonymizováno, na základě předběžné otázky předložené mu Okresním soudem v Ostravě uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Jinak řečeno, Soudní dvůr Evropské unie v citovaném rozhodnutí uzavřel, že vnitrostátní úprava, dle které se sankce v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soudy tedy musí k neplatnosti spotřebitelské smlouvy z důvodu porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele přihlížet z úřední povinnosti.

17. Stejné závěry plynou i z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1176/21 ze dne 8. 6. 2021, v němž byl aprobován postup obecných soudů, které shledaly absolutně neplatnou úvěrovou smlouvu z důvodu porušení povinnosti věřitele posuzovat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, či z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Byť tato dvě posledně citovaná rozhodnutí byla vydána ve věcech, v nichž obecné soudy aplikovaly zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., který byl Anonymizováno do datum, jsou závěry v nich vyslovené použitelné i v poměrech „nového“ zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.

18. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyšší soud vysvětlil, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví věřiteli povinnost při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Jestliže věřitel tuto svoji povinnost nesplní a poskytne spotřebitelský úvěr, aniž by s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost spotřebitele a aniž by na základě tohoto posouzení bylo zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Obdobně také Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má dle zákona o spotřebitelském úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Státní moc by pak neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který „nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil“.

19. Není pak v poměrech nyní projednávané věci žádný důvod odklánět se od shora uvedených judikatorních závěrů.

20. Odvolací soud považuje za podstatné zdůraznit, že Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, o jehož závěry opřel své odůvodnění (nesprávně) okresní soud, zabýval posouzením úvěruschopnosti spotřebitele za situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru a kdy se spotřebitel (jeho nástupce) domáhal vrácení bezdůvodného obohacení z (neplatné) smlouvy o spotřebitelském úvěru. Pro tuto situaci Nejvyšší soud vyslovil, že pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

21. V nyní projednávané věci je však situace odlišná. Ke splacení úvěru (zápůjček) žalovaným nedošlo a je žalováno poskytovatelem úvěru (jeho právním nástupcem) o zaplacení zbývající části jistiny, včetně poplatků, úroků a úroků z prodlení, v situaci, kdy úvěrovaný spotřebitel úvěr (zápůjčky) řádně nesplácel. Je tedy nutno aplikovat judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu řešící otázku splnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v případech, kdy úvěr splacen nebyl.

22. Odvolací soud také poukazuje na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, ze kterých plyne, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanovená v článku 8 této směrnice tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, přispívá k uskutečnění cíle uvedené směrnice, kterým je, jak vyplývá z bodů 7 a 9 jejího odůvodnění, provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů. Tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoli jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48, a mohl by zbavit toto ustanovení užitečného účinku. Z toho vyplývá, že analýza založená na účelu článku 8 směrnice 2008/48 umožňuje dospět k závěru, že porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní.

23. Rozsudky o předběžných otázkách Soudního dvora Evropské unie jsou přitom zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19).

24. Pro závěr o platnosti či neplatnosti smluv o zápůjčce je tedy rozhodující posouzení, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své zákonem stanovené (§ 86 zákon o spotřebitelském úvěru) povinnosti postupovat při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Tuto skutečnost je přitom soud povinen zkoumat z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda (a v jaké fázi řízení) žalovaný spotřebitel námitku, že poskytovatel úvěru této své povinnosti nedostál, uplatní.

25. Bylo přitom na žalobkyni, kterou v tomto směru tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aby v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smluv o zápůjčce dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. V řízení před okresním soudem žalobkyní předestřená tvrzení a označené důkazy však z pohledu shora citované relevantní judikatury nelze považovat za dostatečné k prokázání skutečnosti, že její právní předchůdkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavření každé ze smluv o zápůjčce postupovala s odbornou péčí. Opačný závěr okresního soudu opřený o aplikaci na danou věc nepřiléhavého rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023 a chybné přenesení důkazního břemene na žalovaného, kterého okresní soud vyzýval k prokázání jeho poměrů (nejen) v době uzavírání smluv o zápůjčce nemůže obstát. K doplnění rozhodných skutečností v tomto směru a k označení důkazů k jejich prokázání byla proto žalobkyně vyzvána dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem.

26. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 31. 12. 2024, v němž uvedla, že její právní předchůdkyně splnila svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to u každé ze smluv o zápůjčce především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které „byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného“. Poskytnuté údaje byly vždy zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části „Ověřené dokumenty“. Z čl. 11 smluvních podmínek pak vyplývá, že žalovaným poskytnuté údaje jsou úplné a pravdivé. Údaje o zaměstnání žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z pracovní smlouvy a výplatních pásek, současně si ve veřejně přístupném rejstříku ověřila, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na žalovaným uvedené údaje pak právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku ve sjednané výši je dostatečná. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti údajů uvedených žalovaným v zákaznické kartě. V podání dále žalobkyně poukázala na obecnou povinnost každého jednat v právním styku poctivě a na závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 3. 7. 2020. K prokázání svých tvrzení označila jako důkazy obě smlouvy o zápůjčce, včetně smluvních podmínek, a zákaznické karty.

27. V zákaznické kartě ze dne datum jsou uvedeny osobní údaje o žalovaném, je v ní uvedeno, že bydlí na ubytovně, je svobodný, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako skladník u společnosti právnická osoba s čistým měsíčním příjmem ve výši 9 724 Kč, odhadované měsíční výdaje žalovaného činí 5 200 Kč. Dle zákaznické karty měly být uvedené údaje ověřeny pracovní smlouvou uzavřenou na dobu od 20. 3. 2017 do 28. 2. 2018 a výplatnicemi za měsíce duben, květen a červen 2017. V zákaznické kartě ze dne datum je rovněž, vedle osobních údajů o žalovaném, uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí na ubytovně a je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako skladník u uvedené společnosti. Žalovaného čistý měsíční příjem je uveden ve výši 6 497 Kč s tím, že žalovaný má další („ostatní“) příjmy ve výši 2 500 Kč a odhadované výdaje ve výši 6 200 Kč měsíčně. Dále jsou v této zákaznické kartě uvedeny „interní splátky PF“ ve výši 1 067 Kč měsíčně. Dle zákaznické karty měly být uvedené údaje ověřeny pracovní smlouvou uzavřenou na dobu od 20. 3. 2017 do 28. 2. 2018 a výplatnicemi za měsíce květen a červen 2017. Obě zákaznické karty jsou podepsány zástupcem poskytovatele úvěru a žalovaným. V článku 11 „Smluvních podmínek Smlouvy o zápůjčce“, které jsou součástí obou uzavřených smluv je pak obsaženo ujednání, že „zákazník“ prohlašuje, že poskytl úplné a pravdivé údaje pro posouzení jeho úvěruschopnosti.

28. Z obou zákaznických karet se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného mj. z jeho příjmů, které měly být doloženy pracovní smlouvou a výplatnicemi za duben až červen 2017, resp. květen a červen 2017. Tuto skutečnost však ničím nedoložila. Podstatné však je, že právní předchůdkyně žalobkyně nijak neprověřovala výdaje žalovaného, vycházela pouze z „odhadovaných měsíčních výdajů“ nijak blíže nespecifikovaných a nedoložených. Absence ověřování výdajů žalovaného je o to podstatnější, že příjmy žalovaného uvedené v zákaznických kartách jsou velice nízké. Již jen žalovaným uváděná samotná výše jeho příjmů měla u právní předchůdkyně žalobkyně zcela důvodně vzbuzovat pochybnosti o schopnosti žalovaného zápůjčky splácet, a tedy měla vést právní předchůdkyni žalobkyně k podrobnějšímu zkoumání poměrů žalovaného, a to již před poskytnutím v pořadí první zápůjčky (na základě smlouvy č. hodnota ze dne datum). Před poskytnutím zápůjčky druhé (na základě smlouvy č. hodnota ze dne datum) pak pochybnosti o schopnosti žalovaného zápůjčku splácet musely být o to větší, že příjem žalovaného z pracovního poměru dle zákaznické karty měl být pouze ve výši 6 497 Kč („ostatní“ příjmy ve výši 2 500 Kč nejsou nijak specifikovány ani verifikovány), žalovaný již u právní předchůdkyně žalobkyně jeden spotřebitelský úvěr splácel (dle smlouvy o zápůjčce z datum), „odhadované měsíční výdaje“ (opět blíže nespecifikované a neověřené) žalovaného měly činit 6 200 Kč. Navíc v případě v pořadí druhé smlouvy o zápůjčce uzavřené dne datum je rozpor v tvrzení žalobkyně o tom, že bylo vycházeno z výplatních pásek žalovaného za poslední tři měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky, je-li v zákaznické kartě odkazováno na výplatní pásky již z května a června 2017, tedy ty, které měla mít právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici již před poskytnutím v pořadí první zápůjčky. Ostatně i okresní soud uvádí v bodě 43. odůvodnění svého rozsudku, že nebylo zcela zřejmé, jak byl právní předchůdkyní žalobkyně vypočten čistý příjem žalovaného.

29. Ač žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně prováděla lustrace ohledně osoby žalovaného ve veřejných rejstřících a že tedy i v tomto směru svoji zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného splnila, ani toto své tvrzení ničím neprokázala. Není sice povinností poskytovatele úvěru listiny, z nichž ověřuje majetkovou situaci žadatele o úvěr – spotřebitele, uchovávat, avšak neučiní-li tak, vystavuje se riziku, že v případě potřeby nebude schopna prokázat, že splnila svojí zákonnou povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o jeho výdajích, případně i (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Tuto povinnost má přitom poskytovatel spotřebitelského úvěru vždy a bez ohledu na výši spotřebitelského úvěru a dobu jeho splácení. Nemůže se při plnění své zákonné povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele spoléhat pouze na údaje uváděné samotným žadatelem o úvěr a spokojit se s jeho prohlášením, že jím uváděné údaje jsou úplné a pravdivé. Poskytovatel úvěru vždy musí spotřebitelem uváděné údaje pečlivě prověřovat, ověřovat jejich správnost a využívat rovněž veřejně přístupných rejstříků. To však právní předchůdkyně v daném případě s dostatečně odbornou péčí neučinila.

30. Odvolací soud tedy uzavírá, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím každého spotřebitelského úvěru (každé ze zápůjček, které byly předmětem tohoto řízení) žalovanému s odbornou péčí dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Obě smlouvy o zápůjčce jsou proto absolutně neplatné a žalovaný je povinen dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru zaplatit žalobkyni pouze poskytnutou, a dosud nesplacenou, jistinu.

31. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne datum bylo žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto 6 000 Kč, žalovaným bylo na tuto zápůjčku zaplaceno celkem 3 723 Kč, zbývá proto k úhradě 2 277 Kč. Dle smlouvy o zápůjčce ze dne datum bylo právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému poskytnuto 12 000 Kč, žalovaným bylo zaplaceno celkem1 700 Kč, zbývá proto k úhradě 10 300 Kč.

32. Odvolací soud proto dle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek v části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 10 300 Kč a 2 277 Kč, a to včetně zákonné třídenní lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť nejsou známy poměry žalovaného, a tedy ani jeho možnosti dosud neuhrazenou jistinu zaplatit.

33. Ve zbývajícím rozsahu byl napadený rozsudek ve výroku I dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, a to včetně požadavku na zaplacení úroků z prodlení z dosud nesplacených částí jistiny. Odvolací soud vyšel ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciálním ustanovením k obecné úpravě o vydání bezdůvodného obohacení, které přiznává poskytovali spotřebitelského úvěru pouze nárok na vrácení dosud nesplacené jistiny; nárok na zákonné úroky z prodlení vznikne teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny v době stanovené dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (tj. v daném případě teprve tehdy, nesplní-li žalovaný svoji povinnost ve lhůtě určené soudem v rozsudku).

34. Protože obě smlouvy o zápůjčce jsou absolutně neplatné z důvodu porušení zákonné povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, bylo již nadbytečné zabývat se tím, zda jsou absolutně neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy, který žalovaný spatřoval v nepřiměřenosti plnění, kterého se mělo žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, za poskytnuté zápůjčky dostat.

35. Poukazovala-li žalobkyně na závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích vyslovené v rozsudku č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 3. 7. 2020, pak k tomu odvolací soud uvádí, že tímto rozsudkem není vázán a s jeho závěry se neztotožňuje. Odvolací soud při přezkumu odvoláním napadeného rozsudku vyšel ze skutkového stavu v jím projednávané věci a při respektování shora citované judikatury Nejvyšší soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie a v této judikatuře nastavených parametrů stran povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele dospěl k závěru, že právní předchůdkyně ani u jedné ze smluv o zápůjčce své zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí nedostála.

36. Protože odvolací soud zčásti změnil napadený rozsudek, musel dle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout znovu i o nákladech řízení před okresním soudem. Každý z účastníků byl v řízení úspěšný pouze zčásti, proto bylo o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. dle poměru úspěchu ve věci. Předmětem řízení byly dva samostatné nároky se samostatným skutkovým základem – nároky ze smlouvy o zápůjčce č. hodnota uzavřené dne datum a nároky ze smlouvy o zápůjčce č. hodnota uzavřené dne datum, byla proto míra úspěchu a neúspěchu počítána u každého nároku samostatně, a to včetně požadovaného příslušenství, vyčísleného ke dni rozhodnutí odvolacího soudu.

37. Ze smlouvy o zápůjčce č. hodnota uzavřené dne datum bylo žalobou požadováno celkem 15 269,32 Kč (6 590,88 Kč + 632 Kč kapitalizovaný úrok z prodlení + 1 632,18 Kč kapitalizovaný úrok + 1 393,65 Kč úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 434,16 Kč od 21. 1. 2020 do 4. 2. 2025 + 5 020,61 Kč úrok ve výši 29 % ročně z částky 3 434,16 Kč od 21. 1. 2020 do 4. 2. 2025), přiznáno bylo 2 277 Kč. Žalobkyně tedy byla úspěšná z 15 % a žalovaný byl úspěšný z 85 %, tedy žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení spojené s tímto nárokem v rozsahu 70 % (85 % minus 15 %).

38. Ze smlouvy o zápůjčce č. hodnota uzavřené dne datum žalobkyně požadovala celkem 43 941,04 Kč (18 934,40 Kč + 1 910,24 Kč kapitalizovaný úrok z prodlení + 3 470,44 Kč kapitalizovaný úrok + 4 264,21 Kč úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 507,63 Kč od 21. 1. 2020 do 4. 2. 2025 + 15 361,75 Kč úrok ve výši 29 % ročně z částky 10 507, 63 Kč od 21. 1. 2020 do 4. 2. 2025), přiznáno jí bylo 10 300 Kč. Žalobkyně tedy s tímto žalobním požadavkem byla úspěšná z 23 % a žalovaný ze 77 %. Žalobkyně je tedy povinna nahradit žalovanému náklady řízení v rozsahu 54 % (77 % minus 23 %).

39. Protože žalovaný byl v řízení zastoupen okresním soudem ustanoveným opatrovníkem, bude možné konkrétní výši náhrady nákladů řízení, které je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit, určit teprve poté, co bude okresním soudem pravomocně rozhodnuto o výši odměny a hotových výdajů ustanoveného opatrovníka. Bude tak poté učiněno samostatným usnesením, v němž bude zároveň i stanovena lhůtě k plnění. Náhradu nákladů řízení žalovaného je žalobkyně povinna zaplatit na účet České republiky – Okresního soudu v Liberci, který žalovanému opatrovníka ustanovil a který rovněž jeho odměnu a hotové výdaje platí.

40. Výrok o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Liberci soudní poplatek za odvolání ve výši 1 009 Kč se opírá o ustanovení § 9 odst. 3, odst. 4, odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Protože žalovaným nebyl zaplacen soudní poplatek za odvolání (a zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku v dané věci bránilo ustanovení § 9 odst. 4 písm. b/ zákona o soudních poplatcích) a žalovanému okresní soud ustanovil opatrovníka jako účastníku, jehož pobyt není znám, přechází poplatková povinnost dle výsledku řízení na žalobkyni. Protože soudní poplatek se vybírá za řízení jako celek (na rozdíl od rozhodování o nákladech řízení se nerozlišují jednotlivé dílčí nároky v řízení uplatněné), je třeba poměr úspěchu pro účely rozhodování o povinnosti zaplatit soudní poplatek ve věci vyčíslit rovněž z celého předmětu řízení (součtu obou nároků). Bylo-li tedy žalobkyni přiznáno celkem 12 577 Kč, pak byla s veškerými svými požadavky, jak jsou vyčísleny shora, úspěšná z 21 % a neúspěšná ze 79 %, je proto povinna zaplatit soudní poplatek v rozsahu 79 %. Soudní poplatek v dané věci dle položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku poplatků činí 1 277 Kč, 79 % pak odpovídá částka 1 009 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti rozsudku lze podat do dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu ČR u Okresního soudu v Liberci. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání nelze podat z důvodů vad podle § 229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel musí být, až na výjimky stanovené v § 241 o. s. ř., zastoupen advokátem.