30 Co 371/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudkyň Mgr. Petry Vogelové a Mgr. Ing. Dany Semirádové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 2 140 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 28 C 114/2022-108 ze dne 3. července 2024

I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. , spisová značka, ze dne , datum, se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci , částka, , a to do tří od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta A, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I zamítl žalobou, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky , částka, , a výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhá zaplacení ve výroku uvedené částky na základě tvrzení, že žalovanému zasílal na jeho bankovní účet č. , č. účtu, v období od února 2020 do srpna 2021 v měsíčních intervalech 19 x částku , částka, a dále mu v listopadu 2021 zaslal částku , částka, , a to za účelem splátek úvěru žalovaného, čímž se měl žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatit, neboť žalobce plnil za žalovaného to, co měl plnit sám. Žalobce zasílal žalovanému zasílal vyšší částky, než byly splátky úvěru, s tím, aby žalovaný zbývající část ukládal dočasně do investičních fondů a po zhodnocení peněz dříve doplatil úvěr. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou, na svoji obranu uvádí zejména, že úvěr, který si u banky sjednal, měl sloužit na doplacení úvěru vedeného na jméno , jméno FO, a , jméno FO, . Účastníci se přitom dohodli, že pokud žalovaný úvěr získá, bude mu žalobce „zasílat pravidelně vyšší částku, než budou splátky úvěru. Žalobce a žalovaný se však nedohodli, že zaslané částky bude chtít žalobce v budoucnu vrátit“. Ze zaslaných částek používal žalovaný , částka, na úhradu splátek hypotečního úvěru, zbývající částku zasílal do investičních fondů, takto zasílanou částku měl žalovaný použít jako investici do vlastního domu. Žalobce částku v celkové výši , částka, zaslal žalovanému na základě dohody s žalovaným, částky nezasílal věřiteli, ale na účet žalovaného, nejedná se tedy o bezdůvodné obohacení. Naopak žalobce vědomě žalovaného obohatil, ačkoliv věděl, že k tomu není povinen. Podle soudu prvního stupně žalobce ani po výzvě podle § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. „neoznačil důkazy k prokázání svých tvrzení, proč žalovanému zasílal žalovanou částku, z jakého důvodu či titulu, a že by žalovanému měla vzniknout povinnost poskytnuté finanční prostředky vrátit“. Soud prvního stupně po právní stránce věc posoudil tak, že žalobce obohatil žalovaného s vědomím, že k tomu není povinen, pročež ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), nemá právo na vrácení toho, co plnil. V tomto směru poukázal soud prvního stupně rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého v případě aplikace uvedeného ustanovení musí jít o poskytnutí plnění jedním subjektem a jeho přijetí subjektem druhým, předpokladem vyloučení nároku na vrácení poskytnutého plnění je, aby si plnitel v okamžiku, kdy plnění poskytuje, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Vědomé plnění nedluhu je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení, výjimkou je situace, kdy bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal, nebo odpadl. S ohledem na závěr o vědomém plnění nedluhu soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“¨), a plně úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

3. Proti uvedenému rozsudku se včas odvolal žalobce, který navrhuje jeho změnu tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno, případně navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítá, že již v návaznosti na výzvy soudu prvního stupně uváděl, že žalovanému zasílal částky uvedené v žalobě za účelem splátek hypotečního úvěru. Účastníci přitom byli dohodnuti, že žalobce bude požadovat vrácení poskytnutých částek. Žalovaný ostatně ani nepopírá, že mu byla žalovaná částka zaslána, je proto na žalovaném, aby prokázal existenci právního titulu, které by jej opravňoval si žalovanou částku ponechat. Pokud jde o rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, poukazuje žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Rovněž namítá, že soud prvního stupně nesprávně přistoupil k aplikaci § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., právo na vydání bezdůvodného obohacení není vyloučeno samotnou skutečností, že ochuzený vědomě poskytl plnění místo obohaceného, ač k tomu nebyl povinen, ani tím, že si ochuzený nevymíní postoupení pohledávky, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uvedené rozhodnutí zároveň koriguje závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Poukazuje také žalobce na zásadu spravedlnosti, kterou napadený rozsudek nerespektuje. Podle žalobce byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení spočívající v plnění za jiného, když žalobce plnil žalovanému na účet, ze kterého byly hrazeny splátky hypotečního úvěru, případně skutková podstata plnění bez právního důvodu.

4. Žalovaný pokládá odvolání žalobce za nedůvodné a navrhuje potvrzení napadeného rozsudku. Ze žaloby ani následných podání žalobce se nepodává žádné tvrzení, ze kterého by plynulo, že by měl žalovaný povinnost vrátit žalovanou částku. Žalobce ani nevyhověl soudem prvního stupně poskytnuté výzvě podle § 118a o. s. ř., nesplnil tak svoji povinnost tvrzení a důkazní. Nadto, pokud by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o vrácení poskytnuté částky, nejednalo by se o nárok z titulu bezdůvodného obohacení. S ohledem na nedostatečná tvrzení soud prvního stupně důvodně nevyslechl žalobcem navržené svědky a nepřistoupil k účastnické výpovědi žalobce. Z vyjádření žalobce ze dne , datum, plyne jeho vědomost, že není povinen za žalovaného splátky úvěru hradit, když žalobci byl také znám účel úvěrové smlouvy. Vědomě tedy plnil žalobce dluh za žalovaného, pročež je důvodné aplikovat § 2997 odst. 1 o. z. o plnění nedluhu. Žalobce se nikdy nezmínil o tom, že bude chtít žalovanou částku vrátit.

5. Odvolací soud dle § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení před soudem prvního stupně při jednání. Dospěl přitom k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

6. Odvolací soud zamítl pro nepřípustnost důkazní návrh žalobce v podobě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřené dne , datum, mezi žalovaným a společností Hypoteční banka a.s., kterou zastupovala , právnická osoba, ., a to s ohledem na účinky zákonné koncentrace řízení nastalé okamžikem vyhlášení napadeného rozsudku. Odvolací řízení je ovládáno principem neúplné apelace, jehož podstatnou je, s výjimkami uvedenými v § 205a o. s. ř., že všechny rozhodné skutečnosti musí účastníci uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než soud prvního stupně ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť se vychází z toho, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny důkazy, jež jsou potřebné k prokázání všech právně významných skutkových tvrzení. Žalobce k výzvě odvolacího soudu uvedl, že daný důkazní návrh představuje přípustnou výjimku ve smyslu § 205 písm. c) o. s. ř., neboť má být tímto důkazem zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Neuvedl již, jakým konkrétním způsobem a věrohodnost jakých provedených důkazů má být úvěrovou smlouvou zpochybněna. Judikatura je zároveň ustálena v tom, že nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Protože důkazní návrh úvěrovou nepředstavuje žádnou z výjimek uvedených v §205a o. s. ř., je jeho provedení v odvolacím řízení nepřípustné.

7. V průběhu odvolacího řízení účastníci učinili nesporným, že žalobce zaslal na účet žalovaného č. , č. účtu, v období od února 2020 do srpna 2021 celkem , hodnota, x částku , částka, a v listopadu 2021 dále částku , částka, , tedy celkem , částka, . Nebylo tak sporu o poskytnutí v žalobě uvedené částky, sporné bylo naopak to, zda je žalovaný povinen tuto částku žalobci vrátit či nikoliv.

8. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně netvrdil, že mezi účastníky bylo ujednáno, že žalobce bude požadovat vrácení poskytnutých částek, naopak tvrdil (v návaznosti na poskytnutou výzvu při druhém jednání před soudem prvního stupně), že se jedná o bezdůvodné obohacení mezi žalobcem a žalovaným, v tomto směru nebyla uzavřena žádná smlouva, z toho důvodu nemohl být ani sjednán způsob vrácení této částky (pozn. odvolacího soudu; protokolace v tomto směru nekoresponduje zcela se zvukovým záznamem z jednání). Žaloba tedy nebyla postavena na tvrzení, že mezi stranami bylo ujednáno, že žalovaný vrátí žalovanou částku. Ostatně v takovém případě by se ani nemohlo jednat o nárok z bezdůvodného obohacení, ale o nárok plynoucí z dohody uzavřené mezi účastníky. Na těchto tvrzeních však žaloba postavena nebyla. Až v rámci odvolacího řízení žalobce začal nově uvádět, že účastníci byli dohodnuti na tom, že žalobce bude požadovat vrátit finanční prostředky zpět. K takovému, v odvolacím řízení nově uplatněnému, tvrzení však není možné přihlížet s ohledem na účinky zákonné koncentrace řízení podle § 119a o. s. ř. ve spojení s § 205a o. s. ř. nastalé okamžikem vyhlášení napadeného rozsudku.

9. Rovněž žalovaný opětovně poukazoval na to, že se účastníci nedohodli na tom, že žalobce bude chtít zaslané částky v budoucnu vrátit (vyjádření žalovaného ze dne , datum, ), resp. že „v žádném případě však nebylo dohodnuto, že žalovaný má tyto platby vracet“ a že „mezi žalobcem a žalovaným nebyla uzavřena žádná dohoda, na základě které by byl povinen poskytnutou částku vrátit“ (vyjádření žalovaného ze dne , datum, ).

10. Účastníci jsou v rámci svých tvrzení tedy rovněž ve shodě, že mezi nimi nebylo ujednáno, že žalobce bude požadovat vrácení poskytnutého plnění. Rovněž jsou ve shodě, že žalobce zasílal na účet žalovaného pravidelně částky přesahující splátky hypotečního úvěru, přičemž v rozsahu převyšujícím výši měsíčních splátek měl žalovaný zbývající část vkládat do investičních fondů.

11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

14. Bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

15. Důvodně poukázal žalobce na rozložení procesních břemen při sporech o vydání bezdůvodného obohacení. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, či ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

16. Žalobce tedy tížilo v projednávané věci důkazní břemeno o předání částky , částka, žalovanému. Poskytnutí této částky, resp. její zaslání 19 platbami po , částka, a jedné platby ve výši , částka, na účet žalovaného č. , č. účtu, , je mezi účastníky nesporné. Tím žalobce unesl břemeno důkazní, které na něm spočívá. Nebylo proto na místě žalobce postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzývat k doplnění tvrzení a označení důkazů o tom, proč žalovanému zasílal žalovanou částku, z jakého důvodu či titulu.

17. Naopak bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval, že je zde právní důvod, na základě kterého si může finanční prostředky ponechat. Žalovaný v řízení však nic takového netvrdil, jeho obrana byla založena na tvrzení, že mezi účastníky bylo dohodnuto, že žalobce bude žalovanému zasílat vyšší částky, než kolik činí splátky hypotečního úvěru žalovaného, přičemž zároveň nebylo dohodnuto, že žalovaný má zaslané částky žalobci vrátit, resp. že nebyla uzavřena žádná dohoda, ze které by plynula pro žalovaného povinnost poskytnutou částku vrátit. Na základě toho žalovaný dovozuje, že žalobce ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. vědomě žalovaného obohatil, ač věděl, že k tomu není povinen, pročež žalovaný není povinen poskytnuté plnění vrátit.

18. Obrana žalovaného však není způsobilá odvrátit žalobou uplatněný nárok, tedy není způsobilá přivodit závěr, že si žalovaný muže poskytnuté finanční prostředky ponechat a není povinen je vrátit žalobci.

19. Žalovaný předně netvrdí existenci důvodu, na jehož základě si může finanční prostředky ponechat. Pokud totiž tvrdí, že nebylo mezi účastníky dohodnuto, že žalovaný má žalobci poskytnuté částky vrátit, neznamená to, že při absenci ujednání o povinnosti vrátit poskytnutou částku, není žalobce k vrácení žalobou uplatněné částky povinen a může si ji ponechat. Ostatně, pokud by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o tom, že žalobce žalovanému zašle určitou částku, kterou by se zároveň žalovaný zavázal žalobci vrátit, nejednalo by se o nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení.

20. Žalovaný zároveň netvrdí, že by bylo mezi účastníky ujednáno, že k vrácení poskytnuté částky nebude žalovaný povinen a může si ji proto ponechat. V tomto směru je nutno rozlišovat absenci ujednání o povinnosti k vrácení částky (jak je tomu v projednávané věci) od ujednání (dohody) o tom, že žalovaný nebude povinen vrátit žalobou uplatněnou částku, tedy že si ji může ponechat. Při ujednání o tom, že žalovaný nebude povinen žalobci poskytnutou částku vracet, by totiž žalovaný tvrdil (a byl by povinen prokazovat) existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat, pokud by unesl příslušná procesní břemena, odvrátil by tím žalobou uplatněný nárok. Obrana žalovaného však na tomto tvrzení nespočívá.

21. Aplikace ustanovení § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. je vyloučena již jen proto, že žalovaný (ve shodně s žalobcem) v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že žalobce předmětnou částku poskytl žalovanému na základě dohody účastníků, jejíž součástí nebyl závazek žalovaného k jejímu vrácení.

22. Podstatou liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami. Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

23. Tento liberační důvod nemůže být naplněn, neboť žalobce neplnil s vědomím, že jej k tomu nic nezavazuje, platby naopak zasílal žalovanému na jeho bankovní účet na základě dohody s ním uzavřené, která předpokládala, že část ze zaslané platby bude vždy použita na splácení hypotečního úvěru žalovaného a zbývající část bude žalovaný vkládat do investičních fondů. Součástí dohody nebylo však ujednání, zda bude žalovaný povinen zaslané prostředky žalobci vrátit či nikoliv. V takovém případě však není možné uzavřít, že žalovaný nemá povinnost zaslané platby vrátit, neboť pro takový závěr by součástí dohody muselo být dané ujednání, jak je výše rozvedeno.

24. Protože žalobce platby nezasílal věřiteli žalovaného, tj. bance poskytující žalovanému úvěr, ale zasílal je přímo žalovanému na jeho bankovní účet, nemůže se jednat o skutkovou podstatu „plnění za jiného, co měl po právu plnit sám“, ta dopadá na situace, ve kterých osoba, jež plnila, tuto povinnost neměla, plnila však namísto jiného, který tuto povinnost měl, čímž zanikl jeho dluh.

25. Tím, že žalovaný žalobci nevrátil částku v celkové výši , částka, , kterou mu žalobce postupně dílčími platbami zaslal na jeho bankovní účet, se žalovaný bez spravedlivého důvodu na úkor žalobce obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., je proto povinen žalobci bezdůvodné obohacení vydat.

26. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci , částka, , a to v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

27. Protože byl napadený rozsudek změněn, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. také o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Žalobce byl ve vztahu k předmětu řízení v obou stupních zcela úspěšný a má proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšnému žalovanému právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

28. Za řízení před soudem prvního stupně náleží žalobci náhrada nákladů řízení ve výši , částka, . Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, a dále z náhrady nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do , datum, (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý z 5 úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání před soudem prvního stupně dne , datum, , doplnění žaloby k výzvě soudu ze dne , datum, , účast při jednání před soudem prvního stupně dne , datum, ], dále z částky , částka, za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 2 a. t. [jednoduchá výzva k plnění], včetně šesti paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t., dále cestovní náhrada v souvislosti s cestou realizovanou automobilem k jednání dne , datum, ve výši , částka, za 240 ujetých km (, částka, za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. při průměrné spotřebě 11,6 l/100 km a , částka, /km za amortizaci vozidla) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce , částka, podle § 14 a. t., cestovní náhrada v souvislosti s cestou realizovanou automobilem k jednání dne , datum, ve výši , částka, za 240 ujetých km (, částka, za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. při průměrné spotřebě 11,6 l/100 km a , částka, /km za amortizaci vozidla) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce , částka, podle § 14 a. t.., a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, . Za poradu s klientem ze dne , datum, náhrada odměny advokáta žalobci nenáleží, neboť náhrada náleží za náklady vynaložené v souvislosti s řízením, uvedená porada se uskutečnila před podáním žaloby ve věci samé, lze ji považovat za součást převzetí a přípravy zastoupení.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení úspěšnému žalobci bylo vůči neúspěšnému žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši , částka, . Jde o náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši , částka, , náhradu za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za ze sepis odvolání a k tomuto úkonu náležející paušální náhradu výdajů ve výši , částka, podle § 13 odst. 4 a. t., dále odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“¨), ve výši , částka, za účast při jednání před odvolacím soudem dne , datum, včetně paušální náhrady výdajů ve výši , částka, dle § 13 odst. 4 AT, dále cestovní náhradu v souvislosti s cestou realizovanou automobilem k jednání dne , datum, ve výši , částka, za 240 ujetých km (, částka, za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. při průměrné spotřebě 11,6 l/100 km a , částka, /km za amortizaci vozidla) podle § 13 AT a náhradu za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce , částka, podle § 14 a. t, dále o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

30. Celkem je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku , částka, , a to v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).