35 CO 115/2021

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudkyň JUDr. Andrey Milichovské a Mgr. Heleny Bláhové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 16 C 46/2019-76 ze dne 10. 3. 2021

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a II o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení u okresního soudu.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Výrokem I napadeného rozsudku okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků ke stavbě bez čísla popisného a evidenčního – zahradní domek, postavené na pozemku [parcelní číslo] v katastrálním území Starý Harcov s tím, že tato stavba se přikazuje do výlučného vlastnictví žalobkyně. Výrokem II byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku 50 000 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Výrokem III byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 17 246 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta s tím, že žalobkyně měla plný úspěch ve věci. Okresní soud dospěl k závěru, že zahradní domek, jsoucí předmětem zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků, je stavbou movitou. Za této situace zkoumal podle § 150 odst. 4 obč. zák. č. 40/1964 Sb., účinného do konce roku 2013, zda byl domek užíván výlučně jen jedním z účastníků, neboť v takovém případě by uplynutím třech let od rozvodu manželství účastníků, tj. k [datum], se domek stal výlučným vlastnictvím toho z bývalých manželů, který jej užíval. Okresní soud dospěl k závěru, že ze svědeckých výpovědí a výslechů účastníků je prokázáno, že v rozhodné době [datum] – [datum] užívali zahradní domek i zahradu oba účastníci jako bývalí manželé, byť s větší četností žalovaný. Četnost užívání není ale relevantní z hlediska citovaného ustanovení, proto okresní soud učinil závěr, že zahradní domek je ve spoluvlastnictví obou účastníků, a je tedy nutno postupovat ve smyslu právní úpravy v § 1140 a následující o. z. č. 89/2012 Sb., o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému zahradnímu domku. Z předložených fotografií dospěl okresní soud k závěru, že zahradní domek není možné rozdělit, a proto zvažoval hlediska, kterému z účastníků jej přikáže do výlučného vlastnictví, když o něj mají zájem oba. Solventnost obou účastníků shledal soud dostatečnou, tedy rovnocennou, což vyplynulo z výpisů z účtů účastníky doložených, kdy zůstatek žalobkyně na účtu v únoru 2021 činil 150 000 Kč, zůstatek žalovaného na jeho účtu v lednu 2021 činil 80 000 Kč Okresní soud přihlédl ke skutečnosti, že nájemní smlouva k pozemku, na niž je zahradní domek umístěn, je vedena na žalobkyni, která hradí nájemné, byť za spoluúčasti žalovaného. Vzal v potaz, že stavební povolení za trvání manželství účastníků vyřizovala žalobkyně, tj. činila veškeré kroky k tomu, aby předmětná stavba vznikla a mohla být užívána. Pokud jde o hledisko účelného využití věci, dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně zahradní domek s pozemkem využívá k účelu, ke kterému byl pořízen, tedy k rekreaci se svými dětmi a pěstování plodin na pronajatém pozemku. Žalovaný využívá pozemek a zahradní domek za účelem chování koček. Při výslechu uvedl, že v domku ani nepřespává, fakticky využívá zahradu, kde krmí kočky, sbírá plody. Na zahradě pak má umístěny plastové a plechové sudy či kýble od jeho malířské činnosti. Je zřejmé, že při zvažování tohoto hlediska se okresní soud přiklonil k závěru, že svědčí spíše žalobkyni. Uvedeným závěrům okresního soudu pak odpovídají výroky I a II napadeného rozsudku o zrušení spoluvlastnictví účastníků a přikázání zahradního domku do výlučného vlastnictví žalobkyně. Výše vypořádacího podílu, který má žalobkyně žalovanému zaplatit ve výši 50 000 Kč vyplývá ze shodných tvrzení účastníků o hodnotě zahradního domku ve výši 100 000 Kč.

2. Proti rozsudku okresního soudu se v celém rozsahu odvolal žalovaný s požadavkem, aby po zrušení spoluvlastnictví účastníků byl zahradní domek přikázán do jeho výlučného vlastnictví s tím, že zaplatí žalobkyni na vypořádací podíl 50 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. [příjmení] souhlasí se závěrem okresního soudu o tom, že předmětný zahradní domek je věcí movitou, nikoliv však se závěrem soudu, že je ve spoluvlastnictví účastníků, neboť ho v období tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství užívali oba účastníci jako bývalí manželé, a tudíž nastala zákonná nevyvratitelná domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Okresní soud dle žalovaného nesprávně posoudil obsah svědeckých výpovědí prováděných k otázce užívání zahradního domku v rozhodném období. Nelze přehlédnout, že svědci navržení žalobkyní jsou s ní příbuzensky spřízněni, [příjmení] [příjmení] je její švagrová, [jméno] [příjmení] stávající manžel a [jméno] [příjmení], syn žalobkyně žil v době svědecké výpovědi ve společné domácnosti s žalobkyní. Jejich výpovědi lze tedy považovat za tendenční. Oproti tomu svědci navržení žalovaným jsou osobami cizími, bez jakéhokoliv osobního vztahu k účastníkům, jedná se o sousedy v lokalitě, kde se zahradní domek nachází. Je tedy třeba klást důraz na tvrzení především svědků navržených žalovaným. Ti uváděli, že jak v rozhodném období, tak i v letech následujících se na pozemku a v zahradním domku vyskytoval 2 x denně, a to celoročně pouze žalovaný. Žalobkyně se zde vyskytovala zcela výjimečně, tak 2 x za sezónu, jak vypověděl svědek [příjmení]. Svědkyně [příjmení] ani svědek [jméno] však žalobkyni na zahradě nezaregistrovali nikdy. I když odvolacími námitkami žalovaný směřoval obsahově ke změně napadeného rozsudku takové, aby byla žaloba zamítnuta z důvodu, že zahradní domek je v jeho výlučném vlastnictví a nelze tedy požadovat zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k němu, přesto navrhl změnu napadeného rozsudku takovou, jako kdyby šlo o podílové spoluvlastnictví, když kromě přikázání zahradního domku do jeho výlučného vlastnictví požadoval po žalobkyni i vypořádací podíl ze spoluvlastnictví ve výši 50 000 Kč.

3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku, majíc za to, že závěr soudu prvního stupně o tom, že zahradní domek je v podílovém spoluvlastnictví účastníků, je věcně správný. Též hlediska pro přikázání zahradního domku do výlučného vlastnictví žalobkyně zhodnotil okresní soud správně, když nahlédl, že je to žalobkyně, kdo lépe naplní hledisko účelného využití dané movité věci. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaný společnou věc neužívá řádně, o pozemek i zahradní domek se řádně nestará. Jeho způsob užívání je mimořádný, pokud jde o hromadění různých obalů, odpadů a tvoření nepřiměřeného nepořádku. Tuto skutečnost okresní soud náležitě zohlednil.

4. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení. Okresním soudem zjištěný skutkový stav shledal řádně provedeným, vyjma provedeného dokazování fotodokumentací pořízenou žalobkyní. Tou soud prvního stupně sice učinil důkaz a dal ji k nahlédnutí žalovanému. Podrobnějším způsobem však se nezabýval vyjádřením žalovaného, že jde o naaranžované fotky, neodpovídající realitě. Odvolací soud proto zopakoval dokazování všemi fotografiemi pořizovanými žalobkyní ve dnech 15. 7. – [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] včetně zajištění vyjádření žalovaného k jednotlivým fotografiím a po takto doplněném dokazování shledal skutkové i právní závěry okresního soudu věci věcně správnými.

5. Žalobkyně žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnila s názorem, že předmětný zahradní domek je ve spoluvlastnictví účastníků. Mezi účastníky není sporu o tom (a vyplývá to i ze stavebně technické dokumentace Stavebního úřadu v [obec], jejímž výstupem bylo kolaudační rozhodnutí ze dne [datum] o povolení zahradního domku k dočasnému užívání), že předmětný zahradní domek je věcí movitou pořízenou účastníky za trvání jejich manželství, které uzavřeli dne [datum] Okresní soud se proto správně zabýval nejprve jako předběžnou otázkou, zda po právní moci rozvodu manželství účastníků, tedy po [datum] nastala zákonná nevyvratitelná právní domněnka zakotvená tehdy v účinném občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. v § 150 odst. 4, když účastníci předmětný zahradní domek neučinili předmětem vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů (dále jen SJM). Citované ustanovení praví, že nedošlo-li do tří let od zániku SJM k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze SJM pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné.

6. Krajský soud se ztotožňuje s názorem okresního soudu, že zákon podmínky nastolení nevyvratitelné právní domněnky nespojuje s četností užívání věci ve smyslu, zda jeden z bývalých manželů užívá věc méně než druhý. Důkazy k této otázce předestřené oběma stranami sporu ve formě zejména svědeckých výpovědí okresní soud vyhodnotil správně, v souladu s pravidly logického myšlení. Nelze souhlasit s odvolací námitkou žalovaného, že výpovědi svědků navržených žalobkyní, které jsou s ní v příbuzenském vztahu (současný manžel, syn, švagrová), jsou účelové a tendenční právě z důvodu, že jde o osoby žalobkyni blízké, rodinné příslušníky. Samotná tato okolnost nemůže mít za následek hodnocení výpovědí těchto svědků jako nevěrohodných. Věrohodnost výpovědi svědka (i účastníka) se hodnotí s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti, k jeho chování při výpovědi, zda jeho výpověď trpí vnitřními rozpory, rozchází se s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností lidského chování. Dále pak nastupuje další hledisko hodnocení takové výpovědi v kontextu s ostatními provedenými důkazy, jak je uvedeno v § 132 o.s.ř. (k tomu srovnej rozhodnutí NS např. sp. zn. 22 Cdo 2516/2008 ze dne 14. 6. 2010 či sp. zn. 21 Cdo 1923/2004 ze dne 17. 12. 2004).

7. Sám žalovaný v účastnické výpovědi připustil, že žalobkyni v rozhodné době tří let po právní moci rozvodu manželství účastníků na pozemku zaregistroval, byť maximálně 2 x ročně, kdy tam jezdila sklidit rybíz. Též svědek [jméno] [příjmení], užívající jednu ze sousedních zahrad v dané lokalitě od roku 2009, zaregistroval žalobkyni v období do jara do října asi ve dvou případech, jednou se synem, několikrát s nějakým mužem (kdy předpokládá, že šlo o stávajícího partnera žalobkyně, neboť věděl, že účastníci jsou rozvedeni). Dále vypověděl, že před začátkem vegetačního období viděl, že tam žalobkyně upravovala nějaké keře. Manžel žalobkyně [jméno] [příjmení] jako svědek a též švagrová žalobkyně [příjmení] [příjmení] v rámci jejich svědeckých výpovědí sice uváděli vyšší četnost užívání pozemku s domkem ze strany žalobkyně v tzv. sezóně v rozhodném období 2007 [číslo] (kdy shodně uváděli, že žalobkyně přivážela ze zahrady z [obec] sčesané ovoce), a to 2 x do měsíce, nejde však o rozpor se svědeckou výpovědi [jméno] [příjmení], neboť z logiky věci vyplývá, že soused nemusí zaregistrovat všechny návštěvy předmětné zahrady ze strany účastníků. Obdobně též skutečnost, že svědkyně [příjmení] (též užívající zahrádku v sousedství) či svědek [jméno] (bydlící zhruba 50 m od vstupu na sporný pozemek) viděli – zaregistrovali na předmětném pozemku v rozhodném období jen žalovaného, ještě nevyvrací tvrzení ostatních svědků o užívání sporného pozemku s domkem ze strany žalobkyně. Navíc časové vnímání svědkyně [příjmení] je zkreslené, když na jedné straně uváděla, že žalobkyni na zahradě vnímala jen v době, kdy byly děti účastníků malé, prakticky v době, kdy byli účastníci manželi, následně na zahrádce vídala pouze žalovaného a žalobkyni začala vídat až zhruba 1 x za měsíc v posledním ½ roce, tedy v jaro letní sezóně 2019, avšak k dotazu advokáta žalobkyně svědkyně uvedla, že neví, kdy se účastníci rozvedli, není tedy schopna upřesnit, kdy naposledy vnímala žalobkyni s žalovaným na zahrádce společně. Výpověď svědka [jméno] [příjmení], syna žalobkyně, není vnitřně rozporná, je souladná i s obecnou zkušeností – vnímáním malého dítěte, kdy se svědek vyjadřoval k období jeho věku [anonymizována dvě slova] let. Je konzistentní i s tvrzením žalobkyně i jejího manžela, potvrzuje užívání předmětné zahrady s domkem žalobkyní i po rozvodu manželství účastníků sdělením, že tou dobou byla žalobkyně na zahradě zhruba 4 -5 x za účelem její údržby, protože tam byly nějaké plody. Na zahrádku chodívali, přespávali tam, opékali. Následně tam žalobkyně jezdila i sama, přivážela nějaké plody. Četnost jejich návštěv si svědek nepamatuje, nezajímalo ho to; což je logické, neboť tou dobou byl malé dítě.

8. S ohledem na výše řečené krajský soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že v rozhodném období 2007 [číslo] byl zahradní domek užíván oběma účastníky, byť více ze strany žalovaného. Ve vztahu k zahradnímu domku tak nastala uplynutím tří let od právní moci rozvodu manželství účastníků (za situace, kdy domek neučinili předmětem vypořádání jejich zaniklého SJM) nevyvratitelná právní domněnka ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. zakládající (podílové) spoluvlastnictví účastníků k domku, a to každému v rozsahu jedné ideální poloviny.

9. Při přezkoumání napadeného rozsudku krajský osud dále vyšel ze správného závěru okresního soudu, který není sporný ani mezi stranami, že reálné rozdělení zahradního domku nepřipadá v úvahu s ohledem na stavebně technické uspořádání tohoto objektu. Nejsou tak dány podmínky pro přednostní způsob vypořádání zrušeného (podílového) spoluvlastnictví rozdělením této společné věci ve smyslu § 1144 o. z. č. 89/2012 Sb. (ve spojení s § 3028 odst. 2 věta před středníkem o. z.).

10. Vycházeje z postoje obou stran sporu, který je neměnný jak v řízení před okresním, tak odvolacím soudem, tj. že jak žalobkyně, tak žalovaný pro případ zrušení jejich spoluvlastnictví k zahradnímu domku požadují přikázání těchto nemovitostí každý do jejich výlučného vlastnictví, okresní soud správně v intencích ustanovení § 1147 věta 1. o. z. zkoumal solventnost účastníků řízení, tj. schopnost každého z nich zaplatit druhému spoluvlastníku náhradu za jeho spoluvlastnický podíl (k tomu srovnej rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 3031/2010 ze dne 24. 10. 2012). Přičemž správně vyšel z obvyklé ceny zahradního domku 100 000 Kč, která je mezi účastníky nesporná. S ohledem na výše zjištěných částek na účtech obou účastníků řízení pak dospěl ke správnému závěru o způsobilosti každého z nich vyplatit přiměřenou náhradu druhému ze spoluvlastníků za vypořádání zrušeného spoluvlastnictví k domku.

11. Okresní soud při zvažování, kterému z účastníků zahradní domek do výlučného vlastnictví přikáže, zohlednil ve prospěch žalobkyně zásluhovost, tedy skutečnost, že všechny dokumenty ve stavebním řízení směřující k povolení domku jako dočasné stavby, včetně kolaudačního rozhodnutí i žádosti o dodatečné prodloužení doby platnosti povolení stavby, jakož i záležitost ohledně nájmu pozemku, kde je domek umístěn, vyřizovala žalobkyně za trvání manželství (vyjma prodloužení původního povolení chatky jako dočasné stavby a prodloužení nájemní smlouvy realizované po rozvodu manželství účastníků). Z povahy manželského soužití vyplývá určitá dělba činností mezi manželi při obstarávání společných záležitostí, ať již v rámci péče o děti, chod domácnosti, tak při vyřizování„ úředních“ záležitostí. To, že právní jednání v souvislosti s pořízením zahradního domku a nájmem zahrady okolo něj zařizovala pouze žalobkyně za trvání manželství účastníků, ještě bez dalšího neznamená její vyšší zásluhovost na pořízení domku. Její vyšší zásluhovost nelze v tomto směru dovodit ani po zániku manželství účastníků, když v řízení byla doložena i spoluúčast žalovaného na platbách nájemného. V tomto směru se tedy krajský soud neztotožňuje s okresním soudem, že ve prospěch žalobkyně svědčí hledisko zásluhovosti.

12. Při rovnocenné solventnosti účastníků a velikosti jejich spoluvlastnických podílů okresní soud správně přistoupil ke zkoumání dalšího hlediska významného pro daný případ, jímž je tzv. účelné využití společné věci, a to i pro dobu pro futuro (do budoucna). V rámci tohoto hlediska se soud prvního stupně řádně zaměřil na způsob užívání zahradního domku účastníky souladně s jeho účelem, pro nějž byl pořízen. [ulice] domek má sloužit primárně pro rekreační účely, eventuálně v souvislosti s nájmem pozemku okolo něj užívaným jako zahrada v případě existence nájemního vztahu k pozemku. Okresní soud k této otázce učinil správná skutková zjištění vyplývající především z výpovědí samotných účastníků, tj. že žalobkyně využívá zahradní domek a pronajatý pozemek k rekreaci a pěstování plodin, žalovaný pak především za účelem chování koček, pro které do zahradního domku (bez souhlasu žalobkyně) vytvořil též průchod. V zahradním domku se žalovaný dříve zdržoval několikrát v týdnu, nepřespával v něm, v pozdější době, kdy si pořídil kočky, dochází na pozemek a do domku 2 x denně právě kvůli zmiňovaným kočkám a krmení. Žalovaný též uvedl, že na zahradě jsou jím umístěny nějaké plastové a plechové kýbly či sudy, vše pochází z jeho podnikatelské činnosti, je malíř natěrač.

13. Žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný zahradní domek spolu s pozemkem neužívá řádným způsobem, souladně s účelem, pro které byl domek s pozemkem pořízen. Jak je výše popsáno, toto své tvrzení dokládala fotodokumentací, kterou sice okresní soud provedl důkaz při jednání dne [datum], následnou argumentaci žalovaného, že považuje fotografie za naaranžované, neodpovídající realitě, však ponechal bez povšimnutí. Krajský soud proto zopakoval dokazování fotodokumentací a umožnil žalovanému vyjádřit se k jednotlivým fotografiím. Žalovaný nezpochybňoval fotografie zachycující uzpůsobení vnitřku zahradního domku pro pobyt koček v něm, včetně průlezu, či skutečnost, že na fotografiích zachycené kýble pochází od něj. Namítal však zejména u fotografií zachycujících nepořádek, neuspořádanost, velké množství kýblů v domku či na zahradě, že pozičně je takto neumisťoval on, ale že jde o naaranžování ze strany žalobkyně. I přes námitky žalovaného lze z předložené fotodokumentace vysledovat, že žalovaný používá prostor zahradního domku (či zahradu) dílem jako odkladiště obalových materiálů z jeho podnikatelské činnosti, což se neslučuje s účelem zahradního domku, stejně jako forma přizpůsobení vnitřního prostoru zahradního domku z jeho strany pro pobyt koček, a nepořádek zachycený na fotografiích v obytné prostoře domku, ve vztahu k nimž žalovaný netvrdil, že jde o naaranžování ze strany žalobkyně.

14. Za této situace se i krajský soud ztotožnil s názorem okresního soudu, že hledisko využití zahradního domku souladně s jeho účelem svědčí pro závěr přikázat zahradní domek po zrušení spoluvlastnictví do výlučného vlastnictví žalobkyně, u níž bylo prokázáno, že zahradní domek užívá (byť s nižší četností než žalovaný) k rekreaci a zahradu kolem něj k pěstování plodin. Jinými slovy řečeno její způsob užívání je souladnější s účelem zahradního domku. Při rovnocennosti dalších hledisek významných pro vypořádání zrušeného spoluvlastnictví účastníků, výše citovaných, pak i krajský soud dospěl k závěru shodnému jako soud prvního stupně, že je na místě předmětný zahradní domek přikázat do výlučného vlastnictví žalobkyně s tím, že tato vyplatí náhradu žalovanému za přikázání (vypořádací podíl) ve výši 50 000 Kč, jež je mezi účastníky nesporná.

15. S ohledem na uvedené závěry byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jako věcně správný potvrzen podle § 219 o.s.ř.

16. Krajský soud v napadeném rozsudku změnil toliko výrok o nákladech řízení okresního soudu, který vyšel z § 142 odst. 1 o.s.ř., tedy z plného úspěchu ve věci na straně žalobkyně a přiznal jí náklady řízení. Krajský soud totiž zohledňuje nyní převládající soudní praxi, přiklánějící se k závěru, že až na výjimky účastníci v řízení o vypořádání spoluvlastnictví zásadně nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odlišnou praxi Nejvyššího soudu (reprezentovanou např. usnesením sp. zn. 22 Cdo 2767/2017 ze dne 26. 7. 2017) postupně (odlišně však např. nález III.ÚS 186/20 ze dne [datum]) převážila rozhodovací praxe Ústavního soudu reprezentovaná nálezy sp. zn. II.ÚS 572/19 ze dne [datum], IV.ÚS 2081/21 ze dne [datum] či I.ÚS 262/20 ze dne [datum], vycházející z toho, že vlastnické právo každého ze spoluvlastníků musí být chráněno stejnou měrou. Jestliže proto soud zruší spoluvlastnictví a rozhoduje o způsobu jeho vypořádání,„ je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle ů 142 odst. 2 o.s.ř.; ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o.s.ř.“. V daném případě odvolací soud žádné výjimečné okolnosti projednávané věci odůvodňující postup podle § 142 odst. 3 o.s.ř. či odchýlení se od uvedeného výkladu neshledal, proto změnil výrok III napadeného rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem (§ 220 o.s.ř.). Uvedenému závěru pak odpovídá i výrok III shora, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o.s.ř.).