35 Co 16/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudců Mgr. Michala Marka a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 61 262,83 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 15 C 262/2025-46 ze dne 5. 11. 2025

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II o zamítnutí žaloby v požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 40 901 Kč ve výši 12,75 % ročně od 29. 12. 2024 do 8. 12. 2025 a ve výši 1,25 % od 9. 12. 2025 do zaplacení, potvrzuje.

II. V části výroku II o zamítnutí žaloby v požadavku na zaplacení úroků z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 40 901 Kč od 9. 12. 2025 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 40 901 Kč ve výši 11,50 % ročně od 9. 12. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 905,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , tituly za jménemIV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 40 901 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II ve zbývajícím rozsahu žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další části jistiny 20 361,83 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 654,77 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 262,13 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 5 551,93 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 710,20 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 548,25 Kč, zákonným úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 55 000,70 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 50 833,30 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 1 659,40 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, zamítl a výrokem III nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Okresní soud v odůvodnění vysvětlil, že žalobkyně opírala svou žalobu o tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, ., uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, podle které poskytla žalovanému 25 000 Kč. Protože žalovaný svému závazku splácet poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 15,99 % ročně v měsíčních splátkách nedostál, nárokuje z důvodu „zesplatnění“ úvěru ke dni 31. 8. 2024 úhradu jistiny 5 551,93 Kč a příslušenství ve formě smluvního úroku a úroku z prodlení. Dále žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, Smlouvu o úvěru, na základě které bylo poskytnuto žalovanému 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 14,99 % ročně v měsíčních splátkách. Protože žalovaný splátky řádně a včas nehradil, úvěr se stal splatným dnem 31. 8. 2024, a proto žalobkyně nárokuje jistinu 50 833,30 Kč, poplatky ve výši 2 508 Kč, smluvní úrok a úrok z prodlení. Dne 1. 12. 2024 došlo k postoupení pohledávek z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 11. 2024, přičemž postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným žalovanému dne 13. 12. 2024. Po dokazování dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně před uzavřením smluv řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť pouze ověřila příjmy a výdaje žalovaného z bankovního výpisu, dle kterého výdaje žalovaného přesahovaly jeho příjmy ze zaměstnání, a proto výdaje musel hradit také pomocí finančních prostředků získaných od dalších bankovních subjektů. Protože z výpisu z bankovního účtu vyplývají pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného a žalobkyně nepředložila další důkazy prokazující úvěruschopnost žalovaného, shledal okresní soud úvěrové smlouvy neplatné dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalovaný vrátil celou částku 25 000 Kč poskytnutou na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, , avšak z částky 50 000 Kč poskytnuté dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, vrátil pouze 9 099 Kč, dovodil okresní soud, opíraje se o ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, že žalobkyně má nárok na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny ve výši 40 901 Kč. Dále vysvětlil, že z důvodu neplatnosti úvěrových smluv nelze žalobkyni přiznat nárok na poplatky a příslušenství, a to ani v podobě úroku z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení nesplacené jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Okresní soud proto žalovanému uložil vrátit žalobkyni zůstatek jistiny ve výši , částka, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Protože byl procesně úspěšnější ve sporu žalovaný, který by tak měl nárok na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., avšak žádné náklady nevynaložil, rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku, a to části výroku II zamítající žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 901 Kč od 29. 12. 2024 do zaplacení, se odvolala včas žalobkyně. Namítá, že pokud okresní soud z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy, přičemž tento právní závěr okresního soudu nenapadá, uložil žalovanému vrátit žalobkyni nesplacenou část jistiny 40 901 Kč, měl zároveň uložit žalovanému, aby zaplatil žalobkyni i úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne 29. 12. 2024, kdy se dle žalobkyně dostal žalovaný do prodlení. Žalobkyně má za to, že na základě výzvy k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů, která byla odeslána žalovanému dne 13. 12. 2024 a nejpozději třetí den se měla dostat do jeho dispozice, je žalovaný ode dne 29. 12. 2024 v prodlení. Nadto byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, zahrnující i dlužnou jistinu, také předžalobní výzvou ze dne 28. 2. 2025 se lhůtou k zaplacení do 15. 3. 2025. Dle názoru žalobkyně povinnost k vrácení jistiny tedy nevznikla rozhodnutím okresního soudu, ale již na základě výzvy k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, má dle žalobkyně pouze spotřebitel (žalovaný). Poukazuje na to, že shodně judikoval i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 ze dne 13. 8. 2025, dle kterého je žalovaný dlužník nositelem povinnosti skutkově tvrdit a navrhnout důkazy, jaké jsou jeho možnosti dluh splnit. Z toho dovozuje, že žalobkyně musí pouze dostát své povinnosti prokázat, že žalovaného řádně vyzvala ke splnění dluhu, z čehož dle žalobkyně vyplývá, že se žalovaný, který neprokázal své majetkové poměry, dostal do prodlení po uplynutí lhůty ve výzvě zaslané žalobkyní. Pravidla rozdělení důkazního břemene, jež by se měla promítnout taktéž v projednávané věci pak opakovaně vysvětlil Ústavní soud například v nálezech sp. zn. IV. ÚS 167/96 ze dne 7. 10. 1996 či IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018. Poukazuje taktéž na to, že ke shodnému závěru dospěl ve svém rozsudku i Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 61/2023-103 ze dne 21. 3. 2023, Krajský soud v Ostravě č. j. 15 Co 123/2024-72 ze dne 5. 8. 2024 a Krajský soud v Brně č. j. , spisová značka, ze dne , datum, . V petitu navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek okresního soudu v části výroku II zamítající žalobu tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 901 Kč od 29. 12. 2024 do zaplacení, a dále navrhuje uložit žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení bez nařízení jednání dle § 214 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a odvolání shledal důvodným jen částečně a z jiných než namítaných důvodů.

4. Pokud jde o skutkové okolnosti vztahující se k meritornímu výroku, tyto byly objasněny okresním soudem na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů správně a dostatečně. Ve shodě se soudem prvního stupně lze po skutkové stránce shrnout, že na základě „Smlouvy o úvěru ze dne , datum, “ obsahující závazek k poskytnutí spotřebitelského úvěru byla žalovanému poskytnuta částka 50 000 Kč, z níž žalovaný vrátil celkem 9 099 Kč, a na základě „Smlouvy o úvěru ze dne , datum, “ byla žalovanému poskytnuta v částka 25 000 Kč, kterou žalovaný vrátil v celém rozsahu.

5. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud správně uzavírá, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený „Smlouvou o úvěru ze dne , datum, a Smlouvou o úvěru ze dne , datum, “ podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona, účinného do dne 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona, účinného od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

8. Vycházeje z objasněných okolností uzavírání smluv, jakož i obsahu smluv o úvěru, je možné ve shodě s okresním soudem uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluvních vztahů se žalovaným, coby spotřebitelem, splnila povinnost posoudit řádně jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona. Lze proto shledat správný závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti předmětných smluv dle § 87 odst. 1 zákona.

9. Tato neplatnost nese s sebou na straně žalovaného dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona povinnost vrátit (pouze) peníze spotřebitelským úvěrem poskytnuté a žalovaným nevrácené, a proto správně okresní soud nepřiznal žalobkyni nejen poplatek z úvěru a úroky z úvěru, ale také zákonné úroky z prodlení. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem totiž znamená, že povinnost žalovaného, resp. splatnost jeho závazku, není vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž je určena dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu, přičemž neníli takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nemůže být žalobkyni přiznáno ani právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).

10. Ustanovení § 87 zákona je ve vztahu speciality k obecným ustanovením o bezdůvodném obohacení a upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Smyslem právní úpravy obsažené v § 87 zákona je při akcentaci ochrany spotřebitele vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy tak, že spotřebiteli je při neexistenci dohody účastníků určena nová doba splatnosti pro vrácení jistiny, přičemž je zároveň postihován poskytovatel spotřebitelského úvěru, který zapříčinil nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žadatele neplatnost smlouvy, tím, že nezíská smluvní úroky a poplatky, a jistinu obdrží právě až v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). K určení „přiměřené doby“ soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Spor zde přitom není pouze v případě, že je uzavřena dohoda účastníků o splatnosti. Není-li takové dohody, soud je vždy povinen nově vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit dobu splatnosti bez ohledu na to, zda byl podán návrh účastníka dle § 87 odst. 2 zákona či nikoli.

11. Na uvedeném nemůže ničeho změnit žalobkyní poukazovaná rozhodovací praxe jiných odvolacích soudů přiznávajících úrok z prodlení od uplynutí lhůty stanovené ve výzvě k plnění. Odvolací soud těmito rozhodnutími není vázán (a naopak rozhoduje v souladu s rozhodovací praxí ostatních senátů zdejšího odvolacího soudu jakož i ve shodě s rozhodovací praxí jiných krajských soudů, např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 74 Co 62/2025-153 ze dne 14. 1. 2026, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 152/2025-84 ze dne 5. 1. 2026, rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 75 Co 234/2025-92 ze dne 11. 12. 2025 či rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 18 Co 351/2025-109 ze dne 10. 12. 2025) a zejména by takový postup nebyl v souladu se závěry vyjádřenými ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022. Stejně tak nelze mít za to, že by byly revidovány žalobkyní prezentovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 ze dne 13. 8. 2025. V tomto rozsudku neshledal Nejvyšší soud správným názor nižších soudů o nedůvodnosti nároku úvěrující společnosti na vrácení jistiny úvěru založený na úvaze, že věřitel netvrdil a neprokázal skutečnosti pro posouzení možnosti dlužníka vrátit jistinu úvěru, a vyložil, kterého z účastníků tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně možností spotřebitele vrátit jistinu. Nezabýval se však splatností jistiny v závislosti na výzvě věřitele k plnění a ani z tohoto rozhodnutí nelze dovozovat, že by taková výzva splatnost nevrácené jistiny zakládala. Ostatně takový závěr by byl v přímém rozporu se smyslem a účelem § 87 zákona, jak jej vyložil Nejvyšší soud právě v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, akcentující, že při neexistenci dohody účastníků je určení nové doby splatnosti otázkou rozhodnutí soudu, a to nezávisle na lhůtě jednostranně stanovené věřitelem ve výzvě k plnění.

12. Z uvedeného se podává, že pokud okresní soud s odkazem na ustanovení § 87 zákona neuložil žalovanému zaplatit příslušenství včetně úroku z prodlení z nevrácené jistiny s odůvodněním, že k prodlení žalovaného nedošlo, postupoval ke dni, kdy vyhlásil napadené rozhodnutí, správně.

13. Protože však i pro odvolací soud dle § 154 odst. 1 o. s. ř., § 167 odst. 2 o. s. ř. a § 211 o. s. ř. platí, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání), musel odvolací soud přihlédnout ke skutečnosti, že v průběhu odvolacího řízení již uplynula doba, kterou okresní soud stanovil dle § 87 odst. 1 zákona k vrácení zbývající části jistiny.

14. V daném případě okresní soud ve výroku I uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 40 901 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Stanovil tak v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona novou dobu splatnosti nevrácené části jistiny 40 901 Kč odvislou od nabytí právní moci. Jelikož výrok I žalobě vyhovující nabyl právní moci dne 4. 12. 2025 (§ 159 o. s. ř.), stíhala žalovaného povinnost vrátit žalobkyni jistinu do 8. 12. 2025. Protože tak žalovaný neučinil, ocitl se dnem následujícím, tedy 9. 12. 2025, ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení, což dle § 1970 o. z. zakládá právo žalobkyně na úrok z prodlení.

15. Je tak zřejmé, že žalobkyně má proti žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 40 901 Kč dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 , právnická osoba, ,50 % ročně), avšak nikoli ode dne 29. 12. 2024, ale ode dne 9. 12. 2025.

16. Z tohoto důvodu již neobstojí v době rozhodování odvolacího soudu rozsudek okresního soudu v části napadeného výroku II, kterým byla žaloba zamítnuta v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 40 901 Kč od 9. 12. 2025 do zaplacení.

17. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v části výroku II, kterou byla žaloba zamítnuta v požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 40 901 Kč ve výši 12,75 % ročně od 29. 12. 2024 do 8. 12. 2025 a ve výši 1,25 % od 9. 12. 2025 do zaplacení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I), a ve zbývající části napadeného výroku II rozsudek okresního soudu změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 40 901 Kč od 9. 12. 2025 do zaplacení v obecné pariční lhůtě dle § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

18. V souvislosti se změnou rozsudku okresního soudu bylo dle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnuto o nákladech předchozího řízení a zároveň dle § 224 odst. 1 o. s. ř. o nákladech odvolacího řízení. V obou případech se uplatní pravidlo uvedené v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

19. Předmětem řízení do vyhlášení rozsudku okresního soudu byl požadavek žalobkyně na zaplacení jistiny 61 262,83 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 203,02 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 262,13 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 5 551,93 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 710,20 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 55 000,70 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 50 833,30 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 1 659,40 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení. Žalobě bylo vyhověno v požadavku na zaplacení 40 901 Kč a v částce 36 777,08 Kč (součet zbývající části nárokované jistiny a příslušenství pohledávky kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) byla žaloba zamítnuta. Úspěch žalobkyně lze vyjádřit jako 52,65 % a žalovaného jako 47,35 %, a proto v řízení poměrně úspěšnější žalobkyně má nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 5,3 % (52,65 % - 47,35 %).

20. Celkové náklady žalobkyně účelně vynaložené za řízení před okresním soudem ve výši 17 079,90 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 451 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT”), z tarifní hodnoty ve výši 61 262,83 Kč, a to v částce 3 580 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT, v částce 3 580 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) AT a v částce 3 580 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu dle § 11 odst. 1 písm. d) AT včetně tří náhrad hotových výdajů zástupce v paušální výši po 450 Kč dle § 13 odst. 3 AT a daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 % z částky 14 541 Kč, tedy v částce 2 538,90 Kč. Protože žalobkyně má nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 5,30 % z částky 17 079,90 Kč, náleží jí náhrada v částce 905,24 Kč. Uložil proto žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 905,24 Kč, a to dle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , tituly před jménem, (výrok III).

21. Předmětem odvolacího řízení byl požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 901 Kč od 29. 12. 2024 do zaplacení. Žalobkyně byla úspěšná v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 40 901 Kč od 9. 12. 2025 do zaplacení, tedy pro určení poměru procesního úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. v částce 1 997,43 Kč (úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu), a neúspěšná v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 901 Kč od 29. 12. 2024 do 8. 12. 2025 a úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 40 901 Kč od 9. 12. 2025 do zaplacení, tedy v částce 5 146,25 Kč. Převážný procesní úspěch je tak v odvolacím řízení na straně žalovaného, a proto by měl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Protože však žalovaný v odvolacím řízení žádné náklady nevynaložil, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.