35 Co 206/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Marka a soudců Mgr. Ondřeje Plška a JUDr. Andrey Milichovské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovaným:

1. Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená obecným zmocněncem Jméno zmocněnce A sídlem Adresa zmocněnce A 2. Jméno zmocněnce B , narozená Datum narození zmocněnce B bytem Adresa zmocněnce B zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty 0,05 % denně z částky 700 000 Kč od 17. 1. 2021 do zaplacení, o odvolání druhé žalované proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 23 C 55/2024-158 ze dne 6. 3. 2025 I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I ve věci samé potvrzuje.II. Ve výroku IV o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované náhradu nákladů za řízení před okresním soudem ve výši 41 117,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce druhé žalované.III. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 329,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 700 000 Kč za období od 25. 3. 2021 do 15. 1. 2024 do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Co do částky 700 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 17. 1. 2021 do zaplacení a co do smluvní pokuty pro období od 17. 1. 2021 do 24. 3. 2021 a od 16. 1. 2024 do zaplacení byla žaloba ve vztahu k druhé žalované zamítnuta (výrok II). Vůči první žalované byla žaloba zcela zamítnuta (výrok III). Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit druhé žalované náhradu nákladů řízení před okresním soudem vzniklých ve výši 63 110 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok IV). Dále byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit též náhradu nákladů řízení první žalované ve výši 47 770,80 Kč ve stejné lhůtě (výrok V).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že pokud jde o žalovanou částku 700 000 Kč, tato představuje peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč poskytnuté žalobkyní společnosti , právnická osoba, , kde byla v tu dobu společníkem a jednatelem druhá žalovaná, která je nyní jediným společníkem a jednatelem první žalované. Stalo se tak na základě písemně uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 15. 1. 2016. Předání úvěrových peněz ze strany žalobkyně bylo stvrzeno na příjmovém pokladním dokladu z téhož dne. Ve smlouvě se společnost , právnická osoba, zavázala vrátit úvěrovou jistinu do 16. 1. 2021 včetně úroků ve výši 8 % ročně z úvěrové částky, což za 5 let poskytnutého úvěru představuje částku 200 000 Kč. Současně bylo ujednáno, že v případě prodlení s úhradou úvěrové jistiny či sjednaného úroku z úvěrové částky je dlužník, tedy společnost , právnická osoba, , povinna uhradit žalobkyni jakožto věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z dlužné částky. Soud dále zjistil, že mezi původním dlužníkem , právnická osoba, a druhou žalovanou byla dne 20. 6. 2017 podepsána dohoda o převzetí předmětného dluhu, k níž dala žalobkyně předchozí písemný souhlas dne 23. 5. 2017. Druhá žalovaná tak nastoupila do pozice úvěrového dlužníka namísto původního dlužníka , právnická osoba, podle § 1888 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Emailovou zprávou ze dne 9. 4. 2021 vyrozuměla druhá žalovaná zástupkyni žalobkyně, že převzala závazek od původního úvěrového dlužníka. Za této situace shledal soud nedůvodnou obranu žalobkyně, že o převzetí dluhu se dozvěděla až v průběhu soudního řízení dne 21. 3. 2024 z vyjádření zástupce žalovaných, jehož přílohou byla předmětná dohoda o převzetí dluhu. A v důsledku toho pak okresní soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že námitka promlčení vznesená ze strany druhé žalované proti žalobnímu nároku je rozporná s dobrými mravy, když o převzetí dluhu ze strany druhé žalované se žalobkyně dozvěděla ještě v průběhu plynutí tříleté promlčecí lhůty běžící ode dne následujícího po splatnosti úvěrového dluhu, byť se do běhu promlčecí doby započítává ta část promlčecí doby, která uplynula předchozímu dlužníkovi (§ 609, § 619 odst. 1, § 629 odst. 1 o. z. a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1737/2009). Jelikož soud shledal námitku promlčení vznesenou ze strany druhé žalované vůči žalobnímu nároku za důvodnou, pokud jde o úvěrovou jistinu, úroky z úvěru a příslušenství představující zákonné úroky z prodlení, v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta vůči druhé žalované pro důvodně uplatněnou námitku promlčení. Vůči první žalované byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu z důvodu platně uzavřené smlouvy o převzetí dluhu ze dne 20. 6. 2017, z níž vyplývá, že první žalovaná nebyla ve sporu pasivně legitimována.

3. Ve vztahu k smluvní pokutě uplatněné žalobkyní vůči druhé žalované ve výši 0,05 % denně z částky 700 000 Kč od 17. 1. 2021 do zaplacení z důvodu, že žalobkyni po splatnosti úvěrového dluhu nebyla vrácena ani úvěrová jistina 500 000 Kč, ani ji nebyl vyplacen sjednaný úrok z úvěru ve výši 200 000 Kč, učinil okresní soud závěr, že smluvní pokuta je samostatným majetkovým nárokem. V případě důvodně vznesené námitky promlčení dlužníkem vůči pohledávce z hlavního závazku pak platí, že pro promlčení práva zajišťovaného smluvní pokutou (zde úvěrové jistiny a úroku z úvěru) nelze soudem přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu po uplynutí promlčecí doby, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2480/2007 z 29. 4. 2008. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2637/2008 však Nejvyšší soud zdůraznil, že je-li smluvní pokuta sjednána procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení (což je daný případ), pak vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas. , právnická osoba, případ to znamená, že pokud byl úvěrový dluh splatný nejpozději 16. 1. 2021, začala ode dne následujícího běžet tříletá promlčecí doba, která uplynula 15. 1. 2024. Ode dne následujícího nelze proto již smluvní pokutu z promlčeného hlavního závazku žalobkyni jako úvěrovému věřiteli přiznat. A protože i právo na smluvní pokutu se promlčuje v tříleté promlčecí době, lze přiznat žalobkyni smluvní pokutu z její strany uplatněnou v soudním řízení jen za období 3 roky zpětně před podáním žaloby, tedy od 25. 3. 2021. Z tohoto důvodu okresní soud přiznal žalobkyni smluvní pokutu vůči druhé žalované za období od 25. 3. 2021 do 15. 1. 2024 (výrok I napadeného rozsudku). Požadovala-li žalobkyně smluvní pokutu i za období od 17. 1. 2021 do 24. 3. 2021 a dále za období od 16. 1. 2024 do zaplacení, tato ji nebyla pro důvodně vznesenou námitku promlčení ze strany druhé žalované přiznána (část výroku II napadeného rozsudku).

4. Okresní soud se dále neztotožnil s argumentací žalobkyně, že druhá žalovaná svůj dluh uznala v emailu ve svých zprávách ze dne 3. 11. 2022 a ze dne 9. 4. 2021, neboť nesplňují náležitosti uznání ve smyslu § 2053 o. z., šlo jen o příslib zaplacení. V uvedených dokumentech totiž sama druhá žalovaná výslovně nekonkretizovala dluh označením důvodu a jeho výše. Pokud pak v souvislosti s přísliby zaplacení ze strany druhé žalované žalobkyně namítala, že druhou žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, v té souvislosti okresní soud upozornil, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nastává jen ve výjimečných případech, když by byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by pak zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva. Okresní soud vycházel z toho, že v řízení sice bylo prokázáno, že dohoda o převzetí dluhu druhou žalovanou od původního úvěrového dlužníka žalobkyni předána nebyla, v době jejího uzavření nebyla s ní seznámena, nicméně bylo prokázáno, že žalobkyně jednoznačně projevila s budoucí dohodou o převzetí dluhu písemný souhlas dne 23. 5. 2017 ve formě jejího úředně ověřeného podpisu a následně přinejmenším v emailové komunikaci ze dne 9. 4. 2021 druhá žalovaná výslovně žalobkyni sdělovala, že závazek od původního úvěrového dlužníka , právnická osoba, sama převzala. Vzbuzovala-li snad emailová komunikace odehrávající se ještě před promlčením úvěrového dluhu, v níž byly přísliby zaplacení ze strany druhé žalované, v žalobkyni pochybnosti o tom, zdali došlo k převzetí dluhu, nic žalobkyni nebránilo ještě před promlčením dluhu se obrátit buď na původního úvěrového dlužníka či na druhou žalovanou s dotazem, zda dohoda o převzetí dluhu skutečně uzavřena byla a s kým. Za této situace okresní soud uzavřel, že nejde v daném případě o výjimečné okolnosti zakládající rozpor vznesené námitky promlčení ze strany druhé žalované vůči žalobnímu nároku s dobrými mravy.

5. Pokud jde o ujednání o smluvní pokutě v úvěrové smlouvě, soud jej neshledal nepřiměřeným. Způsob výpočtu smluvní pokuty odpovídá hodnotě poskytnuté částky a předpokládaného zhodnocení ve formě úroků. Současně okresní soud přihlédl k tomu, že dlužníkem smluvní pokuty byl subjekt vystupující jako profesionál. Za dané situace okresní soud proto žalobkyni přiznal nárok na smluvní pokutu v plné výši za období, v němž tato nebyla promlčena, tedy od 25. 3. 2021 do 15. 1. 2024, když ujednání o smluvní pokutě v úvěrové smlouvě shledal platným.

6. Proti výroku I, žalobě částečně vyhovujícímu o smluvní pokutu za výše citované období vůči druhé žalované, a tudíž i do výroku IV o nákladech řízení na něm závislého se včas odvolala druhá žalovaná. Má za to, že žalobkyně neuhradila soudní poplatek z žaloby na úhradu smluvní pokuty, a proto o tento nárok nevedla řádný spor. Dále má za to, že s ohledem na okolnosti případu je nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky 700 000 Kč nepřiměřeně vysoký. Již samotný úrok za poskytnutí půjčky ve výši 8 % byl v místě a čase úrokem, který převyšoval běžnou úrokovou míru, jež dle druhé žalované v roce uzavření smlouvy o úvěru byla ve výši cca 2 %. Tyto skutečnosti soud při zvažování přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty nezohlednil. Druhá žalovaná proto navrhla změnu napadeného rozsudku takovou, že nechť je nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty zamítnut v celém rozsahu.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že byť není ztotožněna s výroky napadeného rozsudku, částečně zamítajícími její žalobu, odvolání proti nim nepodává. Ve vztahu k přiznané smluvní pokutě ve výroku I napadeného rozsudku vedla řádný spor na základě projednatelné žaloby, kdy nejpozději podáním ze dne 22. 3. 2024 ve vtahu k druhé žalované upřesnila žalobní petit, že po ní požaduje smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z dlužné částky 700 000 Kč, představující úvěrový dluh a úrok z úvěru, a to za dobu od 17. 1. 2021 do zaplacení. Žalobkyně dále poukazuje na to, že tvrzení druhé žalované o nepřiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty je v odvolacím řízení nepřípustná, neboť před soudem prvého stupně tento argument druhá žalovaná neuplatnila. Pokud by se přesto odvolací soud zabýval nově tvrzenou nepřiměřeností výše sjednané smluvní pokuty ze strany druhé žalované, pak žalobkyně má za to, že druhá žalovaná, pokud jde o výši úroků, nesprávně vychází z výše úroků z hypotečních úvěrů v době sjednání předmětné půjčky. Navíc v bodě 42. odůvodnění napadeného rozsudku se soud otázkou přiměřenosti výše smluvní pokuty zabýval a shledal ji přiměřenou. Žalobkyně proto navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části a přiznání jí náhrady nákladů odvolacího řízení.

8. Protože obě účastnice odvolacího řízení, tedy žalobkyně i druhá žalovaná, souhlasily s projednáním odvolání druhé žalované bez nařízení odvolacího jednání, krajský soud v souladu s § 214 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části včetně jemu předcházejícího řízení bez nařízení odvolacího jednání a odvolání druhé žalované neshledal důvodným z níže vysvětlených důvodů.

9. Odvolací námitka druhé žalované, že nezaplacení soudního poplatku ze žaloby brání projednávání věci samé, neobstojí v daném případě proto, že žalobkyní soudní poplatek z žaloby zaplacen byl dne 22. 12. 2023. Navíc jeho zaplacení ani není podmínkou věcného projednání žaloby (pokud by jej soud opomněl na počátku řízení vybrat). Podmínkou pro věcné projednání žaloby je tzv. projednatelnost žaloby, která znamená, že žaloba musí podle § 79 o. s. ř. splňovat patřičné náležitosti, bez nichž by ji nebylo možno věcně projednat a rozhodnout ve věci samé. V daném případě žaloba ve vztahu k druhé žalované projednatelná byla, neboť v ní byla druhá žalovaná jako účastník řízení řádně označena, vylíčení základních skutkových tvrzení v žalobě bylo dostatečné a zjevně určitý byl i žalobní petit, tedy bylo z něj patrno, čeho se žalobkyně domáhá vůči druhé žalované.

10. Okresní soud učinil správná skutková zjištění o tom, že mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, byla platně uzavřena dne 15. 1. 2016 smlouva, označená jako smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala v den uzavření smlouvy poskytnout v hotovosti společnosti , právnická osoba, částku 500 000 Kč za úrok ve výši 8 % ročně, tedy 40 000 Kč / rok, a to na dobu 5 let, kdy tento svůj závazek žalobkyně vzápětí naplnila, což doložila příjmovým pokladním dokladem č. 2/2016 ze dne 15. 1. 2016. Společnost , právnická osoba, se zavázala vrátit zapůjčenou částku včetně sjednaných úroků do 16. 1. 2021. Pro případ prodlení s vrácením zapůjčené částky se společnost , právnická osoba, zavázala hradit smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně jak ze zapůjčené částky, tak ze sjednaného úroku.

11. Ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení smluvní pokuty směrovanému vůči druhé žalované, jsoucí předmětem odvolacího řízení, soud prvého stupně učinil správný závěr o tom, že druhá žalovaná je ve sporu pasivně legitimovaná, neboť z její strany došlo v souladu s § 1888 odst. 1 o. z. k platnému převzetí dluhu od původního dlužníka, tedy od společnosti , právnická osoba12. Podle § 1888 odst. 1 o. z. kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, dá-li k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo přejímateli dluhu.

13. Podle § 1890 odst. 1 o. z. obsah závazku se převzetím dluhu nemění. Přejímateli dluhu náleží všechny námitky, které mohl uplatnit původní dlužník. Převzetí dluhu se nedotýká ani vedlejších práv spojených s pohledávkou.

14. Převzetí dluhu druhou žalovanou bylo prokázáno dohodou uzavřenou mezi , právnická osoba, coby původním dlužníkem a druhou žalovanou dne 20. 6. 2017, ve vztahu k níž dala žalobkyně souhlas před jejím uzavřením dne 23. 5. 2017, což stvrdila úředně ověřeným podpisem. Na právní účinky převzetí dluhu ke dni uzavření dohody o převzetí dluhu nemá vliv skutečnost, že o převzetí dluhu se žalobkyně z důvodu, že udělila svůj souhlas předem, dozvěděla až následně.

15. I se skutečností, že žalobkyně se dozvěděla o převzetí dluhu druhou žalovanou až s odstupem několika let z emailové komunikace z dubna 2021 se okresní soud náležitě vypořádal v souvislosti s námitkou promlčení vznesenou ze strany druhé žalované proti žalobou uplatněnému nároku jak z hlavního závazku na vrácení úvěru včetně úroků z něj, tak ve vztahu k přiznané smluvní pokutě, jsoucí předmětem přezkumu v odvolacím řízení.

16. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plní-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

17. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

18. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá 3 roky.

19. Okresní soud správně poukázal na skutečnost vyplývající jak z § 1890 odst. 1 o. z., tak z judikatury Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 23 Cdo 1737/2009, že z hlediska promlčení nemá změna v osobě dlužníka vliv na běh promlčecí lhůty, pokud jde o promlčení povinnosti zaplatit dluh. Novému dlužníkovi se započítává i ta část promlčecí lhůty, která uplynula předchozímu dlužníkovi.

20. Ve vztahu k žalobkyní uplatněné smluvní pokutě vůči druhé žalované, jsoucí předmětem přezkumu v odvolacím řízení, okresní soud učinil správný právní závěr, souladný s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2637/2008 ze dne 27. 1. 2011), že v případě promlčení práva zajištěného smluvní pokutou (v daném případě jistiny z úvěru ve výši 500 000 Kč a smluvního úroku z ní sjednaného ve výši 8 % ročně činící za dobu pětiletého úvěru celkem 200 000 Kč) nemůže sice věřitel úspěšně uplatnit právo na zaplacení smluvní pokuty, které vzniklo po promlčení zajištěného práva, nezaniká však jeho právo na smluvní pokutu za dobu, kdy hlavní závazek promlčen nebyl. Je tomu tak proto, že smluvní pokuta má sice stejně jako úrok z prodlení akcesorickou povahu, což znamená, že bez existence hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout závazek z dohody o smluvní pokutě, na rozdíl od úroků z prodlení je však smluvní pokuta samostatným majetkovým nárokem. Je-li sjednána procentní sazbou z dlužné částky za každý den prodlení, pak vzniká věřiteli za každý takový den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu z důvodu porušování smluvní povinnosti dlužníka plnit řádně a včas. Promlčecí lhůta v takovém případě běží u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se tudíž jako celek. , právnická osoba, případ to znamená, že byla-li sjednána v čl. II bod 2 a 3 smlouvy o úvěru smluvní pokuta pro případ prodlení s úhradou jistiny a smluvního úroku z ní za každý den prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky v případě porušení ujednání o splatnosti úvěru a úroku z ní, která nastala dne 16. 1. 2021 (čl. I bod 5 smlouvy), pak žalobkyně v případě včasného uplatnění nároku mohla požadovat smluvní pokutu za období od 17. 1. 2021. Žalobkyně vůči druhé žalované nárok na smluvní pokutu uplatnila u soudu 25. 3. 2024. S ohledem na účinně vznesenou námitku promlčení ze strany druhé žalované pak soud žalobkyni nemohl přiznat právo na smluvní pokutu za více než 3 roky zpětně před podáním žaloby, tedy za období od 17. 1. 2021 do 24. 3. 2021 a dále za období, kdy je promlčen (po uplynutí tříleté promlčecí lhůty počítané od splatnosti úvěru dne 16.1.2021) hlavní závazek ze smlouvy o úvěru, tedy za období od 16. 1. 2024 do budoucna. Tento závěr okresní soud správně vůči druhé žalované do přezkoumávaného výroku I, částečně přiznávajícího žalobkyni nárok na smluvní pokutu vůči druhé žalované za období 25. 3. 2021 15. 1. 2024, promítl.

21. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku druhé žalované, že okresní soud nesprávně hodnotil, příp. nehodnotil platnost ujednání o smluvní pokutě z hlediska její přiměřenosti.

22. Z bodu 42. odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvého stupně se zabýval mimo jiné i otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o úvěru z hlediska § 580 odst. 1 o. z.

23. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Okresní soud platnost ujednání o smluvní pokutě hodnotil souladně s citovaným ustanovením i judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 955/2024 ze dne 17. 12. 2024), neboť neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy nastává pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána. V té souvislosti okresní soud správně zvažoval, že smluvní pokuta zajišťovala úvěr poskytnutý spotřebitelem (žalobkyní) podnikateli – profesionálovi v oblasti realit (společnost , právnická osoba, ), kde druhá žalovaná byla společníkem a jednatelem. U nebankovních půjček (úvěrů) bylo riziko pro soukromou osobu v pozici věřitele půjčující podnikateli mnohem vyšší než v případě bankovních úvěrů, což i judikatura Nejvyššího soudu zohledňuje tím, že připouští sjednání úroku u takových půjček (úvěrů) i několikanásobně vyššího než u bankovních úvěrů. V roce 2016 se podle informací ČNB střednědobé až dlouhodobé podnikatelské úvěry (což byl daný případ) v bankovním sektoru úročily až , právnická osoba, dané smlouvě sjednaný úrok z úvěru ve výši 8 % nebyl tedy extrémní za situace, když šlo o nebankovní podnikatelský úvěr. Smluvní pokuta pak byla sjednána až pro období po pětileté splatnosti poskytnutého úvěru, dostatečně určitým způsobem, kdy i její sazba nevybočuje (je akceptovatelná) z hlediska přiměřenosti výše smluvní pokuty v judikatuře Nejvyššího soudu, tedy i v tomto směru ujednání o smluvní pokutě obstojí z hlediska dobrých mravů. S ohledem na shora uvedené odvolací soud proto shledal právní závěr okresního soudu o platně sjednané smluvní pokutě ve smlouvě o úvěru za věcně správný.

25. Žalovaná v odvolání prostřednictvím námitek o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a s ohledem na okolnosti případu vznesla návrh na moderaci (snížení) žalobkyni přiznané smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z.

26. Podle § 2051 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ní právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

27. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že o moderaci může soud rozhodnout nikoli z úřední povinnosti, ale pouze na návrh dlužníka (zde druhé žalované). Žalobkyně sice ve vyjádření k odvolání správně poukázala na to, že návrh na moderaci smluvní pokuty vznesla žalovaná prvně až v odvolacím řízení, nelze však s ní souhlasit, že jde o požadavek podléhající „zákazu novot“, tedy zákazu nových skutkových tvrzení a důkazů v odvolacím řízení ve smyslu § 205a o. s. ř. A to proto, že požadavek moderace je právní námitkou, nikoliv novým skutkovým tvrzením. Je tedy uplatnitelná prvně i v odvolacím řízení za podmínky, že odvolací soud při posuzování požadavku na moderaci smluvní pokuty je povinen s ohledem na zákaz nových skutkových tvrzení a důkazů v odvolacím řízení vycházet v posuzované věci ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvého stupně.

28. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou naplněny podmínky pro moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z., neboť uplatněný nárok věřitele není nepřiměřeným ve vztahu ke konkrétním okolnostem porušení smluvních povinností ani ve vztahu k míře zásahu do jeho chráněných zájmů. Podle závěrů velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vyslovených v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 ze dne 11. 1. 2023 přiměřenost smluvní pokuty se neposuzuje jen ve vztahu k samotnému ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o úvěru, který smluvní pokuta zajišťuje, nýbrž ve vztahu ke konkrétnímu uplatněnému nároku, kdy soud musí při posouzení přiměřenosti přihlédnout nejen k okolnostem známým v době sjednání smluvní pokuty, nýbrž i k okolnostem existujícím v době porušení smluvní povinnosti a rovněž k okolnostem nastalým po jejím porušení, mají-li v porušení povinnosti původ a byly do jejího porušení předvídatelné.

29. Z provedeného dokazování u okresního soudu vyplynulo, že druhá žalovaná jako podnikatel v oblasti realit od žalobkyně coby spotřebitele získala peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč, jež měly sloužit k financování podnikatelského záměru žalované spočívajícího v nákupu nemovitostí. Žalovaná svou povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně sjednané odměny nesplnila, dostala se do prodlení, které trvá dlouhodobě a dosud nebylo napraveno, neboť žalovaná peněžní prostředky z úvěru žalobkyni nevrátila a nezaplatila jí ani odměnu za úvěr sjednaný ve formě úroku z něj ve výši 200 000 Kč.

30. Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že nárok na smluvní pokutu může vést k jejímu zneužití, je-li dána výrazná disparita mezi ujednanou částkou a skutečnou újmou, kterou věřitel utrpěl. Je pak na místě smluvní pokutu soudem redukovat (moderovat). Právo na moderaci má být uplatnitelné jen tehdy, je-li zřejmé, že přisouzená částka smluvní pokuty by podstatně přesahovala skutečnou újmu věřitele za současného respektování záměru stran odvrátit následky nesplnění smluvní povinnosti dlužníka, a proto by přisouzená částka smluvní pokuty neměla být redukována až na skutečnou újmu. Na druhou stranu by měl být zohledněn i element škody, která byla způsobena případným nerozumným chováním samotného věřitele, jenž neučinil opatření k jejímu zmírnění.

31. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že soudem prvého stupně přiznaná smluvní pokuta za období od 25. 3. 2021 do 15. 1. 2024 ve výši 0,05 % denně z částky 700 000 Kč, představující částku 359 450 Kč, je částkou výrazně nižší, než činí samotná výše jistiny z úvěru, která nebyla ze strany druhé žalované žalobkyni vrácena. To, že se žalovaná ocitla ve finančních potížích, není samo o sobě důvodem pro omezení její odpovědnosti za porušení smluvních závazků, kdy podnikatelské riziko nelze bez dalšího přenášet na žalobkyni jako věřitele. Odvolací soud proto uzavírá, že v posuzovaném případě nejsou naplněny podmínky pro moderaci smluvní pokuty přiznané napadeným rozsudkem žalobkyni ve vztahu k druhé žalované, a proto výrok I napadeného rozsudku jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

32. Pokud jde o výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou v napadeném rozsudku, okresní soud vyšel ze správného ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Učinil též správný závěr, že při posuzování míry úspěchu účastníků ve sporu je nutno vyjít ze součtu částek celého předmětu řízení, kdy je třeba zohlednit rovněž příslušenství pohledávky (výši úroků z prodlení) ke dni vydání napadeného rozsudku (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010). Správná je i úvaha o tom, že míru úspěchu je vždy třeba posuzovat ve vztahu k nároku žalobou uplatněnému, jenž v posuzovaném případě ke dni vydání napadeného rozsudku představoval žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 700 000 Kč (jistina a úrok z úvěru), kapitalizovaného úroku z prodlení z částky 700 000 Kč ve výši 238 911 Kč a smluvní pokuty ve výši 528 500 Kč, tedy celkem částku 1 467 411 Kč. Z ní byla žalobkyni přiznána částka 359 450 Kč. Z toho vyplývá, že převážný úspěch ve věci ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou měla druhá žalovaná, a to v rozsahu 76 %, a má tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů vynaložených z její strany za řízení u okresního soudu po odečtení úspěchu žalobkyně, který činil 24 %. Druhá žalovaná tak má nárok na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem v rozsahu 52 % z její strany celkově vynaložených (nikoliv ve výši 76 %, jak nesprávně konstatoval okresní soud v bodě 69. odůvodnění napadeného rozsudku).

33. Náklady řízení na straně druhé žalované před okresním soudem jsou představovány odměnou jejího advokáta za 7 úkonů právní služby specifikovaných správně okresním soudem v bodě 67. odůvodnění napadeného rozsudku. Při stanovení tarifní hodnoty za jeden úkon právní služby advokáta žalované, z níž se vypočítává odměna advokáta, je třeba vyjít z § 8 odst. 1 a 2 advokátního tarifu č. 177/1996 Sb. (podpořeného i judikaturou Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 ze dne 29. 8. 2013 či sp. zn. 25 Cdo 302/2014 ze dne 24. 4. 2014).

34. Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, leda že by bylo požadováno jako samostatný nárok.

35. Podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu je-li předmětem právní služby opětující se plnění, stanoví se tarifní hodnota součtem hodnot těchto plnění; jde-li však o plnění na dobu delší než 5 let nebo na dobu neurčitou stanoví se jen pětinásobkem hodnoty ročního plnění.

36. Z citovaných ustanovení advokátního tarifu je zřejmé, že v daném případě se tarifní hodnota stanoví jako součet částky uplatněné v žalobě ve výši 700 000 Kč a pětinásobku ročního plnění smluvní pokuty, požadované žalobkyní od 17. 1. 2021 do zaplacení, představující částku 638 750 Kč. Stoprocentní výše odměny advokáta z této tarifní hodnoty podle § 7 bod. 6 advokátního tarifu činí 10 860 Kč za jeden úkon právní služby.

37. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu v případě zastupování více osob jedním advokátem se tato odměna snižuje tak, že podle znění citovaného ustanovení platného do 31. 12. 2024 náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %, a podle znění tohoto ustanovení od 1.1.2025 se mimosmluvní odměna snižuje za druhou osobu o 20 %, za třetí osobu o 40 %, za čtvrtou osobu o 60 % a za pátou a každou další osobu o 80 % (ve spojení s výkladem v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1552/2025 ze dne 16. 12. 2025).

38. Za zastupování druhé žalované se proto odměna advokáta snižuje za úkony učiněné do 31. 12. 2024 o 20 % na , Anonymizováno, 8 688 Kč za jeden úkon právní služby a za úkony učiněné od 1. 1. 2025 o 10 % na částku 9 774 za jeden úkon právní služby. Celková odměna za zastupování druhé žalované za řízení před okresním soudem pak představuje částku 64 074 Kč (4 úkony advokáta v roce 2024 x 8 688 Kč, 3 úkony advokáta v roce 2025 x 9 774 Kč). Za zastupování druhé žalované dále náleží polovina z režijních paušálů za předmětné úkony podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to 4 x 150 Kč za úkony v roce 2024 a 3 x 225 Kč za úkony v roce 2025, tedy celkem částka 1 275 Kč. Z přiznané odměny advokáta a režijních paušálů, tedy z částky 65 349 Kč náleží advokátu jako plátci DPH též náhrada odpovídající 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 13 723,30 Kč. Celkové náklady na právní zastoupení druhé žalované před okresním soudem představují částku 79 072,30 Kč, z nichž 52 %, které je žalobkyně povinna druhé žalované uhradit činí částku 41 117,60 Kč. Tomuto závěru odvolacího soudu odpovídá změna výroku IV napadeného rozsudku uvedená ve výroku II shora (§ 220 o. s. ř.).

39. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, má tudíž právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plném rozsahu podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Ty jsou představovány odměnou zástupkyně žalobkyně za vyjádření k odvolání druhé žalované, kdy je třeba vyjít z tarifní hodnoty 359 450 Kč, představující žalobkyni výrokem I napadeného rozsudku přiznanou smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 700 000 Kč za období od 25. 3. 2021 do 15. 1. 2024. Odměna zástupkyně žalobkyně podle § 7 bod 6 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 359 450 Kč činí částku 9 740 Kč. Dále jí náleží režijní paušál za tento úkon právní služby ve výši 2 139,90 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč. Po připočtení náhrady odpovídající 21 % DPH, která advokátce žalobkyně náleží podle § 137 odst. 3 o. s. ř. coby plátci DPH, činí celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení, jež je povinna druhá žalovaná žalobkyni zaplatit, částku 12 329,90 Kč.