35 Co 216/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudců Mgr. Michala Marka a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A : Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B , o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 15 C 251/2024-126 ze dne 26. 3. 2025 takto:

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I žalobě vyhovujícím potvrzuje.

II. Ve výroku II o nákladech řízení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 24 815,26 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta BIII. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 627,79 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta B 1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 6. 11. 1984 je v části, která upravuje délku pracovní doby, neplatná. Výrokem II přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 29 836,76 Kč. Dle odůvodnění rozsudku okresního soudu žalobce opíral žalobu o tvrzení, že na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 11. 1984 je zaměstnán u žalované jako báňský úpravář v nepřetržitém dvanáctihodinovém pracovním režimu. Žalovaná umožnila svým rozhodnutím dle kolektivní smlouvy vyššího stupně zkrátit pracovní dobu pouze „denním“ zaměstnancům ze 40 hodin na 37,5 hodin týdně. Rozhodnutím žalované však nebyl změněn rozsah pracovní doby ostatních zaměstnanců žalované, kteří pracují v jiných pracovních režimech podle ustanovení § 79 zákoníku práce. Většina zaměstnanců žalované má ze zákona stanovenou délku týdenní pracovní doby 37,5 hodin, stejně jako žalobce, avšak tím, že jejich stanovená týdenní pracovní doba nebyla shodným způsobem zkrácena, dochází dle žalobce k diskriminaci a nerovnému zacházení s těmito zaměstnanci, přičemž žalovaná nepovažuje dobu odpracovanou nad „nezkrácený“ stanovený týdenní rozsah pracovní doby za práci přesčas a mzdu za ni nevyplácí. Aby byla odstraněna nerovnost a diskriminace v pracovních podmínkách žalobce, domáhá se žalobce určení neplatnosti pracovní smlouvy v části upravující délku pracovní doby. Po dokazování dospěl okresní soud k závěru, že v daném případě žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Pracovní smlouva včetně jejích dodatků neobsahuje ujednání o délce pracovní doby, což dle okresního soudu vylučuje, aby soud určil neplatnost takového neexistujícího ujednání. Okresní soud dále vysvětlil, že pracovní doba žalobce odpovídá zákonnému režimu 37,5 hodiny týdně pro nepřetržitý provoz, nemusí být upravena v pracovní smlouvě, a případné zkrácení této stanovené týdenní pracovní doby bez snížení mzdy lze řešit jen kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem, nikoli individuální dohodou se žalobcem. Žalobce by dle okresního soudu případné nároky v souvislosti s výkonem práce nad rámec pracovní doby mohl uplatňovat žalobou na plnění. Okresní soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl a s odkazem na § 142 o. s. ř. přiznal procesně úspěšné žalované náhradu nákladů ve výši 29 836,76 Kč.

2. Proti rozsudku se včas odvolal žalobce. Nesouhlasí s právním hodnocením věci provedeným okresním soudem s tím, že osvědčil existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti části pracovní smlouvy. Naléhavý právní zájem žalobce spatřuje v nutnosti soudního rozhodnutí, které „rozklíčuje uvedenou právní situaci“. Zdůraznil, že každý pracovněprávní vztah zajišťuje zaměstnanci zákonem dané právo na rovné zacházení, přičemž princip rovného zacházení je zaměstnavatel povinen dodržovat po celou dobu trvání pracovního vztahu. Jestliže zaměstnavatel poruší pravidla rovného zacházení v délce pracovní doby nebo v odměňování, současně tím porušuje pracovní smlouvu a z ní plynoucí právo na rovné zacházení. Za rovné zacházení lze považovat také diferencovanou délku pracovní doby jednotlivých pracovních režimů dle § 79 zákoníku práce, jejichž smyslem je potlačit nebo kompenzovat negativní vlivy určitých druhů prací nebo vícesměnného či nepřetržitého pracovního režimu. Zaměstnavatelé sice mohou tuto diferencovanou délku týdenní pracovní doby zkrátit, avšak při dodržení principu rovného zacházení. V daném případě však dle žalobce porušila žalovaná mezi nimi uzavřenou pracovní smlouvu v okamžiku, kdy vstoupila v platnost kolektivní smlouva mezi Zaměstnavatelským svazem důlního a naftového průmyslu, která zkrátila pracovní dobu zaměstnanců zařazených do pracovního režimu podle § 79 odst. 1 zákoníku práce, aniž by totéž srovnatelné zkrácení stanovené týdenní pracovní doby poskytla ostatním zaměstnancům, včetně žalobce, který pracuje v nepřetržitém pracovním režimu. Dovozuje z toho, že kolektivní smlouvou žalovaná porušila rovné zacházení mezi zaměstnanci, což zákoník práce nepřipouští a výslovně zakazuje. Uvedené skutečnosti nastaly dle žalobce již před rokem 2000, avšak žalobce dohledal pouze kolektivní smlouvu platnou pro období od roku 2007, která v čl. 5 uvádí zkrácení pracovní doby pouze denním zaměstnancům. Toto zkrácení žalovaná přitom nijak neodůvodňuje. Nemůže se dle žalobce hájit žalovaná ani tím, že zkrácení pracovní doby bylo schváleno a odsouhlaseno odborovou organizací, protože zákoník práce ukládá pouze žalované povinnost zachovávat rovné zacházení. Žalobce má za to, že pokud by měla žalovaná zachovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, je nezbytné, aby zkrácení provedla plošně pro všechny pracovní režimy s výjimkami dle § 16 odst. 4 zákoníku. Protože se žalobce jako zaměstnanec soudně domáhá uznání nerovného zacházení, které je dlouhodobé a „průkazné“, považuje tím žalobce požadavek na existenci naléhavého právního zájmu za splněný. Z uvedeného dle žalobce dále vyplývá, že ke zkrácení pracovní doby pouze části zaměstnanců učiněné kolektivní smlouvou, které nepřípustně omezuje práva ostatních zaměstnanců, nelze přihlížet, a tudíž je tato část kolektivní smlouvy neplatná. Domnívá se tak žalobce, že délka pracovní doby všech zaměstnanců žalované se řídí pouze § 79 odst. 1 a 2 zákoníku práce, a proto někteří zaměstnanci, včetně celého vedení státního podniku, desítky let nenaplňují předepsanou zákonem stanovenou délku pracovní doby, přestože pobírají plnou nezkrácenou mzdu. Žalovaná se tak dopustila také nerovného zacházení v pracovních podmínkách a odměňování za vykonanou práci. Nahlížet je totiž třeba dle žalobce na zkrácení pracovní doby bez poklesu mzdy některých zaměstnanců jako na navýšení jejich tarifní hodinové mzdy a snížení objemu jimi odvedené práce, což znamená změnu pracovních podmínek srovnatelných zaměstnanců. V petitu odvolání žalobce navrhuje zrušení napadeného rozsudku okresního soudu a vrácení věci k novému projednání, případně změnu rozsudku tak, že bude žalobě v celém rozsahu vyhověno a žalované uloženo nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i postup okresního soudu v předchozím řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

4. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

5. Procesním předpokladem úspěchu tzv. určovací žaloby ve smyslu § 80 o. s. ř. je existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Byť ze znění § 80 o. s. ř. vyplývá, že touto žalobou se lze domáhat určení, „zda tu právní poměr nebo právo je či není“, připouští soudní praxe, že se za určitých okolností prosadí i žaloba o určení neplatnosti smlouvy (její části).

6. Soudní praxe je přitom dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96 ze dne 27. března 1997 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 522/2015 ze dne 26. května 2015).

7. Správně se proto okresní soud nejprve zabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti „pracovní smlouvy ze dne 6. 11. 1984 v části, která upravuje délku pracovní doby“ ve smyslu § 80 o. s. ř. Žalobce spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že rozhodnutím bude „odstraněna nejistota ohledně řádnosti a platnosti pracovněprávního vztahu účastníků a odstraněno nerovné zacházení se žalobcem projevující se především v nesprávném odměňování žalobce za vykonanou práci a diskriminace, z níž by mohly vzniknout v budoucnu problémy“ (podání ze dne 14. 1. 2025) a že rozhodnutím bude „odstraněna nerovnost a diskriminace zaměstnanců žalované a zamezeno v pokračování existence tohoto nezákonného vztahu, přičemž ochrany vlastnického práva žalobce (na řádnou mzdu) nelze dosáhnout jinými způsoby“ (podání ze dne 4. 3. 2025, jímž žalobce reagoval na výzvu okresního soudu dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení o naléhavém právním zájmu).

8. Okresním soudem bylo po provedeném dokazování k existenci naléhavého právního zájmu správně zjištěno, že v pracovní smlouvě uzavřené účastníky dne 6. 11. 1984 není sjednána délka pracovní doby. Stejně tak dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 1992 a ze dne 31. 10. 1997 uzavřené mezi účastníky neobsahují žádná ujednání o pracovní době. K tomu okresní soud taktéž správně doplnil, že ujednání o délce pracovní doby nebylo obligatorní náležitostí mezi účastníky dne 6. 11. 1984 uzavřené pracovní smlouvy, jak vyplývalo z § 29 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. 12. 2006. Řídila se proto délka pracovní doby žalobce zákonnou úpravou dle § 83, resp. § 83a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, a od 1. 1. 2007 dle § 79 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

9. Za takové situace okresní soud nepochybil, když dospěl k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 6. 11. 1984 v části upravující délku pracovní doby. Jestliže pracovní smlouva ani dohody o změně pracovní smlouvy neobsahují ujednání o pracovní době, není již z povahy věci možné určit neplatnost této neexistující „části“ pracovní smlouvy a nemůže tak být ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že se určení neplatnosti domáhá žalobce z důvodu změny kolektivní smlouvy s tvrzením, že žalovaná porušila své povinnosti zajistit rovné zacházení se všemi zaměstnanci.

10. I v případě, kdy dojde v pracovněprávním vztahu k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení, je předpokladem úspěchu žaloby zaměstnance, aby navrhl způsob ochrany, který je způsobilý zamezit porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení, případně odstranit následky tohoto porušování. Žalobcem navržený petit však takovou ochranu poskytnout nemůže.

11. Pokud pak žalobce naznačuje, že žalovaná řádně neuspokojovala jeho mzdové nároky, je namístě se domáhat ochrany práv žalobou na plnění a nikoli určovací žalobou (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1313/2015 ze dne 24. 5. 2016), přičemž v rámci takového řízení může být soudem posuzována jako předběžná otázka, jaký režim pracovní doby se na žalobce vztahuje, případně zda v důsledku nerovného zacházení vznikají žalobci nějaké mzdové nároky.

12. Protože je závěr okresního soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení správný, odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I žalobu zamítajícím jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. Neobstojí však výrok o nákladech řízení. Okresní soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. dovodil, že v řízení zcela úspěšná žalovaná má právo na náhradu všech nákladů v řízení vynaložených, avšak do výčtu těchto nákladů zahrnul nesprávně odměnu a hotové výdaje zástupce žalované za vyjádření ze dne 3. 3. 2025. Toto podání, kterým žalovaná reagovala na přednes žalobce při jednání soudu dne, Anonymizováno, , datum, , učinila z procesního pohledu „nadbytečně“ za situace, kdy v něm jsou uváděna tvrzení, která mohla být přednesena již při jednání soudu dne , datum, , případně následně při jednání soudu dne , datum, .

14. Náleží tak žalované na náhradě nákladů před okresním soudem odměna zástupce žalované spojená s převzetím a přípravou zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), podáním vyjádření k žalobě dle § 11 odst. 1 písm. d) AT a účastí na jednání okresního soudu dne , datum, a , datum, dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, ve výši celkem 14 800 Kč [vypočtené z tarifní hodnoty 65 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. a) AT], hotové výdaje zástupce spojené se čtyřmi úkony právní služby v paušální výši celkem 1 800 Kč (§ 13 odst. 4 AT), náhrada za promeškaný čas 8 půlhodin strávených při cestě zástupce (sídlem v Praze) k jednání okresního soudu a zpět dne , datum, a dne , datum, [dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT], celkem 1 200 Kč, náhrady za cestovné v celkové výši 2 708,48 Kč za cestu na jednání dne , datum, a dne , datum, z Prahy k okresnímu soudu a zpět (v celkové délce 368 km při průměrné spotřebě 4,5 l/100 km, ceně nafty 34,7 Kč/l a amortizaci 5,8 Kč/km) podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. a náhrady daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést ve výši 4 306,78 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 24 815,26 Kč.

15. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu podle § 220 o. s. ř. změnil v závislém nákladovém výroku II tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení před okresním soudem 24 815,26 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 o. s. ř.).

16. V řízení před odvolacím soudem jde o odměnu zástupce za účast na jednání odvolacího soudu dne , datum, dle § 11 odst. 1 písm. g) AT ve výši 3 700 Kč (vypočtené z tarifní hodnoty 65 000 Kč dle § 9 odst. 3 AT), hotové výdaje zástupce za jeden úkon právní služby v paušální výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT), náhradu za promeškaný čas 4 půlhodiny strávené při cestě zástupce (sídlem v Praze) k jednání odvolacího soudu a zpět dne , datum, [dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT], celkem 600 Kč, náhradu za cestovné ve výši 1 553,96 Kč za cestu na jednání dne , datum, z Prahy k odvolacímu soudu a zpět (v celkové délce 212 km při průměrné spotřebě 4,2 l/100 km, ceně nafty 34,1 Kč/l a amortizaci 5,9 Kč/km) podle vyhlášky č. 573/2025 Sb. a náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést ve výši 1 323,83 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem 7 627,79 Kč, které je žalobce povinen nahradit žalované v zákonné třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).