35 Co 309/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudců Mgr. Michala Marka a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobce: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupené advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 100 406,38 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 37 C 136/2016-141 ze dne 29. 1. 2025,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalovanému k rukám advokátky , Jméno advokátky, náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 610,40 Kč.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I zamítl žalobu o zaplacení 100 406,38 Kč a výrokem II žalobci uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 36 747,70 Kč.

2. Žalobce se domáhal uvedené částky s tím, že jde o regresní nárok toho, co zaplatil třetí osobě (, jméno FO, ) na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 26 C 20/2014-39 z 22. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 154/2015-64 z 25. 5. 2015 jako náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím žalovaného, jakožto územního samosprávného celku jednajícího v přenesené působnosti. Uplatněnou částku představuje jistina nároku na náhradu škody ve výši 77 612 Kč, kapitalizované úroky z prodlení z této částky ve výši 3 964,38 Kč za dobu od 7. 9. 2014 do 12. 5. 2015 a náhrada nákladů řízení ve výši 18 830 Kč.

3. Vyšel okresní soud z toho, že žalobce na základě shora označených rozsudků zaplatil poškozené , jméno FO, 12. 5. 2015 a 6. 8. 2015 rozhodnutími uložené částky v uvedené výši. , adresa, 612 Kč představují náklady na nákup materiálu ve výši 25 620 Kč, náklady na odměnu za stavební práce ve výši 35 000 Kč, náklady na znalecký posudek ve výši 5 200 Kč, náklady na odměnu a výdaje spojené s organizací a zajištěním stavebních prací a konečně náklady na jednání s dodavateli ve výši , částka, . Škoda v přiznané výši vznikla poškozené nezákonným rozhodnutím , právnická osoba, v , Anonymizováno, ze , datum, č. j. , Anonymizováno, , jímž byla uložena poškozené povinnost provést zabezpečovací práce na zřícené opěrné zdi a tato je v mezidobí, před zrušením rozhodnutí autoremedurou, provedla, ač jí tato povinnost byla nesprávně uložena jako vlastníku opěrné zdi, kterou nebyla. Ze spisu sp. zn. , Anonymizováno, zjistil, že na základě podnětu ohledně zřícené zdi na p. č. , právnická osoba, v k. ú. , adresa, bylo provedeno dne 26. 4. 2013 místní šetření a dne 14. 6. 2013 vydáno již citované rozhodnutí s uložením povinnosti k provedení zabezpečovacích prací na stavbě opěrné zdi na pozemcích p. č. , právnická osoba, a , právnická osoba, v k. ú. , adresa, poškozené, jako jejich vlastníkovi. V rozhodnutí byl vyloučen odkladný účinek odvolání. Při místním šetření , datum, bylo konstatováno provedení některých prací poškozenou. Dne 23. 7. 2013 stavební úřad své rozhodnutí z , datum, zrušil a vyhověl tak odvolání poškozené z důvodu nedostatečné specifikace uložených zabezpečovacích prací. Opětovně byly neodkladné zabezpečovací práce poškozené nařízeny rozhodnutím ze , datum, č. j. , Anonymizováno, z týchž důvodů, jen podrobněji specifikovány. Rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje č. j. , Anonymizováno, z , datum, s tím, že zabezpečovací práce lze nařídit jen vlastníkovi stavby, v daném případě byly ale poškozené nařízeny jako vlastníku pozemku, aniž by stavební úřad zkoumal, kdo je skutečným vlastníkem stavby opěrné zdi a sklepů. Zjistil dále okresní soud, že otázkou vlastnictví předmětné opěrné zdi se zabývaly i soudy v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 273/2015 u Obvodního soudu pro Prahu 4 mezi žalobkyní , jméno FO, a žalovanými manželi , jméno FO, . Soud prvého stupně v rozsudku z 27. 1. 2022 uzavřel, že předmětná opěrná zeď je ve spoluvlastnictví účastníků. Odvolací soud však v rozsudku z 24. 8. 2022 dospěl k závěru odlišnému, a sice, že výlučným vlastníkem opěrné zdi tvořící čelní stranu pískovcových sklepů jsou žalovaní, neboť zeď je součástí těchto sklepů. Shledal potom okresní soud, že regresní nárok žalobce dle § 16 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., na náhradu toho, co dle označených rozhodnutí uhradil poškozené, není dán, neboť jednak je požadavek žalobce rozporným s dobrými mravy, jednak nelze dovodit zavinění žalovaného, jako jeden z předpokladů regresního nároku. Byť rozhodnutí stavebního úřadu z 14. 6. 2013 a 17. 9. 2013 byla zrušena, předcházelo jim místní šetření, při němž ani poškozená nerozporovala, že jako vlastník pozemku, na němž je zeď postavena, má provést zabezpečovací práce. I v následném dopise z 5. 5. 2013 poškozená stavební úřad informovala, že jeho požadavek akceptuje a nechá zpracovat znalecký posudek. Poprvé v odvolání z 24. 6. 2013 poškozená namítá sporné vlastnictví k opěrné zdi. Uzavřel potom okresní soud, že za situace, kdy shodnou předběžnou otázku, kterou měl stavební úřad posoudit s ohledem na hrozící škodu na majetku a zdraví neodkladně, civilní soud řešil sedm let s odlišnými závěry obou instancí, nelze žalovaného sankcionovat za nesprávné skutkové a právní posouzení složitého problému. Nelze očekávat, že pracovnice stavebního úřadu by měla mít odbornou způsobilost a rozhodovací praxi, jako soud. Nedošlo proto k vydání nezákonného rozhodnutí v důsledku zásadního excesu, nerespektování závazného právního názoru či pokynu nebo obecně známé a ustálené judikatury a správněprávní praxe ze strany pracovnice stavebního úřadu. Protože je třeba vždy při uplatněné regresu vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti rozhodnutí po skutkové a právní stránce, v daném případě je třeba požadavek na náhradu považovat za formalistický výkon práva rozporný s dobrými mravy a nepožívající právní ochrany. Především však absentuje na straně žalovaného z uvedených důvodů zavinění, byť ve formě nedbalosti. Shledal okresní soud rovněž spornými a pochybnými některé z dílčích nároků poškozené (na znalecký posudek, na odměnu a náklady za administraci prací, jednání s dodavateli a zajištění materiálu), které byly žalobcem na základě rozhodnutí soudu proplaceny. Aniž by se však věcně zabýval jejich důvodností, vytýká žalobci pouze to, že nenavrhl vstup žalovaného do odškodňovacího řízení jako vedlejšího účastníka a neodvolal se proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Ze všech uvedených důvodů potom žalobu zamítá. Zcela úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů v celém rozsahu, a to za 5,5 úkonu právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, třikrát účast u jednání soudu, účast u vyhlášení rozhodnutí) po , částka, podle tarifní hodnoty sporu, dále náhradu hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč či 450 Kč za tyto úkony a konečně za daň z přidané hodnoty z uvedených částek, celkem náhradu ve výši 36 747,70 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce. Nesprávným spatřuje závěr, že nárok žalobce je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, popřípadě zneužitím práva. Protože není sporné, že k nezákonnému rozhodnutí došlo a že žalovaný se na vzniku škody podílel, respektive ji způsobil, může žalobce uplatněnou regresní náhradu požadovat. Ostatně rozhodnutí z 14. 6. 2023 si žalovaný zrušil sám v autoremeduře. Je proto požadavek žalobce po právu, nikoli naplňující ustanovení § 2 odst. 3 o. z. či § 8 o. z. Je dáno i zavinění žalovaného, jeho vědomost o vzniku škody a vědomost o úmyslu poškozené škodu vymáhat soudní cestou. Poškozená , jméno FO, totiž již v odvolání z 26. 6. 2023 proti původnímu rozhodnutí z 14. 6. 2013 upozorňovala stavební úřad, že nařízení zabezpečovacích prací její osobě, jako vlastníku pozemků , právnická osoba, a , právnická osoba, v k. ú. , adresa, , nemá oporu v zákoně a upozorňovala, že vlastník stavby a pozemku mohou být rozdílné subjekty a že tuto otázku stavební úřad neřešil. Stavební úřad si rozhodnutí z 14. 6. 2013 v autoremeduře zrušil 23. 7. 2013. Již 1. 8. 2013 byla žalovanému z dopisu poškozené z 26. 7. 2013 známa i její snaha vymáhat vzniklou škodu. Náhradu vynaložených nákladů požadovala poškozená i v pokusu o smír, s nímž se na stavební úřad obrátila 13. 9. 2013. Stavební úřad přesto vydal bez zohlednění otázky vlastnictví nové rozhodnutí ze 17. 9. 2013, které bylo krajským úřadem 22. 11. 2013 pro nezákonnost zrušeno. Neznemožnil dále žalobce žalované bránit se poškozenou uplatněnému nároku, když v rámci předběžného projednání nároku byla žádost zaslána žalovanému k zaujetí stanoviska. K nároku se tehdy žalovaný nevyjádřil, pouze stroze popsal skutkový stav. Pokusil se proto žalobce zjistit stanovisko žalovaného, ten však neposkytl součinnost. Má navíc možnost proti žalobci uplatni veškeré námitky, které žalobce mohl uplatnit v řízení o náhradě škody. Ani v řízení pod sp. zn. , spisová značka, nebylo ohledně vlastnictví stavby a pozemků zjištěno nic nového, co by mohlo mít vliv na přiznání uplatněné částky žalobci. Přestože vyplývá ze stanoviska krajského úřadu z 20. 6. 2014, že žalovaný si byl vědom sporu mezi poškozenou a manželi , jméno FO, ohledně vlastnictví předmětné opěrné zdi a sklepů, nařídil provedení zabezpečovacích prací poškozené, jako vlastníku pozemku, na kterém stavba stojí, aniž by si vlastnictví zdi vyjasnil. Vzniku škody mohl žalovaný předejít i jinak, například zamezením vstupu na ohrožený pozemek do doby vyjasnění vlastnických práv ke stavbám. Navrhuje žalobce, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu jako správný potvrzen. V době vydání později zrušeného rozhodnutí hrozilo nebezpečí na zdraví a životě lidí, popřípadě i majetku, a stavební úřad musel zakročit. Tehdy ani poškozená nerozporovala, že je vlastníkem předmětné zdi. Nelze potom v rozhodnutí stavebního úřadu spatřovat nedbalost v posuzování otázky vlastnictví stavby, kdy šlo o otázku složitou, kterou i soudy řešily nejednotně po dobu sedmi let a až následně byla otázka vypořádána rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nebylo proto později zrušené rozhodnutí zatíženo nedbalostí či excesem ohledně posouzení vlastnického práva a předpokladů pro nařízení zabezpečovacích prací, aby to zakládalo právo žalobce na regres. Alternativní zákaz vstupu na pozemek by se musel týkat jak pozemku před opěrnou zdí v majetku manželů , jméno FO, , tak i pozemku poškozené , jméno FO, nad předmětnými sklepy. Šlo by proto o značně invazivní rozhodnutí, výrazně zasahující do vlastnického práva několika subjektů.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Byl v daném případě žalobcem uplatněn nárok na regresní náhradu podle § 16 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zák. č. 82/1998 Sb.), toho, co jako náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím žalovaného, jako územně samosprávného celku jednajícího v přenesené působnosti, zaplatil poškozené , jméno FO, (jinde též jen poškozené) na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 26 C 20/2014-39 z 22. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 154/2015-64 z 25. 5. 2015.

8. Objasnil okresní soud, že uvedenými rozhodnutími byla žalobci uložena povinnost zaplatit poškozené částku ve výši 77 612 Kč (a dále úroky z prodlení z ní od 7. 9. 2014 do zaplacení a náklady řízení ve výši 18 830 Kč), jako náhradu škody vzniklé poškozené v důsledku nezákonného a později zrušeného rozhodnutí stavebního úřadu žalobce (č.j. , Anonymizováno, z , datum, ). Škodu představovaly náklady v této výši vynaložené na poškozenou od 8. do 12. července 2013 provedené zabezpečovací práce nařízené předběžně vykonatelným rozhodnutím žalovaného.

9. Dále objasnil ze správního spisu a rozsudků ve věci sporu poškozené a manželů , jméno FO, , že stavební úřad se počal zabývat k oznámení havarijním stavem opěrné zdi. Ta tvoří hranici mezi pozemky poškozené p. č. , právnická osoba, a p. č. , právnická osoba, a pozemkem manželů , jméno FO, p. č. , hodnota, (vše v katastrálním území , adresa, ). Zeď společně se sklepy se nachází pod pozemky poškozené (v minulosti tvořily suterén dřívějšího hospodářského a obytného objektu), avšak přístupné jsou jen z níže položeného vedlejšího pozemku p. č. , hodnota, a rovněž jeho vlastníky užívané. Stavební úřad provedl dne 26. 4. 2013 místní šetření, při němž zjistil havarijní stav zdi ohrožující zdraví a životy lidí s tím, že část zdi je zborcená a hrozí samovolné zřícení i jejích dalších částí. Při místním šetření poškozená vlastnictví k opěrné zdi nezpochybňovala, naopak uváděla, že opakovaně neúspěšně žádala o povolení vstupu na sousední pozemek, aby mohla zeď opravit. Ani v následném podání z 5. 5. 2013 se poškozená vůči následně sporné otázce vlastnictví opěrné zdi nevymezila a akceptovala požadavek stavebního úřadu na zajištění znaleckého posudku. Dne 14. 6. 2013 potom stavební úřad vydává rozhodnutí (a vylučuje odkladný účinek odvolání proti němu), jímž poškozené podle § 135 odst. 2 stavebního zákona ukládá nejpozději do 30. 7. 2013 provedení neodkladných zabezpečovacích prací na stavbě opěrné zdi na pozemcích p. č. , právnická osoba, a p. č. , právnická osoba, v k. ú. , adresa, v rozhodnutí specifikované, a to jako vlastníku pozemků, pod nimiž se stavba sklepů a opěrné zdi nachází. K odvolání poškozené z 24. 6. 2013, s výtkami jednak k hodnocení otázky vlastnictví předmětné opěrné zdi, jednak ve vztahu k vymezení jednotlivých povinností, si stavební úřad své původní rozhodnutí rozhodnutím z 23. 7. 2013 zrušil s ohledem na nedostatečnou specifikaci nutných zabezpečovacích prací. Před tím poškozená stavebnímu úřadu 12. 7. 2013 oznámila částečné provedení zabezpečovacích prací a stavební úřad při místním šetření dne 12. 7. 2013 tyto potvrdil. Stavební úřad poté dne 17. 9. 2013 vydal nové rozhodnutí, v němž poškozené opět nařídil provedení zabezpečovacích prací, jen jinak specifikovaných. Ohledně vlastnických námitek odkázal na vyřešení těchto otázek soudní cestou. Toto rozhodnutí bylo odvolacím Krajským úřadem Libereckého kraje z 22. 11. 2013 zrušeno s tím, že zabezpečovací práce lze nařídit pouze vlastníku stavby, přičemž stavební úřad se se náležitě nezabýval tím, kdo je skutečným vlastníkem stavby opěrné zdi a sklepů.

10. Konečně z rozsudků vydaných ve věci o náhradu škody mezi poškozenou jako žalobkyní a , jméno FO, jako žalovanou okresní soud zjistil, že jako předběžná (a pro rozhodnutí ve věci zásadní) byla v tomto řízení trvajícím od roku 2015 posuzována otázka, kdo z účastníků je vlastníkem předmětné opěrné zdi. Zatímco okresní soud v řízení trvajícím do roku 2022 dospěl k závěru, že opěrná zeď je ve spoluvlastnictví obou stran sporu, odvolací soud uzavřel, že sklepy i se svojí součástí, kterou nelze oddělit, v podobě opěrné zdi, jsou v občanskoprávním smyslu samostatnou věcí ve vlastnictví , jméno FO, .

11. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu, kterou způsobily orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti"). Podle § 16 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.

12. Podle § 18 odst. 1 a odst. 2 zák. č., 82/1998 Sb., právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu.

13. Stát ve smyslu citované právní úpravy odpovídá nejen za škodu, kterou způsobily jeho vlastní orgány, ale i za škodu, kterou způsobily mimo jiných též orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při přeneseném výkonu státní správy. Ve vztahu k poškozeným stát garantuje a hradí náhradu škody způsobené výkonem státní moci, a to objektivně, bez zřetele na zavinění, resp. absolutně, bez možnosti zproštění se odpovědnosti. Proto právní úprava poskytuje státu jakožto primárnímu nositeli odpovědnosti nástroj, jak docílit, aby náklady na úhradu škody nezůstaly jen k jeho tíži, pokud škodu reálně způsobily jiné osoby jako skuteční škůdci. Regresní vztah mezi státem a skutečným škůdcem je novým závazkem, jehož obsahem je povinnost uhradit dluh před tím uhrazený státem poškozenému, neboť původní odpovědnostní vztah mezi státem a poškozeným zanikl. Na rozdíl od přísné odpovědnosti státu, právo regresu náleží státu pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Zavinění se přitom nepresumuje, nýbrž je nutné je prokázat. Postačuje přitom i zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.

14. Nárok na regresní náhradu proto vzniká, dojde-li při vydání nezákonného rozhodnutí k zaviněnému porušení právní povinnosti ze strany územně samosprávného celku v přenesené působnosti a vzniklá škoda je ve vztahu příčiny a následku s tímto rozhodnutím.

15. Bez dalšího je zřejmé, že nemůže být ve vztahu příčinné souvislosti s naříkaným rozhodnutím žalovaného uplatněný nárok v rozsahu odpovídajícím tomu, co žalobce uhradil poškozené na nákladech řízení vedeného mezi poškozenou a žalobcem (18 830 Kč) a rovněž na úrocích z prodlení z tam přiznaného nároku (3 964,38 Kč). Je tomu tak proto, že není předpokladem pro plnění žalobce poškozenému podle § 3 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., vydání soudního rozhodnutí, kterým by mu byla povinnost k náhradě škody uložena. Jde o deklaratorní, nikoli konstitutivní rozhodnutí. Je proto na zvážení žalobce, zda po uplatnění nároku poškozeným dle § 14 zák. č.82/1998 Sb., povinnost dobrovolně dle § 15 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., splní, či nikoli. Jestliže je však v následném soudním sporu neúspěšným, s tím spojené náklady jsou již následkem právě jeho rozhodnutí náhradu škody poškozenému nepřiznat a nároku se bránit v soudním řízení. Naopak žalovaný již na rozhodnutí plnit dobrovolně, nebo se soudit, a s tím spojený vznik nákladů, nemá vliv. Stejně tak žalovaný nemohl ovlivnit, zda žalobce poškozené škodu nahradil ve lhůtě do šesti měsíců od jejího předběžného uplatnění. Povinnost k zaplacení úroků z prodlení je tudíž důsledkem prodlení žalobce s náhradou škody, nikoli důsledkem pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí žalovaného. Co do částky 22 794,38 Kč je proto rozhodnutí okresního soudu věcně správné již z tohoto důvodu a bez ohledu na dále uvedené.

16. Okresní soud však správně vyhodnotil, že porušení právní povinnost ze strany žalovaného není kryto zaviněním alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. V daném případě došlo (z tohoto důvodu později zrušeným rozhodnutím) k uložení povinnosti provést zabezpečovací práce poškozené, ač se později ukázalo, že nebyla vlastníkem stavby opěrné zdi. Ustanovení § 135 odst. 2 tehdy účinného zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), přitom umožňovalo nařízení nutných zabezpečovacích prací (v případě ohrožení zdraví a životů osob nebo zvířat) jedině vlastníku stavby.

17. Nevědomá nedbalost v intencích právní úpravy regresní náhrady byla soudní praxí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2441/2010 z 8. 6. 2011) vymezena tak, že povinná osoba nechtěla státem odškodnitelnou újmu způsobit a ani nevěděla, že její jednání (či opomenutí) k ní může vést, ačkoli to vzhledem ke svému postavení při výkonu pravomocí státu vědět měla a mohla, i s ohledem k okolnostem a osobním poměrům (postavení, zkušenostem, zařazení a povinnostem plynoucím ze služebního, pracovního či obdobného poměru). Uvažována musí být vědomost, jakou si osvojí osoby znalá případu při zvážení okolností, které jí musely být zřejmé. Musí potom osoby povinné z regresní náhrady postupovat s odbornou péčí, znalostmi, zkušenostmi a obezřetností, jaká z jejich funkce a zařazení vyplývá.

18. Správně proto okresní soud vyšel z toho, že žalovaný při rozhodování prostřednictvím pracovnice stavebního úřadu musel postupovat s odbornou péčí, avšak odpovídající právě jen postavení této osoby ve služebním či pracovním poměru a jejímu konkrétnímu zařazení. Správně rovněž dovodil, že regresní úhradou by měla být postihována zejména nezákonná rozhodnutí vydaná v důsledku excesu dotyčné osoby ve vztahu postupu a povinnostem jí zákonem uložených, nerespektování závazných právních názorů či pokynů nebo obecně známé a ustálené judikatury a správně právní praxe, nikoli jen v důsledku nesprávného právního posouzení otázky primárně nespadající do specializace příslušného úředníka.

19. Z rozhodnutí z 14. 6. 2013 přitom plyne, že stavební úřad měl za to, že je poškozená vlastníkem stavby opěrné zdi, ohledně které ukládal povinnost provést zabezpečovací práce, byť to dovozoval, avšak nikoli nelogicky, z vlastnického práva poškozené k pozemkům, na nichž (pod nimiž) se zeď nachází. Byť do úvahy mohlo připadat i rozdílné vlastnictví k pozemku a stavbě na něm (které se následně potvrdilo), i z důvodu, že původně sklepy tvořily suterén dřívějšího hospodářského objektu na pozemcích žalované, nebyl závěr o vlastnictví poškozené excesivním. Namítáno je, že poškozená na spornou otázku ohledně vlastnictví k opěrné zdi upozorňovala, a měl se proto stavebné úřad touto otázkou zabývat důsledněji. Stavební úřad však rozhodoval v situaci, kdy havarijní stav opěrné zdi přímo ohrožoval zdraví a životy osob a rozhodnutí o zabezpečení zdi se jevilo neodkladným. Poškozená se proti vlastnictví opěrné zdi vymezila až v odvolání proti rozhodnutí ze 14. 6. 2023, naopak při rozhodnutí předcházejícím místním šetření i následném podání z 5. 5. 2013 nezavdala důvod pro odůvodněné pochybnosti stavební úřadu ohledně této otázky. Bez významu potom je, že stavební úřad na svém posouzení setrval i v rozhodnutí ze září 2013, tedy poté, co již poškozená explicitně brojila proti závěrům, že k zabezpečení zdi je povinna jako její vlastník. Zabezpečovací práce, za něž odškodnění požadovala, totiž poškozená na základě předběžně vykonatelného původního rozhodnutí z 14. 6. 2013 provedla již ve dnech 8. až 12. 7. 2013, a pozdější rozhodnutí (ze 17. 9. 2013) již proto na vznik a výši škody nemohlo mít vliv.

20. Nepřiměřenou se potom nejeví úvaha, že stavební úřad sice pochybil, avšak jen při právním posouzení složité předběžné otázky primárně nespadající do okruhu jeho specializace (stavebního práva), nýbrž do sféry pravomoci civilních soudů, a to v situaci, kdy hrozící újma na zdraví či životech vyžadovala relativně neodkladně vydání rozhodnutí. Totožnou předběžnou otázku (kdo je z občanskoprávního hlediska vlastníkem opěrné zdi) přitom civilní soudy, jež jsou k tomu povolány i ve věci samé, řešily následně v řízení trvajícím sedm let a nejednotně, když soud prvého stupně dospěl k (následně nesprávnému) závěru, že vlastníkem opěrné zdi je i poškozená. Ostatně i soudní praxe v obdobných vlastnických sporech se formovala postupně. I z toho potom plyne, že nesprávný závěr o vlastnictví opěrné zdi, který byl podkladem pro uložení povinnosti právě poškozené, byl důsledkem omluvitelného právního omylu při řešení složité předběžné otázky, nikoli výrazem hrubé nedbalosti či zásadního excesu žalovaného při vydání nezákonného a později zrušeného rozhodnutí. Přes existenci nezákonného rozhodnutí (zakládajícího objektivní odpovědnost žalobce za škodu vůči poškozené) zde není dáno zavinění žalovaného při jeho vydání ani ve formě nevědomé nedbalosti, protože s přihlédnutím k okolnostem (nutnosti bezprostředního řešení havarijního stavu stavby opěrné zdi) není možno uzavřít, že pochybení v právním posouzení předběžné otázky je přičitatelné nedostatku odbornosti či obezřetnosti požadované od příslušné pracovnice stavebního úřadu s ohledem na její zařazení. Jinými slovy, v době vydání prvního rozhodnutí, v důsledku něhož škoda vznikla, není možno dovodit, že by měla být osobě v jejím postavení zřejmá nesprávnost takového posouzení.

21. Neobstojí potom ani námitka, že v případě sporu o rozsah vlastnických práv, jemuž však v době prvého rozhodnutí stavebního úřadu nic nesvědčilo, měl stavební úřad zamezit vstupu všech osob na dotčené pozemky. Jednak takový postup stavební zákon jako alternativu uložení zabezpečovacích prací v případě ohrožení zdraví a životů osob technickým stavem stavby nezná, jednak lze přisvědčit žalovanému, že by se musel týkat jak pozemků poškozené nad sklepy s opěrnou zdí, tak i pozemku paní , jméno FO, před ní, představoval by závažný zásah do vlastnických práv všech vlastníků přilehlých pozemků a byl by nepřiměřeným.

22. Jestliže proto okresní soud dovodil, že absentuje zavinění žalovaného při porušení právní povinnosti, jako jeden z předpokladů nároku na regresní úhradu dle § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., a i proto zamítl žalobu v celém rozsahu, nelze mu nic vytknout. Rozsudek okresního soudu ve věci samé je tudíž věcně správný a jako takový byl podle § 219 o.s.ř. potvrzen.

23. Správným, a proto odvolacím soudem dle § 219 o.s.ř. potvrzeným, je co do svého základu a určené výše náhrady i výrok o nákladech řízení, založený na úspěchu žalovaného v řízení v celém rozsahu (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), pročež mu vzniklo právo na náhradu všech v řízení účelně vynaložených nákladů. Protože rozhodnutí o nákladech řízení před okresním soudem je věcně zcela správné a je i vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, lze v ostatním (jde-li o jejich konkrétní výpočet, rozvedenou skladbu a aplikaci příslušných zákonných ustanovení) na odůvodnění okresního soudu (konkrétně bod 30 rozsudku) vysvětlující celkem přiznanou částku 36 747,70 Kč pro stručnost zcela odkázat.

24. I v odvolacím řízení byl s ohledem na potvrzení napadeného rozsudku zcela úspěšný žalovaný, podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. proto má právo na náhradu veškerých svých v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů. Ty v daném případě spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby spočívající v účasti u jednání odvolacího soudu s odměnou ve výši 5 140 Kč za úkon vypočtenou z tarifní hodnoty sporu (100 406 Kč) podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen AT), náhradě hotových výdajů advokáta v paušální výši 450 Kč k uvedenému úkonu podle § 11, § 13 AT, náhradě cestovného za cestu z , adresa, a zpět, celkem 112 km, vozidlem se spotřebou 6,83 l BA/ 100 km, ve výši 926 Kč (vyhl. č. 573/2025 Sb.), náhradě za ztrátu času stráveného touto cestou, celkem 4 započaté půlhodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 3 AT a náhradě daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z uvedených částek. Celkem proto činí náklady žalované v odvolacím řízení účelně vynaložené 8 610,40 Kč. Odvolací soud proto žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému v zákonné třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) náhradu nákladů odvolacího řízení v této výši.