35 Co 371/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Marka a soudců Mgr. Ondřeje Plška a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , sídlem Adresa žalobkyně , zastoupené advokátem Jméno advokáta A , sídlem Adresa advokáta A , proti žalované Jméno žalované ., IČO IČO žalované , sídlem Adresa žalované , zastoupené advokátem Jméno advokáta B , sídlem Adresa advokáta B , o zaplacení 24 317,38 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 51 C 263/2024-72 ze dne 5. 8. 2025, takto:

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku II o nákladech řízení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta B, .

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 642,19 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta B, .

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení celkem 24 317,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částek 6 655 Kč od 4. 3. 2022 do zaplacení a 6 655 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč (výrok I). Podle žaloby mělo jít o nárok na zaplacení nájemného za nájem reklamní plochy v únoru a březnu 2022 a smluvních pokut, jak bylo mezi účastníky ujednáno v písemné nájemní smlouvě. Okresní soud k tomu objasnil, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena písemná „Smlouva o nájmu“, která navazovala na předchozí smlouvu z , datum, . Podle smlouvy z , datum, se žalobkyně zavázala poskytnout žalované k propagaci „, Anonymizováno, “ na dobu od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 reklamní plochu umístěnou u silnice č. , hodnota, v , adresa, za nájemné ve výši 5 500 Kč měsíčně. Povinnost k placení nájemného byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 0,1 % z dluhu denně. Ve smlouvě bylo sjednáno (automatické) prodloužení nájmu na období dalšího roku v případě, že smlouva nebude v době do 2 měsíců před koncem nájmu vypovězena. Při objasněném nedostatku výpovědi měl v daném případě nájem trvat i v roce 2022. Vyšlo však najevo již v únoru 2022, že pronajatá reklamní plocha, která se nachází v tzv. silničním ochranném pásmu, byla provozována v rozporu s § 31 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, bez povolení příslušného silničního správního úřadu.

2. S poukazem na smysl a účel právní úpravy obsažené v zákoně o pozemních komunikacích, jejímž cílem je mimo jiné ochrana bezpečnosti silničního provozu a omezení umisťování reklamních zařízení v ochranných pásmech komunikací, dochází okresní soud k závěru, že „Smlouva o nájmu“, jejímž předmětem je užívání nepovoleného reklamního zařízení, je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Z neplatnosti smlouvy pak vyplývá, že žalobkyni nemohl vzniknout nárok na zaplacení sjednaného nájemného či na smluvní pokuty, které byly na existenci platného smluvního vztahu vázány. Žalobkyně však podle okresního soudu nemá ani nárok na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení, které se žalované dostalo užíváním reklamní plochy. Žalobkyně jako podnikatel měla jednat s odbornou péčí a pronajímat pouze povolené reklamní zařízení. To, že je nepovolené přitom musela vědět s ohledem na personální propojení s vlastníkem zařízení. Pokud za této situace uzavírala smlouvy a následně z nich uplatňovala nárok, jednala v rozporu se zásadou poctivosti a snažila se těžit ze stavu, který byl protiprávní. Přiznání plnění by proto představovalo zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, a to ani v rovině bezdůvodného obohacení. S ohledem na tento právní závěr se okresní soud již dále nezabýval ostatními námitkami žalované, jako byla otázka prolongace smlouvy, nemožnost užívání předmětu nájmu či přiměřenost smluvní pokuty, neboť tyto okolnosti nebyly pro výsledek řízení právně významné. Žalobu proto zamítl a v řízení neúspěšné žalobkyni ukládá povinnost k náhradě nákladů vynaložených žalovanou na zastoupení advokátem ve výši celkem 23 958 Kč (výrok II).

3. Proti rozsudku se včas odvolala žalobkyně. V odvolání namítá, že je rozsudek nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost (pod)nájemní smlouvy pro absenci veřejnoprávního povolení dle zákona o pozemních komunikacích a z toho i neexistenci nároku na nájemné či smluvní pokutu, aniž by se vypořádal s žalobkyní namítaným pravidlem zakotveným v § 1 odst. 1 občanského zákoníku o nezávislosti soukromého a veřejného práva. Oddělenost obou sfér práva přitom zdůrazňuje i judikatura Nejvyššího soudu. Okresní soud tak porušil povinnost reagovat na argumenty účastníků a zatížil řízení vadou. Absence veřejnoprávního povolení podle žalobkyně nemá bez dalšího dopad na platnost soukromoprávního závazku. Sama smlouva výslovně oddělovala veřejnoprávní rizika a neukládala žalobkyni povinnost zajistit povolení (tu nesl vlastník zařízení). Nad to mělo být zohledněno, že žalovaná zařízení fakticky užívala a měla z něj prospěch. Proto v případě neplatnosti smlouvy měl by být žalobkyni přiznán nárok z bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalované. Žalovaná profitovala z užívání reklamní plochy a její pozdější odkaz na nedostatek povolení byl účelový (poté, co odpadl obchodní zájem). Závěr soudu o „zneužití práva“ a nemožnosti přiznat obohacení je podle žalobkyně nepřesvědčivý a neodůvodněný, neboť samotná nezákonnost z pohledu veřejného práva nevylučuje vznik prospěchu a povinnost jej vydat; proto žalobkyně navrhuje zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

4. Žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku. Rozsudek považuje za věcně správný a dostatečně odůvodněný. Zdůrazňuje, že reklamní zařízení bylo umístěno a provozováno v ochranném pásmu pozemní komunikace bez zákonem vyžadovaného povolení, což činí související smluvní ujednání neplatným pro rozpor se zákonem i dobrými mravy. Námitku žalobkyně o oddělenosti soukromého a veřejného práva odmítá s tím, že autonomie vůle má své limity a nelze jí legitimizovat protiprávní stav. Žalovaná uvádí, že zařízení v rozhodném období neužívala ani z něj neměla prospěch, takže nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, a poukazuje na rozpory v tvrzeních žalobkyně i na nepřiléhavost jí citované judikatury. Podle žalované žalobkyně vědomě zamlčela absenci povolení, čímž jednala nepoctivě a zneužila právo. Žalovaná by při znalosti této skutečnosti smlouvu neuzavřela, neboť užívání reklamního zařízení by bylo spojeno s rizikem postihu za přestupek. Neplatnost právního jednání tak plyne jak z rozporu se zákonem a dobrými mravy (§ 580 obč. zák.), tak z omylu vyvolaného druhou stranou (§ 583 obč. zák.), přičemž nárok žalobkyně nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť by to znamenalo poskytnutí ochrany zjevně nepoctivému výkonu práva.

5. Odvolací soud ve smyslu § 211 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Především není rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů (§ 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Odůvodnění rozsudku obsahuje v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. srozumitelný a (co do skutečností rozhodných pro posouzení věci) úplný popis skutkových zjištění, přičemž je uvedeno, o které důkazy okresní soud svá zjištění opírá. V právním hodnocení pak okresní soud zcela dostatečně, s logickou návazností na skutková zjištění a s relevantními odkazy na právní předpisy i judikatorní praxi, vysvětluje, z jakých důvodů vyhodnotil žalobou uplatněný nárok jako neoprávněný. Je zřejmé i bez explicitního vypořádání námitky žalobkyně směřující k pravidlu zakotvenému v § 1 odst. 1 občanského zákoníku o nezávislém uplatňování soukromého práva na právu veřejném, že okresní soud v rozporu plnění předpokládaného zkoumanou smlouvou (užívání reklamního zařízení) s veřejným právem (zakazujícím provozování reklamního zařízení v ochranném silničním pásmu bez povolení), spatřuje nejen důvod neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu § 580 o. z. ale v zásadě i okolnost, která brání přiznat žalobkyni nárok na náhradu za (naturální) plnění, které bylo žalované dle neplatné smlouvy poskytnuto. Okresní soud takový výklad zjevně za rozporný s žalobkyní připomínaným pravidlem § 1 odst. 1 občanského zákoníku nepovažuje. Absence výslovného vypořádání zmiňované právní námitky přitom nebránila žalobkyni formulovat v tomto směru odvolání. Jde v daném případě o zcela marginální nedostatek jinak řádného odůvodnění, který lze s ohledem na dostatečná skutková zjištění napravit v odvolacím řízení.

7. Pokud jde o skutkové okolnosti vztahující se k meritorním výrokům, byly tyto objasněny okresním soudem na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů správně a zcela dostatečně. Ve shodě s okresním soudem lze po skutkové stránce shrnout, že již v roce 2020 žalobkyně pronajímala žalované mj. reklamní zařízení – plakátovací reklamní plochu „č. , hodnota, “ umístěnou u silnice č. , hodnota, v , adresa, za nájemné ve výši 6 655 Kč měsíčně. Vlastníkem reklamního zařízení je společnost , právnická osoba, , personálně propojená se žalobkyní.

8. Zájem o pokračování v nájmu daného reklamního zařízení i v roce 2021 potvrdila žalovaná v e-mailu z , datum, . Dne , datum, pak žalobkyně jako pronajímatel a žalovaná jako nájemce uzavřely písemnou „Smlouva o nájmu“, na jejímž základě žalobkyně přenechala žalované k dočasnému užívání – „propagaci Unipetrol“ - reklamní plochu „č. , hodnota, “ znovu za nájemné ve výši 6 655 Kč měsíčně (5 500 Kč s připočtením daně z přidané hodnoty 21 %). Smlouva byla sjednána na dobu určitou do , datum, s tím, že obsahovala ujednání o „automatické prolongaci“ o dalších 12 měsíců, nebyla‑li nejpozději 2 měsíce před uplynutím doby písemně vypovězena. Smlouva upravovala i smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, výpovědní důvody (včetně porušení smlouvy) a tříměsíční výpovědní dobu. Dále obsahovala ujednání, že v případě „zásahu vyšší moci (např. Rozhodnutí MÚ, DI – Policie, ukončení nájemního vztahu k pozemku apod.)“ bude plocha „nahrazena“ na základě písemné dohody (bod 2.1 Smlouvy). Dne , datum, se žalovaná dotazuje na možnost prodloužení kampaně i pro rok 2022 a na zachování cenových podmínek. Smlouva není ukončena a strany vycházejí z toho, že došlo k jejímu prodloužení na další rok. Žalobkyně fakturou č. , hodnota, z 1. 2. 2022 účtuje nájemné 6 655 Kč za únor 2022 (splatné 3. 3. 2022), a fakturu č. , hodnota, z 1. 3. 2022 nájemné 6 655 Kč za březen 2022 (splatné 31. 3. 2022). Mezitím Magistrát města Hradec Králové provádí šetření, zda provozováním daného reklamního zařízení nedochází k porušování § 31 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť reklamní zařízení je umístěno v ochranném pásmu silnice č. , hodnota, bez povolení příslušného silničního správního úřadu. V rámci tohoto šetření vyzývá úřad dopisem z 11. 2. 2022 společnost , právnická osoba, (zákazníka žalované), jejíž inzerce je na daném zařízení umístěna, k oznámení o vlastníku daného zařízení s vysvětlením, že je zařízení umístěno v ochranném silničním pásmu bez povolení. Že povolení pro dané reklamní zařízení, které se zjevně nachází v tzv. silničním ochranném pásmu silnice č. , hodnota, jako silnice I. třídy (§ 30 zákona o pozemních komunikacích) nebylo vydáno potvrzuje i zpráva Krajského úřadu Královehradeckého kraje z 16. 7. 2025 doložená žalovanou. Dne 22. 2. 2022 byla obdobná výzva adresována i žalované. V reakci na požadavek spol. „, Anonymizováno, “, aby její inzerce byla z nepovoleného reklamního zařízení odstraněna, žalovaná e-mailem z 14. 2. 2022 žádá o okamžité „zaslepení“ dané plochy. V e-mailu z 24. 2. 2022 sděluje žalovaná, že odmítá hradit fakturu za únor 2022 a žádá „zrušení smlouvy s okamžitou platností“ s poukazem na to, že je plocha „nepovolená“. Žalobkyně v reakci z 25. 2. 2022 sděluje, že reklamní banner „v nejbližší době“ demontuje. Žalobkyně odmítá okamžité „zrušení“ smlouvy a připomíná její trvání do 31. 12. 2022. Dne 8. 3. 2022 navrhuje žalobkyně, aby smlouva byla ukončena k 30. 6. 2022. Již 15. 3. 2022 však oznamuje, že má nového klienta od 1. 4. 2022, a nájemní vztah proto skončí k 31. 3. 2022. Dne 5. 4. 2022 a 24. 5. 2022 žalobkyně neúspěšně upomíná o úhradu nájemného za únor a březen. Bezvýsledná je rovněž předžalobní upomínka doručená žalované 17. 1. 2024.

9. Jak správně dovozuje okresní soud, podléhá právní vztah založený mezi účastníky shora popsanými okolnostmi, režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Smlouva „o nájmu“ z 1. 12. 2020 uzavíraná žalobkyní jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem pak obsahově odpovídá podnájmu ve smyslu § 2215 o. z., neboť žalobkyně nebyla vlastníkem reklamního zařízení, nýbrž disponovala pouze užívacím právem k němu.

10. Správným je rovněž závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy podle § 580 odst. 1 o. z. z důvodu rozporu se zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

11. Podle § 1 odst. 1 o. z. ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

12. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Shora citované ustanovení věty druhé § 1 odst. 1 o. z., o něž žalobkyně především opírá svou argumentaci, primárně znamená, že se soukromoprávní otázka může posoudit nezávisle na tom, jak ji uchopuje správní právo. Při posuzování vlivu veřejnoprávní regulace na soukromoprávní poměry projevuje se mimo jiné potud, že případný rozpor smlouvy či smlouvou sjednaného plnění s pravidly veřejného práva neznamená bez dalšího, že by smlouva byla neplatná (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 33 Cdo 314/2023 ze dne 17. 8. 2023, či sp. zn. 22 Cdo 4574/2017 ze dne 29. 11. 2017). Neplatí však, že by sféra soukromoprávní a veřejnoprávní byly zcela odděleny. Veřejné právo může do soukromé sféry vstupovat a pokud to plyne z jeho povahy a účelu vytváří limity i pro (soukromoprávní) autonomii vůle. V situacích, kdy soukromoprávní smlouva svým obsahem porušuje veřejné právo a toto porušení zároveň znamená i porušení veřejného pořádku (co souboru základních pravidel, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců, viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020, publikované pod č. 10/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky), je namístě závěr, že daná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Takový závěr byl přijat např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 750/2025 ze dne 21. 1. 2026, v němž byla řešena otázka rozporu civilní smlouvy s veřejným předpisem (zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu), jehož účelem je ochrana zemědělského půdního fondu jako významného veřejného statku, a smluvní odchýlení od závazného režimu nakládání se zeminou tento účel popíralo.

16. Správně okresní soud v posuzované věci akcentuje, že šlo o porušení právní normy (§ 31 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) sledující významný veřejný zájem - bezpečnost silničního provozu (k tomu zejména důvodová zpráva k novele zákona o pozemních komunikacích zákonem č. 196/2012 Sb. zpřísňující podmínky pro umístění reklamních zařízení v silničním ochranném pásmu), a proto nelze dovozovat, že by respekt k autonomii vůle měl vést k ochraně právního jednání, jehož realizace tento veřejný zájem popírá. Naopak, závěr o neplatnosti takového jednání představuje legitimní a nezbytné omezení autonomie vůle, které je plně v souladu s hodnotovým základem občanského zákoníku.

17. Uzavírá proto odvolací soud ve shodě se soudem okresním, že posuzovaná smlouva o nájmu z , datum, , jejímž předmětem bylo užívání reklamního zařízení umístěného po celou rozhodnou dobu (od uzavření smlouvy do ukončení užívání žalovanou) v silničním ochranném pásmu bez povolení, svým obsahem i účelem odporuje zákonu a veřejnému pořádku do té míry, že je dle § 580 odst. 1 o. z. absolutně neplatnou.

18. Uvedený důvod neplatnosti smlouvy – rozpor smlouvou sjednaného plnění se zákonem a veřejným pořádkem – v posuzovaném případě zároveň vylučuje, aby žalobkyně jako pronajímatel (a tedy osoba, která ve vztahu k nájemci nese odpovědnost za to, že užívání přenechané věci neodporuje zákonu) z tohoto protiprávního činu těžila (§ 6 odst. 2 o. z.). Proto žalobkyni nelze přiznat právo ani na náhradu za bezdůvodné obohacení, kterého se žalované případně dostalo plněním (užíváním daného reklamního zařízení) z neplatné smlouvy (§ 2993 o. z.) v měsících únoru a březnu 2022. Nepoctivým ve smyslu § 6 o. z. se takový požadavek jeví zejména v situaci, kdy žalovaná již 14. 2. 2022 po zjištění o nedostatku povolení žádá (s poukazem na zájmy inzerenta – svého klienta) okamžité „zaslepení“ reklamy a ukončení smlouvy.

19. Okresní soud tedy správně dovodil absolutní neplatnost smluvního základu žalobou uplatněného nároku a rovněž správně odmítl i možnost přiznat žalované nárok na náhradu za bezdůvodné obohacení. Zamítl-li žalobu, je jeho rozhodnutí věcně správné a jako takové bylo odvolacím soudem dle § 219 o. s. ř. potvrzeno.

20. Změněn byl dle § 220 o. s. ř. pouze nákladový výrok. Okresní soud v tomto směru správně aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř. a dovodil, že zcela úspěšná žalovaná má právo na náhradu všech v řízení účelně vynaložených nákladů. Do výčtu těchto nákladů však zahrnul i ty z úkonů právní služby zástupce žalované, jež nelze posoudit jako k obraně práva provedené účelně. Tak nepředstavuje účelný úkon právní služby doplněné vyjádření k žalobě (obsažené v podání z 17. 10. 2024), neboť při hospodárném postupu mohlo být učiněno již v primárním vyjádření obsaženém v odporu k platebnímu rozkazu případně při ústním jednání. Samostatný úkon právní služby, za který přísluší odměna [§ 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“)], pak nepředstavuje žádost zástupce podaná u správního úřadu a směřující k obstarání důkazu pro účely daného řízení.

21. Sestávají tedy náklady žalované v řízení před okresním soudem k obraně práva účelně vynaložené (a) z odměny zástupce ve výši celkem 10 500 Kč spojené s 5 úkony právní služby [převzetí zastoupení, podání vyjádření k žalobě, podání ve věci samé z 22. 7. 2025 - v rekci na nová tvrzení žalobkyně a účast u 2 ústních jednání ve dnech , datum, a , datum, , po 2 100 Kč dle § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT], (b) z paušalizovaných hotových výdajů spojených s 2 úkony učiněnými do 31. 12. 2024 ve výši celkem 600 Kč (po 300 Kč, dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024), (c) z paušalizovaných hotových výdajů spojených se 3 úkony učiněnými od 1. 1. 2025 ve výši celkem 1 350 Kč (po 450 Kč, dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025), (d) z náhrady za ztrátu času ve výši celkem 2 400 Kč (za ztrátu 16 půlhodin na cestách k ústním jednáním, po 150 Kč, dle § 14 odst. 1, 3 AT) a (e) z náhrady daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést dle zákona č. 235/2004 Sb. ve výši 3 118,50 Kč (21 % z 14 850 Kč, dle § 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 17 968,50 Kč.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení zcela úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů v odvolacím řízení vynaložených. Těmito náklady jsou odměna zástupce spojená se dvěma úkony právní služby (písemným vyjádřením k odvolání a účastí u ústního jednání odvolacího soudu) ve výši celkem 4 200 Kč [§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT], náhrada hotových výdajů v paušalizované výši 900 Kč (po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT), náhrada za promeškaný čas 6 půlhodin strávených při cestě zástupce k jednání odvolacího soudu ve výši 900 Kč [dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT], výdaje na cestu zástupce k odvolacímu soudu (celkem 230 km) vozidlem zn. Volvo V40 s průměrnou spotřebou 0,078 l motorové nafty na 1 km ve výši 1 968,75 Kč (dle § 157 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 573/2025 Sb.) a náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést dle zákona č. 235/2004 Sb. ve výši 1 673,44 Kč (21 % z 7 968,75 Kč, dle § 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 9 642,19 Kč.