35 Co 393/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Marka a soudců Mgr. Ondřeje Plška a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně , narozené Datum narození žalobkyně , bytem Adresa žalobkyně , zastoupené advokátem Jméno advokáta A , sídlem Adresa advokáta A , proti žalovanému Jméno žalovaného , narozenému Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného , zastoupenému advokátem Jméno advokáta B , sídlem Adresa advokáta B , o vyklizení nemovitosti, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 12 C 210/2024-95 ze dne 28. 8. 2025, takto:

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku II o nákladech řízení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 19 700 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta A, .

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta A, .

1. Shora označeným rozsudkem ze dne 28. 8. 2025 okresní soud zcela vyhověl žalobě a žalovanému uložil, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidil pozemek parc. č. , Anonymizováno, jehož součástí je nezkolaudovaná stavba rodinného domu v katastrálním území , adresa, , v obci , adresa, (výrok I.). Nákladovým výrokem bylo žalovanému uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši , částka, (výrok II.). Okresní soud opřel své rozhodnutí o zjištění, že účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo uzavřeno 28. 8. 2015 a rozvedeno dne 9. 3. 2023. V průběhu manželství účastníci vystavěli na pozemku parc. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , který je ve výlučném vlastnictví žalobkyně rodinný dům. Stavba, která dosud nebyl zkolaudována, se opírala o územní rozhodnutí z 30. 11. 2015 a stavební povolení z 14. 6. 2016. V domě účastníci nikdy nevedli společnou domácnost. Po rozpadu manželství však žalovaný začal dům užívat přes nesouhlas žalobkyně. Marné byly výzvy žalobkyně z 15. 3. 2024 a 4. 9. 2024 k vyklizení nemovitosti. Protože předmětný dům, jehož vyklizení žalobkyně žádá, byl vystaven v průběhu manželství a jistě po datu 1. 1. 2014 na pozemku žalobkyně, dovodil okresní soud, že ve smyslu § 506 odst. 1 občanského zákoníku je jako součást pozemku rovněž ve výlučném vlastnictví žalobkyně a žalovaný nemá po rozvodu manželství právo jej užívat. K tvrzení žalovaného, že účastníci v červnu 2015 uzavřeli dohodu, podle které se stavba rodinného domu měla stát součástí jejich společného jmění, okresní soud s poukazem rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2216/2023 vysvětlil, že případná dohoda manželů o odděleném režimu vlastnictví pozemku a stavby, resp. o tom, že stavba na pozemku zbudovaná na pozemku jednoho z manželů bude součástí jejich společného jmění, měla by ve smyslu § 3055 odst. 2 o. z. význam, jenom tehdy, pokud by byla uzavřena za předchozí úpravy, tj. do 31. 12. 2013. Žalovaného k užívání nemovitosti neopravňuje ani případná výprosa či výpůjčka založená souhlasem žalobkyně, neboť taková dohoda o užívání byla ukončena projeveným nesouhlasem žalobkyně a výzvou k vyklizení. Podle okresního soudu nejsou v daném případě objasněny ani žalovaným tvrzeny natolik výjimečné okolnosti, aby žalobkyni byla odepřena ochrana jejího vlastnického práva pro rozpor s dobrými mravy.

2. V odůvodnění nákladového výroku okresní soud vypočítává, že v řízení zcela úspěšné žalobkyni přiznává ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. vedle náhrady za zaplacení soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, dále náhradu odměny a hotových výdajů spojených s celkem 7 úkony právní služby, přičemž u úkonů provedených za účinnosti advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 (převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby, podání odvolání proti usnesení o přerušení řízení) vychází z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, zatímco u úkonů provedených v době od 1. 1. 2025 (účast při jednání soudu , datum, , sepis podání obsahující vyjádření k doplněným skutkovým tvrzením, účast u jednání , datum, ) činí tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu 113 000 Kč. Těmto tzv. tarifním hodnotám pak odpovídají odměny za jednotlivé úkony ve výši 3 100 Kč do 31. 12. 2024 a ve výši 5 620 Kč od 1. 1. 2025.

3. Proti rozsudku se včas odvolal žalovaný. V odvolání okresnímu soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval jeho tvrzením o dohodě, podle které se dům měl stát součástí společného jmění manželů. Pokud by okresní soud tak, jak bylo navrhováno žalovaným, provedl výslechy svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a případně žalovaného, zjistil by, že dohoda mezi manželi byla uzavřena již před rokem 2014 a nikoli v červnu 2015, jak nesprávně tvrdil ve svém podání z 3. 7. 2025. Účastníci totiž již v letech 2012 a 2013 v době, kdy se jejich rodina začala rozrůstat, po narození prvního dítěte řešili otázku, kde budou společně bydlet. Účastníci tedy uzavřeli dohodu již před datem 1. 1. 2014 a v roce 2015 si ji pouze „potvrdili“ Tomu, že i žalobkyně považovala dům za součást společného jmění nasvědčuje podle žalovaného skutečnost, že jej co součást společného jmění žalobkyně uvedla i v původní žalobě o vypořádání ze dne , datum, . Dále žalovaný okresnímu soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že dům a pozemek užívá oprávněně s konkludentním souhlasem žalobkyně.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen. Podle žalobkyně postupoval okresní soud správně, jestliže nevyslechl žalovaným navrhované svědky, neboť tvrzení žalovaného, že k údajné dohodě o režimu domu v společném jmění mělo dojít 2015, které mělo být těmito výslechy prokázáno, nemohlo mít ve smyslu § 3055 odst. 2 občanského zákoníku na posouzení věci žádný vliv. Případná ústní dohoda uzavřená za účinnosti nového občanského zákoníku, tj. v době od 1. 1. 2014 by byla bez významu. Tvrzení o tom, že taková dohoda byla uzavřena dříve pak představuje ze strany žalovaného novou skutečnost přednesenou až v odvolacím řízení, ke které soud nemůže přihlížet. Žalobkyně ve vyjádření popírá, že by byla uzavřena jakákoliv dohoda o stavbě domu v režimu společného jmění na jejím pozemku ve výlučném vlastnictví. Poukazuje na to, že jediným způsobem, jak by se předmětný dům mohl stát součástí společného jmění, bylo by notářský zápis o rozšíření společného jmění o pozemek parc. č. , Anonymizováno, . Takový notářský zápis však pořízen nebyl. Rozporné s tvrzením o tom, že dům je součástí společného jmění je tvrzení žalovaného, že uzavřel s žalobkyní dohodu o užívání domu formou výprosy. Žádná dohoda o užívání podle žalobkyně uzavřena nebyla. Žalovaný užívá dům po rozvodu neoprávněně, v domě udržuje nepořádek a neumožňuje žalobkyni, aby provedla kolaudaci domu a mohla dům užívat. To vše i na úkor nezletilých dětí, které žijí s žalobkyní.

5. Odvolací soud projednal odvolání žalovaného a ve smyslu § 211 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský zákoník („o. s. ř.“), přezkoumal rozsudek okresního soudu i postup okresního soudu v předchozím řízení a dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k takové vadě, která by byla důvodem pro zrušení rozhodnutí ve smyslu § 219a o. s. ř.

6. Odvolací soud nemá žádné výhrady ke skutkovým zjištěním, která učinil okresní soud a která představují dostatečný základ pro to, aby ve věci mohlo být rozhodnuto. Okresní soud vycházel z řádně provedených a vyhodnocených důkazů a nepochybil ani v tom, že odmítl provádět důkazy žalovaným navržené k prokázání tvrzení o dohodě dle § 3055 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), jež (jak správně vysvětlil) nemohlo přivodit žalovanému lepší výsledek. Soud je primárně povinen vycházet z tvrzení účastníka a pokud tato tvrzení sama o sobě vylučují existenci práva, kterého se účastník dovolává, pak není na místě provádět k nim dokazování. Postupoval tedy okresní soud správně, pokud nejprve tvrzení žalovaného vyhodnotil, a protože správně dovodil, že tato tvrzení nesvědčí právu na straně žalovaného, nepochybil, když k nim dokazování neprováděl. Nerozhodné je, zda by z těchto důkazů mohla být učiněna zjištění, která by jeho právu svědčila, jak namítá v odvolání.

7. Žalovaným nově přednesené tvrzení o tom, že ve smyslu § 3055 odst. 2 o. z. byla dohoda o společném vlastnictví domu manželi uzavřena ještě za účinnosti předchozí úpravy, tj. do 31. 12. 2014, představuje tzv. nepřípustnou novotu ve smyslu § 203 o. s. ř., ke které odvolací soud nemůže přihlížet, neboť žalovaný, toto tvrzení přednáší až v odvolání, ačkoliv byl okresním soudem při posledním jednání řádně poučen dle § 119a o. s. ř. právě o nepřípustnosti nových tvrzení a nových důkazů.

8. Vyplývá ze skutkových zjištění okresního soudu, na něž odvolací soud odkazuje, že předmětný dům na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobkyně tvoří dle § 506 odst. 1 o. z. součást tohoto pozemku a jako takový je rovněž ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Je totiž třeba vycházet z toho, že v řízení nebyla prokázána ani tvrzena existence dohody o jiném režimu domu vystaveného na pozemku žalobkyně zcela jistě po datu 1. 1. 2014, která by byla uzavřena před tímto datem tak, aby byly naplněny předpoklady pro užití § 3055 odst. 2 o. z. a případně bylo možné dovodit, že jde o dům ve společném jmění účastníků.

9. Nemůže být důkazem existence dohody o společném vlastnictví budovy to, že žalobkyně v žalobě podané 26. 9. 2023, kterou se domáhala vypořádání společného jmění, uváděla jako součást společného jmění i předmětný dům. Navíc skutečnost, že žalobkyně (poté, co převzal její zastoupení stávající zástupce) vzala žalobu o vypořádání zpět a řízení o ní bylo , datum, zastaveno, nasvědčuje tomu, že se její žaloba opírala v části týkající se domu s pozemkem o právní omyl vycházející z aplikace staré právní úpravy, která nezakotvovala tzv. superficiální zásadu. Dům tak žalobkyně (jako právně samostatnou věc) řadila do společného jmění (pouze) proto, že byl vystavěn za dobu trvání manželství (§ 143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.).

10. Nevyšlo tedy během řízení před okresním soudem do doby vyhlášení rozhodnutí najevo a nebylo tvrzeno ani jednou stranou nic, z čeho by bylo možné dovozovat, že dům na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobkyně je součástí společného jmění manželů. Proto se uplatní závěr, že i dům na tomto pozemku jako součást tohoto pozemku je ve výlučném vlastnictví žalobkyně.

11. Protože, jak vyplývá z tvrzení obou účastníků, nebyla v domě vedena společná domácnost manželů, neuplatní se ustanovení § 769 o. z. a nelze dovozovat, že by i po rozvodu manželství měl žalovaný v domě právo bydlet. Jediným z tvrzení žalovaného vyplývajícím možným titulem je případná výprosa ve smyslu § 2188 a násl. o. z., kterou však je třeba mít za ukončenou poté, co byl žalovaný žalobkyní vyzván k vyklizení nemovitosti. V době rozhodování odvolacího soudu tak žalovanému nesvědčí právo, které by jej opravňovalo k užívání nemovitosti. Je naopak právem žalobkyně jako vlastníka ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z. žádat vyklizení žalovaného.

12. Správně okresní soud uzavírá, že zde není žádná skutečnost, která by požadavek žalobkyně stavěla do rozporu s dobrými mravy. Nemohou být takovou skutečností případné zásluhy žalovaného na pořízení budovy, zejména ne v situaci, kdy žalovaný užívá nemovitost minimálně od první výzvy z března 2024 neoprávněně a zároveň nepořádně, jak dokládají fotografie žalobkyní soudu předkládané.

13. Na základě shora uvedeného odvolací soud uzavírá, že napadený rozsudek okresního soudu je v meritorním výroku věcně správný a jako takový byl dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

14. Změněn byl dle § 220 o. s. ř. pouze nákladový výrok, a to proto, že okresní soud nerespektoval ustálenou soudní praxi, která v případech žalob o vyklizení nemovitostí vychází při určení výše mimosmluvní odměny zástupce účastníků z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif („AT“), tj. z hodnoty 10 000 Kč v době do 31. 12. 2024 a z hodnoty 30 000 Kč v době od 1. 1. 2025. Odměna za jednotlivé úkony právní služby by tak měla odpovídat částkám 1 500 Kč, resp. 2 300 Kč, nikoli v odůvodnění okresním soudem zmiňovaným 3 100 Kč a 5 620 Kč. Představují proto účelně vynaložené náklady žalobkyně, k jejichž náhradě je žalovaný ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. povinen v řízení před okresním soudem odměna ve výši 4 500 Kč (po 1 500 Kč za převzetí zastoupení, výzvu k vyklizení, podání žaloby dle § 9 odst. 1, § 7 bod 4, § 11 odst. 1 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024), odměna 750 Kč (za odvolání proti usnesení o přerušení řízení dle § 11 odst. 2 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024), odměna ve výši celkem 6 900 Kč (po 2 300 Kč za účast u jednání , datum, , vyjádření ve věci samé z 16. 7. 2025 a účast u jednání , datum, dle § 9 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025), náhrada hotových výdajů v paušální výši celkem 1 200 Kč (po 300 Kč za celkem 4 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024), 1 350 Kč (po 450 Kč za 3 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025) a zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 5 000 Kč, celkem 19 700 Kč.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů v odvolacím řízení vynaložených. Těmito náklady jsou odměna zástupce spojená se dvěma úkony právní služby (písemným vyjádřením k odvolání a účastí u ústního jednání odvolacího soudu) ve výši celkem 4 600 Kč (dle § 9 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 AT) a náhrada hotových výdajů v paušalizované výši 900 Kč (po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT), celkem 5 500 Kč.