35 Co 49/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudců Mgr. Michala Marka a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného o zaplacení 175 680,65 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 28 C 50/2025-48 ze dne 5. 11. 2025

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II o zamítnutí žaloby v požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 50 072,70 Kč ve výši 14,75 % ročně od 2. 9. 2024 do 6. 2. 2026 a ve výši 3,25 % ročně od 7. 2. 2026 do zaplacení, potvrzuje.

II. V části výroku II o zamítnutí žaloby v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 50 072,70 Kč od 7. 2. 2026 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 50 072,70 Kč od 7. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 50 072,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 125 607,95 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 257,08 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 175 680,65 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 8 % ročně z částky 168 688,35 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 8 % ročně z částky 3 973,30 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, zamítl a výrokem III nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Okresní soud v odůvodnění vysvětlil, že žalobkyně opírala svou žalobu o tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba., uzavřela se žalovaným dne 30. 1. 2019 smlouvu o úvěru, podle které poskytla žalovanému 300 000 Kč. Protože žalovaný svému závazku splácet poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 8 % ročně a poplatky za úkony související s poskytnutím a správou úvěru v měsíčních splátkách nedostál a pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 7. 2024 s účinností k 1. 8. 2024, přičemž postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem mu zaslaným dne 19. 8. 2024, nárokuje z důvodu „zesplatnění“ úvěru ke dni 17. 4. 2024 úhradu dlužné částky. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k jednáním bez omluvy nedostavil. Po dokazování dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť pouze ověřila příjmy a informace o rodinném stavu, vyživovacích povinnostech a zaměstnání, neprověřila však výdaje žalovaného, které v žádosti uváděl nulové, a to ačkoli chtěl úvěrem konsolidovat úvěr u externí společnosti se splátkami ve výši přibližně 2 349 Kč. Přestože žalovaný neuváděl v žádosti pravdivé údaje a náklady na bydlení vyčíslil ve vysoce nepravděpodobné výši 1 000 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně výdaje žalovaného nijak neprověřovala. Nevyžádala si např. výpis z běžného účtu žalovaného, ze kterého by informace o jeho příjmech a výdajích mohla zjistit lépe. Žalovanému poskytla úvěr ve výši přesahující jeho aktuální dluhy více jak dvojnásobně, se splátkou dosahující téměř 4 000 Kč měsíčně, čímž nedošlo k jeho menšímu splátkovému zatížení. Uzavřel okresní soud, že popsané prověřování úvěruschopnosti žalovaného jeví se jako pouhý formální mezikrok mezi žádostí o úvěr a uzavřením úvěrové smlouvy v týž den, pročež shledal úvěrovou smlouvu neplatnou dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalobkyně prokázala postoupení pohledávky, skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila částku 300 000 Kč, žalovaný uhradil celkem 249 927,30 Kč, dovodil okresní soud, že žalobkyně má nárok na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny ve výši 50 072,70 Kč. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy nelze žalobkyni přiznat nárok na poplatky a příslušenství, a to ani v podobě úroku z prodlení, neboť dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru žalovaný v prodlení s plněním není. Okresní soud proto žalovanému uložil vrátit žalobkyni zůstatek jistiny ve výši 50 072,70 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Protože byl procesně úspěšnější ve sporu žalovaný, který by tak měl nárok na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., avšak žádné náklady nevynaložil, rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku, jen v části výroku II zamítající žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 50 072,70 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, se odvolala včas žalobkyně. Namítá, že měl okresní soud předně vyjít z toho, že žalovanému byla v souvislosti s oznámením o postoupení dluhu zaslána písemná výzva k jeho úhradě 19. 8. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se výzva dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí 10denní lhůty k plnění byl ode dne 2. 9. 2024 žalovaný v prodlení. Od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na úroky z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která mu k tomu byla žalobkyní poskytnuta. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu nese žalovaný. Jedině žalovaný, v jehož prospěch to je, musí uvedené tvrdit a prokázat, jinak by byla porušena rovnost zbraní. Poukazuje na to žalobkyně, že ke shodnému závěru, že žalovaný se dostane do prodlení již na základě výzvy k úhradě dluhu a žalobkyni proto náleží nejen jistina, ale i zákonný úrok z prodlení z této jistiny ode dne prodlení, dospěla ve svých rozhodnutích celá řada odvolacích soudů, příkladmo Krajský soud v Brně, Krajský soud v Ostravě, či jeho pobočka v Olomouci. Navrhuje proto změnu rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu ve smyslu uvedené argumentace a požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení bez nařízení jednání dle § 214 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a odvolání shledal důvodným jen částečně a z jiných než namítaných důvodů.

4. Objasnil okresní soud na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů správně a dostatečně, že na základě smlouvy obsahující závazek k poskytnutí spotřebitelského úvěru byla žalovanému poskytnuta částka 300 000 Kč, z níž žalovaný vrátil celkem 249 927,30 Kč.

5. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud proto správně uzavírá, že závazkový vztah mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným založený takovou smlouvou podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona, účinného do dne 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona, účinného do dne 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

8. Vycházeje z objasněných okolností uzavírání smlouvy, jakož i obsahu smlouvy o úvěru je možné ve shodě s okresním soudem uzavřít, že žalobkyně, jejíž právní předchůdkyni stíhala před uzavřením smluvního vztahu se žalovaným, coby spotřebitelem, povinnost posoudit řádně jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona, splnění této povinnosti neprokázala. Lze proto shledat správný závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy (u smluv uzavřených před datem 28. 5. 2022 dovozována judikatorně například z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C‑679/18).

9. Tato neplatnost smlouvy nese s sebou na straně žalovaného dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona povinnost vrátit (pouze) peníze spotřebitelským úvěrem poskytnuté a žalovaným nevrácené, a proto správně okresní soud nepřiznal žalobkyni nejen poplatek z úvěru a úroky z úvěru, ale také zákonné úroky z prodlení. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného, jako úvěrovaného spotřebitele, od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalovaného, resp. splatnost jeho závazku, tak není vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž je určena dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nelze žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).

10. Ustanovení § 87 zákona je ve vztahu speciality k obecným ustanovením o bezdůvodném obohacení a upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Smyslem právní úpravy obsažené v § 87 zákona je při akcentaci ochrany spotřebitele vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy tak, že spotřebiteli je při neexistenci dohody účastníků určena nová doba splatnosti pro vrácení jistiny, přičemž je zároveň postihován poskytovatel spotřebitelského úvěru, který zapříčinil nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žadatele neplatnost smlouvy, tím, že nezíská smluvní úroky a poplatky, a jistinu obdrží právě až v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). K určení „přiměřené doby“ soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Spor zde přitom není pouze v případě, že je uzavřena dohoda účastníků o splatnosti. Není-li takové dohody, soud je vždy povinen nově vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit dobu splatnosti bez ohledu na to, zda byl podán návrh účastníka dle § 87 odst. 2 zákona či nikoli.

11. Na uvedeném nemůže ničeho změnit žalobkyní poukazovaná rozhodovací praxe jiných odvolacích soudů přiznávajících úrok z prodlení od uplynutí lhůty stanovené ve výzvě k plnění. Odvolací soud těmito rozhodnutími není vázán (a naopak rozhoduje v souladu s rozhodovací praxí ostatních senátů zdejšího odvolacího soudu jakož i ve shodě s rozhodovací praxí jiných krajských soudů, např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 74 Co 62/2025-153 ze dne 14. 1. 2026, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 152/2025-84 ze dne 5. 1. 2026, rozsudek Krajského soudu v Ostravě Anonymizováno č. j. 75 Co 234/2025-92 ze dne 11. 12. 2025 či rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 18 Co 351/2025-109 ze dne 10. 12. 2025) a zejména by takový postup nebyl v souladu se závěry vyjádřenými ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022. Stejně tak nelze mít za to, že by byly revidovány žalobkyní prezentovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 ze dne 13. 8. 2025. V tomto rozsudku neshledal Nejvyšší soud správným názor nižších soudů o nedůvodnosti nároku úvěrující společnosti na vrácení jistiny úvěru založený na úvaze, že věřitel netvrdil a neprokázal skutečnosti pro posouzení možnosti dlužníka vrátit jistinu úvěru, a vyložil, kterého z účastníků tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně možností spotřebitele vrátit jistinu. Nezabýval se však splatností jistiny v závislosti na výzvě věřitele k plnění a ani z tohoto rozhodnutí nelze dovozovat, že by taková výzva splatnost nevrácené jistiny zakládala. Ostatně takový závěr by byl v přímém rozporu se smyslem a účelem § 87 zákona, jak jej vyložil Nejvyšší soud právě v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, akcentující, že při neexistenci dohody účastníků je určení nové doby splatnosti otázkou rozhodnutí soudu, a to nezávisle na lhůtě jednostranně stanovené věřitelem ve výzvě k plnění.

12. Z uvedeného se podává, že pokud okresní soud s odkazem na ustanovení § 87 zákona neuložil žalovanému zaplatit příslušenství včetně úroku z prodlení z nevrácené jistiny s odůvodněním, že k prodlení žalovaného nedošlo, postupoval ke dni, kdy vyhlásil napadené rozhodnutí, správně.

13. Protože však i pro odvolací soud dle § 154 odst. 1 o. s. ř. a § 211 o. s. ř. platí, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání), musel odvolací soud přihlédnout ke skutečnosti, že v průběhu odvolacího řízení již uplynula doba, kterou okresní soud stanovil dle § 87 odst. 1 zákona k vrácení zbývající části jistiny.

14. V daném případě okresní soud ve výroku I uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 50 072,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Stanovil tak v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona novou dobu splatnosti nevrácené části jistiny 50 072,70 Kč odvislou od nabytí právní moci rozhodnutí. Jelikož výrok I žalobě vyhovující nabyl právní moci dne 3. 2. 2026 (§ 159 o. s. ř.), stíhala žalovaného povinnost vrátit žalobkyni jistinu do 6. 2. 2026. Protože tak žalovaný neučinil (zaplacení dluhu netvrdil a neprokázal), ocitl se dnem následujícím po dni splatnosti dle rozsudku, tj. 7. 2. 2026, ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení, což dle § 1970 o. z. zakládá právo žalobkyně na úrok z prodlení.

15. Je tak zřejmé, že žalobkyně má proti žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 50 072,70 Kč dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 právnická osoba,50 % ročně), avšak nikoli již od 2. 9. 2024, jak požaduje, ale od 7. 2. 2026.

16. Z tohoto důvodu již neobstojí v době rozhodování odvolacího soudu rozsudek okresního soudu v části napadeného výroku II, kterým byla žaloba zamítnuta v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 50 072,70 Kč od 7. 2. 2026 do zaplacení.

17. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v části výroku II, kterou byla žaloba zamítnuta v požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 50 072,70 Kč ve výši 14,75 % ročně od 2. 9. 2024 do 6. 2. 2026 a ve výši 3,25 % ročně od 7. 2. 2026 do zaplacení (pokud žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 14,75 %, nikoli ve výši 11,50 % dle předpisu), dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I).

18. Ve zbývající části napadeného výroku II rozsudek okresního soudu změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 50 072,70 Kč od 7. 2. 2026 do zaplacení v obecné pariční lhůtě dle § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

19. V souvislosti se změnou rozsudku okresního soudu bylo dle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnuto o nákladech předchozího řízení a zároveň dle § 224 odst. 1 o. s. ř. o nákladech odvolacího řízení. V obou případech se uplatní pravidlo uvedené v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení do vyhlášení napadeného rozsudku okresního soudu byl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 175 680,65 Kč s příslušenstvím, přičemž vyhověno žalobě bylo pouze co do částky 50 072,70 Kč. Byla proto žalobkyně převážně neúspěšná. Předmětem odvolacího řízení byl požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 50 072,70 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení. Vyhověno však bylo jejímu požadavku jen co do 11,50 % výše úroku z prodlení a až od 7. 2. 2026. I v tomto případě byla žalobkyně převážně neúspěšná, jestliže jí nárok na úrok z prodlení byl přiznán za období (počítáno do okamžiku rozhodování soudu) výrazně kratší, než za jaké byl zamítnut.

20. Převážný procesní úspěch je tak v řízení před okresním i odvolacím soudem na straně žalovaného, který by proto měl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů v nich vynaložených. Protože však žalovaný v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení žádné náklady nevynaložil, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Proti rozsudku lze podat do dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky u Okresního soudu v Liberci. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel musí být až na výjimky stanovené § 241 o. s. ř. zastoupen advokátem. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může se oprávněný domoci plnění v řízení o výkon rozhodnutí či v řízení exekučním.