41 A 10/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: Z. Z., narozeného dne „X“, státní příslušnost Afghánistán, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, Balková 1, 331 65, Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, 101 00, Praha 10, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27, 400 01, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 12. 2016, č. j. KRPU-242922-52/ČJ-2016-040022-SV-CV, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 23. 12. 2016, č. j. KRPU-242922-52/ČJ-2016-040022-SV-CV, s e pro vady řízení z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 23. 12. 2016, č. j. KRPU-242922-52/ČJ-2016-040022-SV-CV, kterým byla podle § 129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, prodloužena doba trvání zajištění žalobce za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) stanovená rozhodnutím žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242922-18/ČJ-2016-040022-SV-CV, o 30 dnů. V žalobě ve znění jejího doplnění podaného prostřednictvím jemu ustanoveného právního zástupce uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro absenci vypořádání se s otázkou přijatelnosti předání žalobce do Bulharska. Žalovaná se podle žalobce nijak nevyjádřila k souladu tohoto předání s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. K tomu žalobce obsáhle citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 - 27, podle kterého se případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek pro přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, musí správní orgán zabývat vždy z úřední povinnosti. Žalobce dodal, že problematičnost bulharského azylového systému je v obecné rovině známa, a poukázal na zprávu Aida Country Report: Bulgaria z října 2015 a proměnlivé postoje UNHCR. Žalobce dále zmínil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 46 Az 3/2016, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 41 A 77/2016. Shrnul, že ačkoli je situace v Bulharsku značně problematická a dochází k turbulentnímu vývoji v přístupu bulharských úřadů k zajišťování akceptovatelných materiálních podmínek žadatelů, žalovaná se s aktuální otázkou přípustnosti navrácení žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharska nijak nevypořádala. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Uvedla, že žalobce byl dne 4. 1. 2017 na základě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2017, č. j. 41 A 6/2016 - 32, propuštěn ze Zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“), čímž bylo automaticky ukončeno i zajištění podle napadeného rozhodnutí. Žalovaná souhlasila se žalobcem v tom, že v napadeném rozhodnutí absentuje vypořádání se s možnou překážkou realizace předání žalobce ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tj. zda neexistují závažné důvody domnívat se, že v Bulharsku dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení. Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že napadené rozhodnutí trpí zcela shodnou vadou, pro kterou bylo zrušeno rozhodnutí o zajištění žalobce. Příkaz k propuštění žalobce ze zajištění splňuje podle názoru zástupce žalobce podmínky uvedené v § 62 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a žalobce jím byl plně uspokojen. Jsou tudíž splněny podmínky § 47 písm. b) s. ř. s. pro zastavení řízení z důvodu uspokojení žalobce. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda lze řízení zastavit z důvodu údajného uspokojení žalobce. Soud shledal, že podmínky pro aplikaci § 62 a § 47 písm. b) s. ř. s. nebyly splněny. Především je třeba konstatovat, že samotné propuštění ze zajištění nemá žádný vliv na věcné posouzení správnosti či zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí a ani v případě propuštění nelze přezkum takového rozhodnutí odepřít (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 7 Azs 101/2005 - 46, publ. Pod č. 1404/2007 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Dále nelze opomíjet, že nebyl dodržen mechanismus uvedený v § 62 s. ř. s. a právní účinky propuštění žalobce ze zajištění již nastaly, proto nemohou být vázány k právní moci případného usnesení o zastavení řízení pro uspokojení žalobce (§ 62 odst. 5 s. ř. s.). Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu je pojmově spjata s tím, zda lze závěry takového rozhodnutí přezkoumat soudem. To je možné pouze v případě, že správní orgán své rozhodnutí náležitě odůvodní ve smyslu § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože jedině tehdy může soud řádně posoudit, zda jsou úvahy správního orgánu a jeho závěry správné a souladné se zákonem. Podle § 68 odst. 3 správního řádu „[v] odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“ V projednávané věci jde o prodloužení zajištění cizince, tj. o rozhodnutí, které omezuje osobní svobodu jednotlivce. Správní orgán proto musí zohlednit veškeré aspekty případu a v odůvodnění svého rozhodnutí musí každý svůj dílčí závěr vedoucí k výslednému omezení osobní svobody cizince dostatečně podrobně zdůvodnit. Jedním z aspektů, kterými se musí správní orgán zabývat, je otázka souladu předání cizince s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, podle jehož druhého pododstavce, „[n]ení-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.“ Citované ustanovení tedy brání předání cizince do státu, u kterého jsou naplněna kritéria v tomto ustanovení vyjmenovaná. V takovém případě by nebylo možné uskutečnit předání cizince, což znamená, že by nemohl být ani zajištěn za účelem předání. Podle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že „[p]ři posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 - 27, dostupný na www.nssoud.cz). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dále v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, zdůraznil, že „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Z citované judikatury tedy jednoznačně vyplývá povinnost žalované zkoumat, zda je předání žalobce do Bulharska alespoň potenciálně možné, přičemž se měla zabývat překážkami, které jí byly v době rozhodování známy nebo které vyšly v řízení najevo. Současně se také z úřední povinnosti měla zabývat případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Bulharsku. Tato povinnost není nikterak vázána na obsah tvrzení zajišťovaného cizince, neboť podle § 50 odst. 3 správního řádu musí žalovaná zkoumat, zda nejsou naplněna kritéria čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III stanovená v jeho druhém pododstavci, ex offo (tedy z úřední povinnosti). V projednávané věci soud shledal, že žalovaná se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabývala tím, zda v případě Bulharska existují, či neexistují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Napadené rozhodnutí je proto v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů rozhodnutí, a proto je podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil. Soud současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení, v němž bude žalovaná podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaná neměla ve věci úspěch a úspěšný žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi, který byl žalobci ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 2. 1. 2017, č. j. 41 A 10/2016 - 12, přiznal soud podle § 35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 4.114 Kč. Tato částka se skládá z částky 3.100 Kč za jeden úkon právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1. 1. 2013 [doplnění žaloby - § 11 odst. 1 písm. d)]; z částky 300 Kč za jeden s tím související režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 9. 2006 a z částky 714 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby, kterou je zástupce žalobce povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud nepřiznal ustanovenému zástupci odměnu a náhrady spojené s převzetím a přípravou zastoupení, neboť tento zástupce zastupoval žalobce již v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 41 A 6/2016 a námitky uplatněné v předmětné věci v projednávané věci pouze zopakoval. Soud dále nepřiznal zástupci žalobce odměnu a náhrady spojené s podáním repliky, neboť na vyjádření žalované, která sama navrhla žalobě vyhovět, již nebylo třeba reagovat, a replika, jež neuvádí nic, co by zástupce nemohl uvést již v doplnění žaloby, tak nepředstavuje úkon právní služby učiněný ve prospěch žalobce, nýbrž samoúčelné podání uplatněné toliko s cílem zvýšit inkasovanou odměnu.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 23. ledna 2017 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová