41 A 6/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: Z. Z., narozeného dne „X“ (v rozhodnutí uvedeno „X“), státní příslušnost Afghánistán, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, Balková 1, 331 65, Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, 101 00, Praha 10, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27, 400 01, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242922-18/ČJ-2016-040022-SV-CV, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242922-18/ČJ-2016-040022-SV-CV, s e pro vady řízení z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 12.342 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242922-18/ČJ-2016-040022-SV-CV, kterým byl žalobce podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3, 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“). Podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců byla doba trvání zajištění stanovena na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. V žalobě ve znění jejího doplnění podaného prostřednictvím jemu ustanoveného právního zástupce uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro absenci vypořádání se s otázkou přijatelnosti předání žalobce do Bulharska. Žalovaná se podle žalobce nijak nevyjádřila k souladu tohoto předání s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. K tomu žalobce obsáhle citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 - 27, podle kterého se případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek pro přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, musí správní orgán zabývat vždy z úřední povinnosti. Žalobce dodal, že problematičnost bulharského azylového systému je v obecné rovině známa, a poukázal na zprávu Aida Country Report: Bulgaria z října 2015 a proměnlivé postoje UNHCR. Žalobce dále zmínil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 46 Az 3/2016, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 41 A 77/2016. Shrnul, že ačkoli je situace v Bulharsku značně problematická a dochází k turbulentnímu vývoji v přístupu bulharských úřadů k zajišťování akceptovatelných materiálních podmínek žadatelů, žalovaná se s aktuální otázkou přípustnosti navrácení žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharska nijak nevypořádala. Žalobce rovněž namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nevyhodnocení existence vážného nebezpečí útěku a aplikovatelnosti zvláštních opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalobce zdůraznil, že části odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se vážného nebezpečí útěku a použitelnosti mírnějších opatření se nevztahují k žalobci, neboť hovoří o pobytu žalobce v Maďarsku a mírnějších opatřeních ze strany maďarských orgánů, ačkoli žalobce nemá s Maďarskem a s maďarským azylovým řízením nic společného, neboť do České republiky přicestoval během jediného dne v kamionu přímo z Bělehradu. Předmětná část odůvodnění napadeného rozhodnutí je tudíž patrně mechanicky přenesenou částí jiného rozhodnutí a pro posouzení situace žalobce je zcela bezpředmětná. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedla, že žalobce opakovaně popírá, že požádal Bulharskou republiku o mezinárodní ochranu, a to i přes skutečnost, že byla jednoznačně prokázána porovnáním otisků prstů v systému EURODAC. Vzhledem k tomu, že ze strany žalobce nebyly vzneseny připomínky k azylovému systému v Bulharsku, natož systematické nedostatky, nebyl podle žalované důvod se v odůvodnění rozhodnutí touto nevyřčenou okolností zabývat. Žalovaná podotkla, že z vlastní zkušenosti ví, že předávání žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharské republiky probíhá úspěšně. Žalovaná dále uvedla, že existence vážného nebezpečí útěku je v případě žalobce opodstatněná, neboť Česká republika přímo nesousedí s Bulharskem, žalobce se nemůže do Bulharska dostat legálně a je v České republice poprvé, tudíž nemůže uvést adresu pobytu na jejím území. Z jednání a podaného vysvětlení žalobce je podle žalované zcela zřejmé, že cílem cesty měla být Spolková republika Německo, nikoli Česká republika. Žalovaná uzavřela, že postupovala v souladu s právními předpisy, své rozhodnutí vydala v souladu se zákonem a náležitě je odůvodnila. Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že podstata jeho první námitky nespočívala v tom, že by žalovaná nereagovala na vyjádření žalobce týkající se přijatelnosti jeho předání do Bulharska, nýbrž že nereagovala na celou řadu obecně známých skutečností, které zákonnost předání žadatele o mezinárodní ochranu do Bulharska problematizují, pokud jde o bulharský azylový systém. Žalobce dále upozornil na ohrožení procesních práv v bulharském azylovém řízení, na neuspokojivé materiální podmínky žadatelů o mezinárodní ochranu v tamních azylových centrech a na absenci podpory integrace azylantů v Bulharsku. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu je pojmově spjata s tím, zda lze závěry takového rozhodnutí přezkoumat soudem. To je možné pouze v případě, že správní orgán své rozhodnutí náležitě odůvodní ve smyslu § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože jedině tehdy může soud řádně posoudit, zda jsou úvahy správního orgánu a jeho závěry správné a souladné se zákonem. Podle § 68 odst. 3 správního řádu „[v] odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“ V projednávané věci jde o zajištění cizince, tj. o rozhodnutí, které omezuje osobní svobodu jednotlivce. Správní orgán proto musí zohlednit veškeré aspekty případu a v odůvodnění svého rozhodnutí musí každý svůj dílčí závěr vedoucí k výslednému omezení osobní svobody cizince dostatečně podrobně zdůvodnit. Jedním z aspektů, kterými se musí správní orgán zabývat, je otázka souladu předání cizince s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, podle jehož druhého pododstavce, „[n]ení-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.“ Citované ustanovení tedy brání předání cizince do státu, u kterého jsou naplněna kritéria v tomto ustanovení vyjmenovaná. V takovém případě by nebylo možné uskutečnit předání cizince, což znamená, že by nemohl být ani zajištěn za účelem předání. Podle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že „[p]ři posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 - 27, dostupný na www.nssoud.cz). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dále v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, zdůraznil, že „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Z citované judikatury tedy jednoznačně vyplývá povinnost žalované zkoumat, zda je předání žalobce do Bulharska alespoň potenciálně možné, přičemž se měla zabývat překážkami, které jí byly v době rozhodování známy nebo které vyšly v řízení najevo. Současně se také z úřední povinnosti měla zabývat případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Bulharsku. Tato povinnost není nikterak vázána na obsah tvrzení zajišťovaného cizince, neboť podle § 50 odst. 3 správního řádu musí žalovaná zkoumat, zda nejsou naplněna kritéria čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III stanovená v jeho druhém pododstavci, ex offo (tedy z úřední povinnosti). V projednávané věci soud shledal, že žalovaná se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabývala tím, zda v případě Bulharska existují, či neexistují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Napadené rozhodnutí je proto v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Soud dále podotýká, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „[p]řed zajištěním cizince za účelem jeho předání podle § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je správní orgán povinen zvážit využití mírnějšího opatření, konkrétně zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b a § 123c citovaného zákona, a tuto úvahu promítnout do odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012 - 40, dostupný na www.nssoud.cz). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však nelze zjistit, zda žalovaná povinnosti zvážit využití mírnějších opatření řádně dostála, neboť v něm nejsou obsaženy úvahy, které by se týkaly možnosti uložení zvláštních opatření žalobci. Žalobce totiž v žalobě zcela správně poukázal na to, že v části napadeného rozhodnutí vyhodnocující možnost uložení zvláštních opatření žalovaná argumentuje tím, že již orgány Maďarska přistoupily k mírnějším opatřením, když žalobce při neoprávněném vstupu a pobytu na území Maďarska nezajistily, nicméně žalobce pokyny orgánů Maďarska nerespektoval a odcestoval, tudíž existuje vážné nebezpečí útěku a nerealizování jeho předání do Maďarska. Uvedená argumentace žalované se ovšem zcela zjevně nemůže vztahovat k žalobci, který podle svého vyjádření i podle zjištění soudu z obsahu správního spisu přes Maďarsko necestoval, do kontaktu s jeho orgány vůbec nepřišel a nemá být předán do Maďarska, nýbrž do Bulharska. Napadené rozhodnutí proto soud vyhodnotil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek jeho důvodů, také pokud jde o argumentaci týkající se možnosti uložení mírnějších opatření, než je zajištění žalobce. Soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů rozhodnutí, a proto je podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil. Soud současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení, v němž bude žalovaná podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. Žalovaná tak bude povinna své rozhodnutí řádně odůvodnit ve shora uvedeném smyslu, tedy uvést své úvahy týkající se možnosti uložení mírnějších opatření, než je zajištění žalobce, a doplnit argumentaci týkající se realizovatelnosti předání žalobce z hlediska možného naplnění kritérií čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaná neměla ve věci úspěch a úspěšný žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi, který byl žalobci ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 19. 12. 2016, č. j. 41 A 6/2016 - 12, přiznal soud podle § 35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 12.342 Kč. Tato částka se skládá z částky 9.300 Kč za tři úkony právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. b), doplnění žaloby - § 11 odst. 1 písm. d), replika ze dne 29. 12. 2016 - § 11 odst. 1 písm. d)]; z částky 900 Kč za tři s tím související režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 9. 2006 a z částky 2.142 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby, kterou je zástupce žalobce povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 4. ledna 2017 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová