42 A 11/2026

Rubrum

č. j. 42 A 11/2026-16 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: H. V. T., narozen X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 4. 2026, č. j. CPR-8644-2/ČJ-2026-930310-V230, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2026, č. j. CPR-8644-2/ČJ-2026-930310- V230, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, ze dne 5. 2. 2026, č. j. KRPU-145468-41/ČJ-2025-040026-SV, kterým bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie (dále též jen „EU“) a smluvních států, v délce 1 roku s tím, že v souladu Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 2 42 A 11/2026 s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se počátek doby stanovuje od okamžiku, kdy cizinec vycestuje z členských států EU a smluvních států. Současně se podle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví doba k vycestování z území států Evropské unie a smluvních států do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Současně žalobce požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 3. Žalobce namítal, že v předmětné věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí, neboť nebyl proveden výslech dcery H. T. T., kterou dle žalobce správní orgán prvního stupně při odůvodnění rozhodnutí zcela pominul, když zaměnil jména dcer a de facto nejmladší dceru vůbec neuvedl, čímž způsobil nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí. Skutečnost, že dcera studuje a připravuje se na budoucí povolání nelze automaticky přičítat k tíži žalobce. Žalobce poukázal na to, že v rámci výslechu uvedl, že nejmladší dcera přijíždí do ČR. Byla připravena se ke správnímu orgánu dostavit k provedení výslechu, avšak správní orgán toto zcela ignoroval. Žalobce trval, že provedení výslechu by nebylo nadbytečné, neboť žalobce se o dceru od malička staral, a i v současnosti ji podporuje ve studiu. Dle žalobce až z provedeného výslechu by bylo možné určit, zda je možné žalobce vyhostit a jaký by mělo vyhoštění dopad do života jednotlivých členů rodiny.

4. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že v České republice pobývá již 34 let, plně se integroval do společnosti, má zde hypotéku, kterou splácí s manželkou, provozuje s manželkou obchod. Uvedl, že se již ve Vietnamu nemá kam vrátit. Dle žalobce mu měla být spíše uložena povinnost vycestovat, která by nezasáhla tak výrazně do jeho soukromého a rodinného života. Takto mu byl znemožněn návrat do České republiky.

5. Dále žalobce namítal, že žalovaný nezhodnotil nepřiměřenost délky správního vyhoštění ve vztahu k délce jeho legálního pobytu. Žalobce žije v České republice 34 let, vytvořil si zde stabilní zázemí, má zde manželku a dcery. Dle žalobce je uložení správního vyhoštění v délce 12 měsíců zcela nepřiměřené. Dle žalobce správní orgány nereflektovaly skutečnost, že nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem a nikoli správním uvážením. V tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to rozsudek ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, a ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-34. Správní orgány způsobily nepřezkoumatelnost rozhodnutí, když neposoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí na žalobce a jeho rodinu. Dle žalobce jak forma rozhodnutí, tak i samotná délka správního vyhoštění je zcela nepřiměřená okolnostem případu. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný stručně zrekapituloval průběh řízení. Uvedl, že judikatura zmíněná žalobcem na danou věc nedopadá, neboť ve zmíněných případech byly přítomny mimořádné okolnosti, které u žalobce absentují. Žalovaný trval na tom, že správní orgán prvního stupně individuálně posoudil situaci žalobce a vyhodnotil, že uložení opatření ve formě správního vyhoštění je odůvodněné a přiměřené okolnostem případu.

7. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce v odvolacím řízení podal pouze blanketní odvolání, které ani přes výzvu nedoplnil. Námitku nepřiměřenosti rozhodnutí tedy žalobce uplatňuje prvně v podané žalobě. Žalovaný trval na tom, že otázkou soukromého a rodinného života žalobce se správní orgány řádně zabývaly. K neprovedenému výslechu Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 3 42 A 11/2026 nejmladší dcery žalobce žalovaný uvedl, že informace o rodinných a osobních poměrech byly v řízení zjištěny jiným plnohodnotným procesním způsobem. V rámci správního řízení byl proveden výslech manželky žalobce. Z provedeného výslechu dle žalovaného vyplynuly skutečnosti týkající se rodinných poměrů žalobce, charakteru a intenzity jeho vztahu k dcerám, způsobu jejich kontaktu i subjektivního vnímání možných dopadů vycestování žalobce. Žalovaný tak trval na tom, že správní orgán prvního stupně měl k dispozici přímé, aktuální a relevantní informace o soukromém a rodinném životě žalobce, získané bezprostředně od osoby, jíž se rozhodnutí nejvíce dotýká. Za této situace neshledal žalovaný vyžádání dalšího výslechu nezbytným, neboť by nepřinesl nové skutečnosti, které by již nebyly správnímu orgánu známy. Zjištěné okolnosti byly zohledněny při posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života i při stanovení délky vyhoštění.

8. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že důvodem zrušení původního dlouhodobého pobytu žalobce bylo pravomocné odsouzení k trestu v trvání osm let, a to za pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Ve vztahu k dceři žalobce žalovaný poukázal na přerušení kontaktů v době výkonu trestu žalobce. S dcerou žalobce netvoří společnou domácnost a kontakt s dcerou spočívá pouze v občasných návštěvách. Takový způsob udržování rodinných vazeb je možné realizovat dle žalovaného i prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku. Finanční podporu může žalobce poskytovat své dceři bez nutnosti fyzické přítomnosti v České republice.

9. Žalovaný připustil, že žalobce na území České republiky s přestávkami pobýval od roku 1987, nicméně považoval za podstatné, že v posledních letech se žalobce nacházel buď ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo pobýval na území České republiky neoprávněně. Dle žalovaného uložené správní vyhoštění omezuje dle žalovaného kontakt žalobce s rodinou jen dočasně, neboť po uplynutí doby jeho trvání má žalobce možnost přicestovat do České republiky na základě krátkodobého víza, případně může usilovat o pobytové oprávnění v jiném členském státě EU. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

11. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během desetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

12. Z obsahu správního spisu v daném případě vyplývá, že žalobce uplatnil proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, ve kterém neuvedl žádné důvody. Následně byl Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 4 42 A 11/2026 správním orgánem prvního stupně vyzván k odstranění vad odvolání a uvedení odvolacích námitek. Přes řádnou výzvu žalobce vady odvolání neodstranil.

13. Na tomto místě musí soud poukázat na skutečnost, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje v souladu se zásadou jednotnosti správního řízení jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006-65), přičemž účelem řízení před odvolacím správním orgánem je napravovat případná pochybení správního orgánu prvního stupně. Jako jeden celek jsou tak vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016-29, nebo ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47).

14. Žalobce namítal, že správní orgán prvního stupně zcela pominul jeho nejmladší dceru. V prvostupňovém rozhodnutí je ve vztahu k dcerám žalobce uvedeno: „Pokud jde o dcery, ty všechny jsou již dospělé a vlastně i samostatné. H. T. D., nar. X pobývá na území ČR na základě trvalého pobytu, má svou vlastní rodinu a s otcem v jedné domácnosti nežije, bydlí v X. Dcera H. K. A., nar. X se zdržuje ve Švýcarsku, kde podniká, dcera H. T. D., X, ve Švýcarsku studuje a bydlí u své starší sestry H. K. A., ke studiu si přivydělává, přičemž ani jedna z těchto dvou dcer s otcem nebydlí, mladší se do X vrací jen sporadicky.“ (zvýraznění doplněno soudem). Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že při hodnocení rozhodných skutečností přihlédl správní orgán prvního stupně i k nejmladší dceři žalobce H. T. T., ale nedopatřením chybou v psaní v místě, kde ji zmiňoval uvedl jméno její starší sestry. Z data narození a skutečností, které k této dceři vztáhl, jednoznačně vyplývá, že správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí hodnotil rozhodné skutečnosti ve vztahu ke třem dcerám žalobce a nedošlo k pominutí jeho nejmladší dcery. V uvedené chybě v psaní není možné spatřovat nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí.

15. Dále žalobce namítal, že nebyl zjištěn dostatečně rozhodný skutkový stav, když nedošlo k výslechu jeho nejmladší dcery H. T. T. Z obsahu správního spisu vyplývá, že byla pořízena výpověď žalobce a výslech jeho ženy. Z obou výslechů vyplynulo, že nejmladší dcera žalobce se zdržuje ve Švýcarsku, kde studuje. Žena žalobce uvedla, že do X tato dcera přijíždí 1x až 2x za rok, zůstane přes noc a druhý den odjíždí. Žalobce uvedl, že dcera bývá v X o prázdninách celý měsíc a během školního roku přijede 1x za tři měsíce na víkend. Žalobce uvedl, že dcera si přivydělává ve Švýcarsku, ale musí ji finančně podporovat. Z obsahu správního spisu vyplývá, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí měla nejmladší dcera žalobce 24 let a půl roku. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat na to jaký zásah do rodinného a soukromého života jeho nejmladší dcery by mělo jeho správní vyhoštění nad rámec skutečností vyplývajících již z výpovědi žalobce a jeho manželky. Odvolání žalobce bylo blanketní. Žádné takové skutečnosti pak žalobce neuvedl ani ve své žalobě.

16. Z výše uvedeného dle soudu vyplývá, že skutkový stav zjištěný správními orgány byl dostatečný k posouzení předmětné věci. Žalobce neuvedl v rámci správního řízení ani v následné žalobě žádné skutečnosti, které by měla dosvědčit jeho nejmladší dospělá dcera, které by nevyplývaly již z jeho vyjádření či výslechu jeho manželky. Z výpovědí obou vyplývá, že nejmladší dcera se nacházela dlouhodobě ve Švýcarsku, kde studovala, a do České republiky se vracela pouze o prázdninách či na víkend jednou za tři měsíce. Návrh na provedení jejího výslechu s ohledem na absenci relevantních tvrzení lze považovat za obstrukční. Rozhodné skutečnosti pro řádné posouzení věci bylo dle soudu možné dovodit Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 5 42 A 11/2026 z výpovědi žalobce a jeho manželky. V postupu správních orgánů ve vztahu ke zjištění rozhodného skutkového stavu tedy soud neshledal vadu. Správní orgán prvního stupně se s návrhem na provedení výslechu nejmladší dcery žalobce řádně vypořádal na straně 8 prvostupňového rozhodnutí. Správní orgány nikterak nerozporovaly skutečnost, že žalobce se o svou dceru staral a podporuje ji při jejím studiu. Správní orgány rovněž nepřičítaly k tíži žalobce skutečnost, že jeho dcera studuje a připravuje se na budoucí povolání, ale hodnotily míru a intenzitu jejich soužití na území České republiky. Tuto námitku vyhodnotil soud jako nedůvodnou.

17. Další námitky se vztahovaly k nepřiměřenosti žalobou napadeného rozhodnutí ve vztahu k zásahu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. V ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců je uvedeno, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

18. Ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí žalobce namítal především to, že v České republice pobývá již 34 let, plně se integroval do společnosti, má zde hypotéku, kterou splácí s manželkou, a provozuje s manželkou obchod. Rovněž poukazoval na skutečnost, že se ve Vietnamu nemá kam vrátit. Všemi těmito skutečnostmi se správní orgán prvního stupně řádně zabýval na stranách 5 až 6 prvostupňového rozhodnutí a žalovaný tyto závěry v žalobou napadeném rozhodnutí potvrdil. V prvostupňovém rozhodnutí je uvedeno: „Je faktem, že účastník řízení pobývá na území ČR již od roku 1997, tedy dobu relativně dlouhou, o čemž mimo jiné svědčí fakt, že se naučil českému jazyku do té míry, že by byl svůj výslech schopen absolvovat bez přítomnosti tlumočníka, byť jej jako zákonného práva využil. Ovšem znalost jazyka není jediným kritériem, na základě kterého by bylo možné posuzovat integraci cizince do společnosti. Základním prvkem je podle správního orgánu úcta k právním předpisům hostitelské země, které však účastník řízení ignoruje, ať už se jedná o v minulosti páchanou trestnou činnost nebo v současné době o neoprávněný pobyt, tedy stálé porušování těchto předpisů. K tomu je nutné uvést, že nikoliv zanedbatelnou dobu strávil účastník mimo svou rodinu, byť se s ním setkával, když byl omezen na své osobní svobodě z důvodu trestné činnosti. Je zřejmé, že ani takto dlouhá doba nepostačovala účastníkovi, aby si dokázal osvojit alespoň základní návyky, kterými je alespoň základní úcta a respekt k právním předpisům České republiky. Z důvodu neoprávněného pobytu je s ním vedeno řízení o správním vyhoštění. Jak výše uvedeno, účastník řízení nemůže být příkladným členem společnosti, když vědomě (de facto i opakovaně) porušuje právní předpisy České republiky. Takové jednání není žádoucí a je zřejmé, že není osobou, která by byla schopna se řádně začlenit do společnosti tím spíše, že jde o cizince, na které jsou obvykle z hlediska práva kladeny vyšší nároky. Účastník je dospělou a svéprávnou osobou a mohl tak předpokládat, že pokud bude páchat trestnou činnost, může o své pobytové oprávnění přijít, a pokud nebude úspěšný v řízení o žádosti o přechodný pobyt a bude pobývat na území ČR neoprávněně, bude nucen vycestovat.

19. Stran ekonomických závazků, kulturních a společenských vazeb na území ČR účastník uvedl, že splácí hypotéku, manželka upřesnila, že hypotéka je na 20 let, měsíční splátka je 13 000 Kč, jde z jejího podnikání. Hypotéku si vzal manžel, který do protokolu uvedl, že splátka hypotéky je taková Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 6 42 A 11/2026 normální a nijak nezatěžující. Účastník ani svědkyně neuvedly, kdy byla smlouva o poskytnutí hypotéky zavřená, nicméně lze s ohledem na dobu splácení předpokládat, že byla uzavřena, "nedávno", tedy v době, kdy účastník řízení nedisponoval na území ČR řádným pobytovým oprávněním, protože ani fikci pobytu dle § 87y zákona č. 326/1999 Sb. za takové považovat nelze, a nemohl tak mít jistotu, že bude jeho podané žádosti vyhověno. Musel si být vědom při uzavírání smlouvy, která nebyla nikdy předložena, že může nastat situace, kdy nebude oprávněn k pobytu na území ČR a nebude moci svým závazkům dostát. Jak ale výše uvedeno, splátka jde z podnikatelské činnosti manželky, tedy lze tuto nijak zatěžující částku platit, aniž by byla přítomnost manžela na území ČR nutná. Z databáze katastru nemovitostí je pak zřejmé, že druhým vlastníkem (společné jmění) je bývalá manželka účastníka paní L. T. T. H. Současně výslovně neuvedl, že by byl na někom finančně závislý nebo někdo na něm. Účastník řízení je státním občanem Vietnamu, vlastní jeho cestovní pas, hovoří jazykem svého domovského státu, jedná se o osobu v produktivním věku a správní orgán nepochybuje, že se dokáže v zemi původu o sebe po dobu, než se mu podaří opětovně pobyt na území ČR získat, postarat a začlenit se zpět do vietnamské společnosti. Na území ČR není zaměstnán ani člen žádného pracovního kolektivu. Jiné takové vazby a závazky nebyly zjištěny. Samotné členství ve sdružení Vietnamců v ČR nemůže být za vazbu na ČR považováno. Pokud manžel (účastník) vykonává nebo zajišťuje nějaké činnosti spojené s podnikáním manželky, je možné obrátit se na třetí osobu či tyto činnosti řešit na komerčním základě nebo jiným způsobem.

20. Určitým stupněm integrace do společnosti je fungující sociální, ekonomické zázemí, které ale nebylo ze strany účastníka zjištěno ani uvedeno. Z konání účastníka nevyplývá vůle, že bych chtěl budovat, případně posilovat své sociální, ekonomické nebo dokonce rodinné zázemí, neboť porušováním zákonů ČR k tomu fakticky nelze dospět.“ 21. Uvedené hodnocení považuje soud za zcela dostačující k tomu, aby správní orgán přistoupil v případě žalobce při jeho nelegálním pobytu v trvání 501 dnů k rozhodnutí o správním vyhoštění a neshledal důvod k mírnějšímu opatření v podobě uložení povinnosti vycestování.

22. Dále žalobce namítal, že správní orgány nezhodnotily nepřiměřenost délky správního vyhoštění ve vztahu k jeho délce legálního pobytu. Posouzením délky trvání doby, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území členských států EU se zabýval správní orgán prvního stupně a žalovaný jeho závěry v žalobou napadeném rozhodnutí potvrdil. V prvostupňovém rozhodnutí je na straně 7 až 8 uvedeno: „Doba, po kterou nelze účastníkovi řízení umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu 1 (jeden) rok. Správní orgán při stanovování této lhůty posuzoval na jedné straně délku protiprávního jednání a na druhé straně důvod tohoto jednání. Účastník řízení pobýval na území ČR od 25. 3. 2024 neoprávněně, když teprve 6. 8. 2025 přišel svou situaci řešit. … V žádném případě nelze takto uvedenou dobu neoprávněného pobytu (501 dní) považovat za krátkou, když je současně nutné přihlédnout i k trestní minulosti cizince. Do neoprávněného pobytu se dostal vědomě, když se rozhodl z jím deklarovaných důvodů nevycestovat. Na území ČR sice pobýval od roku 1997 legálně, následně disponoval pobytem trvalým, nicméně od 16. 12. 2016, kdy mu byl trvalý pobyt zrušen, žádným plnohodnotným povolením v ČR nedisponoval, kdy část (od 15. 5. 2013 do 14. 12. 2016) konzumoval již v rámci výkonu trestu. Nikoliv doba, po kterou bude pobyt účastníka řízení na území členských států nežádoucí a zakázán, ale fakt, že nebude trestně zachovalý ještě po dlouhou dobu, je hlavní překážkou k tomu, aby mohl svůj pobyt na území ČR legalizovat. Správní orgán současně přihlédl právě k migrační historii účastníka řízení a dílem i k rodinným vazbám, které na území ČR účastník má. Účastník řízení se dostavil na policii s Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 7 42 A 11/2026 cílem řešit svůj pobyt sice dobrovolně, avšak již v době neoprávněného pobytu, když věděl, že žádným pobytovým oprávněním v ČR nedisponuje, bude tak nucen vycestovat, a to i v případě, že by mu správní vyhoštění uloženo nebylo. Dále svůj neoprávněný pobyt připustil a se správním orgánem spolupracoval. Argumenty účastníka o finanční podpoře přípravy na budoucí povolání jeho dospělé dcery, která je sice občankou ČR, ale v ČR prakticky nežije, a nevědomosti o zamítnutí žádosti o pobyt, nejsou skutečnosti takového charakteru, které by stanovenou dobu mohly ovlivnit.

23. Stav, ve kterém se účastník ocitl, si přivodil sám svým vlastním jednáním a musel tak předvídat pro něj jistě nepříjemné následky. S ohledem na výše uvedené skutečnosti byla uložena doba, po kterou není možné vstoupit na území členských států, to je při spodní hranici sazby. Tuto dobu stanovenou při dolní hranici sazby považuje správní orgán za zcela přiměřenou a adekvátní.“ 24. Z výše uvedeného dle soudu jednoznačně vyplývá, že správní orgány se při stanovení délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU zabývaly jak délkou jeho předchozího pobytu, tak i jeho rodinnými vazbami. Se závěry správních orgánů se soud plně ztotožnil a délku doby v trvání 12 měsíců shledal zcela přiměřenou zjištěnému skutkovému stavu.

25. K poukazu žalobce na skutečnost, že žalobce má na území České republiky manželku a dcery, soud uvádí, že všechny dcery žalobce jsou již zletilé, a kromě nejmladší dcery vedou svůj vlastní dospělý život a nesdílejí se žalobcem společnou domácnost. Nejmladší dcera žalobce je rovněž dospělá ale doposud studuje ve Švýcarsku. Ze Švýcarska přijíždí za žalobcem o prázdninách a jinak na víkend jednou za tři měsíce. Takovou intenzitu styků bude možné zajistit i v případě vycestování žalobce do jeho země původu, ať již setkáním ve Vietnamu či v jiné zemi na základě turistického víza pro žalobce. K manželce je třeba upozornit na skutečnost, že sňatek žalobce uzavřel v roce 2023, tedy v době, kdy mu svědčila pouze fikce pobytu, a jeho pobytový statut byl nejistý (pobyt žalobce byl zrušen již 16. 12. 2016). Z uvedeného dle soudu tedy vyplývá, že uložené správní vyhoštění nemůže být považováno za nepřiměřený zásah do rodinných a soukromých poměrů žalobce.

26. K poukazu na skutečnost, že nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem, soud konstatuje, že z odůvodnění zejména prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že správní orgán se zabýval posouzením přiměřenosti rozhodnutí z hlediska okolností uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců a řádně a přezkoumatelně se s otázkou přiměřenosti vypořádal. Z rozhodnutí nevyplývá, že by se omezil pouze na správní uvážení bez zohlednění rozhodných skutečností.

27. Ani tyto námitky žalobce tedy soud neshledal jako důvodné.

28. Vzhledem k výše uvedenému soud uzavírá, že neshledal důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud tedy žalobu v mezích žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji výrokem I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 8 42 A 11/2026 nevznikly, ani jejich náhradu nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 16. června 2026 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.